Petr stál v ranním autobuse do školy a nerudnému poklepávání hůlky starého pána nevěnoval pozornost. Beztak mu nejspíš vadilo, že stojí příliš blízko jeho sedadla, nebo něco podobně originálního. Jako kdyby měl v tuhle hodinu, kdy stroj veze víc lidí, než na kolik byl stavěný, na výběr.

V hlavě si ještě stále přehrával některé okamžiky sobotní schůzky, těm z obýváku se ale pokud možno vyhýbal. Nakonec, věnoval jim poslední dvě noci.

Když souhlasil s cestou domů, nečekal, že bude mít na přemýšlení celou neděli, kdy Jiro musel na nějakou firemní akci.

Vystoupil na své zastávce a šel do školy. V hlavě si zrovna opakoval ty jemné, něžné polibky co si vyměňovali v autě, když jím cosi smýklo stranou.

Na poslední chvíli se mu podařilo získat zase stabilitu a neupadl tak obličejem na prašný chodník před prodejnou nábytku. Otráveně se rozhlédl, aby našel toho výtržníka, co mu přetrhl krásou vizi.

Štíhlá brunetka stála kousek bokem a smíchy se popadala za břicho.

„Ohromná legrace,“ ušklíbl se na ni Petr.

„Náhodou, měl ses vidět. Kdybych použila jen o trošilinku víc síly, určitě by ses proletěl,“ bavila se škodolibě Ema.

Petr jen zavrtěl hlavou, po těch letech už ho tímhle neměla šanci vytočit. Emu znal od základky, kde ji jedna z učitelek posadila do jeho lavice v naději, že na ni bude mít tichý Petr zklidňující vliv, ale to by chtělo minimálně atomovku, aby to živelnou Emou pohnulo.

Nastoupili dokonce na stejnou školu, i když ona se plánovala stát floristkou. V prváku jí představil svého kamaráda, a ona se do něj okamžitě zbláznila. Když se mu k tomu přiznala a hrdě mu oznámila, že s ním chodí, Petr se jí na oplátku svěřil, že on už ne. Teď to bylo něco přes dva roky, co s Milanem chodila a pořád jim to klapalo, i když ze začátku to bylo mezi nimi takové všelijaké, hlavně co se Petra týkalo.

„Co že máš dneska hlavu v oblacích víc než jindy?“ zařadila se vedle něj, aby mohli jít do školy spolu. Než jí stihl odpovědět, pípla mu v kapse příchozí zpráva.

Okamžitě vytáhl aparát z lehkého sáčka, div tu nebohou látku nerozerval. Zprávu se mu podařilo otevřít, aniž by mu telefon vypadl z rozechvělých prstů.

Dobré ráno. Právě mi zrušili odpolední jednání, neměl bys někdy kolem jedné čas?

„Wau. Tak tenhle výraz jsem u tebe ještě neviděla,“ užasla Ema a natáhla se, aby mohla Petrovi zprávu přečíst přes rameno. „Ty někoho máš!“ vytřeštila oči, když se jí povedlo text rozluštit.

Petr zaváhal, ale pak s krví hrnoucí se do tváře kývnul.

„No do…“ užasla. V mžiku se však probrala a telefon mu sebrala.

„Emo, to není vtipný!“ snažil se ho Petr získat zpět. „Emo! Tak sakra, nedělej žádný kraviny, slyšíš! Emice!“ vztekal se marně. Dívka byla skoro o hlavu vyšší než on, takže udržet přístroj z jeho dosahu nebylo příliš pracné.

Když se znovu ozvalo pípnutí příchozí zprávy, Petra málem ranila mrtvice.

„Tys mu psala?!“ propadal panice.

„Jo. A je chytrej,“ usmála se spokojeně a telefon mu podala. Petr jí ho nasupeně vytrhl a rychle hledal poslední zprávy.

Pošli fotku!

Jako vážně? Ona Jirovi poslala takovýhle požadavek? Se srdcem až v krku roloval dolů.

Vrať ten telefon jeho majiteli, ano?

Petr si Jirovu odpověď musel přečíst několikrát, aby mu došlo, že okamžitě pochopil situaci. Hrdě se usmál a na tu příšeru, která mu to mohla nepěkně zkomplikovat, udělal dětinský dlouhý nos.

Promiň, kamarádka mi vzala mobil a zřejmě chtěla vědět, jak vypadáš L Ve škole jsem do půl druhé, ale pak mám volno…

„Udělej to ještě jednou, a přetrhnu tě jak housenku. Tohle není sranda,“ vrčel na svou nejlepší kamarádku.

„Ale jdi, vždyť to vzal sportovně… No jo, tak už se nečerti, už to neudělám… Jak dlouho se znáte?“ udobřovala si ho.

„Od pátku,“ sklopil pohled. Nemohl uvěřit, že ho zná teprve takhle krátce a už je pro něj Jiro jedním z nejdůležitějších lidí.

„No, to nezní špatně… Jak vypadá?“ vyzvídala.

„Jako filmová hvězda,“ usmál se Petr.

„Přeháníš,“ vyprskla smíchy, ale chlapec jí nevěnoval pozornost. Pípla mu nová zpráva. Nevěřícně vykulil oči a dobře minutu zíral na displej. „Tak já přeháním, jo?“ usmál se vítězoslavně a podržel telefon tak, aby na něj viděla.

Tak jestli se za mě nestydíš…

Pod krátkým textem byla Jirova fotka. Nejspíš někoho poprosil, aby ho vyfotil a Petr si tu situaci ani nechtěl přestavovat. Jiro na obrázku stál vedle velkého okna v nějaké vysoké budově, na sobě tmavomodrý oblek a stříbrnou kravatu. Tvář mu zdobil přátelský úsměv, a když se fotka přiblížila, bylo vidět i šibalská světýlka v očích.

„To stáhnul někde z internetu…“ ušklíbla se Ema, ale přesto se pochybovačně podívala na Petra. „Nebo ne?“

Petr jen zavrtěl hlavou a zvětšenou část obrázku s Jirovou tváří rovnou instaloval jako pozadí plochy.

„Páni. No pááááni,“ objala ho Ema nadšeně kolem útlých ramen. „Tak povídej, jakej je? Jak daleko jste se dostali? Jak tě znám, tak bys mu nejraději ještě vykal, ale on nevypadá jako typ, co se bude půl roku vodit za ruce, co?“

„Ne, takový on fakt není,“ přiznal zrzek a cítil, jak už se mu zase hrne ta zrádná krev do tváře.

„Mladý muži, vy se červenáte?“ rozesmála se Ema. „Takže jste se dostali až k líbání?“

Petr jen tiše kývnul, rozhodnutý jí víc informací nedat, ani kdyby ho napínala na skřipce. Do odpovědi pro Jira napsal jen jediné slovo.

Děkuju.

 

 

Bylo půl druhé a dvě minuty, když Petr vykročil ze školní budovy směrem k autobusové zastávce. Slyšel, jak za ním Ema volá, aby na ni počkal, ale měl pocit, že další kolo jejího neúnavného vyslýchání už neustojí. Zvažoval, že se jí prostě pokusí utéct.

V tom mu však zabránilo dvojí krátké zatroubení. Protřel si oči, aby se ujistil, že vidí dobře. Kousek od školy stála Jirova bílá audina, a zpoza volantu se na něj zubil sám její majitel.

„Kam tak ženeš, prosím tě,“ zafuněla Ema, které se ho konečně podařilo dohnat.

Petr ji však nevnímal. Rozeběhl se přímo ke známému vozu, a na místo spolujezdce div neskočil šipku.

„Ahoj,“ usmál se na něj Jiro měkce.

„Kdy… Jak… Kde ses tu vzal?“ pokoušel se o souvislou větu.

„Kolik si myslíš, že je zahradnických škol v Hloubětíně?“ smál se Jiro.

Petr jen zavrtěl hlavou a zabořil se zpět do sedadla. „Tak kam jedeme?“

„Nemáš chuť na něco sladkého?“ mrkl na něj muž v obleku a chlapci srdce vynechalo hned několik úderů v řadě. Zmohl se jen na bezhlesné přikývnutí.

Jiro popaměti projel ten kousek města, co je dělil od Vysočan, aby zaparkoval kousek od poměrně známé cukrárny Amarilis.

Společně vešli dovnitř a Petra zarazilo, jak bylo i v tuhle hodinu plno. Čekal by tu studenty nebo maminky s dětmi, ale hlavní klientelu tvořily páry všeho věku.

„Zaber místo, dojdu nám pro něco,“ naklonil se k němu Jiro a nenápadně poukázal na jediný prázdný stůl, který obklopovaly černé a bílé židličky.

Petr ho poslechl a co možná nejrychleji prokličkoval mezi osazenstvem. Přesto však přišel pozdě, na jeho vyhlídnuté místo právě dosedal jakýsi prošedivělý kulturista, za kterým kráčela panička s nepřirozeně odulými rty.

Chlapec se zarazil, nejistý, co dělat dál. Sotva ho však muž zpražil nerudným pohledem, otočil se na patě a vyrazil do bezpečnější zóny po Jirově boku. Ten právě dokončoval objednávku.

„A dejte nám to s sebou,“ doplnil ji, když si všiml, jak se k němu Petr připojuje s výrazem neposlušného štěněte, které už předem počítá s plesknutím novinami.

„Promiň, byl rychlejší,“ omlouval se Petr ještě v autě, když držel na klíně krabičku s logem cukrárny.

„Prosím tě, nic se neděje… Tak zajedeme někam, kde nebude tolik lidí, no,“ usmál se Jiro pobaveně. Vlastně se mu to celkem hodilo.

Jeli dlouho, místy, která Petr vůbec nepoznával. Když sjeli z asfaltové silnice na polní cestu lemovanou uschlými ovocnými stromy, Petr začal být netrpělivý.

„Víš jistě, že jedeme dobře?“ ptal se a ucukl, když jedna z větví křovin, které už nějakou dobu míjeli jen o centimetry, přejela se zaskřípěním po okně kousek od jeho obličeje.

„Už jsem tu sice nějakou dobu nebyl, ale zpátky trefím, neboj,“ uklidňoval ho Jiro, zatímco se plně soustředil na vyhýbání se velkým kamenům a výmolům. Zaparkoval pod trojici vysokých dubů a vystoupil. Petr ho s krabičkou sladkostí váhavě následoval.

Společně se prodírali travou, která jim byla do půli stehen, a ze které se poplašeně zvedal všelijaký hmyz. Pak Jiro zastavil tak prudce, až do něj Petr narazil. Zvědavě vykoukl zpoza jeho zad a užasle vydechl.

Byli na maličkaté plážičce, přímo u líně se převalující řeky.

„Páni, jak jsi to tu našel?“ vyzvídal Petr nadšeně.

„Kensuke tu přišel o panictví, pak mě sem bral na ryby,“ zazubil se Jiro.

„Ken tady…“ mladíkovu tvář zalila červeň a pohled klopil kamsi mezi mravence u svých bot.

„Ale no tak, neřeš to,“ prošel Jiro kolem něj k vodě a cestou ho jemně pohladil po zádech. Spokojeně se rozhlédl a začal si rozepínat sako.

„Ty… Ty se chceš koupat?“ vyjevil se Petr.

„V tomhle teda fakt ne,“ vyprskl Jiro a sako rozprostřel na zem, aby si měl kam sednout. „Tak pojď,“ vybídl váhajícího mladíka.

„Zničíš si sako,“ namítl Petr, ale přistoupil až k němu. Kdyby jen to své nenechal v autě… Přemýšlel, jak by si sedl, aby zabíral co nejméně už tak omezeného prostoru, a zároveň mohl mlsat společně s Jirem.

„Takových mám plnou skříň,“ odbyl ho muž s úsměvem a vztáhl k němu ruce, aby nerozhodného chlapce usadil sám.

Petr ani nevěděl jak, ale ocitl se přímo v prostoru mezi koleny Jirových roztažených nohou, zatímco ty své objevil volně spočívat podél boků mlsného muže s hladovým výrazem.

Petr na něj třeštil oči, ale on s klidem otevřel krabičku a vytáhl jeden z menších zákusků, který si rovnou celý strčil do úst.

„Vezmi si, nebo nebude,“ varoval chlapce, natahujíc se pro další.

Petr si nebyl úplně jistý, jak může Jiro čekat, že dokáže něco polknout, ale když viděl, jakou rychlostí v něm lákavě vypadající zákusky mizí, odhodlal se zkusit alespoň jeden.

„Páni,“ vydechl, když ho půlku ukousl. „To je vážně dobrota!“ zajásal.

Neradoval se však dlouho, protože Jiro s mrštností profesionálního chytače hadů sevřel jeho zápěstí, přitáhl si ho k ústům a zbytek mu z ruky doslova vykousl. 

„Hele!“ smál se Petr.

„No co, ten jsem ještě neměl,“ vysvětloval Jiro, než se vrhnul na důkladnou očistu Petrových prstů, zamazaných od čokolády.

Jazykem.

Chlapec nevěřil vlastním očím, když sledoval labužnický výraz v Jirově tváři a jeho spokojeně přivřené oči, zatímco mu přepečlivě olizoval jeden prst za druhým.

Jiro moc dobře věděl, jaký vliv na zrzečka má. Slyšel, jak mu hrubne dech. O to více si s péčí o jeho prsty dával načas. Nakonec, když už měl Petr ten správně rozdychtěný výraz, usoudil, že je čas na další krok.

„Na, aby ti to nebylo líto,“ podal chlapci malý košíček s jahodou na vrchu.

Petr poslušně otevřel ústa, ale protože byl zákusek příliš velký, musel si jen ukousnout. Po bradě mu okamžitě stékala sladká, jahodová šťáva.

„Nehýbej se,“ přikázal  Jiro tichým, ale autoritativním hlasem, když se chtěl Petr otřít. Krabičku se zbytkem zákusků odložil stranou, a zatímco v pravačce svíral zbytek dobroty, levačkou si Petra přitáhl až těsně k tělu, aby mohl těch pár zbloudilých kapek zastavit, než se mu dostanou na tričko.

Jahodová šťáva zřejmě po lidském těle putuje rychle, napadlo Petra, když mu Jiro přejel jazykem po odhalené části klíční kosti a sunul se nahoru přes bradu, až mu konečně olízl rty. Petr na něj omámeně hleděl zpod přivřených víček.

„Dobrý?“ špitl.

„Nemyslím. Měl by sis to triko stáhnout, ať se můžu podívat,“ zašeptal Jiro a nosem se mu otřel o linii čelisti.

Jako kobra zmámená zvukem píšťaly Petr souhlasně kývl a tričko si sundal, za což ho Jiro odměnil jemným kousnutím do citlivé kůže na krku, až chlapec rozechvěle vydechl.

„Ukaž, ať vidím,“ zatlačil trochu proti Petrově nahé hrudi dlaní, aby ho přiměl k mírnému záklonu.

Chlapec se bez sebemenší známky odporu opřel o natažené paže.

Jiro ruku se zákuskem přesunul nad mladíčkův hrudník a stiskl. Několik krvavě rudých kapek mu dopadlo na prsa a pomaličku stékalo dolů.

„Budeme muset napsat stížnost,“ bručel Jiro spokojeně a zbytek ovocného košíčku snědl. „K těm zákuskům by měli dávat varování.“

Naklonil se nad Petra a jeho kravata chlapce polechtala na pupíku.

„Umažeš se,“ namítl, když si to uvědomil.

„Máš pravdu,“ usmál se Jiro lenivě, kravatu jednou rukou povolil a přetáhl přes hlavu. „Mohl bys?“ kývl ke knoflíkům bílé košile.

Petr se odhodlaně pustil do jejich rozepínání, ale ty malé mršky před jeho třesoucími se prsty uskakovaly jako živé. U třetího knoflíku se na Jira zadíval se slzami v očích.

„Ššš,“ líbnul ho muž na nosík. „To ode mě nebylo pěkný, promiň,“ udobřoval si ho a zbytek knoflíků hravě sám rozepnul jednou rukou, načež se košile poroučela kamsi do přírody. Znovu se naklonil nad chlapce a začal z jeho hrudi odstraňovat sladkou lepivost.

Netrvalo dlouho, pod Petrem podklesly ruce a dopadl zády na zem. Jiro se hrdelně zasmál, ale nepřestával hocha mučit svým jazykem a zuby.

Petr si překryl ústa dlaní, aby zastavil sténání, které se mu stále nutkavěji dralo z hrdla. Sotva však Jiro jazykem obkroužil jeho pupík a pokračoval směrem k poklopci plátěných kalhot, zakňučel nahlas.

Černovlasý muž si tělo svíjející se pod ním užíval. Snadno rozepl knoflík i zip, a tváří polaskal látku červeného spodního prádla. Lehce se nadzvedl, aby mohl mladíkovy kalhoty stáhnout o ten tolik nezbytný kousíček.

Petrovo mužství se před ním jen třáslo pod tenkou látkou spodního prádla. Znovu se o něj otřel tváří, tentokrát po celé délce a Petr vykřikl. Celé jeho tělo se začalo třást.

Jiro viděl, jak blizoučko už chlapec je, a tak mu stáhl trenky a jeho úd promnul v ruce. Téměř okamžitě se na špičce růžového žaludu objevila lesklá kapička. S chutí ji slízl a pak si pomalu bral do úst celé mladíkovo přirození.

Petr už se hlasité steny nepokoušel zadržovat, prsty zatínal do černých vlasů a chvíli volal Boha, chvíli Jirovo jméno – v ten okamžik pro něj mezi nimi nebyl rozdíl.

Jiro cítil, jak se mladík propíná do maxima, jak mu v údu divoce pulsuje. Naposledy se silně přisál a pak už jen polykal sladký nektar, kterým mu hoch za hlasitého sténání plnil ústa. Olízl si ještě vlhké rty a vysunul se po tom roztomile kropenatém těle nahoru. Vlastním rozkrokem se přitom otřel o Petrovy slabiny, aby mu dal pocítit, jak mocně po něm touží.

Zvuk sirény je oba na okamžik zmrazil na místě. Nechápavě hleděli jeden druhému do očí, než chlapci došlo, že uši drásající zvuk vychází z jeho kapsy.

„To je mamka,“ probral se Petr jako první a provinile hledal aparát. „Promiň, ona nikdy nevolá, pokud to není fakt krize…“ vysvětloval. Zřejmě to moc nepomáhalo, Jiro dál sledoval přístroj jako nástroj zkázy.

„Ano mami?“ přijal mladík hovor, zatímco Jiro zoufale padl na místo, kde předtím ležel Petr a tvář ukryl v ohbí lokte. Vydýchával vzrušení a hlavně následné zklamání.

„Péťo, kde jsi? Neměl už jsi být doma?“ strachovala se maminka.

„Ne, já… Promiň, zapomněl jsem ti dát vědět. Jsem venku,“ snažil se ji uklidnit.

„S tím svým Jirem?“ ujišťovala se, ale její hlas nezněl ani o trochu klidněji.

„No… Ano. Doma bych měl být tak… Za dvě – tři hodinky? Možná?“ vrhl na Jira nejistý pohled, ten však nereagoval.

„Máš dvacet minut. A jeho vezmi s sebou,“ řekla příkře, než zavěsila.

Petr telefon chvíli pozoroval, jako by čekal, že z něj vyleze vetřelec.

„Jiro?“ oslovil muže, který vypadal spíš mrtvý než živý. „Já… Moc se omlouvám, ale musím domů. A… Maminka tě chce vidět.“

Tehdy se teprve Jirova paže pohnula a on chlapci věnoval vytřeštěný pohled. Pohledem zkontroloval košili v prachu o kus dál a o stavu saka si také nedělal iluze.

„Ale že si uměla vybrat načasování,“ povzdychl si a zvedl se do stoje. Natáhl se pro krabičku se zákusky, ale ta už byla plná mravenců, a tak ji nechal být. Sebral košili, která překvapivě vypadala ještě stále celkem obstojně, a oblékl se.

„Tak jedeme?“ otočil se na chlapce, který ho podmračeně pozoroval.

„Jiro, já… Promiň. Její vyzvánění nikdy nevypínám, a tak…“

„V pohodě,“ přerušil ho Jiro se svým obvyklým úsměvem. „Však já si to vyberu jindy,“ řekl a pohladil chlapce po vlasech.

Dokodrcali se na silnici a Jirův vůz zase nabral rychlost. Čím víc se blížili k cíli, tím víc se řidič pochechtával.

„Čemu se směješ?“ vyzvídal Petr.

„Ničemu… Jen… Jen mě napadlo, že bych tě nikdy nehádal na ten typ, co nosí červené prádlo,“ dusil smích.

„No to promiň, kdybych věděl, co máš v plánu, vzal bych si… Bílý… Nebo černý, nebo… Co já vím, co se na takový schůzky nosí,“ prskal, rozpaky hořící tvář ukrytou v dlaních.

„Ne, to nedělej. Neměň se,“ sevřel mu Jiro rukou stehno, a opravdu se poctivě snažil nesmát nahlas.

 

 

Jen o pár chvil později seděli vedle sebe u stolu, aby společně čelili Petrově matce.

„Nechápejte mě špatně, nemám nic proti synovu vztahu s Vámi. Mám jen malé pochybnosti ohledně Vašeho vztahu s mým synem,“ dívala se drobná žena Jirovi zpříma do očí.

„Madam, Vašeho syna mám rád a nehodlám mu nijak ublížit,“ snažil se ji Jiro ukonejšit dobráckým úsměvem.

„Skutečně? Můžete mi tedy slíbit, že Vám nejde jen o nezávazné dobrodružství?“ zdvihla jedno obočí a Petr na ni zíral, jako by ji viděl prvně. Takhle strohou svou maminku ještě nikdy neviděl.

„Ano madam, to mohu,“ kývl Jiro s vážnou tváří.

„Pak tedy budu chtít trochu jiný slib. Můžete mi slíbit, že se mého syna po dobu deseti příštích schůzek ani nedotknete?“ usmála se na něj nebezpečně a Jiro cítil, jak bledne. Tenhle rozhovor pro něj nemohl skončit dobře.

„Chci tím říct, že jsem si vědoma toho, jak moc je Péťa naivní a citlivý. Proto chci deset schůzek, kdy se budete navzájem poznávat ve všech ohledech, krom toho fyzického.“

„Mami!“ vykřikl Petr pobouřeně. Jiro ho přece představil svému švagrovi, takže ho těžko bere jako nezávaznou jednorázovku…

„Nedovolím, abyste toho jaký je využil a prostě ho zatáhl do postele. Tedy, pokud se tak už nestalo,“ nenechala se jeho maminka rozptýlit a dál synova přítele smažila modrým pohledem.

Jirovi se stalo něco, co už pěkných pár let nepovažoval za možné.

Začervenal se.