„Vystydne ti to.“
Jeho hlas mě vrátí zpátky do reality. Jo. Snídaně. Nebo spíš večeře. To je fuk. Podívám se dolů na talíř s vajíčky.
„Asi bych měl přestat s tebou pít,“ navrhnu najednou.
„Proč? Nechutná ti? Můžu vybrat něco jiného do příště,“ zazubí se na mě.
Jak vůbec dojít k tomu, co se snažím říct. „O to nejde. Jen…“ začnu a vzhlédnu k němu. I on na mě pohlédne, protože mlčím asi dost dlouho, aby ho to zaujalo. „Chci vědět, na čem si doopravdy stojím. Jestli je to jen dočasný chlast v krvi nebo… nebo víš, co děláš a potřebuješ alkohol, abys na to měl koule, nebo… prostě…“
„Chápu,“ řekne a odloží příbor. „A rozumím ti.“
„Takže?“
„Z nudy lidi dělají kraviny. To víme oba.“
„Takže z nudy jen tak líbeš chlapy?“ Odtud vítr vane?
„Řekl jsem snad, že jsem se nudil?“ přimhouří Hynek oči.
„Ne?“
„Vidíš. Nevypadal jsi moc proti.“
„Protože mě to zarazilo?“
„To je otázka?“
„Kdy k tomu vůbec došlo? Nějak jsem to nepostřehl. V jednu chvíli mě nenávidíš a vyhazuješ mě a ve druhé chvíli mě… líbeš.“
„Jo. Sám nevím kdy nebo jak. Prostě se stalo. A většinou tomu tak bývá, ne?“ zeptá se, než usrkne z džusu. Tentokrát jsem stihl zasáhnout včas a sklenice naplnil džusem. Další kolo s chlastem bych asi nedal.
Rozhodnu se vyjednávat a argumentovat. A doufat, že to pochopí. Je to přece rozumný člověk. „Promiň, Hynku, ale… nejde to. Prostě ne. Nevím proč, ale… teď to prostě nejde. Neříkám, že když mi dáš možnost a čas si to pořádně promyslet nebo… něco, ale… teď je toho prostě hodně. Na vstřebání. Nevím, jak moc vážně tohle bereš. Doopravdy. Jestli to pro tebe není jen dočasné povyražení. Ani ty sám to třeba nevíš a jen teď se vrháš střemhlav do čehokoliv, jako vždycky. A nerad bych investoval čas a úsilí do vztahu, který by mohl skončit do týdne. Promiň. Toho jsem si užil už dost a nechci být zase ten, koho všichni odkopnou, až se s ním pobaví dostatečně. Mám v hlavě bordel, jasný? Nevím, co od tebe čekat.“
Všimnu si, že nad mými slovy uvažuje, zatímco prstem nepřítomně rovná vidličku a zase ji dává nakřivo. Ten čas mu nechám, určitě pro něj má sám důvod. Není to něco, co by se dalo jen tak probrat nad kávou. Konečně se ozve: „Říkáš, že to nejde teď. Kolik času ti mám dát, aby sis to promyslel?“
„Tohle si nejde jen tak promyslet.“
Nahne se ke mně přes stůl. „Tak se zeptám jinak. Kdybys byl proti té myšlence tak moc… proč bys mi to dovolil? Mohls mi kdykoliv vrazit.“
Má pravdu. Mohl. „Jde mi o to, že u Adenauerových jsi mi dal do nosu ty, když jsem tě jenom objal.“
„Vidíš. Možná někdy tehdy… jsem nad tebou začal uvažovat trochu jinak než jako o chůvě.“
„Díky. To opravdu potřebuju slyšet.“
„Hele, vím, že jsem kretén. A nebudu ti zazlívat, když mě za to budeš nenávidět, ale… teď to bude znít asi jako klišé, ale… když jsem s tebou, můžu být naprosto v klidu, nemám potřebu dělat tolik volovin, nemám potřebu se vysrat na tenhle zkurvený svět a prostě se podříznout. Spíš naopak mám potřebu tvořit a něco ochraňovat, za něco bojovat a vysrat se na ten hlas v mý pale. Ale i tak je silný… Jen když dělám různé kraviny… s tebou, tak je zticha. A i já jsem v klidu. Protože vím, že když budu v opravdových sračkách, budeš tu. A mohu se na tebe spolehnout.“
Na tuhle jeho drobnou sebereflexi nemám argument. „Hele, tvoje orientace je mi putna. Jen chci vědět, co od toho mám očekávat. Co mám očekávat od tebe. Nerad bych se totiž pouštěl do něčeho… co by ve finále bylo jen rozmar.“
„Chtěl jsi nějakou dobu na promyšlenou. Vezmu si ji taky.“
„Proč?“
„Protože pokud mě tohle nepřejde do týdne, máš důkaz, že tě nebudu brát jen jako hru. A budu se sakra snažit ti to dokázat.“
„Takže?“ nechápu. A divíte se mi? Jak byste reagovali vy, kdyby na vás osoba stejného pohlaví, co vás doposud srala a nenáviděla, najednou vybalila, že možná to věčné vysírání a nasírání prostě… byly nějaké počínající city opačného mínění? Jo, to zní kurva hodně debilně. Ale nedivte se mi. Sám nevím, jak bych to popsal. Mám v hlavě bordel. A chci vědět, zda má smysl ho uklízet, nebo se vrhnout rovnou do většího bordelu.
Hynek mi ovšem neporadí, protože se znovu pustí raději do jídla, aby nemusel mluvit.
---
Jak to mezi námi pokračovalo v průběhu dne? Nijak. Hynek si raději zalezl do svého pokoje a ven už nepáchl. A já jsem strávil zbytek dne hraním na mobilu. Ano, asi jsem si úspěšně vybudoval závislost. Ale trochu to pomáhalo. Dokud se mi nevybil mobil a já se neviděl v odrazu na černé obrazovce, nemusel jsem čelit v myšlenkách tomu, co se stalo a co se řeklo či neřeklo. Nyní můj čas volnosti ovšem vypršel. A já hledím na černou obrazovku a nepřeju si myslet. Mobil odložím a přitisknu si polštář na tvář, než do něj zakřičím z plných plic. A to hned několikrát.
Asi jsem si vytvořil blbou vlastnost nad vším moc uvažovat. Ale když začnete žít s Hynkem pod jednou střechou, instinktivně to začnete dělat, i když nechcete. Budete se snažit analyzovat jeho každou větu, abyste předešli pohromě, každý jeho čin budete pitvat, dokud nedospějete k té správné odpovědi. Možná proto ta práce není pro slabé povahy nebo ženské, co by Hynka mohly rozptylovat.
Kouknu na čas. Asi bych mu měl dát léky a nechat ho jít spát. Když ovšem vlezu do jeho pokoje, sedí na posteli a soustředěně se dívá před sebe a nad něčím uvažuje. Nakonec zaúpí, zakryje si obličej a padne naznak na postel.
„Jsi kretén, Heinrichu,“ zhodnotí sám sebe. Souhlasím.
„Zas tak hrozné to s tebou ještě není,“ uklidním ho, když vlezu dovnitř, až s sebou škubne a rychle se zase posadí. Překvapeně na mě zamrká.
„Fakt?“ zeptá se otupěle. Ne, jenom debil by se zamiloval do sebestředného hovada…
„Hele. Fakt je, že když na mě jen tak vybalíš něco podobného, mám pak v hlavě bordel. To ale neznamená, že nad tím neuvažuju a nehledám v tom nějaký… smysl nebo tak něco.“ Co to sakra melu? „Pravdou je, že jsem doposud líbal jen ženský, to se nemění. Chci říct…“ Kurva, mysli, mysli!
„Nemusíš se nutit do odpovědi,“ přeruší mě ohleduplně. „Dejme tomu ten týden. Potom uvidíme, na čem skutečně stojíme, souhlas?“
„Seš s tím spokojený?“
„Jo, týden je dobrá doba.“
„Doba na co?“
„Všechno posrat nebo… něco začít.“
Podrbu se na temeni. Snažím se získat čas na přemýšlení, ale ani to nepomáhá. „Sakra, však jak by to vůbec fungovalo?“ ujedou mi nervy. „Nebyls přece zasnoubený s Giz předtím? Co se stalo, že jste se na to vysrali? A teďkom pravdu.“
„Neklapalo by nám to.“
„Říkám pravdu. Nebo co to mleli tvoji rodiče o Karlovi předtím? Vždyť já o tobě v podstatě nic nevím, jen to, co se mi řeklo nebo co jsem už sám zažil. A… kurva, vždyť jsme byli oba na šrot. Co když po vystřízlivění zjistíme, že to je nehorázná kravina. Teda - ano, je to kravina, ale… chápeš mě, doufám.“
Nakonec vstane a přejde ke mně, než mě chytí za ramena. „Martine, uklidni se,“ řekne vážně. „Nebudeme se do ničeho vrhat po hlavě, dobrý? Když jsem to udělal předtím, sakra jsem toho litoval. Proto navrhuji, že si ten týden necháme, abychom se na to podívali z jiného úhlu pohledu. Dokážu ti, že tvé pozornosti můžu být hoden i jinak. Kurva, to zní taky debilně,“ řekne najednou se smíchem. „Promiň,“ odkašle si, než se zhluboka nadechne. „Prostě… Chci to s tebou zkusit. Chci se s tebou sblížit. Když to nevyjde nebo to prostě nepůjde, nic se neděje. Za ty roky jsem se naučil, kde jsou hranice toho, co lidi svedou. Když budeš proti i nadále, prostě se stáhnu. A přiměju tě, ať na to taky zapomeneš. Protože aby tohle mé zaujetí zničilo to přátelství, co spolu máme… to by mě mrzelo víc. Můžeme se tak domluvit?“
„Domluvit?“
„Že když to prostě nepůjde, zůstaneme přáteli. Když se nedostaneme přes tu pomyslnou čáru zaměstnavatel a zaměstnanec, přesněji řečeno společník lomeno chůva a pomatenec… necháme věci při starém. Jde to, věř mi. Sice stěží, protože musíš překopat celé své smýšlení zase od počátku, ale… jde to.“
„Zkoušel jsi to takhle taky na Terku?“
Uchechtne se. „Ne, ta měla oči pro někoho jiného. A to respektuju.“
„Co když mám taky někoho?“
„To bys tady nehnil každý den v týdnu, ale někdy by sis vzal nějaké to volno.“
To má pravdu. Ale copak si mohu vzít dovolenou, když je teď Ingrid v tahu? „Proč si ty nevezmeš nějaké delší volno? Třeba by ti pomohlo vypadnout úplně.“
„To už jsem zkoušel. Spíš se to jenom zhoršilo.“ Oči přitom sklopí k zemi a mně dojde, že myslí své myšlení.
„Mám otázku.“
„Ano?“
„Jak můžeš někoho vůbec mít rád… když sebe nenávidíš?“
Pokud na tohle nebude schopný odpovědět, není třeba se za ničím hnát. To mi vysvětlila mamka jako malému. Pokud nemilujete sebe, nemůžete milovat nikoho. Když si odpíráte lásku sobě, budete ji odpírat i druhým. Jednoduše řečeno: Jak se chováte k sobě, se většinou potom chováte i k ostatním. Chvíli je potichu, než se vřele usměje. Je to takový ten vynucený úsměv, kterým dokáže oblbnout každého, že jsme naprosto v pohodě. „Dobrá otázka.“
„Jestli chceš, zeptám se znovu na konci týdne. Pokud se mezitím nic nezmění.“
Přikývne na souhlas. „Taky mám jednu otázku,“ řekne a zahledí se mi do očí. Nemusí ji ani vyřknout a mně nejspíš dojde, na co se chtěl zeptat. Nakonec jen semkne rty k sobě a usměje se o něco víc. „Ale zeptám se také až na konci týdne. Tak se oba ujistíme, že to není jen nějaká hra ani pro jednoho z nás.“
„Platí.“
„Dobře.“
„Tak… já asi mizím.“
„Proč?“ nechápe.
„No. Přijde mi divné být najednou v tvojem pokoji, prostě. Předtím jsi to tady jenom zalomil a každé ráno jsi odsud vyšel. Takže…“
„Cítíš se být pod nátlakem, když jsi v mém teritoriu?“ dovtípí se.
„Možná.“
„Takže jsi. Ale nemusíš. Moje místo je tvé místo. Přeci jenom tu už nějaký ten pátek taky žiješ, ne?“
Očividně si mou nervozitu užívá. „Asi bych měl…“ nedopovím.
„Nemusíš. Tvoje přítomnost mi nevadí,“ ujistí mě, když si sedne na kraj postele. „Pokud teda sám nechceš.“
„Chci říct…“ začnu, než se uchechtnu. Ty vole, co to je? Pokus o špatnou komedii? Jo, to by souhlasilo. „Neotravuju tě?“
„Ne, ani v nejmenším. Chci využít celý týden na to, abych zjistil, co mezi námi buď je, nebo bude. A to nezjistím, když se budeme navzájem vyhýbat.“ Kurva, Hynku, nepoužívej ty svoje psychologický fígle!
---
Nikdy jsem nebyl šťastnější, jako v tu chvíli, kdy mi zazvonil mobil. To mi volala mamka přes Messenger. Jak já tu aplikaci doposud nenáviděl, ale nyní mě dostala z velmi trapné situace. Hynek už nevypadal tak spokojeně, jako před malou chvílí, kdy se úplně vyžíval v mých rozpacích, hajzl jeden, ale ten hovor jsem musel vzít, jak jsem sám podotkl. Samozřejmě, že jsem ho nemusel vzít, ale to nemusí vědět. A ten hovor mě tak trochu i zachránil před nechtěným tichem, které by mezi námi mohlo nastat, které by si jeden z nás mohl vyložit i jinak než jen jako ticho.
Kurva, proč zrovna videohovor?!
„Ahoj, mami,“ usměji se tak sebejistě, jak to v tu chvíli jenom šlo. Jde to vůbec, když ve vedlejší místnosti je osoba stejného pohlaví, se kterou jste se předtím líbali a málem došlo i na něco intimnějšího?
„Ahojky, jak se vede?“ zeptá se vesele a po chvíli zvedne i mobil, abych viděl pracujícího otce za počítačem, jak mi mává, aniž by se na mě ohlédl.
„Vedlo by se lépe, kdyby mě nezdravila něčí záda,“ rýpnu si.
„Hele, tohle chci dneska dodělat, tak ticho,“ ozve se pan rýpal. „Jasně jsem říkal, aby ti předem napsala nebo to nechala na zítřek. Ale matinka si nikdy nedá pokoj.“
„Ale kušuj, rýpale,“ ozve se mamka protivně.
Aha, jsou rozhádaní a mamka dělá naschvály? A proto mi volá, abych byl obětním beránkem jejich hádky? Ne, děkuji. „Jestli mi voláš jenom proto, abyste se mohli zase hádat, tak to pokládám,“ informuji ji.
„Ne, ne, ne. Volám, protože mi sám nikdy nenapíšeš a chci vědět novinky!“ slyším její dětinskou část. „Co práce? A co ten doktorát? Učíš se? Máš známky už uzavřené?“
„Ne, pořád píšu práci a zbývá mi ještě rok, mami, tak nevyšiluj.“
„A co ten Němec? Je na tebe hodný? Jestli ne, tak ať si mě nepřeje. Beztak je to nějaký mrzký dědek, co se o sebe umí postarat sám a jen otravuje další lidi.“
Musím se nad mamčiným popisem pousmát. Nezapřeme, že jsme jedna rodina, protože tohle mě přesně napadlo, když jsem se setkal s Ingrid poprvé a ona mi tuhle práci tak popisovala. „Ne. Neboj. Říká ti něco jméno Hyn-… Heinrich Becker?“
Hyn Heinrich Becker?“ zopakuje po mně mamka. Rozesměju se.
„Ne, jen Heinrich Becker.“
„Mělo by?“ ozve se otec.
„To je fuk,“ zhodnotím, když ani na ně to neudělalo dojem. Je zřejmé, že Hynek je známý jen v určité německé bublině. Nebo je sám německou bublinou, tak se každému na první pohled jeví. Když ho nepoznáte o něco blíž, nezapomenete na něj, protože takového šílence si pamatuje každý.
„Ani na netu mi to nic nenašlo,“ informuje mě mamka ihned a já se jen praštím do čela. V příštím životě bych své rodiče neměl naučit s internetem vůbec. Bude to pro ně bezpečnější. Aspoň nebudou používat mobil na každou kravinu.
„Jak se vůbec máte?“ svedu konverzaci raději jinam. Když mi matka živě popisuje nějaký nový recept na bábovku, co našla na emimino.cz, tak mobil odložím a nechám ji, ať mluví a mluví, zatímco si sednu na gauč a vyčkávám, až mi dá zase možnost se zeptat na něco jiného, nebo vůbec cokoliv říct. Všimnu si přitom Hynka, který stojí ve dveřích a ruce má založené na prsou. Jo, vypadá to, že je nasraný. A má i oprávnění. Pokrčím rameny a poukážu na mobil, kde moje mamka pořád něco žvatlá.
„Co ten Němec vůbec? Jak vám to klape?“ zeptá se najednou otec.
„Ještě jsem neskončila,“ připomene mu matka kysele.
„Nejdřív byl na zabití, teď… je to lepší,“ odpovím otcovu otázku, zatímco pozoruju Hynka, který se nehnul z místa a pořád našemu rozhovoru naslouchá. Pochybuju, že rozumí, o čem se bavíme.
„To je dobře. I s tvrdohlavcem se dá žít, když si na sebe zvyknete. Viz tvoje maminka,“ utrousí otec sarkasticky.
„Cos to řekl?“ zeptá se matka šokovaně a já zadržím smích.
„Chceš představit?“ zeptám se Hynka, který vypadá jako malá žárlivka, že svou pozornost věnuju někomu jinému než jemu.
„Jedině přes vypálené Sudety,“ zazubí se novodobý Hitler.
„Souhlasím,“ usměji se sarkasticky, než se opět vrátím k videohovoru, který očividně skončil, protože se moji rodiče rozhodli jít do plné války a hádat se, i když by měli věnovat pozornost mně. „Budete se hádat nebo si chcete ještě o něčem povídat?“ vyruším je z jejich hádky. Moc pozornosti mi nevěnují ani tak.
„O čem se hádají?“ zeptá se Hynek ledabyle a přejde ke mně, kdy už rychle beru mobil k sobě. Nepotřebuji potom poslouchat od matky přednášku na téma „ten okouzlující Němec“, protože to je mi jasné, že tak by Hynka určitě popsala.
„Ale o blbostech,“ ujistím ho.
„Kdo je to, Marťo?“ slyším matčin hlas. Kurva.
„Ale nikdo, už musím jít, pa,“ rozloučím se rychle a vypnu hovor, přestože mamka ještě něco říká. Naprosto nenápadné, ty osle. Hynek z toho má ale svátek a musí se mi vysmívat přímo do ksichtu. „Ještě něco?“ zeptám se podrážděně.
„Čeho se bojíš? Že by se do mě zamilovala tvoje máti?“
„Ne, ani omylem. Ta je na rozdíl od někoho věrná.“
„Na rozdíl od tebe?“
Hodím po něm polštář.
---
Situace se naštěstí uklidnila. Když jsem navrhl, že se můžeme podívat na film, pokud nechce jít spát nebo pracovat, souhlasil. Netušil jsem ovšem, že svá slova předtím začne plnit ihned. Když jsem se totiž vrátil s miskou popcornu a usadil se, posadil se vedle mě a ledabyle položil i ruce na opěradlo gauče… takže jsem měl jeho paži za hlavou. Bylo to sakra až moc bezstarostné a až moc naráz na mě, proto jsem si odsedl. Hynek je očividně paličák, protože můj náznak nepochopil, a zase si ke mně přisedl.
„Hele, takhle z toho filmu budu mít hovno,“ upozorním ho.
„Tak si mě nevšímej,“ poradí mi s plnou pusou popcornu.
„No to asi moc nepůjde.“
„Fajn. Zkusím tolik netlačit na pilu.“
„To dovedeš?“
„Netuším.“ Do prdele. „Chceš snad skleničku na posilněnou?“
„Můžeme zůstat do konce dne střízliví?“
„Můžeme to zkusit.“
Povzdychnu si. Nebudu lhát, ale i toto Hynkovo prý pomalejší tempo na mě bylo prostě až moc rychlé. Nakonec jsem z filmu měl hovno, protože jsem uvažoval nad hovadinami, které až moc rychle ukazovaly, jaká by naše rádoby budoucnost ve vztahu mohla být. Samozřejmě, všechno až moc přehnané a zveličené.
---
Dalšího rána se překvapivě Hynek vzbudil přede mnou, a když jsem vyšel z pokoje, div jsem do něj nevrazil. Sotva jsem stihl zapojit trochu mozek a vzpamatovat se, že je vzhůru dřív, než já, postřehl jsem, že má něco v ruce. Byla to skleněná, průhledná koule a v ní nějaké papíry. Chvíli na ni hledím, než vzhlédnu k Hynkovi.
„Co to je?“ zeptám se nechápavě.
„Prozatím prázdné papírky. Tvým úkolem je všechny vytáhnout a napsat postupně, co bys chtěl v průběhu toho týdne dělat. Na mně bude, abych všechny tyto papírky splnil, pokud možno, samozřejmě,“ řekne zcela vážně.
Zadržím smích, když mi kouli předá. Kdo vyměnil Hynka? Ale rozhodnu se tuhle roztomilou hru hrát s ním. „Můžu si říct o cokoliv?“ ujistím se.
„Jo. Je jich přesně 21. Máme na to týden, ne? Takže si můžeš vybrat pokaždé tři denně. Popřípadě víc, když se jich vzdáš jiný den.“
„Takže si musím losovat? Nemůžu si je vyskládat a postupně vybírat, který by se mi hodil?“
„To můžeš taky.“
„Co když něco nedokážeš splnit?“
„Doufám, že se to nestane. Ale… potom uznám porážku a přestanu.“
„Jen tak?“
„Ano, protože prohraju a nesplním tvoje přání. Doposud jsi to dělal jenom ty pro mě. Myslím, že by bylo dobré, kdybych ti to aspoň pro tentokrát měl jak vrátit.“
„Víš, že si z tebe můžu udělat otroka?“
Ušklíbne se. „Nemyslím si, že jsi takový typ člověka, ale ano, i s tím počítám.“
Pohlédnu na skleněnou kouli s papírky a ušklíbnu se. „Můžeme začít hned?“ zeptám se dětinsky.
„Do toho,“ vybídne mě.
„Počkej a co tvoje práce?“ zarazím se, než se na to s radostí vrhnu.
„O tu se nestarej. Když si na týden vezmu volno, nic moc se nezmění,“ ujistí mě.
„Dobře. Pak se ale na mě nevymlouvej.“
„I tak bych se nesoustředil.“
Ještě něco dalšího říká, ale já už vymýšlím a poctivě si zapisuju i ty nejšílenější plány, které bych jinak neuskutečnil. Párkrát se zarazím, zda by to nebylo až moc troufalé, ale pokud to Hynek bude opravdu myslet vážně a vše, co zde napíšu, mi splní, možná bych si měl říct i o ta nejšílenější přání. Prozatím jich vyplním jenom pět. Zbytek můžu kdykoliv dopsat a rozhodnout se postupně, ne?
„Jako první si vybírám tohle,“ řeknu rozhodně a předám mu skrčený papírek. Zmateně zamrká, ale pak ho vezme a rozevře.
Požadavek: Hynek mi udělá snídaní a kávu s mlékem.
Poznámka 1: Jakékoliv poznámky na výběr jídla či kávy budou muset být vynechány a Hynek ještě s radostí poděkuje, že mi mohl udělat snídani a kávu s mlékem.
Poznámka 2: Hynek si musí obstarat růžovou zástěru a nesmí vařit bez ní.
Poznámka 3 (nepovinná): Mašle ve vlasech by byla určitě znamenitá k tomuhle outfitu.

Vidím, jak mu cukne oko. Chci se rozesmát na celé kolo, jako malé dítě. Papírek skrčí mezi prsty a vidím, že sám se sebou bojuje, ale nakonec si vynutí úsměv na tvář.
„Tohle ti nedaruji,“ zašvitoří vesele. Poplácám ho s úsměvem na tváři po rameni.
„Já vím, proto si to musím užít, dokud můžu,“ zašvitořím stejně vesele. Protože hned po tomhle týdnu mě bude chtít zabít, to je mi jasné. Ale když mám možnost toho zneužít, proč to nevyužít na plno, že jo?
---
Bohužel pro mě, Hynek byl i v tomto o krok napřed. Připadal jsem si jako největší pitomec, když skutečně našel adekvátní zástěru a mašli v křídle své matky… ale ten magor se rozhodl, že ta zástěra a mašle ve vlasech budou jeho jediným oblečením. Takže ano, právě nyní mu musím čumět na holou prdel, kdykoliv se k němu otočím. Mohl si vzít aspoň spodní prádlo, sakra. Ale na to mi odvětil, že jen plní mé přání. Sakra. To jsem nedomyslel. Příště musím být specifičtější, když si z něj budu chtít dělat prdel.
„Není ti zima?“ zkusím na to jít přes city a zároveň i logiku.
„Ne,“ usměje se mile a pro jistotu mě ještě obdaruje tanečkem… který nevidím, protože se raději podívám jinam. Kurva, on se v tom fakt vyžívá. Asi jsem si naběhl. Ale mělo mi dojít ihned, že když Hynek přišel s něčím podobným, bude mít na všechno nějakou svou vlastní zbraň. Sakra. Svůj příští úkol si musím pečlivě promyslet. Opravdu pečlivě. Asi bych nesnesl pomyšlení, že mi stejně oblečený vaří i oběd. I ta snídaně bude divná. „Nelituj svého rozhodnutí, bylo čistě tvoje,“ ozve se mi za zády. Sakra, ať drží hubu!
---
„Můžeš si na sebe aspoň něco hodit? Je to docela divný,“ upozorním ho, když sedí jenom v té zástěře a mašli naproti mně… zatímco jím jeho pokus o omeletu. Až na to, že ji přesolil a konce připálil, se dá i sníst…
„Nebylo to snad tvoje přání?“ zazubí se na mě, když mu v hubě zmizí okurka.
V tu chvíli už to nevydržím, zvednu se a zamířím do svého pokoje, odkud přinesu jeden papírek a doslova ho na něj mrsknu. „Spokojený?“
„Kvůli mně sis nemusel dělat škodu,“ usměje se nevinně, než papírek otevře. „Požadavek: Hynek musí povinně nosit minimálně spodní prádlo, když nosí zástěru,“ přečte a ušklíbne se. „Jinak nemusím, jo?“ zeptá se. Můžu ho zabít?
Ale jasně pochopí z mého pohledu, že pokud to neudělá, asi mu ublížím.
„Fajn, můžu to aspoň dojíst?“
„Ne, hned. Už tak jsi mě okradl o jeden požadavek na den.“
„Ještě si stěžuj, že plním tvoje přání.“
„Mazej!“
---
Může mi někdo říct, jestli jsem magor já, nebo se ho ze mě snaží udělat jiný magor? Protože Hynek se vrátí jen ve spodkách, které jsou až trochu moc těsné na moje nervy. A očividně se náramně baví, když si dokonce sedne jako naprosté hovado, protože si loket musí podpírat o koleno, takže jednu nohu má pokrčenou na židli a druhou pokrčenou na bok v polovičním tureckém sedu. Promnu si kořen nosu. Já věděl, že tohle bude nějaká jeho levota, jak mě neskutečně nasrat.
„Jestli sis už dohrál a pobavil se dosyta, můžeme to začít brát vážně,“ řekne, když dojí.
„Co tím myslíš?“
„To, co jsem řekl předtím. Týden je krátká doba a je mi jasné, že mi to ani trochu neusnadníš. A potvrdil jsi mi to svými dvěma prvními požadavky, které jsi vyplýtval na takové kraviny. Ale budiž. Příjemně jsem se bavil.“
„Upřímně? Pořád si myslím, že si ze mě děláš prdel.“
„Uvidíme po týdnu.“
„To je právě to. Co když ztratíš zájem během týdne?“
Pokrčí rameny. „Asi to pro tebe očividně bude nejlepší. Prozatím si ovšem stojím za svým.“
Napiju se kávy s mlékem (ano, opravdu mi do ní nalil mléko a ne něco jiného, perverzního, z čehož jsem ho zpočátku podezříval). „Co kostrč?“ zeptám se ledabyle.
„To nic nebylo. Ale pravda, měl bych se na Nereide zase jet podívat.“
„Aby tě mohla zase shodit?“
„To by se ti líbilo, co?“
„Chci říct… Co jiného chceš dělat, když sis vzal dobrovolně volno.“
„To je právě to. Záleží na tobě.“
Protočím nad ním oči. „To určitě ne. Tím bych se zbytečně připravil o jeden požadavek. Tohle je něco, co se týká tebe především. Takže se rozhodni ty. Ale řídit budu já. Ještě bys dělal kraviny, jako posledně.“
Hynek pokrčí rameny. „Můžeme se tam stavit,“ rozhodne nakonec.
---
Stojím za ohradou a pozoruji Hynka, jak se blíží k té černé stvůře. Uplácí ji jablkem a nějakou jinou dobrotou, když jí Roberto dává sedlo. Vypadá o něco klidnější. Zřejmě jí Roberto dal od posledně zabrat. I Hynek vypadá soustředěněji než posledně. Chová se kolem toho zvířete jinak. Tentokrát z něj vyzařuje zdravé sebevědomí a hrdost. Ze zvířete zase divokost a odhodlanost. I když se klisna spíná hned od počátku, Hynek se jí tentokrát drží jako klíště a snad ji ještě provokuje. Klisna s sebou hází, zatímco Roberto má co dělat, aby udržel provaz, na kterém ji drží. Tentokrát jí ani jeden nedovolí, aby se jim vyškubla zpod kontroly a postavila se na zadní. Přesto kope zadními nohami a snaží se Hynka dostat ze svého hřbetu. Roberto ji místo toho popožene kupředu a přinutí ji, aby utíkala podle toho, jak oni chtějí. Klisna se ovšem po chvíli prudce zastaví, vykopne zadní nohy a skloní hřbet, takže Hynek sjede po jejím hřbetu na zem. Tentokrát to ovšem nevypadá jako nic vážného, protože se Hynek směje a hned je zase na nohách.
„Ty potvoro malá!“ volá za ní, když klisna spěšně odkluše co nejdál od něj.
„V pohodě?“ ptá se Roberto.
„Jo,“ ujistí ho Hynek, zatímco si otřepává zadek. Přesto se opět žene k té příšeře. A překvapivě něžně na ni mluví, aby ji uklidnil. Klisna se mu přesto vysměje a dokonce zvedne pysky, aby mu dokázala, že ho má krásně u zadku, jako posledně.
Musím se tomu jejímu chování zasmát.
---
„Tak co? Chceš vyvést nějakého poníka?“ zazubí se, když přijde celý špinavý a klisna má od něj na chvíli konečně pokoj.
„Abych vypadal jako ty? Díky nechci,“ zasměji se.
„Pročpak? Je to super pocit.“
„Nechci věčně žrát prach.“
„Ty jen závidíš.“
„To určitě.“
„No ne, ty snad žárlíš? Žárlíš na tu klisnu?“
„Ne, protože to bych k tobě nejdřív musel chovat nějaké city, abych mohl žárlit.“
Hynek se jen zeširoka ušklíbne. „Dám jí ještě jednu šanci, potom můžeme jet,“ rozhodne.
„Tak si zahrávej dál.“
Odpovědí jsou mi jen jeho záda a mávání rukou, protože mě už nevnímal. Tentokrát se ovšem Nereide rozhodne, že toho má tak akorát dost, a tak ho čumákem rovnou srazí k zemi a odfrkne si. To je teda ženská! Kdyby tak nesmrděla a nebyla tak paličatá, třeba bychom si rozuměli. Hynek se ovšem nevzdává a snaží se na ni vyšplhat, když ji Roberto drží za uzdu. Klisna ho jako vždycky chvíli poslouchá, než se mu začne vzpínat. Hynek se tedy ještě jednou proletí vzduchem a přistane na zadku.
Rozesměji potom, co si Nereide hrdě odřehtá svoje a zvedá přitom provokativně pysky. Ta klisna nejspíš uvažuje.
---
Domů se vracíme pozdě k večeru, kdy Hynek sám uznal, že už byl potlučený víc než dost. Blázen to je! Sotva si však za bránou všimnu sporťáku za pár mega, je mi jasné, že jeden nezvaný blázen - pardon, host - nás nejspíš poctil svou návštěvou. Hlavně ať to není Gisela. Na tu opravdu nemám náladu. Starého Adenauera bych tady klidně uvítal, ale pochybuju, že ten má ještě platný řidičák. Fúrii Adenauerovou nemůžu ani čut. Když vjíždím za bránu, moje obavy se naplní ve chvíli, kdy spatřím Karla v zahradě. Ten tady tak chyběl, ale pořád lepší než jeho sestřička.
„Co ten tady dělá?“ zpozorní Hynek, když se přestane dívat z okna jako malé dítě, které za oknem vidí vlastní imaginární svět. Všimnu si, jak se trochu napne, když Karla po chvíli najde v zahradě u zahradníků. Zastavím auto a vypnu motor.
„Mám ho poslat pryč?“ zeptám se.
Hynek chvíli mlčí a mladého Adenauera bedlivě sleduje. „Není třeba,“ řekne jen a vyleze ven z auta. Odpoutám se a učiním taky tak. Zamknu auto a postřehnu Hynka už napůl cesty k němu. Zaváhám jen na chvíli, než se vydám k nim.
„Co tady děláš?“ slyším Hynka.
„Nemůžu přijet na návštěvu?“ usměje se Karl mile.
„Ingrid tě snad neinformovala, že si nepřeji nikoho vidět?“
„A proto se taháš s českou lůzou?“
„Jmenuje se Martin, říkej mu tak, podpantofláku.“
„Hele, hele. Ty bys byl podpantoflák, kdyby ses na Gis nevysral.“
„Připomeň mi, díky komu sešlo se svatby?“
„Na to by ses měl zeptat Giz ty sám.“
„A proto musí komandovat vlastního bratra? Co chceš?“
„Nemůžeme si jít promluvit dovnitř?“
„Proč? Nesmějí snad mí zahradníci slyšet, že jsi kretén?“ zasměje se Hynek. Karl se rozhlédne kolem a oslnivě se na ně usměje. „Stejně to už vědí a je jim to u prdele. Svět se totiž netočí jen kolem tebe.“
„Ani kolem tebe,“ upozorní ho Karl varovně a chytne ho za loket. Hynek se mu ovšem hned vyškubne. „Nedělej scény.“
„Proč? Zavřeš mě snad?“ zeptá se Hynek smrtelně vážně.
To asi stačilo. Hynek očividně nemá náladu se hádat s volem. Ani ho nějak srát.
„Dobře, timeout vy dva. Co se tak jít hádat jinam?“ odstrčím je od sebe.
„Nepleť se do toho, chůvo,“ uleví si Karl.
„Nejsem chůva,“ připomenu mu s tak sarkastickým úsměvem, jak jen to jde. Můžu mu jednu vrazit? Prosím. Právě mě totiž to tupé poleno urazilo! Nebo raději ne. Jeho nos by mě vyšel asi hodně draho.
„Jestli ses přišel hádat, můžeš rovnou vypadnout, než tě vyhodím sám,“ připomene mu Hynek otráveně.
„Chci si promluvit. O samotě,“ přemlouvá ho Karl, ale při tom dodatku se podívá na mě.
„Bohužel, je to moje práce,“ ujistím ho sebejistě. „Být Heinrichovi na blízku.“
„Aby se nezabil?“ dovtípí se Karl s úšklebkem a nejspíš by mu uteklo i uchechtnutí. Taky jsem býval takový kretén? Nezná náhodou Hynka mnohem déle, než já?
„Martine,“ otočí se na mě Hynek. „Prosím,“ dodá jen. Neunikne mi, že to znělo unaveněji, než obvykle.
Nemám z toho moc dobrý pocit. „Kdyby si dovoloval příliš, tak řvi. Přijdu mu rozbít hubu,“ slíbím Hynkovi, i když ani nevím, jak bych to udělal. Prát se neumím, ale to ten šašek s drahým křápem vědět nemusí.
Když mířím ke dveřím, omylem mu tu drahou kraksnu přejedu klíčky od Hynkova auta, takže se mu po dveřích spolujezdce krásně vyjímá dlouhá, tenká rýha.
Jéva, pardon, já nechtěl.
Asi tak moc, jako se Karl nechtěl narodit kreténem, což se taky zcela míjelo účinkem.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 4
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

ShiwoftheShadows
ShiwoftheShadows

Než se pustíte do mých příběhů, vězte, že to není jednoduchá červená knihovna. Zaměřuju se spíš na příběh, detailní popisy, …

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.