Posbírám léky a ujistím se, že na nich není prach nebo špína. Pro jeho klid předstírám, že mu dávám nové léky. Ta podlaha je dost čistá, já chodím na boso, on v papučích, takže tu moc špíny nemůže být. I tak si hraju s jednotlivými prášky, aby měl pocit, že mu dávám nové. Nijak na jeho výstup nereaguju. Je mi jasné, že chce, abych vybouchl, abych ztratil na svém klidu. A právě toho se mu u mě nedopřeje. Dělat přesný opak toho, co chce, abyste udělali. Také jistá forma léčby. Však Tereza to na něm aplikovala poměrně často. Vrátím se k němu opět s pilulkou a léky.
„Tak ještě jednou - vezmeš si je sám, nebo ti je mám narvat do krku?“
„Jdi do hajzlu,“ zasyčí na mě, ale vidím, jak zatíná pěsti a obličej má pořád rudý. Když tak moc zuří, proč mi prostě jednu nevrazí? Oprávněně snad čeká, že bych mu taky jednu vrazil?
„Vezmi si ty prášky,“ dávám důraz na každé slovo, aby viděl, že se mnou smlouvat nebude. Prudce se najednou postaví a jeho tvář je náhle tak blízko mé. Ale nepohnu se ani o centimetr. Nemohl bych ho mít více v paži než nyní.
„Ne,“ řekne rázně, ale třepe se mu celé tělo.
„Sedni si,“ řeknu mu pořád se zenovým klidem.
„Proč bych měl?“
„Sedni si.“
„Přinuť mě.“
Neříkej dvakrát. Na takové frajírky a rozmazlené zazobance musíte mít především klid. Když se poddáte jejich vzteku a začnete se vztekat, hrajete jim do karet a sami zešílíte. Ne, zkusím jinou taktiku. Když to nejde po dobrém, klidně mu ty prášky jeden po druhém budu rvát do krku, ať se jimi třeba zadusí.
Odložím půlku na druhou stranu od něj, aby nemohl zneužít situace ve svůj prospěch. Popadnu ho za ramena, ale ne nijak silně. Jen mu palci zatlačím víc do ramen. Aby věděl, že to já mám situaci pod kontrolou.
„Hele, Hynku, oba víme, že nejsi pitomec. Oba víme, že ty prášky potřebuješ. Ten vztek, co se v tobě hromadí, je oprávněný. Ale to mi nezabrání v tom, abych neudělal svou práci - tudíž se o tebe postaral ve všech ohledech.“
„Nesahej na mě,“ zavrčí na mě.
„Ale Hynku, musím na tebe sahat. Jinak by ses neuklidnil,“ usměju se na něj.
„Dej ty pracky pryč.“
„Nebo co?“
V tu chvíli jako by Hynkovi opravdu hráblo. Rozhodně jsem nečekal, že mi v tu chvíli dá čelovku. V zájmu sebeobrany jsem od něj ustoupil na dva kroky a držel se za nos. On je opravdu magor! Ruka mi vyletěla sama od sebe a trefila se mu přímo na ksicht. Bohužel pro mě, jenom jsem trefil tu jeho nevymáchanou hubu.
Zvednu ruku, abych ho zastavil od případného hněvu. „Time out. Oba jsme na tom stejně, věř mi. Takže koukej sežrat ty prášky.“
„Vyliž si.“
Zhluboka si povzdychu a pustím si nos. Nedává mi jinou možnost. Rychle přejdu k němu, popadnu ho za triko a násilím mu otevřu hubu. „Drž,“ řeknu mu varovně, než mu obsah půlky vysypu do pusy a zavřu mu ji. Spolu s pusou mu pochopitelně držím i nos. Nepouštím ho do doby, než slyším polknutí. Když to chce po zlém, bude to mít po zlém. Držím ho, dokud mi opravdu neukáže, že si nikdy ty prášky neschoval, takže ani pod jazykem. Dělá přitom fakt nechutné zvuky.
„Tos posral!“ zopakuje mi během minuty asi už podesáté, zatímco mu dělám snídani a on tady nasupeně pochoduje. A tlačí si ledovou formu ve tvaru ananasu na napuchlý a možná i prasklý spodní ret.
„Ano, už se opakuješ,“ připomenu mu také asi už podeváté, zatímco si držím mraženou zeleninu na nose. Smlouvu jsem podepsal s Ingrid a je na ní její jméno (ano, pro jistotu jsem si ji ještě jednou celou přečetl a cokoliv, co mu udělám, abych splnil svou povinnost - tedy dát mu prášky a ujistit se, že je ten magor hned nevyplivne - a nic nezanedbal, je naprosto v pořádku). On je uvedený spíš jako ‚předmět‘ smlouvy. Zní to divně, ale je tomu tak. Poslouchám, jak si brble pod nosem. Samozřejmě na mě nadává.
„Jak mohla matka přijmout takového trotla,“ procedí hlasitěji mezi zuby pro sebe.
„Spíš jak mohla porodit takového trotla,“ podotknu si také pro sebe.
Naštěstí mě neslyšel, jinak by se spustil takový příval nadávek, že bych se možná mohl začít i cítit blbě. Jak mohla Tereza vůbec uvažovat nad nějakým speciálními recepty pro tohohle šaška? Asi se hodně nudila. Snad do toho taky moc nespadnu. Ne, jakmile zaleze, budu pracovat na škole.
„Už to bude?“ zeptá se otravně.
„Ne, ale jestli chceš, klidně ti tu rozžhavenou pánví budu mlátit do ksichtu, třeba to bude rychlejší.“
„O tom pochybuji.“
„Proč? Můžeme to zkusit.“
Uchechtne se a usrkne své černé kávy bez cukru. Jak to proboha může pít? Asi bych hodil šavli.
Sice se přednostně soustředím na smažení palačinek, ale i tak ho kradmým pohledem sleduju.
Vypadá to, že ty prášky fakt spolkl. A zdržuju to, jak jen mohu, aby se do koupelny dostal co nejpozději. Z očividného důvodu. Stejnou chybu už neudělám. Je mi jasné, že by se mi to mohlo vymstít. Jeden prášek se dá ještě omluvit, když vynecháte. Ale vícekrát po sobě? Jo, to už by možná z něj ta zelenina byla. Třeba byl přepracovaný, proto přes večer spal tak tvrdě i bez prášků. Snažím se uklidňovat, že až tak o moc vlastně nešlo, ale ta racionální část mi nadává do debilů, že jsem dovolil, aby mu to prošlo.
Odteď se budu mít víc na pozoru. Nechci nic riskovat.
---
Kyselý ksicht nahodí ve chvíli, kdy před ním přistanou palačinky.
„Co to je?“ zeptá se znechuceně.
„Jídlo, tak jez,“ odpovím s úsměvem, když si sedám naproti němu se svým talířem.
Tohle že je jídlo?“ zeptá se a zvedne talíř, aby ho snad prozkoumal podrobněji.
„Dobře, oprava - žrádlo, tak žer. A neremcej,“ ukážu na něj vidličkou.
„Tohle žrát nebudu.“
„Tak nežer, zbyde víc pro mě.“
Vidím, že má blízko k tomu po mně talíř hodit. Nabídnu mu marmeládu, která už asi pár let pomalu plesniví v jeho spíži. Místo toho mi ukáže prostředníček. „Tohle žrát nebudu,“ zopakuje zarputile. Povzdychnu si. Jenom chybí, aby mi začal mlátit rukami o stůl, to by teprve bylo rozmazlené děcko k popukání.
„Tak to nežer,“ řeknu mu relativně klidně, „pak mi ale dej heslo do tvé laboratoře, abych se mohl ujistit, že tam s sebou nesekneš během dne, protože jsi magor.“
Uchechtne se. „Zapomeň,“ zasyčí chladně.
Pokrčím rameny. „Pak tě nepustím pracovat.“
„Prosím?“
„Slyšíš dobře. Mám za tebe jistou zodpovědnost. Už tak, že ses mi včera vysral na léky, na žrádlo se mi nevysereš ani omylem.“
„Ne.“
„Prosím?“
„Slyšíš dobře - ne. Nebudu žrát, cokoliv ty uvaříš. Bůhví, z čeho to je.“
„Jsou to palačinky, ty kreténe.“
Rozesměje se, než se ke mně nahne přes stůl a zasyčí: „No právě - neznám kompletní složení téhle ohavnosti, takže to do mě nedostaneš.“
Chvíli mlčím a pozoruji ho, jestli to myslí smrtelně vážně, a bohužel ano. „Ty jsi fakt magor,“ zhodnotím se smíchem.
„Magor, říkáš?“ zeptá se klidným hlasem a stáhne se. „Možná jsem. Ale ten magor tě platí. A když ti říkám, že tohle nežeru,“ řekne nasupeně, popadne svůj hrnek s kávou a vylije ji do mého talíře dřív, než stihnu zareagovat, a dodá šeptem: „Tak to prostě nežeru.“
Dostanu tik do oka. Opravdu mi ten magor právě zkazil výbornou snídani?
Nasraně k němu vzhlédnu.
„Takže koukej udělat něco poživatelného, jinak ti i tvoje káva skončí v další sračce, co uděláš,“ varuje mě.
Přimhouřím oči. „Asi ti nikdo pořádně nikdy nevrazil do huby, co, Hynku?“ zeptám se klidným hlasem.
„Neříkej mi Hynku,“ zavrčí na mě. Usměju se. Je tak neškodný.
„Nebo co? Obsadíš Sudety?“
Nastane mezi námi ticho, než to nevydržím a musím se rozesmát na celé kolo. „Je ti to k smíchu?!“ vyjede na mě vztekle.
„Jo, nemůžu tě brát vážně, když vím, jaký jsi magor!“ směju se dál. Zničil mi sice snídani, ale
za tohle mi to stálo. Nakonec je to on, kdo nasupeně odejde. Ne však daleko, protože potřebuju, aby to snědl. I kdybych mu to měl rvát násilím do krku. K čemuž taky málem dojde, když ho usadím zpátky na židli a on se snaží mě od sebe odehnat.
„Fajn!“ rozmáchne se naštvaně rukama. „Sežeru ten blaf.“
„To jídlo a poděkuješ,“ opravím ho.
„Naser si, pošahanče!“
Mile se na něj usměju, než ho pustím a rozhodnu se zadělat na další těsto. Mám hlad a nenechám nějakého burana, aby mi ničil snídani. S trhnutím se ohlédnu, když slyším ránu. To hovado právě pustilo talíř k zemi i s jeho obsahem… a ještě se na mě mile usmívá. Reaguju dřív, než stihnu použít mozek a vrazím mu pěst přímo nosu. Asi mi to předtím nestačilo. Teda spíš jemu. Překvapivě se na židli převrátí a skončí na zemi, zatímco mi nadává ve všech možných jazycích.
Chytím ho za pačesy, aby se na mě podíval. „Hele, jestli ti Tereza tolerovala tohle tvoje zasraný chování, tak s tím je konec. Ještě jednou něco nesežereš nebo uděláš bordel, tak dostaneš znovu, je ti to jasný?“
„Vyhrožuješ mi? Napadls mě. Můžu tě vyhodit.“
„Myslím, že mi Ingrid poděkuje, že z tebe aspoň něco vychovám, ty hňupe.“
Oběma nám to nestačilo.
---
Říkáte si, že jsou to jen debilní palačinky… nebo snad rozbitý talíř. Jo, asi vás chápu. Ale taky musíte pochopit i vy mě, že na rozdíl od jednoho Himmlera si nemůžu dovolit co dva dny kupovat novou výbavu do kuchyně. A i když jsem to mohl jen tak přejít, že to přece není moje nádobí, co rozbil, prostě mě to dožralo. Spolu s ostatními věcmi.
Ale musím se přiznat za nás za oba - ani jeden se neumíme rvát. Možná dobře pro oba.
„Proboha!“ slyším zděšenou Ingrid, která se chytila za prsa nad tou spouští kolem. Ano, ten magor si chtěl něco dokázat, když sem a tam něco shodil k zemi nejspíš. „Co se tady stalo?“ zeptá se Němka zděšeně a hledí ze mě na svého syna. „Heinrichu!“ vydechne polekaně.
„To nic, jen výměna názorů, že?“ koukne na mě Heinrich s úsměvem. „Skvěle se bavíme, jak vidíš, mami. Naprosto skvěle.“
„Ale…“
„Co kdybys odjela za Gertrudou, na víkend. Bude ti tam lépe.“
„Ale Heinrichu. Co ten nepořádek?“
„Ujela mi ruka.“
„Mně taky,“ oznamuju po chvíli. Ingrid na mě zmateně pohlédne.
„Hned několikrát,“ dodá Heinrich.
„Jo. Jsme oba dost nešikovní.“
Ja, ja, to je pravda. Hlavně on.“
Škubne mi ve tváři, ale se usměji jak Mílius neviňátko. „Jen přehání.“
Das ist eine Katastrophe! Katastrophe!“ křičí Ingrid, máchá rukama a hned vytáčí nějaké číslo. Volá nějakému zaměstnanci IKEY, že potřebuje ihned to krásné nádobí z posledního výprodeje. Z IKEY?! Výprodeje?! Nestačím se divit. „Máte oba štěstí, že mé krásné nádobí ještě měli na skladu!“ zasyčí na nás a odejde.
„Počkej, mami! On mě napadl!“ volá za ní Heinrich.
„To mě ani v nejmenším nezajímá. Když máte čas ničit můj majetek, nemám já čas na tebe. Až si příště budete vyměňovat názory, měli byste zalézt do té tvojí kukaně a tam se klidně přizabít a přitom všechno zničit! Aspoň bys viděl, jaké to je!“ zakřičí na něj Ingrid nasupeně, než práskne dveřmi. Heinrich už nic neříká.
V odrazu od konvice sleduju škody, co mi napáchal. Ale jo, to přežiju. I on, bohužel. Asi bych tady měl zamést, protože toho debila to nenapadne.
Když zametám, postřehnu, že se konečně pohne. Poněkud rychleji, než bych čekal. Neletí do laboratoře, ale k sobě do pokoje, kde práskne dveřmi. Když posléze podlahu vytřu a vynesu odpad, jeho dveře do pokoje jsou pořád zavřené. Pokrčím rameny, udělám si novou snídani a kávu a v pokoji se aspoň najím. Usednu k televizi a držím si mraženou zeleninu na opuchlé tváři.
Ani kolem oběda se neukáže, tak mu alespoň odnesu polévku, kterou má dle seznamu nejraději. Aby neměl kecy a aby se snad neopakovalo ráno. Nejspíš se rozhodl si dneska vzít volno. Je mi to jedno.
Zaklepu na dveře. Neozve se. „Polévka,“ oznámím otráveně, ale dveře jsou zamčené. „Fajn, tak si trucuj jako děcko!“ dodám, položím mu talíř se lžičkou na zem a odejdu.
Polévka mu dávno vystydla, ale on nevylezl. Dám mu ještě hodinu, potom na něj začnu klepat, dokud prostě nevyleze.
---
V mezičase si čtu deník od Terezy. Snažím se najít nějaký podobný záznam tohohle a s ním i případné řešení pro nastalou situaci. Proletím očima celý deník. Konečně najdu nějaký popis podobný tomu, co se odehrálo dneska.
‚Hynek má náladu fest pod psa. Dneska se pohádal s Ingrid a potom se zavřel do pokoje. Klepu mu na dveře, ale nereaguje. Začínám být trochu zoufalá. Později: Oběda se zatím ani nedotkl, ale ustavičně ho kontroluju zpod dveří co pět minut, nepotřebuju mít průšvih. Ujistila jsem se, že nesebral žádné prášky ani nic ostrého. Později #2: Řekla jsem mu, že půjdu nakoupit (pošlu někoho jiného samozřejmě), nereaguje. Zeptám se, zda chce něco koupit. Zpod dveří mi přiletí papírek přiložený níže.‘
Složený papírek otevřu a povytáhnu obočí nad Heinrichovým písmem. ‚Energeťák nebo nějakou sladkou sračku.‘
Aha, někdo tady fakt trucuje, jako puberťák.
‚Později #3: Ano, je jako malý kluk. Ale nedivím se mu. Po rozhovoru s Ingrid mi dochází, že nikdy neměl dětství a dospěl až moc rychle. Možná proto je dětinský teď v dospělosti. Neurčil, jaký energeťák chce, takže jsem poslala po Ingrid zprávu, že jakýkoliv bude v pohodě, a nějakou sladkost. Je to jeho matka, jistě ví, co její syn má rád. Později #4: Po obdržení svého vyžádaného, nezdravého jídla se mi konečně odemknou dveře jenom proto, abych předala věci. Nezlobím se na něj. Jestli aspoň něco do sebe dostane, budu ráda. Netrvá dlouho a Hynek konečně vyjde a zamíří rovnou do laboratoře. Když mu uklízím pokoj, najdu jen obaly od sladkostí a vypitý energetický nápoj. Musím se ho při večeři zeptat, co se stalo. Po večeři: Nic jsem z něj nedostala, ale vypadal už klidnější, dokonce i večeři snědl bez remcání.‘
Takže fakt trucoval.
Všimnu si spěšně napsané poznámky: ‚Aktualizace (poměrně nedávné datum): Musela jsem volat záchranku, protože se vědomě pořezal o plechovku energetického nápoje. Připadám si jako blbec. Požádala jsem Ingrid o záložní klíč k jeho pokoji, popřípadě, zda bych mohla mít originální u sebe já, abych předešla podobným věcem. Byla proti, protože její syn není přece psychopat.‘
Ze čtení mě vytrhne otevření dveří. Vidím Hynka, jak jde směrem ke dveřím laboratoře. Jídla se ani nedotkl.
„Všechno v pohodě?“ zavolám za ním.
„Naser si,“ zní mi odpověď a názorně mě pošle i do prdele.
„Jak je libo,“ odpovím sarkasticky, což ho asi ještě víc nasere, protože mlátí číselný kód dost
zuřivě. Za mě vypadá v pohodě, jen se potřeboval vyvztekat. Když zmizí v laboratoři, raději prohledám jeho pokoj.
Nenajdu nic, čím by si mohl ublížit. Zvažuju taky, zda mu sebrat klíč, a nakonec skončí v mé kapse od tepláků. I kdyby prskal, mám na to jako ošetřovatel právo. Aspoň teda doufám.
Měl bych si konečně přečíst celý Terezin deník. Ale protože mě přemůže bolest čelisti, strávím zbytek svého ‚volna‘ ležením na gauči, chlazením si ksichtu a pročítáním skript na svém noťasu.
‚Hele, Martine, takhle by to nešlo, nemůžeš přece mlátit svého zaměstnavatele, přestože si začal,‘ nabádá mě mé svědomí. Možná proto ho pošlu do prdele a rozhodnu se raději prospat. Tomu měkkému polštáři se těžko říká ne. ‚Měl bys ho mít více pod kontrolou. Proto Ingrid říkala, že je to práce na dvacet čtyři hodin denně.‘
„Nasrat,“ zavrčím podrážděně, natřepu si polštář a znovu ulehnu.
Přesto mi to hlodá v hlavě. Když má tak mentálně mimo syna, proč ho prostě nezavře do blázince. Jenom proto, že pracuje v nějakém odvětví vědy a chemie? Že jeho možný výzkum by možná mohl prodloužit život? Proč své poznámky teda nepředá a nedá se léčit, magor? Povzdychnu si a přetočím se na záda.
Zajímalo by mě, kdy bude mít tu svou slavnou ‚depku‘. Ani se mu nedivím, že z toho magoří. Jestli se mu celé dny opakuje pořád dokola to samé, taky bych z toho zmagořil. Vždyť ani jednou nevyšel z baráku, co jsem se tady nachomýtl. I předtím.
Z kapsy vytáhnu malou krabičku s antidepresivy. Díky těmhle práškům lidi magoří. A když tenhle do sebe spoustu jiných cpe denně tucet a víc, tak se mu nedivím, že ho i malá blbost nasere. Spíš by mu stačilo chodit častěji na vzduch.
‚To je dobrý nápad,‘ napadne mě.
Protože stejně bude na pár hodin mimo, rozhodnu se jít projít do zahrady a nadýchat se čerstvého vzduchu. Málokdy se stane, že vyjde z laboratoře a pochoduje kolem. Většinou tam hnije celý den.
V duchu musím pochválit zahradníka, protože jejich zahrada vypadá fakt senzačně. Nejvíce mě asi láká ten obří bazén. Takový, o kterým vždycky jako dítě sníte, že si ho postavíte jako dospělí, a potom vystřízlivíte a uvědomíte si, že na něj prostě prachy nemáte a mít nebudete, pokud se nepřiserete do bohatý rodiny. Stejně tak ti tři zahradníci, co tady pobíhají a udržují zahradu překrásnou. Aspoň já zahlédl minimálně tři různé chlapy, jak se tady ochomýtali s nůžkami nebo hadicemi.
Nechápu, proč ten magor občas nevyjde z té své bubliny a nečelí realitě. Tady by se zklidnil a nepotřeboval by tunu prášků. Chápu, že jeho práce vyžaduje, aby byl věčně zalezlý v té své kukani a pracoval, ale přichází o tohle všechno. Jasně, on to bere jako samozřejmost, ale vidět tohle moji rodiče, asi by šli do kolen. Měli by konečně svou vysněnou zahradu a lidi, co by kolem nich poskakovali, a ještě další tři, co by se jim o tu zahradu starali.
Ne, nebudu říkat, že je svět nespravedlivý a někdo se rodí se zlatou lžičkou v hubě. To si vysnili zasraní snílci. Všichni začínáme stejně. Je jen na nás, kam se v životě posuneme a za jak dlouho, za čím se budeme hnát. Hynkovi rodiče nejspíš vsadili do byznysu, zatímco se jim syn ztratil v chemii a výzkumech. Nejspíš neskáčou radostí do vzduchu, ale tolerují mu to. Prozatím. Očekávají, že přinese už brzy výsledky. Všiml jsem si toho na Ingrid. Podporuje ho, ale na jak dlouho? Než mu hrábne? Pak ho s radostí šoupne jinam. Než dokončí svůj výzkum? Dobře, budou žít z jeho profitů. Vždyť on nedělá nic jiného.
Zastavím se před nekončícím polem slunečnic a tulipánů, když mi dojde, že v podstatě nedělám nic jiného. Jen já si zvolil školu před prací…
---
Když se vrátím do hlavního sídla, zastavím se u otevřeného okna. Musím se praštit do hlavy. Jsem blbec, omlouvám se. Teprve se učím. Musím se proplesknout.
‚Vzpamatuj se, Martine,‘ napomenu se. ‚Tohle je teď tvoje práce, takže se podle toho snaž. A příště neudělej stejnou chybu, jinak jistě poletíš!‘
Zavřu všechny okna na větračku a štípnu se do zápěstí. Abych nezapomněl. Ještě je toho spousta, čemu se musím naučit. Musím myslet jinak. Přijmout jinou realitu než tu, které jsem doposud čelil. Budu se nejspíš denně učit. To, co je pro mě normální, pro Hynka může představovat spouštěč. Otevřené okno je jako pozvánka, aby si z něj skočil. Jako první věc jdu zkontrolovat léky. Očima proletím místnost a popadnu Terezin deník.
Pročtu si opětovné složení Hynkových léků a jdu je hned pro jistotu přepočítat. Když je mám všechny spočítané, zamknu šuplík a klíček si strčím do kapsy. Začtu se znovu. Po chvíli pohlédnu na hodinky. Měl bych ho dostat z laboratoře, dneska nic nesnědl ani nevypil. Nepotřebuju, aby mu bylo blbě, když měl jenom léky.
Prolistuju trochu zoufale Terezin deník, ale nikde si nepoznačila kód do jeho laboratoře. Rozhodnu se jí zavolat. Zvedne mi to naštěstí hned a kupodivu mi nadiktuje číselný kód do laboratoře, ale že netuší, zda bude ještě platný.
„Co tím myslíš?“ zhrozím se.
„Přibližně co tři dny ho mění. Je to šílenec, když jde na jeho ochranu,“ vysvětlí. „Hele, stačí ho sledovat, když ten kód zadává. Snadno to poznáš.“
„Ale on ho zadává rychle.“
„Neboj, určitě ho uvidíš.“
„Jo, a pak ho změní další den…“
„Hej, hej, nepanikař,“ směje se.
„A co mám dělat? Dneska nesnědl snídani ani si nevypil kávu.“
„Budu hádat - už jste se stihli pohádat?“
„Jo, dokonce porvat.“
„Páni, to zírám.“
„Tobě to přijde k smíchu?“
„Uklidni se, dobře? Jestli to bylo kvůli jídlu a potom se viděl s Ingrid, bylo to očekávatelné. Na to si zvykneš. Hynek je v pohodě. Opravdu. Otevři si víno a uvolni se.“
„Jak to můžeš brát tak v klidu?“
„Protože jsem to už párkrát zažila a taky jsem vyšilovala? Že omdlí nebo si ublíží a tak. Ne, nic z toho se nestane. Jen-…“
„Jen co?“
„Jestli se bude chtít dneska opít, nech ho. Pak mu dej prášky s čistou vodou a alkohol mu seber.“
„To ho mám podporovat v chlastu?“
„Třeba ti taky nabídne.“
„To není moc vtipné.“
„Hele, ber to tak, že Hynek teď bude prudit a zkoušet, co všechno vydržíš. Vyzvracel ti prášky? Jo, protože jsi ho neměl pod dozorem. Nechtěl sníst snídani? Měl jsi mu ji narvat do krku. Vylil ti kávu do jídla? Měl jsi udělat to samé. Vím, zní to šíleně, ale Hynek je taky extrém. Prostě mu vrať vše, co on dá tobě. Na takové typy nemůžeš jinak. Jo, zní to divně a velmi nevhodně, ale někdy ostrý jazyk prostě nestačí.“
„Pár jsem mu už dneska vrazil…“
„Výborně, aklimatizuješ se perfektně.“
„Prosím, Terezo, nežertuju.“
Slyším, jak si povzdychne. „Ani já ne, Marťo. Hele, jestli tě to uklidní, v takové situaci jsem byla už tolikrát, a to poslední, co momentálně Hynek chce, je tvůj soucit nebo starost. Čím víc starosti prokážeš, tím to bude pro něj horší.“
„Co když si v laboratoři ublíží?“
„Toho se neboj. Jestli potřebuješ důkaz, klidně mu to můžeš říct, sám ti zodpoví proč.“
„Co tím myslíš?“
„Zeptej se ho, uvidíš sám.“
Promnu si kořen nosu. „Takže ty mi neporadíš?“
„Nech ho se prostě vyzuřit a ať si trucuje klidně celý zbytek týdne. Není tvoje starost, abys byl jeho osobní doktor, ne? Když si nebudeš vědět rady, zkus ho rozmluvit - ale to nedoporučuji, protože tě stejně pošle do kytek. Maximálně když bude fest na šrot.“
„Takže ho mám nechat chlastat?“
„Občas to pomáhá, má toho celkem dost a málokdy se svěří. Když má v krvi alkohol, občas se i svěří s tím, co ho trápí.“
Udělám si poznámku do jejího deníku ohledně alkoholu. „Dobře.“
„Hele, to bude v pohodě. Ujisti se, že se nemá, jak zranit, a nic se nestane, slibuji. Většinou je fakt neškodný. Teda pokud mu ránu samozřejmě nevrátíš - to pak bere jako pozvání na souboj,“ dodá se smíchem.
„To není moc vtipné, nos mě pořád ještě bolí.“
„Ale určitě sis všiml, jak se uvolnil. Takové blbosti dělá málokdy, ale skvěle mu pomáhají. Takže mu občas dej trochu do těla.“
„Říkáš mi, abych mlátil svého zaměstnavatele?“
„Ne každý den, ale občas to očividně pomáhá. Já to udělat nemohla, na to nemám dostatečnou sílu. Samozřejmě z něj nemáš vymlátit duši.“
„To nehrozí, neboj.“
„V nejhorším případě volej Ingrid, ta si ho dokáže zkrotit. Ale opravdu v nejhorším případě. Jinak jsi už asi pochopil, že se ti dva moc nemusí.“
„Jo, dost mě to pořád zaráží.“
„Nezjistila jsem, proč jsou tak na nože nebo proč o svém manželovi vykládá, že je mrtvý, ale asi jsem tam nestrávila dostatek času, aby se mi svěřila. Stejně mě nikdy neměla ráda.“
Její poznámku raději nekomentuji. „Dobře. Díky, Terez, za pomoc.“
„Rádo se stalo. Jak jsem říkala, volej, když si nebudeš vědět rady. A moc to neřeš. Ingrid ráda přehání. Hynek je schopný se sám o sebe postarat, jen… občas má hold velmi těžký den. Předpokládám, že jsi instinktivně první den všechen alkohol spláchl do záchodu?“
„Ano.“
„Chyba. Schválně jsem mu na jeho whisky nesahala, stejně si už beztak obstaral přes služebnictvo další.“
Kouknu do ledničky. „Jo, rovnou dvě.“
„Výborně, nech mu je tam. V tomhle se obslouží sám.“
„To ho mám nechat chlastat na prášky?“
„Ne, samozřejmě mu je dáš až po… až trochu vystřízliví třeba.“
Rozcuchám si vlasy jednou rukou a zavřu oči. „Co když nezaberou?“
„Má je z očividného důvodu. Případně mu dáš sedativa, na zklidnění.“
„Mám na to oprávnění?“
„Ano, doktor mu je sám předepsal, kdyby byl nevyzpytatelný. Můžeš tak předejít další zbytečné rvačce.“
„Lepší by bylo projímadlo,“ podotknu.
„O tom se nežertuje, už jsem ti říkala, že bys léky neměl zneužívat. Pokud vynechá jednou noční dávku, nic se nestane. Ale když vynechá i denní dávku, máš z něj zeleninu.“
„Dobře, dobře. Stačí je do něj dostat i násilím, ne?“
„V podstatě jo. Pak si zapamatuje, že si je má vzít raději sám. Proto jste se ráno porvali?“
„Jo, hodil prášky na zem. A potom urazil moje palačinky.“
Vyprskne smíchem. „Promiň, ale… Hynek se nerad mění a nerad zkouší nové věci. Předpokládám, že pokud piješ kávu s mlékem, vylil ti ji do jídla?“
„Jo.“
„To udělal i mně párkrát, neboj.“
„Jak tomu předejít, aniž bych mu jednu nevrazil?“
„Dávat si kávu, až vypadne.“
„Nebudu čekat na ranní kofein takovou dobu.“
„Pak ji budeš mít ve snídani. Nebo si ji dej daleko od něj, aby na ni nedosáhl. Třeba na kuchyňský kout.“
„To pro ni mám vstávat?“
„Hele, některé věci Hynka můžeš naučit, ale některé má prostě fakt… znechucené. A mléko je jedno z nich.“
„Proč zrovna mléko?“
„Ingrid ani Hynek ti to neříkali?“
„Ne, Ingrid se jen zmínila, že se ho pokusil někdo otrávit, a magor se mi s ničím doposud nesvěřoval, jen se svou nenávistí ke mně.“
„Tak vidíš. Stačí jedna otrava, aby sis pak do konce života dával bacha.“
„I tak je to padlé na hlavu.“
„Není. Věř mi. Byla jsem totiž u toho. Snažila jsem se ho přesvědčit, že tomu mléku nic není, dokonce jsem zkoušela i rostlinná mléka, pila je před ním, aby viděl, že jsou v pořádku, ale nezabralo to. Vytvořil si k mléku takovou šílenou nenávist, že bys ho do něj dostal jen opravdu násilím. A pak by ho šel nejspíš stejně vyzvracet.“
„Ale jídla s mlékem normálně jí?“
„Ber to jako posttraumatický šok z toho, že ho káva s mlékem mohla stát život.“
„Neměl by z toho radost? Konečně by si ušetřil trápení.“
„O tomhle se nežertuje.“
„Já vím, promiň.“
„Hele, mně pomohlo vést si deník. Jakákoliv maličkost, co mě zarazila - to vše najdeš tam. Možná bys tam mohl taky něco připsat. Pokud pořád hodláš brzo skončit, tomu dalšímu na řadě se to bude hodit. Proto jsem ho postupně aktualizovala, když jsem měla příležitost.“
Promnu si čelo. „Dobře. Díky,“ řeknu suše. „Měj se.“
„Klidně mi můžeš zase zavolat, kdyby sis nevěděl rady. Ráda poradím.“
„Jo, díky.“
A zavěsím.
---
Když nechci znovu chybovat, musím to začít brát vážně. Všechno si hlídat. Proto Ingrid říkala, že to je psychicky náročná práce, kterou bude potřeba vykonávat dvacet čtyři hodin denně. Proto se mě ptala, jak budu reagovat, kdyby se mě někdo zeptal to, co mi řekla při pohovoru. Zavrtím hlavou do stran.
Jak předejdu té otázce?
Tak, že se pojistím, že nebude mít příležitost se na ni zeptat.
Ale jak?
Pročítám si Terezin deník. Strávila s Hynkem celý rok. A záznamy o jeho špatných dnech si vedla detailně. Měl bych se jí zeptat, kolikrát si za tu dobu chtěl vzít život? Ne. Hynek je nevyzpytatelný, proto musím být připravený a nespoléhat se, že v jistém časovém úseku mu zase hrábne. Musím myslet dopředu.
Otevřená okna - velká chyba. Měl jsem štěstí, že zrovna nevyšel z laboratoře. Nejdřív mi to nedocvaklo, ale pro někoho se sebevražednými myšlenkami to může přímo spouštěč a vlastně mu tak říkám: „Do toho! Když se rozplácneš na dvorku a tvoje střeva doletí až k fontáně, získáš sto bodů.“ Jo, nechutný vtip, já vím.
Prášky pod kontrolou - ano, ty mám. A nyní se i ujišťuju, že je ze sebe nijak nedostane. Pokud nemá v laboratoři umyvadlo, ale to pochybuju, že by si pracovní místo chtěl špinit zvratky. Na to vypadá až moc zapálený. Takže pokud se jedná o jeho pobyt v laboratoři, vím, že tam bude relativně v bezpečí i o samotě.
Ostré předměty - jenom v kuchyni. A tam se pohybuju jen já, protože Hynek očividně vařit neumí.
Nadávky vracet nadávkami - ano, v tom máme už oba praxi. A Hynek se tím uvolní víc, než po celé hodině u psychiatra očividně.
Prozatím jsou pro mě tyto čtyři věci nejpodstatnější.
Otázkou zůstává, jak si na tom vede nyní, když je sám v laboratoři. Je zde možnost se mu dostat tak moc pod kůži, aby tam pustil i mě? Samozřejmě ne s nějakým nekalým úmyslem, stejně bych tomu prd rozuměl. Ale třeba by se mu hodila společnost i při práci. Nevím, zda ta moje, ale když vyslídím ten číselný kód, možná se mi trochu víc ulehčí. Pokud ale kód pravidelně mění z paranoie, bude mi po pár dnech k ničemu. Ledaže bych náhodou přišel na nějaký jeho číselný kód nebo řád.
Nalistuju na nový papír v deníku a své poznatky si zapíšu.
Ptát se Ingrid by nemělo smysl. Dokud mi Hynek nebude plně důvěřovat a nezasvětí mě do svých nejtajnějších myšlenek, s touhle prací mohu rovnou seknout. Není to jenom o tom ho provokovat, aby nacházel sám důvody k žití. Možná je to i trochu o tom se ‚stát‘ jedním z těch důvodů, kdy si řekne: „Ty vole, kdybych se zabil, tenhle chlápek by mi chyběl.“ Nebo tak něco.
Sice toho vola těžko budu moci někdy nazvat přítelem, ale můžeme pomalu pracovat na označení známý, ne?
Otázkou je, zda si přeje mít nějaké další známé, když mu jeho vlastní kamarádíčci jdou po krku.
Zpozorním, když dovnitř vejde nějaký sluha a na podnose nese nějaký dopis.
„Je tady pan Becker?“ zeptá se mým směrem česky. Má přízvuk, takže také cizinec.
„Ne, pracuje,“ řeknu a vstanu, abych k němu přešel. „Děje se něco?“
„Přišel mu dopis od lady Adenauerové.“
„Dobře, předám mu ho.“
Dívá se na mě podezřívavě. „Je to do jeho vlastních rukou.“
„Do večera určitě nevyleze. Pohlídám mu ho.“
Skepticky mě pozoruje. To vypadám až tak nevěrohodně? Nakonec mi podnos dá doslova pod nos a já přeberu dopis.
„Díky.“
Nic neřekne a odejde. Jsem nevěrohodný, protože momentálně otvírám Heinrichovu poštu? Nazvěme to raději obezřetný - co kdyby mu potom hráblo nebo by se neskutečně nasral? A tu dámu to taky bolet nebude.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 4
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.