„To si děláš prdel?“ zeptá se Hynek hned a zkusí to pro jistotu sám. Zalomcuje s dveřmi, než do nich párkrát praští ramenem. „Tak dělej něco!“ peskuje mě. Zkusím to zároveň s ním, ale dveře se ani nehnou. „Scheiβe!“ kopne do dveří kolenem tak, jak může, a vztekle zavrčí jako právě chycený lev do klece.
„Třeba se Ingrid vrátí a pomůže nám,“ snažím se ho uklidit.
„Ne, ta se teď potřebuje vykecat s tatíkem!“
„Ještě štěstí, že ten nápad byl tvůj.“
To ovšem moc nepomůže, protože v tu chvíli začne bušit do skříně jako šílený a řvát. V tak malém prostoru se to ozývá až moc, takže mu nakonec zacpu pusu rukou.
„Tohle nám moc nepomůže!“ připomenu mu, když se mi brání.
„Máš snad lepší nápad?“ vyjede na mě.
Odstrčím ho a podívám se skrz klíčovou dírku ven. „Ne, ale rozhodně nepotřebuju řvát jak pavián.“
„Co prosím?“
„Jestli ti to nedošlo, tak se dveře musely nějak zaseknout, když jsi je tak pohotově zavřel. Takže musíme najít nějakou skulinu, kde se vychylují, abychom se odsud dostali i bez pomoci někoho jiného.“
„Ty jsi asi pitomec,“ zhodnotí naprosto vážně.
„Dovol?!“
„Jaký dovol! Vždyť meleš kraviny!“
V tu chvíli mi rupnou nervy a popadnu ho za vlasy, až zaskučí. Netrvá však dlouho a podpásovku mi s radostí oplatí. Strčím mu palec proti nosu, což také s radostí napodobí, sotva ve tmě najde můj ksicht.
„Pusť!“
„Ty pusť!“
„Ty sis začal!“
„Tak mě pusť!“
Tu se ozve ostré cvaknutí zámku, zavrzání a potom škubnutí a my oba vypadneme ze skříně ven. Když vzhlédneme, vidíme Ingrid s povytaženým obočím a rukami složenýma na prsou a v očích tichou otázku, čeho je to sakra svědkem.
„Nebudu se k tomu pohoršování vyjadřovat, oba jste dospělí muži, tak byste měli mít trochu soudnosti a nešpehovat ostatní, když hovoří!“ soptí potom, když potom rázným, rychlým krokem pochoduje jako voják a Hynek za ní pospíchá. A já samozřejmě za nimi. „O vás jsem měla lepší mínění, Martine!“
„Kdys‘ mi chtěla říct, že otec ještě neodjel?“ ptal se místo toho Hynek.
„Jestli mohu něco říct, jsem v tom nevinně,“ ozvu se pro změnu já.
„Nechci vás vidět! Ani jednoho!“ procedí mezi zuby, než naštvaně odejde za hlasitého dupání. Oba nás tím zastaví před nechtěným pronásledováním.
„Fajn!“ zakřičí za ní nakonec Hynek naštvaně, než se vydá na druhou stranu, a mně je jasné, že ten ven dneska už nepáchne. A je mi také jasné, že má hned důvod proč se schovat před světem ve své laboratoři, což také udělá. Ani se nestačím zeptat, zda něco chce nebo zda to chce probrat, doslova mi zabouchne dveře před nosem.
Pokrčím rameny a jdu si dát aspoň sprchu.
---
Zrovna pracuju na nějakém zadání do školy, když slyším, jak se dveře otevřou. Dle jeho naštvaného výrazu si vyvodím, že se moc nesoustředil.
„Hynku,“ oslovím ho.
„Co?“ vyjede hned na mě.
„Jen…“ začnu a rychle uvažuju. „Koukneš se na tohle?“ zeptám se pitomě a poukážu hlavou na svůj noťas. Nepotřebuju jeho kontrolu, jen potřebuju, aby si sedl na zadek a nejdřív se trochu uklidnil. Odfrkne si, ale nakonec se svalí na sedačku vedle mě.
„Co?“ zeptá se znuděně.
„Tohle. Dává to smysl?“
Potřebuju, aby uvažoval nad něčím jiným. A to se mi povede. Zatímco si čte mou práci, rozhodnu se, že mu udělám kávu, kterou překvapivě ocení. Vypadá to, že se zklidnil, když se musel zase soustředit na něco jiného.
„Jo, dobrý. Dokonce i tuhle část máš dobře popsanou,“ zhodnotí, když usrkne kávy.
Proč jsem tak zareagoval? Netuším. Snad jsem se obával, že kdyby měl možnost hned někam jít, asi by šel za Ingrid a zase by se s ní pohádal. A tomu jsem chtěl zabránit.
„Dobře, díky,“ pousměju se. „Něco, co bys změnil?“
„Ani ne, dává to celkem logiku.“
„Díky,“ řeknu a ještě jednou si soubor sám projedu očima, než ho zavřu. „Hynku?“
„Jo?“ Samotného mě už nepřekvapuje, že opravdu slyší častěji na Hynka než Heinricha a už kolem toho ani tak moc nedělá vědu.
„Ingrid ti to určitě nechtěla tajit. Jen to nejspíš sama nevěděla.“
Hynek potichu mlaskne. „Jo,“ souhlasí a usrkne si kávy. „Když se na to dívám zpětně, asi udělala dobře, že ho odvedla. Jistě by si neodpustil hromadu keců.“
„Přesně. Sice se rozčilovala, ale kdyby chtěla, mohla nechat Hanse, aby si té vody všiml taky.“
„Byla to blbost, uznávám.“
Páni. V pekle asi začalo sněžit! Hynek uznává vlastní chybu! Chvilku sedíme v tichosti a já nevím, na co se zeptat. Nakonec jen prohodím: „Napadá tě nějaký recept z mletého masa?“
Hynek chvíli uvažuje, než smrtelně vážně řekne: „Koule.“
---
Jen slepý by si nevšiml té husté atmosféry kolem. A určitě nebyla jenom kvůli toho vedra a dusna venku. V tuhle chvíli by Hynek přepínal programy v televizi nebo by spal, ale on místo toho sedí v kuchyni a pozoruje každý můj pohyb. Pochybuju, že se chce naučit takto vařit. Nedá mi to a zeptám se: „Změnil jsi snad názor?“ když plácám koule z mletého masa.
„Na co?“
„Na večeři.“
„Ne.“
„Dobře.“
„Dáš si víno?“ zeptá se najednou, když sám vstane. Zmateně se na něj ohlédnu.
„Proč?“
„Mám chuť.“
„Troška nikoho nezabije,“ zhodnotím po chvíli. A když přijde na jiné myšlenky, proč ne? Postřehnu, že položil láhev vedle mě a popošel o pár kroků dále pro dvě větší sklenky na víno. Na můj vkus ovšem až moc velké. Pokud mu to pomůže a on se uvolní (a nezačne dělat bordel kvůli práci nebo Ingrid), tak si s ním tu skleničku dám. Ale jenom jednu! Bohatě mi stačila taktika jeho otce.
Když zrovna mačkám maso mezi prsty, aby se koření rovnoměrně dostalo všude, postřehnu, že se ke mně posouvá sklenička s bílým vínem. Je ho překvapivě málo. Pohlédnu na Hynka, který se opírá o mou pracovní plochu a svou trošku vína nyní míchá ve své skleničce. Nic neříká, ale očividně čeká, až si sklenku vezmu i já.
„Klidně se napij, ještě to bude chvíli trvat,“ poukážu na své špinavé ruce.
„V pohodě. Počkám,“ řekne, aniž by se na mě podíval, a pořád hledí na tu trošku vína v tak obří sklenici. Pokrčím rameny. Když chce čekat…
Když skončím, dám maso na chvíli do ledničky, aby mělo potom lepší chuť, až se koření pořádně rozleží. Umyju si ruce a konečně zvednu skleničku. Pokud se chce napít jen tak trochu, bude to v pohodě.
Beze slova si ťukneme, než se oba najednou napijeme. Víno, co vybral, je překvapivě sladké a dokonce voní. Než se sám napiju, sleduji ho, jak v něm alkohol zmizí na jeden zátah. Všimnu si jeho pohledu a také se napiju, abych ho neurazil.
„Jak ses rozhodl?“ zeptám se najednou, když si lije další malou skleničku.
„Myslíš toho doktora?“ překvapivě si vzpomene.
„Jo.“
Chvíli mlčí, než odloží láhev, a já postřehnu, že ve skleničce má opět tak málo, jako předtím. Nadechne se nosem a nejspíš asi vážně uvažuje o své odpovědi. „Když půjdu, co z toho budu mít?“ zeptá se a ohlédne se na mě. „Co mi nabídneš?“ zazubí se. Pozvednu obočí.
„Co máš na mysli?“ nechápu.
Vezme mou sklínku, a přestože pořád víno mám, dolije mi. „Nechám tě o tom popřemýšlet,“ usměje se mile, než mi vrátí skleničku do ruky a tentokrát se vzdálí i s lahví na gauč. Pohlédnu do své skleničky. Co bych mu měl nabídnout?
---
Nebudu lhát, ale nasadil mi skutečného brouka do hlavy. A očividně se náramně baví mým zmateným výrazem, kdy se snažím rozluštit, co tím měl na mysli. Co bych mu měl ještě nabídnout? Společné čtení knih? Ne, zamítnuto.Zpěv, když jsme oba na šrot? Jo, to už se stalo. Čumění na film? To jsme už absolvovali, s Kevinem, když byl sám doma. Sledovat porno společně? Ne, to ani omylem. To je až moc soukromá a choulostivá záležitost. Vařit společně? To by se připojil už dávno, kdyby o to měl zájem.
„Kouří se ti z hlavy,“ ozve se ze sedačky.
„Ticho tam!“ zavolám za ním.
„Přehřeje se ti motor!“ provokuje dál.
„Tobě se očividně zasekl.“
„Ne, fakt, na tvém místě bych hned přestal, jinak ti bouchne kebule.“
Zakroutím nad ním hlavou a pousměju se, než ve mně zmizí víno, co mám ve sklence. Hlavu si nad tím můžu lámat, jak moc chci, ale nejrychlejší bude se zeptat Hynka rovnou, ne? A když k tomu přihodím další sklenku toho dobrého pití, třeba to z něj vypadne samo. Nejspíš jsem se už naučil, jak na něj, aby se mi pomalu otevřel. To opravdu stačilo se s ním jednou ožrat a udělat bordel v limuzíně a řvát po Praze? Jak málo stačí k dětské radosti, že jo? Ale to je dobře. Pozitivní vztah znamená, že se mě nebude chtít zbavit ani on, ani Ingrid.
„Masu dám tak půlhoďky, hoďku. Pořádně nasákne koření. Souhlas?“ zeptám se, když se usadím vedle něj.
„Klidně i dýl, nemám tak velký hlad,“ odvětí mi, když přepne program.
„Takže - co bych ti měl nabídnout?“ navážu tam, kde jsme předtím skončili. Jen se zazubí.
„Na to musíš přijít sám,“ směje se mi do ksichtu.
Položím před něj svou prázdnou skleničku, jako upomínku, že mám žízeň. S úšklebkem mi doleje. „Proč to neudělat snadné, že jo?“
„Přesně tak. To by pak nebyla taková prdel.“
„To věřím.“
„Dej mi vědět, až budeš chtít tipovat.“
„Proč?“
„Ať se pobavím, co nejdéle.“
„Zmetku německej,“ utrousím v češtině. Beru zpět. Jestli někdy někdo nazval Himmlera Heinricha zmrdem, nepotkal tohohle Heinricha. Protože ten musel být nejspíš králem zmrdů a ještě se chlubil korunou.
„Blbče sudetskej,“ oponuje mi, až vyprsknu víno. Protože to právě řekl v češtině a s tak procítěným přízvukem, až mě to zarazilo. A já se málem zadusil vínem. „V pohodě?“ zeptá se, i když vidí, že se pořád dusím.
„Kdes to sakra slyšel?“ zeptám se, sotva popadnu trochu dech.
„Když jsi na šrot, naučíš se toho hodně,“ zazubí se vypočítavě, když mi doleje víno.
„Proto mě chceš ožrat?“
„Kdo ví. Třeba chci nejdřív ožrat sebe.“
„Proč?“
„Abych zapomněl,“ odpoví spíš pro sebe v naprosté tichosti. Kdybych neseděl vedle něj, nejspíš bych to přes televizi ani neslyšel.
---
Po první společné flašce už nepostřehnu, kolikrát se Hynek ještě zvedne, aby došel pro další. Ale většinou se směje, což je dobře. A já se bavím taky. Dokud se nebudu muset zvednout sám, svět se mi točit nebude. Kecáme o nepodstatných tématech a stejně si jeho odpovědi ani pořádně nepamatuju. Asi mám už víc než dost. Pohodlně se uvelebím v koutu gauče. Nejspíš bude nejlepší, když prostě zalehnu a třeba usnu. Jo, jsem tak akorát zralý na spánek. Alkohol není můj věrný parťák.
Podepřu si hlavu a s úsměvem poslouchám Hynkův vzdálený hlas, kdy mě pomalu, ale jistě přemáhá spánek.
Zabručím na souhlas, i když nevím, o čem mluví, a klíží se mi víčka. Poslouchám, jak živě něco popisuje, i když už napůl spím. Jeho hlas tak příjemně uspává, i když jeho němčina je tvrdá a bezchybná. Kdyby přednášel na mojí univerzitě, určitě bych chodil na jeho přednášky. A pak s ním skončil v hospodě.
Nakonec usnu s podepřenou hlavou v sedu. Jo, alkohol mě dokáže uspat až moc snadno. A vytváří opravdu prapodivné sny…
Protože když otevřu oči, zdá se mi totiž, že mě Hynek pozoruje zblízka, zkoumá každý můj detail tváře a na kůži cítím jeho dech. Už nemluví, jen mě pozoruje… než se pomalu přiblíží a špičkou jazyka ochutná mé rty. Nevím, proč se mu nebráním, když se přiblíží a tu pár centimetrovou mezeru mezi námi zmenší na nulovou, když se jeho rty dotknou těch mých a spojí se v jedny…
Trhnu s sebou, když se proberu z toho snu. Hynek sedí vedle mě, hlavu má podepřenou a se spokojeným úsměvem na tváři spí.
Fajn, toho alkoholu už asi bylo zase hodně.
---
Když čekám na konvici, až se vypne s vařící vodou, myšlenkami se vrátím k tomu snu. Chlast, tím to bude! Potom přemýšlím nad takovými kravinami. Zarazím se, když si uvědomím, že jsem automaticky nachystal dva hrnky. Ten Hynkův odložím stranou a zaliju si svou kávu. Stejně nechápu, jak může pít černou kávu! A také nechápu, proč mi nyní hrabe a zkusím ji taky. Samozřejmě, že ji vyplivnu, a dojdu si pro mléko. To bych nevypil ani násilím!
Usadím se vedle Hynka, který za celou tu dobu nezměnil polohu a pořád tak nepřirozeně spí s podepřenou hlavou v sedu.
Němci jsou opravdu zvláštní.
Nejspíš má nějaký radar na kávu s mlékem, protože po chvíli svraští obočí a řekne: „To jsi fakt takový buran?“
„Jo, smiř se s tím,“ usměji se mile. Nad tím snem už neuvažuju. Toho chlastu bylo prostě za posledních pár dnů víc než dost, takže si se mnou moje mysl mohla v klidu pohrávat. Hynek se po chvíli zase rozplácne na gauči a pomalu si protře obličej. „Chceš kávu?“
„Jo, ale pořádnou,“ nechá se slyšet.
„Takže s půllitrem mléka, dobře.“
„Opovaž se!“
„Dělám si prdel.“
„Jenom aby.“
„Mezitím by ses mohl vykopat z gauče a trochu se protáhnout, co ty na to? Pomůže to víc, než další chrápání.“
„Naser si.“
Překvapivě pro mě ale na mou radu dá, a když mu chystám kávu, vidím, jak pomalu chodí po pokoji a průběžně protahuje ztuhlé svaly. Všimnu si jeho zkoumavého pohledu na můj noťas. Nic ovšem neřekne.
„Dneska budu pracovat přes noc,“ oznámí mi najednou.
„A to proč?“ zeptám se po chvíli, když mu zalévám kávu.
„Promeškal jsem už víc než dost času.“
„Tři dny.“
„To je dost. Musím se posunout kupředu. Aspoň nějak.“
„Dobře… ale co ten doktor? Už sis promyslel, co bys za tu návštěvu chtěl? A byl bych rád, kdyby to bylo něco konkrétního.“
Předám mu kávu. „Ještě nad tím uvažuju.“
„To už je teda dlouhá doba.“
Zazubí se. „Očividně pro to mám důvod.“
„Může to být cokoliv, v rámci mých možností to splnit.“
„Tak to je velmi omezený výběr.“
Chytím se za prsa a zalapám teatrálně po dechu. To mu na tváři vyvodí úšklebek. Usrkne si kávy a zahledí se na černou tekutinu v hrnku. „Co to teda bude?“
Chvíli si hraje s kávou, než konečně odpoví: „Vyberu si to, až bude po tom. Abych měl motivaci tam jít.“
To šlo překvapivě snadno.
---
I Ingrid to mile překvapilo, když jsem jí potom v podvečer, když Hynek zmizel ve své laboratoři, šel říct tu novinu.
„Jen tak souhlasil?“ zeptá se znovu pro ujištění.
„Ne, až bude mít po prohlídce, něco bude chtít. Ale neřekl mi co.“
„To je jedno,“ rozmáchne se rukou, „hlavní je, že souhlasil. Hned to zařídím. Děkuji, Martine, za zprávu.“
„Ingrid?“
„Ano?“
„Můžu jet s Heinrichem?“
„Samozřejmě. Budete jeho doprovod.“
„To ano, ale… Chtěl jsem se zeptat, zda ho tam mám odvést já nebo bude jiný odvoz?“
„Samozřejmě, odvoz zařídím taky. Nejste Heinrichův řidič, proboha.“
Dál se neptám. Myslel jsem, že to pochopí. Hynek nechce k doktorovi z očividného důvodu, a mě napadlo, že kdybychom jeli jenom sami dva a já třeba řídil, tak by to pro něj bylo snesitelnější, že by tam nebyl nikdo třetí nebo tak. Já vím, moje debilita, že by zazobanci se nechtěli projet limuzínou. Já tou jízdou taky nepohrdnu, ale znáte to - prachy kazí charakter a tak. Jo, moje prdel se opět poveze v limuzíně, měl bych slavit.
Přesto, když se vracím zpátky, uvažuju nad tím, že jsem si měl prosadit samostatné vozidlo pro mě a Hynka. Pokud máme mít vřelý a přátelský vztah a navzájem si důvěřovat, když se nechám obsluhovat jeho matkou, tak mi to moc nepomůže.
Ne, ne, krok po kroku, Martine. Není třeba tak moc tlačit na pilu. Aspoň máme už trochu vřelejší a delší konverzace. Překvapivě souhlasil i s návštěvou doktora. Jen jsem cestou zpátky uvažoval, co bude chtít na oplátku.
Co bych mu mohl nabídnout?
---
Nikdy by mě nenapadlo, že to přiznám takhle veřejně, ale…
Já se kurva tak nudím! Je deset hodin večer a já se nudím!
Nejhorší na tom je, že ani nevím, proč se nudím.
Zkoušel jsem se dívat na telku, to mě nebavilo. Zkusil jsem jinou zajímavou činnost, kterou provozuje tak 99,99% chlapů v mém věku se svou pravačkou, ale ten pocit nedostatku soukromí je prostě ubíjející. Ano, nemohl jsem se plně soustředit. Zkusil jsem se začíst do Vojny a míru, ale sakra, to je tak nudné čtivo! Zkusil jsem něco od Remarqua v originálu, ale taky jsem to v půlce odložil. A upřímně? Nejsem ani zdaleka ten typ, co dokáže strávit celý den na mobilu. Nanejvýš rozešlu pár zpráv a tím to pro mě hasne. Jen z nutnosti prozkoumám, co mi nabízí Google Play za zajímavé aplikace. Když mě asi tak třicáté osmé kolo z Candy Crushe fakt nasere, že mi chybí poslední blbé políčko, schovám mobil pod polštář a tajně doufám, že třeba krátce po té jedenácté už usnu.
Spánek ovšem nepřichází a já se neustále vrtím na sedačce.
Nakonec to vzdám a napíšu Hynkovi.
Kdy hodláš skončit? Stručná, jasná otázka. Snad. Po chvíli mi překvapivě přijde odpověď.
Klidně zalehni, to bude až někdy zítra v poledne, celkem se daří. Díky, právě jsi mě vysvobodil z nepříjemné noci strávené na gauči.
Ok, kdyby něco, tak volej. Ať se daří. Zbytečná zpráva, je mi jasné, že už zase nevnímá a soustředí se na svou práci.
S velkou radostí vezmu toto neplánované volno a dám si pořádnou koupel. Div ve vaně neusnu. Ale ve chvíli, co můj ksicht skončí na polštáři, se tomu tak stane a já do minuty skutečně o sobě ani nevím.
---
Probudím se kolem čtvrté ráno. Promnu si obličej, než se pomalu vysoukám do sedu. Jako první se jdu podívat do kuchyně a okolí, ale jak jsem si myslel, Hynek pořád nevyšel. Vrátím se proto zpátky do pokoje a při mém opětovném návratu do kuchyně už otvírám ikonu prohlížeče, abych zjistil, jestli mi už profesoři zodpověděli moje otázky. Rozhodnu se v mezičase vyhledat pár článků, které bych mohl posléze použít pro své úkoly a během toho si dělám i kávu.
Všimnu si i jedné zprávy od profesora, že by mu nevadila online schůzka alias pokec na moji závěrečnou práci. Hned mu odepíšu, kdy by se mu to nejvíc hodilo.
---
Upřímně? Jedna věc je trávit volný čas přes den chozením z jedné místnosti do druhé nebo čumění na bednu, ale druhá věc je nevědět, co s časem přes noc. Nebo v brzkém ránu, kdy ostatní ještě spí nebo, jako dnes, Hynek pracuje. Uklízet jsem moc nechtěl, mohl bych případně někoho vzbudit. Vařit dopředu se mi také moc nechtělo. Na jiné zábavné činnosti můj mozek pořád spal.
Když jsem zrovna dopsal jednu z mnoha dalších seminárních prací, lehl jsem si do křesla. Ano, lehl. Tak, že mi hlava a nohy visely přes opěradla. Bylo to překvapivě pohodlné až moc. Sledovat svět vzhůru nohama až tak moc ne. Po chvíli mě rozbolel krk, ale přesto jsem tak zůstal ještě několik minut.
Překvapí mě však, když slyším ten tak důvěrně známý zvuk otevírajících se dveří laboratoře a zaputuji k nim pohledem. Vyjde strašidlo ve skafandru. Hynek si mě ani nevšimne, jen si odloží rukavice a všechno z hlavy, aby přešel do kuchyně. Nezavře přitom ani dveře do své laboratoře, takže vidím pár ampulek a něco, co připomíná skleněnou parní konvici, ze které se kouří a uvnitř je nějaká tmavě modrá nebo fialová tekutina, co vře nad ohněm. Ano, jsem buran, co se týče chemie, těší mě. Zbytek jeho laboratoře je umístěn za stěnou. I tak mě zaráží, proč nechává dveře otevřené, když si k nim vybudoval tak směšný zámek. Nejspíš proto, že jsou čtyři hodiny ráno a většina normálních lidí v tuto hodinu spí.
Musím se posadit, abych Hynka v kuchyni viděl. Nalije si sklenici džusu, ale vidím, že je myšlenkami mimo, když tak hltavě pije. Skleničku nechá na stole a zase spěchá zpátky. Ani si mě nevšimne, když na sebe dává zbytek věcí a zase za sebou zavírá dveře.
Nebudu lhát.
Trochu mě to nasralo. A irituje mě to.
Ta jeho zaslepenost nějakým projektem. To se nemůže podělit? Sice chemii moc nerozumím a pochybuju, že bych byl co k čemu, ale třeba bych mu mohl nějak poradit. Nemusel by se s tím štvát sám.
Rozhodnu se aspoň trochu vyvětrat, když je vzduch ještě chladnější. U posledního okna se zastavím a posadím se na parapet.
„Proč sakra Nickelback?“ zauvažuju nahlas. Jo, vzpomenu si na Hynka, kterak tančí na Satellite.
---
„Martine?“
Trhnu s sebou a rovnou díky tomu skončím na zemi. Sakra! Kdy jsem usnul?! Kurva, prdel mě bolí. Ale jeho tím očividně velice pobavím.
„V pohodě?“ zeptá se a nabídne mi ruku. Jenom ji odstrčím a sám se dostanu na nohy.
„Strašně vtipné,“ podotknu jeho směrem naštvaně.
„Velice,“ souhlasí, „jinak bych se tak příjemně nezasmál.“
„Kolik je vůbec hodin?“ zeptám se a rozhlížím se kolem. „Ještě není poledne.“
Samozřejmě, že není, ty osle! Venku je ještě tma.
Hynek se místo toho zazubí. Je nyní jen ve svém bílém plášti. Zvedne ruku a poukáže mi, abych šel blíž k němu. Váhavě ten jeden krok blíž udělám. Zasměje se.
„Pojď za mnou. Chci ti něco ukázat,“ řekne jen a vydá se směrem ke dveřím ven.
---
„Kdybys mi řekl, že jdeme na ranní túru, vzal bych si něco pohodlnějšího,“ funím za ním, když mě tak brzy tahá do kopce.
„Pak by to nebylo překvapení,“ směje se, pár metrů přede mnou, a očividně se příjemně baví. Mám nehezké podezření, že mě chce otrávit a nechat na pospas přírodě.
„Můžeš aspoň zpomalit?“
„Ne, rychlejší chůze ti prospěje.“
„Asi vybliju plíce.“
„Upřímné, ale nemožné.“
„Jdi do prdele.“
„Tamější památky jsem už viděl, měl bys mě poslat jinam.“
Uteče mi uchechtnutí. „Debile,“ zhodnotím si spíš pro sebe a dál se s ním lopotím do toho nekončícího kopce.
Konečně se smiluje a počká na mě. „Vidíš? Plíce ti pořád zůstaly v hrudním koši.“
Převrátím nad ním oči. „Měls‘ mi říct… že si dáme rozcvičku,“ funím mu v odpověď.
V tu chvíli ovšem netuším, že mě čeká ještě strmější a namáhavější kopec. V těch obtížnějších místech mi naštěstí ten zmetek pomůže. Protože i když se tomu směje, souhlasím s ním, že když jsem se dostal už tak daleko, tak bych to mohl dojít. A shodit ho třeba omylem z útesu při cestě dolů, že jo.
---
S Hynkovou pomocí se konečně dostanu na vrcholek kopce, kde se svalím, zatímco Hynek něco kontroluje na svých hodinkách.
„Už tě seru,“ funím poraženě, zatímco ležím na zádech. „Nikam dál nelezu.“
„Ani nemusíme,“ ujistí mě.
„Co?“
„Říkám, že dál už ani nemusíme.“
„A proč jsme se sem sakra lezli?“
Hynek konečně dá ruku s hodinkami dolů, než mi nabídne zase ruku, aby mi pomohl na nohy. Vyser si oko! Nikam už nelezu! Přesto jeho ruku popadnu… abych ho zmetka dostal taky na zem. Ten jeho překvapený výraz, když dopadne na kolena do prachu vedle mě, mi za to stál. Tak příjemně mě pobavil!
Překvapivě se tomu zasměje.
„Jdi k šípku! Už ti nepomůžu!“ směje se a prach mi chrstne do ksichtu. S radostí mu tu milost oplatím. Chvíli se tak hašteříme, než kolem nás poletuje prach a dusí nás. „Ale kvůli tomu jsem tě nahoru netáhl,“ slyším ho zpoza kašle.
„Tak si mě sem neměl tahat vůbec!“
„Přišel bys o dobrý výhled.“
„Výhled na co?“
Hynek si promne podrážděné oči, než se konečně dostane na nohy. Tentokrát si od něj nechám pomoct. On však mou paži nepouští a tahá mě ještě dál.
„Vole, pusť mě!“ vztekám se. Dál se nehnu už ani o krok! Dokonce se zapřu patami, abych mu to ani o procento neulehčil.
„Nebraň se!“ vzteká se pro jistotu on.
„Tak mě pusť!“
„Ještě ne!“
Zdá se mi?
Podívá se znovu na hodinky, když mu paží škubnu k sobě. Místo to mi loket sevře o něco pevněji.
„Teď!“ řekne najednou a škubne mi loktem k sobě. Než stačím protestovat, nahne se ke mně, takže mě ramenem zastaví, a já před sebou rázem vidím jeho ukazováček, kterak ukazuje do dáli před námi. Než stihnu po něm začít řvát, co to mele zase za kraviny… konečně pochopím. Protože pár vteřin na to se přesně na špičce jeho ukazováčku vynoří pomalu slunce. A já se zatajeným dechem sleduju, jak první paprsky pomalu vše ozařují a temnota noci loudavě ustupuje.
Všechny nadávky mi to vezme z úst.
Ani on nemluví, aby ten krásný okamžik nenarušil.
Stejně jako já hledí do dáli a pozoruje každý detail vstávajícího slunce, které vše pomalu probouzí. Uvědomím si to až po chvíli, když zjistím, že zadržuju dech - protože on taky. Nemůžu od té nádhery zpočátku odklonit zrak… ale pak pohlédnu na Hynka, který je tím věčně opakujícím se aktem tak uchvácen, jako malé dítě. Jeho oči doslova září. A mě napadne, že to je snad poprvé, co se skutečně upřímně usmívá. I oči má otevřené dokořán, aby mu snad nic neuteklo, aby viděl každý detail. A já musím uznat, že místo slunce nyní zkoumám jeho tvář a všechny její drobné detaily zblízka.
Uvědomím si to ale, až když se na mě konečně podívá čelem, a naše pohledy se střetnou ve velmi malé vzdálenosti.