Petr seděl v jedné z mnoha kaváren obchodního centra v Letňanech a nadával si, jak mohl na celý tenhle šílený nápad kývnout. Původně to neznělo tak špatně, když ho Ema přemlouvala, aby s ní a Milanem zašel ven. Doufal, že z ní Milanova přítomnost vypudí ty tisíce otázek, které mu ohledně Jira kladla celý týden, kdy spolu s ní chodil do školy. Jak moc si díky ní přál mít ještě týden praxi... Navíc, měl téměř dvě hodiny čas, než se měl sejít s Jirem, tak proč je nestrávit v přítomnosti přátel.

Ono se to ale trochu zamotalo. Ema nakonec musela odejít, a tak na schůzku s Jirem čekal po boku svého ex, který měl snad ještě zákeřnější otázky, než Ema. Navíc odmítl odejít, i když se tu měl Jiro objevit už každým okamžikem.

„Takže jako dneska budete společně nakupovat, jo? To už si tě chce oblíknout podle svýho vkusu?“ uculil se Milan škodolibě. Podle jeho jedovatých poznámek pro něj byl Petrův přítel prostě sugar daddy.

„Jdeme vybírat dárek pro jeho synovce,“ naježil se Petr ten den už po několikáté.

„Jo, a kolik mu je? Taky sedmnáct?“ upřel na něj lehce přezíravý pohled.

„Deset,“ prskl Petr a zvažoval, že ho prostě pošle do háje. Měl těch jeho řečiček po krk.

„A jak mu s tím pomůžeš ty? To vás vidí na stejný úrovni?“ bavil se mladík v moderních brýlích.

„Milane…“ zvýšil Petr varovně hlas. Jira neviděl celý týden, naposledy když ho v sobotu dopoledne odvezl domů, takže když mu včera zavolal, jestli má v pátek odpoledne čas, vůbec neváhal. „Prostě mě požádal, jestli bych s ním zašel vybrat dárek pro jeho synovce. Jsem rád, že se dostane z práce a budu moct být s ním. Mohl bys v tom přestat hledat něco, co tam není?“

Hnědovlasý mladík zvedl ruce na znamení, že se vzdává. „Promiň, promiň. Jen mi to přijde divný. Podle toho, co říkala Ema, je to nějakej superúspěšnej podnikatel z V.I.P. rodiny. A takovej vyjede po zahradníkovi? Uznej…“ odmlčel se významně a Petra napadlo, jestli se na jeho budoucí kariéru vždycky díval takhle svrchu. „Jen proto, že jsme se rozešli, jsem nepřestal mít zájem o to, co se s tebou děje,“ díval se mu do očí a natáhl se pro zrzkovu ruku. „Nechci, aby se kolem motal nějakej…“

Sotva se Petrovy ruky jen letmo dotkl, vyrušil je hlas, ze kterého Petra zamrazilo.

„Jsem rád, že má můj přítel takové starostlivé ex,“ měřil si Milana muž v tmavém obleku a světle modré košili bez kravaty opovržlivě.

„Jiro,“ vykvikl Petr a s hlasitým odsunutím židle vyskočil.

„Ahoj, skřítku,“ pozdravil chlapce tiše, přitáhl si ho a vtiskl mu rychlý polibek kamsi pod ucho, přičemž mu nosem přejel po citlivé skráni. Petrovi se okamžitě nahrnula krev do tváře.

„Jiro, to… To je Milan. Kamarád. Ještě s jednou kamarádkou mi chtěli dělat společnost, než přijdeš, ale ona musela odejít a tak…“ připadal si Petr najednou provinile.

„Milan,“ zvedl se brýlatý mladík a napřáhl k Jirovi sebevědomě ruku, zatímco si ho nedůvěřivě měřil.

I když Milan nikdy nebyl typ na titulní stránky časopisů, Petr ho vždycky považoval za hezouna. Neměl nijak ostré rysy, jeho tvář na ulici nepoutala pozornost, ale měl milý úsměv, bystré, modré oči a byl pěkný takovým tím lidsky přirozeným způsobem. Jiro oproti němu vypadal jako jeden z těch mužů, nad kterými může člověk slintat jen na stránkách módního magazínu, protože v běžném životě obvykle nebývají skladem.

„Ach jistě,“ usmál se Jiro chladnokrevně a po nepatrném zaváhání ruku přijal. „Ten s tou přítelkyní, že? Těší mě, říkej mi Jiro.“

Milan překvapeně zamrkal a sklouzl pohledem k Petrovi, jako kdyby hledal oporu, nebo alespoň informaci, co vlastně tenhle cizí muž o jejich společné minulosti všechno ví. Způsob, jakým s ním mluvil, mu dával zcela jasně najevo, že z nich přátelé rozhodně nebudou.

„Tak my půjdeme,“ těkal mezi nimi pohledem Petr, kterému neunikly jejich vzájemně nevraživé pohledy.

„Vždyť jsi ještě nevypil ani polovinu,“ ukázal Jiro s jemným úsměvem na Petrovu vysokou skleničku, ve které byla ještě většina jeho oříškového latté.

„To není nutný, stejně toho máme ještě hodně, a … A Milan už taky musí jít, že jo?“ prosil brýlatého mladíka Petr.

„Jo, to je fakt. Navíc, jestli to s tebou Petr nějakou dobu vydrží, určitě se ještě potkáme mockrát. Vídáme se totiž celkem často,“ neodpustil si Milan rýpnutí, než se s Jirem rozloučil a bez ohlédnutí zmizel za rohem.

Mladík se ujistil, že je Milan skutečně pryč, než se opovážil nejistě pohlédnout na Jira.

„Hádáš správně,“ usmál se muž pobaveně. „Nemám ho rád.“

„To je v pohodě,“ zazubil se šibalsky zrzeček. „Já taky ne. Ale chodí s mojí nejlepší kamarádkou, takže s ním musím nějak vycházet, i když mi přijde, že je to den ode dne větší vůl,“ povzdychl si.

Jiro se zatvářil překvapeně, takovou reakci na Petrovu nejvážnější bývalou známost nečekal.

„Jak dlouho že jste spolu byli?“

„Něco přes dva měsíce. Ale tím, že jsme většinu času byli v knihovně, jsme se vlastně skoro vůbec neznali. Popravdě jsem ho skutečně poznal až ve chvíli, kdy začal chodit s Emou. Asi proto mi ten rozchod nikdy nevadil. Bylo to, jako kdyby Emin přítel a ten kluk, který se líbil mně, byli dva úplně jiní lidé.“

Takže si před tebou hrál na hodnýho hošíka, aby tě dostal, blesklo Jirovi hlavou a rázem ho ten kluk iritoval ještě o trochu víc. Ne, nechtěl se tímhle zaobírat, když mohl být konečně chvíli s Petrem.

Ten ztichl, jako kdyby mu mohl číst myšlenky.

„Takže… Máš nějaký nápad, co by se Markovi mohlo líbit?“ podíval se Jirovi Petr do očí. Připadal si důležitě, že to právě na něj se Jiro obrátil s prosbou o radu.

Jiro se na chlapce usmál a zavrtěl hlavou. „Budeme prostě chodit po krámech tak dlouho, až něco najdeme,“ mrknul na Petra spiklenecky. Ve skutečnosti měl už dávno vybraný dárek v elektru, dokonce ještě ráno ověřoval jeho dostupnost, ale to zrzeček nepotřeboval vědět. Teď je čekal velmi, ale velmi dlouhý společný nákup mezi lidmi, kde se Jiro nebude muset strachovat o své sebeovládání.

Po čtyřech hodinách procházení jednoho obchodu za druhým měl Petr pocit, že mu nohy odpadnou od těla, a na tu úlevu se docela těšil. Došli právě k prostoru plnému pohodlně vyhlížejících sedaček. Jedna z nich zela prázdnotou, a jen při pohledu na ni mu v bolavých nohách začalo cukat.

„Jiro…“ zasténal vyčerpaně. Muž, který ani po tom ušlém maratonu nejevil sebemenší známky únavy, se překvapeně otočil. „Já už nemůžu,“ přiznal Petr ztrápeně.

„Promiň,“ přistoupil k chlapci a jemně ho pohladil po unavené tváři. „Tak poslední? Mrkneme se tady, jestli nemají nějaké přenosné hry, a pak to odpískáme?“

Petr vděčně kývl. Ne že by se při nakupování nebavil, to naopak. Celou tu dobu si hodně povídali a dost se smáli, občas se dokonce jeden druhého letmo dotkli, ale bylo toho na něj zkrátka příliš. Naštěstí se ukázalo, že v obchodě prodávali kapesní verzi Markovy nejoblíbenější hry, a tak tam nahoře zřejmě někdo vyslyšel Petrovy modlitby, aby mise za narozeninovým dárkem skončila úspěšně.

Vyčerpaně dopadl do sedadla Jirova vozu. Dal by nejspíš polovinu všeho co měl, aby si mohl doma co nejdřív napustit horkou vanu a uvolnit namožené svaly.

Jiro se spokojeným úsměvem nastartoval a vezl svého skřítka k němu domů, aby se takhle zmožený nemusel kodrcat autobusem. Sotva vjeli do Líbeznic, Petr ožil.

„Zastav, prosím tě. Můžeš couvnout o kousek?“ Jiro nechápavě zajel ke kraji a zastavil. Petr vyskočil z auta a vyrazil ke shrbené postavě, která podle všeho vlekla několik tašek. Zaraženě vystoupil.

„Říkal jsem ti, že to zítra dovezu,“ hudroval právě Petr.

„Jenže ty než by ses tam dokopal, bylo by na přípravu oběda pozdě,“ odpovídal mu povědomý hlas. V ten okamžik Jirovi došlo, že Petr zahlédl svou maminku na cestě domů. Zřejmě byla na nákupu a přijela autobusem, čekala by ji tak cesta ještě téměř kilometr, než by došla domů. Vypočítavě se zašklebil a vyrazil sbírat plusové body.

„Dobrý večer… Pojďte, jsem tu autem, zavezu vás domů oba…“ vrkal kolem Petrovy maminky, která si ho překvapeně prohlížela.

„Tak proto Péťa psal, že přijede později…“ usmála se.

„Omlouvám se, kdybych věděl, že plánujete velký nákup, tak bych…“ věnoval jí Jiro oslnivý úsměv profesionálního lamače srdcí.

„Tak byste tu stál nastoupený jako rytíř v lesklé zbroji už od samého začátku,“ skočila mu drobná blondýnka do řeči věcně. Jiro se na okamžik zarazil, ale pak se hřejivě usmál.

„Nejspíš bych si půjčil i bratrova kombíka, tohle nemá moc prostorný kufr,“ přiznal bez mučení. Jeho upřímnost ocenila žena tichým smíchem. Společně se nalodili do bílého sedanu a Jiro je dovezl až na parkoviště, kde automaticky vystoupil také a sebral dvě z tašek, aby Petrovi nezbylo, než vzít tu zjevně nejlehčí igelitku.

„Pojďte dál, když už jste tady. Večeře sice chvíli potrvá, pokud máte hlad, ale ode dveří Vás nevyhodím,“ vyzvala Petrova maminka Jira, když viděla, jak u vchodových dveří zaváhal.

„To není problém, už jsme jedli,“ ujistil ji. Společně zdolali dvě patra schodů a vešli do bytu.

Petr si od hosta vzal sako, které pověsil. Usadil Jira na gauč v obýváku a zmizel ve dveřích svého pokoje, kde pro jistotu kontroloval, jestli je ve stavu, kdy tam může Jira pozvat, aby měli alespoň trochu soukromí. Několik použitých triček letělo do hlubin skříně a neustlaná peřina se během chviličky ocitla úhledně složená na posteli. Ještě jednou prolétl očima celou místnost, než spokojeně kývl. Už se chystal Jira oslovit, když si při pohledu na své nohy uvědomil, že se celé odpoledne téměř nezastavil, a… No… Bylo to na nich znát. Bez jakéhokoliv vysvětlení prokličkoval jako zajíc v průběhu honu obývákem do koupelny.

Jiro se tvářil, že sleduje televizi, ale místo toho se roztěkaným zrzečkem královsky bavil. Přemýšlel, jestli si chlapec vůbec uvědomil, že od okamžiku kdy vystoupil z auta aby pomohl matce, nepromluvil ani slovo.

„Dáte si se mnou sklenku vína?“ překvapila Jira Petrova maminka.

„Ne, děkuji. Až Petr vyjde z koupelny, jen se s ním rozloučím a pojedu. Nerad bych obtěžoval,“ odmítl zdvořile.

„Nesmysl,“ smetla jeho plán žena ze stolu. Sedla si do křesla kousek od něj a na stůl postavila lahev a dvě sklenky. V jedné už bylo nalito, pomalu z ní upíjela, zatímco modré oči upírala na synova přítele.

„Držíte se lépe, než jsem čekala,“ pronesla zamyšleně.

„Nejsem si jistý, jestli to byl útok nebo pochvala,“ zasmál se tiše Jiro a sledoval tu neobyčejnou osobu, která měla s největší pravděpodobností zrzečkovu jemnou, ale přesto odhodlanou povahu na svědomí. Vypadala křehce a naivně, ale Jiro se chvílemi neubránil pocitu, že mu vidí až do žaludku. Možná ještě dál.

„To ani já,“ zasmála se zvonivě. „Pokud nemáte na zítřek plány, můžete přespat tady,“ navrhla nečekaně.

Jiro cítil, jak mu ztuhla čelist.

Spát na gauči, jen pár metrů od jeho skřítka, zatímco ostříží zrak jeho matky by byl jen ve vedlejší místnosti? Ne, nikdy se nepovažoval za masochistu, děkuji pěkně.

„To opravdu není nutné,“ usmál se a přemýšlel, co má Petrova maminka vlastně v plánu.

„Přece byste mě nechtěl urazit,“ zasmála se znovu a nalila červené víno i do druhé skleničky. „Na tykání?“ zeptala se, když mu ji podávala.

Jiro si byl dobře vědom, že nemůže couvnout. Vzal si sklenku a s ženou si připil.

„Jiro.“

„Lenka,“ usmála se vítězně. „Pak ti k Petrovi přinesu ještě jeden polštář. Deka bude stačit jedna, ne?“

Jiro si ji chvilku měřil pátravým pohledem. Ta drobná osůbka byla nebezpečnější, než se zdálo.

„Děláš to schválně, že ano?“ zeptal se s přimhouřenýma očima.

„Nevím, o čem mluvíš,“ zatvářila se nevinně.

„Není moc matek, co přítele svého dítěte nalijí alkoholem a pošlou k němu do postele s tím, že se nesmí nic stát. A já si vždycky můžu zavolat taxík, víš?“

„Jestli se nepletu, tak po dnešku bude chybět už jen pět schůzek, že?“ řekla zamyšleně s pohledem upřeným na rudou tekutinu, kterou točila na dně sklenky. Jiro jen obezřetně kývl.

„Jestli zvládnete i dnešek, projevím dobrou vůli, a uberu další dvě.“

Na Jira její slova působila jako vábení Sirén.

„Dvě?“ polkl.

„Dvě,“ zopakovala zřetelně. „Jednu za tu noc, kdy přespal u tebe, a druhou za zítřek, pokud to zvládnete. Pak už budou chybět jen tři schůzky. Jak ti to zní?“

„Jako by mě Ďábel žádal, abych mu upsal duši,“ uchechtl se Jiro a dvěma loky vyprázdnil sklenici. Přežít dnešní noc, a pak už jen tři schůzky… Tři, to je vlastně takové prodloužené nic.

Tři, a zrzeček může být jen jeho.

„Domluveno,“ podepsal si rozsudek. Lenka se vítězně usmála, dolila mu sklenici a vstala. Na okamžik se ztratila na chodbě, odkud se vrátila se dvěma osuškami.

„Tak když jsme dohodnuti, mohl bys to vzít do koupelny? Jedna je pro tebe a druhá pro Petra. Dnes jsem prala, a on si ji tam zaručeně zapomněl vzít…“

Jiro viděl tu jen chabě skrývanou výzvu v modrých očích a přemýšlel, jestli té ženy není pro její současnou práci škoda. Takhle tvrdého vyjednavače by ve svém týmu rozhodně ocenil. Hodil do sebe víno jako by to byl obyčejný panák, vzal osušky a vyrazil ke koupelně. Krátce zaklepal, než bez vyzvání vešel.

Petr si hověl ve vaně a cítil, jak napětí ze svalů pomalu mizí. Původně se chtěl jen rychle opláchnout, ale nakonec neodolal. Věděl, že by Jiro neodešel bez rozloučení. Nečekal však, že by za ním vešel do koupelny, a tak když jeho vysokou postavu viděl ve dveřích, div se neutopil.

„Co? Tady? Proč?“ vykašlával vodu.

„Lenka ti posílá osušku,“ usmál se při pohledu na chlapce, který vypadal jako napůl utopené kotě.

„Ale já tady mám,“ kývl Petr hlavou k věšáku. „A vůbec, odkdy si tykáte?“

„Ode dneška,“ vydechl Jiro poraženě, když sledoval Petrův pohled k dávno připravené osušce. „A mimochodem, tvoje máma je neskutečná bestie,“ přiznal a nedokázal potlačit stopy obdivu v hlase. Musel jí uznat další bod. Totálně ho dostala tam, kde ho chtěla mít.

„Proč?“ žasl Petr a automaticky si rukou zakryl přirození.

„Dneska spím u vás,“ usmál se jeho snaze o nenápadnost Jiro.

„Ale… Náš gauč nejde rozložit!“ vykulil hoch oči. Jira napadlo, jestli ten jemný ruměnec v jeho tváři způsobila jeho přítomnost, nebo horká voda. Zvědavě si sedl na vanu a ponořil ruku do teplé vody.

„Však já taky nebudu spát na gauči. Dostanu extra polštář do tvojí postele,“ řekl Jiro významně a čekal, až to Petrovi dojde.

„To… To jako… Že spolu…“ blekotal a teď už Jiro o původu zrudlých tváří pochybovat nemusel.

„To jako,“ bavil se černovlasý muž jeho koktáním. „Že když vydržíme dnešní noc na společné posteli, odškrtne nám dvě schůzky ze seznamu. Budou pak už zbývat jen tři.“

Petr několikrát na prázdno otevřel a zase zavřel ústa. Věděl, že je se svými 165cm prcek, a Jiro byl tak o deset čísel větší, takže by nemělo být nemožné vtěsnat se na jeho jednolůžko, ale… Ale tohle nebylo jako na Jirově sedačce. Tady se to bez tělesného kontaktu neobejde.

„Moje matka je Ďábel,“ pronesl fascinovaně a Jiro nemohl, než tiše souhlasit.