Je to tady! Překvapivě jsme to všichni zúčastnění přežili. Ten velký den D konečně nastal. Asi jsem se na něj těšil mnohem víc než jeho tvůrci nebo Hynek, ale no tak! Vy byste se mi divili? Konečně budu moci jít na oslavu téhle smetánky, přežeru se kvalitního jídla, takže moje zvratky budou mít možná cenu mého týdenního platu, a možná tam bude i luxusní chlast a ještě za to dostanu královsky zaplaceno! Kdo by to nebral? Jo, jasně, přitom musím hlídat Hynka, ale i on bude muset někdy jíst. A jestli mu to mám předtím předžvýkat, klidně to udělám, protože po tomhle večírku pravděpodobně skončím. Ne, mám takový pocit, že mě Ingrid propaluje pohledem víc, než kdy předtím, a je skeptičtější, než když mě nabírala, nyní, když mě pozoruje v obleku od Armaniho (ano, musel jsem si ho vzít! Za chvíli z něj bude má druhá kůže a už mi ho neseberou, tenhle si vezmu s sebou). Asi na mě vypadá příliš lacině a uvažuje, že mi pořídí ještě něco dražšího. Nebo mě vykopne, protože vím jistě, že se nebudu umět chovat dle jejích měřítek.
„Víte, jak se máte chovat?“ zeptá se mě asi po sto osmdesáté.
„Ano, vím,“ ujistím ji pevným hlasem. Ne, nemám páru.
„No, i kdyby ne, zastavit to už stejně nemůžeme,“ povzdychne si. Má ty šaty z obrazu. Pořád jí dokonale padnou. „Cvičil jste poctivě?“
„Hy-… Heinrich mě za to komandoval pár posledních dnů, takže ano, měl bych být připravený.“
„Dobře, dobře. Není nikdy na škodu být připravený. V jejím případě až moc.“
Významně si oddychne. „Klid, bude to v pohodě.“
„To mi můžete říct, až bude po všem.“
Nedalo jí to spát. Najednou vstala a obočí jí vyletělo do vzduchu. „Ano?“ zeptám se nechápavě.
„Tak snad mě vyzvete k tanci, ne?!“ vyjede na mě.
Bylo to absurdní, ale nesměl jsem se rozesmát nahlas. „Pardon,“ zmůžu se jen, když spěšně vstávám a upravuju si košili i kravatu. Sakra, v tom bude vedro, když budu muset takhle protančit celý večer. Upravím si rukávy a chvíli váhám. Ty vole, kdo má ruku vlastně nahoře? Jde se nejdřív pravou nebo levou? Nebo je to fuk?
Ingrid si otráveně povzdychne, udělá krok ke mně a popadne mě za ruku tak, aby nás konečně nastavila do jakési pozice.
„Doufám, že umíte aspoň instinktivně tančit nebo na takty, pro Kristovy rány,“ zasyčí.
„Už jsem pár let aktivně netančil,“ prohodím. „A v popisu práce (který mi nikdo neposlal, ale to neřeknu nahlas) nic takového nebylo.“
„Máte improvizovat a počítat i s nejhorším!“ sykne na mě.
„Jak s tímhle můžete počítat?“
„Tak začnete už nebo mám snad začít sama? Co to je za párový tanec, který vede žena?“ prská na mě rozohněně.
---
„Co to tady sakra nacvičujete?“ slyšíme oba Hynkův sarkastický hlas a já se ohlédnu.
„Ne, ne, ještě otočka, raz, dva, tři,“ upozorní mě Ingrid přísně a jasně mi v hlase dává najevo, že nehodlá čekat. „A potom dlouhé prohnutí v zádech,“ dodá, když ji prohnu. Divím se, že je ve svém věku tak ohebná.
„Bacha, aby ti zase něco neruplo,“ ozve se Hynek skepticky.
„O mě se nestarej. A pomalu nahoru,“ instruuje mě Ingrid protáhle, než ji znovu narovnám. Usměje se, jako sluníčko na hnoji. „Umíte dokonale tančit, mladíku, jsem mile překvapena.“
Konečně se otočím na Hynka. Má na sobě černý oblek, černou kravatu a bílou košili - to snad jde na pohřeb? Asi jo. Na vlastní, že by? Bude to zlatý hřeb večera, že se nechá dobrovolně zastřelit? Ne, ne, Martine, zpátky na zem. Kdo by ti pak poslal výplatu. Spíš z čeho by ti ji potom Ingrid vyplatila - tak, jsme na správném místě.
Ale musím uznat, že v tom vypadá rozhodně lépe než v teplácích. Jsem rád, že má trochu soudnosti a aspoň, když jde mezi lidi, si bere tyhle hadry. Nepochybuji, že jich má zásobu a může si vybírat.
„Heinrichu!“ zamračí se však Ingrid a dá ruce v bok. „Přece nepůjdeš takhle?“
„Proč by ne? Třeba to tam konečně zabalím.“
„Jedině přes mou mrtvolu.“
„Stejně tam bude otec a bude mít to samé, tak co. Poznávací znamení.“
„Heinrichu!“
„Co? Oba stejně patříme do hrobu.“
„To sice ano, ale máte oba jistě hromadu let před sebou,“ vložím se do konverzace.
Hynek se jen uchechtne. „Na tyhle kecy ti seru,“ řekne upřímně. Aha, takže jsme zase ve fázi, kdy mě nemůže vystát? A já si myslel, že si začínáme trochu rozumět. „Pojedeš sama?“
„Ano, Martin pojede s tebou samozřejmě.“
Výborně! Zase si povezu zadek v limuzíně. Posledních pár týdnů jsem v limuzíně seděl častěji než za celý svůj život. „V žádném případě!“ zamítne Hynek ihned.
Ale no tak, Hynku, to mi přece nemůžeš udělat! Co když budu trucovat, jako děcko? Pomůže mi to?
---
Bohužel pro něj a bohudík pro mě, Ingrid mu dala ultimátum. Buď pojedu s ním v jednom vozu, nebo se nikam nepojede. To jste měli vidět, jak hned zkrotl. Nejdřív sice brblal, když jsem si sedal do vozu vedle něj, ale nakonec se díval z okna a mlčel po většinu cesty tam. Já jsem byl zatím v sedmém nebi. Víte, kolik vychytávek má taková limuzína? Jak příjemně se v ní sedí? Jak obří prostor na nohy tam skutečně je? Můj zadek neseděl na pohodlnějším sedadle od mé první jízdy v limuzíně, kdy jsem si rázně zapověděl na cokoliv sahat. Co kdybych něco pokazil, že jo, a musel to zaplatit ze svého? Ale teď je situace jiná a já mohu všechno objevovat. A ještě mi za to platí!
S radostí si hned naliju šampaňské. „Dáš si taky?“ zeptám se ze slušnosti a užívám si ten blahobyt.
„Chlastu u Adenauerových je vždycky víc, než dost. Není třeba přepálit začátek,“ zhodnotí klidným hlasem.
„Tak právě proto, aby ses zbavil těchto keců,“ podám mu druhou sklenku.
„Ne, díky.“
Pokrčím rameny. „Zbyde víc pro mě,“ zhodnotím a hned ochutnám. Fuj. Ovládnu se, abych nevyplázl jazyk, a neudělal dětinský výraz. Proč je nepsané pravidlo, že čím dražší šampáňo tím chutná víc jako břečka?
Zatímco se Hynek dívá z okna, nenápadně vyliju obě skleničky vzadu do baru. Však on to někdo určitě uklidí, musí být zvyklí i na horší věci. Jo, je to zdarma a neslušné (ano, mamka by mi dala přednášku o vyšší třídě, kterak mě už zkazila), ALE taky není zrovna nejlepší nápad na oslavu dojet už nadraný jak prase a pak ještě pokračovat. A i kdyby to od Hynka všichni očekávali, já si musím zachovat čistou mysl.
Aspoň pomyslně, než aspoň i jeho rodiče budou na šrot a nikdo mě nebude moci komandovat, že svou práci nedělám. Vlastně dělám - co když i v chlastu bude jed?
Měl bych přestat vtipkovat.
Těšil jsem se, jak nikdy, ale zároveň mi s každým dalším dnem docházelo, že si na oslavy jen tak nevodíte své ošetřovatele, pokud nejste nějak tělesně postiženi, no ne? A navíc i sám Hynek uznal, že tam bude chlastu požehnaně, proto ho zdejší šampaňské nechává chladným. Takže musím být hodně ve střehu, až tam dorazíme, nejspíš. Protože alkohol a pár blbých poznámek by mohly způsobit peklo. Pro nás pro oba. Ve všech smyslech slova.
Kdybychom v téhle limuzíně jeli první den hned na nějakou oslavu, je mi jasné, že Hynek by se z ní možná vrátil s bolestí břicha v lepším případě a já s hnusnou kocovinou.
---
Jak jsem se obával, Hynek na mě po zbytek cesty téměř nepromluvil. Ani když jsem se ho ptal na jednoduché či složitější otázky, abych zabavil jeho mozek. Trochu mě znepokojovalo, že nemá ani nějaké jízlivé, pitomé poznámky vůči mně nebo lidem, co mají být na oslavě. Možná nad tím až moc uvažuju. Třeba to nic nebude. Třeba je jen paranoidní, protože se ho pokusil jednou někdo otrávit, ale přece ho nebudou trávit pořád, ne? To by se potom prodražilo, chtít otrávit takového vola.
Žerty stranou. Protože jsem Ingrid důvěřoval, požádal jsem ji, aby mi u Adenauerových vyslídila přibližné složení jídelního stolu. Sice na mě hleděla, jako na vola, ale pokusila se můj vzkaz předat. Nakonec mi předala podrobné menu, co vše bude na oslavě podáváno nebo volně dostupné. Přiznám se, že zčásti to bylo, protože jsem byl opravdu zvědavý, co si takoví zazobanci dopřávají - jestli žerou jenom samý kaviár a podobné srajdy. Ale k mému překvapení se jednalo spíše o normální jídla. Až na toho kraba. Ty vole, oni si fakt nechají udělat kraba pro všechny hosty? No ty kráso, kolik do prdele vyjde jenom jeden krab v podobě jídla?! Jak vůbec chutná krab?
Když jsem potom fotku menu posílal rodičům, mamka mi poslala jen palec nahoru. A otec zprávu: „Neposer si to! Příště nás můžeš propašovat s sebou v kufru!“
Jestli bude nějaké příště, to je to…
Pro jistotu si na mobilu projedu ještě jednou seznam hostů a jejich fotografie, abych byl schopen aspoň některé z nich znát dopředu a popřípadě jim lézt do prdele, jak to dělají všichni zazobanci. Jistě to po mně nebude třeba, protože hned dostanu nálepku „chůva Hynka“, ale i tak.
„Píše ti milenka či co?“ promluví Hynek konečně, až s sebou málem trhnu. Po takové době ticha mě jeho hlas skutečně vyděsil.
„Jo, osle, závidíš?“ prohodím sarkasticky.
„Ani ne, určitě není sexy.“
Protočím oči v sloup. „Víc sexy než tvoje rodová linie,“ zabrblám si spíš pro sebe. Až pak mi dojde, že to mohl slyšet. Ale pokud to slyšel, tak to ignoroval, nebo to neslyšel, protože mu zůstal lhostejný ksicht a pohled z okna. A i kdyby, tak co? Kdo by o takového vola stál. Nějaká zoufalka jedině.
---
Jsem rád, že sedím na zadku, protože jinak bych si na něj jistě sedl při pohledu na místo, kam jsme nyní dojeli. Asi jsem jediný, komu spadla čelist až na zem, sotva se podíval z okna. Ani nezaregistruju týpka, co mi otevře dveře limuzíny. Až po Hynkovém odkašlání si se vrátím do reality. Ale jen na chvilku, abych vypadl z auta. Sakra, asi jsem se opil nebo sjel, jinak si to neumím vysvětlit! A to jsem si myslel, že Hynek je zazobanec.
„Zavři tu pusu, nebo ti do ní vletí moucha,“ vrátí mě Hynek zpátky na zem.
„Pardón? Haló? Jaksi jsi mi zapomněl říct lokalitu té oslavy!“ připomenu mu.
„Nikdy ses neptal,“ usměje se vlídně.
„Tak do prdele, na tohle mě snad musíš varovat nebo připravit, ne?“
„Musím? Nemyslím si.“
Fajn, Martine, hlavně zachovej klid. Sakra, jak se mám vůbec chovat?! Vždyť jsme snad na hradě, doslova!
„Martine! Heinrichu!“ slyším Ingridin hlas a otočím se za ním s vděčností. Mává na mě rukou v rukavičce a vypadá jako nějaká císařovna. Nikde ale nevidím jejího muže. Zatím. Možná je to dobře. Hned cupitá směrem k nám. „Jaká byla cesta? Nedělal Heinrich scény?“ vyzvídá ihned šeptem, ale usmívá se od ucha k uchu.
„To už ti někdo hned nalil whisky na oslavu tvého příchodu, matko?“ zeptá se Heinrich suše.
„Kdybych se tvářila jako kakabus, tak jako ty, nikdo by mě věčně nezval,“ usměje se na něj ještě víc.
„Možná proto tady otce nikde nevidím.“
„Ale kdeže, ten přijede, jen se zdržel v Berlíně.“
„Na pár hodin nebo dnů?“
„Ten sarkasmus jsi měl nechat doma, zlatíčko. Ach, Angelo!“ vykřikne náhle Ingrid a hned cupitá zase k jiné dámě ve žlutých šatech. Vypadá jako kanárek, doslova. Obličej má prapodivně zkroucený do zobáku.
„Mohu nabídnout víno nebo punč?“ zeptá se mě náhle někdo jiný, až skoro nadskočím. Sakra, to ti lidi nemůžou nejdřív zakašlat? Nevím koho vnímat dřív!
„Whisky. Dvojitou,“ informuje ho Hynek ihned.
„Ach, pane Beckere, rádi Vás opět vidíme,“ usměje se sluha mile a zlehka se mu ukloní s rukou na hrudi, v druhé má tác s nápoji. Hynek tady má očividně už vytvořenou pověst, která ho předchází. „Zajisté, hned Vám to obstarám. Váš doprovod si také bude jednu přát?“
„Ne, ten dneska suší hubu.“
„Zajisté. Jak si přejete. Informuju o tom ostatní služebnictvo.“
Než stihnu cokoliv říct, už je v tahu. „Něco mi uniklo?“ otočím se na Hynka šokovaně. Ten se usměje, jako ta největší svině pod sluncem.
„Snad jenom to, že ti tady dneska nikdo nic nenalije,“ zašvitoří na mě vesele. „Pomsta za to, že si až moc rozumíš s máti.“
Ten hajzl!
---
Samozřejmě žertoval. A očividně ten vtip nepoužil poprvé. Zdejší služebnictvo tak mělo možnost hned zjistit, kdo jsem a proč tu jsem. Ty nechtěné pohledy, když jsem se zrovna cpal těstovinovým salátem s tuňákem a zeleninou, byly ale k nezaplacení. Bylo jasné, že jsem zde nezapadal ani omylem. Ale jídlu zdarma nemůžu říct ne! Pravda, pravda, nějaké to slušné vychování. Neměl bych hltat a cpát se jako o život. Kde jsou mé způsoby!
A kdeže je Hynek? Toho si hned odchytil nějaký maník a odtáhl ho do kroužku nedaleko ode mě, kde něco důležitě rozebírali. A mě to nebavilo. Proto jsem skončil tady u stolu a nacpávám se. Nemusím přece poslouchat ty jejich žblechty o ničem. A pokud vidím dobře, Hynek je zabořen do oné debaty a nevypil ještě ani svou první sklenku whisky. Očividně mu prospívá být v této společnosti.
Neříkají snad všichni psychologové, že změna prostředí je nejlepší lék? Není se čemu divit. Pokud je Hynek pořád zavřený doma, odnese to jeho zdraví, jak mentální, tak i fyzické. A pak že není magor!
No nic, další na chodu je jakási pomazánka a k ní nachos. Tohle snad není salsa, nebo je?! Nejsem gurmán, takže nepoznám rozdíl. Asi pobuřuju místní smetánku, protože se po chvíli i Hynek otočí, když ty chipsy jím po hrstech. Nic neřekne, jen mu obočí vyletí téměř z ksichtu. No co?! Nikdo mi neříkal, že musím dodržovat pravidla stolování!
Nebo možná ano, ale to už je tak dávno, že si to nepamatuju. To bylo ještě předtím, než můj zrak spočinul na jednohubkách…
---
„Promiňte,“ osloví mě někdo. Vzhlédnu s ještě plnou pusou jednohubek a uzený losos mi trčí z levého koutku. Zírám do jemně zkrouceného úsměvu od nějaké ženy s vlasy poseté šedinami. Nervózně poukáže v nepřirozeném úsměvu i zuby. „Vy musíte být Martin, nepletu se?“
„Ano?“ odpovím ještě s plnou pusou, potom polknu a utřu si pusu. „Pardon, ano, jsem.“
Ta nervozita z ní neopadne. Ne, to není nervozita. Dojde mi to až po jejím pohledu na jídelní stůl, který jí tady plení jeden člověk. Je to znechucení. Jakoby se dívala na brouka pod botou, co nezemřel po prvním šlápnutí.
„Smím vědět, proč neděláte Hynkovi společnost?“
„Protože je to dospělý člověk a dokáže se o sebe postarat, když z něj všichni kolem nebudou dělat magora?“
„A Vám připadá naprosto normální, aby takový pořízek, jako Vy, si jenom tak pochodoval po mém domě?“ zeptá se mě ostře.
Aha, už vím, odkud vítr vane. Kouknu na ni koutkem oka ještě jednou. Dáma je Adenauerová, očividně! Takže asi všichni Adenauerovi budou kreténi. Pecka. To jsem potřeboval.
„Víte co? Ještě jsem nezkusil řízek. Díky za upozornění, madam,“ pronesu sarkasticky, usměju se tak, jako se usmívá Hynek, a otočím se k ní zády, abych v jídelní tabuli našel řízky. Ty byly totiž na seznamu! Nevidím tak její šokovaný výraz. Urazil jsem ji? Jo, to jsem chtěl. Nic lepšího si nezasloužila.
Rušit člověka při jídle – a pak, že já nemám vychování!
---
V pojídání druhého (na naše poměry obřího) řízku mě zarazí ruka, která mi pevně stiskne rameno. To už se mi kolem krku omotá i paže a opře se o mě cizí tělo.
„Člověk tě na chvíli nechá bez dozoru, a co se na tebe nedozvím?“ ozve se nepříjemný hlas.
„Zkazil jsem ti večírek?“ usměju se vítězoslavně a znovu se zakousnu do řízku. Neříkejte mi, že tohle je opravdový vídeňský řízek!
„Ne, naopak. Příjemně se bavím. Kdokoliv, kdo nasere starou Adenauerovou, je můj spojenec.“
„Ale? Špatné rodinné vztahy?“
„I tak se tomu dá říkat. Nerad lezu do zadku někomu, kdo mi za to nestojí.“
„Neřekl jsi, že je omezený počet toho, co můžu sníst.“
„Netušil jsem, že tvůj žaludek je červí díra.“
„Jo, jsem bezedný. Stačí?“
„Klidně pokračuj, za to tě chválím.“
No ty vole! On mě za něco pochválil a nebyl to sarkasmus! „Dotaz.“
„Ano?“
Utřu si ruce od řízku a mlasknu. Sakra, to bylo fakt dobré! „Jen jeden a jednoduchý.“
„Ven s ním.“
Byl očividně už příjemně nalezen, jinak by nebyl tak přátelský. Bodejť by ne, když měl v ruce už druhou sklínku whisky. „Stará Adenauerová ti pije krev?“
„Hm, spíš tak nějak navzájem. Nikdy mě nepřekousla,“ svěří se a pohlédne bezradně do své sklenky, která bude brzy trpět prázdnotou.
„Takže jí mohu sežrat celou tabuli?“
„Prosím, směle do toho. Chlast můžeš nechat na mě.“
Spiklenecky se na sebe ušklíbneme.
„Teď vážně,“ řekne a konečně se ode mě odtáhne. „Frieda nevypadá vůbec spokojeně, že jsi tady. To je poprvé, co ji můj doprovod nasral dřív, než já. Získáváš prvenství.“
„Dík za ocenění?“
„Hlavně si to neposer.“
„Neboj se, je mi nesympatická, až běda. Takže jí s radostí vyjím i ledničku.“
„Do toho,“ povzbudí mě, když se natáhne pro jednohubky s lososem, které sem někdo zrovna přidal. „Ale něco mi můžeš taky nechat,“ připomene mi s plnou pusou neurvale, než se zase vzdálí a už beze slov si poroučí o další sklenku whisky. Netrvá dlouho a zase zapadne mezi dav lidí.
---
Ať jsem se díval kolem sebe, nikde jsem neviděl dvojčata Adenauerovy. Neměla to být hlavně jejich oslava? Ani ta dáma nedělala nějaké prohlášení, že by se její dětičky měly opozdit. Mohlo mi to být více než u zadku, samozřejmě. Ale když už někdo pořádá oslavu, neměli by být pořadatelé první na místě a hlavně ti, kdo vítají své hosty? Nu což, rádoby aristokracii nikdy neporozumím.
Ty jednohubky s uzeným lososem byly ale bomba. Škoda, že jsem je už všechny snědl. Sluhové mě nehezky sledovali. No co! Když je něco dobré, nebudu se dělit, ne? Stejně by to tady jenom osychalo, když si nikdo z těch žabožroutů nebere!
Zrovna se natahuju, že okusím mošt, ale tu mě někdo popadne.
„Martine, tady jste, hledala jsem Vás,“ usměje se Ingrid od ucha k uchu, když mě tahá od stolu.
„Paní Beckerová?“ řeknu zmateně.
Sotva mě dotáhne za roh, úsměv jí zmizí. „Smím vědět, proč se místo práce nacpáváte?“ zpraží mě pohledem.
Utřu si pusu. „Zaprvé, Hyn-… Heinricha mám pod kontrolou. Právě se baví s… ježiš, jak se ten chlap jmenuje. No to je jedno, s chlapem, co mu patří myslím mnichovská pobočka BMW nebo čeho, to je jedno, a vypadá, že ho ta konverzace mile baví. Chcete vědět, kolik toho mezitím stihl už vypít?“
Vypadá to, že ji moje vnímavost, zatímco jsem se cpal, zarazila. Odkašle si. „Omlouvám se,“ řekne konečně, když si srovná v hlavě vše, co jsem jí řekl. „Myslela jsem-…“
„Co? Že se tu jenom nacpávám? To jo, to jo, ale taky jsem si vzal k srdci jisté poučení, že když je Váš syn ve společnosti a opíjí se, je dobré ho mít pod kontrolou. Většina sebevrahů totiž miluje pití zdarma, víte? Přetrpí si ty kecy kolem, hlavně, když si můžou propláchnout mozek něčím tvrdším. Jen tak mimochodem, váš syn pije whisky, přesný rok po mně ale nechtějte. Ještě něco?“
Zírá na mě s očima dokořán. Jo, zavřel jsem jí tipec. Krásný pocit. Co jsi vypozorovala ty, když ses bavila s těmi husičkami kolem sebe, matinko? Nic, proto jsi přiletěla a myslela si, že jsem dělal to samé.
„Smím se tedy vrátit?“ zeptám se, když se nemá k odpovědi.
Konečně se vrátí nohami na zem. „Ano, zajisté. Omlouvám se. Jen… Promiňte. Víte, nejsem moc zvyklá, že skutečně děláte svou práci. Většina doprovodů si tady jede nacpat žaludek a ožrat se pod obraz a na práci úplně zapomenou.“
Zatřepu jí s prázdnou skleničkou. „V klidu. Prozatím ředím mošt a vodu. Ještě nějaký dotaz?“
Povzdychne si. „Asi si myslíte, že to já jsem blázen.“
„Ne, kdepak, Ingrid, ne. Chápu, že máte o syna obavy.“
Beze slov přikývne. Potom si promne kořen nosu.
„Asi potřebujete něco na nervy?“ navrhnu.
„Máte pravdu,“ pousměje se. „Ještě jednou se omlouvám.“
„Ale kdeže. To se stává.“
Snad. Jen zase přikývne a po chvíli se s úsměvem vrací ke skupince dalších žen. A já se vrátím ke svému moštu.
---
Je pravda, že to jídlo bylo moc dobré… ale já se přežral. Musím na vzduch nebo si sednout. Nejlépe obojí. Všimnu si, že Hynek má nejspíš stejný nápad, protože se oddělí od skupinky a sám mizí v davu lidí. Využiju situace a pronásleduju ho na vzduch na balkón.
„Moc komunikace?“ zeptám se.
Trochu s sebou trhne. Nevěděl, že jdu za ním. Když vidí, že jsem to já, zase podívá do dálky. „Až moc,“ uzná po chvíli a opře se chladivý kámen před sebou. Vidím, jak očima těká kolem sebe.
„Takže jsi vyhledal útočiště na čerstvém vzduchu?“
„Můžeš zmlknout? Kdybych chtěl konverzovat, zůstanu tam.“
Obranně zvednu ruce do vzduchu a mlčím. Hynek si povzdychne a opět se zahledí někam do dáli. Všimnu si, jak netrpělivě třepe nohou a patou se téměř nedotýká země.
Postáváme v naprostém tichu a doléhá k nám hluk oslavy. Mám chuť se zeptat, kde jsou oni sourozenci, jejichž večírek má tohle být. Ale je mi jasné, že tohle by nebylo zrovna dobré téma na konverzaci s Hynkem. Nebo jakékoliv téma.
Opřu se vedle něj a oba mlčíme. Někdy je lepší mlčet a užívat si sílu okamžiku. Takový pohled se mi možná už nemusí nikdy naskytnout.
Všimnu si, jak se Hynek napřímí, když v dálce zahuláká zvuk motoru nějakého auta. Žádné levné auto to není, takhle řvou jenom takové ty moderní hybridy.
Nemusím se ptát, kdo takovým fárem a tak pozdě přijíždí. Jedou totiž dvě auta a navzájem se předjíždějí jako o život.
Protože z nich Hynek nespouští oči, je mi jasné, že sourozenci Adenaurovi právě netradičně pozdě dorazili na vlastní večírek.
---
„Není třeba se hnát jako osel a vítat je. Však oba dojdou jednou nahoru,“ zhodnotí chladně, když se ho zeptám, zda se s nimi chce přivítat, jak to očividně všichni ostatní udělali, neboť sál se během chvíle vyprázdnil a hlouček lidí se přesunul ven. My jsme se ovšem přemístili dovnitř, protože Hynkovi došlo pití.
„Pravda, ale je to slušnost.“
Hynek se suše zasměje. „Na slušnost seru. Na to jsem až moc střízlivý,“ zhodnotí, když si u sluhy objedná další whisky. To se mi moc nelíbí. Doposud se držel relativně dobře, ale nyní vypadá, že je na čase, aby se ztřískal jako dělo.
„Nebo můžeme také jet domů?“ navrhnu.
„Ne, to nemůžeme.“
„Proč?“
„Protože jim musíš vyžrat spíž a já jim vychlastat všechny jejich zásoby.“
Whisky si od sluhy převezmu já a Hynek po mně střelí nehezkým pohledem. „Ani jedno z toho nemusíme,“ upozorním ho.
„Ale musíme. Jde o princip.“
„Spíš mi nyní připadáš jako srab, co se těm dvěma z neznámého důvodu neumí podívat do ksichtu střízlivý.“
„A i kdyby, tak co?“ vyprskne na mě vztekle.
„Kdyby ses uklidnil a řekl mi, proč, třeba bychom-…“
„Na to ti seru.“
„Hynku, chci jen, aby ses uklidnil.“
„Ne, chci se ožrat a vypadnout. Takže mi naval mou sklenku.“
Neříkal náhodou před chvilkou, že nechce jet domů? Rozmáchne se po sklence, ale já ji hbitě vrátím číšníkovi a pošlu ho rychle pryč. Hynek vzteky zavrčí. „Jsem tu právě od toho, abych se ujistil, že nebudeš úplně na šrot příliš rychle,“ připomenu mu.
„Ne,“ zavrčí tiše. „Ty jsi tu od toho, aby mi neruply nervy a nezabil se na této zasrané oslavě. To je tvůj úkol, co ti matka přidělila.“
„To a mnohé další, víš? Takže se prosím tě uklidni a neztrapňuj se.“
„Před kým? Před tebou? To je mi u prdele. Před těmi kretény? Ty mám víc než u prdele! Ani jeden mi nestojí za to, abych si nad nimi aspoň vyhonil ptáka!“
Dobře, hlavně klid. Takže téma Adenaurovic děcka jsou pro něj jakési tabu, o kterém se nechce bavit. Nyní chce vypadnout, protože se blíží. Možná bude jenom dobré držet ho mimo jejich dosah, než se uklidní. Ale povede se mi to? Je to jejich barák, do prdele. „Dobře, chceš teda zůstat tady a vyhnout se jim úplně, pokud možno?“
„Proto chci vypadnout, ty trotle,“ poklepe si na čelo vztekle.
Chytnu ho za ramena. „Hele, jsi dospělý a jistě chytrý chlap, tak se uklidni. Neukousnou tě snad jen pohledem, ne?“
„Nesahej na mě,“ setřepe moje ruce.
Vypadá to, že vystřízlivěl až moc rychle. „Z čeho máš teda strach?“ Na to nereaguje a trucuje jako děcko. „Hele, neříká se, že nemáš strkat hlavu do písku, nebo tak něco?“
Na to ovšem také nereaguje a začne místo toho pochodovat sem a tam. Dobře, to se mi moc nelíbí. Kde je sakra Ingrid, aby mi pomohla?
---
Nejsem odborník, ale mám takový pocit, že Hynka zastihla panika. A ne jen tak ledajaká, ale obrovská. Chová se naprosto nelogicky. Sice to překvapuje i mě samotného, ale zastavím jednoho ze sluhů a poručím si dvě půlky s vodkou.
„Nebo něčím tvrdým, co tu máte. A fofrem,“ řeknu panovačným tónem.
Neměl bych ho podporovat v chlastu, ale třeba mu to pomůže.
„Hynku?“ otočím se zpátky na ztělesněnou, chodící paniku. „Heinrichu,“ lusknu mu před očima, ale ani to nepomůže. Vypadá, že bude každou chvílí nejspíš zvracet, jak je bledý. Mám pravdu, protože se po pár krocích rychle žene ke stolu a bere kbelík s ledem do rukou. Moc alkoholu? Ne, moc toho nevypil dneska večer, překvapivě. Spíš nervy.
Ten kbelík s ledem by neměl dávat zpátky, ale to mu nemusím říkat. Snad si toho některý z těch sluhů všimne dřív, než zdejší hosté.
„Dobře, Hynku, dýchej zhluboka,“ instruuju ho.
„Na terapeutický nácvik dýchání ti seru,“ usměje se šíleně.
Mám nutkání volat Tereze, opravdu! Předtím vypadal v pohodě a nyní je to úplně jiný člověk. Proč tak vyšiluje? Nestihnu ho ani zastavit, aby do sebe obě půlky s vodkou nekopl sám.
„Smím vědět, co se děje, Hynku?“
„Jdi do prdele.“
Tak sorry, že se starám! Ne, klid, Martine, klid! Pozoruju, jak se jeho chůze pořád zrychluje. Jak dostat člověka z paniky, sakra?!
Zkusím něco šíleného, u čehož vím, že dostanu po hubě.
Chytnu ho za ramena a zatřepu s ním. „Hynku! Soustřeď se na mě.“
Konečně vidím, že trochu vnímá.
„Dýchej zhluboka a v duchu počítej, dobře? To je v pohodě. Nádech a výdech.“
Poslechne mě a pomalu začne dýchat zhluboka nosem a vydýchávat pusou.
„Dobře, počítej do pěti, jo? Super,“ povzbuzuju ho. A přitom se nestačím divit, že to, co jsem vyčetl z internetu, fakt funguje. „Soustřeď se na mě.“
Cítím, jak se pořád třepe. I ten drahý oblek bude mít propocený.
„Správně, pokračuj. Nádech a výdech,“ instruuju ho.
Pokud jsem si někdy myslel, že tahle práce bude brnkačka a na této oslavě si budu užívat, pletl jsem se. Nejhorší na tom bylo, že to byl jenom její začátek. To mi bylo jasné.
---
Chtít, aby všichni zázračně zmizeli, by byl až moc krásný sen. Samozřejmě po první vlně ovací se všichni museli rychle nasrat zpátky a sháněli se po svých drincích. Hynek vůbec nevypadal ready na to, aby se dal zase dohromady. A asi by bylo nepatřičné, aby ho ostatní viděli v tomhle stavu. Vyvodili by si úplně něco jiného, než co byla pravda. Proto ho zatáhnu do místnosti, kde bylo zhasnuto. Asi by tady hosti neměli co dělat, ale to mi bylo fuk. Cítím, jak mi sevře rukávy saka.
„To bude dobrý,“ slíbím mu.
Nereaguje, ale pořád cítím, jak je napjatý. Lehce znejistím. Proč tu není Ingrid, když ji potřebuju, sakra… Teď by se mi její společnost i rada opravdu hodily. Nebo Tereza. Sakra, sakra, sakra… Nesmím začít taky vyšilovat.
„Hynku?“ oslovím Hynka po chvilce ticha. Nereaguje. „Zavři oči.“ Zmateně ke mně vzhlédne. „Věř mi. Případně mi můžeš pak jednu vrazit, nebudu se zlobit. Protože je to šílenost. Ale zavři oči.“
Ano, jsem magor.
Ale mnoho lidí se shodlo, že někomu, kdo má panický záchvat, může pomoct objetí. Jiní zase tvrdili, že můžete dostat po hubě. Očekávám spíš to druhé. Ale jestli tím jeho mysl bude reagovat na něco jiného, tak se to snad vyřeší. Je to opravdu ta poslední věc, co mě napadá, jak ho uklidnit. Přiznávám se, došly mi nápady a já se vzdávám vlastní hrdosti a čekám na krutou ránu, kterou si zasloužím.
Nejsem doktor ani student medicíny, do prdele.
Nečekejte ode mě, že vím, jak uklidnit někoho s panickým záchvatem.
Nemám zkušenosti, představte si to!
Třeba si do příště zapamatuju, že takovou hovadinu nemám dělat. Možná mě za to i Ingrid sama vyhodí. Ale co jiného mi zbývá? Zkusit se má všechno, tak do toho jdu po hlavě.
„Věř mi,“ řeknu mu znovu šeptem.
Po upřeném pohledu mě konečně poslechne a zavře oči.
Teď přijde ta těžší část, aspoň pro mě.
Vždyť to sakra nedokážu, do řiti…
Ne, klid, Martine. Neztrácíš na důstojnosti, když ho to uklidní. Nebo vyvede z míry, takže ti bude chtít rozbít hubu, tím pádem ho panika musí opustit, a vymění ji vztek. Tím pádem uspěju. I s rozbitou hubou. Bude to hořké vítězství, ale za zkoušku to stojí. Možná. Nevím. S rozbitým nosem se dá žít. Snad.
Pomalu pustím jeho ramena. Rukami mu sjedu po pažích dolů, než je pomalu přemístím na jeho lopatky. Nejdřív mu na ně jemně zatlačím, potom ho pomalu přisunu sobě na hruď a obejmu.
Zabere to minimálně v tom, že ho to vyvede z míry.
Po chvíli se přestane klepat, ale oči nevydrží mít zavřené.
Je to divný pocit, nebudu lhát.
Objal jsem už několik žen, ale chlapa žádného. S otcem jsme si byli blízcí, to ano, ale většinou jsme se jen přátelsky poplácali po zádech. Ve společnosti se taky moc přátelské vztahy mezi chlapy neudržují. Ale Němci jsou v tomhle spíš odtažití sami o sobě. Doteď si pamatuju slova svého učitele, rodilého z Německa.
Jednou, během přednášky, kdy se ho jedna studentka zeptala, zda jsou Němci dobří milenci, odpověděl: „Víte, my Němci máme své vlastní kouzlo. Italové vás budou pořád objímat, až vám z toho bude blbě, dámy. Ale my na to jdeme trochu jinak. To neznamená, že vás nebudeme milovat, to samozřejmě ne. Ale jsme odtažití, opatrní. Držíme se zpátky dlouhou dobu. Jsme lehce vypočítaví, dalo by se říct. Nebudeme vás také opěvovat, jako to dělají Francouzi, svými sračičkami a básničkami. Na to nemáme povahu. To neznamená, že bychom nebyli romantici samozřejmě. Nejsme v tom tak otevření jako Italové, ja? Ale pokud po dané dámě opravdu toužíme, máme to vepsané v očích. Takže pokud na některou z vás, dámy, bude nějaký Němec doslova zírat, tak je to jasná nápověda pro vás.“
Nevím, proč jsem si na to sakra v téhle situaci zrovna vzpomněl…

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 3
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

ShiwoftheShadows
ShiwoftheShadows

Než se pustíte do mých příběhů, vězte, že to není jednoduchá červená knihovna. Zaměřuju se spíš na příběh, detailní popisy, …

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.