Když Ingrid odvykládám to, co jsem odvykládal vám, jen si otráveně povzdychne a prohodí něco jako třesky plesky a pošle mě pryč. Asi nebyla moc ráda, že jsem jí moc informací nepředal. Samozřejmě jsem nijak detailně nepopisoval Hynkův menší kolaps. Asi si ho byla vědoma. A pokud ne, tak musela být úplně mimo.
Musím se přiznat, že potom, když jsem konečně padl do postele, jsem snad nebyl nikdy šťastnější, že můžu zavřít oči a jenom spát.
---
Po asi tak osmi hodinách kvalitního, tvrdého spánku mě probudí vyzvánění mobilu. Volá mi Terka.
„Prosím?“ zeptám se rozespale.
„Páni, myslela jsem, že kocovinu už máš za sebou,“ slyším její smích.
„Ne. Asi jsem se dostal na seznam Adenauerových a jejich kletby, když jim uděláš bordel v domě.“
„Neboj se, tam jsou všichni.“
„Jo? Tak proto mi pořád třeští v hlavě.“
„Ale, ale, tady někdo bumbal víc, než je zdrávo.“
„Zkus udržet krok s Hynkem.“
„Aaaach, šílený to krok.“
„Jo.“
„Tak to si užij,“ řekne vážně, než se rozesměje. „Ne, to byl žert, samozřejmě. Ale… asi už chápeš, že na oslavě je hodně těžké nenechat se zviklat, co?“
„Hele,“ řeknu rozespale a dostanu se pomalu do sedu, „na mou obranu jsem jim tam toho celkem dost snědl. Potom jsem měl až blbý nápad projet se limuzínou a dát si k tomu šampáňo.“
„Nech mě hádat. Setkal ses s Giselou.“
„Bingo, vyhráváš sto bodů.“
„Páni, já čekala zlatého bludišťáka! Můžu body rovnou směnit za další otázku? Co Karl?“
„Karl? Nevím. Toho jsem viděl snad… nevím, asi jen když vedl tu arogantní husu, co ráno neměla ani čas, aby nás vykopla osobně.“
„Jo, to je ta jejich povedená hvězdička.“ Sarkasmus v jejím hlase mi neunikne. Musím se nad ním pousmát. Rozhodnu se jí povykládat, co jsme všechno s Hynkem stihli i nestihli během těch pár hodin a příjemně se bavím s ní.
---
Uprostřed noci, když se zrovna dívám na Sám doma, zpozorním, když slyším něčí šoupající se nohy po zemi. Pootočím se za Hynkem, kterého jsem ani neslyšel otevřít dveře od pokoje. Ani mi nic neřekne, ale pochybuju, že mě nechce rušit.
„Vyspaný?“ zeptám se.
Nejspíš si mě nevšiml a myslel si, že asi spím, protože s sebou trhl. „Jo. Asi,“ zabrblá, když se škrábe na bradě.
„Chceš něco k jídlu?“
Vstanu z gauče, přestože mi neodpoví. „Tuňáka,“ řekne najednou, když k němu dojdu.
„Co?“ vydechnu se smíchem.
„Tuňáka,“ řekne znovu. Naprosto vážně.
„Myslíš jako… steak z tuňáka?“ nechápu.
„Ne, prostě tuňáka v konzervě,“ řekne pomalu a vidím, že by mi nejradši jednu vrazil za ten blbý dotaz.
Musím se uchechtnout. „Sorry, čekal jsem všechno, ale… tuňáka?“ zopakuju znovu.
„No co? Každý chce po kocovině žrát něco jinýho.“
„Fajn. Kafe?“
„Bodlo by.“
Otočím se na hodiny. „Ve dvě ráno?“
„Jo, pohoda, ne?“
Pokrčím rameny. „Fajn,“ zhodnotím.
„A vypni tu sračku.“
„No dovol? Ty nemáš rád kontroverzní americkou vánoční klasiku?“
„Bytostně ji nesnáším.“
Ušklíbnu se. „Vidíš, a já si ji rád během roku pustím, abych se pobavil nad tou absurdností, že si jen tak někdo zapomene vlastní děcko doma.“
Na to nereaguje a čeká na své kafe. Možná až moc osobní poznámka.
---
„Tak mě napadá, že sis večírek asi moc neužil.“
„Co?“ zeptám se zmateně.
„Ani sis nezatančil s Gis.“
„Věř mi, s tou kravkou bych udělal nejraději jedno.“
„Vyspal se s ní?“
„Abych si hned něco uřízl? Ne, díky.“
Hynek se ušklíbne. „Díky,“ řekne zraněně, než z plechovky vyloví další kousek tuňáka.
„Nechápu, cos na ni viděl. Nebo pořád vidíš?“
Vzhlédne od zbytku ryby a zadívá se na obrazovku, ale vidím, že je myšlenkami mimo. „Je to složité.“
„No asi moc ne, když nakonec vycouvala?“
„Já jsem vycouval,“ opraví mě a hodí prázdnou konzervu na stůl. Vidím, jak nepříjemně těká očima kolem sebe, než si vezme hrnek s kávou.
„Asi mi neřekneš proč?“ zkusím opatrně.
„Protože jsem osel.“
Tak nějak jsem se už naučil podvědomě, že Hynek vám nic neřekne ihned. Musíte mu dát čas, aby si sám řekl, že teď je ta vhodná doba, aby vám na danou otázku odpověděl. Jinak bude takto kroužit do nekonečna a užírat se v tom sám. „A proč jsi osel?“
Uchechtne se. „Neuvěřitelné. Opravdu se mě ptáš, proč jsem osel?“
„Ano, zajímá mě to. Málokdy totiž vidím sebestředného vola kritizovat sám sebe a ne ostatní.“
Jazykem si přejede po horním rtu. „To mi řekla, když z toho sešlo. A vystihla mě dokonale,“ řekne s úsměvem.
„Řekla ti, že jsi osel?“
„No, nazvala mě všelijak, ale padlo určitě: osel, vůl, kretén, magor, idiot… nemusím asi pokračovat. Ale zasloužil jsem si to. Jen kdyby ty nadávky padaly i na jinou hlavu.“
„Jakou?“ zeptám se zvídavě.
Usrkne si kávy a na chvíli zmlkne. „To je jedno,“ řekne nakonec a šálek s kávou odloží. Jasné znamení, že se už nechce svěřovat.
„Chceš si zatančit?“ zeptá se najednou. Div se nezadusím kávou.
„Co?“ zeptám se přiškrceně.
Ušklíbne se. Chvíli váhá a mně je jasné, že vymýšlí, co se řekne dál. „To se mě Gis zeptala, když jsme se poprvé poznali,“ řekne konečně. O tom pochybuju. Jen to chce zakecat, aby to nebyla pro něj trapná chvilka.
„A?“ popostrčím ho, aby pokračoval.
„Tehdy získala ten debilní nápad si někoho jen tak vyzkoušet v tanci na oslavě. Aby ji mohla zrušit a měla klid, aby lidi nasrala.“
„V tom jste si podobní.“
Zasměje se. Jeho smích se rozezní po pokoji. „Jo,“ řekne konečně, „oba jsme zasraní zazobanci, že jo?“
„V tom s tebou naprosto souhlasím,“ pokývám hlavou.
„Pořád si barbar,“ neodpustí si, když poukáže na mou kávu.
„Jdi do prdele,“ odvrknu s úsměvem.
„Dáš mapu? Posledně jsi prý navštívil zajímavé památky.“
„Jo, byl to fajn výlet, doufám, že sis zarezervoval hotel.“
Oba nadskočíme, když slyšíme řev z televize. Aha, scéna s pavoukem a Marvem. „To je ale idiot,“ zhodnotí Hynek cynicky.
„Je, na tom je to založené,“ upozorním ho. „Taky bys řval, kdyby po tobě lezla opravdová tarantula.“
„Určitě ne tak pitomě.“
Nepředstavuj si to, nepřestavuj si to. Sakra! Začnu se šíleně řehtat.
---
„No nic, kafe dopito, nazdar za pár hodin.“
„Počkej,“ zastavím ho. „Ty jdeš spát po kávě?“
„Jo, neměl bych?“
„Jak?“ nechápu. Pokrčí rameny.
„Prostě tak.“
Když ovšem myju hrnky, zaslechnu z jeho pokoje hudbu. Dlouhou dobu se přemlouvám, ať neslídím, ale nedá mi to. Není to rap ani nic prostě moderního ani rychlého. A určitě ne něco, co by mi zrovna k Hynkovi sedělo. Je to taková pomalá melodie. Nenápadně nakouknu do jeho pokoje. Tančí s rukami ve vzduchu, ale tak, jakoby tančil s někým jiným. Dokonce i svého imaginárního partnera nechá udělat otočku. Ne… tohle není jen tak obyčejný tanec v jednom. Hudbu konečně identifikuju jako Satellite od skupiny Nickelback. Sakra, tu už jsem neslyšel roky.
Když se melodie zpomalí, vidím, jak si kleká na jedno koleno. V tu chvíli chci odejít, ale všimnu si něčeho lesklého. Stříbrného prstenu s velkým smaragdem. Vidím, jak se mu rty hýbají samy od sebe a on se dívá neznámo kam. Potom však najednou prsten zmizí zase v jeho dlani a on pohlédne zrazeně k zemi. Nechá hudbu dohrát, než si povzdychne. Chvíli mi trvá, než mi dojde, že nejspíš takhle požádal Giselu o ruku… a byl odmítnut. Pravděpodobně. Nebo je v jeho životě ještě jedna žena, která ho odmítla. Nebo onu ženu ještě o ruku nepožádal, protože ho Giselino odmítnutí zlomilo.
Zaklepu na dveře, abych na sebe upozornil. Hynek se rychle zvedne a prsten schová hluboko v kapse.
„Co?“ zeptá se.
„Léky,“ řeknu mu, než vstoupím.
Skepticky se mi podívá na ruku. „Víš, že jsou to jen oblbováky?“
„Jo, ale kdybych je vyhodil, vyhodila by Ingrid mě.“
Hynek se zasměje, ale poslušně si je vezme. „Dobrou,“ řekne a tím mi dá jasně najevo, ať vypadnu. Chci se zeptat, ale vím, že je někdy lepší držet hubu a nebýt až moc zvědavý. A tohle by mohlo hodně bolet, nás oba.
„Kdyby něco, budu hned vedle,“ upozorním ho a pousměju se.
„Jo, díky.“
Přikývnu a vzdálím se.
„Martine?“ ozve se rozespale.
„Ano?“ otočím se na něj ode dveří.
Chvíli je ticho, když si nejspíš rozmýšlí, co chtěl vlastně říct. „Dík za včerejšek. Bavil jsem se.“
No to mě střelte do zadnice! On mi fakt děkuje, že se bavil? Co jsem sakra dělal, že si to nepamatuju?!
„Klid, nedělal jsi nic divného. Jen ta jízda byla peckovní,“ ušklíbne se, než konečně zalehne a tím náš rozhovor ukončí. Musím se ušklíbnout. No jo, kdyby mi tvůj tatík nenaléval, nic by z toho nebylo. Nic ovšem neřeknu a zavřu za sebou dveře, když ho nechám spát.
---
Probudím se o pár hodin později a pustím se do práce do školy. Poslední dobou školu trochu flákám, ale nyní všechny resty dodělávám s přehledem. Očividně některé mé učitele oslnilo, že jsem v přímém kontaktu s rodilým mluvčím a někteří dokonce Hynka znají, co se týče jména minimálně, takže mi budiž prý odpuštěno, že jsem přešel na dálkové studium a práce odevzdávám s drobným zpožděním.
Po chvíli slyším něčí šoupající kroky a ohlédnu se. Je teprve pět hodin ráno - jak to, že je zase vzhůru?
„Škola?“ zeptá se ledabyle, když jde ještě rozespalý směrem ke mně a vlasy má na všechny strany.
„Žaludek na vodě?“ zeptám se tentokrát já.
„Jo, jen čekám, kdy to přijde,“ vysvětlí a poukáže na velkou mísu, kterou ukořistil v kuchyni.
„A očividně jsi toho moc nepospal.“
„Říká ten pravý.“
„Musím někdy něco dělat do školy.“
„Takže tě vytěžuju?“
„Až tak moc si nefandi. Jen pokud chceš zvracet, zůstaň tady, ať se případně v mezičase nezadusíš zvratky.“
Ušklíbne se a svalí se do křesla. „Tu radost ti neudělám.“
„Škoda, už se vidím, jak bych slavil,“ prohodím s vážnou tváří, zatímco píšu zprávu jednomu z profesorů.
„Fakt? Pak nevím, kdo by ti potom hledal chyby v doktorské práci.“
Vzhlédnu z klávesnice a ironicky se usměju. „Co kdybys raději držel hlavu v míse a nechal mě myslet?“
„Nechápeš? Miluju, když tě můžu otravovat,“ zašvitoří vesele. Ta jeho debilní povaha se mu naštěstí vrátila i s úroky, když vteřinu poté jeho hlava konečně zmizela v míse. Nevrátila se mu jenom ta pitomá povaha, ale také nějaký ten chlast. A to málo jídla, co na oslavě snědl. Povzdychnu si, odložím notebook do bezpečné vzdálenosti a přejdu k němu, kdy mu držím mísu a plácám ho po zádech.
„To máš za ty blbé kecy,“ rýpnu si škodolibě.
---
Nevím, jak k tomu došlo. A hlavně se mě na to neptejte.
Ale slovo asi dalo slovo, nepamatuju si, a nakonec jsme oba skončili na gauči.
Přesněji řečeno to navrhl Hynek sám. Že mu třeští v hlavě nebo co, ale že chce spát. A já mu připomněl, že by se nevolnost (slušně řečeno) mohla kdykoliv vrátit. A tak z něj vypadlo, že prostě roztáhne gauč, já můžu pracovat a on bude spát.
„A nebude tě to světlo a zvuk otravovat?“ chtěl jsem se ujistit, ale vztyčený prostředníček mi byl odpovědí. Chvíli na to si přivlastnil můj polštář, padl naznak na rozdělaný gauč a zanedlouho znovu usnul. Seděl jsem vedle něj a v tichosti pracoval. Měl jsem ještě pár seminárek, co jsem chtěl dopsat či nějak upravit. Nevím, jestli to hrál, nebo doopravdy usnul. Já bych určitě neusnul, zvuk klávesnice by mě rušil až moc.
Nyní čekám na odpověď profesora, který nikdy nespí. Však má také těsně před důchodem, ale je to bedna. Poškrábu se na čele a koutkem oka zkontroluju to velké dítě vedle sebe. Je přikrytý skoro až pod nos a spí na levém boku. Nohy má pravděpodobně skrčené dle obrysu těla pod dekou. Vlasy má pořád rozházené na všechny strany. Vůbec se nepodobá tomu elegantnímu Hynkovi v saku, který očima hltal Giselin každý pohyb, aniž by si to uvědomil. Nebo toho Hynka, co jen v košili spolu se mnou řval po noční Praze Raimmsteiny. Nebo toho Hynka zapáleného do výzkumu. Teď působil jako velké dítě, které se snažilo znovu usnout potom, co ho probudila noční můra.
Ty neupravené vlasy mi k němu nesedí a trochu mě iritují, nebudu lhát. Přesto se otočím zpátky na obrazovku počítače a snažím se soustředit.
Jde to jen těžko…
Nakonec noťas odložím a bezmyšlenkovitě si lehnu. Hledím do stropu, zatímco poslouchám Hynkův pravidelný dech. Nepostřehnu kdy, ale na pár minut usnu. Protože když se znovu probudím, dívám se na Hynkovu spící tvář. Vypadá tak klidně. Je pravda, že se potom už neprobudil, takže měl zbytek spánku klidný. Ingrid přece sama říkala, že to někdy může trvat i dva dny. Otočím na bok směrem k němu a pozoruju ho, jak spí.
Ve chvíli, kdy uvažuju, že na chlapa má dlouhé řasy, rozhodnu se, že čas raději využiju nějak lépe a zkontroluju si znovu školní mail.
---
Na mobilu si pozorně pročítám Terčiny instrukce, co bych měl Hynkovi po takové oslavě vlastně uvařit… zatímco dělám něco vlastního. Léčba šokem občas zabírá. Třeba bude mít kecy, ale třeba to sní i bez nich. Po večeru plném chlastání a dnu, kdy se z toho snažil neúspěšně vyležet - co pomůže žaludku lépe než dostatek vody a nějaký ten silný vývar? Chtěl jsem udělat řádnou česnekačku, ale česneku bylo v ledničce prachbídně málo… takže skončil nyní ve vývaru. Míchanice, říkáte si? Ale kdeže! Protáhne mu to všechny roury v těle a ještě mi poděkuje. Druhým nápadem byl guláš, ale neměl bych dostatek masa. Pamatuju si, že po nějaké větší oslavě mamka dělala i zelňačku. Něco hodně ostrého, pochopitelně, aby vám to proletělo dutinami kompletně. Nejednou i do vývaru dala drcené chilli. To si ovšem netroufnu - nevím, jestli by to potom Hynek jedl. Můžu mu to navrhnout, až bude jíst, sám si ho tam pochopitelně dám. Česnek by mu neměl vadit, spíš mu jenom pomůže. Nakopne ho. Snad. Je pravda, že co se jídla týče, je Hynek sakra vybíravý. Aby si člověk sepisoval jeho oblíbená jídla, aby věděl, co vařit. Nasaji vůni vývaru nosem a zhodnotím, že to chilli mi tam fakt chybí. Jen stěží odolám pokušení popadnout chilli papričku a rozdrtit ji.
Ohlédnu se přes rameno a Hynek pořád spí jako zabitý. Potichu otevřu okna, aby se tady dostal čerstvý vzduch.
Očima zaputuju k Hynkově pracovně. Nebudu lhát, strašně mě zajímá, jak to vypadá uvnitř a na čem skutečně pracuje. Nikdo mi z toho nic neřekl a já se dál nepídil, ale fakt mě to zajímá. Kdybych chtěl, kód bych zadal. Dívám se na tlačítka s čísly. Ne, to není tvoje náplň práce, Martine. Místo toho jdu trochu poklidit do Hynkova pokoje.
On ten drahý oblek jen tak hodil na zem?! Ne, naštěstí nad ním visí věšák, takže mu nejspíš musel spadnout. I tak ho bude muset dát vyčistit. Musím se Ingrid zeptat, zda na to objednává speciální firmu. Narvat oblek do pračky si fakt netroufnu, takový debil nejsem.
Nechám otevřené dveře, aby se pokoj taky vyvětral, zatímco mu trochu upravím i postel. Všimnu si, že jeho druhý polštář docela mokrý. Nejspíš se potil. Nebo slintal. Ušklíbnu se nad tou představou, ale nakonec povlak sundám. Vlezu mu i do skříně, abych mu probral špinavé oblečení. Ne, že by to Hynek nedělal automaticky, ale občas prostě zapomněl. Ale ve skříni aspoň udržoval pořádek tím stylem, že použité věci dal na jednu hromadu a nepoužité na druhou. Bod pro něj, aspoň si trochu udržoval přehled.
I jeho stůl byl překvapivě uklizený. Možná proto, že ho moc nepoužíval. Mám nutkání mu ten noťas uklidit pod stůl, ale odolám mu. Ale větší nutkání mám, když mě napadne myšlenka nakouknout. Ne, zapomeň, zapomeň! Můj mozek ale se mnou argumentuje: Však stejně spí. To je hezké, ale nemůžu se mu přece hrabat ve věcech takhle, ne? Může se kdykoliv probudit. A je to hlavně nezákonné a nečestné, ještě by mě mohl vyrazit, kdyby se nasral. Ale to pokušení, sakra, to bylo velké. Jen s vypětím všech sil jsem mu odolal a nakonec skutečně odešel. Ale ještě tak vteřinu nebo dvě tam stát a rozhodovat se, tak mu nejspíš prolezu celý noťas.
---
Než se Hynek probudil, Ingrid se ještě ze zvědavosti stavila.
„Dáte si kávu?“ zeptám se.
„Ne, ne, nebudu rušit. Jen jsem si všimla, že Hynkovi dochází léky, tak jsem mu je nechala předepsat,“ usmála se mile a předala mi košík s už doplněnými prášky. Rozhodnu se jít s červenou vlajkou proti býkovi. Přivřu za sebou tiše dveře a Ingrid mě zmateně pozoruje. „Nebojte se, hodlám si vás tady nechat, jste úžasný. Hynek prokazuje velký pokrok. Určitě mu hodně pomáhá vaše společnost.“
„Co?“ řeknu nejdřív zmateně. „Oh,“ dojde mi, že mluví o smlouvě.
„Nemusíte nic řešit, prodloužím to sama.“
„Ne, to jsem nechtěl. Teda… děkuju, ale - chci si promluvit i o něčem jiném.“
„Prosím. Do toho.“
„Tohle,“ ukážu jí košík s Hynkovými prášky.
„Ano?“
„Víte, k čemu ty prášky vůbec jsou?“
„Ne, doktor je Hynkovi předepisuje.“
„A kdy ho viděl naposled?“
„To netuším. Rok? Dva zpátky?“
Povzdychnu si. „A myslíte si, že pomáhají?“
„Samozřejmě. Lépe se mu po nich spí a nemá tak často sklony k sebepoškozování.“
Raději jí neřeknu, že sem a tam jsem pravda zapomněl mu některé z nich dát a nic se nestalo. A už vůbec jí nebudu říkat, že jsem taky přišel na to, že některé z nich jsou jenom vitamíny nebo minerály. Co za hru tady vůbec hrají?
„Víte vůbec co bere?“
„Nejsem doktor,“ zasměje se Ingrid.
„Myslím, že právě toho by měl Hynek vidět.“
„Co tím myslíte?“
„Jenom to, že prášky se nepředepisují jenom tak. A když je člověk nepotřebuje, měly by se vysadit.“
„Jestli tím naznačujete, že bych měla Hynka dostat k doktorovi - prosím, zkuste mu to navrhnout. Ale předem si vezměte něco na obranu. Hynek vás bude chtít zahryznout sám v moment, kdy to vypustíte z pusy. V lepším případě vám jenom něco přistane na hlavě, protože nebude mít náladu se s vámi hádat.“
„Takže jste si vědoma, že něco z toho vůbec nepotřebuje?“
„Ano. Ale Hynek se odmítá setkat se svými doktory. Nedůvěřuje jim. Říkejte tomu ironie osudu, když sám pracuje s podobnými látkami. Už jsem ho prosila několikrát, aby za nimi zajel.“
Povzdychnu si. „Když ho přemluvím, zařídíte nám schůzku s jeho doktorem?“
„Samozřejmě.“
To šlo snadněji, než jsem očekával.
Teď jen přemluvit spícího medvěda.
---
„Zamítnuto.“
Sakra. A to jsem mu blbec udělal pořádný vývar, který sežral s radostí a ještě si přidal! Tentokrát jsem mu podal i chilli se svou otázkou, kterou jsem nenápadně předsunul i před Ingrid. „Nechceš si to nechat projít hlavou?“ zkusím opatrně.
„Chceš, abych tu polévku na tebe vylil, nebo počkáš, až to sežeru, a pak po tobě hodím misku?“ usměje se mile, když si ode mě vezme drcené chilli.
„Stačilo říct: ‚Nech mě se v klidu nažrat a já si to promyslím.‘ To by znělo mileji,“ usměji se nazpátek.
„Ale to nemělo znít mile.“
„Hynku, no tak. Nebude to nic hrozného. Jen zase uvidíš doktora. Jestli chceš, pojedu s tebou. A vysvětlím, že je to na můj popud, kdyby se ptal.“
„Prášky nepotřebuju brát vůbec.“
„Vitamíny a minerály ano.“
„To nejsou prášky.“
Povzdychnu si. „Co za to?“ zeptám se rovnou.
„Co?“ zeptám se, když míchá polévku s hromadou chilli. No co, maximálně ho bude pálit huba a řiť.
„Když tam pojedeš? Aby mi doktor dokázal, že jsi v pohodě, a já tě už s léky nemohl nikdy otravovat?“
„Co za to chci?“ zeptal se, aby se ujistil, že mi rozumí.
„Ano.“
„Hm,“ zabručí nahlas, než začne jíst. Známka toho, že si to musí promyslet. Blbec. Nasypal si tam kopu chilli, takže se hned začal dusit. Když ho párkrát plácnu do zad, jen zhluboka vydechne. „Sakra, ta kope!“ zaraduje se a vrhne se hned na další lžičku. Aspoň, že mu chutná, a očividně svědčí!
Na mou otázku ovšem nepadla odpověď ani tehdy, když dojedl a přesunul se na gauč a pod deku. Vybral nějaký německý film a podepřel si hlavu polštářem. Když umyju nádobí, nedá mi to a jdu se zeptat znovu. Jestli ho mám hlídat (a tím pádem hlídat i jeho zdraví), měl bych mít aktuální informace o jeho stavu, ne?
„Takže?“ zeptám se rovnou a usadím se do křesla.
„Takže co?“ nechápe, než se rozesměje nějakému vtipu v televizi.
„Co ten doktor?“ připomenu mu.
Úsměv mu trochu povadne, než ho zase nasadí od ucha k uchu. „Popřemýšlím o tom.“
„O tom, co za to budeš chtít?“
„Jo.“
Konec debaty. Až se rozhodne (pokud se rozhodne), dá mi vědět.
---
Přestože jsem očekával, že potom zaleze do své laborky a bude pracovat, nebo zůstane celý den doma a bude spát, nebo minimálně zalezlý, překvapilo mě, když najednou vyšel v plavkách a zamířil ven do zahrady. Asi nebudu mít jen tak volný den, na který jsem si začínal pomalu zvykat.
„Nemusíš mě pronásledovat, jdu si zaplavat,“ upozorní mě.
„Špatně skočíš, praštíš se do hlavy a bude to na mě. Díky nechci,“ nesouhlasím, když ho pronásleduju.
Otočí se na mě s tím debilním úšklebkem. „Nevyšiluj. Je mi fajn.“
„Ráno jsi tak nevypadal.“
Založí ruce na prsou a pozvedne obočí. „Pořád čekáš na odpověď ohledně toho doktora?“
„Jo.“
„Fajn. Tak se vrať zpátky, uvař si kávu, dej si dvacet a pak ti odpovím.“
A pak si jde zase dál. Magor. Samozřejmě, že jdu za ním. Tu se náhle zastaví a otočí se zase na mě.
„Hele, jestli to chceš zneužít jako šanci, jak si zaplavat v mým bazénu, tak si val pro něco jinýho, než jsou tepláky. Jinak mazej.“
Mělo to být pozvání nebo výhružka?
---
Bylo to pozvání skryté za výhružkou. I tak si připadám patřičně mimo, zatímco si Hynek spokojeně plave v bazénu a já trčím na souši. Ne však na dlouho. Asi Hynka rozčilovalo, že ho mám tak víc pod dozorem, protože připlaval k okraji a pod záminkou, ať mu podám ručník, mě stáhl do vody za ním. A ne jen tak ledabyle, on se mě snad snažil i utopit a bavil se, jak jsem plácal rukama kolem sebe! Když jsem ho konečně setřásl, mohl se smíchy zpřetrhat. Říkám vám, že je to magor!
„Co? Jak jinak jsem tě měl dostat do vody,“ řehtá se na mě.
„Velmi vtipné,“ pronesu sarkasticky, zatímco se snažím dostat vodu z očí a potom i z uší.
„Že jo?“
„To jsi vymýšlel celé ráno?“
Odpovědí mi je chrstnutá voda do ksichtu.
„Takže ano,“ provokuji dál. Opět na mě chrstne vodu. Tentokrát se však přiřítí spolu s vlnou a nejspíš se mě snaží utopit doopravdy tentokrát. Netrvá však dlouho a zbavím se ho, chytnu ho za nohu a tu dětinskost mu s radostí oplatím. Využiju chvíle, kdy mi dá pokoj, a chci zdrhnout na břeh… ale ta potvora mě stáhne za nohu zpátky!
To znamená válku!
---
Nikdy bych neřekl, že po vodní válce budu unavenější než po noci plné chlastu. Hynek se nezdá, ale i s malou kocovinou má pořád setsakra sílu a výdrž. Jednu chvíli jsem si myslel, že mám víc vody v plicích, než vzduchu. Pak se nejspíš smiloval a nechal mě, ať se vyškrábu konečně na břeh. Sotva však sám vylezl, žuchl s sebou na lehátko a odfrkl si, ale hned potom se začal křenit. A ten jeho smích byl až moc nakažlivý.
„Debile,“ zasměju se.
„Co? Někdy taky musím vypnout,“ směje se dál, když si dá sluneční brýle, a pak si povzdychne.
„Netušil jsem, že jsi přerostlé děcko.“
„To říká ten pravý.“
„Hele, chceš si to jít vyřídit?“
„Druhá bitva?“ zajiskří mu oči, když zvedne sluneční brýle.
„Ne, lež, ty vole, hlavně lež!“ prosím ho se smíchem.
Opřu se a zavřu oči. Nečekal jsem, že bych kdy takhle ještě blbnul. A už vůbec ne s Hynkem. Byla to příjemná změna oproti mému nicnedělání, popřípadě uklízení nebo čumění se na bednu. Tak trochu mi bylo jasné, že se nemám ptát, proč Hynkovy starosti ohledně jeho práce úplně zmizely a nahradila je tato bezstarostnost. Jak sám řekl - i on musí někdy vypnout. Natáhnu se pro sluneční brýle, když mi slunce nepříjemně svítí do očí. Postřehnu přitom nějaké zahradníky, kterak udržují zahradu v její dokonalosti. A bohužel také blížící se pohromu v podobě Ingrid.
„Jdu se utopit,“ pronese Hynek náhle a než stihnu zareagovat, skočí do bazénu a zmizí pod hladinou.
„To je teda milé přivítání,“ nechá se slyšet Ingrid, když vidí, že její syn nemá ani za to na ni počkat a zůstává raději pod vodou. „Už jste ho přemluvil?“
„Pracuji na tom,“ informuji ji.
„To byste měl. Byl to váš nápad.“
„Nebojte se, určitě na to kývne.“
„Mně to může být jedno, co dělá se svým časem, ale místo trucování by měl raději pracovat.“
„Myslím, že má občas nárok na nějaký ten den volna?“
„Už promarnil tři dny, Martine. To se jeho sponzorům líbit moc nebude,“ pyskuje na mě a potom si otráveně povzdychne, než jako správný generál doslova zařve: „Sakra, Heinrichu! Můžeš vylézt z té vody? Chci s tebou mluvit, a to hned! A jestli nevylezeš, nechám tě zasypat cementem!“
„Ty se naotravuješ hodně,“ ozve se Hynek, sotva dostane vodu z ksichtu.
„Aspoň jeden z nás musí pracovat, když si musíš užívat.“
„Však o tu pokutu se postaral fotr, ne?“
„Ano, i videa, která se bůhvíjak dostala na web. Smím vědět, jestli jste náhodou nejeli ještě někudy jinudy? Nebo nešli třeba do pozdní večerky? Kde jste se courali?“
„Praha.“
„Buď laskavě trochu specifičtější,“ poprosí ho Ingrid vysíleně, když si mne čelo. „Víš moc dobře, že takové tvoje srandičky mě vždycky stojí mnoho. Uvědomuješ si, že bys mohl přijít o sponzory?“
„Určitě ne, na to do mě investovali až moc peněz.“
„Právě proto.“
„Uklidni se. Kdyby je rozhodilo jedno video, už bych dávno dělal něco jiného.“
Ingrid si otráveně povzdychne a rozhodí rukami. „Vidíte, Martine, s jakým mezkem se musím hádat už tolik let? Úplně jak jeho otec!“ dívá se zoufale mým směrem.
Upřímně? Má ze svých rodičů od každého kus, ale raději mlčím a dám jí tím mlčky za pravdu.
„Prosím tě, Heinrichu, můžeš aspoň vypadnout z toho bazénu, chci si s tebou pořádně promluvit,“ řekne rozčíleně.
Odpovědí jí jsou Hynkovy plavky, které jí přistanou k nohám. „Později,“ usměje se nevinně, než se zase ponoří pod vodu.
„Heinrichu!“ zavřeští Ingrid naštvaně.
Musím si odkašlat, abych se nerozesmál. Jo, Hynek je fakt jak malé děcko. Když Ingrid nasupeně odejde a nadává, zvednu se konečně z lehátka. Rukou zašmátrám ve vodě jako znamení, že vzduch je čistý. Z vody se jen vysune ruka.
‚To víš, že jo,‘ ušklíbnu se.
Po chvíli se vynoří i hlava.
„Tak hodíš mi je nebo ne?“ směje se.
„Pojď si pro ně,“ provokuju ho, když je zvednu ze země.
„Že tě zase stáhnu pod hladinu.“
„No, to nevím, ty po mně něco chceš. Možná když hezky poprosíš, rozmyslím si to.“
„Zasraný provokatére. Dělej,“ šklebí se na mě s nataženou rukou.
„Až padnou Sudety,“ usměji se nevinně.
Chvíli potom toho lituji a dám se raději na útěk, protože plavky neplavky - honí mě nasraný a nahý Němec, co mi slibuje, že kvůli mně Sudety skutečně padnou znovu, pokud mu nevrátím jeho plavky. Zahradníci se ani nepozastavují nad tím, že jejich zaměstnavatel tady poletuje nahý, nejspíš jsou zvyklí. Když si pohraju s Hynkovým sebevědomím a hrdostí víc než dost, zahodím jeho plavky někam do trávy a prchám o to rychleji pryč do domu, když se za nimi sám vrhne.
---
Získám tak trochu času, abych se mohl schovat a trochu vydýchat. Dívám se z okna a vidím, že Hynek mě pronásleduje dovnitř. Záměrně čekám, dokud mě nenajde, než se znovu rozběhnu. Sotva doběhnu za roh, všimnu si Ingrid, která pomalu kráčela kupředu s nějakým mužem. Až potom mi dojde, že to je starý Becker. Neměl sakra zmizet?! Tak, tak to ubrzdím, abych nevydal ani zvuk a neupozornil na sebe. Hynek mě v tu chvíli doběhne. Naštěstí si zavčasu všimne vlastního otce. Nejspíš stejně jako já nechtěl nic vysvětlovat, takže mě nakonec popadne za loket a vtáhne mě hned do první místnosti.
„Co to bylo?“ slyším Ingrid, když se za námi zavřou dveře.
„Co to sakra bylo?“ zeptá se tentokrát Hynek. Protože slyším zvuk podpatků a ještě jeden o něco tupější, popadnu Hynka a dlaní mu zacpu pusu. Má právo být zmatený, když ho tlačím dál do pokoje až za skříň, kde na něj tiše syčím.
Velmi nerad bych starému Beckerovi chtěl cokoliv vysvětlovat a už vůbec ne Ingrid.
„Pustím tě, pokud budeš v klidu,“ navrhnu rychle. Očividně to zabere, protože se zklidní, a já ho mohu pustit.
„Co tady dělá fotr?“ nechápe, stejně jako já.
„Neměl se vrátit domů?“ zamyslím se nahlas.
„Už jsi opravdu paranoidní, Ingrid,“ slyším toho vola.
„V případě Heinricha jsme všichni paranoidní,“ setře ho jeho žena suše, než otevře dveře a vejde do místnosti.
To už se s Hynkem krčíme ve skříni, protože ten blbeček si zrovna musel vzpomenout, že dlouhou dobu nehrál na schovávanou. Tentokrát to byl Hynek, co mi držel dlaň na ústech, abych nevydal ani hlásku. A můj marný boj o vzduch ho očividně moc nevzrušuje. Když ho od sebe konečně trochu odsunu, zeptám se: „Proč se schováváme?“
„Jen tak,“ zazubí se. „Třeba zjistíme něco, co před tebou tají.“
„Přede mnou?“
Ale to už vidím, jak se soustředí na klíčovou dírku od skříně a šmíruje vlastní rodiče, jako malé dítě. Skříň je moc malá na nás oba.
„Když mi to Karl vykládal, byl už značně opilý, takže si myslím, že se není moc čeho obávat,“ ozve se zase starý Becker.
„Toho se právě obávám, Hansi,“ zamračí se Ingrid.
„Ale to by vysvětlovalo, proč tak náhle sešlo ze svatby s Giz.“
„Jak jsme si toho nemohli nevšimnout.“
„Pozor - jak sis toho nemohla ty nevšimnout.“
„Možná se to stalo, protože neměl po boku otce,“ zasyčí Ingrid.
Moc jejich rozhovor nechápu. Na chvíli taky vykouknu skrz klíčovou dírku a všimnu si Ingridina zaujatého pohledu na zem naším směrem. Samozřejmě, voda. Do prdele, Hynku. Taky neuvažuješ.
Ingrid jde pomalým krokem směrem k nám a nespouští oči z vody. Cítím, jak se Hynek trochu napne. Tu se ovšem Ingrid otočí zády k nám a postaví se před dveře skříně.
„Nebo jsem selhala jako matka. Všechno je možné,“ pokračuje. „To nejmenší, co bys mohl udělat… by bylo si s ním promluvit, když už ses uráčil vrátit se zde.“
„Není třeba. Nepotřebuje mě v životě.“
„Třeba by na tvou radu dal.“
„To už by spíš věřil tomu Čecháčkovi.“
„Martin svou práci odvádí dobře. Je Heinrichovi velkou oporou. Určitě větší, než jsi mu jí byl kdy ty,“ pronese Ingrid a konečně se vrátí ke svému manželovi. „Pojďme, je tu zatuchlý vzduch,“ rozhodne a pobídne Hanse, aby ji následoval ven. Než ovšem vyjde, podívá se naším směrem a zakroutí hlavou.
Zavře za sebou dveře a my čekáme pár vteřin, dokud slyšíme její podpatky znějící po chodbě. Potom už to nevydržím a strčím do dveří skříně. Ty se ovšem neotevřou.