Petr ležel na zádech, vydýchával právě prožitý orgasmus a vyčerpaně sledoval, jak si ho Jiro spokojeně prohlíží.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se ho.

„Že jsem fakt rád, že tě takhle nikdo jiný ještě neviděl,“ usmál se muž spokojeně a natáhl se vedle postele, odkud vytáhl lahev CocaColy, ze které se napil, aby spláchl chuť chlapcova spermatu ze svých úst.

Petr se stydlivě přetočil na bok a schoulil do klubíčka při pomyšlení, o kolik je Jiro nejspíš zkušenější. Tohle už bylo podruhé, kdy mu dal pocítit tu neuvěřitelnou rozkoš, a on sám zatím…

Zabloudil pohledem ke stožáru v Jirových trenkách. Všechno se v něm sevřelo touhou dotknout se ho, objevovat, jaké bude tělo toho nejbáječnějšího muže všech dob. Olízl si náhle jako troud suché rty.

„Vše co vidíš je ti plně k dispozici,“ zabručel Jiro, dobře si vědom kam se mu zrzeček dívá. Představa, že by mohl zjistit kolik odvahy a odhodlání v sobě to sladké stvoření vlastně ukrývá, mu krev rozproudila ještě prudčeji.

Petr se na něj plaše podíval. Připadal si nepříjemně, takhle se nechat přistihnout při zírání na Jirovi trenky, ale… Pohled mu tam znovu tak nějak samovolně zabloudil. Pomalu se posadil a naklonil se k němu. Zvědavě vztáhl ruku k Jirovým bokům, ale pak se zarazil.

„Myslíš…“ zašeptal zvláštním, zhrublým hlasem. „Myslíš, že by ses mohl… Však víš… Svléknout?“ uhýbal pohledem kamsi bokem, aby se vyhnul Jirově tváři.

Jiro namáhavě polkl a chlapce poslechl. Jak byl právě teď rád, že než pro něj vyjel, ještě si v koupelně narychlo jednou vypomohl. Neudělat to, pravděpodobně by si už dávno stíral lepivé vlhko ze spodního prádla. Jen se obával, že jestli se bude Petr tvářit takhle sladce i ve chvíli, kdy se ho dotkne, pravděpodobně se neudrží a rovnou vyvrcholí jako nezkušený puberťák.

Petr koutkem oka zaregistroval pohyb, jak se Jiro svlékal. Když se hýbat přestal, několikrát se zhluboka nadechl, aby si dodal odvahy. Jirův klín byl…

Ještě víc sexy, než v Petrových nejneslušnějších snech, to bylo to, co ho napadlo jako první.

Tyčil se přímo před ním, obklopen řídkým a zjevně pravidelně udržovaným, nepříliš velkým porostem tmavých chloupků. Nebylo to tak, že by Petr nikdy jiný penis, než svůj vlastní, neviděl. I on měl internet a zrovna tohle byla jedna z prvních věcí, které se na něm naučil vyhledávat, ale… Nikdy ho u žádného takového obrázku nenapadlo, že by byl krásný.

No, ten Jirův tedy rozhodně byl a Petr cítil, jak se při pohledu na něj kdesi uvnitř jeho těla cosi hladově svírá. Znovu k němu vztáhl ruku, ale tentokrát už se nezastavil. Jemně přejel konečky prstů po celé jeho délce. Když si všiml, jak se Jirovi prudce zatnuly svaly na břiše, nejistě mu pohlédl do očí.

„Neboj se, jen pokračuj,“ zašeptal Jiro a nedočkavostí zrychleně dýchal skrz pootevřené rty.

Petr si znovu dodal odvahu a pohyb opakoval. Nečekal, že mu ten sametový dotek a tvrdost budou připadat tolik odlišné, od jeho vlastního přirození. Zkusil ho sevřít v ruce a napodobit pohyby, které jemu samotnému byly vždy příjemné.

Jiro se lehce zaklonil a zapřel se o ruce. Jemný, roztřesený dotek nejisté dlaně vyplašeného chlapce mu působil slastná muka. Pevně sevřel oční víčka a mírně zaklonil hlavu. Snažil se ovládat, aby ho nevyděsil.

Petr sledoval, jak si Jiro jeho doteky užívá, a to mu dodávalo odvahu. Vybavil si, kolik extáze mu ten nádherný cizinec poskytl a než ho vlastní stud stihl zastavit, sklonil k jeho vztyčenému mužství hlavu.

„Kurva!“ vykvikl Jiro, a byl by přísahal, že se jeho oční bulvy odrazily od protější zdi, než se mu vrátily do lebky. Šokovaně se podíval na ustrašeného chlapce, který mu před kratičkým okamžikem vsál žalud do horkých úst. Nyní se však pod jeho pohledem mírně přikrčil.

„Promiň, já… Neměl jsem…?“ mumlal Petr a hlas se mu třásl.

„Ne, ne, to ne… Tak jsem to nemyslel,“ uklidňoval ho překotně Jiro. Pravačkou ho pohladil po vyplašené tváři. „Jen… Nečekal jsem, že bys pro mě něco takového udělal, to je celé…“

„Ale, ty to pro mě přece děláš, ne?“ naklonil hoch hlavu ke straně nechápavě. Pokud Jirovo klení bylo známkou souhlasu, rozhodně tenhle malý pokus hodlal zopakovat.

„To ano, ale… Nechci, aby ses do toho nutil, pokud na to ještě nejsi připravený,“ snažil se to chlapci vysvětlit.

„Tak toho se opravdu bát nemusíš,“ usmál se Petr smyslně a mlsně se olízl, když mu pohled znovu utekl k Jirově penisu, který sebou jako na pozdrav cukl. „Jen… Možná budu potřebovat, abys mi řekl jak na to… Jak to máš rád a tak…“

Petrův tichý hlas působil neskutečně svůdně a Jira napadlo, jestli ten kluk má alespoň tušení, že právě teď je díky kombinaci svého odhodlání a studu tím nejvíc sexy výjevem na světě.

„Proboha tě prosím mlč, než se udělám, aniž by ses mě vůbec dotkl,“ zasténal Jiro poraženě. Proti zvídavosti nevinného panice byl zcela bezbranný.

Petrovi blýsklo v očích. Jirovi se jeho nesmělé doteky líbily. Nejen to. Chtěl, aby se ho ještě dotýkal. Znovu se tedy sehnul a vzal jeho penis do úst. Jazykem dráždil špičku a opatrně se pokusil pohnout hlavou, zatímco zuby usilovně schovával za rty.

Rychle zjistil, že to není úplně pohodlná pozice, a tak si lehl na břicho přímo mezi Jirova stehna. Zapřený o loket se ocitl v téměř ideální výšce, volnou rukou si pomáhal a zapojil ji do nesmělých pohybů. Jirovo tiché vzdychnutí mu dodalo odvahu.

Petrovy nesmělé, k zešílení jemné doteky byly něco, co Jiro nečekal, že někdy v dohledné době zažije. Malá ústa ho pevně obepínala a horké vlhko mladíkových úst téměř pálilo citlivá místa.

„Neboj se, neublížíš mi. Klidně zapoj zuby,“ instruoval chlapce.

Petr se na okamžik zarazil. Co věděl, tak použití zubů bylo při něčem takovém striktně zakázáno. Strašně se bál, že Jira škrábne nebo nějak zraní. Ale na druhou stranu… Pokud si to přál…

Svých slov Jiro okamžitě zalitoval, když ucítil, jak Petr zpevnil stisk a napřed opravdu lehce, ale pak už s větší jistotou, přejel po jeho žaludu ostrými zoubky. Ten pocit si obvykle vychutnával, ale teď to bylo, jako by se propadl do jámy pekelné a jeho tělo zachvátily plameny. Stačilo jen několik málo chlapcových pohybů a přestal se ovládat. Pohlédl dolů a setkal se s upřeným, šedavě modrým pohledem, který mu připomínal štěně, které čeká, jestli bude pochváleno. To byla poslední kapka.

„Počkej,“ zasípal na hraně. „Pusť,“ téměř prosil.

Petr ho překvapeně osvobodil ze svých úst a nechápavě zamžikal. Nevěděl, co udělal špatně. Už se na to chystal zeptat, když mu horká tekutina zkropila krk a přes klíční kosti mu pomalu stékala na prsa. Pohlédl na Jira, který se zakloněnou hlavou sípavě lapal po dechu, a jeho napjatým tělem zmítaly poslední křeče orgasmu.

Podíval se na svůj hrudník a viděl, jak mu mléčná tekutina putuje po těle. Zvedl se do sedu, aby jí zabránil v úniku na prostěradlo. Zvědavě jednu lepkavou kapičku nabral na ukazováček a olízl. S prstem ještě stále v ústech znovu pohlédl na svého milence. Ano, teď teprve měl pocit, že je Jiro jeho milenec.

Jiro vytřeštěně sledoval, jak to jemné, něžné stvoření zvědavým jazýčkem olizuje z vlastního ukazováčku jeho sperma, a vypadá u toho přirozeněji a svůdněji, jakýkoliv pornoherec, kterého kdy viděl. A že jich nebylo málo.

„Ty budeš jednou moje smrt,“ vydechl konsternovaně. Nikdy by ho nenapadlo… Tedy, čekal, že až se Petr otrká, bude s ním v posteli legrace, ale kdyby mu někdo řekl, že se jeho skřítek bude učit takhle rychle a bude ty nejžhavější věci dělat se stejnou přirozeností jako dýchání… Jiro pocítil nutkavou potřebu toho zrzavého anděla někde ukrýt před zbytkem světa. Zamknout ho kamsi hodně daleko od lidí, aby byl jediný, kdo se k němu kdy může přiblížit. Jeho samotného tahle absurdní myšlenka překvapila. Nikdy se nepovažoval za majetnický typ. Ale Petr… Ten chlapec v něm otevíral zcela nové pocity.

A jemu se to líbilo.

„Pojď,“ houkl a za ruku vytáhl překvapeného Petra na nohy. Rázně s ním prošel bytem až do koupelny.

„Co se děje?“ žasl chlapec, zatímco za ním klopýtal.

„Ty potřebuješ sprchu a já… Já taky,“ bručel Jiro. Do proskleného koutu s masážními tryskami vešel první. Když ho chtěl Petr následovat, nedovolil to. Pustil na sebe vodu tak ledovou, až ho to přimělo k ostrému nádechu. Vydržel a chladným jehličkám bodajícím ho do rozpáleného těla neuhnul ani o milimetr.

„Co blázníš?“ vydechl Petr, kterého mrazilo jen z toho pohledu. Jiro nastavil teplotu vody na přijatelnější, v rychlosti se opláchl a uvolnil mu část sprchového koutu.

„Teď pojď,“ pobídl ho.

Petr za ním nesměle vstoupil. Vůbec neměl tušení, proč je Jiro najednou jako vyměněný.

„Jiro…?“ oslovil ho nejistě.

„Hm?“

„Udělal… Udělal jsem něco špatně?“ vyzvídal, i když si nebyl ani zdaleka jist, jestli chce slyšet odpověď.

„Jasně že ne,“ otočil se k němu překvapený muž čelem. Nenapadlo ho, že to Petr nepochopí. „Ale budeme si muset stanovit pravidla,“ věnoval mu smutný úsměv, který chlapce vyděsil ještě víc.

„Předně, nic takového, jako jsme dělali teď, se nebude opakovat, dokud neskončí ta zabijácká dohoda s tvou maminkou,“ řekl pevně.

„Tobě se to nelíbilo?“ vykulil Petr oči a na okamžik vypadal, že mu je do pláče.

„Právě naopak, skřítku,“ vydechl Jiro tiše, neodolal pokušení a sklonil se ke zmatenému chlapci, kterého prudce a hladově políbil, aby mu dal najevo, jak moc po něm touží. „Ale až se k tobě příště dostanu takhle blízko, tak mě nezastaví ani zbraň mířící mi na hlavu, natož pak nějaká dohoda s tvou matkou,“ vysvětloval. Ještě naposledy stiskl v zubech Petrův růžový spodní ret a raději koupelnu opustil, než udělá něco velmi hloupého, jako třeba...

Mysl mu okamžitě zaplnila představa předkloněného Petra, opřeného o chladivé kachličky, s tím malým, pevným zadečkem chtivě vystrčeným, aby se mu do něj snáze přiráželo… Ne. Nad tímhle uvažovat nesmí. Ještě šest schůzek musí nějak přežít, a pak se uvidí, jak to bude dál. Bolestivé pnutí v jeho znovu plně ztopořeném údu mu víc než jasně napovídalo, že tohle bude očistec.

 

Petr osaměl v koupelně a jako v mrákotách si prstem přejížděl rozbolavělý ret, kam ho Jiro kousl. Touha v jeho černých očích byla téměř hmatatelná, a vzduch v nevelké místnosti díky ní téměř jiskřil. Možná byla chyba mu říkat o té možnosti líbání. Teď, když věděl o co přijde, bolelo to o hodně víc, než pravidla jeho maminky. A taky to bolelo na úplně jiných místech.

Když po nekonečně dlouhé době vyšel z koupelny, překvapeně sledoval změny v Jirově bytě. Stolek před gaučem zmizel a na jeho místě bylo obří dvojlůžko, na které by se pohodlně vešlo snad šest lidí. Jiro seděl v trenkách a volném tričku na své polovině rozložené sedačky a v klíně měl velkou mísu plnou popcornu.

Petr pochopil, že Jirova ložnice teď bude nějakou dobu tabu.

Dlouho do noci sledovali filmy, aniž by jim kterýkoliv z nich věnoval skutečně pozornost. Oba se utápěli ve vlastních myšlenkách a představách, dokud neusnuli.

 

 

Jira probudila lákavá vůně čerstvých smažených vajec. Zmateně se rozhlížel, než si uvědomil, kde se to probudil. A proč.

„Dobré ráno,“ ozvalo se za ním vesele. Otočil se ke kuchyni a během vteřiny ho zcela naplnil hřejivý pocit, že takhle by se dokázal probouzet po zbytek života.

Petr právě na stůl dával talíře se žlutou, lákavě vonící snídaní. Na rozespalého Jira se nesměle usmíval, jako kdyby nevěděl, jestli si nedovolil příliš.

„Ty vaříš?“ bylo to jediné, na co se Jiro zmohl. Petr se maličko zarděl.

„Od malička jsem mamce pomáhal v kuchyni. Nevím, jestli ti to bude chutnat, ale…“ Ale chtěl pro mě něco udělat, aby se zbavil toho dusna po včerejšku, uvědomil si Jiro. Jako už tolikrát ho napadlo, jestli se mu ten zrzavý zázrak jen nezdá. V rychlosti prolétl koupelnou, aby mu jídlo nevychladlo.

Viděl, jak soustředěně ho Petr pozoruje, když si první sousto na vidličce vkládal do úst.

„Je to výborný,“ usmál se spokojeně, když polkl. Z Petra jako kdyby spadlo závaží, pyšně se usmál a Jira napadlo, že za tenhle úsměv by mu pochválil i sebehnusnější šlichtu. Zatímco v sobě tiše dusil smích, naházel do sebe celou porci.

„Máš ještě?“ věnoval mladíkovi hřejivý úsměv, a ten nadšeně přikývl. Vyskočil a vzal Jirův talíř, aby ho mohl doplnit.

Než si kterýkoliv z nich stihl uvědomit, co znamená sílící dusot, dveře rozrazila čtveřice výtržníků.

„Čau strejdo,“ houkl Kuba, který i tentokrát vpadl do bytu jako první, jen těsně následovaný mladším Jeníkem. „Jé, ahoj Petře,“ doplnil, když si všiml další postavy. Se zpožděním vešel i Marek s malou Miu.

„A-ahoj,“ vykoktal Petr překvapeně. Napadlo ho, jak často sem tihle bandité asi chodí.

„Co jsem říkal o tom klepání, vy barbaři,“ zavrčel Jiro od stolu.

„Promiň,“ zazubil se Marek, nejstarší z chlapců. Miu se mu vysmekla a vyrazila skákat na rozložené sedačce jako na trampolíně.

„Co jste tu dělali?“ vyzvídal zamračeně Jeník. Nedůvěřivě přejížděl pohledem z rozložené sedačky k Petrovi a zpět.

„Koukali na filmy,“ odpověděl mu Jiro s klidem, zatímco Petr se neubránil ruměnci.

„Jé, to voní, můžu si dát taky?“ objevil se jakoby odnikud Kuba u Jirova talíře.

„Ne, už nezbylo,“ zašklebil se na něj strýček, který nejspíš právě z tohoto důvodu spořádal druhou várku ještě rychleji než první. Hoch viditelně posmutněl.

„Jestli chceš, tak ještě udělám,“ navrhl Petr nesměle. Chlapec se okamžitě rozzářil.

„Nekrm je, se jich nezbavíme…“ bručel Jiro, a tmavovlasého kluka žertovně cvrnkl do ucha.

„Hele!“ ohnal se po něm Kuba se smíchem.

„Tak kolik toho mám udělat, kdo všechno si dá?“ zeptal se Petr. Marek zvedl ruku, zatímco zapínal na televizi nějakou herní konzoli. Ručičku zvedla i Miu, jen Jeník se tvářil, že tím Petrovi prokazuje laskavost, když souhlasně kývl.

„Vás doma nikdo nekrmí, nebo co?!“ supěl Jiro na oko.

„Jsme ve vývinu,“ odpálkoval ho Kuba s naprostou jistotou.

„Jo, ve vívanu, stvejdo,“ opakovala Miu s vážnou tváří. Petr se rozesmál a vrátil se ke sporáku, kde začal připravovat další várku jídla.

Ve společnosti dětí dopoledne zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku. Navíc před nimi Petr rychle ztratil ostych a s desetiletým Markem i devítiletým Kubou se rychle spřátelil. Miu ho za kamaráda považovala už od společné cesty autem, jen sedmiletý Jeník jako by byl v jeho přítomnosti stále ostražitý.

Důvod Petr zjistil ve chvíli, kdy si Jiro odskočil na záchod. Hráli zrovna s chlapci karty, a Miu, která hrála společně s Jirem, se jim pošklebovala, protože vyhráli. Jenda počkal, až se za Jirem zavřou dveře a upřel na Petra hloubavý pohled přes vějířek karet.

„Ty se strejdou teda chodíš?“ zeptal se přímo. Petr cítil, jak se mu hrne krev do tváře. Přesto přikývl.

„A není to divný, když jste oba kluci?“ pokračoval Jenda. Kuba vykulil oči, zvědavý na Petrovu odpověď.

„Především ti do toho nic není,“ napomenul ho Marek.

„Mlč, tebe se na nic neptám,“ odsekl mu mladší bratr.

„Mně to divný nepřijde,“ pokusil se Petr o přátelský úsměv.

„A to mě teda jo. Strejda si zaslouží někoho lepšího, než seš ty,“ měřil si ho chlapec chladně.

Petrovi tím vyrazil dech. Tedy, ne že by nad tím on sám nepřemýšlel, ale slyšet to od takhle malého dítěte… To byla síla.

„V tom případě, kamaráde,“ ozvalo se ode dveří do koupelny ledově, „tě tady nikdo nedrží. Támhle jsou dveře,“ ukázal mu Jiro k východu s výrazem tak přísným, jaký u něj Petr ještě neviděl.

Jeník se zajíkl. Očividně neplánoval, že tenhle rozhovor uslyší i Jiro. Podíval se po sourozencích, ale když se nedočkal zastání, pomalu se zvedl k odchodu.

„Počkej,“ zastavil ho Petr, překvapený tvrdostí Jirovy reakce. Vždyť to byl pořád ještě malý kluk! „Taky si myslím, že má tvůj strýček na někoho lepšího, než jsem já,“ usmál se smutně. „Ale to přece neznamená, že ho nesmím mít rád, ne? A jestli si on sám myslí, že jsem pro něj dost dobrý, tak… Tak proč bychom spolu nemohli být?“ snažil se to Jendovi vysvětlit.

Ten na něj dál upíral tmavohnědé oči, které už nepůsobily tak odtažitě.

„Ty ho máš rád, strejdo?“ otočil se na Jira.

„Mám,“ kývl strýček.

„Tak… Tak je to asi v pohodě,“ uznal chlapec a sedl si zpět na židli. Prohlédl si karty, jednu odhodil a další si vzal.

Jiro uznal spor za vyřešený a sedl si znovu k nim, aby zjistil, kdo se umístí jako druhý.

 

Petr nevěděl, jestli se smát, nebo brečet.

To byla další osoba, které Jiro řekl, že má Petra rád. A ta osoba zase nebyla Petr.