Opravdu řekla to, co si myslím, že řekla? Němě na ni zamrkám. Rozhlédnu se a ukážu na sebe jako pako.
„Myslíte mě?“ zeptám se zaraženě.
„Samozřejmě, sedí tady snad ještě někdo?“ zeptá se s ironickým hlasem.
„Ne, jen… nečekal jsem, že to bude… tak rychlé,“ zhodnotím nahlas, pořád zaražen.
„Potřebovali jsme rychle někoho najít, proto rychlé rozhodnutí. Vaše odpovědi mi bohatě stačily k tomu, abych vydedukovala, že se na to místo perfektně hodíte.“
Měl bych se radovat, měl bych slavit… ale přesto tady sedím zaražený.
„Nebo pro nás snad pracovat nechcete?“
„Ale ano, chci, jen-…“
„Počáteční plat bude přibližně takový,“ řekne a ukáže mi už předem připravené smlouvy. Obočí mi téměř vyletí z tváře. TOHLE že je nástupní plat? Mě omyjí… „Samozřejmě, po zkušební době jednoho měsíce se suma zdvojnásobí,“ pokračuje, ale mě mozek ihned vyvěsí zelenou vlajku po slově ‚zdvojnásobí‘. „Samozřejmě denní suma se také zdvojnásobí, když se bude jednat o svátek či oficiální prázdniny ve škole. Umožníme Vám během Vaší práce dokončit také školu, ale pouze dálkově. Musíte být zde přítomen dvacet čtyři hodin denně, jak jsem zmínila předtím.“
„Pravda,“ zareaguju. Zpátky nohama na zem. „Nespecifikovala jste, o jakou práci se jedná.“
„Budete se starat o mého syna. Budete mu společníkem a přítelem. Ale především dohlédnete, že dělá svou práci… a nepokouší se připravit se o život.“
„Cože?“
„Můj syn, Heinrich Becker, je vedoucím projektu na regeneraci a prodlužování života. Ironické, že zrovna on mívá sebevražedné sklony, že? Neslyšel jste o něm, protože o tom projektu ví jen velmi málo lidí, a tak to také zůstane. Problém je v tom, že Heinrich si moc nevěří, mívá často sklony k hlubokým depresím, které mu brání dokončit jeho práci. Jeho sponzoři na něj tím pádem samozřejmě tlačí, což způsobuje větší deprese. Někdy je pro něj dokonce hodně těžké opustit postel. Jindy zase pije celý den. Vaším úkolem bude ho rozptýlit, když nebude pracovat, aby byl motivovaný a soustředil se.“
„Takže mu mám dělat chůvu?“ zeptám se ironicky.
„V podstatě ano. Ujistíte se, že se baví, že odpočívá, že dodržuje pitný režim, že jí tři jídla denně minimálně a především - že se nesnaží spáchat sebevraždu. Musíte si uvědomit, pane S., že se jedná o velmi důležitý projekt. Ale také vyžaduje značné množství sebedůvěry. Ta mému synovi pomalu ubývá, když není úspěšný. Proto se uchyluje k alkoholismu a depresím. A nejednou se stalo, že jsem ho ztratila na chvíli z dohledu a mohlo dojít k neštěstí. Proto mějte oči na stopkách. Proto ta práce není pro nafintěné slečinky… proto musíte být přítomen dvacet čtyři hodin denně. Už nejspíš chápete, proč tu krásku před Váma jsem nevzala. Ano, byla krásná, uměla by prodat své tělo. Tím pádem by rozptylovala mého syna od jeho úkolu. Určitě by ho nezvedala, když by ho našla opilého a nepostarala by se, aby se nezadusil vlastními zvratky. A když jsem se jí zeptala, zda by mu zabránila se zabít, řekla, že by nevěděla, jak reagovat, kdyby jí to řekl. Takže o sobě nepochybujte. Pokud o sobě zapochybujete, Heinrich to ucítí a využije to proti Vám. Rozumíme si?“
„Nejspíš ano.“
„Asi se tomu těžko věří. Nejlepší by bylo, kdybyste se s ním setkal osobně, pravda?“
Je pravda, že mi to připadá pořád jako zvláštní sen. Nějaký utopický sen.
„Ještě tento týden bych uvítala, kdybyste se přestěhoval do hlavního sídla.“
„Hlavního?“
„Toto je jen jeho východní křídlo, tedy můj domov. Můj syn obývá hlavní sídlo, kde má i svou laboratoř. Ach, pravda,“ vstane a obejde stůl. „Ještě jedna podstatná věc. Do laboratoře máte přísně zakázáno chodit. Heinrich Vás o tom jistě poinformuje sám. Nesmíte ho v žádném případě rušit během práce.“
„A co budu tedy dělat, když bude pracovat?“
„Budete mít k dispozici celý dům.“
„Celý?“
„Ano, je samozřejmostí, že se budete nudit. Můžete dělat cokoliv, ale musíte zůstat na území tohoto domu, abyste dohlédl na Heinricha.“
„Kdo bude obstarávat jídlo a jiné položky?“
„O to se nemusíte starat,“ řekne a opře se o svůj stůl. „Vaším úkolem bude hlídat a bavit mého syna.“
„Nemá přítelkyni?“
„Ne. Kvůli své práci si ji nemůže dovolit. Žena, která ho doposud hlídala, to… řekněme už psychicky neutáhla. Náhle odešla. Přesněji řečeno, musela jsem ji vyrazit. Pozdě jsem si uvědomila, že ženská opatrovnice bylo to nejhorší rozhodnutí. Místo své práce mého syna rozptylovala. A přestože jsem dnes pozvala bohužel opět ženy, byly mi doporučeny jako schopné ženy. Ani jedna, jak vidíte, neobstála. Možná tato změna Heinrichovi taky prospěje. Máte zkušenosti s opatrovnictvím?“
„Ne.“
„Berte to jako možnost je získat.“
Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Vše, co říkala, bylo pořád jako v oparu. I tu sumu na smlouvě jsem si musel vysnít…
Zbystřím, když mi najednou podá smlouvu do rukou. „Můžete si ji číst, zatímco Vám ukážu hlavní sídlo,“ navrhne.
Něco mezitím mluví, ale vnímám jí jen na půl ucha, když si pročítám smlouvu a hledám nějaký otazník nebo chyták. Zní to sakra až moc pohádkově! Kde je do prdele tlačítko na katapult, aby mě hezky rychle vyhodili? Vzhlédnu, když sdělí, že zde bude můj pokoj. Informuje mě, že pro věci si můžu zajet a zařídit si zbytek věcí do konce týdne. Konec týdne - takže na to mám ještě čtyři dny.
„Nějaké otázky?“ zeptá se, když vidí, že stojím na místě a čtu si.
„Kde je háček? Když něco rozbiju nebo pokazím, budete mi účtovat dvojnásobek ceny? Když se něco stane Vašemu synovi, budu platit pokutu a vyrazíte mě?“
„Nic z toho, jen to poslední - ano, vyrazím Vás na místě a nevyplatím Vám ani korunu. Ach, abych nezapomněla, ale asi se toho u Vás nemusím obávat - absolutně žádné city na pracovišti.“
„Co prosím?“ zeptám se trochu se smíchem.
„Slyšíte dobře. Pro případ nouze, že by se z Vás vyklubal bisexuál či něco podobného.“
Můj výdech se téměř změní v uchechtnutí. „Dobře, toho se obávat nemusíte,“ ujistím ji.
„Ta, která odchází, to taky slibovala a ejhle, najednou je z ní těhule. Chraň bůh, naštěstí to není Heinrichovo. To by byl malér. Ale i tak - bere si domov do práce, a to byla chyba. Zbytečně působí potíže lidem okolo.“
„Ale na druhou stranu - jak mu mám porozumět a předpovídat jeho činy, když se s ním nijak ani nespřátelím?“
„Nejste tady od toho, abyste byl jeho chlastkamarád. Budete ho hlavně hlídat, aby si neublížil.“
„I Váš syn je chlap, jasně, že si potřebuje taky někdy uvolnit páru nebo… vrznout.“
„Na to nemá čas ani myšlenky. Kdyžtak mu jistě zajistíte nějakou kurvu.“
Jaksi zapomněla na profesionální filtr. Raději mlčím a následuju ji. Popisuje mi každý pokoj, co míjíme. Na konci prohlídky staneme před zavřenými, černými dveřmi. Nejsou na zámek, ale na číselný kód. Nepochybuju, že ten je až druhotný, když vedle něj je ještě skener na kartu a tabulka na otisk prstu.
„Zde je Heinrichova laboratoř. V žádném případě se nepokoušejte dostat dovnitř. Spustil by se alarm a police by Vás zatkla, bez ohledu na důvod.“
„Co když Heinrich omdlí, když bude pracovat.“
„Dobrá otázka. Nechám Vás, ať si na ni odpovíte.“
„K tomu budu potřebovat minimálně číselný kód do laboratoře.“
„Já ho neznám. Proto spoléhám na Vaši vynalézavost. Chcete si přece práci udržet?“ Mám to brát jako povolení, že ten kód mohu vyslídit na majiteli laboratoře?
„Takže mám zbytek týdne, abych se sem nastěhoval?“ zeptám se pro jistotu.
„Ano,“ odpoví suše.
„Co když se mnou Váš syn nebude spokojen?“
„To je mi jedno. Dostaňte se mu pod kůži a bude Vás zbožňovat,“ řekne se sarkasmem v hlase. Takovou matku aby čert pohledal.
„Co když nejsem ten typ, co by bral za parťáka?“
„Nebuďte na omylu - nemáte být jeho parťák.“
„Pravda, nijak se totiž nebudu lišit od chůvy.“
„Ani chůvou nebudete.“
„Jak to tedy odborně nazýváte u Vás v Německu?“
Stiskne rty k sobě, ale neodpoví. Najednou se ozve nevýrazný zvuk, jako když se vysavač vypne a přestane nasávat prach z koberce. „Vtěrka nebo budižkničemu, co si nevidí do huby,“ odpoví mi mužský hlas německy a já pohlédnu stranou. Černé dveře se pomalu se syčením zavíraly a k nám pomalu šel nějaký chlap v bílém plášti, s rouškou na puse, brýlemi, rukavicemi a všemu tomu korunovala jakási přilbice se sklem před ksichtem.
„Heinrichu!“ osloví ho Ingrid přísně a svraští obočí.
„Co, máti? Jen říkám pravdu. Však od toho bude snad placený, ne?“ otočí se k ní a konečně aspoň sundá tu přilbu.
„Můžeš si to sundat? Nechci mluvit s robotem!“ pokračuje jeho matka, značně rozčílená, když její syn má ještě svou výbavičku. „Děkuji,“ vydechne. Zavře oči, než se znovu podívá na svého syna. „Heinrichu, tohle je Martin S. Od příštího pondělí tady bude pracovat. Byla bych ráda, kdyby ses k němu choval se stejným respektem, jako on k tobě.“
„Takový pobuda?“ zeptá se a podívá se mým směrem. „Sotva beztak něco žbleptne.“
„Heinrichu,“ napomene ho.
„Beztak ani neví, jak se řekne čurák německy, takže neví, že mu budu nadávat a bude to brát jako za plnohodnotný titul,“ směje se mi řečený čurák do ksichtu.
„Příští rok bude mít doktorát z němčiny a už nyní mluví téměř jako rodilý mluvčí,“ informuje ho jeho matka suše. Ten povýšený úsměv mu trochu ochabne.
„Takže nám rozumí celou dobu? Výborně, leccos to usnadňuje,“ zhodnotí po chvíli rozumně.
„Mám dotaz,“ ozvu se s úsměvem, „když mu omylem vrazím, až se bude vzpouzet, nebude za to žádný postih, že ne? Obzvlášť když bude nezvladatelný v opilosti.“
„Mami, o tomhle bych si rád promluvil. O samotě,“ začne mě ignorovat.
„Není o čem, Heinrichu,“ usměje se Ingrid kysele. „Rozhodla jsem o tom sama.“
„Nejsem dítě, nepotřebuju dohled.“
„Chceš mě snad utrápit? Ta sanitka posledně mi bohatě stačila. Už to na mě neuhraješ.“
„Jsem dospělý člověk, mami.“
„Který má problémy, proto potřebuje někoho, s kým si bude moci kdykoliv pokecat.“
„Ne takového vola.“
„Ten vůl má jméno,“ ozvu se.
„Které je mi u prdele,“ otočí se ke mně s úsměvem. Ach, mohu mu vrazit a kopnout ho do koulí? Prosím! Aspoň jednou.
„Nemělo by být, v prdeli se totiž často objevují taky čuráci.“
„Naznačuješ tím něco?“
„Vidím, že si budete rozumět perfektně,“ usměje se Ingrid mile.
Heinrich si promne kořen nosu, než spojí ruce, jakoby se modlil. „Víte co? Budeme dělat, že se tento rozhovor nikdy neudál. Já se nyní vrátím zpátky do práce, vy dva vypadnete z mého domu a až vyjdu, nebude tady stát žádný debil, který by mě měl hlídat, a ty si třeba zajedeš nakoupit a za kamarádkou vypít si pár litrů vína, mami, dobře? Můžeme se tak domluvit? Pro mé duševní zdraví.“
„Právě pro to duševní zdraví tady pan Martin S. zůstane a bude na tebe dohlížet,“ usměje se Ingrid a poplácá svého syna po rameni. „Ale na tu skleničku vína si samozřejmě zajedu. Teď vím, že jsi v dobrých rukách.“
„Nenávidím tě,“ zašeptá Heinrich, políbí si spojené ruce, než popadne své krámy a zase zmizí za dveřmi.
Ingrid si zhluboka povzdychne a přejede si rukou po hrudi. „Omlouvám se, dneska má velmi špatnou náladu,“ zhodnotí.
„Je Vám dobře?“ zeptám se, když vidím, že je téměř na vybulení se.
„Ano, v pořádku. Máte plné právo smlouvu odmítnout. Rozhodnutí je na Vás. Jen si to dobře promyslete. Máte na to zbytek týdne, stejně tak případné přestěhování. Byla bych ráda, kdybyste mi však dal vědět, abych mohla začít rovnou hledat náhradu.“
Pomůžu jí si sednout. Z malé náprsní kapsy si vezme malou ampulku a spolkne rovnou dva prášky. Je mi jasné, že to s Heinrichem nemá ani trochu lehké. Chci se pouštět do boje s takovým trotlem? Na druhou stranu ty prachy jsou i tak mnohonásobně vyšší, než kolik bych tady musel trpět. Jak dlouho si můžu nechat srát na hlavu a brát přitom královský plat a očividně bydlet na účet svého zaměstnavatele?
Nejde přece o to, že s ním musím chodit i na hajzl, ne? Stačí ho kontrolovat, aby se nepřepracoval nebo náhodou nezabil nebo tak. Nemusím sedět před dveřmi té jeho laboratoře a čekat, až vyleze.
Ingrid překvapeně zamrká, když vidí, že smlouvu najednou podepíšu a předám jí pero.
„Jste si jistý?“ řekne překvapeně.
„Upřímně?“ pohlédnu na ni. „Asi tady zešílím. Ale ta zkušenost bude jistě k nezaplacení.“ Hovno, dělám to jenom pro ten královský plat! A aby mamka viděla, že se snažím. Když porovnám toho trotla a své rodiče, raději vydržím občas dětinské chování nějakého cizího trotla, než předhazování toho samého pořád dokola někým blízkým.
---
Ingrid mi byla velmi nápomocná, co se týče zařizování mého stěhování. Bylo mi jasné, jak moc to spěchá. Naštěstí můj studentský byt moc zařízený nebyl. Byl jsem ovšem překvapený, když mi Ingrid předala sadu klíčů. Nečekal jsem ani, že dostanu celý nový šatník. Okomentovala to tím, že jejího syna budu pravděpodobně muset občas doprovázet i mimo dům, na nějaké charitativní večírky a tak, aby se mohl chlubit svou prací. Tak to neřekla, ale v podstatě tomu tak bylo.
V průběhu mého přistěhování se do hlavního sídla za Heinrichem jsem měl možnost seznámit se s jeho současnou pečovatelkou lomeno chůvou lomeno dalším budižkničemu, které jsem měl nahradit, protože otěhotněla. Byla to příjemná žena, ale bylo na ní vidět, že byla i ráda, že může vypadnout. Ingrid se mi svěřila, že u nich vydržela rok, než se začali spolu s Heinrichem neskutečně nenávidět. A oba se shodli, že bude nejlepší, když se jejich cesty nadobro rozejdou. Obávám se, že po tomhle toužíme oba už nyní. Ale minimálně měsíc musím vydržet. Možná dva. Dvojnásobná suma by se hodila.
Heinrichova předešlá chůva mi ukázala sadu léků. To všechno ten blbec bral? Naštěstí byli asi zvyklí, že se tady hlídači jednoho magora střídají často, tak vytvořili podrobný manuál, který obsahoval vše podstatné, včetně rozdělení léků. Ranní a večerní. Dokonce i sedativa, kdyby byl velmi nepříčetný v alkoholovém oparu? No do prdele. Vede Ingrid snad továrnu na léky? Tedy spíš ten magor? Jak jinak by mohl zobat tolik prášků, co stojí majlant?
„Tady máš seznam jídel, která má rád,“ předala mi jakýsi deník, pravděpodobně její tvorba. „Je hodně vybíravý. Pokud to není přesně podle receptu, zažiješ peklo. Nežertuji. Taky se stane, že občas jedno z těch jídel začne z duše nenávidět. Přejdi to mlčením. Nech ho, aby se vyvztekal. Potom se ho zeptej, co by si teda dal. Většinou ti v tu chvíli řekne nějakou neskutečnou srajdu. Třeba pizzu. Nebo energeťák. Nepochopitelné, ale ano, tekutý kofein a cukr mu někdy pomůžou. Prostě nějaký humus, co bys do něj neřekl,“ zasměje se.
„Ještě mi řekni, že miluje sladké,“ nadhodím ironicky.
„Ani nevíš jak,“ povzdychne si.
„Já žertoval.“
„No, já teda ne.“ Prohrábnu si vlasy a povzdychnu si. Nahne se ke mně a spiklenecky mi řekne: „Jestli máš přítelkyni, nezmiňuj ji před ním. Je strašně žárlivý a pozornosti chtivý, když má dobrý den.“
„Jak sakra poznám, že má dobrý den? A proč by mě to mělo zajímat?“ zeptám se otráveně.
„No, velmi snadno. A musí tě to zajímat, věř mi. Když má špatný den, je nasraný mnohem víc, než teď. To je ale pořád ještě na svátek. Horší je, když ho popadne depka. A ne jen tak ledajaká, jak ti lidi říkají, že mají depku, protože se jim teď zrovna něco nedaří,“ řekne a zatřepe mi ampulkou s pilulkami před nosem. „Antidepresiva. Za každé situace se ujisti, že máš všechny léky pod kontrolou a Hynek nemá k žádnému z nich přístup.“
„Hynek?“ zarazím se.
„Tak mu říkám. Zní to lépe, než Heinrich,“ usměje se. „Je to tajemství mezi ním a jeho ošetřovatelem. Hele, teď bude pyskovat a prskat, ale zvyknete si na sebe. Na mně byl taky dost hnusný, když jsem začínala. Asi záleží, jak rychle se mu dostaneš pod kůži, aby začal respektovat, že tady bude někdo cizí. Ber to tak, jakože mu narušuješ soukromí.“
„Není zvíře. Tohle není jenom jeho teritorium.“
„Hynek je - jiný. Uvažuje jinak, dobře? Proto by ses k němu měl taky chovat jinak, než k ostatním. Když už, tak to udělej pro neocenitelnou zkušenost.“
„Pokud mu do té doby nerozbiju hubu.“
„To bych neradila, po tom přímo prahne, páč potom tě může vyrazit ihned a sám.“
„Co takhle projímadlo do jídla?“
„Vidíš, to mě nenapadlo,“ řekne a zasměje se. „Ne, nezkoušej to. Léky bys neměl zneužívat. Rozhodíš mu tak systém a nechceš z něj mít ležáka kvůli lékům. Jednou jsem mu vyměnila jeden lék za jiný, a když se z toho musel zbytek dne léčit, to teprve byl průser. Asi jsem v ten den byla nazvána tolika různými nadávkami v tolika různých jazycích, že to bylo k popukání. Div mě nevyrazil. Naštěstí pak usnul a asi na to zapomněl, protože beze mě se v tu chvíli nemohl ani dostat na záchod. Ale pak jsem si slízla, že se kvůli mně jeho výzkum zpozdil o den…“
Mluvila a mluvila. Smála se tomu. Mohla. Protože tady končila. A mohla zase začít žít.
„Hele, kdyby sis první dny nevěděl rady, můžeš mi zavolat,“ řekne najednou. Během chvíle si vyměníme telefonní čísla. „Jsem Terka. Napadlo mě, že jsme se vůbec pořádně nepředstavili,“ zasměje se.
„Martin. Těší mě,“ směju se s ní. Na rozdíl od předešlých zájemkyň o místo vypadala přirozeně, bez velkého množství make upu a používala mozek, ne svoje tělo, aby tady mohla pracovat. A byla velmi sympatická. Škoda, že je zadaná a má i dítě… A hlavně škoda, že ty jsi pitomec, když uvažuješ, že bys zrovna u ní mohl mít někdy šanci.
„Asi budu zvracet,“ ozve se někdo třetí naprosto otráveně a znechuceně.
„Ale Hynku, neprožívej to tak,“ zašvitořila na něj Tereza.
„Neříkej mi Hynku,“ zavrčí na ni ten vůl.
„Už jsem ti říkala, že ti nebudu říkat, jako Himmlerovi,“ mrkla na něj hravě.
„Ale bohudík je to moje jméno, na které jsem pyšný,“ směje se chladně.
„Pak se nediv, až na tebe někdo spáchá atentát, když jsi tady v Česku. Nechceš zajet do Prahy? Můžete tam zajet na příští výročí,“ usměje se Tereza mile. Ujede mi uchechtnutí.
„Je to vtipný? Bavíš se?“ zasyčí na mě Heinrich. Nebo Hynek. Asi mu tak taky začnu říkat. Je to příjemnější.
„Neskutečně,“ souhlasila Tereza s širokým úsměvem. „Neuškodilo by ti, kdyby ses taky čas od času zasmál a nebyl takový kakabus.“
„Nepoužívej to české slovo,“ zabručel Hynek, když došel k nám.
„Původ toho slova je, zlato, z latiny nebo z řečtiny,“ opraví ho Tereza s ještě větším úsměvem.
„Víš, že tě nenávidím.“
„Ze srdce, já vím.“
„Jsem rád, že odsud vypadneš.“
„Doufám, že mi nebudeš volat, až budeš zase na mol a sám.“
„Neboj se, to nehrozí.“
„Dobře. To abych byla zase ve tři hodiny ráno vzhůru, co?“
„Já tě fakt nenávidím!“ rozmáchne se rukami, než vystřelí z místnosti pryč. Tereza se zasměje.
„To je prostě Hynek. Musíš mu dát najevo, že na něj sereš, ale taky, že se staráš. Prostě mu dát okusit stejnou medicínu, kterou tě bude chtít krmit. Sarkasmus vyměň za sarkasmus. Je na tebe hnusný, fajn, čas srovnat účty. Jinak bych ho už asi dávno zabila,“ vysvětlí mi se smíchem.
„To mi došlo,“ přikývnu.
„Hele, kdyby tě cokoliv napadlo, volej mi. Budu na lince. Díky prckovi teď budu mít chvíli volný čas na vše,“ řekne a s úsměvem se pohladí po ještě pořád malém břiše.
„Gratuluji,“ řeknu opožděně. Znovu se zasměje.
„Díky. Kdybychom se náhodou minuli, přeju pevné nervy. Začínáš v pondělí, že jo?“
„Jo.“
„Musím se do neděle vystěhovat z vedlejšího sídla. Prý máš pokoj v hlavním sídle?“
„Jo, předpokládám, že to bude asi bezpečnější pro toho cvoka, abych mu byl blíž, kdyby se náhodou něco dělo.“
„Souhlasím. Já měla pokoj blíž spíš k Ingrid… asi z očividného důvodu. No, teď se o to nemusejí strachovat. Teda pokud nejsi bisexuál, že jo, ale… to by tě asi Ingrid nevzala. Spíš Hynek by tě nepřestal prudit, sotva by to zjistil.“
„Ne, nejsem bisexuál,“ ujistím ji pobaveně. Jen nemám kliku na správné ženské, a to je horší, jo. Honit si nad takovým debilem? Ne, děkuji, tak zoufalý nejsem. To bych raději zkusil celibát.
„Nezapomeň ji požádat o ruku,“ slyším sarkastický hlas, když kolem nás Hynek projde. Jen se zeširoka usměju.
„Jak moc mu můžu ublížit, aniž by mě vyrazili?“ zeptám se upřímně s křečovitým úsměvem.
„Můžeš ho nechat, ať si v období deprese sám všechno zařídí. Ale to se nezvedne z postele, neosprchuje se, nenají se sám. Takže budeš mít krásnou mraženou zeleninu v podstatě. Vyžere si to, ale budeš na tom hůř, než on potom,“ pokrčí rameny. „Hele, já mu zkoušela jednou pustit žilou, když byl na mol a v depresi. Sotva byl zase při sobě, měl jsi ho slyšet. Tohle je ještě čajíček.“
Do čeho jsem se to sakra upsal…
---
Terezu jsem potom už další dny neviděl. Musel jsem si zařídit ještě jiné věci - předání bytu a smlouvy novému nájemníkovi, věci ve škole, abych mohl přestoupit na dálkové studium, a samozřejmě oznámit rodičům, že jsem si konečně (snad) našel práci. Museli za mnou přijet a společně s nimi jsem předstíral, jak jsme spokojená rodinka a jak moc se máme rádi. Ano, máme se rádi, ale po všem tom lítání bylo najednou těžké s nimi držet krok v konverzaci, která se pořád měnila. Nakonec jsem z rodinné večeře v restauraci měl jen žaludek na vodě. Byl to poslední večer, co jsem strávil ve svém studentském bytě. Dalšího dne jsem odevzdal klíčky na vrátnici a řekl sbohem svému studentskému bytu, který mě provázel pár let mého studia. Byl to zvláštní pocit, stejně jako tehdy po maturitě. Opouštěl jsem místo, které jsem si roky zveleboval, abych mu mohl říkat domov, abych šel zase do nového, cizího místa. Ale to už k životu patří.
Nový nájemník vypadal sympaticky. Jen s těžkostí jsem zaplatil všechny upomínky, které jsem dostal, zlikvidoval vlastní poštu a letáky a strhl svou jmenovku z poštovní schránky. Při cestě do svého nového ‚domova‘ jsem mezitím rozeslal maily tam, kde bylo potřeba, aby věděli, kam mi mají posílat poštu. A začal taky studovat deník, co mi předala Terka. V podstatě se s ním uvidím jen ráno, když vstane, a večer, když přestane pracovat. Popřípadě v noci, když bude chlastat. Pokud bude nějaká akce, měl by mi to dát vědět dopředu. Ale takové akce většinou bývají večer. Nepochybuju, že se blbeček vždycky ožere a další den nemůže pracovat.
Jak první dojem dokáže krásně vystihnout člověka. I ten druhý byl teda bombastický.
Ale obraťme list, třeba se jen předváděl.
---
„Martine!“ mává na mě Ingrid, oděná v župan a pravděpodobně pod ním měla plavky. S úsměvem a drinkem v ruce se ke mně hnala. „Dneska se ještě můžete bavit, zítra ráno můžete začít pracovat. Pojďte, napijte se se mnou,“ zvala mě.
„Ne, děkuji,“ usměju se omluvně.
„Ale kdeže! Urazíte mě, teda - urazíš mě, když si se mnou nepřipiješ. Na tykání!“ podá mi drink, zatímco pije už z toho svého.
„Jste opilá?“ zeptám se upřímně.
„Ja, ja, natürlich!“ spustí svou mateřštinou.
Takže případné problémy s pitím má nejspíš po ní. „Um, mohu se na něco zeptat, paní Beckerová?“
„Ja?“
„Kde je Váš manžel? Otec Heinricha.“
„Kaputt.“
„Omlouvám se,“ řeknu po chvíli soucitně.
Ona se ale rozesměje nahlas. „Ale kdeže! Je v Německu. U naší pobočky. Vede ji. Synovi dal dceřinou společnost v Česku. Já ji spravuji, aby se mohl věnovat své vlastní práci, chápete? Jsme odděleni, ale pořád svoji. Na zdraví!“ zvedne do vzduchu další drink.
Pohlédnu na pochybný drink s bublinkami, a když se moje zaměstnavatelka nedívala, vyliju ho do křoví. Měl bych si zachovat čistou mysl, ne?
---
„Terezo, už teď za Vás pláču,“ oznámí opilá Ingrid a kapesníkem si utírá neexistující slzy. Na pohovoru mi předtím tvrdila něco jiného, ale ženy jsou velmi nevyzpytatelné. Jejich rozloučení sleduju zpoza okna v pondělí ráno. Hynek pořád spal a ani ho netrápilo, že by se měl jít také rozloučit. Tereza původně chtěla zůstat, dokud se nevzbudí, i kdyby jí těch pár hodin neměli proplatit. Jestli jí nabídli stejnou sumu a ona tady vydržela rok, musela si vydělat tolik peněz, že na pár let nemusí přemýšlet nad prací.
„Ale nebojte se. Pokud by Vám to nevadilo, čas od času bych se za Vámi stavila. I Martin vypadá sympaticky. Jistě si spolu sednou dokonale,“ snažila se ji utišit.
‚To asi těžko,‘ pomyslím si.
„Kéž byste měla pravdu,“ souhlasí Ingrid.
„Ještě jednou Vám moc děkuju za tuto příležitost, Ingrid,“ stiskne jí obě ruce. Ingrid jí místo toho obejme. Ano, je opilá. Svůj den totiž začala dvojitou whisky a potom do sebe ládovala jeden drink za druhým. Aspoň, co jsem ji viděl, tak jich měla už tři.
Zpozorním, když slyším, jak se dveře za mnou zavřou. Hynek nic neřekne. Vypadá rozespale a ještě má postelové strniště. Zastaví se u okna pár metrů ode mě a zírá z něj celkem nevraživě.
„Tak už vypadni, ty nevděčná mrcho!“ zařve najednou a něco vyhodí z okna.
Naštěstí pro mě to byl jenom polštář. Ale i ten jednoduchý pohyb způsobí, že málem ztratí rovnováhu. Není opilý, překvapivě, je v jakémsi stavu bdělosti a polospánku. Vzpomenu si na rozdělení léků na ranní a noční.
„Taky mi budeš chybět, zlato!“ slyším Terezu, jak ho provokuje, když ho tahám od okna. Prudce se mi vysmekne.
„Nesahej na mě,“ zasyčí. Očima zaputuje k oknu ještě jednou, než se vydá zpátky do své ložnice. A vzhledem k tomu, že než mu stihnu donést léky, zase usne, rozhodnu se využít svůj nečekaný okamžik volna po svém.
Ingrid se zbláznila, když mi nechala pořídit celý šatník, ale prý bych měl vypadat k světu, když budu Hynka doprovázet na různých akcích. Spěšně si vyzkouším asi tak tři obleky a sakra. Armani a vyšší třída jenom! Raději se nekoukám na cenovky. Překoná mě nutkání se vyfotit a poslat fotky rodičům, aby viděli, jak se mi daří v nové práci, a to jsem v ní sotva začal!
Chvála na sebe nenechá dlouho čekat.
I když bych měl napsat, že to byla ‚povinná výbava‘ od zazobanců, nemusí vědět všechno, že jo.
---
Asi tak za půl hodiny se Hynek zase probudí. Tentokrát ho ještě zastihnu v posteli. Uvažuju, jakou náladu nejspíš dnes bude mít. Jestli jako každý jiný den, co jsme se potkali, tedy na hovno, nebo solidně na hovno. Vítězí první možnost.
„To si strč do prdele,“ zareaguje dětinsky na svoje ranní prášky.
„Co kdybych je narval do prdele tobě?“ zeptám se místo toho.
Uchechtne se, ale prášky si vezme spolu se sklenicí vody. Jak říkala Tereza; stačí mu dát najevo, že na něj sereš, ale taky se o něj staráš. Takže v podstatě velké, rozmazlené děcko. Vždycky jsem chtěl jedno mít.
Asi ho udusím ve spánku polštářem…
---
„Jakže jsi říkal, že se jmenuješ?“ zeptá se mě, zatímco popíjí černou kávu bez cukru v hrnku, na kterým je napsáno ‚Ich liebe Deutschland‘. Jak vlastenecké.
Čekám, kdy se ve zprávách objeví jeho jméno, že mu hráblo a máme tady dalšího Hitlera, v lepším případě.
„Martin. To bys mohl vědět už předtím, kdybys nebyl pitomec s hlavou zaraženou hluboko do vlastní řitě,“ usměju se na něj vlídně, než se zase otočím k plotně, kde mu dělám snídani. Slyším uchechtnutí. „Mám dotaz,“ řeknu najednou.
„Nebude zodpovězen,“ řekne mi narovinu.
„Proč žiješ tady, když neumíš ani žbla česky? A spoléháš, že se najde někdo, kdo ovládá němčinu a tomu někomu svou komunikaci ani nijak neulehčíš?“
Pokrčí rameny. „Možná proto, že mě to baví. Možná proto, že se nudím. Kdo ví,“ zazubí se. Pitomec jeden.
Vydrž to rok a potom vypadni. To je přece jednoduché, ne?
Stačí, když doděláš školu a potom hledej práci jinde. Nemusíš tady přece být celý život.

---
Pravděpodobně ho můj talent na vaření neohromil. Kdo je do prdele tak neschopný, že si ani vajíčko natvrdo a párek neumí uvařit sám? Kombinace na zvracení, ale budiž. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby ve vlastním domě neuměl najít chleba. Pro jistotu jsem se naučil v mezičase složení jeho ledničky, mrazáku a spižírny. Z nudy jsem si taky zapamatoval, jak se jmenují všechny jeho ranní léky. Když jí, udělám si vlastní snídani. Přesněji řečeno; obsloužím se z jeho ledničky. Všimnu si, že mě zaujatě sleduje jen koutkem oka. Jo, francouzský toust na jeho oblíbeném jídelníčku nebyl, takže ho nejspíš nezná nebo mu nedal ani šanci.
„Co to je?“ zeptá se, když si sednu se svou snídaní.
„Francouzský toust, rozhodně lepší na žaludek než to, co si jeho lordstvo dopřálo,“ odpovím sarkasticky.
„Takové hnusy tady dělat nebudeš,“ varuje mě.
„Když mám hlad, budu si žrát, co uznám za vhodné. Smiř se s tím.“
„Tak si ty hnusy dělej, až tady nebudu. Nebo ti v nich přistane moje káva.“
„Páni, už mám husinu.“
Egoistické hovado. Předpokládám, že z jeho úhlu pohledu nejsem o nic lepší. Jak do prdele s tímhle hovadem vydržím měsíc, ne-li delší dobu? Jak mohla Tereza vydržet rok?! A odešla jenom proto, že byla těhotná. To by tady snad chtěla zůstat, kdyby neotěhotněla? Šílenec. Raději si rychle dodělám školu, vydělám prachy a potom vypadnu. Jsou všichni Němci takoví pitomci? Nebo je jen výjimka potvrzující pravidlo?
Zatímco jím ovšem párkrát postřehnu, že mě pořád pozoruje, možná i trochu fascinovaně. To mu fakt tak strašně vadí francouzský toust?
„Ty si liješ mléko do kávy?“ zeptá se konečně.
„Problém?“ zeptám se, už lehce nasraně.
Pozvedne obočí. „Barbare.“
„Nevím, kdo si tady žere jako pravý barbar.“
„Mícháš středoevropskou kulturu se západní a ty mi mluvíš o barbarství. K smíchu.“
„Když ti to tolik vadí, tak můžeš vypadnout, pokud jsi skončil s jídlem. Rád bych to dojedl v klidu.“
„Ne, díky, baví mě ti kazit chuť.“
Protočím oči v sloup. Opravdu jak malé rozmazlené děcko. Nevím, jestli hraje svou hru, že mě během týdne vystrnadí ze svého útulného prostředí, aby mu mamá našla novou chůvu, nebo se jako hovado už narodil a nikdo mu nevlepil pár pěstí do nosu, aby ho naučil slušným mravům. Asi to padne na mě. A pak můžu jít zase hledat práci a nové bydlení. ‚To není dobrý nápad,‘ svítí mi červená v hlavě. ‚Ale úžasný nápad, pokud jde o můj zdravý rozum,‘ hádám se sám se sebou.
To nám hezky začíná náš první den. Už aby vypadl do té své pitomé laboratoře a zabednil se. Aspoň ho nebudu muset vidět.
Nečekám, že by poděkoval za snídani, nebo že by ho snad napadlo po sobě umýt. Co mě ale nejvíc irituje, jsou asi tak jednosoustové zbytky od všeho, co jsem mu udělal. Jako by mi tím něco naznačoval.
„Nejsi děcko, proč to prostě všechno nesežereš?“ zeptám se přímo.
„Protože to bylo abstoβend ekelhaft!“ zašvitoří vesele. Jakéže to bylo? Ano, odporně nechutné. Správně. Jen to musel říct s berlínským přízvukem, aby dodal svým slovům tu správnou sílu. Novodobý Hitler tady už dosadil svého Heinricha… a já jsem chudý židovský student z pohraničí. Úplně ho vidím, jak si bere Sudety. Magor jeden!
Vyhazovat to nebudu samozřejmě. Na to ještě nejsem dostatečně zkažený všudypřítomným přepychem. Využiju to nějak třeba do polévky. Nebo k večeři. Nenechám se strhnout jeho lhostejností ani vytočit jeho buranstvím.
Ne, když chce vést válku, pak já vyhraju.
A zlomím mu přitom čelist a obě ruce, v lepším případě.
V horším případě mu uříznu jazyk a možná i něco jiného. Stejně ho nepoužívá, když je sám takový čurák.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 3
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.