Cítím jeho rty na těch svých. Ale tentokrát je ten polibek tak nějak intenzivnější, vášnivější. Možná ta nemožnost ho vidět, jak se ke mně nahýbá, jak se naše rty k sobě blíží. Jeho ruce, které se mi pomalu plazí po bocích a hrudi nahoru, zpomalí na krku, až se konečně zastaví na tvářích. Oči držím pořád zavřené a soustředím se nyní na jeho rty, které téměř s něhou prozkoumávají to, co už jednou poznaly. Jeho palce mi pomalu přejedou po lícních kostech a potom levý palec mi přejede po kořenu nosu a zase zpátky. Když se ode mě jeho rty odkloní, hned vzápětí ucítím jeho vlasy, které mě polechtají na tváři, protože se ke mně nahne a obtiskne své rty na můj krk. Instinktivně nahnu hlavu na stranu a užívám si pokaždé, když se jeho rty střetnou s mou kůži. Ucítím jeho ruce, jak mi pomalu vjedou do vlasů. Váhám jen okamžik, než zvednu ruce a poslepu ho najdu. Cítím, jak se trochu napne, když mu chytím ramena. Ani nepotřebuji vidět, jak se nyní nejspíš tváří. Vím to. Pousměju se.
„Důvěřuj mi,“ zopakuji po něm.
Nahnu se k němu a on mi sám vyjde svými rty vstříc. Naslepo bych ho sám nejspíš nepolíbil, protože bych se prostě nestrefil. Nadechnu se nosem a rukami mu po ramenech pomalu sjedu po hrudi. Je to zvláštní pocit - nesetkat se s ženskými, zaoblenými prsy, ale rovnou ucítit bradavky. Pomalu otevřu oči. Chci se ujistit, že postupuji správně, že nedělám nic, co by se mu nelíbilo nebo ho vyvedlo z míry. Setkám se s jeho přivřenýma očima. Odkloním naše rty od sebe, ale mezi námi je jen pár centimetrová mezera. Cítím jeho dech na své tváři a nepochybuji, že on cítí můj. Jednou rukou mu také vjedu do vlasů a pevně je sevřu mezi prsty, až přivře oči do malé štěrbiny.
„Kam až chceš zajít?“ zeptám se ho přímo.
„Klidně i do samotného konce,“ vydechne téměř ihned.
„Nebudeš toho litovat?“
„Co ty?“
Chvíli mlčím, abych se sám ujistil, že to co řeknu, není jenom kvůli síle okamžiku. „Nebudu.“
Nahne se ke mně a kousne mě do brady. Cítím jeho tělo na svém. Přiblíží se k mému uchu, kde zašeptá: „Dobře.“ než se mi zakousne do lalůčku. Sakra…
Cítím jeho ruce, jak mi pomalu kloužou po zádech dolů, než se mi zaháknou o tepláky. Chvíli čekám, ale jeho bedlivý pohled mě ujistí, že čeká na mě, až učiním stejně. Zhluboka se nadechnu. Už jsem se přece rozhodl, jen tak necouvnu. Za zkoušku nic nedám, ne? Minimálně si ujasníme, jestli se nám to vůbec líbí. Teda spíš mně. Asi…
Rukami mu sjedu po bocích a zastavím se na lemu jeho tepláků. „Kdo první?“ zeptám se hloupě.
„Nejspíš bych měl začít a dostat tě do nálady,“ ušklíbne se na mě Hynek.
„Do nálady?“
Pozvedne obočí a ušklíbne se víc. No jasně, ty osle. Jen se mi směj! Naštěstí nijak neodpoví, ale klesne na kolena. Vzhlédne ke mně, když mi rukami pomalu přejíždí po stehnech nahoru, než se znovu zahákne o lem mých kalhot. Udržuje při tom se mnou oční kontakt a ten pohled mi nedovolí z něj spustit oči. Snažím se zachovat klid, ale nepochybuji, že jsem červený i za ušima. Taky byste byli po takovém smyslném pohledu. Snažím se mu dívat do očí, když mi pomalu stahuje kalhoty dolů. Vidím ovšem, že sám znejistí.
‚Jdeme na to moc rychle,‘ napadne mě.
Váhavě mu projedu prsty vlasy a přiměji ho k sobě vzhlédnout.
„Můžeme kdykoliv skončit, pokud ještě nejsme připravení,“ připomenu mu.
„Ne,“ nesouhlasí tvrdohlavě.
„Dobře,“ souhlasím a ruku mu vyjmu z vlasů. „Důvěřuji ti.“
Ta slova jako by mu dodala odvahu. A mně taky.
Sleduji, jak mi pomalu stahuje boxerky. Na očích mu vidím, jak si ten pohled ovšem vychutnává, zatímco já zrozpačitím. Všimne si toho a vzhlédne ke mně.
„Chceš pokračovat?“ ujistí se.
Nevím. To mě napadne jako první. Ta racionální část je ve mně silná. Nechce se plně podvolit a já chápu proč. Ale dokud nezariskuju, neuvidím přece výsledek. A dostali jsme se už poměrně daleko. „Ano,“ řeknu rozhodně.
Přikývne. Dál už neřekne ani slovo, protože mu pohled padne na můj ztopořený penis. Stojí to poměrně dost sil neodvrátit nyní pohled. Ale obávám se, že kdybych uhnul pohledem, Hynek by si to mohl špatně vysvětlit.
„Minimálně v tomhle nelžeš,“ prohodí jakoby nic a mně ujede uchechtnutí. I Hynek se ušklíbne. Nejspíš si všiml, jak napjatý jsem byl. Ucítím jeho prsty na svých bocích, palci mi obrysuje tvar pánve. Je to zvláštní pocit, ale jaksi uklidňující. Najednou už nejsem tak nervózní jako před chvílí. „Už lepší?“ zeptá se, když ten pohyb zopakuje. Přikývnu. Usměje se a pohledem mi znovu spočine na penisu. „Hlavně mě nekopni, neukousnu ti ho,“ řekne s vtipem. Zakroutím nad ním hlavou.
„Blbe,“ prohodím si spíš pro sebe.
„Je to v pohodě, Martine,“ ujistí mě. „Svět se ti nezboří.“
A ta slova jakoby mi dodala tu potřebnou odvahu. Svět se ti nezboří.
Zadržím ovšem dech, když cítím jeho prsty, kterak se mi sevřou kolem penisu. Prsty mu vjedu do vlasů, nejspíš pro jakousi formu podpory. Cítím jeho dech. Každá vteřina trvá téměř věčnost. Očima putuji po pokoji, abych se rozptýlil, ale nakonec mi k němu zase sjede pohled. A na to nejspíš čekal celou dobu. Cítím, jak mi hoří tváře, když mě pořád tak uhrančivě sleduje, dokud nepřikývnu. Že je to v pohodě, že může pokračovat. Že se svět nezboří. A pokud ano, budu to muset řešit pak.
Nezačne nijak divoce ihned. Nejdřív můj penis laská mezi prsty a sem a tam se ho dotkne rty a jazykem. Je to zvláštní pocit, ale netrvá dlouho a já se začnu uvolňovat a ten prazvláštní pocit se změní pomalu v nový, příjemný. Cítím, jak mnou pomalu proplouvá vzrušení. Začínám si Hynkovy doteky užívat. Sevřu mu vlasy mezi prsty, jemně, abych ho ujistil, že si to užívám.
Svět se mi nezboří, opakuji si pro sebe.
Kousnu se do rtu, když cítím Hynkův jazyk, kterak mi pomalu přejede od kořenu po špičku. Jako by mě chtěl nejdřív ochutnat. Zhluboka potom vydechnu ústy. Jenom tohle bylo tak erotické, až se mi málem rozklepala kolena, nebudu lhát. Když to udělá znovu, tentokrát vyhledá můj pohled a já mu nevědomky škubnu s vlasy. Dělá to naschvál, vím to. Ať už je to cílená provokace, jde mu sakra dobře. Protože postupně objevuje moje slabiny, aniž by o nich předem věděl on nebo já sám.
Po chvíli se odtáhne, zatímco mi palcem tře špičku penisu.
„Pokračuj,“ vydechnu téměř nedočkavě.
Jen se usměje, nic neřekne… a já po chvíli slastně vydechnu, když cítím jeho svírající se ústa kolem svého penisu. Pohltí mě teplo. Nejen jeho hrdla, ale především jeho jazyku, který mi krouží kolem penisu a vytváří tak příjemné pnutí. Když se jeho rty začnou pohybovat kupředu a dozadu, pohltí mě ještě větší vzrušení. Cítím jeho prsty, kterak se mi zarývají do boků. Vlasy mu sevřu o něco silněji a netrvá dlouho a já mu boky vycházím vstříc. Tělem mi projede příjemný třas a slastně vydechnu, když se po chvíli dostaví orgasmus. Nohy mám jako ze želatiny. To bude asi můj osobní rekord. Čas se změnil na pouhé slovo, neměl pro mě nyní žádný význam. Cítím, že mám i uši rudé. Cítím Hynkův jazyk, který se mi líně protáhne kolem celé délky penisu ještě jednou, než se konečně odtáhne.
„V pohodě?“ zeptám se, asi hodně tupě, mozek mám ještě plný chtíče a vzrušení… a z toho požitku. Hynek ovšem nic neřekne a přejde ke stolu, kde vezme kapesníky, plivne do nich a pak si utře pusu.
„Teď už ti můžu odpovědět,“ pronese věcně a skrčí kapesník o něco víc. „Jo. Ale celkem rychlé. Tos‘ byl tak nadržený?“ zeptá se přímo. Potom zvedne kapesník. „To si neber osobně,“ dodá jakoby omylem. „Je to normální. Polknout to zvládne na poprvé jen málokdo. Očividně mi to pořád dělá problém.“
Jen přikývnu. Nevím, jak na to reagovat.
Hynek odloží kapesník a znovu se vrátí ke mně. Tentokrát si ovšem sedne na parapet a rukami chytí ty moje. Pomalu mě přiměje, abych k němu došel, a nohami se mi omotá kolem nahého pasu. Dívá se mi upřeně do očí. Opře se mi o hruď a nespouští ze mě oči. Nakonec se pomalu pousměje.
„Je mi jasný, že po tobě nemůžu očekávat hned to samý,“ promluví konečně. „Pochopím, pokud se ti to hnusí.“
A ještě něco dalšího mluví, ale jediné, co nyní vnímám já, je, jak vzrušený je.
„Chci říct,“ začnu ho zase vnímat po chvíli, „cvikem se dá zvyknout na mnoho věcí. Ale nechci na tebe tlačit. Musíš se rozhodnout ty sám. Nechci tě do ničeho nutit jenom proto, že jsem sám nadržený. To platí i pro… pro případné příště. Pokud někdy takové příště bude, samozřejmě. Víš jak - když vypustíš divokého koně do přírody, jen tak se nezklidní a poběží klidně i dny v kuse. Aby si ten pocit volnosti užil.“
„Co tím myslíš?“
Na chvíli se odmlčí, než vezme moje paže a přiměje, aby ho objal, stejně tak on sevře ruce za mými zády a sevře mě tak u sebe. „Když mi jednou jednu věc povolíš, budu to brát jako samozřejmost příště. Takže se tě příště ptát nebudu. To samé platí pro tebe, samozřejmě. Jestli se ti to bude příčit, musíš mě zastavit. Bez kompromisů. S tebou je to jiný… U tebe nemám obavy, že bys odešel, že by ses na mě vysral. Takže mi přijde v pořádku se před tebou takto odhalit a ukázat ti svoje slabiny. Ale také respektuju, že je to pro tebe vše nové. Proto na tebe nebudu tlačit. V ničem. Jen tě varuji, že kdybych na tebe příště vyjel, prostě mě srovnej. Teď ještě uvažuju racionálně a respektuji tvoje hranice, bariéry. Příště mě možná uvidíš jen jako nadržený hovado, co na tebe prostě vlítne. A to nechci. To, že jsem nadržený, neznamená, že musím být hovado. Na všechno je čas a nechceme nic uspěchat. Takže mě budeš muset srovnat. I teď bych nejraději po tobě vyjel a dotáhl to do konce, ale je mi jasný, že jen tak se ti zase nepostaví a že potřebuješ timeout.“ Nohami se kolem mě semkne o něco víc. „Ale až přestanu uvažovat a budu jen nadržený, bude to celkem jízda. Jsem sakra vynalézavý, když jde o sex. Na to se musíš připravit. Nemusíš nic dělat, pokud nechceš, klidně to můžeš nechat jenom na mně. Jen tě varuji dopředu, abys pak nebyl překvapený.“
Chvíli mlčím, než se musím pousmát. „Většina věcí, co děláš, je šílená. Takže šílený sex s tebou jsem tak nějak očekával. Jen… určitě nebudu vědět, jak začít. Nebo… co dělat. Říkám ti to taky narovinu.“
Přikývne. „S tím počítám. Víš, co se mi teď honí hlavou?“
„Co?“
„Nejraději bych ti teď řekl, abys mi stáhl spodky a vošukal mě jako zvíře. Přehnul mě o zeď nebo v okně všem na očích. Ale je mi jasný, že to by tě jen odradilo. Takže se budu muset nejspíš spokojit jenom s honěním. Předpokládám, že o kuřbě si budu muset nechat ještě chvíli zdát. Pokud mě teda nebudeš chtít příjemně překvapit.“
Sakra upřímné. Ale možná jsem něco podobného očekával.
„Jo, hold to bude trochu pomalejší, než bys nejspíš očekával,“ souhlasím váhavě.
Na to se ovšem ušklíbne. „Ještě tě přiměju, abys po mně prahl,“ slíbí šeptem. „Dostanu tě do bodu, kdy budeš prosit, abys mohl do mě zasunout.“
Manipulátor jeden. „O tom nepochybuji, přesvědčivý jsi celkem dost,“ souhlasím s ním, než mu rukou znovu přejedu po ploché hrudi. Záměrně zavadím o bradavky a všimnu si, jak přivře oči.
Nejspíš to pro něj byla poslední kapka, protože v tu chvíli si sám stáhne boxerky a mou ruku nasměřuje přímo ke svému tvrdému penisu.
„Je to jako by sis honil sám sobě,“ zašeptá mi do ucha. Nebudu lhát, na mě je to moc rychlé… Mnoho nových vjemů a věcí… Vede mou ruku tak, jak by to nejspíš dělal sám sobě. Po chvíli se mu z úst vydere vzdych. „Dobře,“ vydechne šeptem. A mně dojde, že mou ruku pustil, a nyní si tempo určuju zcela sám. Jemu se to očividně líbí, protože se po chvíli trochu odtáhne a zhluboka dýchá, oči slastí přivřené. „To je ono,“ pobízí mě dál a dech se mu začne trochu zrychlovat.
Postupně pohyb ruky zrychluji a pozoruji, jak se vzdychá víc a víc. Ke konci se musí dokonce o mně opřít, aby to vzrušení nějak přestál. A zároveň si všimnu, jak se začíná vrtět v bocích. Blíží se ke konci.
Netrvá dlouho a Hynek také vyvrcholí. Slastně vydechne, než se mi hlavou opře o rameno. V tu chvíli dojde, jak zpocený vlastně je.
Scheiβe,“ ozve se tiše a uchechtne se. „To bylo boží,“ řekne, sotva popadaje dech.
Nic na to neřeknu, jen na prstech cítím jeho sperma.
Když se odtáhne, neodpustí si mi zašeptat do ucha: „Nepochybuji, že příště to bude ještě víc boží.“
---
Podám mu kapesníky, aby se mohl očistit. Od toho momentu ani jeden z nás nepromluvil. To ticho je zabijácké. Nepřítomně si čistím ruce kapesníkem a uvažuju nad tím, jak to předtím podal. Zvládne to na poprvé jen málokdo. Je to pravda nebo mě chtěl ošálit? Je pravda, že sám bych to určitě nezvládl. Když sevřu kapesník do kuličky, konečně k němu vzhlédnu. Všimnu si, jak si Hynek otírá čelo. Takže se mi to nezdálo. I vlasy má pořád mokré, protože se mu lepí na čelo. Všimne si mého pohledu.
„No co? Užil jsem si to,“ zazubí se.
„Nic neříkám,“ snažím se bránit, ani nevím čemu.
„Sakra,“ vydechne a pořád sedí na parapetu. „To jsem původně chtěl navrhnout nějaké kraviny typu film a chlast, abych tě opil a pak tě mohl svést. Předčil jsi má očekávání.“
„Pak jsem o to rád, že to proběhlo, když jsme byli střízliví.“
Přikývne. „Přesně. Takhle se nemůžeme vymlouvat na opilost nebo kdejakou sračku.“
„Netlačil jsem tě do ničeho, že ne?“ ujistím se.
„Mohu se ptát na to samé,“ zeptá se místo toho, když na sebe nasouká boxerky.
„Ne, že bych si to byl vědom?“
„Souhlasím.“
„A nemyslíš si, že jsem magor?“
Na to se zazubí, přejde ke mně a nečekaně mě políbí. „Pokud ano, pak asi začínám propadat magorovi.“ A bez dalšího slova projde kolem mě, zatímco mě tím odzbrojí. Propadat? Posouváme se tedy kupředu…? Nebo jsme odsouzeni k záhubě, když si oba uvědomíme, že už to dávno není hra?
„Takže to budeme brát vážně? Jako oficiální vztah?“
Chci mít jistotu. Nechci být jen někdo, kdo do jeho života vkročil a zase z něj vystoupí, další uzavřená, nezajímá kapitola. Nemám odvahu se za ním otočit, ale chci znát odpověď. Ať si nezačnu dělat plané naděje. Ať vím, na čem skutečně jsme.
To ticho mě znervózňuje, ale dávám mu čas na rozmyšlenou.
„To poznáme, až se dokážeme dostat i přes intimní část vztahu. Jinak by ti společnost řekla, že je to jenom moderní výstřelek,“ odpoví po chvíli a pokračuje kupředu směrem do kuchyně, aby špinavé kapesníky vyhodil do koše.
„A co si myslíš ty, že to je?“
Opět chvíli mlčí. „Ještě nevím. To zjistíme po týdnu. Dřív nechci dělat unáhlené závěry. Z minulosti mám vlastní zkušenosti,“ řekne neurčitě. „Jdu spát,“ dodá jakoby omylem.
„Léky,“ ozvu se téměř automaticky. Na to se jen ušklíbne a zacouvá zpátky do kuchyně. Počká na mě, až dojdu zezadu k němu. Léky ovšem hned nezačnu chystat. Místo toho ho chytím za ramena a přiměji ho, aby se na mě otočil. Očima vyhledá ty moje. „Není to pro mě jenom hra, Hynku,“ ujistím ho. „Proto mi dej ještě trochu času. Až získám trochu jistoty, jak svojí, tak tvojí, bude to lepší. Je to pro pořád nový pocit. Ale nechci o něj přijít. Nechci přijít o tebe. Proto mi dej čas.“
Upřeně na mě hledí a poslouchá každé mé slovo, co řeknu. „Máš ho mít,“ řekne jen. „Jen mě nenech čekat moc dlouho. Mohl bych si to… špatně vyložit.“
„Já vím,“ ujistím ho a promnu mu ramena mezi prsty. „Teď ty léky, minimálně ty na spánek,“ vrátím se myslí zpátky ke své práci.
Smutně se ušklíbne. „Myslím, že po dnešku bych usnul i bez prášků.“
„Dneska ti dám ty druhý,“ řeknu mu jen. Hynek má tři druhy prášků čistě na spánek, které se musejí co dva dny střídat, aby si jeho tělo na ně nezvyklo.
„Jak chceš,“ prohodí rameny.
Když zkontroluju, že skutečně léky polkl, znamená to i pro mě čas spánku. Ujistím se, že všechno je vypnuté a zamčené, než následuju Hynka do stanu, který se už pomalu souká do spacáku. Chvíli otálím venku a snažím se zbavit se těch vtíravých myšlenek na to, co se dneska stalo. Po chvilce uvažování to nakonec vzdám a vlezu do stanu za Hynkem. Ten už vypadá, že z půlky spí. Dneska mu nejspíš léky zabraly téměř okamžitě. To je dobře. Potřebuje se prospat. A já taky. Když zapnu stan, vlezu do vlastního spacáku a trochu se uvelebím na své části stanu. Zhluboka si povzdychnu.
Slyším šustění spacáku a zpozorním.
„Nespíš?“ zeptám se hloupě.
„Ještě ne. Ale skoro,“ odpoví rozespale.
„Ale očividně už působí.“ Myslím léky, samozřejmě.
„Mhm. Můžu tě chytit za ruku?“
To mě zarazí a stočím pohled k němu. I v šeru vidím, že má přivřené oči. Nejspíš spánku odolává už jen stěží. „Určitě,“ souhlasím. Neptám se proč. Vysoukám ruku ze spacáku a po hmatu najdu tu jeho. Hned mě chňapne a pevně sevře. Musím se pousmát. „Lepší?“ zeptám se s úsměvem.
„Mhm,“ odpovědí je mi spíš ospalé zamručení.
„To jsem rád.“
„Děkuji.“
Úsměv se mi o něco zvětší. Nestihnu už říct nic jiného, protože po chvíli slyším jeho pravidelný dech. I ve spánku mě pořád drží za ruku a já ho nechám. Jeho ruka příjemně hřeje tu moji. A mám jistotu, že je vedle mě. Já ovšem usnout nemohu. Ta pitomá racionální část se rozhodla pro návrat a vybrala si tu nejhorší možnou dobu.
Moc dobře si pamatuji Ingridina slova, když mě nabírala. Tehdy jsem se jim smál, protože to byla přece naprostá pitomost. Nyní jsem se obával toho tichého, vtíravého hlásku, co se mi vysmíval: „Já tě varoval. Já ti to říkal, ty osle. Měl ses držet dál.“ a podobná hovna. Zírám do tmy a cítím se bezradně. Teď na tyhle myšlenky nemám náladu. Na jednu stranu vím, jak je Hynek nyní šťastný, jak si užívá každý okamžik… Na druhou stranu vím, že je to na úkor toho, co mi Ingrid zakázala. Snažím se zapudit myšlenku na případné následky… Nakonec zůstanu ve své hlavě uvězněný až moc dlouho. Když totiž usínám, mám zkaženou náladu a je mi jasné, že se další den probudím vyčerpaný. Přesto ovšem vím, že po celou dobu mě Hynkova ruka nepustila.
---
Když se dalšího rána probudím, je brzo ráno. A já si všimnu Hynka, který je taky vzhůru, ale upřeně mě pozoruje. To mě trochu vyvede z míry, proto překvapeně zamrkám.
„Jak dlouho jsi vzhůru?“ je první věc, na kterou se zeptám.
„Chvíli. Ale jsem rád. Konečně jsem viděl tvou spící tvář,“ zazubí se Hynek nevinně. „Klid, nic špatného jsem neudělal, jenom koukal.“
Promnu si tvář jednou rukou a uvědomím si, že tu druhou mi pořád svírá Kraken. Teda Hynek. Pořádně se poškrábu na hlavě, abych trochu rozčeřil vlastní myšlenky a začal konečně uvažovat. „Kolik je?“ zeptám se, když se konečně trochu rozkoukám. Když se mi povede vysoukat se do sedu, konečně si všimnu jeho ruky, která tu mou nepouští. Pohlédnu na něj, on se jen nevinně usměje.
„Určitě ne dostatek, abychom museli vstávat,“ přemlouvá mě nenápadně.
Povzdychnu si, ale dám mu v duchu za pravdu. „Uvnitř by bylo tepleji.“
Na to se ušklíbne a mně dojde, že jsem řekl neskutečnou pitomost, které se on musel ihned chytit. „Taky si tu můžeme udělat tepleji,“ prohodí hravě.
„Myslíš na něco jiného?“ zeptám se pohoršeně.
„Ani ne. Včerejšek byl celkem jízda. Ani bych to do tebe neřekl,“ provokuje dál.
Povzdychnu si. „Fajn, chvíli ještě poležíme. JENOM poležíme,“ zdůrazním, než si zase lehnu a jeho to rozesměje.
„Copak? Máš obavy, že bych se na tebe vrhl?“ zazubí se provokativně.
„U tebe si už nejsem jistý ničím.“
„A kde mám pusu na dobré ráno?“
On se mi fakt zdá… „Opravdu?“
„Je to snad špatně? No tak. Stačí jedna… prozatím.“
Ano, zdá se mi! „Jednou to začíná,“ připomenu mu.
„Ale! Tady někdo uvažuje už o něčem jiném?“ šklebí se na mě. Raději mu tvář zakryju rukou. Provokatér jeden! „Není se za co stydět, taky nad tím uvažuju.“
‚S tímhle se mi zrovna svěřovat nemusíš,‘ pomyslím si a pořád mu držím dlaň na tváři. Trochu ji nadzvednu, a abych ho umlčel, ho konečně políbím. Na to se zeširoka usměje. „Stačí?“ zeptám se.
„Hm, ještě jednu,“ zkouší to na mě.
„Ne, řeklo se, že bude jen jedna.“
„Dobře,“ kapituluje. Místo toho ovšem zatlačí na mou dlaň a sám mě políbí. Upřímně? Nebráním se. Protože líbá sakra dobře. Je to určitě hladovější polibek, než který jsem mu dal já. Než naše rty zase rozlepí, přejede mi jazykem po spodním rtu. „Jedna od každého, že ano?“ zašeptá mi do ucha, než se odsune na svou část stanu.
Nebudu lhát - dostal mě trochu do rozpaků.
Hlavně nezačni uvažovat ptákem, Martine!
Proto si vezmu pár minut na uklidnění. Asi to dneska bude těžší… a divné. Obzvlášť po tom. Snažím se na to nemyslet, ale zároveň se to snažím přijmout. Asi se to bude stávat častěji. A nejen to. Masturbace je normální věc. Ale sex s Hynkem - jaký bude? Div si nezačnu rvát vlasy nad tím, jak začnu panikařit. Nechci nad tím ještě uvažovat, ale moje mysl mě zrazuje a připomíná mi jeho tvář, když jsem se ho včera dotýkal. Jestli dnešek neskončí trapasem nebo fiaskem, tak si pogratuluju.
---
Zatímco si Hynek ladí rádio, aby si poslechl ranní zprávy, což mi přijde roztomile staromódní, když má mobil v kapse, uvažuju, co udělat k snídani, zatímco mu chystám léky. Je pravda, že je zase naplněn tím euforickým stavem, takže by možná byl ochotný přistoupit i na nějakou jinou snídani, než by normálně chtěl. Občas je dobré vystrkat ho z komfortní zóny, ale nechci mít zase bojové pole kvůli pitomosti. Když spočítám léky a zkontroluji, že jsou to ty správné, postavím vodu na kávy. Nechci mu věčně ustupovat a dělat mu jen to samé pořád dokola. Věřím, že by si byl schopný uvařit i sám, kdyby doopravdy chtěl. Už mi to jednou dokázal. Otázkou je, zda by ho to bavilo denně… nejspíš by skončil u nějaké objednávky přes nějakou restauraci. Ne, spíš fastfood. Nebo by nejedl vůbec. Povzdychnu si. Jo, tak nějak by dopadl, kdyby ho někdo nekontroloval. Žral by jen zasraný fastfood nebo vůbec. Buď má sakra dobré spalování, nebo má trávící systém už tak dosraný, že mé pokusy o pravidelnost jídel na něj nepůsobí. Upřímně? Nevím. Obojí je pravděpodobné.
Ohlédnu se k němu přes rameno. Sedí na gauči a je to snad poprvé, co ho vidím, jak má mobil v ruce a datluje nějakou zprávu. Potom ho ovšem téměř znechuceně zahodí vedle sebe, otráveně si povzdychne a opře se. Pravděpodobně mobil považuje za zbytečnost, což mě při jeho práci zaráží. Hned na to si ovšem všimne mého pohledu, narovná se a pousměje se.
„Děje se něco?“ zeptám se.
„Ne, to nic,“ mávne rukou směrem k mobilu. „Jen pár lidí nechápe, že i já si mohu vybrat někdy dovolenou.“
„Sponzoři?“ dovtípím se.
Ja, ja.“
„Nedals jim vědět?“
„Dal. Jen je sere, že to není jednodenní záležitost, jako vždycky.“
„Můžeme to kdykoliv přerušit, pokud-…“
„Na to zapomeň. Už jsem se rozhodl, že budu mít týden volno, od všeho a všech, tak mě neštvi. Nebo si ho ještě prodloužím.“
„Týden sis nevzal jenom tak,“ připomenu mu.
„Jo,“ ozve se po chvíli. Když slyším vibrování, pootočím se. Jeho mobil vedle něj se postupně posouvá dál od něj, ale Hynek se dívá mým směrem.
„Nezvedneš to?“
„Není důvod.“ Ani se nejspíš nepodíval, kdo to je.
„Třeba je to naléhavé.“
„Kdyby bylo, zavolali by Ingrid, aby zjistili, co se mnou je. To už nejspíš udělali, a proto otravují znovu.“
„Tebe to nesere?“ zeptám se po chvíli, kdy mi ten zvuk začne lézt krkem.
„Můžu si vypnout mobil. S radostí to udělám,“ div mě očima neprosí, abych mu to povolil.
„Ne, to raději ne, pak by Ingrid volala mně. Jaký je tu vůbec signál?“
„Mizerný,“ usměje se mile. „Proto tuhle oblast miluji. Uprostřed ničeho, téměř bez signálu, hotový ráj na zemi daleko od civilizace a spěchu a povinností.“
„Řekni pravdu - chtěl ses na chvíli vysrat na práci a jenom to skrýváš za mě,“ zazubím se provokativně. Herecky se chytne za prsa a vypadá zděšeně.
„To bych si nedovolil. Za koho mě máš?“ řekne procítěně, než se tomu sám zasměje.
„Hele, zvedni to. Třeba je to důležité.“
„Ne, není.“
Povzdychnu si. „Stejně ještě nevím, co udělám na snídani,“ pokrčím rameny. „Zabiješ tak čas.“
„Ten se zabíjí mnohem lépe odsud,“ ušklíbne se neurčitě. Nakloním hlavu na stranu a pozvednu obočí s nevyřčenou otázkou, o čemže to mele. „Hele, mám tu dobrý výhled, nekaž mi ho,“ úšklebek se mu jenom zvětší. Mám pocit, že mu narostly i neskutečné parohy. Heinrich Himmler je zpátky a chce zničit sudetského studenta.
Asi bych měl přestat vymýšlet tyhle vtípky, ale Hynek do nich tak skvěle zapadá.
---
Nakonec se nechá přemluvit a zavolá na číslo zpátky, i když vypadá poněkud nesvůj. Já mezitím prohledávám spíž. Překvapivě je tu pár let starý med a nějaká marmeláda nejspíš. Ne, džem - pořádné kusy malin se v něm nezapřou, i přes jeho očividné stáří a zanedbávání kdesi vzadu ve spíži, kde se do něj chtěli marně pustit pavouci, ale já ho před nimi zachránil. Když ho trochu omyju od prachu, musím se trochu smutně pousmát.
Von: Giz
Für: Heinrich
Mit Liebe gemacht.

Dle neporušeného zdobeného balení s mašlí usuzuji, že ho Hynek nikdy neotevřel. Na jednu stranu mám chuť ho vrátit zpátky, dělat, že jsem ho nikdy nenašel. Nejspíš tam byl z očividného důvodu. Na druhou stranu ho chci něčím překvapit a postavit ho tak mimo komfortní zónu. Nemůže žít jenom na těch samých surovinách. Je to nezdravé. Udržuje se v iluzi, že mu jenom určité potraviny mohou chutnat nebo že ho jiné mohou otrávit. Musí se z toho nějak dostat, jinak se v životě dál neposune a zůstane jen v minulosti.
Jen kdyby ten blbý džem nebyl zrovna od ní…
Položím buclatou zavařeninu před sebe a tupě na ni zírám. Nemám právo ji otevřít, protože není moje, napadne mě. Na druhou stranu k čertu s tím! Té megeře to už nijak vadit nebude. Proto bez ostychu sundám směšnou mašli a s pomocí nože víko zkušeně odzátkuju. Nejprve ochutnám - chutná fakt po malinách. Očividně je opravdu domácí. Není ani moc sladká. Je téměř jako dělaná pro Hynka, co by si obvykle sladké nedal. Jenom v případě svých špatných dnů. Napadne mě, zda mi to náhodou neomlátí o hlavu. Nebo to uvítá jako změnu?
Nakonec se rozhodnu pro neutrální styl snídaně, kterou si bude moci případně sám upravit - chleba, jako základ, a k tomu buď slaný talíř (klasika - sýry, salám, vejce natvrdo), nebo sladký talíř (jenom s džemem, protože nic jiného sladkého použitelného tu není, nechci zjišťovat, zda ten med vzadu není náhodou už hezky plesnivý). Pohlédnu ven a vidím, že Hynek pořád telefonuje. Mezitím nám připravím ještě vše na kávy.
Když čekám na vodu, až se ohřeje na sporáku, musím se pousmát, jak staromódní tohle místo skutečně je. Mimo tu nejnutnější technologii tady skutečně nic není. Dokonalé místo, kde se můžete schovat před světem i sebou samotným.
„Do toho ti nic není!“ slyším Hynkův hlas, jak se prudce zvýší, a střelím pohledem zpět k oknu. I na tu dálku vidím, jak mu z očí téměř prskají jiskry vzteku. Kdo mu sakra volá? A hlavně proč - aby ho nasral? Protože to se mu očividně daří. Tolik asi k poklidnému ránu… můžu se připravit na další otrávený den, kdy bude Hynek prskat na všechno a na všechny? Nemám právo zakročit. Je to jeho hovor… Toho jsem si vědom.
Místo toho raději sklopím zrak na bublající vodu u vajíček, které vařím na plotně.
Fajn, už jsme to tu jednou měli. Stačí zůstat v klidu. Ono to nějak vyšumí. Prostě ho vyslechni, dostaň z něj, co se stalo, a zkus s ním najít nějaké řešení. Bez mluvení to totiž nikam nevede. Celkově. A jestli si máme začít navzájem více věřit a otevřít se jeden druhému… a přijmout to, co se mezi námi pomalu tvoří, je opět důvěra ta nejpodstatnější přísada. Napadá mě, zda jsem ten džem neměl prostě nechat být… na jindy. Ale už je pozdě ho dávat zpátky a předstírat, že se nic nestalo.
---
Vzhlédnu, když konečně vejde dovnitř a zavře za sebou pomalu dveře. Téměř neslyšně, nejspíš, abych ho neslyšel přicházet. Jak jsem se obával - tentokrát to nebude zase čertík vypuštěný z krabičky… ale pořádně blbá nálada pro blbý den. Ten pohled znám až moc dobře. Objevil se tehdy, kdy celý den jenom ležel a neměl se s to pohnout nebo vůbec se dostat z postele. Nejrychlejší a nejúčinnější krok bude, když se mu postavím přímo, a to taky udělám. Vyjdu mu vstříc a dřív, než stihne zaplout zpátky směr sedačka, do které by se nejspíš chtěl nyní přímo schovat, zkřížím mu cestu. Chvíli se dívá skrz mě, než konečně pomalu procitne do reality a vzhlédne ke mně.
„Stalo se něco?“ zeptám se opatrně.
„Nic.“
„Chceš si o tom promluvit?“
„Ne.“
Dlouze si povzdychnu. „Takže se něco stalo.“
Na to mi neodpoví. Udělám krok k němu, neustoupí a pořád se dívá prázdným pohledem před sebe, skrz mě.
„Chceš si o tom promluvit?“
Opět mi neodpoví.
„Kdo volal?“
Bez odpovědi. Natáhnu ruku před sebe.
„Mohu?“
„Ne,“ rukou s mobilem téměř ucukne a schová ho hluboko do kapsy svých tepláků. Svěsím ruku a dál ho netlačím.
„Dobře. Snídaně je hotová. Máš hlad?“
Opět bez odpovědi. A pořád ten prázdný pohled.
„Ano nebo ne?“
Pořád mi neodpovídá.
„Myšlenky,“ zkusím naposled. Ale marně. Nakonec to vzdám. Nyní je ve stavu, kdy z něj nic nevydoluji. Až bude připravený, řekne mi to. Vím to. Už se to nejednou stalo. Čím víc ho budu tlačit, tím později mi to řekne. Tím víc ho od sebe odeženu. A to je to poslední, co bych nyní chtěl. „Dobře,“ kapituluji. „Nic se neděje. Chápu to,“ snažím se ho uklidnit a pousměju se. „Vím, že mi to řekneš, až budeš připravený. Počkám si na to a neopustím tě kvůli také pitomině, dobře?“
Jeho pohled se trochu změní, jakoby se mu vrátila špetka chuti do života. Jeho svět nejspíš pomalu hroutil, ale když jsem ho ujistil, že je to v pořádku, že s ním zůstanu, jakoby se to hroucení zastavilo. Nebo zpomalilo.
Otočím se k němu zády, že půjdu zpátky směr kuchyně a připravím nám kávy. To mi ovšem není dovoleno, protože po chvíli cítím zatáhnutí za triko. Uvědomím si to až s nohou ve vzduchu. Zarazím se a než se stihnu otočit, cítím, jak se mi Hynek opře o rameno. Chvíli jsem celý ztuhlý, ale nakonec se uvolním. Koutkem oka na něj pohlédnu.
„Hynku?“ oslovím ho.
„Nech mě chvíli tak,“ zašeptá mi do ramene téměř neslyšně.
Nevím, co se mu nyní honí hlavou. Nejspíš by mi to ani neřekl. Možná lituje toho, co se včera stalo. Možná s ním zacloumal ten hovor, ať už byl s kýmkoliv. Nebo mu možná hlavou probíhají myšlenky, že sere na svou práci. Nevím. Nezjistím to. A to je taky v pořádku. Protože nyní to není podstatné.
Udělám krok kupředu, abych ho vyvedl z míry a on mě tak pustil, což samozřejmě jeho mozek vydedukuje jako naprostou zradu. Ale než si to stihne uvědomit, otočím se k němu a než si to můj mozek pro změnu stihne uvědomit, přivinu ho k sobě do náruče a pevně stisknu. Protože tohle je objetí, které potřebuje, ne jen podporu, kterou by mu dala moje záda. Nevím proč, ale přijde mi to správné, i když mám knedlík v krku. A je mi jasné, že mě za to může i praštit. Ale nehodlám ho pustit.
Rukou mu vjedu do vlasů a vzpomenu si, že stejně mě vždycky uklidňoval taťka, když jsem jako malý neuměl ovládat své city anebo nerozuměl tomu zmatku ve své hlavě v pubertě, kdy jsem ho nenáviděl a přitom miloval.
„To bude dobré,“ řeknu jen a poplácám ho po rameni. Protože i když nevím, co se stalo, myslím, že ta tři slova ho dokážou uklidnit, stejně jako dokázala vždycky uklidnit i mě. Jestli neměl právo dávat najevo své city a musel je držet v tajnosti, aby nebyl na obtíž, je jasné, že v dospělosti bude o to zmatenější. To nemám z vlastní hlavy, v tomhle mi pomohl internet, když jsem se snažil trochu porozumět Hynkově nemoci.
Nic neřekne, jen mi zaboří hlavu do ramene. A já se rozhodnu, že potom se nepodívám na rameno, které budu mít od něj vlhké, ani mu neřeknu, že mě až moc tiskne k sobě pro oporu. Žádné takové blbé kecy, že chlapi nepláčou a že má být silný, protože je chlap. Ne. Protože Hynek je silný celou tu dobu, kdy musí bojovat svou skrytou bitvu s vlastními myšlenkami, kdy mu já nemám jak pomoct.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 4
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

ShiwoftheShadows
ShiwoftheShadows

Než se pustíte do mých příběhů, vězte, že to není jednoduchá červená knihovna. Zaměřuju se spíš na příběh, detailní popisy, …

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.