Upřímně?
Ani za zlaté prase by mě nenapadlo, že by s něčím takovým souhlasil a ještě se dobrovolně zhostil místa organizátora. Což mě trochu těšilo, ale víc děsilo. Netušil jsem, že je takový tajnůstkář, protože kdykoliv jsem chtěl zjistit na jeho noťasu nebo podle hovorů, kdeže nás to vlastně ubytoval a co všechno stihl zařídit jakoby jen máchnutím ruky, hned si bral noťas k sobě, nebo se mě ptal, proč se mu hrabu v mobilu. Ano, v tu chvíli měl oči i v prdeli, doslova. A bylo to neskutečně otravné.
‚Tebe to sere, ale chováš se stejně,‘ ozve se moje racionální stránka, když mu musím nedobrovolně jeho mobil zas a opět vrátit, protože mě přistihl, jak se snažím zapamatovat si to číslo, na které volal tentokrát.
„Nemáš snad rád překvápka?“ zeptá se s úšklebkem.
„Když jde o tvá překvápka, trochu se bojím,“ souhlasím.
Jen se ušklíbne a něco si zapíše do malého notýsku, co po celý den nosí u sebe. Ta jeho náhlá euforie mě, popravdě řečeno, trochu děsí. Je úplně vyměněný. Živě si pamatuju, jak mizerně a depresivně vypadal předtím, kdy ani vylézt z postele nechtěl. Neustálé proměny nálad, kdy nevíte, s jakou se probudí - na to jsem si už zvykl. Sice stěží a občas je to těžké, ale učím se. A to je hlavní. Učím se, jak žít s Hynkem. Každý den je v podstatě loterie. Ale napadlo mě, že když bude mimo své obvyklé místo, útočiště, bude mít jiné, pozitivnější myšlenky. A vypadá to, že se skutečně těší. Asi miluje organizování, protože z něj přímo tryská energie na sto honů.
Dal jsem mu naprostou volnost. S tím, že se musíme vrátit dřív, než se vrátí Ingrid, abych nepřišel o hlavu. Hynek měl sice původně jiné plány, ale podřídil se. Dokonce sám zavolal Ingrid a vyslídil na ní nenápadně, kdy se hodlá vrátit. A prý její návrat připadá až po našem vlastním návratu. Víc mi neřekl.
Do konce dne však stihl zorganizovat vypůjčení velkého auta, zajistil nám ubytování a potvrzení, že v nějaké oblasti smíme stanovat, a někdo nám sbalil věci, o kterých sám pochybuju, že je budu muset kdy použít, a připravil jídlo. Zda se na tomhle s Ingrid a ostatními zaměstnanci předem domluvil, se mi nepovedlo zjistit. Nicméně jsem se tak trochu dostával do stejné, dobrodružné nálady, a těšil jsem se jako dítě na výlet.
---
„Řídit budu já,“ oznámí mi jen tak ledabyle dalšího rána, kdy slunce ještě ani pořádně nevyšlo na obzor.
„Asi těžko. Jsi nebezpečný sám sobě,“ nesouhlasím.
„Mám řidičák? Mám. Doposud mi ho nikdo nesebral.“
„A chceš snad, aby tomu tak bylo?“
„Ne, proto pojedu podle předpisů. Slibuji.“
„Na slib ti kašlu, budou z toho problémy.“
„Hele, to já s tímhle souhlasil, tak mě nech řídit.“
Jeho argument je dětinský. „Ne.“
„No tak, můžeš řídit druhou část cesty. Tohle bychom nemuseli řešit, kdybys nechtěl jet v duo verzi.“
„V duo verzi?“ nechápu.
„Já a ty,“ vysvětlí mi jako oslovi. Aspoň to nemusel tak procítit, jako by skutečně mluvil s oslem.
„Vím, co znamená duo,“ ujistím ho, ale mám dost blízko k tomu, aby mi už rovnou na začátku ruply nervy. Opět si připomenu, že to byl především můj nápad.
„Tak vidíš. Proto tedy já pojedu sólo a ty budeš spolujezdec. Nebo ti nedám klíčky od svého fára, takže si vyber.“
Jestli tohle není vydírání, tak už nevím. „Víš, že ty jsi z nás ten psychicky labilní.“
„Aha! A teď se ti hodí mi předhazovat psychickou poruchu.“
„Ano, protože se nechci nechat zabít.“
„Kdybych nás chtěl zabít, určitě bych přitom nerozflákal auto, uvažuj. To by byla trochu drahá sranda, nemyslíš? Obzvlášť při dnešní inflaci.“
Mohu ho praštit? Prosím! „Víš, že umíš být docela vtěrka?“
„Ano, já vím. Je to jedna z mých předností. Jenom tak dosáhneš toho, co skutečně chceš,“ zazubí se na mě, než usedne na místo řidiče.
Ty vole… jestli tu jeho jízdu přežiju, tak asi dám k husitské církvi nebo já nevím!
Rychle ještě uvažuju nad poslední zprávou pro rodiče, že mé případné skromné dědictví si mohou rozdělit mezi sebe, že stejně žádné potomstvo nemám a už ani nestihnu mít, než vlezu na místo spolujezdce.
---
Překvapivě dlouho dodržuje silniční pravidla… do doby, než ho předjede nějaký týpek, co má nejspíš čerstvý řidičák a tatíkovo fáro, takže jede jak hovado. Najíždí, schválně brzdí, dělá myšky… Asi nemusím popisovat. A to téměř neustále. Mně by taky po čase ruply nervy. Ale vidím, jak Hynkovo oko cuká.
„Nenech se vyprovokovat,“ snažím se ho zavčasu krotit.
„Neboj se. Vyprovokovaný už jsem,“ ujistí mě nasraně, nespouští oči z auta před námi, když dává ruku na páku vedle sebe. Rychle ho chytím za zápěstí.
„Nenech se vyprovokovat,“ říkám mu znovu pomalu, div mu to nehláskuju. „Fakt nechci vědět, co má v kufru.“
„Vidíš, a mě to zrovna zajímá,“ směje se, nemrká a jenom očima pozoruje toho mladého vola před námi, co má očividně přání smrti.
„Mám snad řídit já?“ zeptám se. Úsměv mu povadne a auto konečně trochu zpomalí. „Díky,“ poděkuju mu.
„Jen jsem žertoval,“ zalže.
„Nelži.“
„Fajn. Chtěl jsem si s ním dát závod a ztrapnit ho.“
„Díky. To znělo spíš jako ty.“
Na chvíli je ticho, jen rádio hraje. „Naštval jsem tě?“
„Ne, jen jsem si potřeboval vybít nervy. Samozřejmě! Takoví šílenci by neměli vůbec dostat řidičák, nemusíš se snižovat na jeho úroveň snad.“
Nijak na to nereaguje, jen oběma rukama pevně stiskne volant mezi prsty. Nemusí mi říkat, co mu honí hlavou, tak nějak to tuším.
„Nemůžu se omluvit, protože jsi mě fakt vyděsil,“ řeknu po chvíli.
„Jen bych ho podráždil,“ začne Hynek a já ho přeruším.
„A toho se právě bojím. Takže se na toho trotla vyser, ano, prosím?“
„Mám silnější auto.“
„Řekl jsem NE, mám svůj život rád, děkuji za pochopení. A nejsi snad dítě, abys mu musel něco dokazovat.“
I přes sluneční brýle vidím, jak nade mnou protočí oči. Všimnu si však, že zase zrychlil.
„Hynku,“ napomenu ho a všimnu si, jak se jeho napnutá noha opět povolí a auto trochu zpomalí. „Vyser se na to.“
Zkousne si pravý koutek.
„Hynku,“ oslovím ho znovu a snažím se sám zachovat klid. „Prosím.“
Když vidím, že nohu konečně posune trochu níž, oddychnu si.
„Díky,“ dodám s drobným úsměvem.
---
Naše první zastávka je po pár hodinách na benzínce. Hynek toho hned využije, aby si protáhl ztuhlé svaly. Protože je mi jasné, že by odsud žádné jídlo ani pití nepozřel, byl jsem opravdu rád, že jsem připravil velkou zásoby černé kávy a nějaké to jídlo. Zbytek hold budu připravovat za pochodu, ale to mi nevadí. Převezme si ode mě hrnek s černou kávou a usrkne si.
„Už začínáš litovat?“ zazubí se na mě.
„Ne, až na ten prvotní infarkt z šoku se příjemně bavím. Odsud ale na další zastávku pojedu já. Tak zněla dohoda,“ připomenu mu, než si sám naliju kávu a do ní mléko.
„Burane,“ neodpustí si, ale usmívá se.
„Nebudu pít černou sračku,“ vrátím mu s úsměvem.
„Ta mě aspoň nakopne, tohle tě uspí.“
„Neboj se, mám s tím dlouholeté zkušenosti.“
„Hm, takže až skončíme v příkopu, vím, čí vina to bude.“
„Neprovokuj, nebo si stopnu taxíka a nechám tě tady.“
„To by byl až moc drahý žertík, nemyslíš?“
„Jo, ale já bych se příjemně pobavil.“
Dloubne do mě loktem, div mi kávu nevylije. Dloubnutí mu vrátím.
Má dobrou, možná až moc hravou náladu. Ale to je dobře. Pokud mu vydrží po celou dobu toho našeho pobytu, budu rád.
„Není to trochu otravné?“
„Hm?“ zpozorním a pohlédnu na něj.
„Obstarávat mi spešl jídlo a tak?“
„Neskutečně,“ pokývám hlavou upřímně.
„Sakra, takovou upřímnost jsem nečekal.“
„Jsi jako velké dítě. Cos čekal?“
„Milou lež?“
„Ne, na tu si nehraju.“
„To vidím. Ale získáváš body k plusu.“
„Aha. A kolik mi chybí do nejvyššího počtu?“
„Hm, asi tak 99%.“
„Hajzle.“
„Co zas?“
„Nepřehodnocuješ trošičku moc?“
„Ne. Musíš být perfektní.“
„Nechci být perfektní, nejsem stroj.“
„Kdybys byl, nebyla by s tebou taková zábava.“
Netuším, zda to je úsměv, nebo úšklebek, ale je to sakra nakažlivé.
---
Pokračujeme v naší cestě, tentokrát řídím já. A se mnou se také mění výběr hudby, což Hynek nemůže přenést přes srdce a pořád drbe do rádia, aby ho nenápadně naladil zpátky na svoje CD.
„Řekl jsem ne,“ praštím ho po ruce, když mě ta jeho dětinskost začne rozčilovat.
„Promiň, ale tohle vytí je fakt za trest.“
„To je Lewis Capaldi, ty nevzdělanče.“
„Spíš to zní, jakoby tahal psa za ocas.“
„Mně se taky nelíbil tvůj výběr hudby, zvykej si.“
„Ne, tohle fakt nestrpím.“
Opět ho praštím po ruce, tentokrát pořádně. „Jdi do hajzlu, fakt! Máme domluvu, pokud dobře vím,“ směju se.
„Jo, ale ta se nevztahuje na kňourání.“
„Nech ho aspoň dozpívat, sakra!“
Po delším boji mezi rádiem a jeho CD se nám povede komplet rozladit rádio, takže nakonec jsme donuceni jet v naprosté tichosti.
„Stejně je to tvoje vina,“ uleví si.
„Hele, tys do toho drbal!“ připomenu mu prudce.
„Ano, protože jsi chtěl poslouchat sračky.“
„Sračky jsou ty tvoje řvoucí paka.“
„Okamžitě se omluv Bring Me The Horizon, břídile!“
„Ani omylem, jsou to šašci.“
„Fajn, oprava mého rádia se strhne tobě z platu.“
„S tím nesouhlasím, protože jsi to rozbil ty. Kdybys do toho nedrbal, nic by se nestalo.“
„I tak je to tvoje vina,“ trvá na svém.
„Moje vina? Jak?“
„Je zatím docela slušně, nemuselo by chcát,“ řekne, když vystrčí hlavu z okýnka. Konec debaty. Zaujalo ho něco jiného. Jo, tohle mě na něm někdy sere. Jak jen tak přejde myšlenkami na něco úplně jiného, nepodstatného, a smete tak naši hádku jinam. Nebo debatu, to je jedno.
„Proč to děláš?“
„Dělám co?“
„Nehraj si na blbečka.“
„Protože ta hádka byla zbytečná a bez pointy.“
Povzdychnu si, než pevně sevřu volant mezi prsty. Pokud ho omylem urvu, vím, že mu ho omlátím o hlavu s radostí. „To víme přece oba,“ vzdám se.
---
Zapnu pro jistotu navigaci, abychom přesně trefili na místo. Hynek ji ovšem z trucu vypne. „Jak teda zjistíme, jestli jedeme dobře?“ rýpnu si protivně a zase ji zapnu.
„Nijak,“ podotkne a zase ji vypne. „O tom ten výlet je.“
„Aha, takže se máme ztratit v divočině a chcípnout? To je teda optimistické, jak prase.“
Zasměje se. „Neboj se, dřív než chcípneme, si na nás smlsne nějaké to zvíře.“
Dík, to je ještě optimističtější. Suchý humor je dokonalý zabiják normální konverzace, bohužel v něm Hynek vyniká.
Naštěstí i v této situaci Hynek rychle kapituluje a zaujme ho něco jiného, takže na to upozorní i mě. Tím pádem si v klidu navigaci mohu pustit znovu a až teprve poté projevit zájem o to, co ho zaujalo. A je fakt, že majestátní hory pokryté mlhou působí opravdu děsivě.
Abych pravdu řekl, nečekal jsem, že na to přistoupí. Čekal jsem, že se bude chtít z téhle mojí blázniviny vykroutit. Každý normální by to totiž udělal, no ne? Ale je pravda, že Hynek normální není. A já asi taky ne…
---
Na místo našeho pobytu nakonec dojedeme na konci dne, kdy Hynka v půlce jeho řízení musím vyhodit od volantu, jinak by nás nejspíš ve své ráži zabil. Baví se, směje se, ale prostě mi to nedá a v půlce cesty mu řeknu, že je čas se vyměnit. I když jsem ospalý a měl bych mít svou možnost se konečně prospat. Ale myšlenka, že bych mu nechal plnou kontrolu nad vozidlem, mě, pravda, trochu děsila. Z toho důvodu jsem se nemohl uvolnit ani trochu si odpočinout, kdykoliv jsme zastavili na předem domluveném místě. A kdeže jsme dojeli? Náš několikadenní pobyt má dvě hlavní zastávky. Uprostřed ničeho a malý hostel, který si Hynek záhadným způsobem dokázal zamluvit jen pro nás dva. Nejspíš po známosti. Když najedu na lesní cestičku, jsem trochu skeptický. Míjíme jeden srub, který, jak mi nezapomene sdělit, patří rodině Adenauerových. Tak proto se mi ani trochu nelíbil. I jejich chajda vypadá, jak by vypadla někomu z řiti.
Ne, ne, ne, nekaž si dovolenou. Spíš trochu odpočinkový pobyt? Kdo ví, to se uvidí. Je fakt, že v Beckerovic sídle jsem měl drobnou jistotu, že třeba takový ‚blbý‘ zahradník by mohl občas vidět nebo slyšet něco víc, než já… nebo by mi mohl někdo pomoct, kdyby bylo třeba. Teď to bylo jenom na mně. Nebudu lhát; ta náhlá plná zodpovědnost mě trochu děsila. Ale Hynek je (zatím) v pohodě, takže hlavně nesmím sám předčasně vyšilovat. Nevím, jak bych reagoval, kdyby si toho všiml a začal by nad tím uvažovat…
Opatrně sjedu do méně vyježděné cesty, kam mě Hynek naviguje. Spíš mi to připomíná hororovou jízdu, na jejímž konci nás bude chtít nějakých psychopat zabít. Nebo mám toho psychopata za spolujezdce.
„Furt rovně,“ instruuje mě Hynek, zatímco se dívá z okna.
Míříme hlouběji a hlouběji do lesa.
---
Jestli jste čekali, že dojedeme na konec cesty a vyběhne na nás nějaký vrah… nebyli jste daleko od pravdy. Protože sotva se dostaneme před nějakou dřevěnou budovu se zapnutými dálkovými světly, co jsem zapnul asi tak v půlce nerovné a nevyježděné cesty v trávě, abych aspoň něco viděl, z hlavních dveří vyběhne člověk se sekáčkem v ruce a celý od krve. Protože nic takového nečekám, samozřejmě zařvu a rychle dávám zpátečku. A nevnímám, jak se Hynek směje, jako maniak. A pak mi ten magor zatáhne ruční brzdu.
„Zešílels?!“ šílím a rychle dám ruční brzdu zase dolů.
„Klid, prosím tě,“ směje se, až mu tečou slzy.
„Blbě jsme zahnuli a já nechci skončit naporcovaný v guláši!“
To ho pobaví ještě víc. „To je Lukas. Udržuje tuhle barabiznu vcelku. Ale neboj se, uvidíš ho velmi zřídkakdy, moc toho nenamluví a moc se o nikoho nestará.“
„A proč je kurva od krve?“
„Předpokládám, že cestou sem srazil nějaké zvíře a teď ho porcuje.“
Zvedne se mi žaludek.
„To byl vtip. Dal jsem mu vědět, že dojedeme, takže předpokládám, že vzal něco z vlastní farmy.“
A potom vyleze ven a jde za tím týpkem. Muž se náhle rozzáří a usmívá se od ucha k uchu. Děsivý úsměv. Ale potom vidím, že si dává sekáček do zadní kapsy a dává pryč špinavou zástěru, spíš si ji nemotorně omotá kolem jedné paže, aby se mohl s Hynkem poplácat po zádech.
„Promiň, jestli jsi měl jiné plány,“ zubí se na něj Hynek.
„Mám v paži!“ směje se ten Lukas. „Když se mohu podělit o svý chcíplý prase, s radostí se rozčtvrtím. A pro tebe toho udělám klidně i víc, Heinrichu. Díky tobě mám pořád práci.“
„Máme domluvu, že ano?“
„Jasný, neuvidíte mě ani o mně nebudete vědět. Spíš budu jenom ve svým kutlochu nebo doma. Stačí hvízdnout, obstarám dřevo a tak. Kdyby netekla voda, prošťouchnu trubky a tak. Stačí říct. Ale chtěl jsem vás uvítat hostinou. Dojeli jste dřív.“
„To nevadí.“
„Tohle je Martin, předpokládám? Rozumí německy?“
„Když dokázal udržet krok se mnou, tak co myslíš?“
Zasměje se hrdelně. „Neulehčuješ to nikomu. Kde je Terez? Už na tebe neměla nervy?“
„Ne, pořídila si děcko.“
„Nekecej! Fakt? Sakra. Takový kus a už má děcko.“
Vidím, že Hynek mi ukazuje, abych se k nim připojil. Ani za zlatý prase! „Vypadá to, že jsi mi ho vystrašil,“ zazubí se na toho obra zase.
„Nechápu, jak s tebou může žít, když mu vadí trocha krve,“ nechá se slyšet Lukas, než se zase rozesměje.
---
Naštěstí se nabídne, že nám vezme zavazadla. „Tákže,“ protáhne, když si nohou kopne do dveří, aby se mu otevřely a on mohl vejít dovnitř, „pamatuješ si, jak se to tu ovládá, nebo to mám připomenout?“
„Můžeš poučit Martina. Ten to bude mít tentokrát na starost,“ dovolí mu Hynek.
„Proč a co?“ nechápu. Vevnitř to vypadá na útulnou chatu.
„No, ráno vám tady přijdu zatopit a spustit pojistky, to zůstává na mě, ale vypnout je můžeš i ty,“ promluví Lukas na mě a poukáže mi velkou paží k sobě. Nejistě ho následuju. „Jen tak mezi náma, Heinrich neví, kde se zapíná a vypíná kdejaká blbost. Pro jeho bezpečí, kapiš? Na noc vypínám elektřinu, ráno vám ji zase spustím, většinou chodím kolem šesté ráno, abych případně zatopil, kdyby byla zima a tak.“ Dojdeme k dveřím, který mají zámek. Podá mi jeden malý klíč a sám použije druhý. „Ne že bych s tím souhlasil, jenom z Heinricha dělají vola, ale nevadí mu to a souhlasí s tím, že tady raději sám nebude hrabat. Tohle,“ ukáže na první malou skříňku s páčky, „je elektřina. Nahoru zapnutá, dolů vypnutá, chápeš, že jo?“ Ukáže na druhou skříňku. „Ohřev vody, stejný princip.“ Takhle mě provede vším, co by případně v rukou Hynka mohlo hrozit pohromou. „Už jste se domlouvali ohledně jídla a tak?“
„Jo, vařit budu sám.“
„Dobře, mínus starost pro mě. Kdyby něco, stačí říct, vesměs budu pořád v garáži u masa a tak. Vedlejšák. Občas se to hodí, jestli víš, co myslím.“
„Asi?“
Lukas se zazubí. „Neboj se, nekoušu. Jen když to není třeba.“
„Není třeba?“
„Nevím… kdybys náhodou chtěl tahat Heinricha za prdel nebo tak. Pak bych tě klidně stáhl z kůže. Rozumíme si?“
Nebudu lhát, trochu mě tím sdělením vyděsil. „Ovšemže.“
„Říkám to jen proto, že vím, že se sem nestavuje tak často. Častěji tu bývá jeho fotřík nebo Ingrid. Takže pokud se ti povedlo ho vytáhnout od práce až sem, máš můj obdiv, pokud se ho ovšem nechystáš něčím vytočit a tak.“
„Ne, určitě ne. Chci mu pomoct.“
To ho očividně zaujme. „Pomoct?“
Vykouknu zpoza dveří a vidím Hynka, jak mezitím v našich věcech něco hledá. „Ano. Souhlasil s tím.“
Lukas chvíli mlčí, potom se pousměje. „Pak máš mou plnou podporu. Kdyby něco, určitě řekni. Připravím, co budu moct a tak.“
Od té chvíle se nejmenoval Lukas, ale muž „a tak“.
„Díky.“
„Takže - chápeš systém?“ zeptá se najednou nahlas a zamíří ke dveřím. Upozornění pro Hynka, že se zase vracíme.
„Jo, klasika,“ souhlasím.
„Kdyby něco, stačí se ozvat.“
„Jasně.“
„Jak je to s koupelí?“ zeptá se Hynek, sotva k němu dojdeme.
„Vodu jsem čerstvě napustil. Klídek, tohle ze sebe smyju v potoce. Tam bych ale být váma nechodil, je tam ještě kosa, jak hajzlík!“ poučí nás Lukas.
„To nehrozí,“ ujistí ho Hynek.
„Pokoje jsou jakžtak hotový, hold jsem nestíhal.“
„To nevadí, zabydlíme se i tak.“
„Kdyby něco, ještě chvíli budu v garáži. Nechám vám nějaký maso. Pak se vytratím a klíčky vrátím.“
„Jasně, měj se.“
A se zamáváním zmizí za dveřmi u schodů.
---
„Nebudeš se tu nudit?“ zeptám se, když Hynkovi pomáhám s vybalováním.
„Ne, budeš tu ty, od toho tu přece jsme,“ odpoví ledabyle.
„Co když tě omrzím?“
Pokrčí rameny. „To budu řešit, až to nastane. Zatím se tak nestalo.“
„Co si od toho skutečně slibuješ?“
Zastaví se u skříně. „Třeba to, že nebudu mít takový bordel v hlavě kvůli tobě,“ otočí se na mě. „A když si ujasním pár věcí, třeba se pak budu moct zase soustředit. Teď mám v hlavě myšlenky, které se až moc točí kolem tebe. A věřím, že za ty tři dny, co tu strávíme, budu mít jasno…“
„Jasno v čem?“
„Jasno o nás,“ řekne po chvíli, když si uloží věci. „Jestli to bude jen chvilková záležitost… nebo ne.“
Na to mu nic neřeknu… Máme na to tři dny. Oba. Abychom zhodnotili to, o co se poslední tři dny pokoušíme. Většinu dne budeme trávit jen my dva v tomhle domku a okolí. Změnit se může cokoliv. Nebo pokazit. Ale jak by řekla mamka: Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko.
---
Všimnu si klíčků na stole v jídelně, když tam dojdu, abych si pořádně chatu prohlédl. Hynka najdu stát venku s roztaženýma rukama a zhluboka se nadechovat a vydechovat. Má zavřené oči a na tváři drobný úsměv. Na obličej mu dopadají poslední sluneční paprsky. Vypadá uvolněně… a soustředěně. Nepochybuji, že tohle je jedno z jeho míst, kam vždycky uteče, když je toho na něj prostě moc. Opřu se o dveře a dopřeju mu tu chvilku soukromí, po které nejspíš prahl.
„Není to tu perfektní?“ zeptá se mě, aniž by otevřel oči.
„Očividně máš slabost pro divočinu,“ prohodím, než se k němu vydám.
„Je tu klid a jsme daleko od lidí. Víc si člověk nemůže přát,“ informuje mě, než pomalu spustí paže k tělu a ještě pomaleji otevře oči, úsměv mu ovšem zůstane. „Tedy pokud můžu mluvit za sebe, samozřejmě.“
„I tak je to až moc blízko někoho, koho bych nechtěl potkat.“
„Myslíš Adenauerovy? Neboj se, ti sem tak často nejezdí. Nevšiml sis, jak je ta jejich barabizna zarostlá? Od doby, co jsem to tu koupil, se tam nikdo z nich neukázal. Možná proto vím jistě, že tady mě nikdo hledat nebude.“
„Takže jsi prostě chtěl zmizet?“
Přikývne, než si dřepne. „Zmizet, daleko od všeho toho bordelu a hluku, očekávání a přetvářky… Někdy toho má člověk prostě dost.“
„To souhlasím,“ přikývnu, než se zadívám do otevřeného lesa před námi.
„Jaký bude další postup?“
„Hm?“
„Vybíráš aktivity ty, ne?“
„Oba,“ opravím ho. „Jen jsem myslel, že vezmeš stanování doslova, proto jsem nám zabalil spacáky a stan.“
„Můžeme stanovat vedle chaty. Stejně tudy nikdo nechodí,“ ušklíbne se Hynek a konečně se zase postaví. „Ale nechtěl bych strávit noc venku, pokud by mělo pršet.“
„Mám teda postavit stan?“ zeptám se se smíchem.
„Oba,“ opraví mě tentokrát s úšklebkem. „To si ještě pamatuju.“
---
„Byl jsi tu předtím s Terkou?“ zeptám se, když upevňuji lana.
„Jo. Ta mě, cituji, chtěla nakopat do prdele, že bude celá poštípaná. To byl můj první žertík, jak se jí zbavit. Pak už jsme tady nejeli.“
„Takže se ti stýskalo?“
„Můžeš to tak nazvat,“ pokrčí rameny, než vleze do stanu a srovná jeho spodek. Oproti mojí představě malého stanu, co jsem měl jako dítě, je tohle opravdu luxusní hotel.
„Jezdíš tady často?“
„Ne, ale jako malý jsem tu byl skoro furt. Celkem i chápu, jak mi tohle mohlo pomáhat.“
Potom slyším nějaký dopad a stan se trochu pohne. Nakouknu dovnitř. Hynek leží naznak a hledí do stropu stanu. „Je to dětinské, já vím,“ ušklíbne se. „Ale… celkem jsem se i na tohle těšil, když jsi to navrhl. Proto jsem s tím tak spěchal,“ přizná se, než si loktem překryje půlku tváře. „Pochopím, když se začneš smát,“ dodá.
„Není proč. S rodiči jsem moc často v přírodě nestanoval, ale jezdili jsme na výlety a tak. Takže jsem rád za změnu,“ ujistím ho a pousměju se. „Jen to ještě zkontroluj, zda to mám pevně dané,“ prohodím. Hynek se ovšem nezvedá.
„Za chvilku.“
„Ne. Hned. Nechci, ať ti to spadne na hlavu.“ Hynek ovšem pořád leží a zpod jeho paže vidím jeho úsměv. „Fajn,“ kapituluju a zkontroluju to sám. Trochu stanem zatřepu, ale ani to s ním nehne.
„Pojď sem,“ slyším ho.
„Chci to upevnit, než bude úplně tma.“
Tu mě náhle popadne za ruku a stáhne dovnitř, div neletím hubou napřed. Překvapí mě, když oddělá jednu vrchní část stanu a odkryje nám tak pohled na nebe, které se pomalu mění z denního na to noční.
„To počká,“ dodá šeptem a dívá se upřeně na nebe, zatímco mě pořád drží za ruku. „Tohle ovšem ne.“
Protože se Hynek moc často nedostává ven kvůli práci, pochopil jsem, že pro něj takové drobné změny oblohy znamenají hodně. I když to pro ostatní je jen jev, pro něj je to krása, kterou si jednou za čas chce vychutnat. Musím se pousmát. Jo, je to dětinské, ale pokud to pro něj znamená tolik, nebudu mu v tom bránit.
Jeho ruku, která pořád nepouští tu mou, pomalu, opatrně stisknu v té své. Cítím, jak se nejdřív napnul a potom znovu uvolnil. A po chvíli mi stisk oplatí. Musím se pousmát a jsem rád, že světlo se pomalu vytrácí. Tak mohu to horko ve tváři svést na zapadající slunce, když se mě zeptá, zda se něco děje. Mou ruku ovšem nepouští.
„Je to dětinské,“ pronese najednou.
„Ale milé gesto,“ nenechám ho odradit.
Opět nastane mezi námi ticho. Až po další chvíli cítím, jak se jeho ruka trochu hýbe a on proplétá naše prsty dohromady v pevný stisk.
Nebudu lhát - váhám.
Když do toho Hynek skáče po hlavě, mám taky ztratit rozum a jít do toho plnou parou taky? Co když z toho nakonec nic nebude, co když ho to přestane bavit, co když jsme odsouzeni k záhubě? Už jsem byl tolikrát odmítnut, tolikrát druhou šancí pro každého… nemůže se mi tedy divit, že tolik váhám, že si nejsem prostě jistý, jestli to myslí s tím zájmem doopravdy nebo ne. Hlavně je to Hynek. Nestálá osobnost. A divoká povaha. Nikdy nevíte, s čím zase přijde. Je nevypočitatelný.
Na druhou stranu do toho nyní dává všechno… co do toho dávám já? Pořád jistou hranici, kterou nemůže překonat. Co když ho tím odradím? Co když tím odradím sebe? Co když si oba dáváme plané naděje? Co když…?
Zaputuji k němu kradmo pohledem.
Usmívá se a pořád sleduje měnící se oblohu, zatímco naše prsty pořád pevně proplétá, zatímco mé prsty jsou pořád rovné.
Asi chápu, jak se nyní cítí.
Protože stejně odrazován jsem byl i těmi, se kterými jsem chtěl začít hlubší vztah.
Nevšímal jsem si náznaků, co mi pořád dávali. Jako například neúplně sevřené ruce. I to je jeden ze základních kamenů vztahu, ne?
Hynek se mi plně odevzdává a odkrývá své slabiny. Měl bych učinit to samé? I když z toho nakonec nic nebude?
Co když se zase spálím?
Co když spálím jeho?
Není snad o tom láska, napadne mě. Láska může někdy bolet. Ale někdy může být tak nádherná…
Měl bych být já z nás dvou ten racionální a udržet si odstup? Odradit ho? Nebo se zbláznit spolu s ním a vrhnout se střemhlav do něčeho, co nemusí mít dobrý konec?
Co když toho budeme litovat?
Polknu naprázdno, když si uvědomím, že mu sleduju rty.
Potlačím nutkání si olíznout ty své.
Až pak mi dojde, že zadržuji i dech. Nebo že mi srdce buší o něco rychleji.
Mám se spálit nebo raději hledat dál pramen, co by uhasil mou žízeň?
Zhluboka se nadechnu a pohledem rychle sjedu na naše ruce. Měl bych zareagovat dřív, než si uvědomí, že je něco špatně, a začne nad tím uvažovat. Pak bych mohl přijít o tuhle příležitost. Příležitost zjistit, zda vůbec máme na čem stavět. Nebo zda se nám to zboří dřív, než poskládáme pořádné základy.
Pomalu, ale jistě pohnu prsty, dokud mu pevný stisk neoplatím. Je to prosté gesto, ale účinkuje tak, jak chci, protože Hynkův pohled se trochu změní. Víčka se mu trochu víc pootevřenou, jakoby si snad uvědomil, že došlo k nějaké změně.
Moje racionální část na mě řve, že jsem hlupák.
Pro tentokrát ji umlčím. Pokud neobstojíme ani tohle, nemáme na čem stavět.
Chci se vzdát. Vší té hrdosti nebo strachu. Všemu, co mi brání, abych se uvolnil v jeho přítomnosti. Pokud to k ničemu nepovede, už nikdy to nebude stejné mezi námi. Vím to. A jsem na to konečně připravený. Snad. Nevím, jestli je na to připravený on. Jak potom budeme vůbec fungovat, když to nevyjde?
Dobře. Uznávám.
Vzdávám se.
Hynek se ke mně překvapeně otočí tváří, když si uvědomí, že se držíme za ruce. Rozhodnu se však, že tentokrát budu já ten šílený.
Neváhej!
Protože tehdy na kopci, kdy jsme si byli tak blízko, ale nic se nestalo, byl to on, kdo zaváhal. Ne, byly to jeho myšlenky, které ho zadržely. Nyní jsem nad věcí já, řídím ten okamžik. A nezaváhám.
Ve chvíli, kdy ke mně stočí tvář, skloním se k němu a s velkým nedostatkem kyslíku v mozku i celém těle, kdy se téměř dusím jeho přítomností… ho políbím na rty.