Jedna věc je dostávat královsky zaplaceno za to, že vlastně hovno děláte… ale druhá věc je ta neskutečná nuda. Když nejmenovaný magor zalezl do laboratoře, měl jsem najednou celou část sídla jenom pro sebe. Jasně, první dvě hodiny mi zabralo prolézání všech pokojů, očumování umění a jiných serepetiček kolem, ale pak? Skončil jsem na gauči a zvažoval, který ze čtyř ovladačů je ten na televizi. Zkusím malý jako první a slyším vzdálený hluk otevírání garáže. Netrvá dlouho a po asi minutě slyším známý zvuk jako vzduch vysávaný vysavačem a zpoza dveří vyletí rozčepýřený Hynek. V té své výbavě vypadá fakt děsivě. Nahlas zanadává, sebere mi ovladač a tlačítko zmáčkne znovu, než s ovladačem praští zase o stůl.
„Na nic nesahej,“ zasyčí na mě otráveně.
„Rozkaz, generále,“ zasalutuju ironicky. „Můžu aspoň dýchat?“
„Ne, musíš zadržet dech, dokud ti zase neřeknu.“
„Co když se zadusím.“
„Nicht mein Problem!“ volá za mnou, když se vrací do své laboratoře.
„Budeš mě mít na svědomí!“ křičím za ním. Je ticho. Potom se otočí a dodá:
„Ne že by mě to nějak trápilo.“
A pak se dveře zase zavřou. Co myslíte? Hned jsem zkusil jiný ovladač. Ten spustil rádio. Čekám, kdy se na mě vyřítí, že ho to ruší. Ale očividně ho přes ty dveře neslyší. Jen garáž musí mít nejspíš někde blízko, že to slyšel. Vypnu rádio a zkusím další. Ten aktivuje klimatizaci. Vyzkouším další. Hvízdnu, když vidím, jak se ta obří televize přede mnou konečně rozsvítí a nabízí mi to hromadu programů. Především v němčině. Všimnu si záložky historie.
Co jsem čekal? Že se třeba po večerech občas dívá na porno, jako každý normální chlap? Ne! Jen nějaké záznamy z politických jednání v Německu nebo Česku, nějaké ty cestopisy, historické dokumenty. Opravdu ani jedno porno? Je to vážně chlap?! Zkouším hledat anonymní kartu, ale nic takového mi to nenabízí. Vůbec mi mozek nebere, že v té laboratoři opravdu tráví celé dny do zblbnutí a na nic jiného nemá čas nebo náladu. Místo toho hned zkouším možnost hledání. Jaké porno asi dělají Němci?
Pravda, Ingrid přece říkala, že kdyby měl nějaké potřeby, stačí mu zavolat kurvu. No jo, jiná liga, ten na ni má. A asi mu za to i stojí…
Frustrovaně televizi vypnu.
Očima zaputuju po jeho obří knihovně, která tvoří celou délku jedné stěny. Vstanu a začtu se do titulů, co mi nabízí. Překvapivě samé klasiky. V němčině nebo angličtině. S tím se dá pracovat… Celá vrchní řada je hlavně lékařství, chemie, výzkumy a pravděpodobně podrobnosti o jeho vlastním výzkumu. Stejně tam nedosáhnu a nikde nevidím ani nějaký žebřík. Člověk by neřekl, kolik těch klasik skutečně je, dokud je nevidí téměř všechny v jedné obří knihovně. A to je jenom jedna její část. Další část jsem viděl i v místnosti, kde se mnou Ingrid dělala pohovor.
Bůhví, jestli i v jiných místnostech nejsou podobné knihovny…
Ve chvíli, kdy se natáhnu pro Tuláka po hvězdách, slyším zvuk podpatků. Ohlédnu se a vidím Ingrid, jak se rozhlíží kolem. Ano, neuklidil jsem gauč a polštáře, chystal jsem se tam totiž hned vrátit.
„Ach, tady jste,“ konečně vzhlédne od nepořádku a usměje se. Všimne si mojí ruky, která téměř spočívá na originálním vydání Tuláka po hvězdách. „Jak to zatím jde?“ zeptá se mile. Žertuje? Zatím jsem toho vola viděl jen u snídaně a před chvilkou jeho směšný výstup a bohatě mi to stačilo, abych ho nechtěl už nikdy vidět.
„Relativně dobře,“ zhodnotím. Zatím jsem mu nevrazil pár čoček mezi oči, takže ano, relativně dobře. Pro něj.
„To ráda slyším,“ viditelně si oddychne. „Snědl snídani?“ zeptá se starostlivě.
„Ano, zbytky použiju do polévky nebo omáčky k obědu.“
„Dobře, dobře. Víte, Heinrich je trochu moc vybíravý. Ale má k tomu důvod. Není to tak, že by byl vybíravý už od malička.“
„Poslouchám.“
„Měl byste to vědět, protože ho budete doprovázet na různé večírky a tak…“
„Ano?“
„Někdo… se před dvěma roky snažil Heinricha otrávit. Dvakrát. Proto má jen pár jídel, které sní bez remcání. To, že některé kousky nechává - můžete tomu klidně říkat obavy, že se ho snažíte otrávit. Nic na to neříkejte, jen to jídlo zase spotřebujte. Třeba do polévky, chápeme se? Nejsem typ, co podporuje zbytečné vyhazování jídla.“
„Nepomohl by mu psycholog?“
„Ano, ale tam odmítá chodit.“
„Mám ho přinutit?“
„Když ho donutíte, nic se tím nezmění. Už tak, že se podřídil s tím, že bude dostávat léky, aby byl relativně v pohodě.“
„Myslíte antidepresiva.“
„Nejen ta.“
Složím ruce na prsou. „Ještě něco bych měl vědět?“
„Co tím myslíte?“
„No, chápu, že může mít sebevražedné sklony. Ale proč? Kdy začaly? Proč se ho někdo snažil otrávit? Proč jste to neřešila už dříve a jinak.“
„Víte, Heinrich je dospělý, odpovídá sám za sebe. Já mu chci pomoct, on mou pomoc odmítne a já nic nezmůžu. Svéprávnost mu vzít nemůžu. Kdy to začalo? Dobrá otázka. Už sama nevím. Když pracujete ve výzkumu, najdou se mnozí, kteří vám vaše postavení závidí, kteří chtějí, abyste za každou cenu neuspěl.“
„Proč jste to nenahlásili?“
„Heinrich si to nepřál. Nerad by přišel o své přátele, jenom proto, že má podezření, že ho dva z nich chtěli na svých oslavách otrávit… Ale který z nich a kdy? To neví. A možná ani nechce vědět. Být to na mě, oba by byli už hnili ve vězení, ale Heinrich chtěl, abych to neřešila, tak jsem mu v obou případech ustoupila. Potřetí už tak nerozvážná nebudu.“
„A s takovými lidmi je pořád ve styku?“
„Ano. I přes jejich pokusy se ho zbavit… má k nim jisté pouto. Jsou jediní, kteří kdy ukázali jakési zaujetí v jeho práci.“
„Není trochu naivní, když si myslí, že ho zbožňují a jsou s ním jenom proto, aby vyslídili něco na tom jeho výzkumu?“
„Tak to není. Heinrich se málokdy někomu zcela otevře. Ty pochybné přátele si udržuje u sebe, protože… zrovna jim se otevřel. V mládí. Ještě před výzkumem, víte? Má s nimi vřelý vztah a nedá na ně dopustit. I když já si o té špíně myslím své.“
Poslední její poznámku nekomentuju. „Dáte si kávu?“ usměju se na ni, abychom změnili téma.
„Ano. Černou, bez cukru a mléka, prosím.“
„Máte v rodině tradici?“ zeptám se trochu pobaveně.
„Ne. Jestli myslíte Heinricha, přičtěte to k jeho paranoie, že mléko je otrávené.“
„To ho chtěli otrávit, když pil mléko?“
„Ne, ale mléko s kávou ano.“
Úsměv mi trochu zmrzne. Chci se omluvit, ale vzpomenu si na její slova. „Budu si to do příště pamatovat,“ slíbím jí. Mile se na mě usměje. „To by vysvětlovalo jeho reakci na mou snídani.“
„Pijete s mlékem?“
„Ano.“
„Divím se, že vám ten hrnek nevzal a nevylil vám ho do jídla.“
„Upřímně? Po vašem osvícení se také divím. Měl jen poznámky…“
„Ano, za to se omlouvám za něj. Někdy si nevidí do pusy. S manželem jsme ho vychovávali až moc svobodně, ale zase to dotáhl tam, kam to dotáhl. Takže to má i své plusy.“
Někdy? Podám jí černou kávu a ona poděkuje. „Víte, že tohle by normální člověk nevydržel dlouho dělat?“
„Proč si myslíte, Martine, že máte tak vysoký plat? Je mi jasné, že se můj syn neumí chovat, ale dokud dělá svou práci, je prospěšný společnosti. Jediné, co po společnosti chci nazpátek, je, aby na mého syna někdo dohlédl, aby dokončil svůj výzkum. Co se s ním stane pak, mě už nezajímá. Obětovala jsem mu víc než dost svých let a mládí. Jeho otec ho jenom jmenoval na vyšší post a všechny starosti hodil na mě.“
Usrkne si horkého, černého nápoje. Mlčím. „Bere si někdy dny volna?“ zeptám se po chvíli.
„Zřídkakdy. Nemá důvod. Maximálně pro ty směšné oslavy jeho kamarádíčků.“
Přikývnu. Pravda, kdo by s takovým pitomcem chtěl trávit svůj den volna. Jenom já jsem se k tomu upsal. Ale jestli ho budu vídat maximálně tak dvě, tři hodiny denně? Proč ne. To je sakra královský plat. Snad ty tupé kecy snesu…
Ingrid si spěšně dopije kávu a podotkne, že už musí zase utíkat jinam.
„Pevné nervy,“ usměje se vlídně, div téměř neutíká na těch jehlicích pryč. Zazobance asi nikdy nepochopím. Místo pohodlí si dobrovolně chtít rozbít kokos? Ne, díky. Raději vyšmatlané papuče nebo botasky.
Očima zaputuju zpátky k Jacku Londonovi. Snad mě nikdo teď pár hodin nebude rušit a já budu moct strávit pracovní dobu nějak příjemně.
Sednu si zpátky na sedačku s Tulákem po hvězdách a začtu se.
---
„Ty umíš číst?“
Vůbec mi nechyběl. Slyším jeho kroky svým směrem a taky zvuk gumových rukavic, které si sundává.
„Překvapivě ano, jak vidíš,“ reaguju, aniž bych se na něj podíval.
„Asi nemáš ty rádoby tituly jen za podplácení,“ zhodnotí, když zkontroluje, co čtu, když se zastaví přede mnou. Sklapnu knihu a palcem si držím místo, kde jsem skončil. Otráveně k němu vzhlédnu.
„Kdybys použil mozek, věděl bys, že to jsou státní školy.“
„O důvod víc, proč komisi uplatit, nemyslíš?“ zeptá se sarkasticky a potom zaputuje do kuchyně s otázkou: „Doufám, že zbyla ještě nějaká normální káva.“
Protočím oči v sloup, vložím jednu z Armaniho visaček do knihy jako záložku a vstanu. Možná bychom si měli pár věcí vyříkat hned první den, aby mezi námi bylo jasno. Neskutečně mě sere.
Nebo mě spíš sere něco jiného.
To, že on měl od počátku všechno, aniž by se musel snažit… a já neměl nic.
„Proč mě otravuješ?“ zeptám se ho rovnou. „Nechtěl sis třeba jen vzít kafe a zase vypadnout? Proč prostě nezavoláš nějakýmu svýmu kámošovi, že se nudíš, neuděláš nějakou párty, aby ses odvázal a mně tak trochu ulehčil život?“ Projdu kolem něj, abych mu to kafe raději udělal sám. Tím rychleji vypadne.
Uchechtne se a otočí se na mě asi v půlce své cesty.
„Nemám přátele. K čemu bych je měl? Aby mě zradili? Díky. Pár takových už tu bylo. Když mě kniha přestane bavit, prostě ji vrátím mezi ostatní. To s lidmi jde udělat stěží.“
Na chvíli zaváhám, když mu liju kávu do hrnku, než řeknu: „Nedivím se, že nemáš přátele. Takového trotla by jen stěží někdo chtěl.“
„Máš pravdu. Takového trotla, co je raději celý den zalezlý v laboratoři, nikdo nechce. Protože mě všichni do jednoho neskutečně nudili, tak jsem se jich zbavil,“ odpoví prostě a s úsměvem.
„Spíš se zbavili oni tebe,“ zhodnotím, když mu dám hrnek s kávou.
Na to chvilku nereaguje a já si všimnu, jak zatíná čelist. Nakonec se mile usměje. „Možná. To je už jen úhel pohledu.“
A odejde.
Už jsem podotkl, že je to neskutečný magor?
---
Čtu si v poklidu Tuláka, když tu náhle zaslechnu povědomý zvuk otevírání dveří. Pro dnešek nejspíš skončil. Vyšel už totiž v normálním ohozu. Tedy teplácích a triku. Ano, zazobanec, Němec, ale je v teplácích a triku! Nemohl jsem tomu uvěřit už ráno a myslel jsem, že ještě napůl spím, ale opravdu má na sobě tepláky a triko. Neuvěřitelné. Proč jsem čekal, že bude chodit po doma i v saku? Nebo to jsou snad značky Addidas a výš, na které chudý student prostě nemá? Aspoň nejsem moc pěst na oko ve svých teplácích a triku. Zmetek získává první a asi i poslední bod k plusu.
„Pro dnešek hotovo?“ zeptám se, když obrátím další list v Tulákovi. Nečekám odpověď, jen takové drobné ujištění, aby na mě nezapomněl.
„Ne, ještě jsem nevymyslel, jak se tě jednoduše zbavit,“ usměje se mile. Můžu mu ublížit? Prosím!
„Tak to asi jen tak nepůjde.“
„Skutečně? Mám v tom praxi. Nepotřebuju něčí dozor, nejsem dítě.“
„Tvoje matka si myslí něco jiného,“ připomenu mu a vstanu. „Hele, jestli mi proplatíš můj roční plat hned a na ruku, tak se okamžitě sbalím a odejdu.“
„Co prosím?“
Asi nechápe ten vtip. „To byl vtip,“ odhalím to tajemství.
„Dost debilní.“
‚To ty taky,‘ pomyslím si a musím se kousnout do jazyka, abych to náhodou neřekl nahlas. „Vynecháváš obědy často?“ zeptám se místo toho.
„Co je ti po tom?“
„Třeba to, že od toho tady jsem. Takže bych rád znal trochu tvůj harmonogram, abych věděl, kdy ti ho narušit a připomenout ti, aby ses napil a nažral, protože fakt nepotřebuju, abys mi tady se sebou najednou sekl o zem jenom proto, že se zapomeneš nažrat v průběhu dne.“
„Když zdechnu, všem, včetně tebe, se beztak uleví. A jedno jídlo denně mi bohatě stačí, tak nevyšiluj.“
„Proto si po práci dáváš dvojitou whisky?“ zeptám se ho se smíchem, když vidím, jak se přehrabuje v ledničce. Ano, to bylo napsané v deníku. Po práci si vždycky dává dvojitou whisky. Někdy s tím končí, jindy teprve začne.
„A víš, že mám docela dneska chuť na trojitou?“ nechá se slyšet. „Scheiβe!“ udeří najednou do dveří od ledničky. „Kde je má whisky?“ otočí se na mě vzpurně.
Nepijí náhodou Němci hlavně pivo? „Myslíš tu poloprázdnou flašku? Tu jsem ráno vyhodil. Byla už pár dní odstátá,“ vysvětlím.
Nebezpečně mlčí, ale zuří uvnitř, to vidím, díky tomu jak pomalu dýchá. Přejde ke mně a ukáže na mě prstem.
„Na moje věci sahat nebudeš,“ dal rázný důraz na to jedno slovo a dloubne mě prstem do ramene.
Chvíli si užívám ten jeho vztek, než se usměju o něco víc. Je opravdu neškodný. „Nebo co?“ zeptám se a nahnu se k němu. „Vyhodíš mě?“ zeptám se ho vážně. Je mi jasné, že si i on uvědomuje, že smlouvu jsem podepsal s Ingrid, nikoliv s ním. A pochybuji, že Ingrid bude chtít hned ze dne na den zase svolávat další pohovory.
„Ne,“ zakroutí hlavou pomalu do stran a přimhouří oči, „ale ujistím se, že tady zažiješ pravé peklo. Protože ze mě vola dělat nebudeš.“ Přejede mě znechuceně očima a ušklíbne se. „Co bych z tebe měl?“ zeptá se vážně a odtáhne se. „Jsi pobuda, student, budižkničemu, odpad společnosti. Ty jsi přilezl, abys měl práci, a já ti ji velkoryse zařídil. Ne, ne,“ zakroutí hlavou do stran znovu. „Nevyrazím tě, slibuju,“ řekne to hlasem, který lže, „ale ujistím se, že za pár dní budeš sám škemrat, abys mohl podepsat výpověď. To mi věř.“
„Myslím, že by sis měl vzít své prášky. Začínáš zase blouznit.“
„Jdi do prdele.“
„Tam mě poslalo už tolik lidí a věř mi - tamější památky stojí za hovno, takže ne, raději mě pošli na Havaj, tam jsem ještě nebyl.“
„A ani nebudeš.“
„Když mi tvoje matka proplatí to, co mám ve smlouvě, pak další rok určitě.“
Chladně se zasměje. „Jo, všichni jste stejní. Všem vám jde jen o prachy.“
„Tobě snad ne? Proto toleruješ lidi, které nemůžeš vystát, chodíš na jejich večírky a směješ se jejich vtipům, ne? Protože ti za to sponzoři platí.“
„Jejich vtipům se nesměju,“ zavrčí na mě protivně, než se stáhne a rovnou zamíří do svého pokoje. Vezmu plastovou půlku s jeho prášky a vydám se za ním. „Hele, ani já zrovna neskáču radostí, že tady musím tvrdnout, ale když už tady nějakou tu dobu budu bydlet, ocenil bych, kdybys na mě přestal vrčet, aniž bys mi řekl důvod?“
„Třeba to, že o tvou rádoby společnost nestojím, protože je otravná?“ zeptá se mě přímo.
„Výborně, takže si oba rozumíme,“ usměju se mile a položím půlku s léky na jeho stůl. „Proč si to neulehčit?“
„Na to ti seru.“
„Dobře, když se chceš chovat jako rozmazlené děcko, klidně. Ale ty prášky ti budu klidně rvát krkem násilím, pokud si je nevezmeš sám. Sice nejsem žádný rádoby ošetřovatel, ale poznám, když je nepolkneš,“ varuju ho. Jen se uchechtne, když mu podávám půlku s léky. „Nebo mám snad tvojí matce říct, aby ti je do krku rvala sama?“
„Ta zrovna,“ odfrkne si ironicky, než po mně půlku s prášky div nehodí. „Vypadni,“ řekne mi, když si lehne a otočí se ke mně zády.
Nevím, co se mu honí hlavou. Ale když ho nebudu brát tak vážně, tak si z těch jeho urážek nebudu nic dělat. „Nechceš něco k pití? Bez alkoholu samozřejmě, protože, co jsem se díval, na takové druhy prášků bys fakt chlastat neměl.“
„Vypadni!“ zopakuje a hodí po mně polštář.
„Fajn, už mizím,“ kapituluju a zvednu se. Půlku s prášky samozřejmě vezmu s sebou. Raději, abych neriskoval, že je třeba spláchne do záchodu a bude se tvářit, že je spolkl.
---
Na internetu jsem si v období klidu vyhledal pár těch jeho léků. Některé z nich byly fest silné oblbováky, nejspíš na spánek. Prolistuju si Terezin deník a najdu poznámku s vykřičníkem, že prášky mu mám dávat až po večeři. Díkybohu. Musím si k tomu dneska večer asi sednout a pořádně pročíst.
Když se zajdu zeptat, co bude chtít k večeři, odpoví mi chraplavým hlasem: „Whisky.“
„Myslím jídlo.“
„Whisky.“
Převrátím oči v sloup. Použiju zbytky z jeho snídaně a udělám mu pořádnou večeři. Když jen snídá a večeří, musí doplnit živiny jinde. A v chlastu je určitě nenajde. Že se až moc starám? Možná ano. Ale cítím se blbě, že mi v podstatě především přijdou na účet prachy hlavně za to, že si v pracovní době čtu…
---
Musím najít způsob, jak ho přimět jíst tři jídla denně. Měla na to Tereza nějaký chyták? Dneska si šel po poledni udělat kávu, že jo? Využít ten moment proti němu? Přimět ho, aby si sedl na řiť a něco snědl? Uvidíme zítra…
Pročetl jsem si jídla, která má rád. Nezeptal jsem se, na co by měl chuť. Dostane to, co dostane, a basta. Nebude si vymýšlet.
Při opékání zbytků v pánvičce se ovšem zarazím. Vzpomenu si na to, co mi Ingrid jen z části nakousla. Pochopil bych, kdyby ta otrava v něm vzbudila paranoiu z mléka v kávě, ale vypil by ho samostatně ve sklínce? Nebo to pro něj představuje blok i tak? Tím pádem by neměl jíst hromadu pečiva, ale to mu nevadí, když jsem ve spíži ho viděl dostatek… Možná si to jen spojuje s mlékem v kávě.
Moc nad tím uvažuju.
Klobása, vajíčko a nějaká ta zelenina. Vyvážená večeře jak prase. Když na to přihodíte trochu nastrouhaného sýru, jedno německé hovado vás bude zbožňovat. Netušil jsem, že ho taková neskutečná míchanice jídel uspokojí, ale jak to hltal… Dotáhl jsem ho do jídelny s tím, že pokud se nenají sám, nakrmím ho jako děcko. Sedím naproti němu a nevěřím vlastním očím, že tu míchanici všeho a ničeho opravdu hltá a snad si ji i pochvaluje s plnou hubou. Tohle vědět Tereza, tak mě buď chválí, že jsem ho převezl, nebo mě chce zabít, že mu z toho bude blbě. Možná obojí. O tomhle se Ingrid také zmiňovat nebudu.
Aby viděl, že to není otrávené, musel jsem si samozřejmě dát taky a sníst aspoň polovinu, než se do toho sám pustil s obavami. A nyní? Div nechce sežrat i ten talíř.
„Mein beschissener Gott,“ zavzdychá s plnou pusou a zavře oči.
„Lepší než whisky, co?“ zakřením se.
„Hundertfach,“ odpoví mi ve své mateřštině a cpe se dál.
Třeba si ho nakonec získám přes jídlo. To je dobré vědět. Čekám, zda i nyní nechá pár zbytků, ale k mému překvapení to vše spořádá.
„To sedlo,“ zhodnotí.
„Skutečně?“ poznamenám sarkasticky.
„Aspoň v něčem jsi dobrý.“
„Páni, díky za poklonu.“
„Máš za co.“
„Tak si svou odměnu vyberu rovnou,“ řeknu lišácky a po stole mu přisunu půlku s prášky. Nepříjemně mlaskne. „Druhá možnost je, že ti je narvu do krku,“ připomenu mu klidným hlasem a usrkávám přitom pomerančový džus.
Povzdychne si, vezme půlku do ruky a prohlíží si prášky v ní.
„Vím, kolik jich je, tak se je nesnaž omylem hodit na zem nebo tak něco,“ varuju ho.
Zakření se, než je do sebe kopne.
„Tak, polknuto,“ žene se rychle od stolu. „Kdyby něco, jsem ve sprše. Tam snad můžu sám,
ne?“
„Kdo ví, třeba potřebuješ dozor, aby sis nerozmlátil hlavu o sprchu.“
„Pravda. Můžu se uškrtit na sprše!“
Ten vtip se mi moc nelíbil. Ale prášky spolkl, takže by to mělo být v pohodě. Za jak dlouho začnou působit? Asi ví, co dělá, když si jde dát sprchu. Na internetu psali, že začnou působit až po nějaké době, takže by to mělo být v cajku.
Tehdy jsem nevěděl, že si ten hajzl prášky schoval pod jazyk, aby mě oblbnul a sotva se zamkl v koupelně, vyplivl je do záchodu, kde skončila i větší část jeho večeře. To jsem poznal až posléze díky smradu po zvratkách, když koupelnu opustil. Netušil jsem, že tahle práce nebyla opravdu jen lehárko a pohoda, nevěřil jsem, že by to člověk mohl dělat dobrovolně a pravidelně.
To vše a mnohá další varování jsem si přečetl až večer před spaním v deníku, co mi Tereza předala.
Podtrhla ale mnohokrát slovo NEPANIKAŘ.
Jak sakra nemám panikařit, když ten trotl stoprocentně ty prášky spláchl do hajzlu?
‚Hele, co bylo, bylo… Zítra je taky den. Ber to jako ponaučení do příště,‘ pomyslím si s klidem.
Než si půjdu lehnout, ujistím se, že je v posteli. „Vše v pořádku?“ zeptám se.
Bez odpovědi. Naštěstí už nejspíš zabral. Zhasnu mu lampu na nočním stolku a vytratím se.
---
Tereza ten deník vzala doslova jako příručku pro případného dalšího šílence, co by tu práci po ní někdy převzal. Tedy mě. Od jeho oblíbených jídel po ta, co z duše nenávidí. Dokonce i seznam lidí, se kterými si rozumí s postupnými aktualizace jejich vztahu za celý ten rok, co pro něj pracovala. To muselo sebrat hromadu času a energie. Kdo by se s takovou blbostí štval?
Trochu mě zarazí poznámka: ‚Když nezkontroluješ, že opravdu, OPRAVDU, polkl prášky, najde způsob, jak se jich zbavit. Pak je v lepším případě najdeš na dně hrnku nebo ve váze od květin, v horším případě je vyzvrací spolu s jídlem. Aktualizace: 14. února 20xx - dneska měl hodně blbej den a blbečka nenapadlo nic jiného, než si léky narvat do nosu a snažit se je vdechnout ve snaze se zadusit. Takže opravdu kontroluj všechny otvory a i jeho, když bude jíst, aby ti nic neuteklo.
PS: Věří, že některé prášky jsou čipy a vláda ho tak chce sledovat na každém kroku,
popřípadě chtějí díky těmto rádoby čipům zjistit postupy jeho výzkumu. Magor nebo šílenec,
ale raději ho přitom nechám. Dneska mi stačilo, že mi vyčetl, že určitě pracuju pro vládu, aby se ho tajně zbavili.‘
To je fakt takový magor?
Dostanu nepříjemný pocit. Jednou se snad nic nestane, ne? Vypadalo to, že usnul, měl by být v pohodě. Raději deník zaklapnu a zhasnu světlo. Co se dá dělat - zítra je taky den. A musím vstávat brzo. Abych udělal pár věcí do školy dřív, než se německý magor vzbudí a bude dělat zase bordel.
Přes noc se ale párkrát probudím s nepříjemnými pocity.
Vstanu ale jen jednou, abych se ujistil, že pořád spí.
‚Je to v cajku,‘ ujišťuju se, když si znovu lehám. ‚Spí, a to je hlavní, ne?‘
Můj dnešní spánek stojí za nic, ale dávám to za vinu novému prostředí a nervům z prvního dne. Snad ty další dny budou lepší.
---
Je pravda, že uvědomění si, že Hynek je opravdu vynalézavý až běda, mi dvakrát moc ke
polohu. Možná panikařím zbytečně…
V klidu si tedy provedu ranní hygienu a osprchuju se.
Musím se zeptat Ingrid na ten zápach… To snad zvracel ve sprše? Rozhodnu se tím pro tentokrát už nezabývat. U snídaně je bude muset polknout přede mnou a klidně ho budu sledovat i ve sprše, jestli se jich bude chtít zbavit nějak. Nepříjemná představa, ale aby mi posral lukrativní nabídku práce? To teda ani omylem!
Protože jsem měl ještě čas, než bych ho měl vzbudit, rozhodl jsem se ho strávit čtením Terezina deníku a trochou studia.
---
Oblíbených jídel má naštěstí požehnaně, takže jsem měl na výběr, co bych mohl udělat. Sice bude remcat na můj vkus snídaně, ale očividně má rád palačinky (jen mu nesmím říct, že jsou to palačinky). Jak logické a ohleduplné od Terezy. Ne, hned mu s radostí v pálím, že si žere něco jiného, než na co je zvyklý! Že míchám svévolně dvě kuchyně dohromady a on je s radostí do sebe cpe. Musím se nad tím pořád usmívat a někdy i smát. Na druhou stranu se musím přímo řehtat, kolik peněz beru jenom za to, že někomu vařím a občas dohlédnu, že spolkne prášky… A většinu pracovní doby mám v podstatě volno. Jak lukrativní nabídka! Sice musím vystát jednoho magora, ale když se navzájem budeme vyhýbat tomu druhému, máme o problém postaraný.
Ne, Martine. Takhle by to přece nešlo. Přiznám se, ale pořád mi tady něco smrdí. Proč se mě Ingrid předtím vyptávala na všechny ty otázky? Ano, Hynek vypadá, že si občas rád přidá alkohol do žil, ale nevypadá jako ten typ, co ztratí kontrolu po pár skleničkách. Sice vypadal nepříčetně, když si nemohl dát svou sklenku whisky, ale co s tím nadělám? Nechci mít na krku, že chlastá něco, co smrdí, takže to může být nějak zkažené.
Nechám těsto a začtu se znovu do deníku. Poznámka ‚Pozor na panické záchvaty!‘ mě upřímně pobaví. On a panický záchvat? Ale kdeže. Tak sebestřední hovado by jen stěží mohlo
zažít paniku.
‚V případě panického záchvatu se ujisti, že si nemá jak ublížit - nesmí ani sedět opřený o zeď, může do ní mlátit hlavou. Dávej si pozor i na ostré předměty kolem. Dokáže ze všeho udělat zbraň. Může se taky stát, že tě nepozná a bude ti nadávat a vyhazovat tě. Zachovej chladnou hlavu. Někdy ho stačí zpacifikovat, jindy obejmout.‘ Ha, asi hovno! Stačí facka a vzpamatuje se. ‚V žádném případě nepoužívej násilí - má docela slušnou ránu a ani si to neuvědomuje. Jeho tělo bude reagovat automaticky.‘ Sakra, jako by mi četla myšlenky.
Dobře, takže si to shrňme - nemůžu ho proplesknout, když bude magořit, protože by on mohl proplesknout mě? No tak to chci vidět!
Spíš to vypadá, že Tereza tu hru hrála s nimi.
Že spolu s Ingrid toho magora z Hynka udělaly samy tou přehnanou péčí.
Jasně, má mnoho stresu nejspíš, protože vede důležitý výzkum a sám nejspíš, ale to neznamená, že mu musí všechno procházet. Blázni patří do blázince. Však jen ta hromada prášků, co denně bere - měli by ho přikurtovat nebo tak něco.
A naučit slušnému chování.
Poslat ho ven mezi lidi, tak nepřežije. Nebo půjde sedět, protože mu rupne v pale. Takoví lidi by vůbec neměli pracovat na výzkumu dlouhověkosti, sakra.
Nádech, výdech. Moc nad tím neuvažuj, Martine, jinak ti z toho taky začne hrabat.
Vydrž tady, dokud nedoděláš doktorát a potom vypadni. Budeš mít razítko v životopise, že jsi dělal nějakou super práci za vysoký prachy, určitě dostaneš nějaké to doporučení od Ingrid a na účtu budeš mít pěknou sumu, až budeš odcházet.
---
Vejdu dovnitř bez zaklepání.
Hynek stejně ještě vylehává. Půlku s léky mu položím na noční stolek, abych ji měl pod kontrolou.
„Hej, Hynku, vstáváme,“ poplácám ho po rameni.
Jen protivně zamručí a spí dál.
„Vstáváme,“ poklepu mu tentokrát na čelo. Ožene se po mně rukou.
„Neříkej mi Hynku,“ zavrčí protivně. Až pak se asi vzpamatuje, otevře oči a prudce se posadí. „Kdo sakra jsi?“
„Tímhle jsme si snad už prošli včera, ne? Martin, těší mě. Teď vypadni z postele, snídaně je už skoro hotová, ale předtím…“ řeknu a podám mu půlku s léky pod nos. „Včera jsi mě oblbnul, bod pro tebe,“ usměju se a posadím se mu ledabyle na postel. „Ale dneska dohlédnu na to, že ty prášky sezobneš a snídaně ti zůstane v žaludku, stejně tak oběd i večeře. I kdybych tě měl z té laboratoře násilně vytáhnout.“
Uchechtne se. „To sotva,“ řekne, ale prášky poctivě spolkne.
„Vypláznout.“
„Co?“
„Jazyk,“ řeknu ledabyle. Vyplázne na mě jazyk jako malé dítě. „Hodný.“
„Dostanu taky odměnu jako hodný kluk?“ zeptá se ironicky.
„Ne, nebudu ti muset prášky rvát násilím do krku. A opovaž se je zase vyzvracet, protože jinak budu nucen s tebou chodit všude a kontrolovat tě. Ano, i na hajzl a i když se budeš sprchovat, což jistě oba nechceme.“
Přimhouří oči. „Kdo z nás je tady maniak?“
„Ty, proto bereš hromadu prášků, abys byl v klidu,“ usměju se na něj mile a poplácám ho po rameni. „Vstávat, čas snídaně.“
---
Člověk se většinou poučí z vlastních chyb. Mě to muselo trknout po druhé, kdy Hynek bezostyšně využil mé vlastní hlouposti, zmizel na chvíli do koupelny a zavřel za sebou dveře. Pochopitelně si prášky nechal pod jazykem, vyplivl je do záchodu a jednoduše se jich zbavil. Došlo mi to, až když se na mě vítězoslavně usmíval během snídaně. Jsem vůl. Ale učím se rychle. Proto když mi to došlo a já mu dával snídani, rozhodl jsem se mu dát jeho porci ranních prášků znovu. Díval se na mě, zda to myslím vážně.
„Už jsem je přece spolkl?“ řekne zaraženě.
„Jo, asi tak jako já. Takže tentokrát je spolkneš, zapiješ vodou a varuju tě zase je spláchnout do hajzlu,“ řeknu mu narovinu. „Rozhodni se sám. Příště ti je začnu rvát do krku násilím,“ dodám a půlku mu posunu po stole před něj. Nepříjemně mlaskne.
„Nenechám si do těla dávat dobrovolně ty sračky,“ řekne mi narovinu.
Ty vole, pracuješ ve výzkumu a nechápeš, že ty léky ti pomáhají? „Dobře,“ zhodnotím a půlku vezmu k sobě. „Pak mi jistě promineš, když ti je teď narvu do krku.“
Nebudu se s ním už srát. Chce být tvrdohlavý mezek, také budu tvrdohlavý.
„Zkusíš jednou,“ varuje mě.
„Ano, zkusím. Protože pak si je vezmeš už dobrovolně,“ ujistím ho. Přimhouří oči.
„Ani se mě nedotkneš, jinak letíš.“
„Nejspíš to budu muset zkusit.“
Všimnu si, jak semkl rty k sobě. Ta jeho ješitnost, jak ji nenávidím. Zajímalo by mě, zda Ingrid nikdy nenapadlo, že by se ho prostě zbavila. Nechala ho napospas společnosti, ať zešílí nebo ať si klidně umře. Je mi jasné, že je to magor, ale mozek mu musí fungovat neskutečně. Jinak by nemohl dělat to, co dělá.
Položím půlku rozhodně před něj. „Poslední šance. Potom už to bude jenom násilně,“ upozorním ho.
Vidím, jak je napnutý. „Nedostaneš to do mě ani násilím.“
„Uvidíme. Naštěstí nejsem placený za to, abych tě poslouchal.“
Koukne na půlku s léky, než vzhlédne zpátky na mě. „Můžu zařídit, abys za tohle letěl.“
„Pochybuju, že to Ingrid schválí.“
Vezmu půlku a přidržím mu ji před ksichtem. Nechám na něm, ať se rozhodne. Ale protože je to magor, pouze se po půlce rozežene, aby její obsah vysypal na zem. Když se sehnu, abych léky posbíral, slyším, jak funí. Koutkem oka vidím, že tváře má rudé. Od vzteku. Být v tu chvíli před ním, možná by mi fakt vrazil.