Pozoruju je za oknem. Karl si naštěstí dává na čas, aby na Beckerovic pozemku nestrávil příliš dlouhou dobu. Něco nakonec Hynkovi předá, něco mu ještě řekne a pak se odebere k autu, kde se hned zarazí s klíčky v ruce. Vidím, jak mu cuká v oku. Musím se ušklíbnout nad tím jeho skrytým vztekem. Nakonec zmizí v autě a se řvoucím motorem vypadne. Pohledem se stočím zpátky na Hynka, který má v ruce nějakou obálku. Míří domů, zatímco si ji prohlíží. Hned, jak vejde dovnitř, se ho zeptám: „Co to je?“
„Stará Adenauerová se očividně nudí,“ zhodnotí Hynek a hodí pozvánku na stůl.
„V pohodě?“
„Jo.“
Snaží se znít v klidu, ale to jo znělo trochu nasraně. Opře se o židli a zhluboka se nadechne.
„Panáka?“
Já to tušil. Už jsem to tak nějak vyčetl z toho držení těla a napjatosti. „Co to takhle ze sebe vypustit?“
„Co?“
Přejdu ke gauči a vezmu ten největší polštář, co tam najdu, a dojdu k němu. „Prašti.“
„Hrabe ti?“
Prašti,“ řeknu znovu, naléhavěji. „Vší silou. Věř mi, zabírá to lépe, než chlast.“
Zakroutí nade mnou hlavou. „Hrabe ti,“ konstatuje.
„Zkus to. Uvidíš sám.“
Jo, dětinské, ale lepší než mít zničená játra, ne? Překvapivě na mou radu dá a udeří. Povzbuzuji ho, že to bylo slabé, že má přidat, že to jen zalechtalo a podobně. Sice mu to trvá, ale po chvíli buší jako šílený. A i když to nakonec nahlas nepřizná, užil si to a uvolnil se. Když totiž skončí, je značně zpocený a zarudlý. Je mi jasné, že Karlovi by asi jen tak nevrazil. Nebo možná jo, jen si netroufal, když tam bylo tolik lidí kolem. Nedivím se mu - taky by mi ta ruka nejspíš ujela.
„Díky,“ řekne trochu zadýchaně a já odložím polštář stranou. Budu ho muset pořádně naklepat, aby se na něm dalo ještě někdy pořádně usnout.
„Lepší?“
„Jo.“
„To je dobře. Asi se nemám ptát, co tě na tom volovi tak sere, co?“ Na mou otázku neodpoví. Místo toho stejně zamíří do kuchyně a otevře ledničku. „Neříkal jsi, že je to lepší?“ zeptám se trochu zrazeně.
„Jo, ale ne dost,“ ozve se, když si nalévá sklenku whisky. „Dáš si taky?“
„Když slíbíš, že si dáš jen jednu.“
Hynek se ušklíbne. „Ty mě teda fest omezuješ,“ uzná.
Překvapivě to ale dodrží.
---
„Co ta pozvánka?“ prolomím ticho, když oba bezradně čumíme na první program, co jsem v televizi našel… a není to nic lepšího než téměř zapomenutý díl Rychlé Roty. Ani jsem netušil, že to ještě dávají.
„Stará Adenauerová se nudí. Ale klid. Chlast a žrádlo zdarma se vždycky hodí.“
„Kdy?“
„Teď v neděli.“
„Jdeme?“ Hynek se jen ušklíbne v odpověď. „Chci říct, že posledně od nás měla nablito v áleji. To už se její kytky dostatečně vzpamatovaly?“
„Asi by se smetánce moc nelíbilo, kdyby ten bordel musel dělat někdo jiný.“
To nás oba pobaví.
Potom mlčky sledujeme zápletku v animáku v televizi. Napadne mě, že bych si na začátku nepomyslel, že Hynkův den volna bude v podstatě taky dnem volna pro mě. Na jednu stranu mám v podstatě volno, když pracuje, ale o to víc jsem na nervy, když skončí nebo když má blbou náladu. Vypadá to, že i přes Karlovu nechtěnou návštěvu má ovšem dobrou náladu. Dokonce ani moc nenadává, že Chip a Dale, klasika všech klasik, je kravina.
---
Jo, byla by to překrásná idylka, kdyby ji Karl nenarušil. Přestože se Hynek snažil vypadat v klidu a normálně, netušil jsem, jak moc ho ta nečekaná a nechtěná návštěva vnitřně vzala. Sice se smál, ale byla to jen jeho obranná reakce. Netušil jsem, že Hynek umí tak dobře schovat to, co se mu honí hlavou nebo jak se cítí, protože jsem nic nepoznal. Neviděl jsem ten jeho vnitřní boj a těkavý, nesoustředěný pohled tam a zpátky, kdy vůbec televizi nevnímal. Spíš jsem ho nechtěl vidět. A Hynek mi to v tu chvíli ani trochu neulehčil. Chtěl si totiž pořád hrát. I když jeho mysl volala po jediné „bezpečné“ činnosti, kterou v takovou chvíli uměla vytvořit. A tím bylo právě sebepoškozování jakéhokoliv stylu. Bedlivě jsem ho sledoval do chvíle, kdy se najednou zvedl a zamířil do kuchyně. Sotva vytáhne láhev s whisky, už jsem taky na nohách a jdu mu ji sebrat. Stihne si upít jen pár loků, než mu ji seberu a poliju ho při tom. Sice na mě zasyčí, že ho mám nechat na pokoji, ale to by bylo to poslední, co bych měl právě nyní udělat.
„Co se děje?“ zeptám se, když láhev s whisky bezpečně umístím na skříň. Dostatečně daleko od Hynka, který by musel použít židli, tak jako nyní já, aby se tam dostal.
„Ty jsi neuvěřitelný,“ řekne místo toho.
„Ne, jen potřebuju, abys myslel racionálně. Nemůžeš se přece každý den ztřískat.“
„Tvrdí kdo?“
„Třeba doktoři?“ zkusím na něj jít trochu zhurta. „Co ti předepisují léky? Pochybuju, že tvoje játra jsou v bezvadné kondici, když na takové dryáky ještě chceš chlastat.“
„Dej mi pokoj.“
„Co se stalo?“ zeptám se znovu a zastavím ho před odchodem. „Hele, chápu, že bys mě teď nejraději poslal do prdele, ale mluv se mnou!“
„Proč bych měl?“
„Protože není úplně normální, abys jen tak najednou otočil o 180°? Kde je ten klid? Kde je ten Hynek, co se těšil na náš společný týden?“
„Šel se ožrat.“
„Fajn, tak ho zavolej zpátky, protože ho chci střízlivého. A hlavně živého, rozumíme si?“ chytnu ho za ramena a řeknu mu to s pohledem do očí. Bylo to ale jako mluvit do zdi. Bylo mi jasné, že ty hlasy, které měl ve své hlavě, které mu podkopávaly sebevědomí a veškeré pozitivní myšlenky, byly silnější, než kdy jindy. „Heinrichu, slib mi, že neuděláš žádnou volovinu, dobře? Protože tě chci střízlivého a živého, dobře?“ zopakuju mu znovu pomalu, abych měl jistotu, že i přes svůj vztek mě vnímá. Dýchá pomalu a zhluboka, takže se soustředí na to, co mu říkám. A pravděpodobně se skutečně po chvíli uklidní. Pořád ho držím za ramena, dokud nebudu mít jistotu, že je v pohodě. „Lepší?“ zeptám se.
Chvíli mlčí. Už to mě mělo varovat, že to, co přijde pak, bude určitě lež. Ale to jsem netušil, že ta nejhorší část téhle práce měla teprve přijít. Protože to doposud byla zábava. „Jo,“ hlesne šeptem a stáhne ramena. Okamžik ho ještě držím za ramena, abych se ujistil, že tomu tak skutečně je (spíš Hynek chtěl, abych tomu věřil), a potom ho pomalu pustím.
„Dobře,“ řeknu stejně tiše a udělám krok od něj.
Snad jsem sám nechtěl vidět ten náhle prázdný pohled v jeho očích. Bylo to jeho tiché volání o pomoc, které jsem se sobecky rozhodl ignorovat, protože jsem to nepoznal.
„Měli bychom to asi zabalit a jít spát,“ rozhodne najednou. Aniž by se na mě podíval, prostě se otočí na patě, řekne: „Dobrou.“ a zamíří do svého pokoje. Když mu potom nesu jeho léky, už je v pyžamu a chystá se zalehnout. V tu chvíli udělám chybu, protože jsem si zvykl mu důvěřovat natolik, že ani nekontroluju, zda prášky polkne či nikoliv. A protože se hned hrne pod peřinu, nečekám ani, až usne a zavřu za sebou tiše dveře. Nalhávám si v tu chvíli, že je prostě unavený. Proto se jdu osprchovat a zamířím do svého vlastního pokoje s tím, že Hynek už je nejspíš v říši snů. Když ovšem dělám věci do školy, napadají mě neblahé myšlenky. Ze stolku vylovím deník od Terky a zalistuji v něm, stejně se nesoustředím na to, na co bych měl. Pročítám si věci, které se pro mě staly denním chlebem a které dělám automaticky. Některé věci jsem vyřadil či upravil, protože si s Hynkem nyní důvěřujeme více. Co mě ovšem zarazí, jsou popsané stránky po několika vynechaných, kterých jsem si předtím nevšiml. Všimnu si, že oproti předešlým záznamům, je to písmo kostrbaté a občas rozpité, asi od vody. Položím deník na stůl a začtu se.

Dobře, asi bych měla sepsat pár zásad, které by se měly vždycky dodržet, když je Hynek kompletně v řiti. A tím myslím kompletně a svůj boj se svou myslí prohrává. Nehledě na to, jak skvěle si vedl jen pár hodin předem nebo den předem. Mluvím o jeho vzteku. Prostě to přijde, najednou a nečekaně. Nemůžeš tomu zabránit, takže je třeba být na pozoru.
Co určitě nedělat? Snažit se ho zastavit násilím. Jeho výbuchy v této fázi se můžou pokaždé lišit. Zkusím sepsat, co se všechno dělo, a jak bych se na to připravila, ale dvě pravidla je třeba dodržovat vždycky.
1. dostaň Hynka od chlastu
2. zamkni všechna okna a dveře
Možné spouštěče? Hádka s Ingrid, Hansem, Karlem nebo Giselou. Tito čtyři jsou velmi kritičtí v jeho životě. Mohlo mě to napadnout hned. U každého reagoval jinak. Po rozmluvě s Karlem měl ovšem nejagresivnější reakci, co se týče ničení, ale i sebepoškozování, po konverzaci s Hansem byl zase nejsprostější. U Gisely i Ingrid měl tendenci rozhazovat věci kolem. Je ale možné, že to byly náhody, může se to kdykoliv změnit. Jen u Karla a Hanse jsou ty příznaky vždycky stejné.
Rada #1: Nevzdávej to. I po té nejdivočejší bouřce se nakonec objeví slunce.
Rada #2: Nech ho vyzuřit se, ale ujisti se, že se přitom nezraní. Nedovol mu pít, to by věci jen zhoršilo. Nenechávej ho samotného. Za žádné situace. Ujisti se, že se nemá jak dostat ven, jinak ho budeš muset nahánět i autem a modlit se, že ti ten magor někomu neskočí pod kola. Měj jistotu, že klíčky od auta máš u sebe, jinak se připrav na noční honičku. ŠÍLENOU. Když ho chytneš, mluv s ním. Ať ti řekne, co má na mysli, i ty největší kraviny, co ho napadnou. Ujisti se, že ostré věci nejsou v dosahu.
Rada #3: Jestli to bude třeba, řekni mu, že je v pohodě být nasraný, ale že jsou i jiné možnosti, jak se uklidnit a vyvztekat zároveň, aniž by musel všechno zničit. Překvapivě ho baví nadávat na osobu, kvůli které se cítí takhle. Fantazii se meze nekladou, důležité je najít bod nebo viníka, co ho dostal do tohoto stavu.
Rada #4: Pokud dojde na nejhorší, volej sanitku a nediskutuj s ním. Jen se ho snaž udržet při smyslech. Nedovol mu, aby udělal něco, čeho bychom všichni mohli litovat.

Po přečtení mě zamrazí. Proč jsem si toho zápisu předtím nevšiml? Měl jsem dojem, že jsem ten deník přečetl celý… Ale pravda, když vidíte několik prázdných stránek, prostě už se dál nepídíte po tom, jestli tam bylo ještě něco. Když se pozorně podívám na ty skvrny od vody, dojde mi, že to nejspíš jsou Terčiny slzy. Upřímně? Nedá mi to. Ten blbý pocit se totiž jen tak neobjeví bezdůvodně. Ne, když jde o Hynka a jeho nevyzpytatelnou náladu. O jeho blbé náladě mě varovali všichni dopředu. Ale nyní mám obavu, že jsem tu hodně debilní náladu asi ještě nezažil, i když byl předtím na zabití. Proto se v tichosti vplížím do jeho pokoje. Spí zády otočený ke mně a pravidelně oddychuje. Nechci ho vzbudit, takže se rozhodnu, že asi je vše v pohodě a měl jen trochu panický záchvat. Nic vážného.
Jak šeredně jsem se pletl…
---
Probudím se sám okolo jedné hodiny. Zamžourám na mobil a zase ho vypnu. Přetočím se na druhý bok a rozhodnu se, že za moje probuzení může jenom blbý polštář. Je pravda, že pár posledních nocí předtím jsem strávil nedobrovolně na gauči, takže mi moje postel najednou připadá zvláštní. Přesto jsem odhodlaný zase zalehnout. Slyším nějaký tlumený dopad, ale když je potom ticho, nevěnuju tomu pozornost. Třeba jen něco venku spadlo na zem, protože zafoukal vítr.
Když ovšem potom slyším další ránu a tentokrát i zvuk skla, prudce se posadím a zaposlouchám se pozorně. Protože po chvíli slyším opět ránu a rozbití skla. To mě vyburcuje z postele. Rozhlédnu se na chodbě a všimnu si, odkud vychází světlo… a taky poté další rozbití skla. Spěšným krokem se přemístím ke dveřím, ale zastavím se v nich. Protože se nejedná ani o zloděje ani o pomateného ptáka, co vletěl dovnitř… ale o Hynka, který využívá jeden ze svých diplomů, co získal za přínos ve své profesi, jako jakési kladivo, kterým postupně ničí veškerá okna nebo skleněné skříně nebo cokoliv, co by s tím šlo zničit. A že toho stihl zničit mezitím požehnaně.
Nebudu lhát, nejdřív jsem v šoku. Přeskočilo jemu nebo mně? Zdá se mi to nebo je to realita? Oči mi spočinou na téměř prázdné flašce s whisky. Do prdele, jak se k ní dostal? Oči mi hned přeskočí na skříň, kde jsem flašku před ním schoval, a vidím nahoře koště. Dobře, bod pro něj za vynalézavost. Probudí mě další rána a tříštění skla. Právě se s radostí pustil do ničení něčeho, co si objednal na Amazonu. A to mu to předtím udělalo takovou radost, když to otvíral. Jako hromada krámů, co předtím obdržel, ale hned je zase zahodil do rohu. Znovu do toho udeří diplomem. A ještě párkrát. Potom zhluboka oddychuje, než přejde ke stolku a opět si zhluboka přihne whisky. Po pár hltech ji vyprázdní a vztekle praští s flaškou o zem, až se roztříští na kousky.
Zhluboka se nadechnu. Fajn, očividně je na šrot a nasraný. Mysli, Martine. Největší debilita by nejspíš byla snažit se ho uklidnit nebo zastavit. Nebo se k němu přiblížit. Nerad bych zjistil, zda se dá zabíjet pomocí diplomu. Ne, děkuju, nejsem sebevrah.
K mojí smůle si mě ovšem všimne dřív, než vůbec vlezu do jeho bojiště. Ano, bojiště, protože na zemi je více střepů a bordelu, než viditelná podlaha. Ušklíbne se, roztáhne přívětivě ruce a pobaveně se zeptá: „Bavíme se?“
Je mi ovšem jasné z toho nasraného tónu, že je mu úplně u prdele moje odpověď. Očividně jsem ho vyrušil, když se bavil. Přesto k němu opatrně udělám krok blíž s papučemi na nohách. Snažím se zachovat klid, ale střepy, co se mi bortí pod nohami, mi to moc neusnadňují. Ten tichý zvuk, co vydávají, když na ně moje noha vždycky došlápne, mě moc neuklidňuje. Hynka těmi pomalými pohyby ovšem pobavím, protože se přiopile rozesměje.
„Co si tak promluvit?“ zeptám se racionálně, než opatrně udělám další krok.
„Není o čem,“ usměje se na mě mile, než použije diplom k tomu, aby zničil nejspíš vázu nebo něco z porcelánu, co měl v krabici u sebe, až s sebou škubnu při tom hlasitém praskání. Fajn, klid. Žádné prudké pohyby. Pomalu vydechnu ústy a opět se k němu o něco přiblížím. „Tohle pomáhá víc, než mluvení,“ svěří se s úsměvem.
„Skutečně?“ zeptám se. „Mám to taky zkusit?“
Ne, ne, neocenil bys to,“ řekne a hned stáhne ten diplom k sobě a přejede po něm prsty, jako bych mu chtěl sebrat jeho největší poklad.
„Dobře, tak ne,“ souhlasím. „Jen… jsem myslel, že jsme měli dohodu.“
„Dohodu?“ pozvedne obočí zvídavě.
„Že nebudeme pít?“
„Nebudeme pít,“ přikývne, než se tomu rozesměje. „Tys nechtěl pít, já ano. Tak jsem se obsloužil sám.“
Jo, je na šrot. Protože takhle pitomě by nemluvil. Konečně se dostanu do jeho blízkosti a nohami posouvám střepy stranou. Trochu mě to znervózňuje, ale pro něj se snažím zachovat klid. „To vidím,“ souhlasím. Znovu se škodolibě ušklíbne a máchá rukama kolem sebe, jako nedočkavé dítě. „Co to máš za diplom?“ zeptám se zvídavě.
„Ale, jen starou cetku.“
„Není to cetka, když je to diplom. Dobré známky?“
„Spíš jen proto, aby nebyli v řiti, že jsem objevil něco, co oni chtěli utajit.“
„Co to bylo?“
„Hovno,“ řekne smrtelně vážně a rozesměje se tomu. Udělám krok k němu a chci mu diplom vzít, zatímco se směje, ale jeho prudká reakce na sebe nenechá čekat a rozmáchne se diplomem po mně. Naštěstí mine a já se rychle vzdálím, zatímco na mě křičí: „Ne, scheiβe! Ty to nepochopíš! Nepochopíš, kolik nocí jsem probděl! Kolik nocí jsem křičel, prosil! Prosil je všechny! Všechny ty zazobané kretény, abych aspoň jednou, jedinkrát! Mohl mít to, co oni měli celý život! Abych věděl, jak s nimi jednat, jak s nimi vycházet a snášet ty jejich debilní kecy o hovně a o ničem! Kolik nocí jsem bojoval sám se sebou, kolikrát jsem si dal hlaveň k hlavě a byl odhodlaný to udělat! Nevíš, kolikrát jsem si vryl do kůže, abych ukončil své trápení, jak moc jsem byl nejednou blízko tomu sladkému konci, tomu klidu, po kterém tolik prahnu! Nepochopíš to! Nepochopíš to, protože tys měl normální dětství! Po tobě se nikdy nechtělo, abys už jako malý kluk lezl do prdele kdekomu! Nepochopíš to, Martine! Ani za tisíc let! Naše světy jsou naprosto odlišné! To, co je pro tebe obtížné, jsem se musel naučit zvládat jako kluk! Nikdo mi neporadil, musel jsem se to naučit sám, po zlém, po tvrdé stezce jsem musel jít, víš? Sám! Bez pomoci! Bez jediného přítele, protože všichni mě stejně neustále zrazují, tak proč bych měl mít přítele?! Přátelé jsou pouze ti, co ti stejně vrazí dýku do zad, aby se pobavili s ostatními! Však o to jde, ne?“
Po tomhle jeho vzteklému výlevu zůstanu chvíli v transu. Pak mě napadne… co kdyby se prostě vyvztekal? Všechno to dostane ze sebe a bude mu lépe. Není třeba mu v tom bránit. Chce ničit, tak ať si ničí. Když se přitom nezraní, třeba mu to pomůže. Nebude to držet v sobě. A co na tom, že zničí pár zbytečných věcí. Dají se prostě opravit. Ale psychiku si jen tak nespraví. Pokud tenhle vztek musí celou dobu držet v sobě, nedivím se, že nyní nadělal takovou spoušť. A nevypadá, že by chtěl v blízké době přestat.
Je to pochopitelné, že byste se ho snažili zastavit. Ale i ve vzteku Hynek vypadal, že ví, co dělá a co mluví. Pokud to pro něj byla jistá forma terapie, proč to nezkusit.
„Kam jdeš?“ zeptá se mě prudce, když hledám cestu pryč.
„Pro zahradní rukavice,“ otočím se k němu. „Chci si taky trochu poničit. Tak mi něco nechej.“
---
Asi jsem se taky zbláznil. Protože jen blázen podpoří blázna v bláznovství. Ale kdybyste viděli tu Hynkovu klukovskou radost, když mohl mlátit do věcí rukami a přitom se nezranil a bavil se jak nikdy předtím, uznali byste i vy, že tenhle můj malý experiment se povedl. Nikdy není dobré zlost držet na uzdě. Je dobré ji občas povolit na plno. Pokud se přitom nezraní a bude přitom dělat to, co chce, proč mu to nedopřát? A Hynek vypadal naprosto spokojeně, když mlátil do skla pěstmi. Rukavice zajistí, že se mu nic nestane. Pro případ nouze jsem tady byl já, abych ho zastavil, kdyby to už přeháněl.
Cítil jsem se šíleně, když jsem stál u něj a pozoroval ho, jak ničí už tak zničené sklo na ještě menší kousky. Ale Hynek vypadal tak spokojeně a uvolněně.
---
Kolem třetí bylo po všem. Hynek zalehl a usnul jako špalek, zatímco já jsem se dal do uklízení aspoň toho největšího bordelu. Pomohl jsem mu, tak aspoň uklidím, když jsem ho v tom podporoval. Ale Hynek usnul naprosto spokojeně a uvolněně. Vytuhl ihned a usmíval se. Nebudu lhát. Je to divný pocit. To bylo poprvé, kdy jsem někoho podporoval, aby něco ničil v tak velké míře, jako Hynek. Ale pokud to v sobě držel dlouhou dobu, nemohl být šťastnější. K popelnicím jsem nakonec odnesl tři pytle plné střepů a ještě jsem nebyl hotov s úklidem ani zdaleka. Zkontroluji ho a on si spí jako batole, naprosto šťastný. Musím se nad jeho vlastním úsměvem pousmát taky. Fajn, doufám, že tentokrát je to opravdu čas na pravého šlofíka, protože nám to oběma pomůže a prospěje. Nakonec padnu do postele a usnu dřív, než si to uvědomím.
---
Po pár hodinách spánku pokračuju v úklidu. Ne, nebudu se na něj zlobit. To by všechno přišlo vniveč. Uvízl by v začarovaném kruhu, že to, co udělal, je něco špatného, co by ho potom užíralo znovu a znovu, dokud by se nestalo něco podobného, o něco později a v mnohem větším měřítku, než dnes ráno. Ale taky bych mu neměl dovolit, aby si na to zvykl. Ne. Zatímco ještě spí, mám čas přemýšlet.
Je jasné, že Hynek neumí pracovat s vlastními emocemi. Ne tak, jak by se od něj očekávalo. Mnoho věcí mi tají nebo je přikrášluje, aby se ujistil, že ho neopustím. Střelené, ale očividně tomu tak je. Ale to nevadí. Když se mi povede ho naučit, jak s emocemi pracovat, jak jim dát volný průběh, aspoň částečně, uleví se mu. A ani já nebudu muset být tolik ve stresu. Uvažuju nad tím, co to po mně vlastně všechno křičel. Nemluvil z něj jen alkohol a vztek. Jistě v tom byla i pravda.
Ano, oproti němu jsem měl normální dětství. Ale úplně typické dětství to taky nebylo. Každý si něco nese ze své minulosti, co ho užírá, ale nechce o tom mluvit. Nejsem psycholog, ale rozumíme si, ne? Možná mým skutečným úkolem, proč jsem byl zvolen pro tuhle práci, bylo, zjistit, jak Hynkovi pomoct se z toho pomalu dostat. Ale mám k tomu vůbec pravomoc? A pustí mě k sobě Hynek dostatečně blízko, abych na to přišel?
Při zametání střepů se zarazím, když si vzpomenu na to, jak mě políbil. Praštím se násadou od koštěte. Neuvažuj nad kravinami, Martine. Soustřeď se!
Papírky!
Mám mít ještě devatenáct věcí, co by měl být schopný splnit. Sice to původně bylo o tom, abychom se rádoby sblížili, ale proč ten nápad nepoužít trošku i proti němu, aby mu to pomohlo a dostalo ho to z té jeho bubliny? Jo a jak to chceš provést, chytráku. Sakra. Možná bych se mohl zeptat toho doktora… stejně bych mu měl volat kvůli výsledkům, ne? Nebo se mi vysměje, že to já jsem blázen. Terce ani Ingrid volat nemůžu. Nejspíš by ani jedna nepochopila, co mám na mysli, ani smysl mého nápadu. Rodiče by už tím tuplem nevěděli, o čem mluvím. Takže jsem to musel risknout a doufat, že to nenadělá víc škody než užitku. Případně se vrátíme zpátky na začátek. Nic horšího (snad) být nemůže, ne?
---
Když se po úklidu dokopu k hovoru s doktorem, přesvědčí mě, že Hynkův stav je zcela v normě. Když se ho zeptám na to, co se dělo dneska brzo ráno, vysvětlí mi, že je to normální a že bych ho příště neměl zastavovat, nebo ho přemluvit, aby šel ničit něco jiného.
„Heinrich neumí dát najevo emoce, když je zrovna cítí. A zrovna hněv se špatně dává najevo, když vaše mysl vám nedovolí dělat to, co by bylo nejlepší. Takže příště ho prostě vyveďte ven a řekněte mu: Tady, kopni si do té krabice. Nebo něco, co můžete postrádat. A něco, co by ho nemohlo zranit, samozřejmě,“ vysvětlí mi, zatímco si dělám poznámky do Terčina deníku.
„Takže je správné, když mu řeknu, aby to v sobě nedržel? Co když rozbije všechno sklo kolem sebe a poraní se?“
„O to nemějte obavy. Může se to stát, to ano, ale většinou se potřebuje vyvztekat, takže jeho mozek neuvažuje nad tím, že by se měl zranit. Spíš má potřebu ničit. Jestli mi rozumíte, co mám na mysli.“
Promnu si čelo. „Děkuji, doktore.“
„Rádo se stalo. V případě dalších otázek mi můžete kdykoliv zavolat. Jste první z rodiny Beckerů, co o tom chce vědět víc. Ani sám Heinrich se moc o své nemoci dozvědět nechtěl. Ale to je očividné. Neradi slyšíme, čeho všeho bychom byli schopni, když jsme mimo. Pro příště mějte na paměti dvě věci: Nechte ho se vyvztekat a ujistěte se, že se nezraní. Pít může klidně, pomáhá mu to, protože ty svoje hlasy v hlavě aspoň na chvíli umlčí, ale s rozumem… což bohužel Heinrich sám nechápe. Nejhorší je, že tuhle chvilku vzteku u něj nemůžete nikdy určit dopředu.“
„Mohla by být spouštěčem osoba?“
„Ano, je to možné. Pokud se předtím s někým pohádal, mohlo se mu to rozležet v mysli a vyústit v tuhle epizodu. Mějte ale na paměti, že si to Hynek pamatovat nebude.“
Většinu toho, co mi řekl, si poctivě zapíšu do jednotlivých bodů. Poděkuju mu za jeho čas a slíbím, že kdybych měl ještě nějaké další otázky, ozvu se.
---
Protože to vypadá, že Hynek bude ještě nějakou chvíli vyspávat kocovinu, rozhodnu se, že si taky ještě dáchnu. Ale moc mi to nejde. Tak aspoň ležím v posteli a uvažuju. Je mnoho, co o Hynkovi nevím a ještě víc, co nevím o té jeho nemoci. Ale nemůžu ho zaškatulkovat jenom proto, že má tuhle nálepku nemocný. To bych byl sobec. Místo toho přemýšlím, jak využít své vlastní požadavky, aby nebyly spouštěčem jeho další epizody s hněvem. Nebo bych ho možná v tom mě podpořit? Ukázat mu, že je to dobře?
Rozhodnu se, že kdyby to mělo někdy zase přijít, nechám ho, ať se vyvzteká, ale nějak bezpečněji, než ničením skla. Přitom rovnou zavolám i Ingrid, abych jí oznámil, co se stalo, jestli by nemohla objednat někoho, aby spravil okna. Překvapivě snadno souhlasí a neptá se moc na podrobnosti. Trochu mě to zamrzí, ale nejspíš je zvyklá. Ani ne do hodiny slyším nějaké hlasy a jdu se podívat, kdo to je. A zůstanu stát ve dveřích, protože vidím chlapíky, co očividně sami vědí, co mají dělat. Ani mě nepozdraví a pouštějí se do práce, překvapivě tiše. Vypadá to, že jsou zvyklí. Třeba je Ingrid objednává pravidelně a podplatila je, aby byli diskrétní.
Jediná chvíle, kdy si mě všimnou a promluví na mě, je, abych jim podepsal, že tady byli a opravili okna a uklidili. „Podpis tady,“ řekne mi jeden z nich, a když se podepíšu, všimnu si sumy. „Děkuji,“ řekne muž a spolu s ostatními odejde. Ta suma… no do prdele. Pořád zapomínám, že žiji teď se zazobanci. A aby se mi to připomnělo znovu, pro jistotu dostanu upozornění z banky, že mi přišla výplata. Jo, jdu málem do kolen.
„Hlavně klid,“ nabádám sám sebe.
---
Jestli mě Hynkova epizoda hněvu překvapila, co mě dorazilo, bylo jeho naprosté ignorování tohoto faktu. Samozřejmě jsem doktorovi nevěřil. Když jsem se ho zeptal, jestli se už cítí lépe, jen na mě hleděl jako na cvoka, o čemže to vlastně mluvím. Nevím, jestli byl ještě napůl spící, ale protože ho nepřekvapila ani nová okna a plně nahrazený nábytek, pochopil jsem, že Hynek se necítí nijak špatně za svůj hněv a ničivost před pár hodinami, ba co víc - Ingrid o tom ví. A buď je jí to jedno, nebo si po letech řekla, že nemá smysl to nějak krotit. Asi bych nad tím neměl moc uvažovat. Pokud se vyvztekal a já nebyl jeho hlavní bod hněvu, tím dobře, ne? Jasně, mohli jsme se raději hádat do krve a urážet se, ale k čemu by to bylo. Takhle si myslím, že páru upustil o něco lépe a snadněji. A sám si to ani neuvědomoval.
A já se k tomu pochopitelně nevracel ani k tomu nijak nevyjadřoval. Protože kdybyste žili s Hynkem, naučili byste se ho postupně chápat. Když nechce o něčem mluvit, prostě o tom mluvit nebude, jakoby se to nikdy nestalo. Pokud o tom chce mluvit, potřebuje na to vlastní čas, aby se rozhodl, jak začít a co všechno chce říct.
Když jsem mu ovšem podal kávu a snídaní, ozvalo se jen ostré: „Danke.“ A nic víc. Ani se na mě nepodíval.
Chtěl jsem se zeptat, co se děje uvnitř jeho hlavy… ale vycítil jsem, že by to bylo k ničemu. V téhle fázi jsme už nejednou byli. Prostě si počkám, až bude chtít zase mluvit.
Tu mě ovšem překvapí, když ke mně vzhlédne a ušklíbne se.
„Jsem rád, že tvé přání bylo jen na včerejšek, nevím, co bych ti dneska uvařil. Ale jestli chceš, skočím si pro zástěru,“ šklebí se na mě. Blbeček.
„Pochybuji, že bys zvládl něco jiného, než jsou vajíčka,“ ušklíbnu se. Ano, hraju tu jeho hru. Až na to dojde řeč, zodpoví mi otázky. Proto se teď nemusím na nic ptát. Ne. Proto se teď nesmím na nic ptát.
---
Když sedím nad prázdným papírkem a hraju si s tužkou, cítím Hynkův zkoumavý pohled po mém pokoji. Uvědomím si, že od té doby, co jsem se tu nastěhoval, v mém pokoji vlastně nikdy nebyl. Kromě včerejšku, ale to se taky nedá moc počítat. To zůstal za prahem, stejně jako nyní.
„Víš o tom, že můžeš dál, že jo?“ ujistím se a ohlédnu se za ním.
„Doposud jsem nebyl řádně pozvaný,“ ušklíbne se.
„Když se budeš chovat slušně.“
„Škoda, chtěl jsem ti zrovna sebrat polštář, vypadá příjemně.“
„Na ten zapomeň, ten jsem dostal od mamky!“
To jsem neměl říkat, protože v tu chvíli jsem ho jen koutkem oka viděl, jak utíká přes pokoj a skáče na mou postel, protože jsem reagoval stejně prudce, abych ho zastavil. To pako pěkně prosím skočilo šipku na mou postel, sebralo můj polštář a skutálelo se na zem. Musel jsem se rozesmát.
„Mám ho!“ ukáže mi vítězoslavně ze země.
„Tak ho koukej vrátit,“ upozorním ho, zatímco se směju.
„Ne,“ nesouhlasí a můj polštář obejme jako děcko.
„Seženu ti podobný.“
„Ne.“
Převrátím nad ním oči v sloup. Nohou do něj dloubnu, aby se zvedl. Ale ten magor mě chytí za kotník a škubne… takže skočím naštěstí na zadku a pádu zabráním lokty.
„Ty vole!“ osočím se na něj, když ze mě to leknutí opadne.
„Ano?“ ozve se s úsměvem.
Vyrvu mu svůj polštář z rukou a praštím ho s ním. Ano, dětinské. Co ovšem nečekám, je jeho reakce. Protože se zvedne do sedu jenom proto, aby vzal o něco větší a tvrdší polštář a s úsměvem mě s ním praští tak silně, že mě div nesvalil na zem.
Polštářová bitva!
Teď už je mi úplně jedno, jak silně, ale klidně ho tím polštářem utluču. Ani on se nevzdává. Tahle bitva je otázkou života a smrti! Teda… vytrvalosti. Samozřejmě jsem chtěl říct. Jako malý jsem nikdy žádnou polštářovou bitvu neprohrál a nehodlám na tom nic měnit ani v dospělosti! Ale Hynek se podobá tygrovi zahnanému do kouta. Protože v tu chvíli vytasí pomyslné drápy a vrhne se proti mně hlava nehlava. Naštěstí jeho útok hlavou zastavím polštářem, ale díky tomu ztratím rovnováhu a on mě přemůže, takže oba skončíme na zemi.
Zaúpím, když tentokrát cítím bolest v hlavě.
Když trochu uvolním svaly na tváři, co jsem měl ještě před chvílí zkřivené do grimasy od bolesti, uvědomím si, že nejsem zrovna v té nejlepší pozici. Protože stejně jako já i Hynek ztratil očividně rovnováhu, ale zachytil se naštěstí v čas, než mohl dopadnout na mě. Trochu nadřazená pozice pro něj, protože se opírá pažemi vedle mé hlavy a plně mi tak brání v jakémkoliv útěku.
Než si svou pozici ovšem uvědomí, pořád má ten lišácký úsměv, kdy je v něm ještě probuzena hravost.
Potom se ale jeho oči zaměří na prostor kolem mě.
Vidím ten pohled v jeho očích… jako divoké zvíře, co konečně ulovilo svou kořist. Napadne mě, že když ho nezastavím, budeme toho oba litovat. A přitom někde v zadní části mozku se mi ozve myšlenka, že bych ho měl nechat být a uvidím, o co mu skutečně jde. Když se ke mně však začne sklánět, zvítězí ta racionální část.
„Řekls, že tomu dáš týden,“ připomenu mu. V tu chvíli se Hynek zastaví. Samotného mě překvapí, že nepanikařím. Protože v tu chvíli nás dělí jen pár centimetrů. Cítím na kůži jeho dech a vidím v očích jeho vnitřní boj. Je tak blízko, jak by si přál, a přesto se musí držet zpátky. Nemusí, ale drží se.
A já si asi tak ze dvou třetin přeji, aby tak zůstal. Ta poslední třetina je zvědavá, co by z toho mohlo vzniknout.
Nejdřív neodpoví, jen se ke mně ještě víc sníží.
Polknu na sucho, ale překvapivě… moc neodporuju.
Ta racionální část se mě snaží přesvědčit, že se Hynek vzpamatuje a jen se tomu zasměje, že mě chtěl postrašit. Tu druhou část ovšem zajímá, jak by se situace vyvinula a kam bychom došli tentokrát.
Najednou se ovšem zastaví. Racionalita zvítězila. Protentokrát.
„Pravda,“ zašeptá po chvíli a pousměje se. „Není třeba nikam spěchat. Protože po týdnu budeš ty sám stejně zoufalý jako já.“
Když to řekne, přejede mi palcem pomalu po rtech. Nechci si přiznat ten brnivý, teplý pocit, který po jeho doteku na mém dolním rtu zůstane.
Chvíli se nade mnou ještě tyčí… jeho paže vedle mé hlavy… ale najednou se zvedne a úplně se odtáhne.
Zůstane sedět vedle mě, jen mi nabídne ruku, aby mi pomohl se posadit taky. Zaváhám, než jeho ruku přijmu. Pomůže mi do sedu, ale mou ruku nepustí. Musím přiznat, že to až tak zvláštní pocit není. Po chvíli na naše ruce pohlédnu, protože Hynek naše prsty nenápadně proplete a pevně sevře mou ruku.
Nic neříkám. Ale ani se tomu překvapivě nebráním.
„Asi bych měl jít, aby sis mohl promyslet, co tam napíšeš,“ zhodnotí po chvílí, kdy pořád cítím jeho ruku, kterak drží mou, a mně to připadá najednou už ne tak zvláštní, ale… svým způsobem i příjemné.
„Hm,“ jen přikývnu, ale nedokážu se na něj nyní podívat.
Cítím, jak mou ruku pomalu opouští ta jeho a přistává mi nyní na rameni. Koutkem oka postřehnu, že se zvedá, ale přitom se ústy blíží k mojí hlavě.
Slyším jeho šepot v blízkosti mého ucha a cítím jeho dech, jak se mi zlehka dotýká lalůčku, kdykoliv vypustí nějaké slovo z úst.
Jsem rád, že v tu chvíli se už zvedne a odejde, protože mě zaleje neobvyklé horko a pocítím nedostatek kyslíku v celém těle. Přestože se jeho kroky vzdálí, já se nejsem pořád schopný se jakkoliv pohnout. A rychle bušící srdce si racionálně odůvodním nedostatkem kyslíku a potřebou prokrvit zmatené tělo.
V hlavě se mi ale pořád ozývá jeho hlas.
„Nechci to uspěchat… ale jde to těžko.“

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 4
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

ShiwoftheShadows
ShiwoftheShadows

Než se pustíte do mých příběhů, vězte, že to není jednoduchá červená knihovna. Zaměřuju se spíš na příběh, detailní popisy, …

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.