Bože, jak já byl do něj od té noci blbej. Byť jsem se to snažil krotit nebo to nedávat najevo, nešlo to. Suverénně mi vtrhnul do života a hodně mě toho naučil. Ne, nechci o něm nikdy mluvit špatně. I když se stalo spoustu věcí… i když mi dost ublížil. Pro mě byl a vždy bude první láska, přes kterou ten vlak prostě nejede.

Náš vztah začal takzvaně z ničeho. Z pár rozhovorů, z jedné soboty trávené společně… z jednoho vášnivého polibku. Dobře přiznávám, nebyl to nějaký extra základ pro pořádný vztah. Ale postupně se to rozvinulo v něco víc.

Od toho polibku jsme se sobě nějakou dobu vyhýbali. Nevím, proč to dělal on, ale já měl strach. Strach si přiznat, že mě opravdu nehorázně vzrušoval a chtěl jsem víc. Přepisoval mi směny, dával mi záhadné volno, jen abychom se nepotkávali. Vypadalo to, jako kdyby se mě chtěl zbavit. Nechápal jsem, co se v něm děje.

Až při asi sté výměně služeb, která se mi tenkrát nešetrně křížila se závody, jsem na něj ostře vyjel. Jen jsem asi udělal blbost. Začal jsem si otvírat hubu před personálem. Všichni kolem jako kdyby se naježili a dělali, že neexistují. On jen stál a poslouchal mé spílání naprosto nezaujatě.

„Do mé kanceláře, pane Baránek.“

Supěl jsem nahoru za ním po schodech a už se viděl s taškou v ruce před restaurací jak si stopuju auto do Jeseníku. Už jsem se viděl vyhozen. V kanceláři se v klidu opřel o stůl a zapálil si. Vytočilo mě to ještě víc. Nesnášel jsem ten smrad kouře. Drze jsem mu cigaretu vyškubnul ze rtů a nenapadlo mě nic jiného, než ji nahradit svými. Překvapilo ho to, ale do polibku se vložil ještě vášnivěji.

Je tedy jasné, na čem byl náš vztah ze začátku založen. Na vzájemné touze, chemii a chtíči. Možná i na sexu, i když se mnou spal až… no nejmíň dva týdny to byly.

Pochopil jsem, kde je zakopanej pudl. Láďa o sobě nikdy neprohlásil, že je na kluky. Jeho univerzální tvrzení typu „Rád experimentuji.“ nebo „Jsem bisexuál, líbí se mi hlavně ženy.“, jsem nějak nedokázal brát v potaz. Mělo mě to odradit, nepopírám. Vždy se takhle vymlouval. Možná se bál to sám sobě přiznat. Když jsem na něj párkrát uhodil, s tím svým ledovým šarmem pronesl, že má rád tvrdej sex a se ženou ho provádět nemůže. Takový blábol. Ale nebral jsem mu to. Možná tomu chtěl věřit a mně to mandle netrhalo.

Naše vyhýbání skončilo, když jsme oba zjistili, že nemá cenu se bránit. Od té doby jsme trávili všechny volné chvíle spolu. Jak říkám, nešlo jen o sex. Skvěle jsme si rozuměli, měli stejné názory, podobné sny. Měli jsme rádi stejnou hudbu i filmy… bylo to až děsivé, jak jsme se doplňovali. Občas mě bral na pivko, samozřejmě jako „kamarád“. U nás se pořád homo vztahy na veřejnosti moc nenosily. Někdy jsme šli do kina, nebo jsme hodně času trávili i sportem. On miloval kolo a já nebyl proti. On miloval horolezectví a mě to vždy lákalo. Společné víkendy se staly naší rutinou. V práci jsme před ostatními ale udržovali dál dojem šéfa a podřízeného.

Tyhle začátky trvaly asi tři měsíce. Domů jsem skoro nejezdil a mamka začínala mít strach, že se upracuju. Jenže já chtěl být s ním, co nejvíce to šlo. Nikdy se ani nahlas nezmínil, že spolu chodíme. Když jsem to poprvé před ním vyslovil, nastalo hrobové ticho. Chtělo to na něj jít pomalu. Nepředhazovat mu tyhle věci, prostě to brát za samozřejmé. Neptat se. Nikdy mi neřekl co ke mně cítí. Ale prostě… on nebyl ten typ, který by to uměl vyjádřit slovy. Jeho činy mi stačily. Když mě u domácího kina s popcornem na klíně objal a začal mi čechrat vlasy, lítal jsem někde mezi andílky. Miloval jsem tyhle chvíle, kdy dokázal být jemný a romantický. Bohužel se nevyskytovaly moc často. Většinou to pěkně flákal a odbýval jakékoliv projevy lásky kromě dusících polibků a jazykové prohlídky mých krčních mandlí. Ale to se nedá počítat. Já ho však byl schopen brát takového, jaký byl. Já ho miloval. Já mu to i řekl. Rozpačitě na mě hleděl.

Byla to neděle po obědě. Měl jsem volno, ležel jsem u něj na posteli. Sehnul se k jemnému polibku a ze mě to najednou vylétlo z ničeho nic.

„Miluju tě.“

Mlčel, nekomentoval to. Neopětoval stejnými slovy. Nebylo třeba, i když… nepopírám, přál jsem si to slyšet, aspoň jedinkrát. Ten den se se mnou poprvé miloval. A já zjistil, že jeho zkušenosti v oblasti milování s mužem byly velké. A pak že je bisexuál… hahaha.

Hrál si s mým tělem jako virtuos, i když to trvalo jen chvíli. I tu předehru flákal, parchant. Přesto jsem si to užíval plnými doušky. Poprvé byl opravdu jemný a opatrný. Sálala z toho něha a touha po spojení. Copak bych mohl odmítnout? Odolat? Nebylo to možné. Když jsem se ho pár dní předtím ptal, jestli už spal s klukem, mlžil jak mohl. Naše první milování mě utvrdilo v tom, že jsem nebyl první. Nijak mi to nevadilo, byl jsem rád, že ví, co dělat. V jeho rukou jsem byl po pár minutách schopný jen prudkého lapání po dechu. Rukou klouzal po mém údu a nutil mě, abych mu to opětoval, což byla pro mě novinka. Se Zdendou to šlo postupně. Nejdřív uspokojil mě, pak já jeho. Ale Láďa byl jiný. Chtěl si to užívat. Moje pohyby nebyly moc koordinované, ale snažil jsem se dát mu rozkoš, kterou poskytoval on mně. Překvapilo mě, že byl připravený na všechno. Z kapsy vyhrabal celé balení lubrikovaných kondomů. Trochu jsem se děsil, kde něco takového koupil. Hrubě si mě natiskl hlavou do klína a donutil mě, abych mu ho natáhl. Trapně jsem rudnul a improvizoval (jo, to bylo moje poprvé, Zdenda kondomy nevedl). Rozptyloval mě svými prsty uvnitř mého těla. Měl vážně velké ruce. Strašně jsem je obdivoval a mé mi pak připadaly skoro dívčí, proti jeho medvědím tlapám. I jeho prsty byly dlouhé a silné… to jsem mohl poznat na vlastní pozadí. Neupozornil mě, a proto jsem celý ztuhnul, když do mého těla protlačil hned dva. Asi si myslel, že jsem tak nadrženej, že to půjde snadno. Pletl se. Kousal jsem si rty a snažil se zaplašit nepříjemné pocity. Chtěl jsem, aby mě u toho líbal, ale nějak neměl chuť. Musel se soustřeďovat na mé uvolnění. Trochu jsem se bál jestli ho do sebe pojmu. Přeci jen nejmenší nebyl a šířka jeho mužství mě jak děsila, tak neskonale vzrušovala. Nikdy jsem neprojevoval žádné masochistické sklony, ale přál jsem si… aby mi klidně zadek natrhnul, jen ho cítit v sobě.

Mé přání mi vyplnil a já zažil něco neskutečného.

Skončil vcelku rychle. A já si připadal jak kdyby mě přejel nákladní vlak. Neschopen pohnout byť jediným svalem. Jeho přírazy byly tvrdé a možná by se někomu zdály i hrubé, ale mně se to líbilo, přiznávám se bez mučení. Připadal jsem si jako jeho. Patřil jsem mu. A byl to opojný pocit, který jsem dosud nezažil.

Nebyl jsem pro něj první… ale také jsem nebyl ani poslední.

Od té doby se hodně změnilo. Náš vztah se vyvinul a sex v něm měl nezastupitelné místo. Užívali jsme si spolu klidně i přes den, klidně i když jsem pracoval. Prostě šéf zavolal ať s ním jdu řešit faktury. A tak jsme je vyřešili během jedné minuty, pak jsem většinou skončil na stole a on si mě vzal zezadu. Jeho oblíbená poloha. Jinou praktikovat ani nechtěl.

I tak jsem to miloval. Po několika dnech, týdnu jsem si zvykl, takže jsem po jeho nájezdu byl ještě schopný chodit a logicky uvažovat. Ale v práci se začalo šuškat, že spolu něco máme. Asi už to nešlo skrývat. Já už nemohl. Šlo to na mně poznat, prostě jsem byl… šťastný?

Ze začátku Láďa odmítal jakékoliv prozrazení či konfrontaci s veřejností a mě to mrzelo. Bylo mi dvacet, chtěl jsem vztah, který nebudu muset schovávat a dělat, že neexistuje. Ale situace se obrátila v můj prospěch.

Kromě sexu mě opravdu učil ekonomiku a účetnictví. Jelikož papírování nesnášel, dělal jsem to za něj. Naučil mě, jak vést celý hotel. Dokonce jsem na podzim už dělal první výplaty pro kolegy.

Nadešla zima, přišla druhá sezóna. A Láďa se rozhodl dělat inventuru, se kterou jsem mu měl pomáhat. No, začali jsme slibně. Celý den jsme počítali zásoby ve skladu, než mu rupnuly nervy. Věděl jsem, že je to jen otázkou času, a to jsem ho ani nijak nedráždil. Prostě se na mě vrhnul a šeptal mi do ucha ty svoje zvrhlosti.

„Kde to chceš? U kompotů? Nebo na mrazáku?“

„Co blbneš, někdo může dojít.“

„A kdo by došel? Všichni makají… no tak, Miško… netrap mě. Musím ty čísla vyhnat z hlavy.“

Možná že se vám bude zdát Láďa trochu egoista a sobec. Nepopírám, byl. Ale mě to z nějakého důvodu nevadilo. Já byl zamilovanej. Proto jsem tenkrát svolil a nechal ho, aby si přivlastnil mojí sedinku, opřen o mrazák, který strašně nepříjemně chladil.

To, co jsme nečekali, bylo, že všichni hold v tu dobu nemakali a Maruška – drbna největšího kalibru – se rozhodla právě v tu chvíli šéfovi sdělit, že o víkendu dorazí lyžařský výcvik z Jesenické základky. Jako kdyby to už Láďa nevěděl, musela mu to zrovna v tu trapnou chvíli připomenout.

Sklad neměl dveře… nebyli jsme nijak schovaní za policemi. Maruška vešla, vytřeštila oči, polkla slinu a s nepřítomným „ehm pardon“ se zase vzdálila. Zrovna musela vidět to nejlepší…

Láďu to dost sebralo a dokonce pár dní držel sexuální půst, který si sám naordinoval. Byl fakt roztomilej a bylo mi ho líto. Ale přesto jsem neodolal a rýpnul si.

„Chci o nás říct našim.“

Vyvolalo to naší první ostrou hádku.

Po novém roce si Láďa našel byt ve městě. Byla to podkrovní novostavba. Ten byt byl prostě nádherný. Zamiloval jsem se na první pohled. Tolik světla a prostoru. I když Láďův byt pro mě znamenal i děsivou představu, že už ho tak často neuvidím. Proto mě tak překvapila jeho slova. Poprvé za celých X měsíců, co jsme spolu chodili, mi vyjádřil alespoň trochu své city.

„Nastěhuj se ke mně.“

Myslel jsem, že si dělá legraci a taky to tak pojal… ale pletl jsem se. Myslel to tentokrát naprosto vážně. Nedíval se mi do očí, mluvil na mě otočen zády, což u něj znamenalo jen jedno… že projevil trochu pocitů a emocí. Nevěděl jsem, co říct, jak odpovědět.

„Já… to je hodně závažná nabídka. Ne, že bych nechtěl, já… strašně bych si to přál, ale… jak to vysvětlím rodičům?“

Děsivé mlčení a jeho sklopená hlava zase naznačovaly že uznává chybu, a svolí k přiznání našeho vztahu.

Ano, rozhodl se náš vztah opravdu posunout od sexu a hezkých chvil trávených spolu, na partnerské soužití. A já se dmul pýchou a láskou. Souhlasil, že to smím říct rodičům, dokonce navrhnul, že se jim i představí, pokud budou mít zájem. Jak já byl šťastný.

Na mé narozeniny v březnu jsem to rodičům opravdu řekl. Bylo to hodně divný, ale tím, že jsem jim to přiznal, jako kdybych konečně plně dospěl. Svolal jsem si jak mamku, tak taťku ke stolu. Byli překvapeni mým vážným tónem.

„Musím s vámi o něčem mluvit. Je to pro mě hodně důležité. Můžete mě na chvíli vyslechnout?“

Mamka byla zděšená ještě dřív, než jsem začal. Takové rozhovory se u nás nekonaly často. Vlastně vůbec, jen když jsem si vybíral střední školu. Tohle bylo další zlomové rozhodnutí mého života.

Začal jsem opatrně s tím, že se chci přestěhovat. Sice se netvářili nadšeně, prý jsem byl ještě mladý, ale nakonec byli schopní to akceptovat. Pak přišla ta horší část, sdělit jim, že se stěhuju k mému příteli. Chodil jsem kolem toho jako kolem hrnce horké kaše. Oba jsem je totálně zmátl, protože jsem nevěděl, jak jim to říct.

Pomalu jsem jim osvětloval svou situaci, že chci bydlet s Láďou, mým šéfem, že jsme přátelé, kamarádi, že si rozumíme… že spolu spíme…

Pochopili to vcelku rychle. Táta se zhrozil a viděl jsem, že touží po tom, abych se tomu rozesmál a označil to za vtip. Mamka zaraženě mlčela.

„Mami, tati, já… nikdy jsem vám nechtěl lhát, jen jsem nevěděl, jak vám to říct. Už od školy… vím, že se mi líbí kluci – muži. Ale nikdy jsem neměl vážný vztah. Jen… teď jsem se fakt zamiloval a chtěl bych, abyste mou radost sdíleli. Láďa je… prostě skvělý, je zajištěný a má mě rád, takže… bych s ním chtěl být jako jeho partner.“

Mamka hned konstatovala, že to proto jsem tak moc času trávil v práci, když jsem jindy línej jako veš. Ano, matky poznají změnu svého dítěte. Objala mě a políbila do vlasů. Plakala. Přiznala se jak tušila, že mám známost. O tom, že je to muž, však nikdy neuvažovala. Ten večer jsme u stolu seděli několik hodin. Vyprávěl jsem jim o Láďovi, o jeho – teoreticky našem novém bytě, o tom jak to vidím do budoucna. Myslím, že máma to přijala snadno. Věděla, že jsem šťastný. Viděla mé oči svítit. Táta to slovo homouš nějak nemohl dostat přes rty, bylo to pro něj těžké. Ale mamka mi slíbila, že s ním ještě promluví.

No vida, nebylo to ani tak těžké, jít se svou kůží na trh. Jen to chtělo… odvahu.