Ten dopis je docela hodně naškrábaný na to, že ho má psát žena. A zní trochu až moc staromódně (kdo v dnešní době posílá dopisy? Asi už jen aristokrati a zazobanci - teda pokud je ten dotyčný na příjmu, což o Hynkovi asi moc být řeč nemůže) a nuceně. Takové ty předem naučené fráze.

Nejdražší Heinrichu,
přijmi touto cestou pozvánku na oslavu narozenin svých dvou věrných přátel, mých dětí, a dostav se prosím dne 10.xx.20xx do našeho domu. Pokud nebudeš moci, prosím, omluv se dopředu. Na tvou návštěvu se těšíme a počítáme s ní. Budu ráda, pokud odpovíš kladným dopisem na mé pozvání. Pozvánku pro sebe i pro svého ošetřovatele/ošetřovatelku najdeš v obálce. Tvým rodičům jsem pozvánky již poslala.

Líbá
Frieda Adenauerová

Nakouknu do obálky a skutečně tam jsou dvě pozvánky. U jednoho je Hynkovo jméno, druhá pozvánka čeká, až ji někdo vypíše. Hned se toho s radostí zhostím. Že prý na to nemám právo? Ale kdeže, samozřejmě, že mám. Zadarmo se najíst a napít u zazobanců - ne, že bych to doposud nedělal - proč ne? A Hynka budu mít aspoň pod dozorem nejen já, ale také i jiní zazobanci. Jistě mu to prospěje. Až potom, co hrdě dopíšu své jméno, se zarazím a zamyslím se. Takže pozvánku dostala Ingrid i její manžel? Třeba ho konečně poznám. Pokud samozřejmě přijme. Když Ingrid věčně žertuje, že už dávno nežije, nedivil bych se, kdyby se na nějakou pozvánku nevykašlal, aby nemusel mezi lidi. Hele, tohle má Hynek po něm dozajista!
No, ostatně rozhodnutí bude především na Hynkovi (ani omylem! Půjdeme, půjdeme! I kdybych ho tam měl dovést násilím!), takže vrátím dopis zpátky do obálky, pečlivě ji zase nasliním a předstírám, že dopis je naprosto nedotknutý. Jenom pitomec by si toho nevšiml, ale třeba bude Hynek tak mimo, že si toho ani pořádně nevšimne.
---
„Pro dnešek hotovo?“ zeptám se, když si zrovna očima projíždím skripta. Slyším zvuk gumových rukavic, ale ne odpověď. „Bylo by hezké mi občas odpovědět,“ opřu hlavu o opěradlo a vidím ho vzhůru nohama, „tak bych mohl aspoň vědět, že jsi mě slyšel, nebo mě ignoruješ a máš mě u prdele, tím pádem na mě z vysoka sereš-…“
„To musíš pořád něco žvanit?“ zeptá se nasraně, když po mně hodí gumové rukavice a ty mi přistanou přímo na obličeji.
„Hele, jestli jsi něco posral, nevylívej si zlost na mě,“ ozvu se, když mi rukavice sklouznou po ksichtě.
„Chtít po tobě, abys byl zticha, je asi nadlidský úkol, co?“
„Bohužel.“
„Asi se hodně nudíš s vlastními myšlenkami.“
„Tak sorry, ale skoro celý den jsem odkázán jen sám na sebe. Musím využít té chvilky, kdy na mě aspoň štěkáš, jinak bych se zcvoknul.“
„To je ono. Zcvokni se!“ zatleská mi se smíchem. „Aspoň tady bude chvíli veselo, než tě šoupnou do sanitky a odvezou ke všem čertům.“
„Díky za upřímnost.“
„To já vždycky.“
„Ano, to už vím.“
Zamíří rovnou do kuchyně, směrem k ledničce. Ano, jde se určitě opít. Tentokrát ho v tom nechám. To ráno a potom Ingrid… ale zajímá mě, jak bude reagovat na ten dopis. Všimne si ho, až když zavírá ledničku a v ruce už má i sklenku. Na chvilku se zarazí a kouká na něj. „Co to je?“ zeptá se, aniž by se na mě podíval.
„To ti přišlo.“
„Od koho?“
„Nějaké hraběnky, už nevím jméno.“
To ho přiměje odložit jak láhev, tak sklenku na stůl vedle dopisu a opřít se o stůl. Otočí dopis na druhou stranou a zkoumá svou vlastní adresu, snad rukopis. Potom ho konečně otevře, jedním hmatem snadno rozškubne celou obálku a vyndá dopis, aniž by očima spočinul na přiložených dvou pozvánkách. Velmi pomalu si ho čte, než ho lhostejně odloží, nalije si sklenku whisky a celou ji do sebe kopne. Hned si nalije další a postup zopakuje. Olízne si pomalu rty a opře se o stůl.
Snad zvažuje ono pozvání…
„Děje se něco?“ zeptám se zvídavě.
Nahlas mlaskne, než se zase postaví rovně a přeloží ruce na prsou. „Umíš tančit?“ zeptá se najednou.
„Co?“
„Ptám se, jestli umíš tančit. Ohoz máš, jazyk se snadno doučíš, ale důležité je, jestli umíš tančit.“
„Co? Asi ti nerozumím?“
„A pak že já jsem na mol,“ uchechtne se.
Zvedne obálku mezi ukazováčkem a prostředníčkem. „Co já s tím? Přišel ti dopis?“
„Ano. Dopis. Od lady Adenauerové. To jméno jistě znáš.“
„Ne?“
Nepříjemně mlaskne, ale znovu se usměje. „To je jedno. Umíš teda tančit nebo ne?“
„No, asi znám základy.“
„Základy? Čeho?“
„No, chodil jsem do tanečních na střední…?“
„Polka?“
„Jo.“
„Rumba?“
„Asi ano.“
„Cha-cha?“
„Možná?“
„Paso doble?“
„Proč se na to ptáš?“
Hynek najednou zamává dopisem a rychle napochoduje ke mně. „Protože dcera týhle ženský je německá mistryně v tanci. Oficiálně vystupuje pod jiným jménem, ale její rodné jméno je… Gisela Adenauerová. Je schopná všechny účastníky večírků její rodiny vyhodit, pokud jediný z nich neumí alespoň obstojně tančit.“
„Co to je za pitomost?“
„Je možné, že si tě nebude všímat, ale pokud ano - roznese tě na kopytech za sebemenší chybu.“
„Proč by to dělala? Aby si na mě honila ego?“
„Možná. Je to nebezpečná žena. Tak to abys začal zase cvičit.“
„Na co?“
„Na večírek.“
„Počkat - ty mě bereš s sebou?“
„Samozřejmě. Matka by mi stejně nedovolila jít samotnému.“
Zdá se mi to nebo… se jeho nálada zlepšila asi tak o 300%?! Vždyť ten magor se dokonce i usmívá a je (relativně) milý! „Předtím mi to spíš znělo, že nechceš mezi lidi?“
„Večírku zdarma se nikdy neříká ne.“
Aha, takže je stejně vychcaný jako já. To mě trošku uklidnilo, že je pořád ještě člověk.
---
Kdybych toho nebyl svědkem, řekl bych, že Heinrich nosí snad jenom dva výrazy ve tváři: únavu a nasranost. Od toho dne s dopisem se totiž vše vrátilo do starých kolejí. Jen ten večer byl natěšený jako malé dítě a pořád radostně mluvil, jak se na ten večírek těší, co všechno musí ještě stihnout zařídit a podobné kecy. Dokonce dobrovolně sezobl pilule a neměl ani moc keců ohledně mé volby večeře. Ale hned další den se zase probudil s náladou na hovno a další dny byly ještě horší. Pro teď konečně poprvé zažívám nejspíš onu náladu ‚depku‘. Začalo to už ráno, kdy mě poslal i s léky do prdele, ale takovým jiným způsobem, než to dělá pravidelně.
Nebyl schopný se ani dostat z postele a pořád mlel něco o tom, že život stejně nemá smysl. Myslel jsem si, že je to nějaký jeho pitomý vtípek. Ale když to natáhl i do dalšího dne, smích mě přešel. To jeho zapálení do výzkumu ho rázem opustilo. Předtím nevynechal ani jeden den a nyní dva dny po sobě? Nejdřív jsem si myslel, že má teplotu, nebo mu je blbě, ale když jsem ho aspoň letmo prohlédl, usoudil jsem, že to odpovídá popisu ‚depky‘. Teď bych jistě dostal přednášku od Terky, že ‚depku‘ má občas každý, ale deprese že prý není legrace a tak. Netušil jsem, zda v tuto chvíli nemám volat nějakého doktora nebo tak něco, protože tohle přece ošetřovatel bez zdravotní školy nemůže dělat. Celkově ta práce je v tomto ohledu pochybná. Jasně, jsem tu spíš jako dozor a chlastkámoš, ale… i tak mi to pořád smrdí.
Proto jsem se rozhodl vytočit Terezu.
„Jo, vítej v Hynkově depresi,“ směje se smutně do telefonu. „Teď bys ho měl skutečně hlídat jako v oko v hlavě, protože teď zrovna nepřemýšlí dvakrát nejlíp.“
„Mám tedy předpokládat, že bude chtít nějaké ty svoje sračky?“
„Možná, ale zároveň mu buď na blízku a fakt ho sleduj. Já vím, zní to šíleně, ale je tomu tak. Stačí chvilka a mohl by se chtít zabít.“
„To mi došlo. Nějaká jiná rada? Co třeba dělat, když mě neustále posílá do prdele?“
„Na to už bys měl být zvyklý, můžeš zajít na tamější památky,“ zasměje se. „Promiň. To jsem mu vždycky odvětila, když mě tam poslal. Jestli chceš, můžu tam sjet. Občas mu změna tempa prospěje, takže by mu možná udělalo radost, kdyby viděl jinou tvář. Popřípadě zkus vytočit někoho v jeho mobilu, ať si s ním promluví.“
„On má mobil? Nikdy jsem ho neviděl používat,“ směju se nyní já, protože Hynek kromě laboratoře snad jiného ani neprovozuje. Proto mě překvapilo, že vůbec má mobil, když ho nemá ustavičně v ruce.
„Ano, jako každý normální člověk má mobil,“ směje se.
„Tak proč ksakru ta Adenauerová nebo jak se jmenuje, prostě nezavolala.“
„Nezavolala co? A která Adenauerová?“ zbystří Tereza hned.
„Ehm… do prdele, jak se vůbec jmenuje?“ uvažuju nahlas.
„Frieda?“ napoví mi.
„Jo, něco na F to bylo, jo.“
Slyším oddychnutí. „Aspoň, že to byla ona.“
„Co tím myslíš?“
„Ale to nic. No, ostatně - asi to sám poznáš, a to bude nejlepší.“
„Nemají se zrovna v lásce?“
„Uvidíš.“
„To není odpověď.“
„Hele, jestli Hynek obdržel od té dámy dopis a teď je v depresi, tak je to normální. S tou rodinou se zná už od dětství. Především s dětmi od Friedy.“
„Dobře? Mám se obávat jeho vztahu s Friedou teda?“
„Ne, ne, kvůli tomu nemá určitě depku. Spíš kvůli těm dvěma.“
„Dvěma?“
„Gisela a Karl.“
„Jo, ta holka je prý mistryně v tanci nebo co.“
„Jo, je to mistryně v tanci. Jednou nás málem vyhodila, protože jsem pokazila polku, věřil bys tomu?“
„Takže to fakt dělá?“
„Může si to dovolit, je to riziko toho, kdo na oslavu půjde.“
„Co tím myslíš?“
„Pozvaný je každý, ale když někdo nesplní její požadavky nebo udělá chybu, vymezuje si její rodina právo na základě jejího rozhodnutí všechny hosty vyhodit.“
„To je ale kráva.“
„Spíš opravdová mistryně, co nepřipouští chyby.“
„Kráva.“
„Říkej jí, jak chceš, ale může si to dovolit.“
„Dobře, dobře. Ehm, odbočili jsme od tématu. Chceš třeba s Hynkem mluvit?“
„No, můžeš mi ho předat, třeba ho rozmluvím.“
Ani trochu se mi nelíbilo, že Tereza potvrdila moje obavy, že ona mistryně v tanci je neskutečná kráva už jen od popisu. Poklepu Hynkovi na rameno, ten se po mně jen ožene rukou a přetáhne si peřinu přes hlavu.
„To je Terka, chce s tebou mluvit,“ oznámím mu.
„Nezájem,“ ozve se tlumeně zpod peřiny.
„Hele, buď si to s ní vyřiď po telefonu, nebo tady osobně dojede.“
Nastane ticho. Potom se zpod peřiny vytáhne ruka s otevřenou dlaní. Mobil mu do ní vložím a ruka téměř okamžitě zmizí zase pod peřinou. „Co?“ slyším Hynka. „Jo. Zatím žiju, jak vidíš. Ne. Jo. Ne. Ne, na to se neptej. Scheiβe!“ ozve se najednou a Hynek vyletí zpod peřiny, jako blesk. „Řekl jsem ti, aby ses na to neptala!“ soptí vzteky. Slyším Terezu, jak se na druhé straně telefonu směje. Docela by mě zajímalo, na co se ho zeptala. Když Tereza mluví dál, střelí po mně párkrát pohledem, než mi rukou ukáže, abych vypadl. To se mu ale nepoštěstí, protože se posadím na kraj postele a čekám, až s ní skončí a vrátí mi mobil. „To do prdele nevíš, že máš vypadnout?“ zeptá se mě přímo.
„Ne,“ usměju se mile. „Máš můj mobil a já tady zůstanu, dokud si to s Terkou nevyříkáš.“
„Vidíš? Tomu se říká ten správný zájem!“ slyším Terku provokativně švitořit na druhé straně.
„Sklapni!“ téměř na ni zařve Hynek a odvrátí se ode mě. „Jeho do toho netahej.“
Nevím do čeho, ale teď mě to dozajista zajímá. „Do čeho?“ volám za ním, aby mě Terka slyšela.
„Zmiz!“ zavrčí na mě Hynek vztekle.
„Ale, zlato, můžu mu to snad říct,“ švitoří Tereza dále.
„Jděte se oba bodnout!“
Dvojití popichování s Terkou mi náramně jde. Asi to budu na tu jeho depku aplikovat častěji, protože zabírá mnohem lépe a rychleji, než léky.
Nevím, na co se ho Terka ptala, ale Hynek plný rozpaků byl opravdu k popukání. Skvěle jsem se bavil, to musím uznat.
---
Když pominu, že byl problém ho dostat jenom do koupelny a přinutit ho, aby se aspoň osprchoval, a že nechtěl doslova nic dělat, nic moc se nezměnilo. Jen jsme teď na telku v průběhu dne čuměli společně. Nabídl jsem mu chipsy, ale ty beze slova odmítl. Když nezabrala ani nějaká sladká srajda, co jsem našel v ledničce, usoudil jsem, že prostě nemá zájem. Horší bylo vybrat program, co spolu budeme sledovat - ano, nic ho nezaujalo ani nezajímalo. Mohl jsem ho poslat do prdele, ano, ale o tomhle ta práce přece není. A Terka mě varovala před tímhle jeho cyklem. Stejně tak i Ingrid během pohovoru, do jisté míry. Takže bylo na mě, abych našel způsob, jak ho zabavit, aby nehnil celé dny v posteli. Ale jak? Antidepresiva jsou asi fakt k hovnu. Připomínat mu, že má práci, jsem nechtěl, protože to by mělo jistě opačný efekt. Otevřít deník od Terezy a hledat v něm odpovědi jsem taky nemohl. Pochybuju, že o jeho existenci věděl. Jasně, každý chce mít manuál, jak se zvládnout, no ne? Jen to té osobě nesmíte říct.
„Co se takhle projít ven?“ navrhnu, když mě to jeho přepínání programů vteřinu co vteřinu začne rozčilovat. Musím mu sebrat ovladač, aby mě vůbec vnímal, a svou otázku zopakuju. Na chvíli se nad ní očividně zamyslí, než mi znovu sebere ovladač, podepře si hlavu a pokračuje ve své předešlé činnosti. „Fajn, když si tu chceš shnít zaživa, prosím, já jdu na vzduch,“ oznámím mu ledabyle a vstanu. To ho očividně zaujme, protože si přestane hrát s ovladačem a vzhlédne ke mně.
„Kam?“ nechápe.
„Ven, na zahradu třeba, mezi lidi, na čerstvý vzduch. Říkej si tomu, jak chceš.“
„Aha, užij si to.“
„Ale ty jdeš se mnou.“
„Říkal jsi, že jdeš sám.“
„Změnil jsem názor, tvá společnost by mě jistě potěšila.“ Asi těžko, ale jestli ho vykopu poprvé, co jsem tady začal, ven, tak by to byl úspěch. Místo toho se ovšem ten sobec roztáhne na gauči a hledí na televizi, nejspíš konečně spokojený s Kriminálkou Miamu.
„No, ta tvoje mě už neskutečně sere, takže to prospěje nám oběma,“ zhodnotí upřímně, ale v jeho očích vidím, že už nevnímá, že tam jsem.
Magor. Jak magora vytáhnout ven? Asi jen násilím. „Hele, mám za tebe jistu zodpovědnost, a i když se to ani jednomu z nás nelíbí, tak tě musím ohlídat.“ To ho ovšem pobaví a rozesměje se. „Co? Řekl jsem něco špatně?“
„Zníš jako Tereza,“ řekne, když se uklidní. Nevím, jestli to byl úšklebek nebo úsměv, co mu zůstal na ksichtě, ale vypadal spokojeně, když jsem ho opouštěl. Ujistil jsem se, že okna jsou otevřená jen na ventilačku a rozhodl se nevzdalovat se příliš.
Sice by mi procházka zahradou nejspíš prospěla, a jemu taky, ale musel jsem zůstat v okolí. Tak jsem kroužil kolem dokola po sídle a sem a tam na něj mrkl. Vypadal spokojeně a smál se Davidu Curasovi při každém jeho ikonickém gestu. Když nabydu jistotu, že přibližně ještě na další půlhodinu bude mít zábavu, rozhodnu se projít se po sídle trošku víc a o samotě. Při tom rychlém tempu Ingrid předtím jsem toho moc neviděl a teď na to nebyl čas. Ano, byl, ale já ho raději trávil čuměním na televizi, buďme k sobě upřímní, Martine, že jo.
Křivě se usměju. Ty vole, už zním jako mamka. Asi to máme v rodině. Musím se nad tím pozasmát, ale co - kdy bude mít člověk příležitost projít se po takovém sídle, pokud se nebude jednat o vilu Tugendhat nebo nějaké jiné rádoby moderní památky. Je ale pravda, že toto sídlo má své vlastní kouzlo a německá nátura z něj jde cítit na každém kroku. Spíš hrdost, než pokora před historií. Možná proto mi Hynek připomíná Hitlera nebo Himmlera. Žerty stranou, pokud si může jeho rodina dovolit takové sídlo, a nepochybuju, že v Německu mají určitě ještě lepší, tak musí být sakra zazobaní. Proto jim přijde přirozené, aby mi vypláceli takovou sumu jenom proto, že budu sedět a nic nedělat, do jisté míry. V čem je háček? Vyplatí mi to ve starých bankovkách, takže poměr k novým bude horší? Nebo mi dávají větší výplatu, než je zdrávo právě z toho důvodu, že Hynkovi může takhle hrábnout a vykašle se na výzkum? Mám s tím snad pokaždé zaplatit doktora a záchranku? Nebo neví, co s penězi a rvát je do charity nechtějí?
Zastavím se před majestátním malovaným portrétem Ingrid a nějakého muže. Jako by z oka vypadl Hynkovi. Teda naopak. Usoudím, že je to portrét Ingrid s manželem. Pokud dorazí na tu pochybnou oslavu, třeba se s ním konečně potkám. Pokud bude mít zájem, že jo. Umím si živě představit, že se od syna a manželky odcizil, pokud nepodporuje tuhle jeho směšnou péči navíc. Aspoň tak podle výrazu ve tváři na obraze vypadá. Čekal jsem, že bude spíš v uniformě nebo tak, aby to dodalo sídlu onu pompéznost, ale byl v obleku. A Ingrid v tmavě zelených šatech, které jí neskutečně slušely.
Dlouhá chodba přede mnou na svých stěnách nesla hromadu dalších obrazů. Fotografie nebo obrovské portréty. Aby si člověk připadal o to menší, když kolem nich projde? Jo, to mi sedí na Beckery. Přesto se rozhodnu jít dál a prozkoumat další pokoje. Celé tohle křídlo by mělo dle všeho patřit Hynkovi. Protože Terka se zmiňovala, že měla pokoj u Ingrid. Takže Ingrid patří jedna část, Hynkovi druhá. Každý si ji zařídil jinak, nebo je to Hynkovi jedno a nechal tuhle pompéznost zařídit Ingrid? Nebo se jen podřídil, aby měl klid na výzkum? Může za tyhle pochybné obrazy jeho otec?
Postupuju pomalu a prohlížím si interiér. Nejsem expert, ale vím, že všechno kolem smrdí hromadou peněz. Nějaký takový obraz by jistě činil třeba mou měsíční výplatu. Kéž by, beztak stojí mnohonásobně víc, než je budu stát já. Stejně tak pochybná váza s ještě pochybnější květinou uvnitř. Raději se ničeho nedotýkám, určitě bych se nedoplatil. I když tady jisté nutkání je, nebudu lhát…
Pokud si ovšem Ingrid a její rodina může dovolit takový luxus, na který se snáší jenom prach, proč si nenajmou zkušené rádoby chůvy? Byly by dražší? Hynek by je poslal do prdele a byl by problém? Nenapadlo mě, že tuhle možnost zkoušeli už mnoho let předtím, než jsem sem přišel. Nenapadlo mě, že Ingrid nyní vybírá z prostého lidu, aby zjistila, jak pomoci svému synovi. Možná trochu mateřské lásky by pomohlo, ale to jistě nechce slyšet. Možná zanedbaná péče ze strany otce, ale o tom se taky přece nebudeme bavit. A všechny ty pochybné prášky pro Hynka - lepší je, ať je v podstatě denně zfetovaný (do jisté míry), než aby se mu měl někdo pořádně věnovat. Ale nejsem lékař, v jeho lécích se nevyznám, na internetu výjimečně taky nedostanu moc odpovědí, abych jim rozuměl bez patřičného vzdělání, takže musím věřit manuálu od Terezy.
Co když ale manuál lže?
Z přemýšlení mě vytrhne zvuk šmatlání po zemi. Otočím se a vidím nějakou ženu s brýlemi na nose s pytlem odpadků v ruce.
Guten Tag,“ usměje se mile, ale její hlas zní přísně. Než stihnu odpovědět, už kolem mě projde a nečeká na odpověď. Přišla směrem od Hynka, takže předpokládám, že sebrala odpadkový koš.
Danke schön,“ zavolám za ní.
Otočí se a vřele se usměje. „Pan Becker vypadal spokojeně, ale měl byste se vrátit na své místo. Paní Beckerová vás jistě neplatí, abyste se jen tak coural po domě, když je pan Becker mimo laboratoř,“ připomene mi. Aha, hezká tvářička, ostrý jazýček. Krásná kombinace.
„Rozumím,“ usměji se rozpačitě, ale raději splním, co mi řekla.
Když se ovšem vrátím, magor spí. Takže jsem se mohl klidně procházet po domě. Bylo mi ale jasné, že by mi to neříkala, kdyby sama nedostala příkazy od Ingrid. Protože se roztahuje po celém gauči, zatímco spí do znělky od dalšího dílu Kriminálky Miami, musím se usadit do křesla. Ale to je tak nepohodlné, že skončím na zemi na polštáři.
---
„Prochrápal jsi nejlepší část,“ upozorním ho, když se probudí a začne se vrtět, aby našel pohodlnější polohu.
„Skvěle se u toho chrápe, protože je to hovadina,“ zabrblá rozespale.
„Ale aspoň někdy se pořádně prospíš přes den.“
„Na to ti seru.“
„Hele, už je ti očividně lépe, když odpovídáš takhle. Co se takhle konečně najíst?“
Nemá ani náladu mě zase poslat do prdele.
„Pořád je tu nabídka procházky venku?“ připomenu mu nenápadně. Slyším jeho dech, když se převrátí na záda a nejspíš o mé nabídce uvažuje. „Můžeš si vybrat, kam půjdeme.“
„Pochybuju.“
„Fakt. Třeba se můžeme projít někam do lesa.“
„Kde se mě zbavíš a stopy přenecháš místní zvěři?“
Uchechtnu se. „Odhalil jsi můj plán až moc brzy, to by nešlo.“
„Takže mi hlavu narveš do mixéru?“
„Proč do mixéru?“ nechápu jeho zvrácený humor.
„Abys mi mohl rozmixovat jazyk a já nemohl křičet.“
Oba chvíli mlčíme, než se tomu musím začít pomalu smát já a pak i on. „Dobře, s procházkou můžu jít do prdele, stačilo říct. Co takhle nějaké jídlo?“
„Jestli budeš vařit, jak budu vědět, že to není otrávené? Po tomhle tvém komentáři máš jistě zkušenosti se zabíjením lidí.“
„Jo, pravda, toho bakaláře mám za vraždu svého oponenta, ale nikomu to neříkej.“
Ušklíbne se.
„Takže?“ otočím se k němu. „Pizza, asijské bistro nebo raději Itálii?“
„Hm, ta pizza by i bodla, když jsem dneska udělal hovno.“
„Ne, ne, neudělal jsi ani to hovno.“
Vidím, že se drží, aby se tomu nerozesmál. „Dobře, co si tedy zasloužím?“
„Hm, co takhle pizzu, kterou vyberu já? A sním klidně první kousek před tebou, aby sis nemyslel, že jsem ji objednal tak, aby tě mohl někdo otrávit.“
Myslím, že pomalu přicházím některým věcem na kloub. Proto je s ním o něco jednodušší mluvit takhle. Je to absurdní, ale pokud tomu věří, je to pro něj realita. Proto musím přizpůsobit svou realitu k té jeho. Potom třeba bude o dost snazší s ním žít a nebude to jenom o tom přežít další den, než přijde výplata. I tom ta práce přece je - nebýt jen jeho chlastkámoš, ale zkusit porozumět, co ho přivádí do takového stavu a vyvarovat se chybám, které jsem udělal předtím.
Asi začínám rozumět, proč si Tereza vedla ten deník tak důkladně. Aby zanechala po sobě stopu a radu pro někoho, kdo přijde po ní. Aby neskončil do týdne s tím, že na rozmazleného fakana nemá náladu a ty peníze mu za to nestojí.
Jenže Hynek není jen rozmazlený fakan.
Spíš mi připadá, že potřebuje fakt někoho, s kým by si promluvil. Jen tak. Bezstarostně, nezávazně, ne jen u psychologa. Spíš než chůvu potřebuje přítele, když očividně oba vlastní rodiče nikdy neviděl moc pohromadě, když mu doposud společnost tvořili jen najaté chůvy, doktoři, služky, přátelé jen na oko, matka na baterky a otec bůhvíkde v Německu.
Jsem připraven na to, že tady budou špatné dny a sakra špatné dny, ale někdy se musí znovu z toho svého cyklu dostat a zase začít pracovat a třeba jednou bude mít i dobrý den, kdy mě nepozdraví svým stylem ‚Jdi do prdele‘ hned po ránu, ale odpoví mi ‚Dobré ráno‘, jako každý jiný člověk.
---
Vždycky je tu naděje na lepší zítřek. Kdyby nebyla, velké věci by se nikdy nestaly, nikdy by nebyly dobojovány velké bitvy a nebyla by zde vítězství hodná slávy. Pro mě pro dnešek bylo malým vítězstvím, že se mnou Hynek komunikoval jinak než nadávkami, dokonce se mnou souhlasil s výběrem pizzy pod podmínkou, že před ním sním jeden celý kousek. Objednal jsem nám k tomu Coca-Colu. Jak může někdo žít s takovým jídelníčkem? Ale aspoň něco do sebe dostane. Třeba ho to trochu namotivuje na zítřek.
Je pro velmi těžké ho nechtít proplesknout, že se chová jako děcko, co trucuje, aby si ho někdo všímal. Ale pokud ani takhle nezískal pozornost rodičů, nejspíš usoudil, že i ostatním je jedno, že se chová jako sobec.
Když zadávám adresu přes telefon, mám ho pod dozorem. Pořád leží na gauči a čumí na bednu. Dneska v podstatě nic jiného neudělal a jeho největší vítězství pro zatím bylo dostat se z postele a přemístit se na gauč. Ale i malý krok je úspěch.
Poslíček s pizzou přes Dáme jídlo tady je překvapivě rychle. Nejspíš je zvyklý na objednávky pro tuto adresu?
„Pracuje tady ještě ta kočka?“ zeptá se ledabyle, když mu dávám kreditku k zaplacení po zkontrolování, že skutečně dovezl pizzu, kterou jsem objednal.
„Ne, skončila,“ řeknu ledabyle.
„Takže tys ji nyní nahradil?“ Ani se nenamáhá vykat zákazníkovi, ale budiž.
„Něco o tom víš?“
„Jezdím tady už pár let, tak mě zarazilo, že tady nevidím ji, po tak dlouhé době.“
„Rodinné trable, musela odejít.“
„Tak co? Jak dlouho vydržíš, než ti z toho jebne?“
Vzhlédnu k němu otráveně. Vidím, že lístek o zaplacení mu vyjede z přenosného terminálu. „To, myslím, není tvůj problém,“ usměju se mile.
„No, pokud se už neuvidíme, přeju hodně pevné nervy,“ pokrčí rameny, než se pakuje pryč.
„Co tím myslíš?“ zeptám se.
„No, na rovinu? Každej ví, že u Beckerovců málokdo vydrží delší dobu než první měsíc. Jenom té před tebou se to záhadně povedlo po celý rok. Že by šukala mladého Beckera, aby z něj vyšukala víc peněz, hm?“ směje se jak magor, zatímco přežvykuje jako vůl. Po tom komentáři ani nečeká na odpověď a pakuje se na místo řidiče.
Na tohle už nemám jaksi sílu reagovat. Jen mu ukážu vztyčený prostředníček, když mizí z pozemku rodiny Beckerů.
Když se vrátím s pizzou a dvěma litry Coca-Coly v petce (to jsem už mohl někoho poslat do obchodu a vyšlo by to levněji, ale co), Hynek už sedí (ano, sedí, neleží, ale sedí!) na gauči v pozoru a netrpělivě očekává svůj první chod za dnešek. Neptám se, zda náhodou neví něco o komentáři toho šaška. Nepotřebuju. A hlavně nemám zapotřebí dostat zase Hynka někam mimo můj dosah tímhle komentářem. Mohlo by to mít totiž dost negativní dopad na jeho současný stav, který se pomalu vrací do normálu.
Aspoň podle mě, laika.
Postavím před něj krabici s pizzou a láhev s černým nápojem. Poukáže mi, abych si sedl vedle něj.
„Fajn, jak ti mám dokázat, že to není otrávené?“ zeptám se přímo.
„Vezmi si kus pizzy a sněz ji přede mnou. Stejně tak si odlij a vypij to. Pokud do určité minuty nebudeš mít zažívací nebo jiné potíže, sním to taky. Pokud ti nebude blbě do 24 hodin, oba můžeme být v klidu.“
Výborně, aspoň spolupracuje tímhle směrem. Takže to mu dělá největší problém. Jídlo připravené někým jiným, ze surovin, které nejsou dostupné v tomhle domě, kde by si je mohl předtím zkontrolovat sám, nebo sledovat výrobu.
„Když obstojím, vezmeš si taky, doufám?“
„Ano.“
Ušklíbnu se. „Fajn,“ souhlasím a s radostí se pustím do prvního kousku pizzy. Bedlivě mě pozoruje. Když skončím, zapiju to celou sklenicí Coca-Coly. Kombinace na zvracení v pozdějším věku, ale pro mě ještě snesitelná. „Spokojený?“ zeptám se.
„Ne, sotva jsi dojedl,“ zhodnotí a opře se o gauč.
„Ta pizza jinak vystydne.“
Mlčí a nyní kouká na krabici s pizzou.
„Hele, kdyby to bylo otrávené, nějak silně, určitě bych se hned skácel k zemi a začal se dusit nebo tak něco.“
„Tak otrava neprobíhá.“
Řekne to tak ledabyle, že nepochybuju, že to sám zažil nejlépe. „Dobře. Jak dlouho teda chceš čekat?“
„Půlhodiny.“
„Do té doby to vystydne. Můžu si sníst svou půlku?“
„Do toho.“
„Díky.“
Je to absurdní. Ale on tomu fakt věří. Ale když ho přesvědčím, že pizza pro něj není nepřítel, pak ji sní. A vypije i tu břečku.
Když skončím, nechtěně říhnu. To ho očividně pobaví, protože se mu koutky na chvilku zkroutí do úsměvu.
„Pardon, ale to nebyla nejlepší kombinace. Nejsem zvyklý jíst tyhle srajdy,“ zhodnotím.
„Tys to objednával.“
„Protože tys chtěl pizzu.“
„Nečekal jsem, že ji fakt objednáš.“
„Tak vidíš. Kolik ještě?“
„Pět minut.“
„To jsem to spořádal tak rychle?“
„Už tomu tak bude.“ Ani bych se nedivil, kdyby to on spořádal ještě rychleji. Skoro celý den nic nejedl.
Po chvíli si všimnu, že začíná být lehce neklidný. Div se nezačnu smát. Zvednu mu krabici a otevřu ji, přistrčím mu ji pod nos a šeptám vábivým hlasem: „Vem si mě, Hynku, chceš mě sníst a ty to víš.“ zatímco otvírám a přivírám krabici s pizzou. To má efekt, na který jsem čekal, protože ho to pobaví. „Vem si mě. Zbytečně tady chladnu a ztrácím na své dokonalé hodnotě.“
„Přestaň,“ řekne, když se už musí smát.
„Proč? Chceš snad, aby mě tady Martin spořádal celou?“ ptám se dál hlasem pizzy. „Já vím, že on to zvládne. To mi přece nemůžeš udělat. Jsem tu hlavně na tvoje přání a moje přání je skočit ti do žaludku a naplnit ho.“
„Fajn, fajn, sním to. Jen si přestaň hrát s jídlem,“ prosí mě, když mi krabici sebere z rukou. Vítězoslavně se usměju, když ho vidím, jak konečně ukusuje první sousto.
Další absurdno, ale bylo ho potřeba. Vidím, že před prvním soustem ještě jednou zaváhá, než se konečně zakousne. Pizza vs. Hynek? 0:1 s definitivním vítězstvím pro Hynka. Jsem na sebe za dnešek pyšný? Jo, já bych řekl, že i trochu jo. Zvládl jsem Hynkovu depresi? Ještě se mám hodně co učit. Poučil jsem se do příště? Určitě. Budu vědět, co očekávat? Ne, protože je mi jasné, že symptomy se můžou pokaždé lišit. Jak vidím dnešní celkové skóre? Jasných 1:0 pro mě. Jsem spokojený? Ano i ne. Něco by se mohlo zlepšit do příště. Budu příště připravený? Kdo ví.
Bude nějaké příště?
.
.
.
.
Možná.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 4
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.