Lidé ve velkých městech jsou poměrně otrlí. Jen máloco je překvapí, když odpoledne prochází letními ulicemi. Na asiata vysoký, dobře stavěný muž v ocelově šedém obleku a slunečních brýlích by to však dokázal. O pozdvižení, které působil v běžné vesnici nedaleko Prahy, nemluvě.

 Sebevědomě kráčel prostředkem chodníku a v pravačce držel za zadní tlapku velkého bílého plyšového medvěda, jako by za sebou vlekl válečnou kořist.

Medvídek se pohupoval ve výši jeho kolen, v rytmu rychlé chůze, a i když byl očividně nový, pohled na něj vzbuzoval tak trochu lítost.

Muž se nedíval napravo ani nalevo, šel stále vpřed. Ani v odpoledním parnu, které panovalo, na sobě nenechával nijak znát únavu, snad jen absence kravaty a rozepjaté dva horní knoflíčky bílé košile napovídaly, že není robot.

Lidé mu uhýbali z cesty a otáčeli se za ním. Ať už šel kamkoliv, nebylo pochyb o tom, že tam způsobí pozdvižení.

A přesně to měl v plánu.

 

Ráno dost pospíchal, čekalo ho od devíti hodin jednání a ještě měl jako každý pátek odvézt svou tříletou neteř Miu do školky. Věděl, že tam od konce minulého týdne začali předělávat zahradu a dětské hřiště, ale v tom spěchu se mu to prostě vykouřilo z hlavy. Místo na parkovišti o tři ulice dál tak ze zvyku zajel k parkovacím místům soukromé školky. Které, jak rychle zjistil, bylo obsazeno dodávkami dělníků a takovými těmi malými bagříky. Jen těsně se jim vyhnul a nechal své auto na varovkách, než dovede holčičku do její třídy.

Sotva vyšel z budovy, nemohl přehlédnout partičku mužů, obklopujících jeho bílé audi. V duchu protočil oči, zhluboka se nadechl a vykročil k vozu.

„Sem nevěděl, že si ťamani takhle vydělaj… To asi šije tepláky celá rodina dnem i nocí, co?“ prohlásil jen mírně tlumeným hlasem jeden z dělníků a ostatní ho odměnili smíchem.

„Ale hovno, jeden sedí ve večerce a zbytek ve sklepě pěstuje trávu. Nekoukáš na zprávy?“ odpověděl mu další hlas pobaveně.

Jiro otevřel dveře u řidiče a chystal se nasednout, když se za jeho zády ozval tichý hlas.

„A není to jedno? Myslím… Však si na to vydělal, ne?“ Jiro se překvapeně otočil a pohledem hledal svého zastánce.

„Neříkej, že jsi udělanej do nagelovanejch šikmáčů, kluku?“ zpražil ho muž, který celou scénu začal. Šklebil se přitom na zrzavého mladíka v zelených montérkách a červené mikině, který se pod jeho pohledem začal téměř scvrkávat a pohledem se zavrtával do země u svých pracovních bot.

„Tak mu dej na sebe telefon, ne?“ mučil ho muž dál. „Třeba ti doveze z toho jejich obchodu nějakou plyšovou mrchu,“ posmíval se. Chlapec očividně začal litovat, že nebyl zticha.

„Pánové,“ překvapil dělníky Jirův pevný, hluboký hlas. „Můžete tady brblat jako starý báby, nebo se můžete pustit do práce, a na takový auto si taky vydělat. Ten skřítek tady,“ kývl hlavou k zrzkovi, „má naprostou pravdu. Asi něco dělám dobře, když mi to vydělává tolik, abych si mohl dovolit tu trochu pohodlí,“ věnoval jim povýšený pohled. Z drobného chlapce viděl krom kštice jen zářivě rudé uši.

„Jak se jmenuješ?“ oslovil ho, bez ohledu na překvapené publikum.

„Petr,“ zdvihl zrzeček hlavu překvapeně.

„Fajn, tak co to bude, Peti?“ věnoval mu Jiro vřelý úsměv.

„Prosím?“ zamrkal hoch nechápavě.

„No, jakého plyšáka by sis představoval?“ naklonil muž v obleku hlavu ke straně.

„To… To není nutné,“ vykoktal ze sebe mladík a do tváře se mu nahrnula další krev.

„Trvám na tom,“ zvážněl Jiro.

„Tak… Tak třeba medvěda,“ pousmál se Petr stydlivě. Jiro spokojeně kývl hlavou. Už se nadechoval k odpovědi, ale z kapsy se mu začaly ozývat trýznivé zvuky vyzvánění služebního telefonu.

„Musím jít. Přeji pěkný den, pánové,“ podíval se každému z dělníků zpříma do očí, než nasedl a odjel. Moc dobře věděl, že drtivá většina takových frajerů se zmůže jen na silné řeči. Navíc, tahle generace vyrůstala na filmech s Jetem Li, takže si každý střet s asiatem dobře rozmysleli.

Jen doufal, že Petrovi nezavařil.

 

 

Sotva bílý vůz zmizel z dohledu, veškerá pozornost se upřela na Petra.

„Ne… Neměli bychom se do toho pustit? Za chvíli začne sluníčko pražit, tak ať to máme za sebou…? Na takovou káru bych si taky jednou rád našetřil…“ zkusil uvolnit napětí, které se hromadilo ve vzduchu. Nejistě se rozhlédl kolem. Pan Bajer, který vedl jejich partu, protočil oči.

„Co s tebou mám dělat, kluku… Tak poslouchejte, dneska začneme…“ Petr ho nevnímal. Měl toho hrubiána celkem rád. I když byl jedovatý a občas dost vznětlivý, byl to spravedlivý vedoucí a Petr se toho od něj hodně naučil. Většina jeho spolužáků se ho bála, protože netoleroval lenošení a práce pod ním nebyla snadná. Nebral naprosto žádné ohledy na to, že jim ještě ani nebylo osmnáct, chtěl po nich stejnou práci jako od ostatních. Snad díky tomu byl Petr na sebe tak hrdý, když si na praxi z celého ročníku vybral jen jeho, protože s ním byl po minulých projektech spokojený.

Úkoly pro dnešek byly rozděleny. Petr se zadíval na nebe bez jediného mráčku, které slibovalo pořádně horký den. Spokojeně se usmál a rozepnul si mikinu. Byl odmalička zkrátka teplomil.

 

 

Jiro měl báječnou náladu. Celý den se mu dařilo všechno, na co sáhl. Proto když se blížila doba, kdy měl vyrazit pro malou Miu do školky, s úsměvem vyrazil do nejdražšího hračkářství v okolí. Jen vešel do obchodu, vyběhla mu naproti mladá prodavačka.

„Dobrý den, mohu nějak pomoci?“ usmívala se na něj a Jira napadlo, že tenhle pohled v očích už viděl. Jednou šel s kamarádkou do útulku, když si chtěla pořídit psa. Ti nejošklivější a nejzoufalejší se dívali přesně takhle, když prosili o šanci na lepší život.

„Ne, díky. Vím přesně, co hledám,“ věnoval jí odtažitý pohled a zamířil rovnou k regálu s plyšáky. Na okamžik ho mlčky projížděl pohledem, aby vzápětí sáhl do vedlejšího malého regálku a vytáhl hebkého, bílého medvěda s mašlí na krku. Spokojeně se usmál. Přesně tohle potřeboval.

Při placení si všiml obrazovky, kde byl obraz parkoviště v místě, kde stál jeho vůz. No, rozhodně to vysvětlovalo to vřelé uvítání, uchechtl se v duchu.

Tentokrát se nespletl a nechal auto na určeném místě. Bylo to sice pár minut chůze od školky, ale na to se neumírá. Čapl medvídka a nedočkavě vyrazil. Ani si nevšiml, jak mu lidé uhýbají z cesty a otáčejí se za ním. V mysli měl právě teď jen toho zrzka, který se ráno dokázal postavit svým kolegům.

Jiro věděl, že je se svými 178cm na asiata celkem vysoký, ale ten hoch vypadal, že bude ještě o dobrých deset čísel menší. Byl sladký, jak rychle zrudl tolik, až byly pihy na jeho trošku zvednutém nosíku téměř neznatelné. Rozhodně si plyšovou hračku zasloužil.

 

 

 

Petr si rukou v rukavici nadzvedl kšiltovku, aby si setřel z čela pot špinavým předloktím. Mikinu i tričko zahodil už dopoledne, šle pracovních kalhot měl uvázané kolem pasu. Cítil, jak se mu kapky potu nenápadně sunou dolů po zádech, kde se vsakují do lemu boxerek. Právě vykopal poslední z uschlých tůjí, kterých měla školka na zahradě víc, než by bylo zdrávo.  Natáhl se po lahvi s pitím, ale na jejím místě byla černá polobotka.

Překvapeně vzhlédl. Stál před ním muž v obleku, jednu ruku za zády a ve druhé držel jeho lahev. Za modrými skly moderních brýlí se na něj smály tmavé, pro asiaty typicky tvarované, oči.

„Ahoj,“ broukl Jiro tiše, dobře si vědom postranních pohledů Petrových spolupracovníků.

„Dobrý den,“ vydechl Petr překvapeně. Opatrně vzal od Jira lahev, kterou mu posunkem nabídl. Otevřel ji a přiložil k ústům, bál se však, že náhle sevřeným hrdlem nepolkne ani kapičku.

„Těžký den?“ prolomil ticho Jiro, aby se přiměl dívat na mladíkovu tvář, místo na zpocenou hruď, která byla vzhledem k jeho útlé postavě svalnatější, než čekal. Situaci mu nijak neulehčovalo pár zbloudilých kapek, které si našly cestu z růžových rtů přes hladce oholenou bradu, krk s nepříliš výrazným ohryzkem, mírně vystouplou klíční kost a pokračovaly stále dál.

„Normálně,“ pousmál se Petr, hned co slízl poslední zbytky jahodové šťávy, která mu ulpěla na rtech.

Jiro na okamžik zavřel oči a zhluboka se nadechl.

„Přivezl jsem, co jsem slíbil,“ usmál se a ukázal mladíkovi medvěda. Petrova tvář ve vteřině vystřídala hned několik výrazů.

Překvapení.

Nadšení.

Nedůvěra.

„To… To nemůžu. Neznám Vás, neměl jste si dělat škodu…“ mumlal.

„Koupil jsem ho, protože jsem ti ho koupit chtěl. Navíc, není to zase takový dar, aby mě to zruinovalo,“ zvážněl, stále ještě držíc medvěda před sebou.

„Tak… Tak děkuju,“ rudl hoch ve tváři, zatímco si sundával zašpiněné pracovní rukavice, aby odhalil překvapivě čisté a upravené útlé prstíky.

„Říkej mi Jiro,“ nabídl mu muž v obleku pravačku. Chlapec jí překvapeně stiskl svou zpocenou dlaní, Jiro však nevypadal, že by mu to vadilo.

„Petr,“ vytrhl svou ruku zahanbeně. Moc rád by si pot z dlaně někam setřel, ale věděl, že kalhoty má špinavé a zbytek jeho těla krom potu pokrývá také prach a hlína.

„V kolik tady končíš?“ překvapil ho Jiro otázkou. Petr se rozhlédl kolem, aby se přesvědčil, kolik toho za dnešek stihli. Už vlastně zbývalo jen uklidit vybavení.

„Tak za půl hodiny nás mistr odveze…“ řekl, aniž by tušil Jirovy záměry.

Ten zatím v rychlosti počítal. Nemohl chlapce nikam pozvat, dokud měl u sebe Miu, a odvézt ji jejím rodičům rozhodně nestihne do půl hodiny.

„A pak?“

„Prosím?“ nechápal Petr.

„Ptám se, v kolik hodin budeš dnes k mání,“ zvolil Jiro přímý útok.

Petrovi se zatočila hlava. Ten mladík, který se nejspíš živil jako model nebo tak něco, se ho vážně právě zeptal, jestli má večer čas?! Pro něj??? Kdykoliv!

Ale moment, neexistovalo, aby se s ním setkal v tomhle stavu… Potřeboval se doma vykoupat, převléknout a … A hlavně se ujistit, že se mu to nezdá.

„V šest,“ zasípal staženým hrdlem, které znovu volalo po troše pití.

„Výborně, to je spousta času. Kde se sejdeme?“ vytáhl Jiro svůj telefon, aby si mohl schůzku poznamenat.

„To je jedno… Tak někde napůl cesty? Můžu dojet v podstatě kamkoliv, pokud tam jezdí městská…“

Jira napadlo, jestli si ten ryšavý skřítek vůbec uvědomuje, jak neskutečně je rozkošný.

„Taky tě můžu prostě vyzvednout,“ navrhl.

„Ne, to… To je dobrý. Přijedu,“ odmítl Petr. Nechtěl poslouchat, co by měli sousedé za řeči. Mamince, se kterou bydlel, jeho orientace sice nevadila, ale Líbeznice, i když kousek od Prahy, byly pořád jen vesnice. Alespoň co se chování starousedlíků týkalo.

„Tak třeba Letňany? Dojedeš tam v pohodě? Mohli bychom se sejít po šesté před kinem,“ rozhodl se na něj Jiro dál netlačit. Petr v rychlosti propočítal časy a kývl.

„Výborně. Dáš mi na sebe telefon? Kdyby něco…“ mrkl na hocha významně. Ten mu údaj nesměle nadiktoval. Vzápětí se ozvalo bručení telefonu přepnutého na vibrace, jak ho Jiro zkusmo prozvonil.

„Tak zatím ahoj, budu se těšit,“ usmál se na Petra muž v obleku upřímně, než se otočil a rázným krokem vešel do budovy.

„Já taky,“ špitl Petr nevěřícně. Nezdálo se mu to? Sáhl rukou do zadní kapsy a vytáhl svůj telefon. Ikonka nepřijatého hovoru jasně dokazovala, že ne. Rychle si číslo uložil, jako by se bál, že by mohlo zmizet.

„No to mě podrž, tys ho fakt sbalil,“ hvízdl obdivně pan Bajer, až sebou Petr trhl. „A já myslel, že si z tebe ti tví spolužáci jen dělají legraci,“ zakroutil hlavou. Petrova orientace byla tak nějak veřejným tajemstvím, i když to nikomu ze spolužáků oficiálně nepřiznal. Kdyby se někdo zeptal, pravdu neměl v úmyslu tajit.

„Jen jestli si ze mě prostě nechce vystřelit,“ zamumlal Petr nejistě. Mistrova ruka uchopila medvídka a ukázala chlapci logo na visačce.

„Tohle je z kolekce Silver Bears. Toho neseženeš pod patnáct stovek. Spíš kolem dvou tisíc, věř mi. Starší dcera je sbírá. Byla by to drahá legrácka, i když teda jako ten šikmáč nevypadá, že by si ji nemohl dovolit…“

Petrovi padla brada na prašnou zem. Kolik?! Ne, to nemohl přijmout! Musel ho Jirovi vrátit, to bylo moc.

„Jestli mu ho plánuješ vrátit,“ četl v něm mistr jako v otevřené knize, „tak si to buď nech na to vaše rande, nebo na jindy. Teď by to nebylo uplně chytrý, když povede tu holku. A vůbec, sbal se a syp do auta, čekáme už jen na tebe. Odjezd, jedu, jedu, jedu…“ zvýšil na malého zrzka hlas, aby ho probral ze snu.

V autě Petr opatrně hladil huňatou bílou hračku. Nikdy by ho nenapadlo, že medvídek může být takhle drahý. Musel ale uznat, že byl nádherný. Ne, nedokázal by ho vrátit. Mohl by ale místo toho Jira třeba pozvat na večeři, usmál se pro sebe.

 

 

Jiro se usmíval ještě v šatně, kde se malá Miu převlékala. Petr ho zajímal čím dál tím víc. Líbilo se mu, jak se ho nebál odmítnout, i když u toho byl rudý až na těch světloučkých bradavkách.

Ohromně ho bavilo, když mu někdo známý říkal, že už by se měl pomalu zklidnit a usadit.

Ne, to rozhodně nehrozilo. Při pohledu na stydlivého zrzka mu bylo znovu „náct“. Hlavně tedy v trenýrkách.

Celou cestu domů si spolu s Miu zpíval s rádiem. Malá nezbednice neřešila, proč má dnes strýček tak veselou náladu, ale využila toho, aby z něj vymámila točenou zmrzlinu, kterou jí bez dlouhých průtahů koupil.

Doma dítě předal své matce, která už stihla všechny tři její starší bratry nahnat ke psaní domácích úkolů. Škodolibě jim zamával a schody do svého bytu v podkroví bral po dvou. Ovladačem pustil tichou muziku. Ne, dnes neměl náladu na uklidňující tóny. Navolil něco rychlejšího a spokojeně vyrazil do sprchy, zatímco bytem duněla hudba.

S ručníkem kolem boků přešel obývák a usedl k počítači. Kino mu přišlo jako dobrý nápad, ale neviděl tam žádný titul, který by ho přímo oslovil. Možná se tam ale Petrovi něco zalíbí, tak pro všechny případy omrkl filmy, které by časově stíhali.

Vypnul počítač a postavil se před obrovskou skříň s posuvnými dveřmi. Bylo načase vybrat, co na sebe.

 

 

 

Petr doběhl domů a div sebou nepraštil. Ověřil si jízdní řády a zjistil, že má přesně půl hodiny, než mu pojede jediný spoj, kterým by schůzku stihl. Bude tam sice o pár minut dřív, ale to byla mnohem lepší možnost, než dorazit se čtvrthodinovým zpožděním.

„Péťo?“ vykoukla světlovlasá žena z kuchyně, když vrazil do dveří.

„Ahoj mami, nestíhám, jdu ven, jo?“ vysvětloval, zatímco ze sebe ve spěchu rval oblečení cestou do koupelny.

„Ty nebudeš jíst?“ ptala se maminka přes dveře. Odpovědí jí byla dutá rána a tiché „kurva“.

„Ne, mami, najím se venku,“ zavolal odpověď a doufal, že neslyšela jeho klení. Maminka neschvalovala vulgarismy, ale Petr by se vsadil, že trefit se malíčkem na noze o roh okachlíkované vany, ujela by i ona.

V rychlosti se vysprchoval, vyčistil si zuby a navoněl se. Neustále přitom hlídal čas, který nemilosrdně ubíhal. V chodbě ještě zaváhal, jestli by si neměl nagelovat vlasy nahoru, jako to nosil v devítce, ale pak ho napadlo, že by to mohl Jiro, který je tak také nosil, špatně pochopit. Sčesal si tedy ještě stále trochu vlhkou ofinu zpět do čela.

„Ty máš rande,“ ukázala na něj maminka ukazováčkem, zatímco vykukovala zpoza rohu a potměšile se usmívala.

„Asi… asi jo,“ oplatil jí nejistý úsměv. Přistoupila k němu a nepoddajnou ofinu mu upravila tak, aby mu nepadala do očí.

„Buď opatrný, a kdyby ses zdržel, dej vědět,“ lípla mu něžnou pusu na tvář, odkud hned setřela otisk neviditelné rtěnky.

„Dám,“ sevřel ji v rychlém objetí. V kapse mu píplo upozornění na mobilu, které si nastavil, aby včas vyběhl na autobus do Prahy.

Už byl na chodbě, když se pleskl do čela a plnou rychlostí hnal zpátky. Netrpělivě zaťukal.

Maminka mu otevřela téměř ihned a s úsměvem po něm hodila klíče, které nechal ležet u zrcadla na chodbě.

Teď měl všechno, tak jen stihnout ten pitomý autobus.