Jo, furt jsem mimo, takže sedím u Hynkovy postele, zatímco on už dávno tvrdě spí. Hřbet ruky mám na ústech a očima těkám kolem sebe. Tohle nebyl sen, kdepak. Posledně jsem si myslel, že jsem byl tak na šrot, že jsem spal, ale… je možnost, že se mi to taky nezdálo? Zhluboka se párkrát nadechnu, abych se uklidnil, a kousnu se do kloubu na ukazováčku. To je přece pitomost, jo. Tím to bude… Jen byl mimo, vždyť v podstatě byl náměsíčný. Tak je to. Spletl si mě s někým jiným, nevnímal, nebo se mu sen propletl s realitou, nevím! Ale prostě je pitomost nad tím moc uvažovat. Vždyť musí být beztak nějak oblbnutý i léky! Doktor by ho jen tak nepustil, vždyť mu snad i něco píchal nebo dával, už nevím. Jo… Nic víc za tím nehledej. Víš, jaký je. Nebo býval. Znovu se zhluboka nadechnu a vydechnu a opřu se oběma rukama o zem.
Polknu na sucho a semknu rty k sobě. ‚Nepřemýšlej nad tím,‘ nabádám se. Pravdou ale je… že nad tím uvažuju pořád a moc se mi nedaří uklidnit tep, co se mi pořád zrychluje. Nedostatek kofeinu! Tím to je!
---
Tím to nebylo, samozřejmě, ale povedlo se mi přesvědčit mozek, že tomu tak skutečně bylo. Pro malý infarkt v blízké době jsem si udělal rovnou půllitrovou kávu. Jo, chci, aby mi kleplo očividně. A přitom hledím na zprávu, kterou mi doktor předal. Nerozumím jí ani hovno, ale musím nějak zapojit mozek, abych uvažoval nad něčím podstatným a ne nad hovadinami… jako třeba o té puse. Sakra, vždyť jsme se domluvili, že byl mimo z léků! Nic víc v tom není! Prostě byl mimo, tečka.
Tečka, tečka, tečka.
Prudce vstanu a jdu otevřít okna. Ten zatuchlý vzduch mi moc nesvědčí.
Když otevírám poslední okno, spatřím Ingrid, jak jde přes zahradu směrem k tomuhle křídlu. Samozřejmě, jde zkontrolovat, zda dělám svou práci.
Vlídně ji pozdravím a ona se na mě usměje. Hned se samozřejmě zeptá na Hynka. Ve zkratce jí popíšu, jak to proběhlo, ale zprávu jí nepředám. Něco mi říká, že by se okamžitě starala, jaké oblbováky má nyní Hynkovi shánět.
„A kde je Heinrich nyní?“ zeptá se jen tak ledabyle.
„Spí.“
„Dobře. Měl byste se taky prospat; vypadáte příšerně. A to jsem vám to nechtěla říkat.“
Suše se zasměju, abych ji potěšil, že její suchý vtip mě pobavil.
„Nebojte, pokud od doktora dostal oblbováky, prostě se teď prospí. Má nejspíš půlnoc,“ vysvětlí s vtipem.
Jen přikývnu. Chci se jí zeptat, proč u pohovoru neřekla celou pravdu. Proč své budoucí zaměstnance nevaruje, že jejich zaměstnavatel je maniak a neúspěšný sebevrah, co má výkyvy v náladě, až to bolí. A má dokonce i diagnózu. Nechci nad tím moc uvažovat, proto dám na její radu a jdu se trochu vyspat.
Pokojně spím asi tak pět hodin. Pak mi to nedá a jdu zkontrolovat Hynka.
Pořád je v hlubokém limbu. Protože vím, že už bych neusnul, posadím se na zem vedle něj. V tu chvíli se zavrtí a já se leknu, že jsem ho snad probral. Ne. Jen se převalil na záda. A najednou mu se mu začnou škubat končetiny až groteskně nahoru a dolů, dokud se kompletně neodkope, ale spí pokojně dál. Zadržím smích. Vstanu a znovu ho přikryju. Zarazí mě, když si chci zase sednout, protože mě ve spaní chytne za triko.
‚Klid, nikam nejdu,‘ pomyslím si a posadím se na postel vedle něj. Je vtipné, že se chová jako dítě. Podepřu si hlavu a netrvá dlouho a taky zase usnu.
---
Když se probudím, všimnu si, že ještě pořád spí, ale už mě aspoň pustil. Odolám nutkání mu jeho ruku dát zpět pod peřinu. Vypadá to, že už má klidné spaní a jeho dech je pravidelný. Neubráním se ovšem a zkoumám jeho spící tvář. Co jiného mám dělat? Neuvědomím si, že mu nyní především zkoumám rty. A tu úzkou linku mezi nimi. Pohltí mě najednou horko, když se vrátím do reality, a rychle odvrátím pohled stranou.
Ty vole, na co tak čumíš! Vždyť je to chlap! Hynek k tomu všemu! Jen teď ve spaní vypadá… jinak. Kurva.
Dlaní si zakryju půlku ksichtu. Musím se nějak uklidnit. Nic to neznamenalo. Byl mimo z prášků, kurva! Tak na to furt nemysli! Ale toho pocitu ani myšlenek se nemůžu zbavit. Sevřu si vlasy v obou dlaních a tiše zaúpím.
‚Moc nad tím uvažuješ,‘ rozhodnu se nakonec v mysli.
---
Hynek se probudí zrovna ve chvíli, kdy se rozhodnu si jít uvařit kávu. Slyším jeho šoupající se nohy po zemi. Nejdřív zaváhám, když si vzpomenu, co se stalo předtím. Nakonec se k němu ovšem ohlédnu.
„Kávu?“ zeptám se ledabyle.
„Mhm,“ odpoví mi, než se usadí za stůl.
„Co si dáš k ní?“
„Kafe postačí.“
„Nic jsi nejedl.“
„Jo. To vím.“
„Tousty?“
„Ne.“
Prodlužuju konverzaci tak dlouho, dokud to vypadá ještě přirozeně. Nechci se na něj podívat. Nevím proč. A zároveň vím. Prosím přitom konvici s horkou vodou, aby se vypnula až za několik hodin. Do té doby se pokusím racionálně myslet. Aspoň těch pár hodin, co mi dá. Bohužel pro mě, po chvíli se sama automaticky vypne a můj čas vyprší. „Něco sladkého?“
„Není třeba.“
„Jak se vede?“
„Celkem na hovno, když mluvím s něčími zády.“
Má pravdu, teď jsem ten dětinský pro změnu já. „Ta záda ti dělají kávu.“
„Nevšiml jsem si, že bys hýbal rukama.“
Nebuď srab. Třeba ti potvrdí, že to nic neznamenalo. Prostě byl mimo z prášků, tak nad tím až tak moc neuvažuj, jo? Nefandi si, všechny ženský ti taky daly košem. Křivě se usměju, když mě vlastní mysl takhle shazuje. Ale něco pravdy na tom je. Vztah mi nikdy nevydržel, protože jsem vždycky upřednostnil svoje studium. A to se žádné z těch holek nelíbilo.
Když zrovna Hynkovi zalévám kávu, přiřítí se odněkud tornádo jménem Ingrid. Hned pleskne nějakou obálkou o stůl a vysypají se z ní nějaké fotky.
„Smím vědět, zda vám oběma přeskočilo?“ rozčiluje se hned a Hynek si jen zacpe uši a zkroutí obličej do nepříjemné grimasy.
„Mně ne, jenom jemu,“ zhodnotím racionálně. Šílenství asi mají v rodině.
„Očividně i vám, Martine!“ zasyčí na mě Ingrid protivně. Co jsem provedl? Donesu Hynkovi kávu a usadím se za stůl. „To si jen tak budete popíjet kafíčko nebo co?“ zavrčí nevrle, div mi složku neomlátí o hlavu.
„Co jsme zase udělali?“ nechápu.
„Tohle!“ zaprská ta ženská nevrle a hodí po mně jednu fotku. Nemám na její vztek moc náladu, abych pravdu řekl. Když ovšem očima sjedu na fotky, trochu ve mně hrkne. To je přece ta benzínka, kde jsem si koupil kávu.
„Není třeba se vzrušovat, nic to nedokazuje,“ prohodí Hynek klidně a usrkne si kávy.
„Že ne? Tak proč mě ti parchanti chtějí peníze, aby to neposlali do novin?“
„Protože je o tobě známo, že ráda rozhazuješ moje peníze?“
„Protože musím být z nás dvou já ta racionálnější!“
O tom by se dalo pochybovat. „Vždyť jsou to jen fotky,“ nechápu, když si je prohlédnu. „Maximálně pod to můžou napsat, že nás viděli na benzínce, toť vše. Ostatní budou jenom domněnky,“ ozvu se.
„Domněnkami se ti zatracení pisálci živí!“ zasyčí Ingrid pro změnu na mě.
„Chci říct, že očividně měli důvod, aby ty fotky poslali nejdřív vám a ne do televize a novin. Pokud tak už samozřejmě neučinili.“
„Cože?“
„Ingrid, zamyslete se nad tím. Dle mého si jsou vědomi, že ty fotky samy o sobě nic nedokazují. Chtějí z vás vylákat peníze jen tak, ale nemají žádné důkazy. Jen nic neříkající fotky.“
„Souhlasím s Martinem,“ ozve se Hynek. „Jsou to jen fotky. Kdyby chtěli přijít s nějakým trhákem, museli by vědět, odkud jsme přijeli, kde jsme byli, co jsme dělali… takhle mě mají zachyceného, jak chrápu, a Martina, jak nese kelímek, pravděpodobně s nějakou břečkou.“ Jeho popis kávy nekomentuju, už jsem si zvykl. „Jo, sice mě nezachytili zrovna v nejlepší formě, ale pochybuju, že působím jako ochlasta z večírku. A kdyby tomu tak bylo, proč by mě odvážel Martin? Ti lidi uvažují jinak, proto vědí, že ty fotky jsou bezcenné, a proto se tě snaží zlákat myšlenkou, že by nás mohli nějak ohrozit. Chápeš, máti?“
Ingrid chvíli mlčí a vypadá to, že nad jeho slovy skutečně uvažuje. „Takže je mám prostě ignorovat?“ zeptá se věcně.
„Ano.“
„Nejhorší by nejspíš bylo, kdybyste jim poslala peníze a oni by to stejně uveřejnili do novin a televize, protože byste potvrdila jejich myšlenku,“ ozvu se. „Takhle budou sami nejistí, zda to něco znamená.“
„Co když vezmou mé zaváhání jako znamení, že to opravdu něco znamená?“
„A co?“ zasměje se Hynek. „Vždyť z toho hovno poznají.“
Chvíli je relativně klid, než do toho začne Ingrid zase šťourat. A samozřejmě, že se pohádají o takovou pitomost. Už se raději nevyjadřuju a v klidu si dopiju kávu. Je to zbytečné. Oba jsou tvrdohlaví mezci. Mlátit hlavou o sebe budou tak dlouho, dokud jednomu asi nepraskne lebka. Typičtí, horliví Němci.
Nakonec Ingrid odchází s tím, že těm dotyčným peníze pošle. Hynek jí slibuje, že jí nic podobného nedovolí. A já si pohrávám s prázdným hrnkem od kávy. Hynek si zhluboka povzdychne a protře si obličej.
Bože!“ zaúpí vztekle.
„Něco ostřejšího, než kávu?“ zeptám se ledabyle. Vidím totiž, že je tak akorát zralý si dát panáka.
„Ano,“ řekne jen.
Nemějte mi to za zlé - ostatně souhlasím s tím, že alkohol je metla lidstva a nemělo by se ho zneužívat. Ale někdy je prostě nejlepší tu metlu trochu zneužít, abyste zapomněli.
---
Z jedné skleničky se staly dvě a pak tři. Potom jsem je upřímně přestal pro naše dobro počítat. Překvapilo mě, když si Hynek poručil rum, s tím, že víno ani whisky mu tak nesednou. Na prázdný žaludek nesedne dobře nic. Ale rozhodl jsem se tolik nevyptávat na jeho chutě. Jeho jídelníček je prostě šílený a musím ho přijmout a snažit se ho trochu vylepšit. To ovšem neznamená, že mu aspoň v něčem nevyhovím, abych mu tím pomohl od blbé nálady. Jsem sice buran v oblasti alkoholu, ale tenhle rum měl příjemně nasládlou chuť. A protože se Hynek pomalu dostával do dobré nálady, nevěstilo to nic dobrého. I tak jsem mu ovšem dolil další skleničku se smíchem.
A opět přišel ten blbý nápad, že bychom si mohli zahrát hru.
Každý se mohl zeptat jen na jednu otázku a musel odpovědět podle pravdy. A když jsme poznali, že ten druhý lže, musel ten druhý vypít obě skleničky s rumem. Správně jste uhodli, že takové hry mi nikdy nešly, a už vůbec ne ve chvíli, kdy jsem byl už příjemně popitý. Hynek se ovšem náramně bavil. Protože si začal měnit pravidla podle toho, jak se mu to zrovna hodilo, takže někde v půlce jsme skoro za každou odpověď, ať už pravdivou či nepravdivou, museli pít.
„Dobře, dobře,“ směje se a zamyslí se. Jde mu to ale asi těžko, protože se chvilku potom tak pitomě rozesměje, že se musím smát stejně pitomě i já.
„Co?“
„Perfektní otázka.“
Ne. Na to se nebudeš ptát, že ne?“
„Tak ven s tím, kolik?“
„Ne, to je proti pravidlům.“
„Ale do prdele s pravidly. Kolik?“
„Ty se v tomhle fakt vyžíváš.“
„No co? Není se zač stydět. Kolik?“
Abyste pochopili, momentálně se mě ptá, s kolika holkami jsem spal. „Ne, to je moc soukromé.“
„Ale hovno soukromé.“
„To se raději napiju sám.“
„Byly aspoň dvě?“
„Ne.“
„Fajn, můžu se ožrat!“ zvolá vesele, když do sebe kopne obě skleničky. „Takže? Kolik?“
„S žádnou to neskončilo dobře.“
„Neříkej, že jsi panic. To bych se urazil.“
„O to se starat nemusíš. Opravdu ne.“
„Nebo snad popíjím s otcem svatým?“
„Drž hubu,“ směju se.
„Že bych se nemýlil?“
„Fajn, byly tři, stačí?“
„Wow, tři se kterými jsi to dotáhl tak daleko. Tak to klobouček. Kolik z nich bylo-…“
„Dokonči tu větu a už s tebou nehraju!“
„Fajn, pravda. Student si asi málokdy může dovolit kurvu.“
„Teď jsem na řadě já.“
„Na to se ani ptát nemusíš, sám nevím,“ zazubí se nevinně.
„Ani jsem se na to zeptat nechtěl. Do prdele, to se teď bude všechno točit kolem sexu nebo co?“
„Proč by ne? Je to normální téma. A mělo by se o tom více mluvit.“
„No, mně to jako moc normální téma nepřijde.“
„Proč? Kdekdo se dneska chlubí, kde všude strčil ptáka. Ať už během jídla nebo na netu, to je fuk.“
„Můžu se teda zeptat?“
„Na cokoliv.“
Pohrávám si se sklenkou, než seberu odvahu a zeptám se. Případně můžu říct, že jsem na mol. „Víš, s kolika všema jsi spal a znal jejich jména?“
To ho očividně zarazí, protože pozvedne trochu obočí a usměje se pro sebe, než mu pohled skončí v prázdné sklence. „Ani ne. Těch kurev bylo víc než dost.“
„Jak to?“
„Teď jsem na řadě já,“ zazubí se. „Co ty? Líbal ses s chlapem?“
Aha, tady mě někdo zkouší. „Nedobrovolně, ale jo,“ pokývám hlavou.
„Až tak nedobrovolné to určitě nebylo.“
„No, byl jsem minimálně na mol, když se to stalo. Pokud se to teda stalo. Nebo byl ten chlap mimo sám.“
„Ale nebránil ses.“
„Když jsem na mol, nemám zábrany. Asi jako každý jiný opilý člověk.“
„Pravdu díž,“ souhlasí a zasměje se. „Dobře. Teď jsi na řadě ty.“
Místo otázky si rovnou naliju sklenku a kopnu ji do sebe. Hynek se na to jen ušklíbne a rovnou si naleje taky. „Takže? Jak jsi na tom ty se svým štítem?“ zeptám se přímo, když mi ještě hrdlo hoří po alkoholu. Sakra, nebezpečně dobře kope.
„Jo. Líbal jsem se s chlapem,“ řekne, ale rovnou si naleje znovu a obsah sklenky v něm hned zmizí. Promne sklenku mezi prsty, než ji zase položí na stůl. Dává si se svou další otázkou teda na čas. Nakonec semkne rty k sobě a prohlíží si prázdnou sklenku, když se konečně zeptá: „Spal jsi s chlapem?“
„Ne, tak na šrot jsem ještě nebyl,“ zasměju se.
„Skutečně?“ zeptá se skepticky.
„Mám ti snad nastavit prdel, aby sis to zkontroloval?“
To nás oba rozesměje. „Ne, díky, to opravdu nebude třeba.“
„A co ty?“ zeptám se. „Když už jsme to načali.“
Na chvíli nastane ticho. Hynek nakonec vezme láhev a oběma nám nalije. „Co myslíš?“ zeptá se místo toho.
„Nevím, proto se ptám,“ odpovím a ťuknu si s ním. Zakašlu, když mi rum projede hrdlem.
„Jo,“ řekne konečně a já k němu ihned vzhlédnu. „Znechucen nebo zaražen?“
Na to nemám nyní odpověď. I když jsme oba už značně v ráži, tohle by určitě neřekl ani z vtipu. „Spíš…“ snažím se myslet v němčině, ale jde to stěží. „Překvapen.“
„Překvapen čím?“
„Nevím, kurva. Jen tak na potkání člověk neříká, že se vyspal se stejným pohlavím.“
„Takže tě to neznechucuje?“
„Každého věc s kým spí.“
„Víš, že jsi pokrytec?“
„Proč?“
Hynek se uchechtne, ale raději si nalije tentokrát pořádně. „To je fuk.“
„Proč mám být pokrytec?“ chytím se toho horlivě.
„Nevím. Protože na to většinou lidi reagují znechucením nebo tak.“
„Jsme v 21. století, lidem je to tak nějak už u prdele.“
„Ne všem.“
„Fajn, řada je na mě se ptát.“
„Ne, ne, ne. V žádným případě. Teď jsem na řadě já,“ protestuje Hynek ihned, sebere láhev a nalije si. Asi na posilnění.
Tak to pokračuje ještě pár kol. Pár dalších intimních otázek. Když je po delší době na řadě zase Hynek, trvá mu to. Obávám se, že to bude naše poslední kolo. Taky vnímám už jen z půlky, co se děje. A to není moc dobré. Alkohol vám pomůže se příjemně uvolnit a vy ztratíte veškeré zábrany.
„Umíš tančit?“ zeptá se konečně. Rozesměju se.
„Opravdu? Však jsi mě viděl tančit s Ingrid.“
„Jo, ale to bylo značně nechutné.“
„Tak to teda dík.“
„Doufám, že ses urazil.“
„Ano a zranil jsi moje city!“
„Tak mi to dokaž,“ řekne najednou.
„Co?“ zeptám se zaraženě, ale to už ho vidím, jak se pomalu dostává na nohy. Očividně se mu zamotá hlava, proto se chvíli opírá o stůl, ale když si je jistý krokem, nabídne mi ruku. „Asi ti hrabe, víš to?“
„Copak? Bojíš se, že lžeš?“ ušklíbne se provokativně.
„Já a-… no to si vypiješ!“ nechám se zviklat, popadnu jeho ruku a div oba neskončíme na zemi, protože mě nohy nejdřív zradí. Když získám svou rovnováhu zpátky, ukážu na něj hrozivě prstem. „Umím tančit, sakra! A přinutím tě to vzít zpátky!“
„Už se těším, až si budeš muset nalít dvě sklenky,“ usměje se nevinně. Hajzl jeden! Zpochybňovat moje schopnosti, ha!
„Fajn, ale budeš mi partnerem! Samotnému by se mi blbě tančilo!“
„Spíš bys letěl hubou napřed. Neboj se.“
„Vlastní zkušenost?“ Na mé rýpnutí ovšem nereaguje. Doplahočíme se o kousek dál, abychom měli trochu prostoru. Sakra - mám mít ruku nahoře nebo dole? To je fuk! A co hudba? Ser na hudbu, nebude si z tebe nějaký zasraný Němec dělat prdel. Jakže to bylo? A co vlastně tančíme? „Co tančíme?“
„To je jedno. Klidně něco rychlého i pomalého. Přizpůsobím se.“
Chtěl jsem mu to dát sežrat, takže jsme začali tangem. Blbý nápad. Hned jsme vrazili do stěny po pár tempech. Když mi kolem hlavy přestaly poletovat hvězdičky, zvolil jsem raději valčík. Naštěstí se mnou souhlasil. Chvíli jsme se beze slov dohadovali, kdo koho vlastně povede. Nakonec jsem tichou válku vyhrál a vítězoslavně se zakřenil. Jen na mě udělal ksicht a vyplázl jazyk. Ale když jsme oba začali pobrukovat stejnou melodii a začali tančit, sakra, měl jsem dojem, že tančím se ženskou. A i jemu to šlo, nebudu lhát.
Oba jsme museli být solidně na šrot, jinak bychom si toho druhého tak moc nepřipustili k tělu. Určitě tomu tak bylo… Muselo být.
A přesto, když si Hynka k sobě přitáhnu po jedné z otoček k sobě, ztratí rovnováhu a já skončím na zemi s ním.
„Tohle bychom měli dělat častěji,“ směju se, když jsme oba rozplácnutí na zemi.
„Takhle jsem se dlouhou dobu už nebavil,“ přizná se se smíchem i on.
Přikývnu, protože se tomu taky musím smát. Když se náhle dostane na lokty a nyní se jeho hlava objeví nad tou mojí, smích mě trochu přejde. Ty většinou nebezpečné a chladné oči teď tak září… a celkově z něj tryskají endorfiny. Sleduji jeho prst, kterým mi pomalu přejede po čele, nose, rtech… které mi pomalu obtáhne, než mi stiskne bradu mezi prsty a trochu ji nadzvedne.
„Teď jsem na řadě já s otázkou,“ připomenu mu.
Podepře si hlavu a ušklíbne se. „Ano?“
„Jaké to je líbat chlapa?“
Palcem mi pomalu přejede po bradě. „Nevím,“ odpoví, než se ke mně nahne a proti rtům mi zašeptá: „Asi to budu muset vyzkoušet na tobě.“
A jeho rty se přitisknou na ty moje.
Ta část v mém mozku, která mě upozorňuje na nebezpečí, nyní přímo vytasí rudou vlajku. Ale jiná část ji s radostí spálí a vyvěsí bílou vlajku. Protože tomu polibku se nedá říct ne. I když byl krátký a takový ne moc vážný či vášnivý, zanechá mi na rtech příjemné brnění a touhu to zkusit znovu. A naštěstí je stejného názoru, protože když k němu zaputuje moje ruka, aby ho stáhla dolů pro další, sám se rychle znovu přisaje na moje ústa. Vyměníme si ještě jeden takový letmý polibek - snad na zkoušku, abychom se oba ujistili, že i ten druhý souhlasí nebo že jsme oba dostatečně na mol. Ten třetí totiž Hynek změní v něco, co se dá jen stěží popsat. Snad jenom tak, že jsem chvíli nevěděl, kde končí moje rty a začínají ty jeho… nebo tak, že když to skončilo po nekončící době, měl jsem rty v jednom ohni… a chtěl ještě jeden a mnohé další takové polibky. A Hynek na tom nebyl jinak. Jinak by mě totiž nepřitlačil na zem a nepokračoval v tom dokonalém plenění mých úst.
---
Ta Ingrid by si zasloužila buď zapálit na hranici pro čarodějnictví, nebo dostat metál za svatost. Ve chvíli, kdy mi mozek vypověděl službu, a Hynek toho svou šmátrající rukou chtěl nejspíš zneužít, totiž někdo práskl dveřmi, až jsme oba nadskočili a hned mezi námi byla pár metrová vzdálenost. A ze mě taky z poloviny opadl nejspíš i alkohol, protože mi v tu chvíli došlo, čemu jsme se tady oddávali… a že mě to sakra vzrušilo. No do prdele. Takhle na šrot jsem ještě asi nikdy nebyl, pravda - ale mému tělu se to líbilo? Cože?! Nebo za to může nedostatek sexu? Zkuste si myslet, když se vám mozek koupe v alkoholu.
„To nemůžeš aspoň zaklepat, než jen tak vletíš zase zpátky?“ ozve se místo toho otráveně Hynek a prudce vstane, div rovnou neskončí na zemi.
„Vidím, že se náramně bavíš,“ zhodnotí Ingrid, když se zastaví a mně dojde, proč jí Hynek šel naproti. Nyní se totiž sám schovávám za gaučem a můžu se tak trochu vzpamatovat z toho, co se dělo před chvíli. Co se sakra vlastně dělo? „To už ti nestačí pár skleniček, ale rovnou celá flaška?“ prská Ingrid protivně.
„Mám na to právo, když mě někdo od rána furt buzeruje.“
„Tak buzeruje, jo? Na rozdíl od tebe se starám, aby neutrpěla tvoje pověst moc ztráty, abys věděl!“
Abych předešel větší hádce, rozhodnu se pro její narušení. A to tím, že se spěšně odplazím do kuchyně a nahlas prásknu dvířky. Sakra blbý nápad. Kurva, moje uši! Oba se otočí a já předstírám, že jsem se právě zvedl, protože jsem něco hledal v kredenci.
„Ach, Ingrid! Nemáte nějaké tradiční talíře nebo rovnou soupravu? Napadlo mě, že by prospěla občas změna,“ usměju se nevinně. Co to melu?!
Oba tím naštěstí šokuju, takže je na chvíli ticho. „Tradiční?“ zeptá se Ingrid konečně.
„Jo. Třeba takový cibuláky?“
„A to proč?“
„Jen tak. Změna je hezká.“
„Nechápu proč zrovna cibulák?“ zeptá se mě Ingrid pomalu jako nějakého magora. Ale já jí za to v duchu děkuju. Dá mi tak možnost srovnat si v hlavě, co to sakra melu.
„Víte,“ začnu a konečně vyjdu z kuchyňského koutu. „Tady s Hyn-… Heinrichem jsme se bavili, že tradiční porcelánová souprava má takové své osobní kouzlo.“
Ingrid pohlédne šokovaně na Hynka. „A proto jsi ho jako malý musel vždycky rozmlátit?“ zeptá se pohrdavě. Kurva.
„To dělal jako malý,“ směju se, abych předešel trapné situaci. „Teď, když jsem mu vysvětlil, že pro moji rodinu to má určitý symbol, tak pochopil, že pro někoho má takový kus porcelánu prostě… cenu. Chápeme se, že jo?“ Křivě se usměju. Nenápadně přitom loktem dloubnu do Hynka, aby kurva spolupracoval taky.
„Ehm, jo, prý mu vadí, že každou neděli nemá ten zatracený krám,“ odpoví Hynek suše. Dělá si prdel?! Štípnu ho pořádně do boku. Přímo cítím, jak se napne a semkne rty. Hodí po mně nehezký pohled, ale hned na to se zeširoka usměje. „Jo, pravda. Tradice se mají dodržovat, že ano, matko? Kdepak máme náš servis?“ Přímo vidím, jak ho to stojí všechny síly mi jednu nevrazit.
„Daleko od tebe, ještě bys mi ho zničil,“ zabručí Ingrid a rozhlédne se kolem sebe. Toho Hynek využije a chytne mě za ruku, než mi ji nepříjemně zkroutí.
„Co blbneš?“ syčí na mě a téměř přitom nehýbe ústy.
„Zachraňuji nám krk, když jsi nás oba ožral,“ připomenu mu stejně sevřenými zuby.
„No…“ ozve se Ingrid konečně a otočí se k nám, kdy oba od sebe hned odskočíme, „je pravda, že teď už bys mohl být trochu rozumnější, Heinrichu. Takže bych vám jeden set mohla věnovat, Martine, co vy na to?“ usměje se nyní na mě.
„Nemohl bych být šťastnější,“ souhlasím se stejným úsměvem.
„Dobře. Hned vám teda jeden pošlu.“
Můžeme s tou fraškou už přestat? „Proč jsi vůbec přišla, mami?“ zeptá se Hynek konečně. Očividně ho její neohlášená návštěva sere víc, než kdy jindy.
„Jen oznámit, že na dva, tři dny odjíždím za Stellou. Tak to tady nezboř a zase něco nepodělej, nebyl by tu nikdo, kdo by tu šlamastyku za tebe napravil, Heinrichu, dobře?“ usměje se Ingrid mile. Počkat, cože?! „Ale co se tak díváte, Martine? Taky potřebuji někdy vypnout, nemyslíte?“
„Počkat, počkat. Kam nebo proč?“ zeptám se tupě.
„Nemám snad právo vzít si dovolenou?“ Aha a já mám mít dovolenou kdy?
„To ano, ale-…“
„Tak vidíte. Máte to tady na starost, Martine.“
„Jak on? Proč ne já?“ nechápe Hynek.
„O tom jsme už mluvili, Heinrichu,“ usměje se Ingrid mile, když si upravuje rtěnku v malém zrcátku, které se jí objevilo v ruce nevím kdy. „Myslím, že vám oběma mohu důvěřovat, že to tady nelehne popelem.“
‚To si teda nemyslím,‘ pomyslím si skepticky. Když vidím, jak Ingrid špulí rty, musím uznat, že se mi trochu sevře žaludek.
„Můžeš toho nechat? To je nechutný, sakra. Myslí na svůj věk!“ prská Hynek, zatímco se raději vzdálí.
„Taky tě mám ráda,“ zašvitoří Ingrid vesele. „Hodně štěstí a pevné nervy, Martine. Mějte se.“ A vypadne. Sakra!
Mezi námi je takové ticho, že dokonce slyšíme, jak pneumatiky auta skřípají, když se Ingrid vzdaluje od sídla. A dunivé zavření brány.
V místnosti je pořád ticho a nepříjemné dusno.
Jako první to ticho naruší Hynek svým uchechtnutím, které ale násilně potlačí. Mně to ale nedá a taky mám blízko k smíchu. Nakonec to ani jeden z nás nevydrží a rozesmějeme se ve stejnou chvíli.
„Sakra!“ směje se Hynek a sevře si vlasy mezi prsty. „Ta přijít o chvilku později!“
„Můžeš být rád, že umím improvizovat,“ připomenu mu se smíchem.
„Ale jak, sakra! Jak tě napadl zrovna cibulák?“
„Nevím! Ale vím, že jsem ho tady nikde neviděl.“
„Jo, ten jsem vždycky s radostí rozbíjel.“
„Proč, ty vole?“
„Nevím, byl jsem tehdy děcko. Ptej se děcka, proč rozbíjí věci.“
Taky jste si všimli, jak ani jeden nekomentujeme to, co se dělo těsně předtím, než přišla Ingrid? Jo, já taky ne. Lidský mozek má totiž skvělou schopnost vytěsnit něco nepříjemného nebo traumatizujícího, když jste na mol. Ale my jsme si to oba pamatovali. Jen jsme nevěděli, že si to pamatuje i ten druhý. A někdy je lepší improvizovat. Aspoň do chvíle, než na to přijde zase řeč.
Ta měla přijít hned záhy, když se Hynek opřel o sedačku a zadíval se na mě.
„Asi už nejsi na mol, co?“
„Ne, úspěšně střízlivím,“ ujistím ho s úsměvem.
Promne si pomalu čelo a vidím, že uvažuje. „Dáme ještě jedno kolo?“ zeptá se s úšklebkem. Jedno kolo čeho? Chlastu? Chlastací hry? Nebo toho? Nebo něčeho, k čemu (naštěstí nebo bohužel?) nedošlo?
„Spíš bych řekl, že oba máme za dnešek víc než dost,“ zhodnotím racionálně. Jo, jsem srab. Dejte mi korunu a pasujte mě na krále srabů. Někdy je lepší fakt dělat blbého, nebo že jste zapomněli, než přiznat si nahlas pravdu.
Hynek nasadí trochu smutný úsměv, ale přikývne. „Dobře,“ překvapivě souhlasí.
„Něco k jídlu?“
„Vajíčka by bodla.“
„Jo,“ řeknu jen, ale dívám se před sebe, když kolem mě projde směrem do koupelny. „Dveře otevřené,“ zavolám za ním.
„Já vím,“ volá ledabyle nazpátek. Jedno z nepsaných pravidel, co se mi osvědčilo před pár dny. Až mě samotného překvapuje, že s tím Hynek souhlasil. Možná to bylo jeho skryté gesto, jak mi něco naznačit dopředu. Ale pro mě to byla drobná výhra. Můžu dělat něco jiného a vím, že on neudělá nějakou kravinu. A přesto, když zaslechnu tekoucí vodu, pořád se nehnu z místa. Místo toho očima zaputuji k otevřeným dveřím.
Nádech, výdech, Martine. Nebuď přece debil!
Nebudu lhát. V hlavě mám bordel. Pořádný. A jediný způsob, jak se ho zbavit, je na něj přestat myslet. Ale to jde jen těžko. Protože rty mi pořád hoří a místa, kterých se mě dotkl na těle, prahnou po dalším doteku. Kurva.
Pár polibků ještě nic neznamená. Hlavně, když jsme byli oba na šrot, ne? Ani ten tanec. Ani cokoliv předtím…
Dokud nebudu mít pořádný důkaz, nebudu si z toho nic vyvozovat.
Nesmím. Jinak se spálím. Nebo toho budu litovat.
---
Začíná mi pomalu třeštit v hlavě. Ani bych se nedivil, kdyby na tom Hynek nebyl stejně. Ten má na rozdíl ode mě možnost vypnout. A já mám možnost udělat si ještě jednu pořádnou kávu. A že mi bodne. Srovnám si přitom myšlenky. Nerad bych chodil kolem horké kaše nebo dělal, že se to nestalo. Už jsem to udělal jednou a vadilo mi to. A tohle by nebyla hra, kterou jsem chtěl s Hynkem hrát. Určitě se mi vysměje a smete to pod koberec, že byl opilý, možná pořád je, ale že si to srovnal v hlavě a že nemá prostě zájem. Však si může vybírat mezi tolika lidmi. Co by měl ze mě, že jo.
Co bych měl já z něj?
Ne, ne, ne. Nedělej ukvapené závěry. Ještě není nic jisté.
V tu chvíli se vypne voda a já zpozorním. Někdy je hodně těžké se zeptat na tak jednoduché otázky, a proto kolem nich kličkujeme pořád dokola. A přitom jejich odpovědi jsou pro náš život tak zásadní.
„Žiju,“ oznámí mi s úšklebkem na ksichtě, když dojde do kuchyně v županu, a zamíří rovnou k lednici, aby uhasil žízeň. Jeho postupy už znám téměř nazpaměť, proto se nemusím na něj ohlížet, když dojde k ledničce. Bude uvažovat asi tak pět, šest vteřin, než hrábne po džusu nebo vodě. Tyhle dva nápoje pije vždycky po sprše. A protože z něj i přes župan pořád sálá teplo, je jasné, že se sprchoval.
Zahledím se na pánev, kde na mě prskají vajíčka. Nepřítomně do nich dloubnu, aby se nepřipálila. Když ho slyším, jak zavře ledničku a hltavě polyká, je mi jasné, že zvítězil džus přímo z krabice. Kradmo k němu zaputuji očima a sleduji jeho pohybující se ohryzek, kdykoliv polkne. Počkám, až dopije a krabici vrátí zpátky na své místo do ledničky.
„Bylo to jen součástí hry?“ zeptám se a zarazím ho ještě v předklonu. Otočím se zpátky na vajíčka a opět do nich trochu dloubnu. „To předtím?“ snažím se upřesnit, když nereaguje a jen zavře ledničku. Přejde ke stolu, kde pořád leží láhev s rumem. Ohlédnu se na něj přes rameno, abych ho měl pod dozorem.
„Jo,“ odpoví konečně. To znělo víc, než střízlivě.
„Dobře,“ řeknu i já a vypnu sporák. Vajíčka jsou hotová… a já mám v hlavě jasno. Když chci dojít pro talíře, zarazím se, protože Hynek vezme láhev s rumem do ruky a zbytek alkoholu z ní vypije přímo z hrdla na jeden zátah. Když dopije, nahlas vydechne a utře si hřbetem ruky rty. Potom se na mě podívá.
„Já myslel, že ještě hrajeme,“ řekne smrtelně vážně.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 4
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

ShiwoftheShadows
ShiwoftheShadows

Než se pustíte do mých příběhů, vězte, že to není jednoduchá červená knihovna. Zaměřuju se spíš na příběh, detailní popisy, …

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.