Jak jsem říkal; byl jsem připravený na vše. Jen ne na to, že mi dá čelem do ksichtu. Jo, to sakra zabolelo. Ta jeho palice je tvrdší než železo nejspíš. Ale zároveň jsem měl jistotu, že jeho panika je naprosto v tahu a vystřídala ji neskutečná nasranost. Během asi tak deseti vteřin jsem byl jmenován tolika názvy a nadávkami, že bych to jen stěží mohl vše vypsat. A teď? Teď je Hynek na druhé straně pokoje a syčí na mě jako podrážděný kocour, co jste ho omylem nakopli, když jste se opilí zvedali z gauče, nebo mu rovnou šlápli na ocas. Prskat bych to měl já! Já tady přišel o vlastní hrdost, debile!
„Zasraný, nevděčný Němec,“ zabrblám si pro sebe pod nosem, který mě pořád bolí od té jeho pecky.
Ozve se ostré: „Was?“
„Hovno, debile,“ zaprskám zase v češtině. Tenhle kokot, že prý má záchvat paniky? Ne, jen je to kurva dobrý herec.
---
Situace se naštěstí uklidnila, Hynek po pár minutách uznal, že reagoval nejspíš až moc jako velké hovado (bod pro něj, že umí uznat vlastní chybu! Páni!). Ale neomluvil se, že mi málem rozbil nos, kretén. Ani nepoděkoval, hovado. Ale co bych taky čekal od Němčoura, že jo. Hovno v pohledu hledej odpovědi, sakra! Spíš mu rozbiju hubu, abych si taky konečně ulevil nervům.
Nevím, zda to nechce vytahovat, nebo je mu to jemu samotnému trapné, ale k tomu, co jsem udělal, abych ho uklidnil, se už naštěstí nevracíme. Není třeba. Už je to zase ten stejný parchant, jako předtím, když jsme se viděli poprvé. Tím lépe možná. Nemusím se starat, že ho zase postihne záchvat úzkosti nebo kdejaká srajda. A kdyby, tak ho raději nakopu do prdele, než zase udělat tohle! Nikdy víc, sakra.
Aniž by cokoliv řekl, jen se rozmáchne nepřímo rukama, jako děcko, a nasupeně vypadne ze dveří. A to bylo do prdele jako co? Poděkování? Nebo nasranost? Nebo co to sakra mělo být? Neměl bych se teď jako děcko chovat náhodou já? Mám na to snad právo! Ale asi potřebuju nový slovník nasrané němčiny, nebo příručku nasranosti tohohle osla!
---
Kořen nosu mě pořád bolí, ale naštěstí mi krev neteče. V zrcadle nejde ani skoro nic poznat. Ingrid si ale nejspíš řeknu o příplatek, že jsem toho vola hned nezabil za tu pecku. Rozhodnu se vrátit se mezi lidi. Nechci hledat Hynka, ať si to vyžere sám, až bude potřebovat pomoc! Mám chuť se ztřískat, opravdu. Už jsem ze sebe stejně osla udělal, tak co! U sluhy si objednám whisky, ale ten mi oznámí, že mi nic nesmí nalít, na příkaz pana Beckera.
„A Becker je snad tvůj zaměstnavatel?“ zasyčím na něj. To mu zavře hubu. Do minuty mám sklenku s whisky u sebe a kopnu ji do sebe. Na nervy. Aby tu nedošlo ještě k veřejné rvačce. To by asi Ingrid moc nepotěšilo.
„S dovolením?“ slyším ten zasraný berlínský přízvuk.
Lehce naštvaně se ohlédnu, kdo to je, ale zarazí mě lehce neznámá tvář. Chvíli mi to trvá, než mi dojde, že to je starý Becker. Vřele se usměje, když mu uhnu stranou, aby si mohl vzít jednohubku s lososem. Poděkuje. Pak se zarazí.
„Pokud se nepletu,“ začne, potom si asi uvědomí, že má ještě plnou pusu lososa, a polkne a pokračuje: „Nejsi náhodou Martin?“
„Ano.“
„Vidím, že s Heinrichem máš asi trable,“ pousměje se soucitně a poklepe si na nos.
„Dostal jsem do rypáku i silněji.“
Rozesměje se. „Neviděl jsi Heinricha?“
„Po tom, co se mě rozhodl urazit hned několika nadávkami, ani ne. A nechybí mi.“
Nepříjemně mlaskne. „Chápu. Předpokládám, že zase vyváděl a ty jsi ho krotil.“
„Vyváděl?“
Starý Becker udělá jakýsi ksicht a zahýbe prapodivně rukami. „Pomoc, pomoc, deprese a úzkost,“ předvádí robota a pak se zasměje. Na tohle jeho divadélko nereaguju, ale má v podstatě pravdu. Nějak takhle by viděl Hynka každý. „Už jsi poznal dvojčata Adenauerova?“ zeptá se zvídavě.
„Ne. Ještě jsem je ani neviděl.“
„Mhm,“ zamručí, když pije svoje víno. „Dovol mi, prosím,“ řekne, když polkne a usměje se. Rukou mě vybídne, ať ho následuju. „Klid. Nejsi přece Heinrichova chůva, ne? Musíš taky někdy vypnout, jinak z toho zblbneš, jako každý jiný.“
Má pravdu. Popadnu od číšníka sklenici se šampaňským a následuju Heinrichova otce. Sejdeme do přízemí, kde se tvoří hlouček snobů. Vidím tam i starou Adenauerovou, která si náruživě něco vykládá s Ingrid.
Starý Becker se mě mezitím ptá na věci, které o mně Ingrid i Hynek ví ze životopisu, ale upřímně? Dobře se mi s ním kecá. Uprostřed jeho příběhu, kterak svou firmu přivedl k životu, mě napadlo, jestli se už setkal se svou manželkou nebo synem. A zda vůbec vědí, že dorazil. Ingrid aspoň nevypadá, že by jí nějak chyběl. A Hynek je nejspíš někde nahoře a chlastá první ligu.
„Martine, kamaráde,“ osloví mě najednou. Odkdy jsme si tak blízcí? Vrátím se k němu pohledem. „Máš přítelkyni?“
Div se šampaňským v tu chvíli nezadusím. Jeho to ovšem pobaví. „Prosím?“ kuckám, zatímco mi mlátí do zad.
„Jestli máš přítelkyni. Asi ne. Předpokládám teda. Vzhledem k tomu, že děláš chůvu mému nanicovatému synovi.“
Odkašlu si, abych uvolnil krk. „Ne,“ odpovím po chvíli. „Přítelkyni nemám.“
Pokývá hlavou. „Rozumím. Prozatím chceš práci a potom se budeš porozhlížet, co? Dobrá práce v životopise se vždycky hodí.“
Jo, razítko do životopisu. O to mi hlavně jde. Stejně tak každému, kdo tuhle práci kdy vzal. Královský plat a zajímavý bod do životopisu. Nic jiného. Hlavně, když nemáte žádné vzdělání na tuhle práci.
„Jen bacha, aby pak Ingrid nezačala smlouvat,“ řekne náhle.
„Smlouvat?“ zeptám se zmateně.
„Víš, co myslím. Dělat kukadla a škemrat.“
„Škemrat?“
„Abys zůstal, samozřejmě. Když si na někoho zvykne, je zoufalá a nechce se toho někoho pustit. Je celkem náročné ji uspokojit.“
Možná proto jste od sebe. Blbý vtip, jsem rád, že jsem ho neřekl nahlas.
„To má bohužel Heinrich po ní,“ dodá s povzdechem.
Jeho dodatek nekomentuju. „A co Vy? Chci říct - neudržujete moc vztahy se svou rodinou.“
„Martine, jsi bystrý chlapík, takže tohle nejspíš nemusím vysvětlovat.“
„Předpokládám, že celé tohle divadélko okolo Hynka nepodporujete.“
„Hynka?“ zarazí se. Kurva.
„Heinricha,“ opravím se a usměju se. „Hynek je trochu počeštěné, pravda. Má chyba.“
Změří si mě pohledem, než opět usrkne vína. „Máš pravdu,“ pokývá hlavou. „Heinrich je naprosto v pořádku, a to že ho jeho matka má jako další dojnou krávu, je nejspíš její důkaz lásky.“
Páni, jak upřímné! Asi první nejupřímnější věc, co za celý večer řekl.
Něco dalšího žvatlá, ale mě zaujme tak dobře sarkasmem protkaný hlas. Jeho němčina je bezchybná. Ta jeho povýšenost v hlase. Hlavu stočím jeho směrem. Baví se s nějakým starcem a udržuje pomalou chůzi na jeho úrovni. Mluví pomalu, asi aby mu rozuměl. Ale celkově z něj vyzařuje úplně něco jiného. Ohleduplný Hynek? No ty kráso! Dokonce čeká, až ten stařík sejde dva schody, aby se mu snad nic nestalo.
„Ach, starý Adenauer, divím se, že vůbec dorazil. Nejspíš ho dovezl Karl, aby se neřeklo, že celá rodinka není pohromadě,“ slyším Heinrichova otce.
„Starý?“ zeptám se nechápavě.
„Otec Friedy, pochopitelně.“
Aha, takže jakási hlava rodu. „Takže se Frieda nevdala?“
„Vdala, ale manžílek musel poslušně převzít její příjmení. Adenauerovi jsou velmi vážená, stará rodina.“
Zvláštní, že jsem o nich doposud nikdy neslyšel, ale budiž. Odvrátím od něj zase pohled a bedlivě pozoruju Hynka. Neuvěřitelné, jak se dokáže najednou chovat slušně a ohleduplně, dokonce starcovi i pomáhá občas v chůzi a nenápadně ho přidržuje. Je mi jasné, že mu mít minimálně k devadesátce. Dobře, Hynek má bod k plusu.
„Heinrich vždycky věděl, komu lézt do zadku. Když sešlo ze zasnoubení, je třeba aspoň mazat med kolem huby,“ slyším uchechtnutí Heinrichova otce.
„Zasnoubení?“ zopakuju zaraženě.
„S Giselou, samozřejmě.“
Moment… kdy mi tohle chtěl, jakože někdo říct?! Hynek se nezmínil pro jistotu o ničem a Ingrid na to nejspíš zapomněla! Nevím, zda se dřív dívat na něj nebo na jeho syna. Fajn, v klidu. Asi je to v německé smetánce zcela normální.
„Pokud by bylo cokoliv potřeba, synu, víš, že se na nás můžeš kdykoliv obrátit. Jsme přece jedna rodina,“ dolehne ke mně hlas starého Adenauera.
„Nejsem si jist, jestli by Frieda souhlasila,“ slyším Hynka.
„To, co se stalo mezi vámi, my staří soudit nemůžeme. Ani rodiče by neměli zasahovat. Víš moc dobře, že ode mě jsi měl vždycky plnou podporu.“
„Ano, vím. A moc si vás za to vážím.“
„Já vím, synu. Možná by bylo dobré si s Giselou o tom všem znovu promluvit. Je to rozumná žena.“
„Tvrdohlavá je po matce.“
Stařec se uchechtne. „To ano. Nikdy nepřizná, jak ji tehdy mrzelo, že zasnoubení musela zrušit.“
„Byla to moje chyba, to uznávám.“
„Chyba byla na obou stranách, synu. Když si žena není jistá, zda miluje jenom jednoho muže, nemůže se vinit jenom on sám.“
„Ta nejistota byla možná i má vina.“
„Karl se mi o něčem zmínil. Ale nechme toho. Tohle je oslava. Bavme se.“
Hynek se usměje! A přikývne. Když se oba zahledí směrem ke schodům, stočím k nim taky pohled, neboť všichni hosté zmlknou. A pak je konečně nejspíš spatřím. Ji, Giselu Adenauerovou, jak jde v upnutých tmavě modrých šatech pomalu dolů s elegancí a úsměv má jen letmý, ale přesto tak nádherný. Nedivím se, že na ni Hynek může nechat oči. Takový pohled jsem u něj doposud neviděl. Nespouští z ní oči. Hned za ní jde nejspíš její bratr, Karl Adenauer, protože podoba a noblesa se mezi těma dvěma nezapře, v tmavě modrém obleku bez kravaty. Ona je tak nádherná, že se nedivím Hynkovi, že jí propadl. On je vcelku elegantní a má jistě správné způsoby, jak sbalit kdejakou ženskou v tomhle sále. Dělí je od sebe jenom dva schody, jakoby to měli nacvičené za ty roky. Gisela všechny přítomné obdaruje úsměvem od ucha k uchu, dlouhé náušnice s pírky se jí jen zatřepotají na uších. Šaty má svůdně nastřižené pod pasem z jedné strany, aby občas jen letmo šlo vidět i celé stehno. Světle modrozelené oči jí září do noci jako kočce, tmavé kadeře má rozpuštěné. Krk jí zdobí stříbrný náhrdelník se safírem. Oba zdědili krásu nejspíš po matce, protože na Karla se jistě musí lepit nejedna ženská.
Všimnu si ovšem, že Hynek pořád hledí jenom na ni a nespouští z ní oči. I když ona se usměje tak nějak všeobecně na všechny a všechny přivítá najednou. Postřehnu, že o Hynka ještě ani jednou nezavadila pohledem, natož její bratr. A tak to pokračuje i po tom směšném, hromadném přivítání: „Vítejte.“ a následným odchodem sourozenců Adenauerových směr bufet. Teda jídelna. Postřehnu pohled Hynka, který se za nimi dívá, zatímco mu starý Adenauer něco říká. Na očích mu však vidím, že je myšlenkami mimo.
Budu muset doufat, že atmosféra nebude moc na hovno.
---
Nechám starého Beckera, ať do mě dál hučí. Však i za to jsem placený. Ale věnuju se nyní spíš Hynkovi. Aspoň vzdáleně na něj dohlížím, protože je pořád ve společnosti starého Adenauera. Vypadá to, že je v dobrých rukách, stařec do něj pořád něco hustí a on je nucen odpovídat, i kdyby jen jednoslovně. A hlavně ho udržuje myšlenkami zde, v přítomnosti, snad, což je dobře, snad. I když mi starý Becker donese další víno, nenápadně ho vyliju do květináče za mnou. Myslím, že na mé straně alkoholu bylo už víc než dost. Raději bych ho měl znovu zajíst, ale asi by bylo neurvalé všechno vyžrat smetánce. Třeba by mě chtěli upálit jako Jana Husa.
„Martine, nemusíte na něj pořád zírat, je to docela neslušné,“ napomene mě starý Becker. Vrátím se k němu pohledem.
„Prosím?“ Ano, nevnímal jsem ho.
„Na Heinricha. Nevím, jaký zvyky máte v Česku,“ řekne to takovým tím povýšeným tónem, co byste čekali od nacisty v období okupace pohraničí, „ale tady je docela divné na někoho takhle zírat.“
Jedna věc je mít pár společných názorů stejných, druhá věc je nucen se chovat, abych všem lezl do zadku. Ale třetí věc je, když vás někdo přímo urazí. A předtím zesměšní vašeho zaměstnavatele (nepřímo). Přesto se usměju, ale tak sarkasticky, jak jen to jde. Raději budu poslouchat obchodní kecy u Hynka, než tohohle šaška, co si nevidí do huby, a slovo rodina mu očividně leze z prdele, aby se dostalo pryč.
„Víte, pane Beckere, u nás máme dozajista lepší smysl pro výchovu lidí, abychom nepůsobili jako ti největší burani na oslavě. I když vám někdo silně vadí, především někdo z rodiny, prostě byste to měl přejít, držet hubu a dýchat. A hlavně nezpochybňujeme práci někoho jiného, alespoň doslova tomu člověku nesereme na hlavu přímo před ním. Rád jsem vás poznal a dělal vám společnost v průběhu večera, ale v zájmu bezpečí nás obou se raději připojím k někomu jinému na pokec. Doufám, že si rozumíme?“
Jo, mám chuť mu jednu vrazit. Můj proslov ho na chvíli ochromí, protože jen němě zírá. Ne, tohohle týpka asi fakt rád mít nebudu. Štěstí, že nežije s Hynkem a Ingrid. Vysmeknu mu výsměšnou poklonu a rychle se vzdálím. Moje chůze v tu chvíli vypadala asi komicky, protože jsem málem utíkal pryč.
Znepřátelil jsem si starého Beckera? Ano. Co mi může udělat? Nic, platí mi přece Ingrid a Hynek. A kvůli pravdě by mě přece vyhodit nemuseli, ne?
„Martine!“
Otočím se, když slyším svoje jméno a rozhlížím se, kdo mě volá. Snad ne zase ten blbec. Pak si všimnu Hynka.
„Tady,“ pohodí rozkazovačně rukou, ať k němu dojdu. Raději k němu než k jeho fotrovi, opravdu.
„Poslušný český psisko,“ slyším starého Beckera, jak si brblá pro sebe, když docházím k Hynkovi. Tady se někdo očividně zapomněl v době Hitlera.
„Znáš starého Adenauera?“ zeptá se mě Hynek přímo.
„Omlouvám se, ale… ne. Asi chápete, že u nás se moc vztahy s Němci neřeší, pokud nejde o obchod,“ vysvětlím omluvně.
„Ale nic se neděje. Přece se nezblázním z toho, že mě všichni neznají,“ směje se starý Adenauer. Potom si do úst vloží kuličku hroznového vína. „Tady Heinrich mi vykládal, že studujete němčinu, ja? Rozumíte rodilým mluvčím úplně bravurně, očividně. Jinak by vás Ingrid nevzala jen tak.“
Chabě se usměju. „Upřímně… občas tápu, některá slova dělají problém každému učenci.“
„A to je právě to!“ ukáže na mě stařec a usměje se zeširoka. „Víte, když se učíte jazyk a snažíte se mu porozumět, je menší pravděpodobnost, že potom uděláte chybu, ja?“
„Co tím myslíte?“
„Zamyslete se… Martin, že ano? Mohu vám tak říkat?“ ujistí se ihned.
„Určitě, samozřejmě,“ souhlasím hned. Pokývá hlavou a pokračuje v myšlence:
„Zamyslete se, Martine. Představte si, že se další jazyk učíte od vyššího věku, deset, jedenáct let, ja?“
„Spíš později, nějak třináct, čtrnáct bych řekl.“
„Dobře. Zamyslete se. Učíte se ten jazyk… deset let. A pořád se máte mnoho co učit. Ale! Představte si to. Ve většině případech se stane, že učenci cizího jazyka tomu jazyku rozumějí lépe než jeho rodilí mluvčí. Gramatika, používání časů, skloňování… prostě je to záhada, nemyslíte? Není, v tom je ten chyták. My se to naučíme v průběhu života přirozeně a je nám to pak fuk, prostě to nějak řekneme, však ten druhý porozumí, ja? Ale - potom nás ten učenec může hravě zmást jenom proto, že se ten jazyk učí od úplných pidi midi detailů. Proč myslíte, že tomu je? Studuje lingvistiku nebo literaturu spojenou s německým jazykem?“
„No, něco o literatuře ví asi každý, kdo se trochu o ten jazyk zajímá,“ začnu s rozvahou, „ale pokud chcete studovat přímo lingvistiku, gramatiku… je to složitější. Musíte si zapamatovat různé výjimky, zatímco v literatuře probíráte jen seznam děl a autorů.“
Starý Adenauer přikývne. „Předpokládám, že vy se zaměřujete spíše na gramatiku a porozumění jazyka, ja?“
„Myslím, že to souvisí i s literaturou tak či tak. Chci říct - jak jinak byste četli, když byste nerozuměl tomu, co čtete.“
„Neříkal jsem to?“ slyším najednou Hynka. „Jeho němčina je na velmi dobré úrovni.“
Zmateně na něj pohlédnu.
„Máš pravdu, synu, nestačím se divit. A s jakým zápalem danou věc vysvětluje,“ ušklíbne se stařec. „Tím samozřejmě neříkám, že si z vás chci střílet, to ne. Jen mě to mile překvapilo. Dnešní mladí málokdy chtějí studovat němčinu. Většinou se naučí pár frází a tím to hasne, chápete. Teď jen samá angličtina sem a angličtina tam. Copak stařec jako já se může naučit tak těžký jazyk? Furt samá výjimka a výjimka.“
Musím se zasmát. „Pardon. Ale… máte v podstatě pravdu. Angličtina a němčina mají podobné základy, protože pocházejí z jednoho kmene jazyků. Západogermánského kmene. Tudíž ano, mají ledacos relativně podobné, ale když se podíváte do hloubky, uvidíte, že každý jazyk je úplně jiný, každý se jinak vyvíjel, existují různé výjimky… Je toho opravdu spousta, přestože kdysi bývali v podstatě tak podobné. Oproti češtině máte velmi podobné časy, například. Nebo stupňování přídavných jmen zní docela podobně. To mi celkem dost pomohlo, když jsem zápasil s angličtinou, překvapivě.“
V zápalu svého vysvětlování si nevšimnu Hynkova lehce obdivného pohledu. Asi nečekal, že toho vím tolik. Když se na něj otočím, aby potvrdil, co jsem nyní řekl, přistihnu ho při tom. Ale hned si odkašle a pohlédne stranou, aby to skryl. Ale já ho přistihl! Ha! Bod pro mě! Vím něco víc, než ty!
Nemůžu si pomoct a zakřením se.
Starý Adenauer se pobaveně rozesměje. „Jste zábavný, mladíku,“ zhodnotí vesele a pohlédne do své prázdné skleničky.
„Jak moc zábavný, dědečku?“ slyším ženský hlas a všimnu si, jak Hynek hned zpozorní a mírně zbledne. Nemusím ani uvažovat, abych věděl, kdo nyní stojí za mnou.
„Velmi!“ usměje se na ni starý Adenauer, téměř bezzubý.
Jen zvednu trochu pohled od své skleničky a už se setkám s pohledem dravé šelmy. Ale sakra sexy šelmy. „To se podívejme,“ řekne Gisela a blýskne na mě ten svůj falešný úsměv. „Když dokáže rozesmát i tebe, tak to musí stát za to.“
Střelím pohledem rychle na Hynka a pak zase na ni. „Martin. Taky mě těší,“ prohodím suše.
„A má způsoby,“ pozvedne obočí pobaveně. Jo, nejsem tady, klidně se bavte dál o mě beze mě. Nesmrdí tady náhodou Mnichov?
„Gis, zlatíčko, měj k tomu muži trochu úcty,“ směje se dědek.
„Víš, že to mi jde těžko.“
„Tak se o to pokus.“
Konečně odvrátí pohled ode mě a asi tak tři vteřiny v tichosti sleduje Hynka. Ten se dívá nejspíš záměrně úplně na druhou stranu.
„Haló? Heinrichu? Jsem pro tebe snad solný sloup?“ zeptá se panovačně.
Hynek neodpoví, místo toho do sebe kopne další skleničku. Sakra, kdo mu donesl v mezičase další whisky?!
„Dneska jsme nebavka?“ směje se Gisela.
„Nemám ti co říct,“ slyším Hynka, jak se snaží znít silně, ale hlas se mu na konci trochu zatřese. Tohle asi nedopadne vůbec dobře.
„Když jsme u toho,“ vložím se do toho ihned, proklouznu kolem Gisely, která na mě jen pohoršeně vykulí oči ve stylu, cože si to sakra dovoluju, a popadnu Hynka za loket, „zapomněl jsem s tebou něco velmi důležitého probrat. Ten týpek támhle vlastní firmu s BMW, že ano?“
A už tahám Hynka co nejdál od ní.
Když ho pustím, strnule na mě hledí, div mu oči nevyskočí z důlků. Nic neříká, ale pomalý dech mě varuje, že mi asi jednu brzy vrazí.
„Dřív,“ začnu hned a zvednu ruce v sebeobraně, „než mi jednu vrazíš, uvědom si, že jsem tě dostal z trapné a nechtěné situace.“
Očividně to nezabralo (nebo nestačilo), protože na mě pořád tak tupě čučí.
„Fajn, do toho, posral jsem to,“ napovím mu a vložím ruce do kapes. „Zkus zneužít jenom pravou část ksichtu, prosím, ať vypadám trochu k světu.“
„Nepřestáváš mě dneska večer udivovat,“ promluví konečně po asi minutě ticha a strnulosti.
„Sakra, už jsem si myslel, že jsi umřel ve stoje.“
„To by se ti tak líbilo.“
„Hm, možná, pokud by mi Ingrid poslala mou výplatu i tak.“
„Zlatokope hamižný.“
„No, nevím, kdo je tady jak děcko, co se neumí postavit ani svojí bejvalce.“
Hynek se konečně pořádně pohne a uvolní se. „Není to bejvalka, nebyli jsme svoji. Naštěstí,“ zhodnotí a usrkne ze svojí whisky.
„Naštěstí?“ zeptám se a sklenku mu seberu, než se stihne napít.
„Víš, že jsi sakra otravný dneska?“
„Ano, protože pár věcí mi tady někdo zapomněl říct.“
„Je to minulost, takže není třeba ji řešit.“
Natáhne se pro svou sklenku, ale já mu ji zvednu nad hlavu. „Ne-e. Mně přijde docela podstatné to řešit právě teď.“
„Víš, že tě fakt nenávidím?“
„Jo, už jsi mi to párkrát omlátil o hlavu.“
Hynek se konečně uchechtne. Sakra, to ti to trvalo, ty osle! Už jsem se obával, že zapomněl všechny emoce. Sklenku mu s rozvahou vrátím.
„Lepší?“
„Ani ne. Pořád mi připadá, že se dusím.“
„Co takhle jít na vzduch?“
„Co takhle vypadnout úplně?“
„Ingrid by se to nejspíš nelíbilo.“
„Pokud má matka v sobě už pár drinků, neví o světě.“
Chvíli váhám, hraju si s těmi pár kapkami, co mi zůstaly na dně skleničky. Alkohol se mi ještě nedostal do mozku, ale už mám debilní nápady.
„Projedeme se limuzínou?“ vyhrknu najednou.
Nejdřív zmateně zamrká, než se rozesměje. „Proč ne,“ svolí konečně po chvíli, kdy si to rozmyslí.
---
Poslední, co si pamatuju během naší společné jízdy v limuzíně noční Prahou je… jak jsem v košili napůl vykloněný z okýnka se sklenkou šampáňa v ruce a spolu se řvoucím rádiem uvnitř řvu z plných plic:
„We’re all living in Amerika! Amerika! Ist wunderbar! We’re all living in Amerika! Amerika! Ameeerikaaaaa!“
Jo, slyšet to moje vytí Raimmsteini, asi by mě zadupali hluboko pod zem. Nejhorší na tom je, že z druhého okýnka byl vystrčený Hynek a řval to samé s dost procítěným německým akcentem. Divím se, že jsme nedostali pokutu. Možná dostali, ale až později.
Začalo to nevinně. Že prý se jen projedeme s otevřenými okýnky, čerstvý vzduch, blablabla… Pak jsem si pochopitelně vzpomněl na to šampaňské… Hynek si tentokrát dal taky. Když jsme vjeli do Prahy, trochu se už uvolnil. Potom přišel ten pitomý nápad.
Dohadovali jsme se o něčem, už ani nevím o čem, a potom přišla ta sázka. Že prý neumím zpívat, ha! To se pleteš!
---
Co se stalo pak?
No… To nikdo neví.
Ani Hynek očividně ne.
Když jsme se probudili, byli jsme v zahradě Adenauerových, jako první jsem ucítil zvratky a poctil jsem jejich trávník svým zbytkovým obsahem žaludku. Kde jsem sakra nechal botu?! Dostat se na nohy byl nemožný úkol, protože jsem několikrát spadl zpátky na prdel, v lepším případě. Ano, párkrát jsem taky spadl směrem hubou dopředu, spokojeni?
Hynek na tom nebyl o nic lépe, naštěstí.
„S tebou už nikdy nepiju,“ nechal se slyšet.
„Ty? Co ty, spíš já!“ nesouhlasím a hlas mi zní rázem cize. Sakra, to bude asi to řvaní po noční Praze. V tu chvíli mi mozek ještě nefunguje, takže si nedělám starosti z případných následků, místo toho očividně náramně bavím Hynka, který se strašně řechtá tomu, jak se neumím dostat na nohy. „Že by ses přestal řechtat!“ začnu nasraně, ale pak se rozesměju taky. „A třeba mi pomohl?“
„Smím vědět, co jste to včera prováděli?!“ přiletí tornádo. Pardon, Ingrid. A máchá nám s mobilem před nosem. Než zaměřím, chvíli mi to trvá. Ale protože se Hynek chichotá jak magor, nemůžu si pomoct a musím se taky začít po chvíli řehtat, protože je to sakra nakažlivé. „Co je na pokutě k smíchu?“
To už se ovšem Hynek rozesměje naplno. „Pokuta?“ snažím se v chlastu najít ztracený mozek.
Ingrid práskne rukama do vzduchu. Zuří. A celkem fest.
„Není třeba se rozčilovat, Ingrid, už jsme to zařídili,“ slyším ten nejdebilnější hlas po ránu a zavrávorám. Sakra, ten debil včera nevypadl? Ano, mluvím o starém Beckerovi. To se nemohl třeba ožrat a vypadnout. Moment, to jsme udělali s Hynkem vlastně. Pointa je, proč sakra už dávno nevypadl?!
„A jak?“ prská Ingrid vztekle.
„Tak, jako vždycky, takže se není třeba obávat dalších stížností.“
„To bych ti radila.“
„Mně? Snad jemu!“
„Ale ty máš na starost média, pokud vím. Ach, moje hlava. Nemůžu tě ani vidět.“
Aháááá, tak to vypadá zase na tichou a vzdálenou domácnost. Super.
Přestanu je vnímat, když vidím Hynka, jak se hrabe na nohy a už mává na číšníka. To snad chce pokračovat?
„Co? Čím jsme se zprasili, tím si taky zlepšíme náladu,“ vysvětlí mi, jakožto pro pomaleji uvažujícího z nás.
Nevnímám neskrývanou hádku rodičů Hynka a vyhrabu se na nohy. Blbý nápad. Překvapuje mě, že mi v žaludku ještě něco zbylo.
„Klídek, Adenauerovi jsou zvyklí, že po mně je bordel. Jen je asi překvapí, že tentokrát bude dvojitý,“ zazubí se, když mi podává skleničku s vínem. Ne, díky, jinak bych už asi blít nepřestal. Místo sluhu poprosím o sklenici vody.
Ingrid se nejspíš vrátí nohama na zem, protože mi hned připomene Hynkovy léky. Sakra, ženská, neřvi mi do ucha, už tak mi třeští hlava.
„Jo, večer si je vzal. Že jo, Hynku?“ otočím se k němu pro podporu. Protože si nic nepamatuju, ha! Hynek je naštěstí na tom stejně, takže aby předešel problémům, také jí vše odkývá.
„Že se nestydíte. Oba dva!“ zasyčí Ingrid znechuceně. „Jste jak prasata v chlívku!“
Jo, ten oblek je zprasený a nedivil bych se, kdybych na zádech neměl i nějaké ty zvratky, ve kterých jsme doposud spokojeně hověli.
V tu chvíli na Hynka přijde zvracení. Bohužel, na Ingridiny šaty.
---
„Je vidět, že ses skvěle bavil, Heinrichu,“ loučí se s námi Frieda znechuceně. „I tvůj povedený doprovod.“
„Ano, skvělá oslava. Dlouho na ni nezapomenu,“ ujišťuje ji Hynek, když má přes půlku ksichtu mokrou hadru a sedí v bezpečí limuzíny u kýblu.
„To bych prosila.“
„Ale nesyč tak, teta.“
„Nejsem žádná teta.“
To bylo nyní spíš zavrčení, ale raději mlčím. „Je tady ještě Gis?“ zeptá se Hynek náhle.
„Ne, ráno odjela s Karlem na letiště a máš skoro poledne,“ zavrčí na něj protivně Frieda. „Kdybys nechlastal, třeba bys to postřehl!“
„Na letiště?“ zpozorní Hynek konečně a zvedne si hadr z ksichtu.
„Tak samozřejmě, má dnes večer další soutěž. Ale to bys s ní musel prohodit aspoň pár slov během večera a ne jenom chlastat.“
„No, myslím, že slečna prohodila slov víc než dost a sama se nezmínila,“ podotknu já jakoby omylem. Vidím, že Frieda by mě nejraději zabila pohledem. Nejspíš by i něco dodala, kdyby situaci rychle nezachránila Ingrid a její vtíravost. Sakra, dejte jí asi svatozář, protože tu ženskou miluju! Až dojedeme domů, musím jí poděkovat. Protože ještě chvíli poslouchat Friedu, asi bych vyzkoušel, zda se dá skutečně oběsit na kravatě. Už vím, po kom je Gisela taková megera.
---
Bohužel pro mě, čekalo mě řvaní, až když jsme dojeli domů a já se těšil, že zalehnu a budu spát celý den, protože to samé měl v plánu i Hynek očividně. Místo toho jsme oba dostali přednášku jako dva malí kluci, co rozbili babiččinu drahou vázu z čínského porcelánu. Samozřejmě jsem si největší podíl na tom odnesl já. A právem. Byl to totiž můj nápad, to nezazlívám. Jen jsem nečekal, že tam bude ještě chlast navíc, no.
Hynkův otec naštěstí rychle zařídil, aby se video, kterak jsme oba totálně na šrot a řveme po noční Praze, stáhlo hned z netu.
„Je ještě něco, co bych měla vědět?“ prská Ingrid vztekle.
„Asi jsem zahubil Friedě její milované kytky,“ zhodnotí Hynek zcela vážně.
„Cože jsi?!“
„No co? Někde jsem se musel vys-…“
„Heinrichu! Dost! Už toho mám tak akorát dost!“
„No co? Fotr se tam šel potom vychc-…“
„O něm mi ani nemluv!“
„Můžu něco říct?“ zkusím opatrně, protože jsou jak dva ostré nože.
„Ne!“ zaútočí společně.
Pokrčím rameny a raději se vzdálím. Všimnu si, že na mobilu mám několik zpráv a zmeškaných hovorů. Rodiče, Terka a samozřejmě Ingrid.
Jako první napíšu Terce, co potřebovala, potom si otevřu bambilión zpráv od zvědavých rodičů.
Nemám moc náladu si to pročítat, takže napíšu jen: „Napíšu potom.“
A mobil zase schovám hluboko do kapsy.
---
Tak nějak očekávám to nejhorší, když si mě Ingrid zavolá samotného. Asi se už dost dlouho hádala s Hynkem, je potřeba si vyměnit terč.
Sama nevypadá zrovna nejlépe. Asi měla krušnou noc a chce se zbavit vlastní kocoviny tím, že bude prudit.
A jestli mě za tohle vyhodí? No, neříkala sama, že mám Hynka hlídat? A nějak se mu otevřít, abych mu byl přítelem?
„Takže?“ zeptá se po minutě ticha, když mě propaluje pohledem a hraje si přitom s propiskou.
„Omlouvám se?“ zkusím nechápavě.
„Ale k čertu s omluvami, to je mi šumák!“
„Prosím?“ Nechápu. Vůbec nic nechápu dneska.
„Co jste zjistil, samozřejmě! Proboha, stojím vám na vedení, nebo co?“
„Zjistil? Co jsem měl zjistit.“
„U všech svatých! Jak na tom byl Heinrich samozřejmě! Jak se choval, co Gisela a ostatní? Mluvte proboha! Jsem jako na trních!“
Počkat. Takže tady nesedím na vlastní popravě, protože jsem chlastal, ale proto, aby ze mě vytáhla informace, jak se její synáček bavil?
Nemůžete se mi tím pádem divit, že na ni nyní hledím jako sova.
„Nemějte obavy, Heinrich teď určitě už zalehl a bude vyspávat kocovinu aspoň tak dva dny. A než mi odpadnete i vy, chci informace. Takže ven s tím,“ popožene mě Ingrid nedočkavě. „Co se dělo na oslavě?“