Bylo to sice jen pár vteřin, ale mně to připadalo jako věčnost. Prohlížel jsem si jeho tvář z takové blízky, jako nikdy předtím. Naše ramena a paže se pořád dotýkaly. Až tu náhle ten okamžik je pryč. Prostě se jen tak najednou vypaří, když si snad Hynek vzpomene, že jsem to já, s kým sdílí tento okamžik, a jako první se odtáhne a paži stáhne k tělu. Znovu se zahledí na slunce, ale tentokrát snad trošku provinile, když složí ruce na prsou. Pochybuji, že mu je najednou zima.
„Tohle… je tak trochu moje útočiště,“ usměje se křivě. Složenými pažemi si opět drží odstup a vytváří kolem sebe hradbu, abych mu nedostal tak moc pod kůži, jako před malou chvílí. I to, že mě vzal na své tajné místo, které považuje za ‚útočiště‘, nejspíš pro něj znamenalo hodně. „Chodím sem, když mám pořádný bordel v hlavě,“ svěří se.
„Tady?“ zeptám se tupě.
„Jo. Je to dostatečně daleko. A málokdo se tady za mnou žene,“ ušklíbne se víc.
„Nedivím se jim. Nerad bych odsud sletěl. Ale díky.“
„Hm?“ pohlédne na mě zmateně.
„Že jsi mě sem vzal.“ Možná to znamená, že mi začíná konečně důvěřovat, což je podstatné. Nebo sem vzal i Terku. Bere sem všechny nebo jen pár lidí?
„Tohle prvenství ti s radostí přenechám.“
V tu chvíli mi došlo, že na tohle místo Hynek nikdy nikoho nevzal. S nikým se doposud nepodělil o tuhle krásu. Ani o své soukromí tak jako se mnou nyní.
„Díky,“ řeknu vděčně a usměji se. Na tváři se mu také mihne drobný úsměv, než se zase zahledí na slunce. Vítr mu prohrábne neposlušné vlasy, které si zase shrábne za ucho. Nic ovšem už neřekne a užívá si ten okamžik.
---
Cesta dolů je o poznání klidnější a lehčí. Hynek už nemá tu potřebu někam spěchat, aby to stihl v čas. A připadá mi, že je tak akorát zralý do postele. Tu mě ovšem překvapí jeho prohlášení: „Chceš se projet na koni?“
„Co?“ zůstanu na něj nevěřícně hledět.
„Na koni. Equus ferus caballus.“ Nemachruj na mě latinou.
„Vím, co je kůň, ale…“
„Takže ano nebo ne?“ zastaví se a otočí se směrem na mě.
„Nikdy jsem na koni neseděl.“
„To není podstatné,“ ujistí mě s úsměvem.
„Jak na něm mám teda jet?“
Vševědoucně se ušklíbne. „Uvidíš.“
---
Věděl jsem, že Hynek má řidičák, ale vědět, že bude jezdit bezohledně a jako hovado a pokoušet mé fyzické i psychické zdraví bezohlednou jízdou nebo jízdou v protisměru s tím, že je to přece neskutečná prdel, vykopl bych ho z místa řidiče ihned. Takhle jsem si užil jízdu smrti jen do doby, než jsem ho zastavil pod výhružkou, že ho jinak vykopnu z auta násilím. „Vůbec se neumíš uvolnit!“ smál se mi v tu chvíli, zatímco já jsem si přál zapomenout na řvoucí auta, co nám klaksonem jasně dávala najevo, že jedeme ve špatném pruhu. Ty bych ještě snesl, ale ten náklaďák mě prostě vyděsil. Ale Hynek se bavil.
Moje jízda na něj prý byla až moc nudná a nezáživná.
Ale i tak se pořád bavil.
Když mě konečně nasměroval, kam chtěl původně jet (na jeho styl prý neskutečným hlemýždím a nudným tempem), najednou zavelel, že uprostřed cesty jen tak opustíme auto.
„Jo, naser si,“ směju se hystericky a rozhlížím se, kamže to vlastně jedeme. „Okamžitě si sedni zpátky na prdel!“ popadnu ho za rameno, když se ten blbeček odpoutá a otevře si dveře, zatímco se tomu směje.
„Rozkaz, mami,“ pronese sarkasticky a výsměšně mi zasalutuje.
„Smím vědět, kam mám jet?“ zeptám se rozčíleně, i když tato polní cesta mě vede jenom kupředu.
„Rovně, rovně, potom doleva,“ zpívá si vesele.
Fajn, z těch dveří ho mám zase chuť vykopnout násilím.
---
Dojedeme před jakýsi menší statek. Zastavím na Hynkův pokyn před jeho zavřenými vraty a vypnu motor.
„Proč tu jsme?“ zeptám se nechápavě.
„Chtěl ses projet na koni,“ usměje se nevinně, když vylézá ven.
„Nic takového jsem neřekl!“ hulákám za ním, než se taky dostanu z auta. „Nikdy jsem na koni neseděl!“
„Není na čase to změnit?“
„Ne, nemyslím si.“
„To je škoda, já myslím, že jo,“ odporuje tvrdohlavě, než zabuší na vrata. Zakroutím nad ním frustrovaně hlavou.
„Na koně mě nedostaneš.“
„Ale kušuj.“
„To nemám v popisu práce!“
Křivě se ušklíbne, než znovu zabuší na vrata. Ta se konečně otevřou a za nimi se objeví postava malého, starého Itala. Samozřejmě žertuju, ale vypadá tak, s tím slaměným kloboukem a ledabylým bílým oblečením na sobě. Jestli pracuje u koní, jak to, že není zaprasený?
„Ach, Heinrichu!“ zvolá vesele a potřese si s ním rukou. „Dlouhou dobu jsem tě neviděl. Výzkum jde dobře?“ pokračuje lámanou němčinou.
„Naturalmente, mio amico,“ odpoví na to Hynek a já jsem v koncích. Dědek mu hned vesele začne notovat ve svém rodném jazyce a pak se rozesměje. Hlavou pohodí ke mně a něco řekne. Fajn, vykládejte si o mně v italštině, jak chcete, burani. „Pojď,“ vybídne mě Hynek konečně, když dodiskutují v rodném jazyce toho starce.
„Doufám, že jsi mě řádně pomluvil,“ rýpnu si do něj.
„Měl jsem?“ zeptá se ihned. V čas se vyhne mojí pěsti. „V klidu. Jen se mě ptal na mou práci, nic víc.“
„Odkdy máš vůbec čas starat se o koně?“
„Někdy vypínám i jinak, než díky chlastu.“
„Páni, jsem překvapen.“
„Máti o tom samozřejmě neví. Občas je lepší jí o něčem pomlčet.“
V tomhle mu dám za pravdu.
Najednou mě zastaví a popadne za rameno. „Počkej tam vzadu, hned tu budu,“ vybídne mě, ale v tu chvíli ho chytím za loket. „Klid, prosím tě. Roberto mě bude mít pod dozorem. Padej.“
A pak mě žduchne kupředu. „Varuji tě,“ řeknu mu jenom, než se nakonec odeberu dozadu.
Div nedostanu infarkt, když se na hned vyřítí černý duch. Doslova. Naštěstí se u ohrady zastaví, ale já se té příšery tak leknu, že skončím na zemi s řevem.
Sakra! To mě nemohl varovat, že tady mají šílené koně?
Ta potvora se mi ještě vysměje vztyčenými pysky, když na mě cení zuby a přitom se mi doslova řehtá do ksichtu, a přitom ještě pokyvuje hlavou do rytmu.
„Ha-ha, strašně vtipné, osle!“ zanotuju naštvaně a zvednu se, abych si otřepal zadek, ale to na mě ta příšera zase zaržá až moc agresivně, takže s sebou škubnu. „Jdi do háje, vy dva jste se beztak hledali, až jste se našli!“ rozčiluju se nad ním. Kůň si jen hrdě odfrkne a pohodí hlavou vzhůru.
„Kdybys mou princeznu nesral, třeba by si tě oblíbila. Teď tě chce tak akorát kopnout do prdele,“ slyším Hynkův smích.
„Ty bys taky mohl-… co to máš za hadry?“ zarazím se ve chvíli, kdy jsem mu říct, že by mohl taky sklapnout. Protože svoje ležérní tepláky vyměnil nyní za jiný ohoz. Jezdecký ohoz? Mají něco speciálního? Rozhodně neměl takové hadry před chvílí! A ani tu helmu a botky. Za ním vidím, jak se Roberto (? jmenoval se tak, že jo?) taky směje a něco italsky nebo španělsky nebo třeba ťamansky notuje a přitom hází rukama, jako šílenec.
„Co? Nemůžu se projet na vlastním koni?“
„Ty máš koně?!“
„Neptal ses. Takže se nemůžeš divit, že to nevíš.“
„A proto jsme jeli až sem? Aby sis povozil zadek?!“
„Něco proti?“ zazubí se, než otočí na tu černou příšeru. Nasadí si helmu. „Ahoj, krásko,“ pohladí zvíře po pyscích, naštěstí i toho koně sere, protože dostane čelovku na přivítanou, až skončí na zemi.
„Očividně ho taky sereš,“ zhodnotím nahlas.
„Ji,“ opraví mě, než se zvedne a usměje se na tu příšeru. „Je velmi temperamentní.“
„Ale! Připomíná mi jednu nádheru. Myslím, že ji oba známe.“
Hynek se ušklíbne. „Jo, Giz by ji zbožňovala.“
„Vždyť jako by jí ta klisna z prdele vylezla!“
„Původně byla pro ni.“
Zarazím se. „Co?“ div nevykřiknu.
„Měla být mým darem pro ni na svatbu. Ale rozhodl jsem se, že se jí nezbavím a využiju ji jinak.“
Černá příšera jen pohodí hlavou a rozmáchne se ocasem. „Proč se té příšery prostě nezbavíš? Ještě bys na tom vydělal.“
„Není to příšera, ale Nereide.“
„To je mi fuk, zní to stejně. Potvora jedna.“
„Je to anglický plnokrevník,“ informuje mě, když vleze za ní do ohrady.
„To je mi jedno, je to příšera,“ podotknu.
Roberto zahvízdá na klisnu, která zastříhá ušima jeho směrem. Uplatí ji jablkem, aby jí mohl uvázat sedlo a potom i ohlávku.
„Počkej, to na té příšeře chceš jet?“ vzpamatuju se jako první.
„Někdo ji musí zkrotit,“ ušklíbne se Hynek, když si utahuje helmu.
„Chceš snad umřít?“
„Možná.“
„Ani omylem! Toho svědkem nebudu!“
Tu ovšem zpozorním, když vidím Hynka téměř s něhou jemně hladit majestátní tělo té příšery, a fascinovaně ji sleduje, jak se nacpává jablkem. „Poběží v Derby,“ pokračuje, zatímco ji hladí po hřbetě. „Až jí budou tři roky. Parkour ne, ten je na tuhle krásku moc agresivní. Původně jsem přemýšlel, že by se hodila na drezuru, ale ne. Tahle kráska miluje rychlý běh. Je rychlá jako blesk. Dokonalá.“
Při tom posledním slově přivře oči a procítí ho.
„To je mi jedno, očividně tě chce zabít,“ vrátím se do reality, když vidím, jak ji Roberto drží za uzdu a pomáhá Hynkovi na tu příšeru. „Vždyť je jakoby přišla z pekla!“
„Právě proto bude vyhrávat,“ směje se Hynek, když se jí vyhoupne do sedla. „A přestaň vyšilovat. Roberto už zkrotil tolik neposedných stvůr, co mi pak vyhrávaly velké prachy. Sponzoři se můžou přetrhnout o tuhle krásku teď, když jsem jim oznámil, že bude brzy na prodej.“
„Jen šílenec koupí šíleného koně.“
„Einem geschenkte Gaul schaut man nicht ins Maul.“
„Na to ti seru! Slez z té potvory!“ rozčílím se. Hynek se místo toho pohodlně usadí v sedle a pohladí tu příšeru po krku. „Fajn, až z ní sletíš, budu to mít v paži! Jenom tak pro zajímavost!“
„Nevyšiluj,“ směje se mi, než mlaskne na tu stvůru a přiměje ji jít okolo ohrady. Až potom si všimnu Roberta, který má klisnu i na dalším provazu a udržuje si od ní odstup. „Roberto ví, co má dělat. A každý kůň jde zkrotit, když je třeba.“
„Jsi blázen!“
„Blázni většinou vítězí!“
Vzdávám to. Ať ho třeba ze sebe shodí a pokope! Třeba se mu omylem rozsvítí. Rozmáchnu se rukama, než se opřu o ohradu.
„Můžeš si klidně půjčit nějakého poníka,“ směje se mi.
„Díky, nechci! Na to se mám až moc rád!“ zpražím ho.
Klisna se trochu vzpírá, ale když udělá pár koleček s Hynkem v sedle, vypadá, že pod ním překvapivě rychle zkrotla.
Jenom do chvíle, kdy prudce zabrzdí a postaví se na zadní. A stejně tak ladně zase poskočí dopředu. To opakuje ještě tak dvakrát, než svého vetřelce na zádech ze sebe shodí a rozběhne se proti Robertovi, který se moudře vydá rychle pryč z ohrady. A když se Hynek pomalu vysouká na nohy, v předklonu raději také sprintem prchá před černým ďáblem, který ho ještě se ržáním vyprovodí z ohrady.
Klisna si hrdě odfrkne, pohodí hlavou a potom se jim oběma vysměje tak, jako předtím mě.
Když mám jistotu, že klisna ohradu nepřeskočí, rozběhnu se za Hynkem spolu s Robertem. Ani trochu se mi totiž nelíbí, že je pořád v předklonu a nyní na kolenou.
---
„V pohodě, jen jsem blbě dopad‘,“ usmívá se ten blbeček.
„Kostrč?“ zeptá se Roberto německy.
„Nejsem doktor, ale hýbat se můžu, jen to musí povolit.“
„Magor! Velký magor!“
V tomhle s Robertem souhlasím. Oba vidí můj vyčítavý pohled a Roberto správně vyvodí, že by se měl nejspíš vzdálit, aby mé nadávky nepadaly i na něj.
„Eh. Mast. Mast,“ opakuje, když se s vynuceným smíchem žene pryč z pokoje.
„Smím vědět, co to mělo znamenat?“ zeptám se ještě relativně klidně.
Hynek se jen ušklíbne. „No co? Je to divoká ženská, nemůžu si pomoct.“
„Chceš se snad zmrzačit?!“ rupnou mi nervy. „Můžeš být sakra rád, že jsi jenom sletěl a ona tě nepodupala nebo něco!“
„Uklidni se, Martine, hysterčíš,“ směje se na mě.
„Ty debile!“ popadnu ho za triko. „To tak rád hazarduješ se životem?“
„Jo,“ směje se dál. „Díky tomu totiž pořád vím, že žiju! Kdybych nemusel věčně brát oblbováky, třeba bych měl jasnější mysl a nepotřeboval být na pokraji smrti, abych si mohl života pořádně užívat!“
Pomalu jeho triko pustím a odstoupím o krok dozadu. Jinak bych mu asi jednu vrazil.
„Nevíš, co to znamená nevědět o sobě. Ani nejsi ve stavu, kdy nerozeznáš, co je tvoje fantazie a skutečnost. Já ano. Moc dobře vím, co můžu a co je nad moje síly. A proto ti říkám narovinu - tu klisnu zkrotím, i kdyby ses na hlavu stavěl. Zastavit mě nemůžeš.“
Nádech, výdech.
Fajn. Musím změnit taktiku. Mysli. Rychle.
Založím ruce na prsou a vydechnu nosem. „Takže chceš umřít?“ zhodnotím racionálně.
Hynek se jen křivě usměje, zakloní hlavu a zahledí se do stropu.
„Stejně na to všichni do jednoho čekáte,“ zašeptá si spíš pro sebe.
Chci na to reagovat, ale v tu chvíli se dovnitř zase vřítí Roberto. Uhnu mu stranou a pro bezpečí nás všech se pro jistotu rychle z místnosti vytratím. Mám takový vztek. Byl jsem blbec, že jsem mu na vteřinu věřil, že by udělal něco normálního. A byla to hlavně moje vina. Mám právo si to nyní u Ingrid a všech ostatních slíznout.
Vztekle praštím pěstí do zdi.
Abych mohl nějak odůvodnit ten palčivý pocit v očích a zároveň se trochu zbavit té frustrace ve mně.
Nebudu lhát. Měl jsem blízko to vzdát…
Život s Hynkem totiž byl doslova jako na horské dráze.
A já se hodně obával, abych náhodou v příští zatáčce neměl vypadnout.
---
Po návratu domů jsem s Hynkem nepromluvil. On na mě sice mluvil až moc, ale já neměl ani za to se na něj podívat. Vždyť ten kretén si snad ani neuvědomoval, proč bych měl být vlastně nasraný!
„Děje se něco?“ nechápal pořád. Bylo to asi po osmé, co se na to zeptal. Netušil jsem, že někdo tak chytrý jako on může být tak tupý.
„Ty jsi neuvěřitelný!“ sarkasticky se zasměju.
„Hele. Mohl jsem dopadnout blběji a ta kráska by mě nakopla.“
„Praštěný už dávno jsi, takže by se očividně nic nezměnilo.“
„Výborně! Pojď. Vypusť to všechno ze sebe!“ povzbuzuje mě se smíchem. Rupnou mi nervy a vrazím mu facku.
„Jestli chceš hazardovat se svým životem, tak klidně pokračuj, ale až tady nebudu!“ vyjedu po něm. „Uvědomuješ si, kurva, že tě ten kůň mohl třeba nějak vážněji zranit?!“
„Od toho tam byl Roberto,“ reaguje klidně, když si s úsměvem masíruje tvář.
„Roberto je mi u prdele, sakra!“
„Nic se nestalo, tak co vyšiluješ?“
„Možná proto, že z nás dvou jsem já, kdo ještě racionálně uvažuje.“
„No, to nevím,“ uchechtne se a zamíří do kuchyně. Sotva slyším cinkání láhví, hned jdu a ledničku mu doslova před nosem zabouchnu, takže na poslední chvíli stáhne ruku k sobě s ostrým: „Co to kurva-!“
„Asi fakt nejsi pořádně při smyslech! Neměl by sis jít spíš lehnout?“
„Ha! Abys mě mohl zase oblbnout prášky a zbavit se mě? Vyser si oko, jo?“
Opět mi rupnou nervy. Ale nemůžete se mi divit. Tentokrát schytá ránu pěstí do nosu. Ale tentokrát se také brání a schytám facku.
Nejspíš nemusím popisovat náš „pokus o boj“, umíte si to nyní už asi i živě představit. Jsme zase na začátku. Perfektní.
---
Tentokrát to skončí mou výhrou. Tak trochu. Na rozdíl od něj nepotřebuju mraženou zeleninu na ksicht, ale stačí mi jen kapesníky.
„Říkal jsem to,“ slyším ho brblat ze sedačky. „I ty mě s radostí opustíš. Stejně jako všichni ostatní.“
„Co to meleš?“ zeptám se otráveně, když si měním kapesník z levé nosní dírky.
„Hovno s voctem,“ zavrčí nevrle a sesune se na sedačku i s mraženou zeleninou.
„Tak si vyser oko, jo?“ poprosím ho naštvaně.
---
Nálada na nože nám zůstane i po dobu dalších dnů. Ingrid se to samozřejmě hned dozvěděla a dělala kravál. Myslím tím Hynkovu nepovedenou jízdu na Nereide. A samozřejmě i jeho pád. Očividně Roberto věděl, kdo by mu mohl nejvíc zavařit. Naštěstí měla dostatek rozumu a jeho plánovanou návštěvu doktora před Hynkem nevytahovala. Ani jednoho se ovšem nezeptala, proč vypadáme, jak vypadáme. Nejspíš se dovtípila, že jsme se stejně jako první den hezky porvali a všechno se brzy zase urovná. Moc jsem v to nedoufal, spíš jsem se obával, kdy Hynka napadne, aby matku snadno přemluvil, aby mě vyrazila.
A moje obavy se naplnily, když si mě Ingrid zavolala dva dny po tom incidentu.
„Vůbec se tím nenechejte rozhodit,“ řekne mi dřív, než mě pozdraví, což mě zarazí už ve dveřích. „Jak bych to… No, jednoduše řečeno - teď má Heinrich prostě těžší období, kdy bude, slušně řečeno, na facku. Tereza vás o tom neinformovala?“
„Tohle přece není ta jeho typická fáze,“ protestuju ihned.
„Objevuje se pokaždé jinak a v jinou dobu. Já už si zvykla na ledacos.“
„Takže i na to, že hazarduje se životem?“
„Když jsem ho kolikrát našla zpitého pod obraz nebo polomrtvého? Už mě nic nepřekvapí, Martine. Jen kdyby ten paličák pitomý věděl, že o něj nechci přijít.“
„Co mám dělat? Nejsem doktor.“
„K tomu ho musíme dostat.“
„Jak? Souhlasil, ano, ale předtím, než se z něj stal kre-… než se z něj stalo tohle.“
„Martine, věřte mu trochu. Heinrich je muž slova. Když vám na něco jednou kývne, nálada na hovno nebo ne, své slovo dodrží. Tu schůzku jsem už zajistila, jen doktora informuju, že nejspíš proběhne trochu jinak, než jsme čekali.“
„Nevím, jestli nyní bude rád, že ho doprovázím.“
„Rád být nemusí, ale musí vás respektovat.“
Promnu si pomalu obličej. „Ani to už ne.“
„Kdyby vás nerespektoval, už dávno tady nepracujete, protože by vás naprosto zdeptal.“
„Už tak mám dost výčitek.“
„Nemějte je. To, že je paličák, za to nemůžete vy. Toho doktora jsem domluvila za dva dny.“
---
Přežít ty dva dny byla opravdu výzva. Hynkovy stravovací návyky šly od desítky k jedné. Doslova. Ne, že by předtím byly nějaké skvělé. Ale divím se, že ty věci, ve většině případech rychlovarné kvašky (jak ty polotovary nazývala moje mamka), co si buď nechával objednat, nebo nedej bože se je snažil stvořit sám (protože mě z kuchyně pokaždé vykopl se slovy, že si nenechá vařit od kreténa), byl schopen vůbec pozřít. Taky mě docela zarazilo, když během těch dvou dnů Hynkovi přišlo asi tak deset krabic, které jen otevřel, prohlédl si jejich obsah a pak je nechal naprosto nedotčené. Jo, a abych nezapomněl, během těch dvou dnů se v jeho pokoji mihla minimálně jedna prostitutka. Ano, taky jsem na to hleděl. Ale nejspíš k ničemu nedošlo, protože vyběhla s řevem a celá nasraná.
A dostat ho konečně v den D do auta? Tolik nadávek a řevu jsem fakt nečekal. Ale pokud přežiju tohle, co může být horšího. Ingridin soucitný pohled mi zrovna moc nepomáhal, když mi její syn div neomlátil hlavu o kapotu. Překvapivě, když jeho oči spatřily uvnitř auta energaťák, který jsem tam dal předtím, ihned zkrotl a do auta div nevlezl okýnkem. Jako kořist lapená na návnadu. Hned jsem totiž jeho hlouposti využil, nastartoval auto a rozjel se s ním pryč, i když nebyl ještě připoutaný. Nepřipoutal se ani pak a hulákal na mě po dobu jízdy, že jedu v blbém proudu nebo moc pomalu a kolikrát se mi snažil volant vytrhnout z ruku a jet si podle svého.
Nejdůležitější však pro mě bylo, když jsem zastavil před nemocnicí a on zrovna v tu chvíli dopíjel tu sladkou srajdu.
Teď jen vytáhnout sušenku na provázku a dostat ho tak dovnitř.
---
O to jsem se naštěstí nemusel starat, protože zdejší doktoři nejspíš byli zkušení na Hynkův případ, takže se ho téměř s radostí sami ujali. Byl sice agresivní, ale sotva mu v něčem vyhověli, zkrotl a nechal se odvést tam, kam potřebovali. A já se s radostí zhroutil do židle. Nedivil bych se ovšem, kdyby mohlo přijít po tomhle někdy něco horšího.
Nepostřehnu, kdy usnu. Protože jsem mohl konečně vypnout a na chvíli nemyslet, co za volovinu by ten vůl mohl udělat, moje tělo toho zneužilo a mozek mi s radostí vypnul. Za poslední dny jsem toho moc nenaspal. Nejen proto, že Hynkův denní a noční režim se komplet přehodily, ale zkuste si spát, když jeden magor musí dělat samé kraviny. Uvažoval jsem před tím spánkem, zda tím spouštěčem nemohl být ten náš výšlap na horu. Ne, tam mi připadal v pohodě.
„Pan S.?“ slyším něčí hlas.
Ihned s sebou trhnu, div nespadnu ze židle.
„Omlouvám se, nechtěl jsem vás polekat,“ promluví na mě zase ten doktor. Pomalu si přejedu po obličeji.
„Ne, v pohodě. Moje blbost. Teda, chyba,“ opravím se. Sakra, mozek s němčinou mi ještě spí.
„Pan Becker momentálně prochází našimi prohlídkami. Můžeme si promluvit?“
„Ano, samozřejmě.“
Téměř mi ujede zívnutí, když ho následuju do pracovny. Pokyne rukou, abych si sedl do křesla před jeho stolem.
„Obdržel jsem telefonát od Ingrid. Prý jste lingvista?“ Do prdele, tohle jsem mohl očekávat.
„Ano, jsem.“
„Takže… nemáte ani pečovatelský nebo ošetřovatelský kurz?“
„Ne.“
„Pečoval jste někdy o někoho?“
„Ne.“
„Znáte někoho s duševními poruchami?“
„Ne. Teda… nejspíš ne. Nevím.“
Doktor si mě prohlédne a zeptá se mě prostě: „Víte, čím Heinrich Becker trpí?“
„Ne. Nikdo mi to neřekl. Jen, že ho mám hlídat. A dávat mu léky, o kterých silně pochybuji, že mu pomáhají.“
„Naposledy jsem pana Beckera viděl přesně před třemi lety. Nedivil bych se, kdyby mu některé z těch léků nepomáhaly.“
„A proč jste ho nepřijel zkontrolovat sám?“
Doktor se opře do svého křesla a ironicky se usměje. „Posuďte sám. Heinricha znáte už nějaký ten den, takže toho jste schopný.“
„Vykopl by vás?“ dovtípím se. A on mi ironicky zatleská.
„Bravo.“
„Co ty léky? Myslím, že je to volovina a Hyn-… Heinrich si to nejspíš myslí taky.“
„Myslíte? Vždyť ani nevíte, jakou nemocí pan Becker trpí.“
„Ne. Nikdo mi nic konkrétního neřekl.“
„Říká vám něco hraniční porucha osobnosti?“
„Co prosím?“
„Hm, maniodepresivní porucha je nejspíš profláknutější. Asi bude jednodušší Heinrichův stav vyložit na této známější poruše, nemyslíte?“
„Ne. Teda. Asi ano. V čem se liší?“
A tak mi začal zdlouhavě popisovat, co ta hraniční porucha osobnosti vlastně je. A ačkoliv jsem se na to nejdřív díval skepticky, postupně jsem v jednotlivých příkladech Hynka skutečně viděl.
„Půjdu Heinricha zkontrolovat, jak si vede. Chcete tady zůstat?“
„Ne, půjdu s vámi.“
„Jaký máte vůbec vztah k panu Beckerovi, když nemáte žádné zdravotnické vzdělání?“
„Ani sám nevím,“ zhodnotím si po chvíli ticha, kdy je mi jasné, že doktorova otázka byla jenom řečnická.
---
Dospěji nakonec k názoru, že mě momentálně není potřeba, proto čekám za dveřmi, dokud Hynkova prohlídka neskončí. Abych zabil to tíživé ticho kolem sebe, rozhodl jsem se na mobilu vyhledat něco o té Hynkově nemoci. Jakže to bylo? Hraniční… Něco s hranicí tam určitě bylo. Stisknu si vlasy mezi prsty a povzdychnu si. Proč tohle Ingrid třeba nezmínila během pohovoru? Nebo se Terka nezmínila v deníku?
Až pak mě to trkne.
Protože si Hynek nepřál, aby to věděly? A u mě neměl možnost doktorovi to zakázat sdělit? A jak Ingrid, tak i Terka reagovaly instinktivně a z toho, co si s Hynkem prozatím zažily, podle toho jednaly.
Proto nebyl žádný záznam v deníku, proto Ingrid nemohla hledat pořádnou pomoc u nějakého odborníka.
Proto se Ingrid nyní rozhodla pro změnu a přijala na tuto pozici muže?
Z myšlení mě vytrhne doktor, se kterým jsem mluvil i předtím, když vyjde z místnosti.
Vysvětlí mi, k čemu jednotlivé léky Hynkovi budou, než mi je postupně předá.
„Opravdu jich potřebuje tolik?“ zeptám se naivně.
„Když je občas vynecháte, nic se nestane. Z dlouhodobého hlediska by to ovšem, bohužel, mohlo přinést více škody než užitku. Vyměnil jsem však dva z nich za trochu slabší, protože si Heinrich stěžoval, že mu z nich bylo nevolno. Kdybyste si čehokoliv všiml, hned mě kontaktujte,“ řekne a předá mi svou vizitku.
„Co když je sám bude chtít vyzvracet?“
„Nenuťte ho. Heinrich není hlupák. Pracuje v dosti podobném odvětví. Ví, k čemu daný prášek je. A určitě by se ho nezbavoval, kdyby nemusel. Pokud se jedná o alergickou reakci, to už je věc druhá. Odebral jsem mu krev, kdyby výsledky byly mimo normu, dám vám hned vědět, jinak mi prosím zavolejte na tohle číslo během, řekněme, týdne. A kdyby se cokoliv neobvyklého objevilo v průběhu týdne, také mi dejte vědět.“
„Může se z toho vyléčit?“
„Musel by docházet na terapie… ale ty Heinrich odmítá kvůli své práci. Stejně tak by museli být přítomni všichni, na kterých mu záleží.“
„Proč?“
„Protože musí slyšet i od ostatních, že ty nesmysly, co mu nalhává jeho mysl, jsou skutečně nesmysly. A nikdo z jeho bližních takové věci neříká, ani mu je nepřeje.“
„Jaké věci?“
„Od narození jsem nevítaný. Jsem slabý. Jsem zranitelný. Svět je nebezpečné místo. Všichni jsou mí nepřátelé. Jsem špatný, proto musím žít život samotáře. Lidi mě chtějí využít, proto se musím před nimi nějak ochránit. Není na světě nikdo, kdo by vyhověl mým potřebám nebo kdo my mě mohl ochránit. Nikomu na mě nezáleží, zasloužím si být potrestán. Nikdo mě nebude mít rád, až zjistí, jaký doopravdy jsem. Jsem vadný, špatný, bezmocný… Těch myšlenek je spousta.“
„Tohle se mu honí hlavou?“
„I když to může schovávat za tvrdou slupkou, bohužel. Musel se naučit s těmi myšlenkami žít, aniž by je mohl vypustit do světa. Protože… No, asi chápete, že by to jeho okolí nemuselo přijmout ani trochu v dobrém. Od nás všech se očekávají velké věci, že budeme pořád optimisti a neuděláme jedinou chybu. A pak stačí jedno šťouchnutí a sesypeme se jako domek z karet. Proto mu buďte na blízku, až se mu jeho svět bude chtít znovu zhroutit. I když vás bude od sebe odhánět. Každý náraz totiž nechává stopy… a jednou se z toho nárazu nebude schopný sám vzpamatovat.“
---
Doktor mi dal pár věcí, nad kterými bych se měl zamyslet. Hynek je rád za ticho očividně, protože během cesty domů usne. Když si toho všimnu, vypnu rádio. Ale nyní trápí i mě nechtěné myšlenky. Hynek očividně zatajil, že spadl z koně, ale nejspíš to nic vážnějšího skutečně nebylo, když doktor sám nic neřekl. Jen to, že mu dal nějaké léky. Asi myslel injekci. Netuším.
Zastavím na červenou a pohlédnu na Šípkovou Růženku vedle sebe. Hlavu má podepřenou a opakující se pohoupávání mu pomohlo usnout. Bulvy mu pod víčky ovšem kmitají. Očima sjedu po jeho dlouhých řasách, ostrém nose až k pootevřeným rtům. V tu chvíli mě zpátky do reality dostane troubení auta za námi. Ale Hynka naštěstí nevzbudí. Tak můžu ten splašený tlukot srdce svést na leknutí se klaksonu.
---
Zastavím na benzínce, abych nabral benzín. Nepřekvapivě Hynek pořád spí jako zabitý, jen mu hlava sklouzla na okno a neposedné vlasy se o ni rozplácly do jakéhosi nepravidelného tvaru. Poslední dny měl totiž úplně přeházený režim. Ani bych se nedivil, že doktorovi vše odkýval co nejrychleji, hlavně aby se mohl vrátit do auta a spát. Zajdu zaplatit a koupím si kávu. Hynek by mi kávu z benzínky omlátil o hlavu.
Musím se přiznat, že jsem se předtím trochu vysmíval Ingridině starostlivosti, co se týče médií. Ano, mluvím o našem nočním výletu Prahou. Pro ni to byl skandál, pro nás zábava. Ale když vyjdu s kávou v ruce, všimnu si, jak auto očumují dva chlapíci s mobily v ruce. Dostane se ke mně nehezká myšlenka, a proto přidám do kroku.
Zaslechnu něco neurčitého v němčině a všimnu si, že jeden z nich poukazuje na mě. Vlezu do auta, odložím kávu, a co nejrychleji z benzínky vyjedu. V zadním zrcátku jen vidím, jak se můžou s těmi mobily posrat. A upřímně mě dostanou trochu obavy. Pokud byli z bulváru nebo televize a viděli spícího Hynka, tak si lidi můžou bez důkazu domyslet téměř cokoliv.
Žhavá novinka! Další velká pařba, na které se Heinrich Becker ztřískal.
Heinrich Becker přistižen! Odvážel ho jeho slouha od nové milenky?
Do řiti…
---
Cestou vypiju jen polovinu své kávy. Nebudu lhát, jsem trošku na nervy z těch dvou a téměř toužebně vyhlížím Beckerovic sídlo. Trochu se mi uleví, když vyjíždím ten kopec směrem k bráně, kterou mi už otvírají dopředu. Nejspíš nás viděli přijíždět.
Zaparkuji před dveřmi a vypnu motor.
Hynek pořád spí.
Kouknu na kelímek od kávy, ze které se v mezičase stala káva ledová. Kopnu do sebe zbytek a dloubnu do Hynka. Ten se jen zavrtí a zamručí, ale spí dál.
„Hynku, vstávej,“ řeknu znovu a zatřepu mu ramenem. Zase jen zamručí. „Heinrichu?“
Jasně, ten má těžkou půlnoc.
I přesto mu znovu zatřepu ramenem. Jen stěží rozlepí oči a svraští obočí. Moc světla najednou, chápu. Ale musí trochu vnímat.
Vylezu z auta a přejdu k jeho straně. Když vidím, že se odlepí konečně od okna a opře hlavu o sedadlo, otevřu dveře a skloním se k němu.
„Hynku?“ oslovím ho znovu, abych ho trochu probudil zase. Pootevře oči jen napůl. „Vím, že se ti chce spát, ale musíme tě dostat dovnitř.“
Překvapivě mi pomůže i jen tím, že aspoň automaticky pohybuje nohami, zatímco ho podpírám. I tak cesta do jeho pokoje je v tu chvíli obtížná a dlouhá.
Když se tam s ním jakž takž dobelhám, chci ho sesunout na postel, ale v tu chvíli mu nohy vypoví službu, a on mě tak stáhne s sebou do peřin. Zkuste si tahat najednou stokilové tělo minimálně. Naštěstí ještě trochu vnímá a pomůže mi třeba tím, že přesune na bok. Kdybych mu nesundal aspoň boty, Ingrid by měla kecy.
Ale upřímně? Asi by mi to bylo trochu i jedno. Taky jsem zralý na postel.
Ve chvíli, kdy ho chci pořádně přikrýt, otevře oči a popadne mě za triko… a stáhne k sobě dolů. Bohužel skončím na kolenou tak nešikovně, že potřebu nějakou oporu v podobě jeho postele. Tu bych získal, kdyby se Hynek trochu nenazvedl a můj pád tak nějak nezastavil. Dojde mi až o zlomek později, že to, co nyní cítím proti svým rtům, jsou ty jeho. Trvá to sice jenom pár vteřin, než se naše rty opět rozejdou po vlastní cestě, ale mně trvá mnohem déle, než mi mozek pořádně zpracuje, co se vlastně stalo.
„Gracias,“ ozve se Hynkův šepot, než opět propadne do moci říše snů.