Telefon mi ráno drnčel už od rána. První byla šéfová. To jsem se i bál, že mi tím sluchátkem proleze až do masérny a ukousne mi hlavu osobně. Nakonec jsem byl povolán do sluje samotné dračice. Samozřejmě o mém včerejším pozdním příchodu věděli všichni, ale jen ta hnusná sestřička z perličkových koupelí mě musela bonznout. Už dlouho jsem jí ležel v žaludku a to ani nevím proč. Prostě někdy se to povede, když pracujete skoro se samýma ženskýma, že nějaké zrovna nepadnete do oka a pomlouvá vás kde může.

Hned jsem si vychutnal přednášku o pozdních příchodech a kdesi cosi. To, že Marcelko zaspává pravidelně vždy, když je sexuálně zmožen, to samozřejmě zamlčela. Marcelko byl totiž krysa proradná a šéfku uplácel oblečením z Francie, které vozil jeho miláček. To já si nic takového dovolit nemohl. Leda, že bych ji uplatil vynikajícím domácím gulášem, který maminka uměla.

Když jsem se konečně mohl vrátit zpět do svého pracoviště, telefon začal vyzvánět znovu. A to teprve bylo osm hodin.

"Míšo? Kde běháš? Snažím se tě sehnat už hodinu. Host z 316 volal před sedmou na recepci a vyžádal si tě na pokoj. Nezněl zrovna přívětivě. Co jsi zase provedl?"

"Cože? Proč by si mě někdo žádal na..."

Zmlknul jsem jako úderem blesku, když jsem si vybavil ten pokoj 316 a také jeho obyvatele. To je přece ten Řek. Nechápal jsem, proč si mě žádá na pokoj. Možná se chce objednat na další termín? Ale to by zavolal o objednání. Bylo to prostě nezvyklé, aby masér šel za pacientem až na pokoj.

"Hele, já vážně nevím. Prostě tam naběhni, ať je klid. Ještě mě pan Drousek upozorňoval, že tomuto hostu se musí splnit vše, co mu na očích či jinde uvidíme. Tak přeci jenom si platí sám luxusní apartmán. (lux)"

Jo, to už jsem věděl. Ale to, co jsem netušil, bylo s jakou se u něj v pokoji potážu. Sbalil jsem si kufřík první masérské pomoci. Možná si ten krk zase zablokoval? Možné to je. Nebo ho rozbolela záda a nemůže chodit? Nezdál se, že by byl tak na rozsypání. Byl jsem nervózní jak sáňky v létě, ale nezbývalo mi než opustit můj masérský kutloch a vyběhnout ta tři patra nahoru. Hned jsem o situaci informoval paní Kramovou, takže šla se mnou, kdyby se náhodou něco nemilého přihodilo, aby mě morálně podpořila. Bylo to od ní strašně hezké, ale já ve skrytu duše tajně doufal, že s tím olympským bohem budu na chvíli sám.

Dorazil jsem před pokoj 316 a jen stěží klidnil rychle bijící srdce, jako školák, co poprvé usedá do školních lavic.

Paní Kramová zaklepala, ale nic se neozývalo. Přitom mi bylo z recepce řečeno, že je na pokoji, ale má vyvěšený telefon a nemůžou se mu dovolat. Docela jsem o něj začínal mít strach. Starší hosté prostě někdy tyhle telefony špatně položí, ale to jeho případ nebyl. On snad ví, jak zacházet s moderní technologií. Jenom ten jeho mobil, který jsem postřehl včera v jeho rukou, musel stát tak přes deset táců.

"Pokojská služba, můžeme dál?"

Konečně se z pokoje ozval hluk a tiché zavrčení, které asi mělo znamenat "Pojďte dál."

To, že nepřišel sám otevřít, nebylo tak divné, někteří hosté jsou prostě líní. Ale to, že se ani nezvedl z postele, už divné bylo. Paní Kramová mě pustila dovnitř. V pokoji to příjemně vonělo. Nakoukl jsem do první místnosti, takového obývacího pokoje, ale nikde nikdo. Až škvírou v odsouvacích skleněných dveřích jsem zahlédl pohyby pod peřinou.

"Dobrý den, omlouváme se, že rušíme."

Viděl jsem ten opravdu nejnazlobenější pohled v dějinách samotných řeckých ostrovů. Ani bůh Zeus by nemohl být v té chvíli děsivější se svými hromy a blesky. Až jsem nevědomky couvnul a narazil zády na sklo dveří. Byl to zvláštní pohled. Ležel na břiše, polštář zmuchlaný v oblasti hlavy, peřinu jen nedbale přehozenou přes své dokonalé tělo. Sklenička ležela rozbitá na zemi. Za ní koukalo sluchátko telefonu, visící podél stolku dolů.

"Nepotřebuji úklid, děkuji, ale můžete jít."

Já však zůstal. Stále mě totiž propaloval pohledem.



Čekal, až paní Kramová opustí jeho pokoj. Já zatím přešlápl z nohy na nohu a snažil se navázat konverzaci, protože jsem netušil, co se děje.

"Prý jste mě sháněl, nejste spokojen s mou masáží?"

"To si tedy pište, že nejsem."

Jeho hlas duněl celým pokojem. Ano, Řekové často bývají choleričtí. Ti, které jsem znal, rádi házeli porcelánem o zeď. Tenhle se nezdál být jiný a věřím, že být po jeho ruce nějaká kupříkladu váza, měl bych ji rázem obtisknutou v obličeji.

"Celý včerejší den jsem se cítil skvěle, záda mě nebolela. Ale když jsem chtěl ráno... vstát do sprchy, nemohl jsem se... pohnout! Tomu říkáte nějaká masáž, když člověku o to víc uškodíte?"

Nemohl jsem si pomoct a začal se smát. Rychle jsem si přikryl rukama ústa, ale bylo pozdě. Až teď jsem pochopil, co se vlastně děje.

"Vám na tom je ještě něco k smíchu?"

"Promiňte, samozřejmě, že není. Já vím, že je to nepříjemné. Nedokážete se ani otočit a v zádech vám běhají mravenci, že?"

"Běhají mravenci?"

Nejspíš nepochopil mé přirovnání, takže jsem mu jasně popsal příznaky. Všechny je překvapeně odsouhlasil.

"Jojo efekt."

"Co prosím?"

"No, tomu se tak u masérů říká. Jak bych vám to jenom vysvětlil... Vaše tělo bylo zvyklé na mnoho pohybu, pokud se nemýlím. A nyní ten příděl pohybu už takový nedostává. Svaly, které byly zvyklé pracovat, najednou tuhnout. Je to pomalé a nepříjemné. Včera jste za mnou přišel se ztuhlým křížem ze sedavého zaměstnání. Já vám od bolesti snadno pomohl. Jenže tím jsem probudil i vaše svalstvo. Takže jste se přes den cítil dobře, ale v noci, kdy svalstvo odpočívá a uvolňuje se... se to vaše naopak stáhlo. Pak stačil jeden špatný pohyb, když jste vstával a bylo to. Pacientům se to opravdu nestává často, je to jen výjimečná reakce těla."

Pozorně mě poslouchal a jeho zloba se pomalu zmenšovala. I tak byl stále dost nabroušený.

"Já jen doufám, že to, co jste způsobil, dokážete i napravit. A to nejlépe ihned."

"Jistě, rád vám pomůžu. Takhle masáž bude zdarma."



Nervozitu jsem skryl do profesionality mých zkušeností. Myslím, že nic nepoznal. Vybalil jsem si z kufříku hřejivý gel, ale jelikož jsem byl zvyklý pracovat ve své masérně, kde jsem měl vysoké lehátko, masírovat někoho na měkké posteli bylo trochu divné. Nevěděl jsem, jak se k tomu postavit. Nabral jsem do plic vzduch a mírně jeho deku ze zad odsunul. To jsem ale neměl dělat, protože jsem zahlédl i to co jsem zahlédnout neměl. To, že jsou Řekové horkokrevní, jsem věděl. To, že jsou sexy, tenhle muž o to více potvrzoval. Ale kurňa nikdo mi neřekl, že Řekové spí nazí. Koho by to napadlo. Zrudnul jsem jako rajče a snažil se, aby mi nešlo vidět do tváře. Ruce se mi zase rozklepaly a po profesionalitě zbyla jen černá díra. I tak jsem se musel burcovat a dodávat si odvahu.

"Omlouvám se, že jsem vám tím způsobil potíže. Ale pochopte, že já za to opravdu nemůžu. Nemohl jsem tušit, jak vaše tělo bude reagovat."

Myslím, že něco řecky zamumlal, znělo to jako nadávka. Když jsem to slyšel po druhé - to bylo v okamžik, kdy jsem se pustil do jeho ramen - jasně jsem to slovo rozpoznal. A vážně nebylo moc slušné.

Začal jsem pozvolna jeho svaly znovu uvolňovat. Šlo to jako po másle. Jemně jsem tlačil na některých místech a jindy zase jen opatrně promačkával. Sprostá slova z jeho úst brzy vystřídalo něco mnohem horšího. Vzdychnutí. Myslel jsem, že vyletím na strop. Pára mi šla od uší i nosu, ale já si dal za úkol to zvládnout profesionálně.

Trvalo to asi půl hodiny, většinu času jsme mlčeli. Slyšel jsem každý šramot na chodbě, zpívání ptáků i hosty, sídlící vedle v pokoji. Chtěl jsem zase slyšet ten jeho hluboký jižanský přízvuk. Musel jsem ho rozpovídat.

"Plaval jste závodně?"

"Hm... kaló, zitó sihnomi".

"Rozuměl jsem jen tomu dobré".

Nejspíše si to ani neuvědomil a přešel do svého rodného jazyka. Jedno slůvko jsem poznal. Nejspíš se mu má péče více než líbila.

"Ano, závodně několik let. Když jsem byl ještě mladší. Olympijské hry v Sydney, rok 2000."

"Vy... vy jste plaval na Olympiádě?"

"Ano, byl to... krásný zážitek. Také můj poslední ze závodního plavání."

"Zranil jste se?"

"Jak to víte?"

Přejel jsem dlaní po jeho pravé paži. Dokázal jsem to cítit, aniž bych musel být doktor. Tahle ruka byla namáhaná více.

"Ano, já zapomněl... vy víte vše, že?"

Otočil ke mně pohled. Slepené vlasy mu padaly do očí. V té bílé peřině se tak nádherně vyjímal, přesně jako po promilované noci.

"Ne, jen... jsem hádal."



Dál náš rozhovor nevedl. Rozmasíroval jsem mu ztuhlé svaly a on se mohl konečně zase pohnout. Opatrně se tedy posadil. Ještěže si deku svůdně zachytil v patřičných místech, neboť Bůh ví, že bych mu tu omdlel vzrušením. Tiše jsem musel zatajit dech a pohledem klouzat po jeho těle, dokud se naše pohledy nesetkaly. I v tom jeho bylo něco... něco zvláštního, co jsem nedokázal rozeznat. Pamatuju si jen, že mi poděkoval za masáž. Já vykoktal něco ve smyslu "Není zač," hlasem, jako kdybych si přivřel pinďu do zipu kalhot. Pak jsem se vyporoučel urychleně z pokoje, protože se hodlal jít sprchovat. A lézt ho z postele zabaleného jen do tenké přikrývky, na to jsem neměl výdrž a brzo bych si "To" pustil do kalhot.

Bohužel jsem byl takový blbec, že jsem si neuvědomil fakt, kdy mé ruce netížil masérský kufřík. Já ho tam totiž sprostě zanechal napospas tomu Řekovi, aniž by mi to bylo nějak blbé. Ne, já ten kufřík vážně celou cestu až do masérny nepostrádal. Ani jsem si nevšiml, že mi něco chybí. Až když jsem chtěl jedné klientce ukázat novou mátovou mast na křečové žíly, marně jsem hledal kufřík po celé masérně.