Petr se probudil nečekaně brzy. Skrz velké okno viděl, že obloha nad korunami stromů teprve začíná světlat. Do východu slunce mohla být tak ještě hodina. Spokojeně se znovu přitiskl k teplému tělu, ležícímu vedle něj. Vyčítal si, že včera tak odpadl. Vůbec si neuvědomoval, jak moc ho práce v kiosku vyčerpala. A všechno to s Jirem… To mu taky asi zrovna nepřidalo. Nemohl ale říct, že by něčeho litoval. Jistě, bez toho slzavého údolí by se klidně obešel, ale byl rád, že se o Jirovi dozvěděl další věci.

Například, že když udělá chybu, tak si ji přizná.

Nevadí mu, když se na něj Petr rozčílí.

A má vážně ostrou pravačku.

Té poslední myšlence se pousmál. Nebylo to správné, byl si toho vědom, ale připadal si… Hrozně důležitý. Nejen, že se jeho miláček neváhal pro něj bít jako rytíř na bílém koni. Už dvakrát dokázal on sám Jira zastavit, což podle všeho nebylo úplně běžně k vidění. Nechápal, čím si zasloužil, aby si ho tenhle černovlasý bůh všiml.  Lehce se nadzvedl a rukou si podložil hlavu, aby měl lepší výhled. Velká deka je oba zakrývala od pasu dolů, ale zbytek toho báječného muže byl vystaven jeho hladovým očím napospas. Svaly na hrudi a břichu, plynule se zdvihající a klesající v neměnném rytmu dechu, mírně vystouplé klíční kosti. Tvář, o trošku tmavší než jindy, jak pravidelně holené vousy nevzdávaly svůj předem prohraný boj. Mírně pootevřené, plné rty a rovný nos. Ještě stále zavřené oči, zdobené hustými vějířky řas. Inteligentní čelo, kde se občas objevovala zamyšlená vráska, pokud se Jiro na něco opravdu soustředil, a tmavé vlasy, které si právě teď spokojeně trčely do všech stran.

Miloval ho. Tak strašně moc, až ho to občas děsilo.

Najednou celá místnost jakoby ožila. Naplnilo ji měkké, oranžové světlo vycházejícího slunce, které sice ještě nepřekonalo hradbu stromů, ale rozhodně se k tomu blížilo mílovými kroky. Petr se nepotřeboval dívat na hodiny, aby věděl, že je nejvyšší čas se pomalu přesunout ke kiosku. Zalitoval, že nemá víc času. Rád by Jirovi připravil třeba snídani do postele, ale to by se tady asi nehodilo. Kdyby byli u něj, nebo u Jira, vůbec by neváhal, ale tady by si sám v kuchyni připadal jako vetřelec. Znovu se zamilovaně zadíval na spícího muže. Tak klidně si tu oddychoval… Nechtělo se mu ho budit, ale ještě méně se mu líbila představa, že by se prostě jen tak vytratil. Sklonil se k obličeji uvolněnému spánkem. Jemně špičkou nosu mu přejížděl od lícní kosti až ke spánku a zpět.

„Vstávej, Jiro,“ šeptal tiše. „Je čas se probudit,“ vtiskl mu co chvíli letmou pusu na tvář či skráň, jeho spící krasavec se však ani nehnul. Jen mírné zachvění řas naznačovalo, že chlapce slyší. Petr si toho všiml a pobaveně se usmál.

„Tak já tě teda nechám odpočívat. Musím už jít, celý den budu pracovat a večer předpokládám, že se to zvrhne v pořádně velkou párty, takže kdo ví, kdy budu moct odejít. Zajímalo by mě, kdy budu mít další možnost ti dát pusu…“ šeptal smutným hlasem, zatímco mu cukaly koutky. Začal se zvedat, ale silná paže po něm poslepu hmátla a prudce si ho přitáhla do objetí.

„Chtěl jsi zmizet bez rozloučení?“ zabručel Jiro hlasem zhrublým spánkem. Pomalu rozevřel oči a zadíval se na svého zrzečka, který se královsky bavil.

„To bych si nikdy nedovolil, ale ty ses nechtěl probudit, tak co mi zbývalo…?“ usmál se nevinně a znovu se stulil do milované náruče.

„Hmm…“ zabručel Jiro. „Kolik je hodin?“

„Netuším, mobil jsem nechal v kapse. Ale už svítá, takže…“

Rozespalý muž jen nesouhlasně zabručel a neochotně se protáhl. Nikdy nebyl zrovna ranní ptáče. „Dej mi půl hodinky a udělám snídani. Pak půjdu rovnou s tebou, hm?“ zvedal se pomalu do sedu.

„Jen ještě lež, je brzy. Nasnídám se v kiosku, přijít můžeš klidně potom. Budu tam celý den, víš?“ vtiskl Jirovi mlaskavou pusu na tvář. Viděl na něm, jak váhá. Chtěl jít s ním, ale nejspíš byl dost unavený. „Navíc, kdo ví, do kolika se to večer protáhne… Měl by ses vyspat do zásoby. Nebo ty nepřijdeš?“

„Ty, alkohol, banda puberťáků a Milan…“ mlaskl Jiro otráveně. „Copak bych si tohle mohl nechat ujít?“ zabručel a Petr zapřemýšlel, jestli by se měl smát, nebo urazit. Nakonec jen pokrčil rameny, vtiskl rozespalému Jirovi rychlý polibek na rty a vydal se hledat své oblečení, než by ho muž stačil zastavit.

 

 

 

Posledních pár dní bylo opravdu teplo, a tak se pláž u jezera plnila už před devátou hodinou. Byla neděle, a tak se dalo předpokládat, že tam nejpozději v jedenáct nebude k hnutí. Od otevření kiosku všichni tři zaměstnanci kmitali jako na setrvačník, aby stíhali odbavovat téměř nikdy nekončící zástup zákazníků. Petr se vrátil na své místo u pípy, Milan k jídlu a Ema, když měla zrovna čas a u zmrzlin nikdo nebyl, jim chodila vypomáhat.

Kolem třetí hodiny se fronta začala zkracovat, když ustával polední nával a Milan tak mohl konečně vystrčit hlavu z dusného prostředí přepáleného tuku. Nechal si od Petra natočit jedno studené pivo a spokojeně ho upíjel, zatímco pozoroval cvrkot venku.

„Koukám, že ten tvůj zázrak se tu nenudí, co?“ pronesl pobaveně, když se přes něj zrzek natahoval pro balíček gumových medvídků, o které ho žádala malá holčička.

„Cože?“ zarazil se.

„No ten tvůj, vypadá, že se baví,“ uculil se škodolibě Milan a kývl hlavou k místu nedaleko kiosku.

„Ale Jiro je přece na nuda-“ zarazil se Petr uprostřed slova, když v muži na tmavé dece opravdu poznal Jira. Myslel si, že i dnes půjde mezi naháče a on sám díky frmolu neměl čas kontrolovat telefon. Jistě, trochu ho zaráželo, že se za ním nestavil, ale popravdě se tím moc nestíhal zaobírat. Ale teď, když svého přítele viděl v černých plavkách, které na jeho vkus trochu moc připomínaly boxerky a vytvářely tak opravdu sexy dojem, zapochyboval. Navíc, hned vedle něj byla velká deka, na které seděly tři dívky, očividně zaujaté tím, co jim bylo tak štědře nabídnuto k okukování. Ne, tenhle výhled se Petrovi tedy rozhodně nelíbil.

Začal být při práci roztržitý a pohledem čím dál častěji bloudil ke skupince lidí. Dívky si zjevně dodaly odvahu a Jira oslovily, protože se každou chvíli smály něčemu, co jim zřejmě říkal. Dlouhovlasá brunetka dokonce nelenila a doběhla si do kiosku koupit karty.

To už na Petra bylo příliš. Proč za ním Jiro nepřišel? Proč ho ignoroval? Napadlo ho, že by mu mohl zkusit napsat. Sotva vzal do ruky telefon, všiml si na něm příchozí zprávy, kterou předtím neslyšel pípnout. Byla od Jira, ještě z rána.

 

Máš toho dneska moc, nebudu rušit. Kdybys měl chvilku, budu hned u kiosku.

 

Petra lehce hryzlo svědomí. Jiro na něj čekal, celou tu dobu. Nechtěl mu přidělávat starosti, a on málem znovu začal propadat panice. Rozhlédl se kolem. Na svůj půllitrový kelímek s pivem čekali poslední dva zákazníci, a pak to vypadalo, že bude chvilku klid.

„Nevypadá, že bys mu chyběl,“ přisadil si Milan a Petr zalitoval, že nemá Jirovu sílu. Celkem rád by ho za tyhle jedovatosti praštil, ale byl si vědom, že by si toho dlouhán nejspíš ani nevšiml. Musel se tedy spokojit s tím, že se na něj zamračil.

„Tak proč za ním nejdeš?“ zeptala se Ema, která si před chvilkou přišla doplnit zásobu kornoutků a ubrousků. Rázem se na ni upřely dva překvapené pohledy.

„Myslíš, že bych měl?“ podíval se jí Petr do očí nejistě.

„Jasně,“ mrkla na něj. „A na tvým místě vyrazím dřív, než některá z nich vytáhne opalovací krém a začne…“

Petr na víc nečekal. Opláchl si ruce, z ledničky vytáhl malou lahev chlazeného džusu a vyběhl na pláž, než by si to mohl stihnout rozmyslet.

„Zahraješ si s námi?“ ptala se právě bruneta Jira, ležícího na zádech, a ukázala mu balíček nových karet.

„Přál si tu někdo pití?“ vpadl jim do hovoru Petr dříve, než jeho černovlasý přítel stihl odpovědět.

Jiro si rukou zaclonil oči, aby se ujistil, že se mu to nezdá. Opravdu tam stál jeho skřítek a v ruce nesměle svíral orosenou lahev.

„Kdyby jenom pití,“ usmál se na zrzečka a vytáhl se do sedu. Petr mu okamžitě podal džus a nejistě přešlápl. Dívky si ho překvapeně měřily, a on si nebyl jistý, co teď.

„Máš chvilku čas? Nechceš si ke mně sednout?“ pomohl mu Jiro z nepříjemné situace tím, že se posunul ke straně a poklepal na místečko vedle sebe, na které se Petr spokojeně usadil.

„Vy se znáte?“ podivila se jedna z dívek. Petr si je teprve teď pořádně prohlédl. Mohly být všechny tři tak zhruba jeho věku, ale nebyly si vůbec podobné, takže nejspíš kamarádky. Dvě brunetky a blondýna. To právě ona se ptala.

„Ehm… Jo,“ uhnul Petr pohledem. Nevěděl, jestli by jim měl říkat, že spolu chodí, i když by právě teď ze všeho nejraději křičel, že je Jiro jen a jen jeho.

„A odkud?“ nedala si dívka pokoj. Brunetka, která předtím běžela koupit karty, si je se zájmem prohlížela, zatímco třetí z dívek se tvářila spíše nezaujatě.

Petr vyslal k Jirovi prosebný pohled. Sice chtěl zafungovat jako repelent, ale teď, když k tomu dostal příležitost, uvědomil si, že na to nemá dost odvahy. Jiro už se nadechoval k odpovědi, když je přerušil otrávený hlas.

„No, to ti můžu pořád volat, kde tě máme hledat, že jo. Máš vůbec u sebe mobil, bratře?!“ hudroval Kensuke, zatímco se k nim blížil. Jako bodyguard ho následoval vysoký hromotluk bez trička, který mu podle všeho nesl i tašku s věcmi.

„Mám, jen jsem si vypnul zvonění,“ zašklebil se na něj Jiro.

„Že mě to nepřekvapuje,“ zabručel si pro sebe Ken. „Tady to polož, prosím,“ instruoval svého svalnatého obra, který ho bez zaváhání poslechl. Petr by se vsadil, že se muž především chtěl zbavit Kenovy tašky zdobené růžovými palmami.

„Tohle je Adam,“ kývl Ken k muži s rozsáhlým tetováním na levé paži a rameni. „A tohle je můj malej bráška Jiro a Petr, jeho kotě,“ představil je Ken, jako kdyby mluvil o počasí. Petr se s úzkostí v očích podíval na trojici dívek, ale ty zjevně měly příliš napilno pozorováním Kena a Adama.

„Taky máš dovolenou?“ osmělil se Petr, když kousek od nich Adam roztáhl velkou osušku s obrázkem motorky, usedl na ni a pobaveně se šklebil, když pozoroval, jak si vedle něj Ken sedá velmi, ale velmi opatrně.

„Něco takovýho,“ zazubil se starší z bratrů. „Prý tu bude večer velká párty, a to jsem si nemohl nechat ujít,“ mrkl na Jira, který jen pobaveně zakroutil hlavou.

„Párty? To zní super!“ vypískla nadšeně blondýnka. Ken se na ni usmál, ale Petr si byl jistý, že falešnější úsměv na něm ještě neviděl.

„A ty jsi…?“ zeptal se opatrně.

„Jé, vidíš, ještě jsme se nepředstavili… Já jsem Monika,“ blýskla širokým úsměvem. „Tohle je Lůca,“ kývla k brunetce, která ještě stále svírala v rukou balíček karet, „a tohle Verča,“ ukázala na druhou brunetku, která se nesměle usmála. Blondýnka už se ke Kenovi natahovala, aby mu podala ruku a nechala se líbnout na seznámení, ale ten si přesně v ten nejlepší okamžik začal přetahovat tričko přes hlavu.

„Jo, těší mě,“ huhlal u toho a Petrovi neunikl Jirův škodolibý úsměv, který se pokusil rychle skrýt.

Ken se konečně vymotal ze změti látky a nechápavě se podíval, proč jedna z dívek – Lucka, pokud se dobře pamatoval – zalapala po dechu. Petr zrudnul, Jiro se uchechtl a Adamovi se na mírně zarostlé tváři usídlil spokojený výraz.

„Co?“ stále nechápal Ken.

„Divoká noc, nebo jsi spadl ze schodů?“ bavil se jeho mladší bratr. Kenovu hruď a krk zdobilo hned několik modřinek. V tu chvíli si mladík uvědomil, která nejspíš bije a zpupně trhl rameny.

„Sex bratře. Kvalitní sex. Někdy to zkus,“ zaryl do Jira. Vůbec si neuvědomil, jak to vyzní, dokud si nevšiml, jak Petr pobledl.

„Já…“ zašeptal zrzek se sklopeným pohledem. „Už… Už se asi budu muset vrátit do práce,“ zahuhlal, nepříliš jistě se postavil a rychlou chůzí zmizel v kiosku.

„Jestli ty nejsi debil, tak už nikdo,“ sykl Jiro.

„Sorry, to nebylo schválně. Já si s ním pak promluvím…“ prohrábl si černé vlasy s omluvným výrazem Ken. Moc dobře věděl, že tohle podělal.

„Promluvíš si s ním hned,“ zavrčel na něj Jiro. Bylo mu ale jasné, že svého skřítka bude beztak muset důkladně ujistit o tom, jak se mezi nimi věci mají. A jak moc zbožňuje sex s ním.

Ken se neochotně znovu vyškrábal do stoje a vydal se ke kiosku.

„Nezahrajete si s náma karty, kluci?“ připomněla se Lucka. Jiro by ji nejraději poslal trhat lekníny, ale Adam ho předběhl a souhlasil.

Ken váhal, jestli si stoupnout do fronty na pivo, která by znamenala dobrých deset minut, než by se k Petrovi dostal, nebo jestli na něj zkrátka zavolat. Rozhodl se raději pro rychlejší variantu a tak se postavil k bočnímu vchodu do kiosku.

„Petře?“ zavolal tiše, přesto sebou zrzek, ponořený ve vlastních myšlenkách, trhl.

„Tady nemůžeš být, Kene,“ napomenul hlasem připomínajícím robota.

„Jen jsem se chtěl omluvit. Nedošlo mi, jak to vyzní. Občas mluvím rychleji, než myslím. Promiň, vážně. Nemyslel jsem to tak.“ Petr jen kývl hlavou, aby dal najevo, že to bere na vědomí, ale nevypadal, že by mu díky tomu nějak stoupla nálada.

„Ne, že by brácha něco říkal, ale podle toho co jsem viděl a co tak jako lehce naznačoval, bych řekl, že dál jsem už od pravdy být nemohl. Všiml sis, jak se poslední dobou pořád spokojeně culí? Zvlášť, když má v ruce telefon a píše ti. Nebo, kdykoliv jsi někde poblíž,“ doplnil se spikleneckým mrknutím.

„Myslíš?“ usmál se Petr stydlivě.

„To se vsaď,“ ujistil ho Ken. „Všechno dobrý?“

„Jo, všechno fajn,“ kývl Petr a nedokázal se přestat usmívat.

Ken se spokojeně otočil a šel zpět za Adamem. V duchu děkoval za Petrovo mládí a naivitu, díky které se mu pohromu podařilo zažehnat až nečekaně snadno. Jak se blížil, nemohl přehlédnout Jirův zamračený pohled. Jen se usmál a pokýval hlavou, aby mu dal najevo, že to šlo dobře. Sedl si ke skupince a v příštím kole se zapojil do hry.

 

 

 

Pomalu se začínalo smrákat, z pláže zmizely rodiny s dětmi a nějaká dobrá duše přinesla aparaturu, aby mohla hrát hudba. Pro dnešek už se uzavřel výdej jídel i zmrzliny a zůstalo otevřeno jen kvůli pivu a alkoholu, takže se na place Petr střídal s Milanem i Emou. Jiro se někdy během dne stihl zajít na chatu převléknout a nyní stál opřený o jeden ze stromů, v ruce kelímek s pivem a nezaujatě sledoval dění kolem. Milan zapálil na ohništi nedaleko kiosku velký oheň, kolem kterého si posedala spousta lidí, a jako jedna velká parta vítali příchod prázdnin.

Petr proběhl sprchou a také se převlékl. Nechtěl vedle Jira, kterému to v tmavých kalhotách, bílém tílku a rozhalené světle modré košili nehorázně slušelo, dělat ostudu. Vytáhl ze skříně své tmavě zelné tričko s dlouhými rukávy a natáhl si jediné čisté džínsy, které tu měl. Připadal si trochu divně, protože tričko bylo poměrně elastické a kalhoty byly také celkem upnuté, ale pokud si nechtěl brát ty, které si už včera zlil pivem, nebo obyčejné tepláky, neměl na výběr. Zhluboka se nadechl, aby si dodal odvahu a vyšel za Jirem.

Ten ještě pořád stál na místě. Při pohledu na rozjuchanou sešlost vzpomínal, jak prázdniny slavíval on. Potom mu do zorného pole vkročil jeho skřítek a jemu spadla brada. Nevěděl, jestli mu chtěl udělat radost, nebo jestli ho hodlal mučit, ale tohle… Ještě nikdy nebyl jeho drobek tak šíleně sexy. Tedy, ne pokud byl oblečený. Růžové tváře a stydlivý úsměv mu dodávaly punc neodolatelnosti. Sledoval, jak se k němu pomalu blíží a nenápadně si odkašlal, aby se ujistil, že až promluví, nebude mu na hlase poznat, jak moc s ním Petr zacvičil.

Než k němu však jeho chlapec stihl dojít, ucítil Jiro na předloktí jemný dotek. Nevraživě se na narušitele podíval, a když si uvědomil, že je to Monika, ta přidrzlá blondýnka z odpoledne, lehce se zachmuřil.

„Proč jsi tu tak sám?“ oslovila ho.

„Čekám na Petra,“ odpověděl s klidem. Neměl v plánu jí dávat jakékoliv falešné naděje.

„Myslíš toho kluka z občerstvení?“ zamrkala Monika. Jiro jen kývl. „No, tak ten ale teď asi potřebuje něco vyřešit,“ ukázala oranžově nalakovaným nehtem kamsi dozadu. Jiro se tam zaraženě podíval a viděl, jak Petr jde za Milanem směrem zpět ke kiosku. Zatnul zuby, aby nebyl sprostý.

„Tak, když teď máš čas, nechceš mě třeba na něco pozvat? Nebo můžu pozvat klidně já tebe,“ usmála se na něj mile. Jiro si opakoval, že to dívka nemyslí špatně. Určitě je to moc milá holka, ale kruci, právě teď mu opravdu lezla krkem.

„Promiň, ale nemám zájem,“ přinutil se k úsměvu. Pohled mu stále utíkal k otevřeným dveřím, ve kterých dvojice zmizela.

„A není to škoda?“ nevzdávala se blondýnka a dala si záležet, aby se narovnala, látka povážlivě hluboce vystřiženého trička se jí tak napjala na prsou. Jiro se na její hrudník významně podíval, pak zvedl pohled k její tváři, na které se objevil provokativní úsměv.

„Ani ne,“ řekl chladně. „A když dovolíš,“ odlepil se od kmenu, o který se opíral, a vydal se zkontrolovat, jestli se Milan chová slušně. Tomu klukovi rozhodně nevěřil ani pozdrav, natož, aby ho nechával o samotě se svým ryšavým zázrakem. Na dva hlty vyprázdnil kelímek a rovnou ho hodil do pytle na odpad, kolem kterého procházel.

 

„Milane, to to vážně nemůže počkat?“ brblal Petr, zatímco následoval vysokého bruneta do malého skládku potravin.

„Ne, nemůže. Říkal jsi, že jsou tam ještě tři balíky, ale já to kontroloval, a neviděl jsem ani jeden!“ Petr sevřel rty do přísné čárky. Moc dobře viděl, jak se ta blondýna cpe k jeho příteli, a rozhodně ho teď stav zásob nezajímal ani z desetiny tolik, jako dění u ohně. Milan odemkl skládek a pokynul Petrovi, aby tam mohl nakouknout. Byla to jen místnůstka dvakrát dva metry, napěchovaná nepříliš úhledně poskládanými zásobami.

„Tak čím koukáš?“ zavrčel Petr otráveně. „Jedna, dvě, a tady…“ sehnul se, aby nadzvedl plachtu, překrývající jeden z komínků, „třetí balení.“

„Jo, tak to jsem přehlídnul, sorry,“ omluvil se Milan, ale rozhodně nevypadal nijak kajícně.

„Fajn,“ zašklebil se Petr. „Můžeme už jít, nebo budeš dělat ještě celkovou inventuru?“

„Co jsi tak podrážděný? Jsou prázdniny, ne? Uvolni se trochu…“ usmál se brýlatý chlapec a konečky prstů Petra pohladil na krku. Hoch však jeho ruku odstrčil.

„Já bych rád, ale to bys mě nesměl tahat na takovýhle nesmyslný kontroly,“ zamračil se na něj.

„Byly doby, kdy by ti to nevadilo,“ připomněl mu Milan tiše, úsměv se z jeho tváře vytratil.

„Jo, ale to už je dávno. A jestli už jsi skončil, fakt bych se rád vrátil k ohni.“

„Petí,“ chytil odcházejícího chlapce dlouhán za loket, aby ho k sobě ještě jednou otočil. „Proč to nezkusíme znovu?“

„Co chceš zkoušet?“ vykulil zrzek oči. „Pokud se dobře pamatuju, jsi zamilovaný do Emy. Je to moje kamarádka. To, co mezi námi bylo, je už hodně dlouho pryč, Milane.“

„Nemuselo by…“ upíral na něj oči toužebně vyšší z chlapců.

„Ale je. Miluju Jira, Milane. Nikdo jiný mě nezajímá,“ rozhodl se mu to Petr říct přímo. Ta napjatá atmosféra mezi nimi mu vadila.

„Až se s ním vyspíš, odkopne tě. Pan podnikatel…“ odfrkl si Milan zle. „Chce tě jen proto, že ho baví tě lovit.“

„Kdyby to tak bylo, nemyslím si, že by tu byl,“ vyhrkl Petr, aniž by se nad tím pozastavil. Při pohledu na Milanův překvapený výraz zalitoval, že nebyl zticha.

„Ty… Tys… Vy jste… Spolu…“ koktal.

„Pokud se snažíš zjistit, jestli už jsem ochutnal jeho sladkou prdelku, tak je odpověď ano, a ne jednou,“ ozvalo se ze tmy. Oba chlapci sebou trhli, když se ze stínů vynořil Jiro.

Petr, rudý snad až ke kolenům, se Milanovi vytrhl a zamířil ke svému příteli, který si ho přivinul do náruče.

„Půjdeme?“ zašeptal mu Jiro do vlasů. Petr jen kývl. „Pěkný zbytek večera,“ zašklebil se Jiro na Milana a kdyby u toho nebyl jeho skřítek, nejspíš by dodal ještě nějaké výstižné oslovení. Napadlo ho hned několik názvů pro pohlavní orgány, kterými by brýlatého prudiče nejraději počastoval.

„Bylo… Bylo to fakt nutný říkat takhle?“ zamumlal Petr, když se od Milana dost vzdálili.

„Co?“ podivil se Jiro.

„No… To,“ snažil se mu Petr napovědět, muž se však stále tvářil, že netuší, o čem je řeč.

„To s tou… S tou prdelkou,“ přiměl se chlapec, aby tu šílenost vyslovil.

„Jo, bylo. Ten pitomec má vedení delší, než by mu bylo ku prospěchu. Takhle by to snad mohl pochopit,“ pokrčil Jiro rameny. Petr kývl hlavou, rozuměl důvodům, ale… 

„Už to nikdy neříkej, prosím,“ požádal Jira.

„Co, že máš sladkou prdelku?“ bavil se černovlasý muž. Petr zůstal stát na místě a ukryl svou hořící tvář v dlaních. Jen tiše zaskučel, což Jira rozesmálo.

„Ale ty máš sladkou prdelku…“ bavil se zrzečkovými rozpaky. „A není nic špatnýho na tom, že bych ji nejraději-“

Víc říct nestihl, Petr mu s vyděšeným výrazem přikryl ústa vlastníma rukama.

„Mlč! Prokrista mlč už!“ zasténal. Takhle trapně mu ještě nikdy nebylo.

Jiro už se neovládl a ramena se mu začala otřásat smíchem. Hravě olízl Petrovu dlaň, kterou mu hoch ještě stále tiskl ke rtům. Ten jen vypískl a ruce stáhl.

„Ale no tak,“ smál se Jiro. „Jen tě dráždím,“ chlácholil našponovaného zrzečka. Pro jistotu si ho přitáhl do náruče a vtiskl mu jemný polibek na koutek úst.

„Zešílím z tebe,“ zamumlal mu Petr do hrudníku, ale objetí opětoval. Jiro se jen zasmál. Ještě chvíli společně stáli a vychutnávali si vzájemnou blízkost, než se odhodlali přesunout k ohni. Měli před sebou ještě celý večer.