Hlavně mlč. Prosím mlč! Mlč! Vlastně ani nemusí, protože jsem neskutečný srab. Jo, zdrhl jsem, stačí? Ale ne daleko. Jen před stan. Jen tam mě pustil smysl pro mou práci a možná jakýsi zbytek zodpovědnosti. A tam mě taky dostihl pocit viny a jisté deprese. On mě ovšem ani nehoní. Nejspíš je taky v šoku. Aspoň jsem ho prozatím neslyšel se ani pohnout. No jasně, ty osle! Taky bys byl z toho v prd… kdyby tě políbil chlap a ten potom zdrhnul. Měl bych mu to asi vysvětlit. Ale sám to sakra nechápu. Do prdele… Ano, moje racionální část se uráčila vrátit se hned poté, co si vzala pár vteřinovou dovolenou. Naštěstí za mnou nejde hned, takže mám možnost myslet. Co mu říct, aby to pochopil? Teda - měl by být spíš rád, ne? Od toho tady jsme… abychom se poznali… ne? Uspěchal jsem to? Vždyť mě předtím sám políbil, ne? Sakra. Nevím!
Nakonec se zhluboka nadechnu a pohlédnu před sebe. Postav se tomu jako chlap. Nevyšiluj. To on má v hlavě bordel větší než ty. Chvilka přemlouvání a uvědomuju si, že se zvedám na nohy. Napřímím se, než se k němu otočím. Sedí ve stanu a čeká, nepochybuji, že má v hlavě fakt bordel. Ještě mi to nemyslí dostatečně, abych mu to vysvětlil tak, aby to pochopil a nedomýšlel si pitomosti, ale musí aspoň něco vědět.
„V prvé řadě - nechtěl jsem zdrhnout,“ informuju ho ihned, co vlezu zpátky do stanu. Mobilem nám vytvořím světlo. Chci totiž vidět, jak bude reagovat samozřejmě. Na mou první informaci jen beze slova vykulí oči.
„Co?“ vydá ze sebe. Super, reaguje, můžeme pokračovat.
„V druhé řadě - což bude o dost komplikovanější to nejspíš vysvětlit, abys to pochopil a neměl mě úplně za kreténa - chci říct - od toho tu jsme - tak trochu - ne? Chci říct… nechci, aby ses snažil jenom ty, jestli chápeš, co tím myslím. Teda. Jasně, náznaky z tvojí strany tady byly i předtím, než jsme si to oba začali uvědomovat, předpokládám. Jo, ode mě je to náhlé, ale stejně náhlé to bylo i u tebe. Předtím. U toho rána. Víš, co myslím, ne? Teda…“ zhluboka se nadechnu. „Nejsem si ještě jistý, jestli víš, co myslím. Ale chci tomu dát šanci. Chci dát šanci tobě. A zkusit to. Nebylo by spravedlivé, kdyby ses snažil na 100% jenom ty a já… prostě jen nějak reagoval. Takže ano - udělal jsem to vědomě. Ano - zdrhl jsem, protože mě zradil mozek. Ne - nemá to nic společného s tím, že jsem tě předtím políbil, spíš mi asi začalo hrabat. A ano - chci do toho dát taky všechno a omlouvám se, že jsem to doposud už nedělal. Dotazy?“
Jo, to by položilo asi každého. Jeho systém totiž musel zmrznout. Dá se odmrazit člověk, stejně jako se to dělá u počítače? Máme nějaký reset?
Jestli jste si toho doposud nevšimli, přišel jsem nejspíš o mozek.
---
„Ujasněme si jednu věc,“ promluví konečně a já z toho mám málem infarkt. „Tys políbil mě. Nijak jsem tě nenutil.“
„Ano,“ přikývnu na souhlas. Zamyslí se.
„Oba jsme střízliví…“
„Pokud vím, tak ano.“
„Nic jsem ti předtím neřekl.“
„Ne. Aspoň teda nic, co by mě nějak vyprovokovalo nebo tak něco.“
„Udělals to vědomě.“
„Jestli si pamatuju dobře, tak ano.“
Zase se zasekne. Divím se, že se mu nekouří z hlavy. „A jsi teď znechucený,“ zhodnotí nakonec.
„Překvapivě… ale asi ne. Aspoň teda nevím, zatím. Jen… mám bordel v hlavě.“
„Vítej do klubu, taky jsi mi tak udělal pořádný bordel.“
„Super, nejsem jediný.“
Najednou se Hynek uchechtne, ale zadrží smích. Je to nakažlivé. Snažím se to potlačit, ale nakonec se oba rozesmějeme. Jo, asi jsme oba přišli o rozum.
„Abych to shrnul,“ začnu, když se dosmějeme. „Chci do toho jít po hlavě. Tak jako ty. A nelitovat toho. Ať už se na konci tohoto týdne stane cokoliv. Opravdu cokoliv. Nechci z toho vycouvat. Ani se pro tebe stát jinou možností.“
„Tou se nestaneš. Ani druhou, ani jinou.“
„Co když jo?“
„Momentálně ne. To tě mohu ujistit.“
„Co když jo…? Oba víme, že pak se nemůžeme vrátit do formálního vztahu zaměstnanec lomeno zaměstnavatel.“
Přikývne. „To budeme řešit, až ta situace nastane. Jak moc po hlavě do toho chceš jít?“
„Sám nevím. Ale nechci tohohle týdne litovat.“
„Víš o tom, že se může stát cokoliv…?“
„Ano.“
„Opravdu cokoliv?“
„Ano.“
Vím, proč se zeptal dvakrát. Aby se ujistil, že jsem připravený snést všechno. Všechno, co na mě zkusí, nebo co nám znepříjemní jeho nemoc. Protože nyní jsme v jeho euforické fázi, kdy je všechno perfektní. Ale i ta fáze jednou skončí. A on chce mít jistotu, že i když udělá pak špatná rozhodnutí, budu na to připravený. Stejně tak, když si vyloží má slova jinak, než je myslím. A je mi jasné, že z tohoto krátkého, euforického okamžiku bude snažit vytěžit co nejvíce. Než ho jeho vlastní myšlenky budou zase chtít sežrat zaživa. Jsem připravený. Doufám. Minimálně jsem připravený se snažit a bojovat. „Chceš to zkusit znovu?“
Jsem rád, že v tu chvíli světlo mobilu zmizí. Dá mi tak trochu času na rozmyšlenou, co mu řeknu. Ale jen pár vteřin navíc, víc ne. Znovu mobil rozsvítím a sednu si vedle něj. „Jak jinak zjistíme, jestli to má budoucnost?“ zeptám se narovinu. Asi mi začalo hrabat… ale chci to zkusit znovu. Chci Hynka znovu políbit. To je jediné, co se mi momentálně honí hlavou. Na jednu stranu by mě to mělo děsit, ale… cítím prapodivný klid. Moje odpověď ho očividně zarazí stejně jako mě. „Chci říct… nevím ani, co vlastně chci říct. Prostě… jak jinak to zjistíme, než když to zase zkusíme?“ snažím se myslet nahlas.
Naštěstí si je vědom, že sám mám myšlenky rozházené, tak mi z nich pomůže. Cítím jeho ruce na svých tvářích a o zlomek později jeho dech na svých rtech. Předtím, než se naše rty znovu dotknout, zadržím dech. Snad poslední boj mé racionální části. I ta se potom vzdá a já cítím, že se trochu uvolňuji spolu s ním. Když se po pár vteřinách odtáhne, vydechnu zadržený vzduch na jeho rty.
„Nezadržuj dech,“ zašeptá do ticha noci. „Dýchej nosem.“
„To se lehko řekne,“ slyším, že se mi hlas trochu třese, tak si odkašlu. Doslova slyším, jak se ušklíbne. Jo, je to pitomost, ale opravdu.
„Spíš bych řekl, že je to otázka cviku.“
„Víš, že se nemá cvičení moc přehánět.“
Krátce se zasměje. „Jak jinak by ses chtěl zdokonalit?“
„Musím se zdokonalit?“
„Hm, chceš se zdokonalit?“
Nastane mezi námi opět ticho.
„Polib mě,“ slyším najednou Hynka a to mě zarazí víc.
„Hm?“
„Polib mě,“ zopakuje znovu. „Už jsi to jednou udělal. Udělej to znovu. Nic na tom přece není.“ Ale sakra je. „Hlavně neuvažuj. Nebo začnu uvažovat já… a to bude horší.“
Polknu nasucho. Má pravdu. Jestli já panikařím, co teprve on. Na nic nemysli, pomyslím si. Rukami vyhledám jeho tvář a palci zavadím o jeho rty. Cítím jeho ruce, kterak ve tmě kolem mé hlavy bloudí, než i on najde mou tvář.
„Můžeme kdykoliv přestat,“ připomene mi.
„Já vím. Ale nechci. Protože pak ztratím odvahu.“
Cítím na dlani, že se zase ušklíbl, protože se mu na tvářích udělaly jeho typické dolíčky. „Dobře. Jestli to začne být nepříjemné, oba přestaneme.“
„Souhlas.“
„Polib mě,“ slyším jeho hlas znovu, tentokrát smyslněji.
„Mlč,“ zašeptám.
„Proč? Nelíbí se ti to?“
„Provokuješ mě.“
„Možná, tak mě umlč.“
Nečekám na další pobízení… hlavně proto, abych sám z toho nechtěl vycouvat. Vrhnu se na jeho rty, abych ho umlčel. Cítím, jak mi jeho prsty vjedou do vlasů a nepříjemně zatáhnou. Oplácí mi nečekané nečekaným.
---
Tentokrát jsem sice nezdrhl hned, ale do jisté míry ano. A nenapadlo mě nic lepšího, než to svést na hlad. Ano, takový jsem blbeček. Protože jsem hned z jeho napětí poznal, že je něco špatně.
„Opravdu se jedná jenom o večeři,“ ujistil jsem ho, protože mi došlo, kam to směřovalo. „Není to žádný tajný kód ani nic podobného, skutečně mám hlad. A ty nejspíš taky. Jo, jsem blbec, že to chci ukončit nejspíš v nejlepší, ale… všeho moc škodí. Což znamená, že když se najíme… no… nikdo přece neříká, že musíme přestat úplně, ne? Jestli teda budeš chtít i po večeři.“ Jo, melu kraviny. Ale očividně to zabírá. Protože z něj to napětí pomalu opadává. „Co ty na to? Nějaká dobrá večeře, pokec… a pak večer strávený pod hvězdami. Už se těším, co za hmyz na mě poleze,“ zasměju se.
To ho pobaví. „Ty jsi vážně třída,“ řekne jen.
„Takže tě to neštve ani nemáš blbé myšlenky?“
„Ne. Jestli je jídlo v tvém seznamu na prvním místě, chápu, že s ním nemůžu soupeřit.“
To mě pobaví. „Promiň. Jídlo je má životní láska. To jen tak nesesadíš z trůnu.“
„To abych se pořádně snažil.“
Jsem rád za tmu kolem nás, protože tohle byla velmi nečekaná odpověď.
---
Ani na tomto místě neopouštíme své zajeté zvyky. Zatímco dělám večeři, Hynek se šel okoupat a dveře nechal otevřené. Nebudu lhát, teď to má pro oba trochu jiný význam. Předtím to byla jen kontrola. Nyní se ovšem přistihuji, že k těm dveřím pokukuji o něco častěji a že poslouchám bedlivěji každé šplouchnutí vody. I Hynek se pohybuje minimálně, snad aby slyšel, co dělám v kuchyni. Asi to byl špatný nápad, vrhnout se na to po hlavě. Teď pro změnu já uvažuju nad spoustou kravin. Ale nemůžete se mi divit - je to nový, cizí pocit, na který si teprve zvykám. Chci tomu dát šanci, proto hned nezavrhuji, že je to pitomost, která nevyjde. Důležitá je komunikace. Když si hned na začátku vyjasníme věci, které se nám příčí, možná… možná, že nám to vyjde. Nebo to skončí katastrofou, kdy si nebudeme moci přijít na jméno. Nechci uvažovat pesimisticky, spíš realisticky. Jaká je pravděpodobnost, že by to mohlo vyjít?
Promnu si kořen nosu a povzdychnu si. Myslím si, že nejsem jediný, kdo z toho takhle vyšiluje. Sice se Hynek usmívá a vypadá spokojeně, ale to většinou bývá chvíle předtím, než skončí někdo ve sračkách. Doslova. Proto jsem opatrný, proto mám obavy. Nechci ho zranit, ale také ho nechci ztratit. Zpozorním, když slyším šplouchání vody a tupý dopad chodidel na dřevěnou podlahu. Došel mi čas, napadne mě jako první, ale hned nad sebou zakroutím hlavou. Ne, nedošel, pořád ho máš spoustu. Slyším, jak posunuje chodidla po podlaze. Míří ke mně, samozřejmě. Místo toho předstírám, že mě vaření polévky pro tentokrát zajímá víc, než on.
„Nepanikař,“ slyším jeho hlas a vzhlédnu k němu. Stojí u okna a dívá se nezaujatě ven, než se trochu ušklíbne: „Nebo začnu panikařit já. A to bude horší.“
„Já vím,“ ozvu se.
„Myslíš si, že to byla pitomost?“
Zaváhám, než se pousměju. „Ani ne. Je to šílenost, to ano, ale… jen takhle zjistíme, jestli to má smysl snažit se dál. Takže teď je jen otázka, kam až daleko se navzájem pustíme. A co uděláme proto, abychom oba odhodili všechny zábrany a dali tomu plně šanci. Ne jen polovičatou, žádné zábrany ani hranice… o takové šílenosti láska je, o otevřenosti.“
Já už se vzdal, připomenu si. Moje první zábrana padla, ale kdoví, kdy ji ze strachu zase postavím, aby byla pevnější.
---
Je pravda, že si uvědomuju, že poslední dobou vařím jen stará dobrá a zajetá jídla, u kterých vím, že je Hynek sní. Na experimentování jsem poslední tři dny neměl moc náladu a jakékoliv nové jídlo u Hynka může vyvolat nevypočitatelnou reakci. Buď to sní s řečmi, nebo to nesní a stejně breptá. Tenhle pokus o výlet lomeno vypadnutí ze společnosti mi ovšem tvrdě připomněl, že Hynek obstarával veškeré jídlo. Což znamená, že naše zásoby obsahují jenom jídla, které on sám sní bez řečí, ale není také moc na výběr. Když jsem ovšem vytahoval naše věci z kufru, našel jsem také plechovky s energeťáky a nějaký ten chlast. Trochu mě to vystrašilo. Proto jsem se rozhodl, že je přemístím do jiného kufru tak, aby Hynkovi dalo práci je případně najít. A rozdělil jsem je na vícero míst samozřejmě. Jestli má Hynkova blbá nálada přijít, musím mít chlast pod kontrolou. Pokud ovšem přijdou jeho dny na hovno, kdy se nehne ani z postele, bude to asi to nejhorší, co by se mohlo stát. Ale musím být i na tohle připravený. Jak už jsem řekl, když Hynek vypadá spokojeně, většinou skončí ve sračkách. Ta obezřetnost by možná jednoho unavovala, ale mně vyhovuje. Takhle vím, že když budu dodržovat stejný řád, jaký jsme měli doposud, nic se neposere.
Teda až na to, že v tomhle případě bude těžké se nějak posunout v našem pomyslném vztahu. Že prý nad tím moc uvažuju? Ano, protože Hynek je labilní. Není labilní v tom špatném slova smyslu, že by šel ven se sekáčkem v ruce, ale sám pro sebe je hrozbou.
Pozoruji zrovna bublající polévku, když mi k němu znovu zaputuje pohled.
„Nebude ti zima?“ zeptám se, když pořád stojí u okna jenom v županu.
Pohlédne na mě a já se rozhodnu, že raději vyzkouším polévku. „Proč? Zahřeješ mě?“ zeptá se smyslně, až vyprsknu polévku na zeď před sebou a pár kapek mi zaskočí. „To je to tak pikantní?“ zeptá se Hynek trochu polekaně, když se dusím notnou chvíli, a zamíří ke mně, aby mě udeřil do zad, což moc nakonec nepomůže. Ne, není to tak pikantní, ale život s tebou je pikantní až dost.
---
Tradiční bramboračku po německy jsem se nevědomky v průběhu svého pobytu s Hynkem musel naučit, abych ho vůbec přiměl, cituji, vzít to do huby. A postupně ji dovedl k dokonalosti, protože rychlost, s jakou ji Hynek spořádá, mě zaráží, ale zároveň cítím jakousi pýchu, že mu moje vaření tak chutná. Naučil jsem se přidávat koření mimo jeho zorné pole, takže trochu víc pepře či dokonce nadrcené chilli v mém talíři ho už nijak nezajímalo, když se sám věnoval jídlu. Nebo to možná věděl, ale už to tak moc nekomentoval, jako na začátku. Nicméně pro mě to byla pocta - věřil mi natolik, že moje jídlo jedl, aniž by se obával, že by o pár hodin později měl být otráven. Možná taky proto, že jsem mu předtím ukázal všechny suroviny, které použiju. Suroviny, které sám vybral. Zní to šíleně? Asi ano, pro mě už tak moc ne. Když si na něco zvyknete, moc nad tím neuvažujete.
Když dojíme, řekne úplně poprvé něco, co mě odrovná. Doslova.
„Dobré to bylo, děkuji.“
Ano, myslel jsem, že se mi v tu chvíli podlomí kolena. Hynek nejenže řekl, že jídlo, které jsem uvařil, bylo dobré, ale také poděkoval! Tolik novinek a změn najednou, to asi nerozdýchám do konce večera.
Zkontrolujte někdo, prosím, jestli náhodou nespadly Krkonoše! Ta pravděpodobnost je vysoká!
---
Musím uznat, že jsem mile překvapen, že Hynek umí rozdělat oheň. Trval na tom, že by to nebylo správné táboření bez pořádného táboráku. Já neměl nic proti, když ho to na nějakou chvíli zabaví. A musím uznat, že bych asi na počátku nejspíš nečekal, že se kdy vůbec dostaneme tak daleko. Nebo vůbec někam. Co se vztahu zaměstnavatel a zaměstnanec týče, samozřejmě. Ta druhá část… Jelikož jsme se oba tomu podvolili, nenutili jsme se do toho, že jo? Neudělal jsem nic, co by ho přimělo, aby si myslel, že na něj nějak tlačím? Musím mít tyhle myšlenky, protože Hynek s nimi jistě bojuje sám, jen mi to neříká. I když by měl. Někdy člověk prostě nechce něco říct, aby zachoval zdání dokonalosti. A to se mi nelíbí, protože nic není dokonalé. Ano, mám strach, co se najednou posere, aniž bych si toho mohl všimnout předtím a snažil se tomu zabránit. Nebo tomu nemám zabránit? Když se to posere, tak to mám prostě nechat být? Sám netuším.
„Nad čím uvažuješ?“ slyším jeho hlas a vrátím se zpátky do reality. Usměje se a ukáže si směrem k uchu. „Kouří se ti z hlavy.“
„To proto, že jsi mě úspěšně podpálil,“ zhodnotím vážným hlasem, načež se rozesměje.
„Netušil jsem, že jsem sirku hodil i tvým směrem,“ řekne po chvíli a mrkne na mě. Blbec. Když do ohně přihodí další poleno, pozoruju jiskry, které vyletí vzhůru a poletují mu kolem obličeje.
Možná jsem udělal chybu, možná jsem zbabělec, co z toho nakonec vycouvá sám, protože si netroufne na nic víc, než doposud… Ale všechny tyhle možná zjistím spolu s Hynkem až následně. Možná si je uvědomí dřív sám a prostě se stáhne, aniž by mi dal možnost ho zranit. Čím víc však budu váhat, tím víc mu pak ublížím. Nyní vypadá šťastně. Nechci mu tu radost vzít. Když ke mně zaputuje pohledem, stojí mě to všechnu vnitřní sílu, abych ten pohled udržel. Jo, zíral jsem na něj. A chci, aby to věděl. Protože kdybych uhnul pohledem, mohl by si to špatně vyložit. Třeba i tohle si špatně vyloží.
Neuvažuj nad tím tak moc a jdi do toho po hlavě. Jo, to se jednoduše řekne. Ale nemůžu být srab věčně, ne? Už jsem ten první krok přece udělal. Teď je třeba udělat druhý krok… a další a další. Aby to byla pravidelná chůze. Zhluboka se nadechnu nosem, dodám si znovu odvahu a vydám se jeho směrem. Zastavím se vedle něj, když se ke mně otočí nejen tváří, ale i tělem a v očích má vypsané samé otázky.
„Asi nebylo správné po tobě chtít, abys jenom ty ventiloval všechny své myšlenky,“ zhodnotím nahlas.
„Nevadí mi to. Zvykám si. Občas něco zatajím,“ pokrčí rameny a pousměje se. „Ale… dnešek si užívám. Takže bod pro tebe.“
„I to, že jsem tě políbil a byli jsme oba střízliví?“
„Jo. To jsme si už ale vyjasnili?“ V té otázce zaznělo i něco víc. Úzkost a strach, že snad něco udělal špatně. A to není dobré.
„Chci to slyšet od tebe.“
Koutek úst se mu posune trochu víc do většího úsměvu. „Kdybych byl proti tomu…“ začne a udělá krok blíž ke mně, „myslíš snad, že bych sám pak nepokračoval a nezkoušel to na tebe i po tom prvním polibku?“
„Dělal jsi to vědomě?“
Na to mi neodpoví. Jen se ke mně přiblíží a zalepí mi ústa těmi svými. Očividně to má účinek, po kterém prahl, protože se pořád spokojeně usmívá, i když se odtáhne. Nebyl to nijaký hluboký polibek, jen taková letmá, odfláknutá pusa. I tak mě to umlčí a trochu i přesvědčí. „Co myslíš?“ zeptá se místo toho. „Udělal jsem to nyní vědomě?“
„Nevím, třeba ses stihl ztřískat, když jsem se nedíval.“
Zasměje se. „Pravda. Ve vaně jsem si dal celou flašku vodky.“
„Já to tušil.“
„Stačilo říct, že sis to chtěl zopakovat,“ provokuje mě s úšklebkem. Na jeho provokaci ovšem nereaguju a usadím se k ohni. Posadí se vedle mě, až moc blízko. „Znervózňuji tě nebo na to jdu moc rychle?“
„Nevím,“ povzdychnu si. „Sám mám v hlavě bordel. Nevím, jak na to reagovat nebo co si myslet. Je to… Nevím. Něco nového. Asi.“
„Asi?“ pozvedne obočí.
„Chci říct - nikdy jsem chlapa nelíbal,“ odpovím racionálně. „Nevím, jak se mám u toho cítit, nebo… něco. Ale na mou obranu, stejně jsem vyšiloval, když jsem kdysi políbil svou první holku,“ usměji se. „Takže budu asi vyšilovat pořád.“
To ho pobaví, protože se rozesměje.
„Jo, směj se mi,“ povzbuzuji ho s úšklebkem.
„Na to znám jenom jeden lék - zkoušet to znova. Tak dlouho, dokud ti to nezačne být příjemné… nebo nepříjemné.“
„Hele, takhle intimní jsem s žádným chlapem zatím nikdy nebyl,“ přiznám se trochu se smíchem.
„Výborně, aspoň něco prvního jsem ti ukradl,“ ušklíbne se.
„Bavíš se očividně dokonale.“
„Ani nevíš jak. Asi jsem si našel novou činnost - užívat si, jak jsi v rozpacích.“
„Já myslel, že by to mohlo být líbání, ale díkybohu, není tomu tak.“
Hynek zaúpí nad promarněnou šancí a já se rozesměju. Asi mě začíná bavit ho provokovat. „Ničíš mě vnitřně,“ pronese s hereckým výkonem, kdy se chytí za hruď.
„Výborně, aspoň jsem se ti dostal pod kůži a ničím tě zevnitř,“ ušklíbnu se. Hynek zase zaúpí a chytne se za prsa.
„Tak moc!“
„To abych postupoval dál.“
Na to se ušklíbne a nahne se ke mně až moc blízko. „Jak moc dál?“ zeptá se najednou zvídavě a přimhouří přitom oči.
„Třeba tak dál, abys mi řekl, kdy sis to uvědomil ty poprvé,“ trochu ho od sebe odsunu, protože ho moje otázka překvapí. „Nemyslím… tohle, co tady pomalu sami objevujeme. Ale… celkově. Kdy to začalo? Kdy ti došlo, že… já nevím, Giselu nechceš jako semetriku - teda, svou snoubenku, a raději jsi z toho vycouval, bůhvíproč?“
Hynek se smutně pousměje a odtáhne se sám. Nakonec se svalí na zem vedle mě a chvíli se mlčky dívá na oblohu.
„Zatracení Adenauerovi,“ prohodí tiše.
„Pročpak?“
„Protože celá ta jejich rodinka je mým prokletím.“
„Doslova nebo obrazně?“
Pokrčí rameny. „Asi doslova.“
„Asi?“
Poplácá trávu vedle sebe. Když se zrovna nehrnu k tomu se svalit vedle něj, prostě mě nekompromisně stáhne na zem taky. Zakroutím nad ním hlavou, ale nedovolí mi, abych se zase zvedl, a proplete naše prsty. Zrak pořád upírá na oblohu, jakoby snad hledal v mysli, co vlastně chce říct.
„Mám s nimi složitou historii,“ ozve se po chvíli zase.
„To jsem si všiml.“
„Samozřejmě, domluvené zasnoubení s Giselou. Nebudeš mi věřit, ale ne vždycky byla taková namyšlená kráva.“
„Páni, opravdu jsi ji nazval krávou?“ zpozorním. Zasměje se.
„Jo. Jak staří Adenauerovi, tak moji rodiče z toho zasnoubení byli k nevydržení. Od mala jsme byli spolu. Vyrůstali jsme spolu a oba jsme věděli, co se od nás očekává, aniž by nám to někdy někdo řekl. Prostě jsme to poznali.“
„Vždycky byla taková… jiná?“
„Ne. Jako malá milovala tanec, to ano. Byla to její vášeň a protančili jsme spolu mnoho bot. Doslova. I když to zní vtipně. Byl to její způsob, jak někoho upoutat a říct mu tak, co cítila. Zní to asi divně, ale… Gisela umí podávat vášeň jen skrz tanec. Veškeré city předává jen díky pohybu svého těla.“
„No, pusu má prořízlou až moc.“
„Jo, to ona vždycky, ale… když došlo na lásku nebo vášeň… tanec to řekl vždycky za ní.“
„Co se stalo?“
Hynek se smutně pousměje. „Přestala mě milovat.“
To mě zarazí. „Přestala?“
„Nedivím se jí. Tolik let jsme věděli, že se od nás očekává, že budeme jednou manželé, že jednou budeme mít dítě, majetek obou rodin se sjednotí. Takové ty tradiční kecy…“ Na chvíli se odmlčí a zadívá se na nebe. Cítím, jak jeho stisk trochu zesílí. „A pak se to prostě stalo. Přišly samé hádky. Kvůli blbostem. Ten cit… prostě vymizel. A nenašla ho už ani v našem společném tanci. Jako bych najednou neuměl tančit vůbec, prý jsem poleno. Vášeň… jako by nikdy nebyla. Nakonec sama zrušila naše zasnoubení. Nejstaršího Adenauera to vzalo nejvíc.“
„Proč? Chci říct - ze dne na den a bez důvodu se to jistě nestalo?“
Hynek ke mně stočí pohled a stiskne mi ruku silněji, snad aby se ujistil, že mu neuteču. Jako by se měl přiznat k vraždě. „Ne, důvod tady samozřejmě byl.“
„A asi podstatný, když vás to přimělo zrušit něco, na čem si roky zakládáte vztah.“
„Zamiloval jsem se.“
To mě zarazí. „Ty?“
Hynek se smutně ušklíbne. „Překvapivé, že? Asi jsi čekal, že to bude Giz, kdo se s někým vyspala nebo něco…“ začne, než si povzdychne. „Ale ne… Já jsem tady vinen. Giz měla plné právo poslat mě k čertu, sotva se to dozvěděla. Zranil jsem ji asi nejvíc, aniž bych to měl v plánu. Odpustila mi to, samozřejmě. Ale… já si to nedokázal odpustit sám sobě. Zradil jsem jedinou ženu, kterou jsem kdy opravdu miloval. I když jsem se to musel postupem let naučit - předvídat její náladu, naučit se tančit, aby byla spokojená, číst v ní, abych ji mohl uspokojit a ničím nenaštvat… a pak stačila jedna chyba a na ničem už kolem Gisely prostě nezáleželo.“
„Co to mohlo být, aby téměř pohádkový vztah vás dvou prostě… ztroskotal?“
„Karl.“
To bylo jediné, co řekl. Chvíli mě nechal, ať tápu sám, než jsem konečně řekl: „Karl byl proti vaší svatbě? Proč?“
To ho pobaví, ale směje se… tak nějak smutně. „Kéž by,“ řekne po chvíli a já vidím, jak těká očima kolem sebe.
„Jestli se o tom nechceš bavit, pochopím to.“
„Ne. Měl bys to vědět.“
„Očividně tě ale tato stránka minulosti bolí?“
„Ano… ale cítil bych se hodně mizerně, kdybys o ní nevěděl. Nebo by ses ji dozvěděl od někoho jiného.“
Přejedu mu palcem po hřbetu ruky. Rozptýlím tak nás oba. Nemusí mi vykládat svou minulost, ale pokud má nyní pochyby a nějak to spolu souvisí, asi by to měl říct celé, aby ty pochyby zmizely, ne? „Co se stalo? Proč vám Karl překazil zasnoubení?“
Vidím, jak sám se sebou vede boj. A tak nějak mi dojde, co chce říct, dřív, než tomu tak je. „Protože jsem se do něj zamiloval,“ řekne konečně. „A nebyl to platonický vztah. Aspoň do určité chvíle ne… Začalo to nevinně, jen jsme to oba chtěli zkusit a propadli jsme tomu. Pusa v opilosti, dobře. Nic se neděje. Ale… něco mě k němu táhlo. A já byl zoufalý. Chtěl jsem toho poznat víc.“
„Byli jste si… hodně blízcí?“ zkusím opatrně.
„Jo, spali jsme spolu, jestli se ptáš na tohle,“ odpoví mi přímo. „Bylo to předtím, než jsme se oficiálně s Giz zasnoubili. Jako… taková poslední sranda nebo výstřelek… A slíbili jsme si, že jednou nám to bude stačit. Abychom ten pocit poznali.“
„Ale nestačilo vám to?“ pobídnu ho, když se zase odmlčí.
„Ne,“ usměje se smutně. „Ani trochu. Byli jsme jak utržení ze řetězu. Karl si dokonce zjistil, kdy jeho sestra bude mimo město kvůli školy nebo tanci, abychom se mohli setkat.“
„Karl nebyl zasnoubený v tu chvíli?“
„Byl. Ale svou partnerku odmítl. Rodiče ho za to chtěli vydědit, tak mu teď rychle shánějí novou, aby se vyhnuli potupě. Stejně tak Giz narychlo obstarali nápadníka.“
„Proč ji odmítl?“
Mlčí, než se podívá na mě. „Co myslíš?“
„Pochybuju, že by Adenauerovým řekl, že… jste měli poměr.“
„Skoro. Zkoušel to oklikou. Že prý se zamiloval a našel někoho, koho opravdu miluje. Sliboval, že to nějak zařídí pro nás pro oba. Byl jsem tehdy hodně naivní.“
„Co se stalo?“
Promne si kořen nosu. „Řekl bych, že takhle se mnou doslova nikdo asi ještě nevymrdal, jako tihle dva,“ zhodnotí a rozesměje se tomu. Je to ovšem takový ten nucený smích. „I s Giz jsem byl samozřejmě intimní. Tak trochu se to vyžadovalo od určité chvíle, aby byly obě strany v klidu. Přeci jenom se nikdo nepožene do svatby, když v tom neuvidí ostatní budoucího potomka. No… a Giz je hodně všímavá. Nikdy sice nic nahlas neřekla, ale dovtípila se to možná dřív, než to udělala oficiální. Aspoň mezi námi.“
„Co ti řekla?“
Asi něco legračního, protože se tomu zase zasměje, opět nuceně. „Zeptala se mě, zda mrdání s jejím bratrem je vzrušující než s ní a zda si náhodou nemá operovat vaječníky za ptáka, aby mě mohla uspokojit. Klidně se směj.“ Zhluboka se nadechne, než vydechne s úsměvem. „V tu chvíli… kdy to řekla… tak jsem si uvědomil, že mě Karl doslova vyjebal. Užil si a pak mě odkopl, aby si zachoval tvář. Všechno řekl Giz, samozřejmě upraveně, abych já byl ten zloduch, co ho svedl a do všeho nutil… co z něj udělal posraného teplouše. Nemám mu to za zlé. Asi bych se jí taky neuměl podívat do tváře a přiznat, že má za bratra gaye. Takhle to bylo jednodušší - hodit vinu na mě. Však jsem stejně pošuk. I když je dnešní doba otevřená, stará garda některé věci jen velmi těžko přijme. Asi tak… týden jsme se všichni tři snažili o přetvářku… jak je vše perfektní, jak vše klape… a pak to Giz oznámila jako hotovou věc. Nikdo z rodičů to samozřejmě neuměl pochopit. Proč tak najednou? Co se stalo? Proč nám to přestalo klapat? Karla jsme z toho úplně vynechali, takže jsem si všechno slíznul sám, jakožto nemožný budoucí manžel a nekompletní snoubenec, co očividně kouká po jiné a sere na tradice a disciplínu.“
„A co Karl na to?“
Pokrčí rameny. „Co by? Ten si užívá život svobodného muže… který může mrdat všechno, co se hýbe, a užívat si, že se mi mohl takhle krásně vysmát do ksichtu.“
„Proč jsi něco neřekl?“
Na to mi není schopen odpovědět a už myšlenkami očividně těká někam jinam, protože se rozhlíží a škube nyní pokrčenou nohou nahoru a dolů.
„Protože by to popřel,“ dovtípím se.
„Bingo,“ řekne sarkasticky. „No upřímně - dva proti jednomu, to se těžko bojuje. A vůbec… kdo by se staral o labilního souseda, že jo. To, že mě Karl tak zazdil… dost pomohlo, aby se ze mě stal takový magor. A Giz… snažila se to překousnout, pochopit… ale nešlo to. Neklapalo by nám to. Pořád by nejspíš viděla, že mě její bratr šoustá do prdele, a já přitom sténám jako děvka.“
Snaží se to zamaskovat vtipem, ale jeho hlas zní jinak. Připadá mi, jako před nějakým kolapsem. Panika se k němu dostává až moc rychle. Nejspíš si to v duchu prožil celé znovu, když mi to všechno vykládal. Vidím mu na těkajících a zběsile mrkajících očích, že chce utéct, schovat se. Ale to mu nedovolím. Stisknu jeho ruku silněji, aby se vrátil do reality, kde jsem nyní i já. Už s těmi myšlenkami nebojuje sám.
„Co se ti honí hlavou?“ zeptám se.
„Že jsem kretén, že ti něco takového vykládám? Pochopím, když se na mě nyní vysereš. A že bych si to i zasloužil.“
„Nejsi kretén, Heinrichu. Jenom proto, že ses zamiloval do špatné osoby, nedělá to z tebe špatného člověka. Stejně tak tě nemůže nikdo vinit za zrušení předem domluveného vztahu, který bys neměl na nikom násilím nutit, pro dobro někoho jiného. Takže je možná dobře, že sešlo ze zasnoubení, protože jsi získal svobodu.“
„Aby se ze mě mohl stát magor?“ zeptá se se smíchem. Ano, hysterčí. Ale má na to právo.
Zvednu se do sedu, ale stejně rychle reaguje i on, a chce nejspíš utéct. Před realitou, před vlastními myšlenkami a vzpomínkami, které se snažil přede mnou a všemi ostatními schovat, aby ho už nikdy nepronásledovaly. Jako ta rána od jizvy, když si strhnete strup. A když už jsem ten strup strhl, je na mě, abych ránu nechal zase zarůst.
Proto, když se chce zvednout, aby mohl znovu utéct, tentokrát přede mnou a mou reakcí, stáhnu ho zpátky do sedu a pevně ho obejmu.
„Pusť mě!“ vzteká se jako dítě.
„Nepustím,“ protestuju a pevněji ho sevřu. „Nepustím,“ zopakuju znovu, tentokrát důrazněji. Je mi jasné, že kdybych měl srovnávat jeho paniku a svou, musel bych použít úplně odlišné stupnice, a stejně bych neporozuměl tomu, co se mu odehrává nyní v hlavě. Proto jediné, co nyní mohu udělat, je ho skutečně ujistit, že ho nepustím. „Nepustím tě, Hynku, slyšíš?“ řeknu znovu, ale je mi jasné, že nyní neslyší, nevidí. Pořád se mi vzpíná. Slyším jeho zrychlený dech. A nepochybuju, že ten splašenější tlukot srdce je jeho. Taky panikařím, ale na úplně jiném měřítku, než on. Mozek mi nepobírá nic, co se nyní děje, ale podvědomě vím, že kdybych ho nechal, aby odešel, litoval bych toho. Nevím proč, prostě to vím.
Vzteká se a vzpíná se naštěstí jen krátkou dobu, ale o to silněji a náruživěji, než kterýkoliv jiný člověk, než se mu z úst vydere vzlyk. A on postupně v mém sevření ochabne. I tak ho ale ještě nepouštím. Cítím, jak mi opře čelo o rameno. Nechávám ho, aby ty potlačované emoce vypustil ven. Pomalu mu prohrábnu vlasy. Dávám mu tak najevo, že je to v pořádku, aby nepřestával a všechno to ze sebe dostal. Váhavě pohlédnu na paži, kterou ho pořád tisknu k sobě.
Neváhej, neuvažuj nad tím moc, prostě se tomu poddej, pomyslím si, než si ho přitisknu blíž. Hynek zbořil svou další hradbu. Nevím, jestli o tomhle řekl i Terce, nebo byla u toho, když se to stalo, ale kdyby ano, Terka by mi to řekla. Nebo by to věděla minimálně Ingrid. Ví o tom? Co se dělo za zataženými závěsy nebo to před nimi všichni tři tajili, aby to ani vlastní rodiče nepoznali?
Zakroutím nad tím hlavou.
Důležité je, že to řekl mi, ne? Znovu mu pomalu prohrábnu vlasy, než je stisknu mezi prsty. Cítím, jak se mi jeho ruce zaháknou o triko a pevně ho sevřou mezi prsty. Dobře, nedrž to v sobě. Všechno to musí ven, když už jsi to jednou načal.
„Nedrž to v sobě,“ řeknu mu to, co mi vždycky říkali rodiče, když jsem si myslel, že mi pukne srdce nad ztracenou láskou. „Musí to ven spolu se vším, co se ti děje v hlavě. Jsem tady. A vydržím to, ať už to bude trvat sebedéle. Slibuji, že tě neopustím, Heinrichu. Nedrž to v sobě.“
A musím se přiznat, že tak lítostivý křik jsem nikdy neslyšel. Sice nebyl určen mně, ale i tak mě pálily oči od slz. A přesto, že mi trhal celé nitro, nechal jsem Heinricha, aby to vše vykřičel do noci. Protože teprve tehdy se toho smutku aspoň trochu zbaví. Les jeho slova dál nepředá a uschová si toto naše tajemství, kdy mi plakal v náručí jako dítě a neuměl přestat a pevně se mě držel, abych neodešel.
To, co ti dva opustili, jako něco nechtěného… to jsem se rozhodl, že budu bránit. Ne jako něco, co mohu kdykoliv opustit, ale jako lidskou bytost. A možná časem si uvědomím, že ten zmatek v hlavě se změní v city, které v tuto chvíli neumím pojmenovat. Ale jednou, určitě, je pojmenuju.