Ticho noci přerušuje už notnou chvíli žába, která se rozhodla, že nám předvede celou svou hitparádu. A že jí to sakra jde. Měla by získat nějaké zvířecí ocenění, protože se hodně snaží. Přesně tohle se nejspíš nyní Hynkovi honí hlavou, když se konečně vrátil do reality a uvědomil si, že mě objímá. Opatrně mu prohrábnu vlasy. Oba mlčíme… a ta otravná ropucha ještě přidá víc do rytmu. Sám nevím, kam s rukama, nebo co udělat. Polije mě horko. Co když se teď nasere a jednu mi vrazí? Popravdě? Ani bych se nedivil, asi bych si to zasloužil. Nevím sice za co, ale Hynek by si to jistě dovedl nějak odůvodnit. Co mě ovšem překvapí je, že jen zvedne hlavu, aby si bradu opřel o moje rameno, a nadále mlčí. Najednou cítím, že se ušklíbne.
„Tak nakonec mi to zabralo jenom tři dny,“ zašeptá do ticha noci.
„Ještě nemáš vyhráno,“ upozorním ho.
„Předtím bych si tě k tělu nepustil, ani ty mě. Za mě je tohle pokrok jak prase.“
„Tak ho neposer.“
„Já vím. Snažím se.“
Pousměju se. „Vítej do klubu.“
Slyším, jak se uchechtne. Po chvíli se konečně odtáhne, ale ne na moc dlouho, protože mě hned políbí. Trochu mě to zarazí. Je to jen krátká pusa. Odtáhne se opět s úšklebkem. „Čím častěji tohle budu dělat, tím dřív si na to oba zvykneme, ne?“
„Vím, že jsem s tím začal… ale…“ pokrčím rameny.
„Nevíš, co si máš myslet?“ dovtípí se.
„Jo. Mám v pale bordel.“
Ušklíbne se a nahne se ke mně, div se naše nosy nedotýkají. Neodtáhnu se však. Jeho rty jsou opět tak nebezpečně blízko těch mých a já cítím jeho dech na své tváři. „Čím častěji to budeme zkoušet, tím dřív si na to zvykneš,“ zopakuje mi.
„Jo, ale pro dnešek toho cvičení bylo už dost, ne? Co takhle zhasnout a… usnout?“
Vyplázne na mě jazyk a odtáhne se. „Srabe,“ vysměje se, než jde uhasit oheň a zavřít stan. Jo, jsem srab. Vím to. Ale některé věci prostě nejdou tak rychle, jak si myslíte. Ten bordel v hlavě si nejdřív musím utřídit sám, než se do něčeho zase vrhnu. Ne, myšlenka jako taková - líbat se s chlapem - už se mi tak moc neprotiví. Horší bude, pokud si se mnou Hynek bude jen hrát a já mezitím něco chytnu. Třeba city.
Abych nějak zabavil tu pitomou mysl, roztáhnu nám mezitím spacáky. Zpoza látky stanu pak pozoruju, jak hasí plamen a vrací se zpátky.
„Předpokládám, že se budeš chtít vykoupat,“ řekne najednou.
„Jo,“ souhlasím.
Přikývne. „Do toho.“
---
Nakonec to moc neprotahuju. Voda je pořád teplá, ale pomalu stydne. S takovou bych se musel vykoupat až zítra ráno, až by Lukas přišel. Hynek je ve vedlejší místnosti a dle občasných zvuků usuzuju, že ladí rádio. Předpokládal jsem, že půjdeme rovnou spát, očividně má ale jiný plán. Omyju si obličej a snažím si zrekapitulovat to, co se v posledních pár hodinách událo. Co se řeklo a neřeklo. Abych ovšem ve vaně nestrávil moc dlouhou, podezřelou dobu, rozhodnu se, že je čas vylézt. A je mi jasné, že Hynek bedlivě poslouchá, přestože se to snaží skrýt za rozlaďováním rádia. Protože vím, že by mi v pyžamu byla zima, nasoukám se ještě do županu a vypustím vodu. Zaputuji pohledem do vedlejší místnosti a vidím Hynka, kterak rozsvěcuje svíčky na stolku před gaučem vedle rádia.
Když slyší kroky, vzhlédne a sfoukne plamínek na zápalce. Pousměje se.
„Ještě nepůjdeme spát,“ oznámí mi to jako nějaký fakt a hned mizí zase v kuchyni. Nestačím ani protestovat, protože očividně byl předem nějak domluvený s Lukasem, jinak si to neumím vysvětlit. Protože tak dlouho jsem se určitě nemyl. Určitě ne tak dlouho, aby stihl připravit jednohubky. Protože Hynek si sotva dokáže uvařit čaj. Fajn, křivdím mu, ale pochybuju, že by jen tak z fleku a z ničeho objevil někde okurky, (ne)plesnivějící klobásku, hořčici a nějaké rohlíky a naskládal to všechno na sebe. Ne, beztak byli s Lukasem domluveni, co by tady jinak dělal, kromě porcování masa.
Pozvednu obočí a přeložím si ruce na prsou. „Tohle je co?“ zeptám se věcně.
„Překvapení,“ usměje se nevinně a olízne si hořčici z palce.
„Ještě nějaké mám očekávat?“
„O žádném dalším nevím. Ale na tomhle jsem byl domluvený s Lukasem. A protože je mi jasné, jak dokážu být vysilující, myslím, že ti přijde vhod, když se nemusíš stresovat nad nějakým tím jídlem. Lukasovi důvěřuji. Můžeme to nechat i na snídani.“
„Zpomal, zpomal,“ snažím se ho krotit. „Nějak moc ses rozjel, nemyslíš?“
„Ne? Kdybych se rozjel, obstaral bych nám i dort.“
Povzdychnu si. „Dobře - co dalšího sis na mě připravil?“
„Nic. Plechovky piva, jídlo, svíčky, hudba. To je vše.“
„Pivo?“
„Nechceš pivo?“
„No, raději bych uvítal možná něco jinýho, ale-…“
„Vidíš! Já věděl, že jsem něco zapomněl ve sklepě,“ zazubí se.
„Raději se už na nic neptám.“
„Budu hned zpět,“ poplácá mě po rameni a zamíří do sklepa. Musím se ovšem přiznat, že mě tahle náhlá pozornost ale těší.
Jedno se ale Hynkovi nechat musí - ať už dělá cokoliv, smrdí z toho prachy, taková ta rádoby noblesa bohatých lidí, co vám vše cpou až do krku. Nemusí nic dělat, na to má lidi. Nemusí si nic obstarávat, na to má také lidi. Je hezké, když kolem mě tak poskakuje, to určitě… ale musím si připomínat, že sice je bohatý, ale zaslouží si to. Tvrdě makal. Sponzory nemáte jen tak, pokud byste nepřišli s něčím novým, a oni by ve vás neviděli dobrou investici, to dá rozum.
Když slyším blížící se kroky, spíš skákání po schodech, otočím se směrem ke sklepu, kde před chvíli Hynek zmizel.
„Mám flašku plnou vína, mám flašku plnou vína! Jaké asi je?“ prozpěvuje si, až se musím pousmát nad jeho dobrou imitací Johnnyho Deppa v roli kapitána jedné velmi známé lodě.
„To sis připravoval celou cestu sem?“
„Ne, teď mě to napadlo.“
„Máš bod k plusu za kreativitu.“
Jen se zazubí a zavře za sebou dveře. „Aspoň je správně vychlazené. Chceš ho otevřít? Při své šikovnosti bych nejspíš vysklil nějaké okno.“
„Právě proto ho raději otevřu venku.“
„A poctíš špuntem místní zvěř? Geniální. Zelené čapky by tě sežraly zaživa.“
„Ne, pro ten špunt samozřejmě zajdu.“
„Co když se trefíš nějaké srně do zadku?“
Jeho až moc pohotovou otázku raději ignoruji. Jeho předtucha se samozřejmě nevyplnila, ale sotva jsem se otočil, už držel dvě skleničky a byl připravený.
„Na co?“ zeptám se, když odložím láhev.
Pokrčí rameny. „Na možný začátek něčeho?“
„Něčeho, co třeba vzápětí hned skončí?“
„Když si to budeš myslet, stane se tak. Chceš, aby tomu tak bylo?“
Pokrčím rameny pro tentokrát já. „Uvidíme. Dejme tomu čas,“ rozhodnu a naše skleničky o sebe cinknou. Co ovšem nečekám je Hynkova nečekaná blízkost, kdy se mi letmo otře o rty.
„Nemohl jsem odolat,“ svěří se mi a ušklíbne se, než upije ze své skleničky. Nebudu lhát, na chvíli mi sebere slova z úst, ale nakonec se velmi rychle vzpamatuju.
„Bacha, abych tě nenahlásil za výtržnictví,“ ušklíbnu se provokativně a také se napiju.
Přijde to jenom mi, nebo se oba chováme jako puboši? Jo, celkem jo. Ale upřímně? Až tak moc mi to nevadí. Chápu, kam tím Hynek míří - čím častěji se něco opakuje, tím si na to člověk zvykne. A já s tím začal, je tedy pochopitelné, že se toho nemůže sám nabažit. Co se mu honí hlavou? Pro teď je mi to jedno, protože vypadá spokojeně.
Když se ke mně ohlédne, že by snad něco řekl, umlčím ho zavčasu svými rty a druhou rukou mu vjedu do vlasů. Na to se trochu zazubí.
„Helemese, kdo chce cvičit,“ provokuje.
„Ne, raději jsem tě umlčel, než bys to nějak zkazil blbými kecy,“ usměju se ironicky.
„Ty jsi tak šlechetný a ohleduplný.“
„Díky, zamiloval ses?“
„Do tebe? Kdeže!“
Oba se nad tím zasmějeme. Jo, teď je to ještě prdel, legrace. Až do toho zamotáme city doopravdy a propadneme tomu druhému, bude to horší. Nebo lepší? „Chceš to ještě zkoušet?“
„Ale! Tu chce někdo trénovat. Asi bych ti měl dopřávat šampaňské častěji.“
„Ne, takhle tě aspoň umlčím.“
Opře se o dveře a trpělivě čeká. „Tak do toho. Nebo to budu muset udělat sám.“
„To by se ti líbilo, co?“
„Velmi,“ zazubí se nevinně. Ale pořád čeká. Ovšem jenom pár vteřin. Nakonec se uchechtne. „Srabe,“ procítí, než v něm zmizí zbytek šampaňského ze skleničky. „Však ty se zase poddáš. Brzy,“ slíbí mi s úšklebkem, než zmizí za dveřmi.
A já si zhluboka oddychnu, protože nebudu lhát - ještě chvíli by mě tak provokoval a podbízel… a asi bych znovu ztratil kontrolu.
---
Bohužel pro Hynka z toho nic moc nakonec nebylo. Najedli jsme se, popili, poslouchali rádio… a pak to oba nečekaně rychle zalomili ve stanu. Ani spacáky jsme nepotřebovali, ty jsme použili jako polštáře. Nebudu lhát, dle těch modřin ráno usuzuji, že jsme se v noci navzájem kopali, abychom našli pohodlnější pozici. Oba jsme v noci cestovali. Usnuli jsme oba s nohami směr východ ze stanu… a já se probudil otočený asi tak o 90 stupňů. Hynek pro jistotu rovnou o 180 stupňů, není čočkař. S tím, že jsem nyní měl jeho nohy jako polštář. Možná ta nepohodlnost mě po pár hodinách konečně probudila. Ovšem až moc brzo, slunko ještě nebylo na obzoru. Promnu si bolestně spánky. Jo, tohle byl sakra blbý nápad. Když se s obtížemi dostanu do sedu, zkontroluju Hynka. Dýchá, asi nemá potřebu zvracet. Mně se ovšem žaludek nepříjemně ozve. Bolest hlavy je naštěstí silnější. Vypotácím se ze stanu, abych se nadechl čerstvého vzduchu. Ten mi trochu pomůže. Rozhodnu se trochu projít kolem, ne moc daleko, abych měl Hynka pořád tak trochu pod dozorem, i když spí. Pořád je tma. Ta brzká ranní procházka mi trochu pomůže. Především s tím, že se mohu vyzvracet za jedním ze stromů. Hynek by si určitě neodpustil řeči typu, že to šampaňské bylo značkové a drahé. Nebo že se mám napravit tím, čím jsem se zkazil. Aspoň jsem ulevil žaludku.
Na moc dlouhou dobu a daleko jsem se raději nevzdaloval. Hlavně proto, abych trefil zpátky, a abych měl Hynka pod dohledem, kdyby se náhodou taky probudil.
Když se vrátím, zrovna se vyřítí ze stanu. Ano, doslova se vyřítí. A nemusí ani nic říkat, protože poznám, že je nasraný. A to celkem fest.
„Dobré ráno?“ zkusím opatrně, abych se ujistil.
„Jdi do prdele,“ zavrčí mi v odpověď.
„Stalo se něco?“
„Snad jenom to, že ses narodil.“
Díky, ty vole. Zhluboka se nadechnu a kousnu se do jazyka. Fajn, je to dětinské, ale nasral se na mě právě proto, že jsem se rozhodl trochu projít kolem bez něj? Jo, šílené, ale u Hynka nikdy nevíte, kdy mu rupne v pale. Bohužel, je tomu tak. Nemluví ze mě uraženost, že mě poslal do prdele jako první věc po předešlém večeru, kdy jsme spolu chlastali a on… mě okatě sváděl, sakra. Sere ho snad to, že jsem se na něj hned nevrhl? Nebo je nasraný, protože se probudil ve stanu sám? „Asi bych si to měl vyřídit u svých rodičů,“ zkusím zažertovat. Ale moc to nepomůže.
„Výborně! Mohl bys třeba začít tím, že si vlezeš vlastní matce zpátky do prdele.“
Klid, Martine. Jen tě provokuje, určitě není takové hovado, aby si z tohohle dělal legraci. Zachovat klid mi jde ovšem jen velmi stěží. Celkem křečovitě se nadechnu nosem, neztrácím na klidu a snažím se udržet úsměv, v ruce mi ovšem nepříjemně cuká. Třeba je pořád opilý a má jen blbou opici. Tak si vylévá zlost. „Vstal jsi snad prdelí napřed?“ dovtípím se.
„Naser si.“
A s tím zmizí uvnitř toho pochybného stavení. Fajn, žerty stranou. Jestli mu něco přelítlo přes nos a nyní bude nasraný na celý svět, je konec této naší krátké dovolené. Což nemohu dopustit, když už ji tak naplánoval a vložil do toho nějaké úsilí. Je mi jasné, že ho musela nasrat nějaká malá pitomost, ale jaká? Včerejší rozhovor? Že jsem z něčeho nevědomky vycouval? Že jsme se ožrali? Bohužel pro něj, dokud mi neřekne, co ho nasralo, nemůžu se případně omluvit nebo mu říct, že je to úplná kravina a neměl by nad tím uvažovat. Což je jako byste hluchému řekli, že naslouchátko vlastně nepotřebuje, protože umí odezírat ze rtů, já vím.
Když se za ním vplížím, vidím, že není nasraný jen na mě, ale skutečně na celý svět. A především na sebe. Protože to, jak nevraživě na sebe kouká do zrcadla, mi jen potvrdí v tom, že i když momentálně nenávidí všechno a všechny, sebe nenávidí mnohem víc. Ta bezradnost a vztek v jednom jediném pohledu. Nepochybuju, že by si nyní nejraději jednu vrazil. Možná ne jednu, ale hned mnoho.
„Tím, že na sebe budeš čučet do zrcadla, nic nevyřešíš,“ ozvu se.
„Třeba omylem chcípnu.“
Jo, blbý vtip. „Co tě nasralo?“
„Nevím.“
Povzdychnu si. „Něco to být muselo. A když mi to neřekneš, nebudu to vědět. Ale tím pádem se nebudu moct omluvit, případně ti vyvrátit, že je to úplné hovno, nad kterým by ses neměl nasírat. Takže - co tě nasralo?“
„Všechno a nic,“ ozve se po chvíli zlomeně, přesto vztekle.
„Dobře. Definuj to všechno.“
„Nevím.“
„A to nic?“
„Já.“
„Čím ses nasral? Přesněji řečeno - proč ses nasral?“
Vidím, jak zatne pěsti. Jo, nechce se mu o tom kecat. Možná odmítá odbornou léčbu u správného doktora, možná pro něj daná léčba není vhodná. Nebo se bojí, na co by doktoři ještě přišli.
„Proč ses nasral, Heinrichu?“ oslovím ho a dojdu k němu. Postavím se za něj a nyní se dívám na Hynka v zrcadle. Vidím, že ten potlačovaný vztek cítí především na svůj odraz. Ani se na mě nepodívá, jen by nejspíš nejraději rozmlátil zrcadlo. Jenom proto, že se vidí. Nejsem psycholog, ale třeba mi na něco odpoví a na něco spolu přijdeme. „Je to kvůli včerejšku? Jsi naštvaný proto, že ses chvíli cítil dobře?“ zeptám se a bedlivě ho pozoruju. Proč jsem se postavil za něj? Abych tomu idiotovi zabránil rozbít zrcadlo. Jo, přesně to se mu totiž nyní honí v pale. Chce si ublížit, aby tak skryl, že ho něco vyděsilo. Hněvá se, protože má strach. Stejně jako zvíře zahnané do kouta - také bude bojovat, i když je zraněné a ostatní mu chtějí jenom pomoct. „Nebo je to proto, že sis musel připomenout něco, na cos chtěl zapomenout?“ zeptám se opatrně, když mi neodpovídá.
Tak nějak mi dochází, že pro Ingrid i Hanse bylo jednodušší dát Hynkovi nálepku magor a zařídit mu chůvu, aby se sami nemuseli starat. Aby sami nemuseli opravovat to, co způsobili. Dovolili mu, aby si dělal, co chce, když jim to tak hezky vynáší. Ale city? Kdeže, ty Hynkovi odebírali už od malička. Jinak by se neupnul na takového vola jako je Karl, jinak by neměl tenhle problém.
„Pokud ti to pomůže,“ promluvím, když pořád mlčí, ale uvnitř něj to jistojistě bublá a vře, „mám nápad. Vezmi si rukavice a klidně si běž do něčeho zabušit. Klidně se můžeš se mnou pohádat, nebudu se zlobit, protože to nebude opravdová hádka. Ale to zrcadlo prosím vynechej. Nejenže ti přinese smůlu, ale byl by z toho velký bordel a jen by ses zranil. A nerad bych uprostřed ničeho hledat nemocnici. Nebo… pokud by ti to pomohlo víc, můžeš ten hněv obrátit zcela na mě. Slibuju, že se nebudu zlobit.“
Už jsme se jednou porvali. Jestli mu to uleví a nebude mít myšlenky na to, aby si ublížil, jsem ochotný pár ran snést.
Když mi však neodpovídá, rozhodnu se pro šílenou, vlastní metodu. Jsem připravený, že mi jednu vrazí. Ale i tak mu položím ruce na ramena. Cítím, jak se trochu napne, ale pořád nespouští ten nenávistný pohled ze sebe samotného.
Jestli budu chtít Hynka přijmout, budu ho muset přijmout celého. Se všemi jeho nedostatky i přednostmi. I s těmihle stavy, které tady budou a jen tak neodezní. Budu muset přijmout fakt, že náš vztah nebude normální, že tyhle epizody s hněvem, smutkem a náhlou, velkou euforií se tady prostě budou střídat. Klidně i několikrát denně. Čím dřív to ale přijmu, čím dřív přijmu Heinricha takového, jaký je, tím dřív se mu dostanu pod kůži. A on mně. A i když toho na konci třeba budeme oba litovat, teda spíš jen já, protože Hynek bude prožívat něco mnohem intenzivnějšího, než je lítost, chci nám dát šanci. Ať už nás to zavede kamkoliv, ať už to bude jenom předstíraný cit na pár dní, ze kterého nic nebude. Ale dokud Hynka nepřijmu celého, se vším všudy, nepřijme on mě. A tím pádem se bude ta propast mezi námi jenom zvětšovat, ne zmenšovat.
Přiměji ho, aby udělal krok dozadu, když mu jemně zatlačím na ramena. Naštěstí mě poslechne, ale ten vztek v očích tam pořád je. Vztek na sebe samotného. Jako by se chtěl zapálit pohledem. Doslova. Znovu mu potlačím trochu na ramena a udělám s ním krok dozadu. Cítím nyní jeho záda proti sobě, pořád mu držím ramena.
Vztah s Hynkem bude šílený. Jako jízda na horské dráze bez pásů. A s možností, že kdykoliv vykolejíte.
Dva kroky od zrcadla - dobře. Snažím se zachovat klid. Nevím, co mám dělat. Nejlepší by bylo, aby si dělal, co chce. Nejspíš. Ale v tomhle případě by to mohlo dopadnout i velmi špatně.
Uvědomím si, že mu pořád držím ramena a jak je má pořád ztuhlá.
„Uvolni se,“ řeknu pološeptem. Nevím, jestli to říkám jemu nebo sobě. Ani v jednom případě to totiž nezabere. Dodám si odvahu, nahnu se k jeho uchu a zopakuju: „Uvolni se.“
Kdyby to nezabralo, asi bych zešílel. Ale naštěstí se po chvíli Hynek trochu uvolní a ramena už nemá tak ztuhlá.
„Dobře. Nádech a výdech, Hynku. To zvládneme,“ ujišťuju ho, ale pořád mu držím ramena. Díky tomu cítím, jak je při každém dlouhém nádechu zvedne a při dlouhém výdechu zase nechá ochabnout.
Když ovšem otevře oči a zase se zaměří na sebe, vidím, že ten vztek jenom narostl. Dobře, blbý nápad, ale zkusit jsem to musel.
„Fajn, chápu, že jsi nasraný. Ale pomohlo by mi, kdybys mi řekl proč. Pak můžeme najít způsob, jak to rozumně vyřešit. Pokud nechceš rozumnou alternativu, pořád je tady možnost rukavice a box se stromem třeba. Nebo polštářem, to bude milejší na prsty.“
Ano, nemám vůbec ponětí, co mám dělat.
---
Nakonec to Hynkův další výbuch vyřeší za mě, kdy se pro jistotu sám odklidí ven. Bohužel pro Lukase, který se zrovna chtěl nejspíš stavit a nahodit nám elektřinu, popřípadě zkontrolovat svoje maso ve sklepě - schytal další část Hynkova výbuchu on.
„A ty jsi taky kus cypa!“ slyším Lukase řvát naštvaně. Když si všimne mě, pro jistotu si svůj vztek rozhodne vybít také na mě: „Co mu zase hrabe?“
„To bych taky rád vědět,“ souhlasím. Ale je mi jasné, že jen tak by to Hynek stejně nedokázal vysvětlit.
Nakonec to dopadne tak, že se Hynek střídavě hádá se mnou a s Lukasem doslova o hovnech. To nakonec Lukase zdrží na mnohem delší dobu, než původně plánoval, protože Hynek doslova dneska vstával zadnicí napřed. A neuměl se zklidnit. Zatímco se s Lukasem hádali zase do krve o nějakou volovinu, už z čisté zoufalosti jsem na mobilu hledal něco o Hynkově nemoci, popřípadě jeho příznacích a podobně. A ejhle - když se na vás nasere někdo s hraniční poruchou osobnosti, prý to stojí za to. Vztek může přetrvávat několik hodin nebo i dní. A daná osoba se vám nakonec ani neomluví.
Vážně super vyhlídky.
---
Nebudu lhát, měl jsem sto chutí se sbalit a vypadnout, vykašlat se na tohle všechno a prostě zmizet, podat výpověď a už se nikdy nevrátit. Ale pak tady byla ta moje debilní druhá část, která prostě v tom Hynka nemohla nechat, když jsem věděl, že s největší pravděpodobností za tu jeho nasranost můžu nejspíš já. Nevědomky, ale přece. Zatímco si zlost vylíval hlavně na Lukasovi, snažil jsem se na mobilu najít co nejvíc infa.
„No jo, ty a ten pojebaný mobil,“ slyším nasraný hlas. Bezva, střídání stráží. Stojí mě to veškeré úsilí, abych nepřevrátil oči v sloup. Jo, to mi vyčetl posledně.
„Co tě žere tentokrát?“ zeptám se přímo.
„Třeba celá tvoje osobnost? Tvoje zabedněnost?“
„Páni, teď jsem zabedněný. Posledně jsem byl kokot.“
Oheň. Tak bych nyní mohl popsat Hynka. Chce všechno pohltit a spálit. Zničit. Především sebe. Vidí černobíle. Ne. Vidí rudě. A všechno je špatně. Ale především on je ten špatný, co by neměl vůbec existovat. Co by měl prostě shořet. Bez pomoci či možnosti záchrany. Tady a teď hned. A kdokoliv si myslí opak, je blázen dle něj.
Když zrovna spílal na mou hlavu, přemýšlel jsem, kolik toho Ingrid nebo Hans vůbec ví. Jestli předpokládají, že se jeho stav zlepšuje nebo zhoršuje. Jaký je vůbec jeho stav? Protože Ingrid se nezmínila na pohovoru, že je potřeba někdo kvalifikovaný nebo zkušený. Nezmínila se nic o tom, čím si Hynek denně prochází, že mu může kdykoliv přepnout v hlavě kvůli úplné drobnosti, pitomosti, a celý svět se mu zboří. Nevarovala mě, že jeho nálady budou až tak extrémní. Varovala mě jen před tím, co pro ni bylo nejspíš nejpodstatnější - alkohol a sebevražedné sklony. Zbytek pro ni nejspíš byl na denním pořádku - hádali se téměř vždycky, když se viděli. Jak by Hynek reagoval, kdyby vídával otce tak často jako matku? Je jeden z nich zodpovědný za to, jak Hynek nyní uvažuje?
Nebo je tahle část hněvu jenom jeho obrana - zkouška, zda uvidí, jestli ho opustím, protože je nezvladatelný? Je tohle počátek konce něčeho, co ani nezačalo?
Neboj se, Hynku, já jsem hodně tvrdohlavý. A jen tak se nepustím.
---
Celý den se jaksi vytratil. Nebylo co dělat. Raději jsem se Hynkovi vyhýbal. Protože sotva mě spatřil, hned byl připravený se hádat. Takže bylo lepší ho nechat o samotě, ale přitom ho kontrolovat zpovzdálí. Nebyla to jeho chyba, jeho mozek prostě emoce zpracovával jinak, než bylo zdrávo. Pro jeho bezpečí jsem raději odstranil ty nejběžnější věci, kterými by se dalo ublížit. Lukas mi pomohl před ním schovat zrcadlo a ostré nože. Okna snad nebude mít čím vybít. Lukas se nabídl, že by mohl zůstat, ale sotva ho Hynek poslal hned dvakrát během jedné věty do prdele, poděkoval jsem mu za ochotu, ale bylo mi jasné, že nemá náladu zůstávat někde, kde ho někdo nechce. Nedivím se mu. Za to není placený.
„Kdyby něco, tak volej,“ řekne jen a předá mi na sebe číslo. „Umí být pořádný magor. Drž se, chlape. Nezávidím ti tu robotu,“ dodá téměř soucitně, poplácá mě po rameni a pak raději vypadne. Protože může.
Chvíli potom mám pocit, že Hynek snad žárlil! Protože jenom to letmé poplácání po rameni nic neznamená, ale on z toho udělal hned velkou aféru. Sakra, rozhodni se! Pokud jsem pro tebe kretén, co má jít do prdele, co ti záleží na tom, jestli mě někdo poplácá po rameni nebo si se mnou potyká? Ale Hynkovo černobílé vidění prostě vedlo svou vlastní bitvu, a i když jsem mu posílal posily, ta jeho vnitřní válka byla až moc nepříjemná.
Raději jsem se ho neptal, co chce na jídlo, a jen mu něco donesl. Samozřejmě si neodpustil, že to přece žrát nebude a jeho paranoia byla zpátky. Co když je to otrávené? Bezradně jsem si povzdychl. Jo, měl jsem chuť to v tu chvíli vzdát. Zavolat doktorovi, ať si pro něj přijede a upoutá ho na lůžko, dokud nepřijde zpátky k rozumu. Nebo dokud se nedostane do původního stavu. Měl jsem chuť zavolat Ingrid, že končím. Celý den neustálého hádání kvůli úplných kravin - to mě ničilo asi nejvíc. Věděl jsem, že nic nemůže být bezproblémové a krásné napořád. Ne s Hynkem. Asi jsem si to i sám přivolal.
Ale nevzdám to. Nenechám jeden den, aby nám zkazil dovolenou.
Zrovna myju nádobí, když k němu zaputuju pohledem. Jídla se ani nedotkl, ale přitom ho neustále pozoroval a zkoumal.
Povzdychnu si. Co mi zbývá, než to zkoušet znovu a znovu? Jen tak se můžeme někam pohnout. A když už pro to něco obětoval, nedovolím mu, aby nyní vycouval. Ani ke mně nevzhlédne, když si sednu na sedačku vedle něj. Ani jeden z nás nic neřekne. A Hynek nespouští oči z jídla před sebou. A já k němu zaputuju pohledem. Jako bych tam ani nebyl. Naprosto mě ignoruje. Nechci si to nejdřív přiznat, ale to uvědomění zabolelo.
„Tak takhle teď budeme fungovat?“ zkusím jinou taktiku. „Budeme jen tak sedět, mlčet, nebo se hádat kvůli kravinám? Ano, patří to ke vztahu, ale aby z toho něco bylo, musíme komunikovat a ne si jenom nadávat. A nevyhledávat důvody k další hádce, to musíš pochopit. Pochybuju, že jsi chtěl jet sem, abys promarnil dny volna jenom kvůli hádkám. Hádat jsme se mohli i doma.“
Nečekám, že se bude omlouvat. Protože jeho mozek funguje jinak. Vysvětluje si ten hněv tak, že byl zapotřebí a že já ho vlastně něčím nasral, takže byl oprávněný. Tudíž se mi nemusí omlouvat. Je to jiný způsob uvažování. To si musím uvědomit. Každou emoci prožívá prostě jinak, než kterýkoliv normální člověk. Ale nebudu používat jeho nemoc jako definici toho, kým doopravdy je. Pak by se toho štítku už nikdy nezbavil a nikdo by se nezajímal o to, jaký může být, kdyby se na něj nedívali jen jako na hraničáře.
Trochu si odkašlu, když pořád mlčí. „Co se takhle projít? Oběma nám to prospěje. Čerstvý vzduch je-…“
„Martine,“ přeruší mě.
„Ano?“ zeptám se po chvíli ticha.
„Přestaň. Dřív, než bude pozdě.“
„Nepřestanu,“ řeknu mu upřímně, protože vím, na co nejspíš naráží.
„Budeš toho litovat.“
„Týden ještě neskončil. A myslím, že pokud bych neustál tohle, tak bych neměl šanci u nikoho, no ne?“
Dívá se nepřítomně před sebe.
„Nechceš to doufám vzdát. Protože tohle není Heinrich Becker, který se nezastaví před ničím.“
„Třeba ten Heinrich už umřel.“
„Ne, spíš si myslím, že má z něčeho strach.“
Na to mi neodpoví, jenom se zvedne a přejde k oknu. Zůstanu na sedačce. Jestli tomu nechce čelit, nemusí. Teď ne. Ale jednou ho to dostihne. Nečekám omluvu. Jen chci, aby přijal skutečnost, že se vzteká. Klidně i nad blbostí. A že tento vztek, který nás bude oba provázet po celý jeho život nejspíš, přijímám. Že to není něco, za co by se měl stydět nebo trestat se. Že to, že své emoce neumí ovládat, protože je pociťuje až příliš intenzivně, není jeho chyba ani vada. A že mě se jen tak nezbaví.
„Myšlenky…“ zkusím.
Neodpoví mi a pořád se dívá neznámo kam. Povzdychnu si.
„Až si je srovnáš, budu tady. Bez ohledu na to, k jakému verdiktu dojdeš,“ ujistím ho. „Neopustím tě.“
Jsou to jen slova, co mu mohu nabídnout. Ale jsou to také fakta. A jakkoliv iracionální jeho mysl může být - je si vědom, že to je pravda. Snad. Jak ta slova změnit v pravdu? V čin? Potřebuje snad důkaz, že mu nekecám? Jasně, mohu ho opustit, když mě Ingrid vyrazí… a nebudu moct na tom cokoliv změnit. Ale nyní a tady mu to mohu dokázat. To, že se na něj nevykašlu, jako ostatní. Bude to ovšem pro mě znamenat zbořit další zeď. Abych měl skulinu, kterou bych se mohl vždycky k němu dostat a ujistit ho, že nebude sám.
Sevřu si kolena mezi prsty. Sbírám odvahu. Protože je mi jasné, že za to mohu také dostat pěstí. Sice vypadá v klidu, ale také muže zuřit uvnitř. Myšlenkami však zaputuji k jeho rtům. Cítím, jak mi nad tou vzpomínkou nepříjemně brní a hoří ty moje. Jo, je to pitomost, ale tak nějak to prostě cítím. A kurva velkou nervozitu k tomu.
Jdi do toho a neváhej. Raději zlomený nos teď, než později.
Přikývnu nad tou myšlenkou a vstanu. Rozhodl jsem se přece, že do toho půjdu po hlavě, bez zábran. Sice je to jako jízda na horské dráze bez pásů a kvalitního vozíků s dvířky, ale také se u toho mnohé učím. Třeba jak se pořádně držet, když nemáte čeho. A že vedle mě na té sedačce sedí i on, takže riziko, že vypadneme oba, se zvětšuje.
Dojdu k němu, chytnu ho za ruku, aby mi nikam neutekl, a ve chvíli, kdy se na mě otočí, zariskuju a zkusím ho znovu políbit.
A mě napadne, že ten celý jeho vztek byl o tom, že neměl jistotu, že ty pusy včera nebyly omyl nebo jenom z opilosti. Že se vztekal jenom proto, že se ráno probudil sám a neviděl mě, jako první věc, protože tak tomu bylo už po několik dní, že neměl jistotu v onen neměnný cyklus, který jsme zavedli, že jsem ho snad skutečně opustil, protože jsme se včera líbali, protože jsem dostal strach. Protože když se naše rty dotýkají, necítím z něj žádný vztek ani strach, spíš úlevu.
Nejdřív byl ve střehu, ale poté se uvolní. V očích mu také zmizí vztek a vystřídají ho otazníky. Dobře, uvažuje nad něčím jiným a očividně mi ani nechce vpálit.
Ale já náhle nechci přestat.
Původně to bylo jenom proto, abych ho vyvedl z míry, aby mě vnímal. Ale když naše rty rozdělím, to horko na nich mě zase pohltí. A vím, že jediný způsob, jak je zase zchladit, je v tom pokračovat. Líbat Hynka. Proto neváhám, když vidím, že mi vychází vstříc, a políbím ho znovu.
Myšlenky, že by to mohlo dopadnout blbě, zahodím do druhého koutu mysli. Cítím, že je to dobré. Nyní se soustředím jen na něj. A jeho rty, které chutnají tak, jako žádné jiné. V tu chvíli mi ani nedojde, že jen z líbání s Hynkem se můžu vzrušit. Protože v tu chvíli přestanu myslet a vnímám jen jeho. Chtíč mě plně pohltí. Tam, kde jsme včera skončili, protože z toho sám raději vycouval, nyní pokračuju. Dřív, než si to rozmyslí, nebo mi v tom zabrání. Protože teď už bych zešílel.
Přeruším to jenom proto, že bych se jinak udusil. Vydechnu proti jeho rtům a cítím jeho dech na své tváři. Ještě nemám dost… Vjedu mu rukou do vlasů a on slastně vydechne. Cítím, jak mi jeho ruka sevře triko mezi prsty. Nechce mě pustit. Nechce přestat. Ani já ne. A tentokrát mu nedovolím, aby z toho vycouval, protože se hladově vrhnu na jeho rty. Když už mám zešílet, tak se vším všudy. Jazykem mu vjedu do úst. Překvapivě až moc chtivě mi vyjde vstříc. Nebrání se, spíš mě provokuje, abych pokračoval.
Hynek sakra dobře líbá. Ale když vás ještě rozptylují jeho ruce, které vás nenechají na pokoji, takže vám pořád tahají za triko nebo lem kalhot, je to docela příjemná kombinace. Ten chtíč a ta pozornost. Není tedy divu, že dobrovolně pošlu mozek na dovolenou, protože chtíč plně zvítězí. A touha mi zahalí mysl. Byl bych kazišuk, kdybych nyní poslechl mozek, že z toho bude průser. To je pro mě nyní vedlejší, to bude řešit zase ten racionální Martin. Protože líbačka mi už nestačí. Stisknu Hynkovo triko mezi prsty a polibek přeruším. Dám nám tak oběma trochu času, abychom popadli dech, abychom si uvědomili, co se děje. A zda to skutečně chceme. V tenhle moment totiž můžeme ještě vycouvat, zasmát se tomu, že se dobře líbáme, že se bavíme a žertujeme, ale to je tak všechno.
Hynek si to ovšem vyloží po svém, protože se usadí na parapet a nohami si mě přisune k sobě, až svým tělem narazím na to jeho, a vrhne se hned do dalšího, tentokrát divokého, hladového polibku, do kterého slastně vzdychne. Cítím na svém stehně jeho ztopořený penis, jak se o mě nyní tře. Trochu mě to uklidní, protože mám stejný problém pod kalhoty. Když mu zatáhnu za vlasy, tiše zavrčí, ale to gesto mě vzruší o to víc. Sleduji jeho pohybující se ohryzek a to, jak pomalu, vzrušeně dýchá. Vyčkává, co bude dál. Dává mi nad sebou plnou kontrolu. Prozatím. Až si to rozmyslí, nepochybuji, že pak přijde o rozum. Špičkou jazyka mu přejedu po ohryzku, než se do něj jemně zahryznu. Zakloní hlavu dozadu a slastně vydechne. Rukami mi zajede pod triko, které pohotově vyhrne a prsty se mi zatne do kůže. Boky mi vyjde vstříc a semkne se kolem mě o něco pevněji.
„Už mě neprovokuj,“ téměř žadoní u mého ucha, které potom stiskne mezi zuby. Kousnu se do jazyka.
„Nevím,“ řeknu upřímně.
To ho očividně pobaví, protože se uchechtne. „Co nevíš?“ provokuje smyslným hlasem dál. Opravdu se na to musí ptát? Nahlas ovšem nic neřeknu, ale ani neuhnu pohledem. Náhlé ticho je mu odpovědí, ale i tak si zodpoví svou otázku sám. Čekám, že se rozesměje. Měl by na to právo. Ale co by mohl taky čekat? Místo toho se pousměje a omotá mi ruce kolem krku. „Mám tě vést?“ dovtípí se. Nesměje se mi, nejspíš to očekával. Nejspíš sám také během svého poprvé s chlapem nevěděl. Cítím jeho ruku ve vlasech. Nahne se ke mně a políbí mě. „Zavři oči,“ zašeptá mi proti rtům. „A důvěřuj mi,“ instruuje mě důvěrně.
Důvěra, správně. Ta je nejpodstatnější.
Když se mu plně oddám, bude to nejvyšší stupeň důvěry, ne?
Zvládnu však Hynkovi důvěřovat?
Nezjistím to jinak, než zkouškou.
Zhluboka se nadechnu, přikývnu a zavřu oči.
Důvěřuju mu.
Do té doby, než mou důvěru zradí.