Martine, soustřeď se! Už je to po několikáté, co se napomínám. Ale divíte se mi? Ten bordel v hlavě mi zůstal a jen se zvětšil. Nepřítomně ťukám propiskou o stůl a přitom poklepávám nohou. Sakra debilní zlozvyk, kterého jsem se zbavil na střední, se mi musel vrátit zrovna nyní. Ale pomáhá mi to myslet na něco jiného, než na co bych se měl plně soustředit. Na ten debilní papírek přede mnou a propisku v ruce. Kurvadrát! Založím si hlavu do dlaní a zhluboka se nadechnu nosem. Ano, panikařím, přestože jsem moc dobře věděl, do čeho se pouštím. Jen jsem nepočítal, že ho to bude bavit i druhý den a bude se snažit posunout kupředu tak rychle. Ne, do prdele, to je až moc rychlé. Takže ano, panikařím. Opřu se o židli a zakloním hlavu dozadu, asi abych získal jinou perspektivu. Jo, můj život je taky vzhůru nohama, jestli jste si doposud nevšimli.
Potom mě něco napadne. Asi je to šílenost, ale třeba mi to ledacos osvětlí. Sednu si zase normálně a něco rychle naškrábu na papírek a zvednu se od stolu. Hynek jen vzhlédne, když kolem něj projdu. Udělám dva kroky zpět, když si uvědomím, že stál celou dobu za dveřmi, a otočím se k němu. Chvíli váhám, než zhluboka vydechnu nosem a papírek mu předám. Proto tady čekal, ne?
Ani jeden nekomentujeme to, co se stalo předtím. Byli jsme oba střízliví až dost, takže není třeba hrát nějaké hry nebo kličkovat.
„Řekni mi své myšlenky?“ přečte na hlas a obočí mu vyletí nahoru.
„Ano,“ řeknu hned. Debilní? Ne. Myslím si, že zrovna Hynek má v hlavě mnohem větší bordel, než já. Třeba, když mi něco řekne, utřídím si taky myšlenky. Ale vidím, že se z toho chce vykroutit.
„Jako co se mi honí hlavou?“ zeptá se tupě. Netušil jsem, že dokáže být i natvrdlý.
„Ano.“
Poškrábe se na hlavě. „Dal bych si kávu.“
„Ne, to jsem zrovna nemyslel.“
Založím si ruce na prsou a bedlivě ho sleduju. „A co teda?“ nechápe. Pozvednu na něj obočí. Pokrčí nechápavě rameny. Zaúpím si do dlaní. Sakra, to opravdu budeme kličkovat kolem, když sis sám začal? Zhluboka se nadechnu a spojím ruce, asi v tichou prosbu, aby mi neruply nervy a já ho omylem nepraštil.
„Tak jinak,“ řeknu konečně. Změna taktiky. Pořád se učím, jak s ním komunikovat. Nebudu lhát, někdy je to náročné. „Když jsem ti předal ten papírek, co sis pomyslel?“
„Že jsi hotov.“
„Ne,“ to slovo div nezavrčím, „to sis určitě nemyslel. Co sis myslel, že tam bude?“
„Cokoliv?“
„Ne, co sis myslel?“
Chvíli se tak dohadujeme jako paka, než Hynkovi konečně dojde, proč s ním podstupuju tuhle šaškárnu. Pohled se mu malinko změní. „Proč to chceš vědět?“
Pomalu přikývnu. Můžeme se pohnout z místa. „Protože je to podstatné.“
„Proč?“
„Splň můj požadavek a vysvětlím ti to.“
Chvíli váhá, než řekne: „Přemýšlel jsem… jestli na tom papírku bude, že mám jít do prdele a vysrat se na zbytek týdne. Že to se mnou vzdáváš. Nebo že budeš chtít mít ode mě den pokoj. Nebo… něco takového. Asi.“
„Ne asi.“
„Dobře, bez toho asi.“
„Ještě něco?“ zeptám se trpělivě.
Hynek se trochu netrpělivě zhoupne na patách. Dostal jsem ho tam, kam jsem potřeboval. Začínám ho chápat. Nad vším moc uvažuje, ale nemůže za to. A ty myšlenky ho ubíjí. Už se nemůže schovávat za maskou lhostejnosti. Protože by ho jeho vlastní myšlenky po chvíli zradily. Proto po něm chci, aby mi je řekl, a veškeré obavy či pochyby bych mu tak mohl vyvrátit. Protože jsem si všiml, jak analyzuje téměř vše, co mu řeknu, i když vypadá, že mě nevnímá. To, co řekl, o tom, že to nechce uspěchat… byla reakce na to, že jsem mu připomněl, že chtěl počkat týden. Předtím jsme si byli cizí, takže na mě moc nedával, ale čím víc jsem se mu dostával pod kůži, tím víc jsem si všímal, jak občas váhá, než mi odpoví. Ne proto, že nechtěl spěchat z odpovědí, ale protože analyzoval tu moji.
„Tahle prosba se pojí ještě s jednou,“ ozvu se po chvíli já, abych ho vysvobodil z toho ticha, a vzhlédne ke mně.
„Prosba?“ řekne jen.
„Když o něčem budeš pochybovat - o čemkoliv, co ti řeknu - řekni mi to. Nenechávej si svoje obavy pro sebe. Nebude mi to na obtíž. Naopak. Díky tomu tě poznám o něco lépe. Důležitá je komunikace. Když budeš chtít něco rozbít od vzteku, řekni mi to. Seženu ti něco lepšího a rychleji, než abys to v sobě držel. Není to zdravé,“ pousměji se. „Můžeme se tak dohodnout? Ne jen po dobu tohohle týdne, ale celkově. Budu tak o dost klidnější. Budu mít jistotu, že se nezraníš, protože to budeš v sobě zase dusit a uprostřed noci tě to přepadne.“
Hynek opět mlčí a já si všimnu, jak papírek mezi prsty stiskne o něco silněji.
„Co je to? Nad čím uvažuješ?“ zeptám se ho znovu.
„Proč bys do toho vkládal tolik úsilí, pokud jsme odsouzeni k záhubě dřív, než k ní dojde?“
„Nikdo neříkal, že to bude záhuba od počátku.“
„Co když ano?“
„To budeme řešit pak.“
„Kdy pak?“
Položím mu ruce na ramena a vyvedu ho tím z míry. „Až na to dojde. Až si uvědomíš, že o mě nestojíš a přesuneš svou pozornost na něco jiného nebo někoho jiného. Nebudu se zlobit. Ani ti to nebudu vyčítat, dobře? Důležité je, abychom si nejdřív porozuměli. Abychom našli společnou řeč a vycházeli spolu. To je dobrý na začátek ne? Koneckonců vztah nevybuduješ během týdne.“
„Co když toho bude jeden z nás litovat? Nebo… oba?“
„To budeme řešit, až na to dojde.“
Dívám se mu upřeně do očí. Nechci, aby utíkal. Nechci, aby své myšlenky skrýval, nebo s nimi bojoval.
„Tohle,“ řekne a zvedne papírek mezi prsty. „Jak dlouho to platí?“
„Byl bych rád, kdyby na furt,“ usměji se vlídně. „V mnohém mi to pomůže.“
Uhne pohledem a těká očima po zahradě za oknem.
„Můžeš kdykoliv odmítnout a přestaneme úplně,“ připomenu mu. „Můžeš přijmout prohru.“
„Ne,“ řekne najednou pevně a očima zabloudí zase ke mně. Ta jeho náhlá rozhodnost mě trochu překvapí, ale v jeho očích vidím odhodlání a hlas má zase pevný, jako dřív. „Řeklo se, že na to máme týden. Až teprve na konci týdne přiznám porážku. Všechno se může pořád změnit. Kdo ví,“ řekne a trochu šibalsky se ušklíbne. „Třeba tě nakonec ještě pokořím.“
„Budu se těšit,“ ujistím ho se stejným úšklebkem.
---
Šílený krok? Možná. To poznám časem. Ale jestli jsem doktorovi správně porozuměl, tohle bude pro Hynka drobné peklo. A pro mě taky. Budu muset pečlivě uvažovat nad tím, co mu budu říkat a všímat si, kdy se zarazí na delší dobu, chtít po něm vtíravé myšlenky, aby je řekl nahlas a pomohl mu je zanalyzovat. Ano, asi jsem se taky zbláznil. Ale když vám ta druhá osoba vždycky jen řekne zlomek toho, co by chtěla, taky by vás to začínalo postupně dožírat. Jakoby mě Hynek vždycky vynechal z velkolepého plánu a nesdělil všechny detaily, takže jsem to nakonec já, kdo velkolepou oslavu pokazí pozdním příchodem. Proč se tak snažím? Protože i Hynek do toho chce dát všechno. Dáme tomu oba šanci. Týden je krátká doba. Třeba si uvědomí, že jsem kretén, a nic z toho nevzejde. Třeba na něj změním já názor. Všechno je možné.
Zatímco dělám snídaní, vypisuji Terce své poznatky a žádám ji o radu.
„To je šílenství. No neříkej, ty vole!“ rozzuřím se, když mi přiletí její zpráva, kterou psala přes tři minuty, pěkně prosím!
„Cože?“ ozve se Hynek z gauče.
„Ale nic. Teda…“ začnu a povzdychnu si. Jo, to by si hned mohl domýšlet kraviny. Je třeba taky změnit uvažování, Martine, na to nezapomínej. Nemůžeš to chtít jen po něm. „Psal jsem Terce.“
„A?“
„Vadilo by ti, kdyby se tu zastavila?“
„Je mi to fuk,“ ozve se po chvíli uvažování, než přepne televizi na další kanál.
Až tak úplně nelžu. Chtěl jsem se jí na to zeptat. Jen na to doposud nebyla možnost. Třeba by to Hynka přivedlo na jiné myšlenky. „Co takhle další týden?“ zeptám se. Ano, až další týden, protože tenhle týden se oba soustředíme na něco jiného. Kdyby to byla Terka, narušila by nám ten vývoj… vývoj čeho? Něčeho, co nemá budoucnost?
„Kdy?“ zeptá se Hynek a konečně odvrátí pohled od obrazovky.
Pokrčím rameny. „Ještě se domlouváme,“ zalžu. Potom se jí zeptám. „Kdy by ti to vyhovovalo?“
„Stejně budu pracovat. Nejspíš,“ zabrblá si pod nos.
---
Hynkovi před nosem přistane další přeložený papírek. Trochu posune hlavu dozadu, ale převezme si ho.
„Myšlenky,“ připomenu mu.
„Co to bude zase za volovinu,“ řekne až moc upřímně, než mi papírek sebere.
„Uvidíš,“ ušklíbnu se, když papírek rozbalí.
„Požadavek: Hynek se mnou půjde na procházku NORMÁLNÍM tempem. Trasu určím já. Co to je, do prdele?“
„Hodně staromódní?“
„Jdi do prdele, jo?“
„Proč? Oběma nám to prospěje.“
Ještě jeden papírek mám v kapse, ale o tom nepotřebuje vědět. Ani nevím, jestli ho vůbec využiju.
---
Překvapilo mě, když s tím nakonec souhlasil. A ještě víc mě překvapila tepláková souprava, ve které se najednou zjevil.
„Co? Nepolezu někam v něčem nepohodlném,“ upozorní mě. Musím se tomu uchechtnout.
„Jasně,“ souhlasím.
Ale když si nasadí i ošoupané tenisky, musím se tomu smát. Kolik sakra má na účtu, když si bere ošoupané tenisky a obnošené hadry a přitom mi Ingrid posílá každý měsíc tolik? Ano, nepobírá mi to mozek, proto se tomu směju.
„Už ses dosmál?“ zeptá se Hynek otráveně.
„Jsi nasraný?“
„Trochu. Někdo se mi totiž směje do ksichtu, přestože si tohle přál.“
„Promiň. Jen… mě to zarazilo. Čekal jsem značkový hadry a tak. Ne tohle.“
„Pohodlí především,“ zasyčí na mě protivně. „Značkový boty mě tlačí po delší době a hadry jsou ti k hovnu, zasviní se tak či tak, když sletíš na prdel. Takže se smiř s tím, že půjdu v ošoupaných botech a obnošených hadrech.“
O to víc ho zarazí, když si ho vyfotím.
„Co to kurva-?“ začne se nasírat. Doslova.
„Hele, hele, klid!“ uklidním ho hned. „Terka mi nevěřila, že bys souhlasil s procházkou venku jenom se mnou, takže jsem potřeboval důkaz.“
„Mám neskutečnou chuť ti jednu vrazit, mohu?“ zeptá se a oči mu nehezky jiskří jako čertíkovi v krabičce, zatímco si mne a křupe klouby na rukách.
Odrovná mě ale znovu, když si dá sluneční brýle a popadne hůlky na chůzi…
---
Velké překvapení pro mě ovšem nastane, když zjistím, že má lepší fyzičku, než já. Chtěl jsem ho vzít jenom kolem lesa a zase zpátky, takže by nám to zabralo jenom pár minut. Ne, jeho lordstvo prskalo, že tohle přece není žádná procházka, když budeme chodit jen dokolečka jak paka. Jeho vlastní slova, prosím. Takže mě zatáhl do lesa a začal s tak nepříjemným, rychlým tempem, že se mi po chvíli špatně dýchalo. To ho ovšem nepřimělo, aby nějak zpomalil, a hrdě se dral kupředu se slovy, že mě klidně zanechá v lese, že cestu domů snad nějak najdu dřív, než zapadne slunce. Hajzl!
Po delší době jsme se ocitli na mně známé silnici a div jsem asfalt pod nohama nelíbal s radostí. Odsud bych už trefil, pravda.
„Dáme si to znovu, tentokrát do kopce,“ informuje mě jen tak, aby se neřeklo, a hrne se zase zpátky. A já jen zaskuhrám, že mám své plíce až moc rád a nerad bych je viděl někde vyplivnuté v trávě. Tohle nebyla vůbec procházka NORMÁLNÍM tempem, ale vražedným. Sakra, snad jsem to jasně napsal…
Vylezeme ovšem na druhém konci, ale někde úplně jinde, než jsme začali, takže se zmateně rozhlížím kolem. Kolem nás projde starý pár a Hynek s nimi něco prohodí. Nerozumím mu ani slovo, protože mi div srdce nevyskočí z krku, jak se snažím uklidnit. Slyším jen Hynkovo prosté danke a vidím ho, jak se ke mně zase vrací, tentokrát s flaškou vody.
„Vyser si oko,“ zaúpím. „Nešli jsme se snad proběhnout, ne?“
„Tohle je přece normální tempo,“ zazubí se, když mi podá flašku s vodou.
„Jdi do prdele s normálním tempem,“ zafuním a flašku mu seberu.
„Snad svého přání nelituješ?“
„Vyser si oko,“ zopakuju bez dechu, když vypiju skoro půl flašky na jeden zátah. „Procházka je snad od slova chodit!“
„Až skončíš, můžeme pokračovat.“
„Ani omylem.“
„Takže chceš snad jít domů? To by byla krátká procházka, nemyslíš?“
„Už ne!“ zaúpím.
---
Hynek byl opravdu mistr extrémů. Pokládal jsem ho za nějakého lenocha, co se sám rychle unaví, když opustí ty svoje čtyři zdi. Kde sakra nabral tak dobrou kondičku, když byl věčně zalezlý v laboratoři a pracoval? Napadly mě jen dobré geny.
Překvapivě jsme ovšem venku strávili skoro celý den. Měl tendenci mi ukázat téměř všechno v okolí. Vědět, že to vezme tak doslova, obleču se lépe. A trochu se vybavím. Třeba hektolitry vody a psychikou.
Když se ovšem blížíme k jednomu kopci, uvědomím si, jak je ta cesta najednou povědomá. Zastavím se. Ne proto, abych nabral dech. Rozhlédnu se kolem. Ano, je to ta cesta k místu, kde jsme se dívali na vycházející slunce spolu. K místu, které má pro Hynka očividně velký a důležitý význam. Když si vzpomenu, jak jsme si byli v tu jednu chvíli blízcí, musím se proplesknout. Protože uvažuju nad kravinami.
„V pohodě?“ slyším ho. Kéž by.
„Jo!“ zavolám a vydám se za ním.
K mému překvapení cestou nahoru potkáme zase ten pár, který nás už zdraví z dálky a něco si s Hynkem štěbetají. Hynek je ovšem trošku chladně odpálkuje někam. Když k němu dojdu, žena na něj syčí samé nadávky a tváří se jako posel smrti, zatímco muž, co ji pronásleduje, se kaboní jako bůh pomsty. Vůbec mi nepřipadá divné, že oba měli foťáky kolem krku, a kšiltovky na hlavách, takže jim skoro vůbec nešly vidět tváře.
„Kdo to byl?“ zeptám se Hynka, když ho dojdu.
„Ale nikdo,“ prohodí ledabyle. „Jenom nějaká havěť.“
Na jeho popis nereaguju, a to je chyba. Protože ignoruju taky jeho pohled, kterým mě přímo prosí, abych se zeptal, koho tou havětí má na mysli. Jsme jenom lidi. Pořád se učíme. A občas zapomeneme, že někdo má trochu jiné problémy, než my sami.
„Můžeme pokračovat?“ zeptá se po chvíli.
„Jo,“ souhlasím.
---
Když se dostaneme na vršek, musím podotknout, že ten výhled je opravdu něco. Asi mě to nepřestane nikdy fascinovat.
„Jsem poctěn,“ řeknu upřímně a pousměju se. Trhne s sebou a ohlédne se na mě.
„Proč?“
„Protože jsi mě tady zase zavedl.“
„Nechápu?“
Ušklíbnu se. „To je fuk. Třeba ti to dojde pak,“ prohodím. Nevěřícně mě pozoruje a přitom uvažuje. A pak mu to asi dojde. „Myšlenky?“ zeptám se ho pořád s úšklebkem. Jen ode mě odvrátí pohled a chvíli mlčí.
„Že tě nesnáším za ty kecy,“ zabrblá si pod nos.
„A ty upřímné?“
„Že máš jít do řiti.“
Ten roztěkaný pohled mě ovšem přesvědčuje o tom, že lže. Tentokrát na něj ale nenaléhám.
---
Když jdeme dolů, zase je pár metrů přede mnou a určuje tempo. Zbytečně rychlé.
„Hynku!“ zavolám za ním a zastavím se.
„Co?“ otočí se na mě za pochodu, než se zastaví.
Stisknu papírek v kapse a váhám. Možná dělám chybu. Ale tohle by ho třeba potěšilo. Protože pokud o to pořád stojí a nebude mi to protivné, třeba se příčka vah posune v jeho prospěch. A to nezjistím, dokud to nezkusíme, ne? A není to nic tak symbolického nebo hlubokého jako něco jiného. Vlastně to nemá ani moc velký význam. Je to jen gesto. Naprosto obyčejné gesto. Dojdu k němu a předám mu papírek. Nadzvedne si sluneční brýle a zmateně ke mně vzhlédne. Pořád držím papírek mezi prsty.
„Je to zase nějaká volovina?“ zeptá se, když si ho převezme.
„To musíš posoudit sám,“ zhodnotím, než si rozpačitě strčím ruce do kapes. Jo, začínám být nervózní, takže si tvořím drobnou oporu.
Rozbalí papírek a chvíli na něj hledí. Možná až moc dlouho. Nakonec papírek opět složí a vrátí mi ho.
„Myslíš to vážně?“ zeptá se jen. Pokrčím rameny s rukami stále v kapsách.
„Proč to nezkusit? Třeba si tím jen potvrdíme, že to nemá smysl.“
„Opravdu to chceš?“
„Jo. Třeba se nic nezmění, třeba se toho změní hodně. To nezjistíme, když budeme kličkovat kolem dokola, ne?“
„Takže se do toho vrháš taky po hlavě?“
Opět pokrčím rameny. „Třeba nám takové šílenosti pomohou se pohnout rychleji.“
„Nebyls náhodou proti?“
„Nevím. Narovinu, nikdy jsem s chlapem nic neměl. To ovšem neznamená, že ten nápad úplně zavrhuju, samozřejmě. Lidi se mění a objevují nové věci. A myslím si, že takové pomalejší tempo je nejlepší, abych věděl, co od tebe očekávat. Nebo spíš co očekávat od sebe. Sám nevím, jak na to budu reagovat. Třeba ti hned jednu vrazím,“ zazubím se. „Ale… chci to zkusit. Protože do toho dáváš mnoho. I kdyby jen na chvíli. Jestli je v tom tak velká změna, nebo si to jen nalhávám. Prostě… užít si ten týden, co ty na to?“
Jo, melu kraviny. I Hynek si to očividně myslí, protože vloží papírek do kapsy, nasadí si zase brýle a nastaví ruku před sebe.
Možná toho budu litovat hned záhy. To ovšem nezjistím, dokud to nezkusím. A ono je fakt nejlepší si rozbít hubu přímo než oklikou.
Vyndám ruce z kapes a chytnu ho za ruku.
Požadavek: Držet se s Hynkem za ruce.
Poznámka: Pokud to bude jednomu z nás nepříjemné, bez udání důvodu toho ihned necháme. Berme to jako zkoušku, ne jako úkol, co se musí za každou cenu splnit, dobře?
---
Když jdeme z kopce dolů, mám šanci zkoumat Hynkovu ruku, která doslova drtí tu moji v prvních pár minutách, potom ten stisk trochu zjemní. Jakoby se do té doby bál, že mu snad uteču nebo ho pustím ihned. Zpočátku to byl divný pocit, nebudu lhát. Jeho drsná ruka se všemi svými nedostatky, které jsem cítil na té své, se jaksi do té mojí nehodila. Všechna ta malá, zahojená zranění v podobě jizviček. Nebo zahojená, předtím odřená kůže. Nebo staré popáleniny. Překvapivě suchá, téměř vyschlá. A přesto svým způsobem ochranitelská, když mě potom tak pevně držela, abych tu svou ruku náhodou neodtáhl.
A i když si to moje racionální část nechtěla přiznat, když ten stisk zesílil, napadlo mě, že mi to až tak moc nevadí.
---
„Ta poznámka byla pro nás pro oba,“ ozvu se, když mě pořád drží za ruku, zatímco jdeme lesem a Hynek zvolnil tempo, abychom šli vedle sebe, nebo on občas trochu přede mnou. Na moje slova nereaguje. „Takže kdyby ti to bylo už nepříjemné, nemusíš-…“
„Kdyby mi to bylo nepříjemné,“ ozve se ostře a zastaví se. Chvíli se dívá před sebe a snad vede zase nějakou myšlenkovou bitvu. „Kdyby mi to bylo nepříjemné,“ zopakuje a otočí se na mě, „ani bych s tím nesouhlasil.“
Na tváři se mu jen na setinu vteřiny snad mihl dokonce i úsměv, než vykročil kupředu. Díky slunečním brýlím sice nevidím jeho oči, ale nepochybuji, že právě nyní mluvil pravdu.
---
Protože jdeme ruku v ruce už delší dobu, už nad tím ani moc neuvažuju. Přijal jsem prostě fakt, že mě asi jen tak nepustí… a že mi to nakonec ani až tak moc nevadilo. Ten počáteční rádoby stud nebo podobný pocit ustoupil a přišlo jakési vyrovnání se se situací, kdy jsem ten fakt přijal jako skutečnost, že jdeme vedle sebe a dýcháme stejný vzduch v lese. Není třeba nad tím tak uvažovat, nabádal jsem se po celou dobu. To už dělá Hynek za mě. Málem mi ujelo uchechtnutí, když mě to napadlo.
„Jak se cítíš?“ zeptám se, abych prolomil to ticho mezi námi.
„Je mi fajn,“ odpoví téměř okamžitě. „Moc fajn,“ dodá, aby mě ujistil, že tomu tak skutečně je, a já cítím, že jeho stisk ještě zesílil.
„Takže tě to neotravuje?“ zeptám se a zvednu naše ruce.
„Ne.“
„Opravdu?“
„Ano.“ Protože uhne pohledem, je mi jasné, že nejspíš něco chtěl dodat, ale myšlenky mu v tom zabránily.
„Myšlenky,“ připomenu mu.
„Moc soukromé.“
„Tím mě neodpálkuješ. Ven s tím.“ Jo, léčba šokem. Vidím, jak se kouše do pravého koutku a potom do spodního rtu a pořád se na mě odmítá podívat. „Hynku,“ připomenu mu, že tam jsem s ním.
Zastaví se a zhluboka se nadechne nosem. „Že je to asi hodně uhozené, ale příjemně se bavím nad takovouhle hovadinou.“
„Rozveď to.“
„Že si tuhle šaškárnu užívám.“
„A to znamená?“
Chvíli váhá, než to konečně řekne: „Že je to příjemně strávený čas s tebou. V přírodě. Celkově.“
Pousměju se. „To jsem rád.“
Přesto se mi nelíbí, jak hned uhne pohledem stranou a rozhlíží se kolem dokola. Asi má moc roztěkané myšlenky, že se nedokáže soustředit, aby je zformuloval všechny najednou. Dobře, nebudu ho už moc trápit.
---
Dorazíme krátce po poledni. Už se dávno nedržíme za ruce. Když jsme šli po silnici nahoru k Beckerovic sídlu, Hynek mou ruku beze slova pustil a založil si je hluboko do kapes. Ani se na mě nepodíval. A já to nijak nekomentoval. Jen jsem si zpocenou ruku utřel do vnitřní strany kapsy. Sotva se za námi zavře brána, vidím, jak se Hynek najednou uvolní, když si konečně sundá sluneční brýle a skryje je v kapse. Až tak moc slunečno nebylo, aby je měl po celou dobu. Ale asi se mu líbí je nosit, třeba si myslí, že mu to dodává takový ten punc noblesy. Nebo nevím co.
„Proč jsi je vůbec měl?“ zeptám se trochu se smíchem.
Zastaví se. „To jsi opravdu tak tupej?“ zeptá se najednou. To mě trochu zarazí. Ta přátelská atmosféra jakoby z něj opadla, sotva jsme se vrátili na jeho pozemek.
„Co?“ zeptám se zaraženě. Přejde až úplně ke mně a nakloní ke mně hlavu a pokračuje v nepříjemném šepotu.
„Abych to objasnil tvému ptačímu mozečku; tyhle hadry nesnáším, boty mě tlačí, ty brýle jsou totálně k hovnu a hůlky bych ti nejraději narval hluboko do prdele. Ale protože na rozdíl od tebe používám mozek, musel jsem se takhle nahastrašit, kdybychom potkali někoho, kdo by mě mohl poznat a mohl by se cítit, že by se to přece hodilo do novin, že místo své práce dělám tyhle voloviny. Třeba ti dva čumilové, co se tady potloukají už tak dobrý týden v naději, že třeba seženou nějakou peprnou fotku, kterak jsem mimo. Takže díky, byla to příjemná procházka, ale očividně jsi nic stejně nepochopil. A právě nyní mám chuť tě nakopat do prdele a vyhodit na dlažbu, protože jsi neskutečně dutá palice, co mě umí snadno nasrat. Taky mi docela uniká celkový smysl téhle šaškárny, víš? To jsi mi zapomněl objasnit. Stačí, nebo to chceš i písemně, abys to všechno pobral?“
Po tom jeho emocionálním výlevu zůstanu chvíli zticha. Protože mě to zarazí. Vím, že to tak nemyslel. A že mě nechtěl nějak zranit. Ale tohle trochu bolelo. I když jsem si to zasloužil. Jeho body totiž dávaly logiku, kterou jsem v tu chvíli odmítal vidět. Následuju ho tedy v tichosti a přemýšlím. Jo, žere mě to.
„Víš, možná kdybys nebyl sebestředný hovado, třeba by tě lidi neposílali do prdele tak často a třeba by takoví čumilové nečekali, až nějakou tu chybu uděláš,“ ozvu se konečně, když už jsme s Hynkem uvnitř.
„A kdybys byl ty co k čemu, používal bys občas mozek.“
„Proč se chceš hádat kvůli takové volovině?“
„My se hádáme? Nepostřehl jsem to.“
„Jo, tohle je ve většině případech hádka,“ zhodnotím racionálně.
„Víš, abych to mohl považovat za hádku, museli bychom být ve vztahu, což nejsme, takže mě to nezajímá.“
„Kdybys nebyl takový osel, tak by tě třeba zajímalo, že i přes ty tvoje kecy jsem si to docela užil, víš? Ale očividně je ti to u prdele, stejně jako většina věcí,“ prohodím naštvaně. Jo, trochu mi ruply nervy. Potom dodám trochu prudčeji, než jsem zamýšlel: „Proč se vlastně snažíme? Nevysereme se na to rovnou? Nač ztrácet týden. Stejně o mě nemáš ani ten nejmenší zájem.“
Čekám další rádoby logické body, kterými by mě zahltil. Ty ovšem nepřicházejí. Jen na mě mlčky hledí. A mně až po chvíli dojde, že to ticho nebylo jen tak.
„Promiň,“ řeknu po chvíli. „Nemyslel jsem to tak.“
„Ovšemže. A pak že já jsem tady labilní,“ odfrkne si. A to, jakým způsobem mrskne s hůlkami o zem, mi bohatě stačí, aby mi potvrdil, že je nasraný víc než dost, protože jsem zpochybnil jeho snahu se mnou komunikovat jinak.
S povzdechem se zohnu pro hůlky a pověsím je na věšák. Vím, že tohle jsme nemuseli vůbec absolvovat, kdybych s tím nápadem nepřišel já. Nemusel si brát volno, mohl klidně pracovat. I když to byl především jeho nápad s těmihle papírky. Oba jsme vinní. Já tím, že vymýšlím kraviny a odrazuji ho od sebe… a on tím, že své emoce neumí dát najevo tak, aby je pochopil normální člověk.
A to je ta hranice, přes kterou se zatím neumíme ani jeden dostat.
---
Nemá sice zavřené dveře, ale přivřené. Podsunu mu pod nimi papírek. Nechám z něj část trčet, abych viděl, jestli si ho všimne a vezme nebo ne. Papírek po chvíli zmizí. Nebyla to nějaká levota, jen… Omlouvám se. To stálo na papírku. Pootevřou se dveře jenom proto, aby mi papírek hodil o hlavu. Povzdychnu si.
„Hele, narovinu. V tomhle jsem nevyrůstal a pořád se učím. Když mě na něco neupozorníš, tak mi to nedojde,“ zkouším jinou taktiku. „Udělal jsem blbost, dobře? Neměl jsem tě žádat o procházku. Byla to volovina.“
„Volovina,“ ozve se zpoza dveří, než je Hynek otevře, „bylo spíš to, že jsem s tím souhlasil.“
„Neuvědomil jsem si to. Omlouvám se.“
„A já tě před tím nevaroval.“
„Mohlo mi to dojít.“
„To mohlo,“ souhlasí. „Ale nedošlo. A to je jednou z povinností zaměstnavatele. Informovat zaměstnance o možném nebezpečí. V tom jsem zklamal. Jako v mnoha jiných ohledech.“
Nadechnu se nosem, než se zeptám: „Můžeme to zkusit hodit za hlavu?“
„Jo. Asi jsem to trochu přehnal. Pravděpodobně mě stejně nepoznali. Prostě… To je fuk,“ řekne a konečně vyleze ze svého pokoje a nastaví mi ruku. „Omluva přijata,“ řekne. Stisknu mu ruku a na důkaz svých slov si potřeseme rukou. „Co bude na oběd?“ zeptá se ledabyle, jakoby se ta událost nikdy nestala.
„Co takhle ryba?“ souhlasím s jeho taktikou, když zamířím do kuchyně.
„Losos?“
„A k tomu brambory?“
„Už se těším,“ řekne upřímně, když se na mě zazubí.
---
Někdo by řekl, že jsme se jenom drželi za ruce, takže to v podstatě nic neznamená. Ale za mě si myslím, že to byl až moc velký skok kupředu, kterého trochu lituju, ale zároveň jsem za něj možná i trochu rád. Oproti tomu ostatnímu to sice bylo nic, ale i to je bod k plusu. Bod k tomu, že třeba Hynka přijímám trochu víc, než předtím. A vidím ho trochu jinak než jen jako otravného, rozmazleného zaměstnavatele lomeno frajírka, jako předtím. Když opékám lososa na pánvičce, sleduju ho, jak chodí po pokoji a s někým náruživě telefonuje. Když jsem zrovna položil maso na pánev, někdo mu totiž zavolal. Protože přešel hned do formálního tónu, bylo mi jasné, že se nejspíš jedná o někoho, kdo jeho projekt sponzoruje, protože jsem Hynka slyšel, jak náruživě něco vysvětluje a směje se. Upřímně se směje. Napadlo mě, že mi nikdy neřekl přesně, co vlastně dělá, jak tráví celou tu dobu v laboratoři, jak postoupil. Nic. Ale neměl jsem právo se ho na práci ptát. To jsem si uvědomoval až moc dobře. A zneužívat jeho dobroty tím, že bych se ho na to zeptal oklikou pomocí jednoho z papírků, jsem nechtěl. Stejně jako se vším jsem si myslel, že mi to prostě jednou řekne, zasvětí mě do toho, až mi začne důvěřovat o něco víc.
Po chvíli otočím lososa na druhou stranu, až mi olej prskne na zem. Trochu nadskočím, protože mě olej vrátí zpátky myšlenkami na zem.
---
Zatímco spolu jíme, naháním kuličku bramboru po okraji talíře a uvažuju. Je pravda, že jsem v podstatě promeškal dva dny. Dva dny, které jsem měl strávit zkoumáním Hynka z jiných úhlů pohledu. Třeba jako dneska, na té procházce. Uvažuju nad tím, že Hynek do toho dává vše, zatímco já pořád žertuju. Možná proto, že takový vztah si nemůžete jen tak vynutit. A oběma by nám spíš vyhovovalo, kdybychom měli pořád tu hranici zaměstnavatel a zaměstnanec. To byly Ingridiny podmínky, aby mě přijala. Ale kdyby to Hynek věděl a šel proti tomu i tak, proč by je zmiňovala?
Zpozorním, když vidím vidličku, kterak mi bere onu kuličku z talíře a ta posléze zmizí v Hynkově puse.
„S jídlem si nehraj,“ zazubí se na mě.
„Hele!“ vzpamatuju se konečně.
„Co? Zaváhal jsi.“
Když mu chci vzít na oplátku zbytek masa, zkříží naše vidličky a zazubí se víc. „Ty jsi šílenec.“
„Jsem, mám na to papíry.“
„Kdy se vrací Ingrid?“ zeptám se najednou. To ho zarazí.
„Netuším. Většinou zmiňuje pár dní, ale může se zdejchnout klidně i na pár týdnů. Proč?“
Zatímco mluví, uvažuju. Když budeme uzavření v jedné budově a jejím okolí, je jasné, že se nikam prostě neposuneme. Možná je to šílenost, možná se mi vysměje, ale i tak to stojí za zkoušku. A tak trochu si chci užít, než mě za tohle Ingrid nebo on sám s velkou radostí vyhodí. Pokud to ale prospěje věci a něco se třeba změní… proč to nezkusit?
Beze slova vstanu a rychlým krokem se vzdálím do svého pokoje. Za pochodu zpátky něco ještě na papírek dopisuji. Zastavím se u Hynka, který trpělivě čeká. Všimnu si jeho bedlivého pohledu.
„Neváhej,“ vyzve mě a zvedne ruku, abych mu předal papírek. „Nebo nad tím začnu uvažovat až moc. A to by nemuselo být dobré.“
Má pravdu. Nanejvýš se mi může vysmát…
Papírek mu předám.
Požadavek: Stanování ve volné přírodě na několik dnů nebo několikadenní pobyt, abychom odsud vypadli. Volba je na tobě. Lokalitu ovšem určím já. O výběru aktivit se můžeme dohodnout následně, pokud s tím budeš souhlasit.
Po chvíli se mu na tváři mihne lišácký úšklebek.
A souhlasí.