Velice si vážíme Vašeho zájmu u nás pracovat, pro nabízenou pozici jsme se ale nakonec rozhodli vzít někoho jiného.

Děkujeme za Váš čas a ochotu se s námi sejít, nakonec jsme se ovšem bohužel rozhodli nastalou situaci vyřešit jinak.

Kecy, kecy, kecy.
Jednoduše řečeno: Naser si, nepotřebujeme tě.
Nádech, výdech, Martine. Tak už to chodí. Koho zajímá, že jsi roky dřel na univerzitě, abys měl pitomého magistra, a teď se ještě štveš s doktorátem? Nikoho, správně. N-I-K-O-H-O. Snad jenom tvoji matku, která si na tobě snad chce vyléčit vlastní zlomené srdce, kdy musela opustit univerzitu během doktorátu, protože už čekala tebe.
Ne, vážení přátelé, já se vzdávám. Opravdu se vzdávám. Bude ze mě teď jeden z těch hnijících lidí, co je musí živit stát na přídavkách. Kéž by, ani to mi beztak neprojde, protože zaprvé: moje barva pleti neodpovídá hlavní poptávce po přídavcích, zadruhé: nemám ponětí, kdejaká debilní lejstra mám vyplnit a kam je odevzdat. Proč taky, že jo? Nikdy jsem je nepotřeboval a myslel jsem si, že je ani potřebovat nebudu, sakra!
Pětadvacet let, magistr z němčiny a českého jazyka, ale očividně je to málo. ANO, jsem nedostačující zboží! Měli by mě vyřadit z provozu ihned, než něco rozbiju. Nebo se ještě začnu litovat, že jsem měl jít místo na maturitní obor na učňák a teď bych vydělával těžké prachy. Ale kdeže, to by mi mamka nedovolila. Kdybych jen nadnesl, že chci jít dělat třeba kadeřníka, schytal bych takovou ránu jako z děla a ještě bych musel poděkovat, že nevychovala žádného sraba a zbabělce, co si vystačí makat rukama. No, tak asi ano, vystačím, když mi za to pošlou prachy!
S depresí sleduju věčné úbytky na účtu a žádné příjmy. Jo, za chvilku opravdu shniju zaživa. Ale kdeže! Musím se přece osprchovat, profackovat se, učesat si háro a vyrazit na další pohovor, který bude stejně zas a opět stát za hovno. Jo, člověka to celkem dost začne deptat, když mu všichni posléze jenom píšou blbé maily a ani mu nejsou schopni zavolat, věnovat mu trochu víc času, než jenom odpověď typu CTRL+C a CTRL+V, jenom pozor, ať změním jméno správně. Jo, už mě taky stihli přejmenovat na Adama a Petra, těší mě. Netušil jsem, že má osobnost je až tak rozpolcená. Suchý vtip, já vím.
Zbytek deodorantu na sebe téměř vystříknu celý. Párkrát se zhluboka nadechnu před zrcadlem a pak hledím na ten ksicht, co mi ničí život už pětadvacet let. Čas na trochu motivace.
„Ahoj, jsem Martin S. a jsem nehorázný debil. Mám pár zbytečných titulů, které jsou mi k hovnu, protože mě nikdo nezaměstná a já za chvíli budu muset vypadnout ze svého malého třípokojáku, který sotva utáhnu. Ano, doposud jsem žil z kapesného od rodičů a stipendia za výborné známky. Takže jsem v podstatě naprosto nepoužitelný člověk.“ No nezní to úžasně? Určitě mě vezmou!
Jsi magor, Martine. Ani na blbého pokladního tě nechtějí. Čumím na sebe do zrcadla už tak pět minut, křením se jak debil a snad hledám neexistující zubní plak nebo kaz. Ne, jenom zabíjím čas, abych nemusel myslet na svůj další pohovor.
„Ahoj, jsem Martin S. a jsem… neskutečný kokot,“ zhodnotím nahlas, než si povzdychnu. Opřu hlavu o zrcadlo. Příjemně chladí. Rozcuchám si vztekle vlasy, než si je rychle zase učešu. Hodím do pusy mentolový bonbon, obuju boty a vypadnu z bytu. Je čas dojet na další pohovor a doufat, že to tentokrát klapne.
Mamka přece nevychovala slabocha!
---
V autobuse se mačkám s nechutně páchnoucím chlápkem. Takovým lidem by měli zakázat vůbec vstupovat do autobusu, sakra! I řidič by si měl nechat propláchnout pusu, jak by podotkla mamka. Cože vlastně dělají mojí rodiče? Asi vás to nepřekvapí, když vám řeknu, že oba jsou učitelé. Ne, mé vlastní vzdělání nebyla jejich vlastní kompenzace za to, že něco v mládí díky mně snad nestihli. Už od malička mě fascinovalo předávat vlastní vědomosti dál. Proto jsem skončil na univerzitě na oboru učitelství. Ale teď je mi to k… ničemu. Učitelů je prý hodně a všichni mají lepší kvalifikace, než já. Jenže to vypadá, že i ta debilní pokladní je chytřejší než já!
Člověka by to i zdeptalo, kdyby byl o něco slabší povahy. Ano, je to deprimující. Čekat na hromadu pohovorů, neustále kontrolovat nová místa a nabídky a doufat, že tentokrát to už snad konečně vyjde. Že se ta Štěstěna na vás konečně koukne, řekne si: „Jo, přestanu mu posírat život a dám mu konečně trochu svého štěstí.“ Hovno. Z takových pohádek jsem už dávno vyrostl. Představivost je krásná věc, ale když vám realita pokaždé vlepí rovnou dvě facky, je pokaždé těžké se dostat zpátky na nohy.
Po pár zastávkách se znechuceně protáhnu kolem páchnoucího se muže a vypadnu z autobusu na vzduch. Po chvíli přičichnu ke svojí košili - kontrola, zda náhodou po něm nesmrdím. Rozhlédnu se kolem, než si na mobilu vyhledám adresu, zadám ji do Google map a vydám se kupředu. Pravou nohou, samozřejmě.
---
„Takže, co byste nám mohl nabídnout? Tady čtu, že si doděláváte doktorát z českého jazyka a německého jazyka taktéž. Je to pravda?“ zeptá se plešatý muž s brýlemi na nose, když se pročítá mým životopisem a vypadá, že ho snad viděl úplně poprvé v životě. Tolik asi k jeho přípravě na tento pohovor.
„Ano,“ souhlasím dychtivě. Úsměv, ne moc křečovitý, takový ten přirozený, nenásilně se mu musím vnutit, aby věděl, že beze mě je jeho firma nahraná. Tak, jako to dělají všichni ostatní. „Nyní si dodělávám doktorát ze stejných oborů. Státnice mám naplánované prozatím na příští jarní termín,“ informuji ho ve zkratce. „Ale samozřejmě v průběhu svého studia bych zvládl i pracovat a získat tak cenné zkušenosti, které mi Vaše firma zajisté poskytne. Byla by to pro mě velmi dobrá zkušenost a ani Vy byste nepřišli zkrátka. Jsem velmi pracovitý a pečlivý.“
Muž si poněkud prudčeji odloží můj životopis a nepříjemně mlaskne.
„Na to se neptám,“ řekne mi narovinu. „Víte, už jsem tady měl pár uchazečů, co si taky vyblýskli svůj životopis o doktorát a magistra, aby se neřeklo, ale diplomy jim už jaksi chyběli.“
„Diplomy Vám mohu poslat okopírované,“ informuji ho hned. Jeho otrávený pohled mi jasně značí, že ještě neskončil a já mu skočit do řeči. Rukami ho pobídnu, aby pokračoval.
„Problém je, pane…“ začte se v mém životopise, než najde moje jméno a následně ho dořekne, „že prozatím… jste student. Pro firmu byste neměl hodnotu. Byl byste přítěží. Je hezké, že chcete pracovat, chválím Vás za ochotu pracovat tak urputně během studia, to ano. Ale potřebuju člověka na plný úvazek. Ne člověka, co si bude vybírat směny.“
„Mohu klidně přejít na studium dálkové, pokud by to byl problém. A hodiny bych mohl mít během víkendů a tím pádem by mi to nijak nenarušovalo pracovní morálku.“
„To je sice hezké, ale potřeboval bych, abyste tady byl někdy i o víkendech, stoprocentní nasazení a ochotu brát klidně směny těch, co onemocní nebo odejdou, rozumíme si?“
„Samozřejmě.“
Jeho obočí vyletí vzhůru. Odloží můj životopis stranou. „Pane S., před Vámi tady bylo deset dalších uchazečů a všichni mi nabízeli to samé. Proč bych měl přijmout zrovna Vás?“ zeptá se mě přímo, zapře se do svého křesla a složí si ruce na břiše.
„Protože jsem lepší než oni,“ nenapadne mě nic pitomějšího.
Pousměje se, ale tak nějak… pokrytecky. „Dobře, děkuji Vám za Váš čas,“ vstane a podává mi ruku. „Určitě se Vám brzy ozveme.“
‚To je všechno?‘ proletí mi hlavou, ale rychle se zvednu a potřesu mu rukou. „Zajisté. Děkuji,“ poděkuji, i když ani nevím za co.
Opouštím jeho kancelář se smíšenými pocity a pronásledovaný jeho přísným: „Další!“
---
Vrátím se domů a z pošty na mě kouká upomínka na zaplacení nájemného. ‚Jo, kéž bych na tebe měl, krásko,‘ proletí mi sarkasticky hlavou. Vyberu si poštu, která činí upomínku, leták z Globusu, Penny a Tesca, Kaufland nejspíš přijde zítra. Uvnitř Globusu je však ještě něco vložené - papírek s prosbou o pomoc při nalezení nového bytu či domu a pozemku. ‚To bych taky potřeboval,‘ ozve se ve mně zase sarkasmus. Papírek skrčím a přistane v koši dřív, než vyběhnu do prvního patra.
Je vyloučeno, aby pro mě v oběhu nebyla nějaká práce. Nevěřím na spiknutí ani nějaké temné síly, jak by to pojmenovala moje trhlá sestra. Důvod, proč jsem doposud nedostal práci, je jednoduchý - nehodím se na nic a i tu nejmizernější práci dají kdejakému pobudovi, než vystudovanému (skoro) doktorovi.
Aby toho nebylo málo, mamka mi na Messenger už asi posté píše, jestli jsem si náhodou nenašel přítelkyni, že jim tak málo volám, nebo (v což doufala víc) jsem si našel práci a pilně se věnuju i studiu. Nechci ji zklamat, proto její zprávy ani nečtu. Kdyby viděla jakoukoliv aktivitu, hned by mě bombardovala zprávami, nebo mi rovnou zavolala. Nechci ji zklamat. Ani otce. Oba mě doposud podporovali, protože stejně jako já věřili, že mi vyšší vzdělání přinese ovoce. Místo toho mám pocit, že mi společnost jasně předhazuje to, že pětadvacet let jsem žil na jejich úkor a daně, takže mi to dá teď pěkně vyžrat i s úroky.
Nezaujatě koukám na upomínku, než ji položím na stůl. Stejně mrtvýma očima prolistuju i leták z Penny. Hele, od čtvrtka bude sýr a mléko v akci, no neber to! ‚Dobrý vtip, budeš muset žrát hlínu a trávu s takovou, Marťo,‘ pomyslím si sarkasticky.
Brigáda by nic nevyřešila. Těch už jsem pár měl, ale reakce zaměstnavatelů byly ve finále stejné jako nyní. Ano, dali mi ‚šanci‘, jak to milostivě nazvali, ale vyživovat mě déle než měsíc nebudou. Přesto věřím, že já nikde neudělal chybu a oni jsou na omylu. Nebo jsem prý, cituji: „Příliš dobrý na toto místo.“
Promnu si čelo a povzdychnu si.
Na večeři si udělám vaječinu. Unaveně sleduju, kterak bílek a žloutek spolu pomalu splývají a prskají všude kolem. Jen mechanicky si zkontroluju poštu v počítači.
Výborně, opět mi s lítostí oznamují, že mě nevzali. Dál mail ani nečtu. Být slabší povahy, asi bych se šel utopit do vany. Ne, to ne, ještě bych musel tu vodu zaplatit. Dá se předávkovat paralenem? Ne, na to nejsem dostatečně mentálně v prd-…
Z myšlenek mě vytrhne zvuk Messengeru. Povzdychnu si. Na hodinkách se mi zobrazí zpráva od mamky. Vypnu sporák, aby se mi vajíčka nespálila, a vezmu mobil do ruky. ‚Buď chlap,‘ nabádám se v duchu, než si zprávu otevřu.
‚Ahoj zlato, jak se daří v práci? Poslední dobou moc nepíšeš, takže jsi určitě našel něco, co tě baví. Nezapomínej, že ti zbývá ještě rok školy. Byla by velká škoda ten doktorát nedodělat! Ať je to zase červený diplom,‘ stálo ve zprávě a smajlík s vypláznutým jazykem. Jo, díky, ještě někdo si chce kopnout? Prosím, do toho.
‚Ahoj, neboj se, školu neflákám. Dokončit ji plánuju, byly by to jinak ztracený roky,‘ odpovím jí vyhýbavě a odložím mobil stranou.
Během večeře projíždím fóra a různé stránky s prací a kontroluju všechny nabídky. Ano, začínám být lehce zoufalý. Tolik pohovorů, tolik zklamání. Dozvědět se to moji rodiče, asi by mě na místě vydědili a zřekli by se mě. Určitě by mě nechali na pospas vlkům, aspoň něčemu bych posloužil, že jo. Nedivil bych se jim ale. Podporují mě pětadvacet let, měl bych jim to začít nějak vracet. Aktualizuju stránku s nabídkou prací a brigád a povzdychnu si. Možná bych v tuto chvíli byl rád za jakoukoliv práci.
Ale zázraky se nedějí. A jen hlupáci v ně věří.
Já jsem realista, ne snílek. Ze snění jsem už dávno vyrostl. Někdy v rozmezí, kdy Vám dojde, že nemůžete být spisovatel typu Tolkiena nebo Zoly, protože velikáni se rodí jen jednou za století, protože toto století už zabrali jiní, lepší pisálci, než já kdy byl, a někdy v té době na střední, kdy až moc vyčníváte, protože Vás učitelé jen chválí a ostatní si myslí, že podvádíte, nebo možná dokonce až na doktorském studiu, kdy si jen potvrdíte, že čím více studujete, tím víc budete mít život k hovnu. Ano, už dávno jsem přestal být snílek.
Odešlu pár dalších životopisů a motivačních dopisů a rozhodnu se dnešek ukončit. Zítřek je přece nadějí i zoufalstvím pro doposud bojující.
Jinak řečeno: Nic není ztraceno.
---
Ano, očekával jsem zprávu typu: ‚Vážíme si Vašeho nadšení pro nás pracovat, ale jaksi se netrefujete do našich preferencí, tudíž ženské se štíhlými nohy, výstřihem až do žaludku a kozy jako dudy. Popřípadě namachrovaný chlap, se svaly, na kterého by se ženské lepily a dělal by nám reklamu už jen svým dokonalým úsměvem jako z reklam na Colgate.‘
Zaklapnu notebook a protřu si čelo.
Ne, tohle je jen začátek dne. Dneska se určitě bude dařit! Rozhodnu se změnit taktiku z ‚tohle je moje poslední šance‘ ksichtu na ‚však mám před sebou ještě hromadu pohovorů a všichni mě chtějí, takže si uškodíte jenom vy sami‘ ksicht. Jo, riskantní pokus, ale třeba to zabere a oni se budou mlátit do hlavy, až se někde uchytím.
Podívám se na sebe do zrcadla, než vyjdu z domu. Plesknu se dlaněmi do tváří.
Když budu vypadat jako depresivní ryba, je jasné, že to ze mě potáhne už na kilometry daleko. Takže mysli pozitivně, Martine! Dneska to určitě vyjde!
Vykročím pravou nohou za svou honbou za prací…
---
Když se po dlouhém dni a pěti pohovorech vracím unavený domů, v poště mi visí leták Kauflandu, další upomínka a inkaso. Obě vytáhnu a nedívám se dovnitř, dokud neuslyším, jak něco nespadlo hlouběji do schránky. Možná se mi to jen zdálo, ale i tak - otevřu schránku a vypadne na mě obálka. Beze jména adresáta nebo odesílatele. Ani poštovní známka. Za normálních okolností bych ji vyhodil do koše a bral to jako špatný vtip, ale za dnešek jsem fakt utahaný až běda. Čistě z povinnosti se pro ni zohnu. V podpaží donesu nové tiskoviny až do svého bytu a za cesty po schodech zívám asi tak třikrát. Sotva se za mnou zavřou dveře, skopnu ze sebe boty a zamířím do sprchy. Až po čisté mysli, kdy se mi hlavou honí, co si udělám k jídlu, znovu zahlédnu dopis na stole, schovaný trochu pod hromádkou upomínek a inkasa.
Chvilku na něj unaveně hledím, než mi hodinky oznámí, že mi někdo volá. Je to máma. Po celý den jsem její hovor ignoroval, stejně tak všechny její zprávy. Ani nyní se na tom nic nezmění. Lehnu si na gauč a zavřu oči. Spím asi tak hodinu, než mě znovu vzbudí další hovor. Tentokrát od otce. Toho bych ignorovat neměl, volá málokdy. Přesto mě nic nedokope k tomu, abych se zvedl a došel si pro mobil.
Je ale nedobytný až moc.
Když mi volá už potřetí za sebou, zvednu se a dojdu si pro mobil.
„Ano?“
„Proč mi nezvedáš mobil a neodpovídáš na naše zprávy?“ zeptá se rovnou k věci.
„Mám toho teď hodně,“ připomenu mu. Kecám, ale to nemusí vědět.
„Nekecej.“ Ok, takže už to ví sám, tím lépe. Hovno lépe, spíš hůř pro tebe, ty osle!
„Prostě jsem zapomněl, dobře?“
„Aspoň bys mohl zareagovat, když si ty zprávy čteš, ale nezobrazuješ.“
„Neč-… Dobře, čtu si je.“
„Tak příště zareaguj, rádi bychom věděli, co se děje, aniž bych tě musel nahánět já, dobře?“
„Ano,“ kapituluju otráveně.
„Předám ti mamku, ta se chce ptát víc.“
„Ne, počkej!“
„Pozdě.“
„Ahoj zlato, proč mi neodpovídáš na zprávy?“ slyším matčin hlas dřív, než stihnu protestovat nebo položit hovor a povzdychnu si s hlavou v ruce.
„Mám toho teď prostě moc, dobře?“ zalžu. Jsem neskutečný pokrytec.
---
Další půlhodinu musím poslouchat tento jednostranný rozhovor. Mám své rodiče rád, mám s nimi opravdu hezký vztah… jen je nechci zklamat. Proto jsem se jim vyhýbal a ignoroval jejich zprávy a hovory. To je přece pochopitelné, ne?
Očima zaputuji k hromádce před sebou na stolku a vezmu inkaso do rukou. To bych ještě mohl zaplatit, ale to další? Dobrá otázka.
Ve chvíli, kdy se mě mamka zeptá, jestli se k nim nechci nastěhovat znovu, zrovna vylovím zpod té kopy věcí leták Kauflandu. A na noze mi přistane nějaký dopis. Ne nějaký, ale tamten, co jsem jen tak hodil na stůl a úplně na něj popravdě zapomněl. Pokrčím rameny, přidržím si mobil u ucha díky ramene a otevřu ho. Pokud není pro mě, nemůže mě nikdo vinit, že jsem ho otevřel. Neměl na sobě napsané jméno, není můj problém.

Vážený pane Martine S.,
dovolujeme si Vás tímto dopisem pozvat na pohovor, který se uskuteční tuto středu xx.xx. 2022 13:30. Svou účast na pohovoru nám prosím potvrďte na telefonním čísle XXX XXX XXX v období 10. až 11. hodině každý den. Pohovor se bude konat na adrese zaznačené na přiložené mapě. Očekáváme Vaši kladnou odpověď a těšíme se na setkání.

S pozdravem,
Ingrid Beckerová

A to všechno pěkně prosím napsáno německy!
Překvapeně zamrkám a kouknu na přiloženou mapu. Hned adresu hodím do Googlu. A rozesměju se. Jo, dobrý žert. Na takové žertíky se jim může vysrat.
„Posloucháš mě vůbec?!“ slyším matku, která musela zvýšit hlas, aby mě vrátila zpátky do reality.
„Co? Jo, samozřejmě,“ lžu, když si znovu čtu ten dopis.
„Kdy budeš mít čas?“ zeptá se mě znovu. „Martine!“
„Nevím!“ odpovím stejně podrážděně a hovor naštvaně položím. Vypnu si pro jistotu mobil. Potom se plně soustředím na ten divný dopis. Vyhledám si tu osobu. ‚Ingrid Beckerová‘. Vyjede mi nějaká stará ženská, bývalá olympička nebo co.
Proč by mi sedmdesátnice do prdele posílala dopis v němčině?
Uvařím si kafe a pořád nevěřícně hledím na ten dopis. Zkusil jsem v mezičase vyhledat jakoukoliv jinou Ingrid Beckerovou, která by právě hledala někoho, komu by jen tak dala práci. Je to nějaká zazobaná, znuděná ženuška? Její manžel by nebyl rád, že si takto sjednává gigola. Musím se ušklíbnout nad vlastním trapným vtipem.
‚Hele, dej tomu šanci. Maximálně promarníš další den, kdy se budeš snažit něco sehnat,‘ pomyslel jsem si, když jsem po chvíli přepnul do studijního módu. Je pravda, že posílat dopisy vyšlo už dávno z módy, tak se nedivte, že jsem tak skeptický. A hlavně v obálce bez ničeho kolem… A německy! Žádné vysvětlení o jakou práci by se jednalo. Trochu mi to smrdělo. Ale pokud se bude jednat o čistou práci v příjemném prostředí, tak proč ne? I kdybych měl utírat zadky nějakému dědkovi, asi bych to taky vzal… Inkaso se na mě totiž nehezky dívalo zpoza letáku od Penny.
Za zkoušku nic nedám. Ráno moudřejší večera, ne? Pokud plat bude dobrý a budou o mě vůbec stát, proč do toho nejít po hlavě?
Němci si vždycky rádi připlatí, když ví, že dostanou kvalitu.
---
Následující den se probudím relativně pozdě. Zvažuju, na který pohovor jít, přestože vím, že dostanu stejnou odpověď jako vždycky. Když se dostanu do kuchyně propojené s obývacím pokojem, pohled mi opět spočine na dopise. Udělám si kávu a skenuju kus papíru. Opět si ho přečtu, když do sebe dostávám svůj ranní nakopávák.
‚Hele, za zkoušku nic nedáš,‘ pomyslím si, když beru mobil do ruky. Vytočím číslo a pohodlně se usadím. Jestli je to nějaký vtip, ať to mám raději za sebou.
---
„Guten Morgen, Frau Becker spricht,“ bylo mi oznámeno hned v úvodu.
„Was?“ ozvu se po chvilce, protože nevěřím vlastním uším, že na mě fakt mluví nějaká ženská německy a že se fakt jmenuje Becker.
„Dobré ráno, paní Beckerová u telefonu,“ zopakuje mi a já si v hlavě její slova přeložím. „Smím vědět, s kým hovořím?“ zeptá se nejdřív německy a potom česky, když nejsem schopen reagovat ihned.
Začnu instinktivně německy a pak se zarazím. „Počkat, vy mluvíte česky?“ řeknu a nejspíš vypadám jako úplný pitomec.
„Samozřejmě, vedu naší pobočku v Česku, nějaký problém?“
„Ale ne, ne, kdepak. Jen mě to překvapilo. Protože - ten dopis byl v němčině.“
„Ano, ten jsem musela rozeslat na přání odesílatele v němčině. Odesílatel mluví jenom výhradně německy.“
„Počkejte - kdo je teda odesílatel?“
„Předpokládám, že voláte, abyste potvrdil datum, čas a místo našeho pohovoru?“ vychrlí na mě rovnou a já jen slyším, jak něco rychle cvaká do počítače.
„Počkejte, počkejte - mám nejdřív pár otázek.“
„Čas jsou peníze, pane S., chcete se zúčastnit pohovoru či nikoliv?“
Rovnou k věci. Možná dělám chybu, ale proč to nezkusit. Nemám co ztratit. „Ano, chci.“
„Potvrzujete tedy datum, čas a místo našeho pohovoru?“ zeptá se mě znovu jako robot.
„Ano.“
„Výborně. Budu se těšit. Na pohovoru Vám zodpovím Vaše zbývající dotazy. Na slyšenou.“ A bleskurychle zavěsila. Co to do prdele bylo?! Ani trochu se mi to nelíbilo, začínalo mi to smrdět levotou.
Takže ona jenom zprostředkovává pohovor a budoucí zaměstnavatel je někdo jiný. Budoucí zaměstnavatel je pravděpodobně muž. Promnu si kořen nosu.
Nedávám tomu moc velké naděje.
‚Hele, za zkoušku nic nedáš, nanejvýš to bude to samé pořád dokola,‘ pomyslím si. Dopiju kávu a přitom přemýšlím, kdo mohl ten dopis napsat. Je bez chyby. A vzhledem k tomu, že i Ingrid Beckerová měla přízvuk, když mluvila česky, určitě byla původem Němka. Takže i odesílatel musí být rozený Němec. Jenže Beckerů jsou taky tři prdele.
Co když není Becker?
Zakroutím nad tím hlavou. ‚Soustřeď se,‘ napomenu se. ‚Takhle by ses v tom čabral ještě dlouhou dobu.‘
---
Když nastane středa, moc nadějí do toho pohovoru už nevkládám. Začal mi nějak smrdět. Nevím ani, co budu dělat. Ani odměnu nevím. Zkontroluju si adresu, kam mám zamířit. Je to celkem daleko.
Málem mám infarkt, když vyjdu z ubytovny. Někdo bude mít asi slavnostní den, protože si nechal objednat limuzínu až pod nos. Jo, mít prachy, taky bych si jednou za čas takhle vyhodil z kopýtka, abych nasral lidi. I kdyby to měla být jen okružní jízda kolem bytovky, za ten pocit by to jistě stálo. Projdu bez povšimnutí toho, že má německou poznávací značku. Začne mi být krajně nepříjemné, když po minutě zjišťuju, že mě ta limuzína pronásleduje.
„Herr Martin S.?“ zeptá se mě řidič.
Odpovím, že ano. Řekne mi, ať si nastoupím. Ha, ani za zlaté prase, nejsem blbec. Rozloučím se s ním a jdu dál. Popojede a zopakuje svůj požadavek znovu. Když mě dojede znovu, řekne mi, že ho poslala paní Beckerová. Dobře, tohle mě zaujalo. Vysvětlí mi v němčině, že ho poslala, aby mě odvezl na místo setkání. Neobvykle pozorné a až moc vykřičené, ale… proč ne?
‚Nemám co ztratit,‘ řeknu si v duchu, když nastupuju do limuzíny. ‚Maximálně je to rodina mafiánů, co mě odkrouhne.‘
---
Na místo určení dojede s desetiminutovým předstihem. Všimnu si dalších limuzín, první řidič právě kouřil a druhý nasedal do další limuzíny a zapínal GPS. No ty vole, kam jsem se to dostal? I ta brána, kterou jsme projeli, přímo řvala bohatství a přepych. Ženská, co nyní vyšla ze dveří, vypadala přísně, ale neskutečně sexy. Ale taky zatraceně nasraně. Doslova. Za ní potom klidně vyšla postarší žena s šedivým mikádem, brýlemi a složkou papírů v ruce. Mladší žena zabouchla za sebou dveře limuzíny, které jí sluha ani nestihl přivřít sám. Jen se jí poklonil a řidič se rychle rozjel pryč. Všiml jsem si ještě, že po něm ta mladá ženská něco křičela v limuzíně, ale nic nešlo slyšet. Dokud nevystrčila hlavu a nezakřičela: „Jděte k čertu, všeci zasraní Beckerovci!“
Nijak její rozhořčení nekomentuju.
„Vypadá to, že další nepochodila,“ zachechtá se můj řidič, než zaparkuje na místě, odkud před chvíli odjela limuzína s uřvanou ženskou.
„Smím vědět, co to bylo?“ zeptám se zaraženě.
„Ale - další uchazečka, rovnou jí řekli asi, že nemají zájem,“ pokrčí řidič rameny. „Není ani první ani poslední, koho jen tak vyhodí, aniž by jí dali šanci.“
Dobře. Narovinu? Jsem v prdeli. A hodně hluboko očividně.
Ale aspoň se můžu chlubit, že jsem jel limuzínou!
Dá se to napsat do životopisu jako životní úspěch? Jo, sni dál, Martine. Ze zážitku se nenažereš.
„Herr Martin-… Tedy, pan Martin S.?“ opraví žena svou rodnou němčinu.
„Můžete klidně mluvit německy, jestli Vám to bude příjemnější,“ navrhnu jí v němčině. Vděčně se usměje. Jen na zlomek vteřiny.
„Jmenuju si Ingrid Beckerová. Těší mě. Pojďte, prosím, za mnou,“ osloví mě ta žena s šedivým mikádem a na podpatku se otočí. Následuju ji dovnitř zdejší vily, kterou jejímu majiteli zatraceně moc závidím.
---
Asi je až moc očividné, jaký vidlák jsem, protože se pořád rozhlížím. Ale ta ženská to nijak nekomentuje naštěstí. Nejspíš je na to zvyklá. Dojdeme do prostorné místnosti, kde si zasedne do křesla za stůl a mě vyzve, abych si sedl do menšího před ní.
Zeptá se mě na základní údaje, aby si ověřila jejich pravost. Klasika.
„Pane Martine S., řekněte mi, proč bych měla nakonec vybrat Vás místo té kandidátky před Vámi?“ zeptá se klidným hlasem.
„No,“ řeknu a musím se pousmát. „Vzhledem k tomu, jak rozohněná vypadala, myslím si, že nejspíš touto schůzkou neprošla.“
„Proč si to myslíte?“
„No, vzhledem k tomu, že nadávala pravděpodobně na všechny Beckery kdy narozené, je to očividné.“
Usměje se. „Jste vnímavý,“ řekne pochvalně a něco si poznačí k mému životopisu.
„Nešlo si toho nevšimnout,“ prohodím spíš pro sebe.
„Není třeba být tolik nervózní. Já nekoušu,“ ujistí mě.
„O tom si nemůžu být nikdy jistý.“
„Smysl pro humor, to tady často nemíváme.“
„Smysl pro humor vytvořený zoufalstvím.“
„Taky se to dá nazvat hysterie, nemýlím se?“
„Ne,“ řeknu po chvíli ticha. Zůstaň v klidu. Sice mluví hlavně ona, ale jasně říkala, že mi zodpoví všechny moje otázky, pokud nějaké budu mít. „Ehm. Chtěl jsem se zeptat…“
„Ano?“ pozvedne oči od štosu papírů.
„V dopise Váš zaměstnavatel neuvedl, o jaký druh práce se jedná. Jen to, že jsem byl vybraný na pohovor, ale… nevím ani u koho budu pracovat. Nepamatuju si, že bych třeba i Vám posílal svůj životopis nebo… něco takového. Možná to bylo už velmi dávno a Vy jste si na to teprve nyní vzpomněli a já na to zapomněl, opravdu nevím-…“
„Pane Martine S.,“ osloví mě, aby zarazila moje žvanění, „byl jste nám doporučen jednou naší dceřinou společností a ještě pár našimi partnery. Nevidím důvod, proč bychom neměli mít zájem Vás poznat osobně, když máme na Vaše jméno jenom samá pozitiva.“
„Pozitiva? Od koho?“
„Mnoho firem.“
Až tak moc jsem nepracoval. Ale raději mlčím. Možná se spletli a jedná se o někoho se stejným jménem… vzděláním… rokem narození… někoho, kdo má v životě štěstí a mě o něj obral. Štěstí je Vám stejně k hovnu. Musíte se naučit rvát, jenom tak přežijete a budete sílit každým dnem. Je mi proto jasné, že by byla chyba se ptát na jména oněch firem. Ingrid se mezitím prohrabuje štosem papírů a mlčí.
„Na základě čeho budete rozhodovat o tom, kdo postoupí do dalšího výběrového kola?“
„Žádné další nebude,“ řekne, aniž by vzhlédla od papírů. „Dnešek je jedinou schůzkou, kterou tady budete mít, na jejímž základě se potom sama rozhodnu.“
„Pro koho budu pracovat? V dopise to vypadalo, že jste ho nepsala sama, ale… někdo jiný. Jako by majitel firmy. Tudíž i Váš nadřízený.“
Konečně vzhlédla od papírů a nechala je spadnout zpátky dolů. „Máte pravdu, ten dopis jsem nepsala já. Ale nepsal ho ani můj nadřízený. Sama sobě jsem si vedoucím.“
„Omlouvám se.“
„Neomlouvejte se, v tomhle domě si na omluvy nehrajeme.“ Řekla to tak chladným hlasem, že mi bylo jasné, že nežertuje. „Místo toho se vyvarujte chyb, kvůli kterým byste se měl omlouvat.“
„Rozumím.“
„Učíte se rychle. Většinou by se lidi ptali proč? Proč Vy ne?“
‚Protože tuhle práci potřebuji,‘ pomyslím si. „Když se musíte ptát sama proč, nejspíš to nepochopíte,“ řeknu místo toho.
„Zajímavé,“ usoudí nahlas a znovu spočine pohledem na mém spise. Potom vzhlédne zase ke mně. „Umíte si představit dělat psychicky náročnou práci?“
„Ano.“
„Dvacet čtyři hodin plného nasazení?“
„Nejspíš ano.“
„Nejspíš?“
„Záleží nasazení v čem?“
„Ve všem. Včetně psychické podpory. I když vás člověk pošle do hajzlu, zachováte chladnou hlavu, budete se usmívat a zůstanete na svém místě, i když vás tam pošle znovu.“
„To zvládnu.“
„Ale poslat ho do řiti samozřejmě nemůžete.“
„Pochopitelně.“
Položí mou složku na stůl a pozoruje mě. „Vaše němčina je vskutku znamenitá.“
„Děkuji.“
„To nebyl kompliment. Němci nevzdávají hold někomu, kdo se jenom učí jejich jazyk.“
„Rozumím,“ řeknu znovu.
„Když si z Vás někdo bude denně utahovat a shazovat Vás na dno, jste schopný to přijmout s klidnou tváří a poděkovat, když budete k tomu vyzván?“
„Poděkovat čemu?“
„Že Vám někdo bude nadávat do kreténů a podobně.“
„Ano,“ řeknu rozhodně. Pokud se jedná o starého, nerudného dědka, dá se to omluvit.
Nastane ticho. Ingrid si mě prohlíží zpoza brýlí, které potom pomalu sundá. Zkousne propisku mezi zuby. „Je Vám dvacet pět let a přesto je Vám jedno, jak moc špinavou práci Vám nyní nabízím.“
„Když mi během toho dovolíte dálkově studovat, máte mé plné nasazení,“ rozhodnu nahlas.
„Jste ochoten se přestěhovat?“
„Pokud by to vyhovovalo mé práci, pak ano. I pokud by to zkrátilo čas dojíždění.“
Ingrid náhle zvedne ruku, aby mě umlčela. Řekl jsem něco špatně? Napětí bylo cítit na obou stranách. Najednou Ingrid očima spočine znovu na mém životopise. Všiml jsem si už při příchodu dvou jakýchsi razítek. Jedno bylo v červené barvě, hodně opotřebované, druhé bylo vedle tmavě zelené barvy, která byla téměř nedotknuta. Pozorně jsem sledoval, jak zvedá mou složku a opět listuje papíry. Ucítím nepříjemný pot na čele. To čekání je nekonečné. Proč mě prostě nevyhodí hned, když o mně nemá zájem. Ne. Tentokrát jsem cítil ve vzduchu, že to vyjde. Opět prolistovala celý můj životopis a pozorně si ho pročetla.
„Jste schopný udržet konverzaci v němčině s rodilým mluvčím. To je pozoruhodné. Máte předky Němce?“ zeptá se najednou.
„Ne, jen mě němčina hodně bavila na škole,“ přiznám se.
Přikývne. Palcem si přejede po spodním rtu. „Máte nějaké závazky? Děti, přítelkyni?“
„Ne.“
„Poslední otázka,“ řekne najednou a narovná se ve svém křesle. „Kdyby Vám Váš zaměstnavatel řekl, že ho máte zabít, učinil byste to?“
„Ne,“ odpovím ihned. Nehne ani brvou a čeká, že budu pokračovat. „A kdyby se můj zaměstnavatel chtěl zabít, samozřejmě bych mu v tom zabránil. Kdo by mi jinak poslal mou výplatu?“
Ingrid nejdřív semkne rty a potom se usměje. „Dobrá odpověď,“ pochválí mě.
„Děkuju,“ řeknu, když vidím, že bere razítko a namáčí ho do zelené barvy. Téměř nedýchám, když sleduju, jak ho otiskne na můj životopis.
Nahne se k telefonu a řekne: „Ostatní žadatele pošlete pryč a pro nikoho už nejezděte. Našeho nového zaměstnance jsme už našli.“

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 5
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.