Petr si dodal odvahu a v Jirově tričku a teplácích – o kterých by nikdy nevěřil, že je bude vlastnit – otevřel dveře a vyšel z ložnice.

„Ahoj,“ kuňknul na Kena, který mu odpověděl zářivým úsměvem od dřezu.

„A hele, kdo vylezl z nory…“

„Kensuke…“ zabručel Jiro od stolu, kde cosi usilovně hledal v telefonu.

„No co… Ale má to načasovaný, zrovna končím,“ obrátil se zpět ke kuchyňské lince, odkud vytáhl tác plný srolovaných, cukrem posypaných, palačinek s marmeládou.

„Jasně, protože tys to vlastně všechno zvládl sám,“ ušklíbl se Jiro a odložil mobil.

„No a ne?“ nafoukl se starší z bratrů.

„Napatlat džemem, zarolovat a posypat cukrem, to už zvládne i Jenda, a to je mu sedm,“ rýpnul si Jiro a Petr se musel jejich špičkování usmát.

„Směje se, takže jsi mu, hádám, neublížil…“ zašklebil se na Jira Ken. Ten po něm střelil nepříjemným pohledem.

„Kene…“ zavrčel.

„No co? Máš vůbec představu, co jsem si musel večer všechno vyslechnout za teorie? Víš jak to vypadalo, když jsi ho táhl do auta? Měl bys mi poděkovat, že nikdo nevolal policajty,“ posteskl si Ken.

„To jsi taková příšera?“ zamrkal překvapeně Petr.

„Zlato, vyrůstali jsme jako dva teplí šikmáci ve společnosti protekčních spratků ze zazobanejch rodin. Kdybychom se o sebe neuměli postarat, nejspíš by nás zabili. Ne úmyslně, ale asi by se jim to povedlo, dřív nebo později. Brácha nemá moji sladkou náturu,“ vysvětloval Ken, zatímco olizoval marmeládu z nakousnuté palačinky, která hrozila, že mu ukápne na stůl. „Takže se mu občas přihodí, že se v rozčílení přestane držet zpátky. A hádej, kdo to pak musí urovnávat, vysvětlovat a schytá kázání, protože je malému bráškovi špatným vzorem?“

„To zní… Děsivě,“ přiznal Petr, ale Jiro jen protočil oči.

„Nevšímej si ho, přehání. Každej se snad setkal s nějakou formou šikany, ne? No, a já se prostě jen pokaždý bránil líp, než ten kdo útočil.“

„Ma-rek Vébr,“ zazpíval Ken se škodolibým úsměvem.

„To byl debil a zasloužil si to!“ bránil se Jiro okamžitě.

„Aha?“ povytáhl Petr obočí. Jiro vzdychl a na Kena se zašklebil.

„To bylo ještě na základce, aby bylo jasno. Debílek, co se domákl o mojí orientaci. Domluvil se s partou kluků, a že když si potrpím na péra, nějaký mi velkoryse poskytnou. Neměl jsem zájem a tím to skončilo.“

„Pro něj určitě,“ vyprskl Kensuke smíchy. „Tátu si zavolali do školy, protože tam měli pět kluků dobitejch, jak kdyby proběhli kombajnem, a pro jednoho přijela sanitka. Byl v bezvědomí. Tady pan Neměl Zájem měl klouby na rukou do masa a tvrdil, že asi upadli ze schodů. Někteří opakovaně. Vyhrožovali mu policií, sociálkou, polepšovnou a tak. Až když jsem z něj vytáhl o co šlo a přiznal to tátovi, ten udělal aféru u ředitele a kluky vyloučili. Brácha dostal jen sníženou známku z chování. Ale víš jak… Neměl zájem a tím to skončilo. To jistě,“ zubil se pobaveně.

Petrovi historka moc vtipná nepřišla. On sám se se šikanou setkal snad jen na prvním stupni základky, a i to končilo u posměšků a polámaných pastelek. Takovéhle věci vídal jen ve filmech, nenapadlo by ho, že se skutečně dějí. Na jednu stranu by se rád o Jirově minulosti dozvěděl více, ale na druhou… Nebyl si jistý, jestli tyhle podrobnosti chtěl znát. Věděl, že Jiro byl velmi silná osobnost, a jednou se ho hodlal zeptat na všechno, co ho takovým udělalo, ale právě teď nechtěl myslet na zlo, se kterým se musel utkat.

Kenovi v kapse začal vibrovat telefon. Jen se podíval na displej a předal ho bratrovi. Jiro si povzdychl a s tichým „Hned tam budu, mami,“ hovor vyřídil.

„Za chvilku jsem tady, mamka něco potřebuje,“ naklonil se k Petrovi a líbnul ho do vlasů, než se otočil k odchodu. „Žádný hovadiny, Kene,“ varoval ještě ode dveří bratra.

„Tak, co bys chtěl o bráchovi vědět?“ opřel se Ken o lokty ve chvíli, kdy se za Jirem zavřely dveře. Petr jen pokrčil rameny. Nenapadlo ho nic, co by chtěl slyšet od Kena víc, než od Jira.

„Ale no tááák,“ zasténal. „Víš vůbec, jak já se těšil, až jednou budu moct jeho příteli vyslepičit všechny ty drobnosti, které by sám nepřiznal?“

„Príma bráška, co?“ ušklíbl se Petr pobaveně. Bylo mu ale jasné, že kdyby měl Jiro v minulosti něco opravdu špatného, Ken by stál při bratrovi. Měli spolu báječný vztah, a Ken by ho nezradil. Trocha pikantností, to ovšem byla úplně jiná otázka.

„Věř mi, zaslouží si to,“ usmál se Ken. „Tak co třeba jeho ex?“ navrhl a podle Petrova náhlého ztuhnutí poznal, že si získal jeho plnou pozornost.

„Ex?“ zopakoval tiše. Nevěděl, jestli nad tímhle tématem vůbec chce přemýšlet.

„Jasný. Znám jich většinu. I když, on o nich tak nejspíš neuvažuje,“ doplnil Ken zamyšleně.

„Jak to myslíš?“ osmělil se Petr.

„To máš tak, mě je o dva roky víc, než jemu. To znamená, že ve chvíli, kdy jeho začaly vztahy teprve tak nějak zajímat, trávil už večery tím, že se mi snažil zabránit, abych zlomený srdce utápěl v alkoholu. A že já takhle končil fakt často,“ ušklíbl se Ken zjevně nějaké hořké vzpomínce.

„Tam, kde měl pomalu začít věřit na lásku, byl svědkem toho, že ve vztahu dvou chlapů jde spíš jen o sex a sympatie. A kdo chce víc, šeredně si natluče. Asi proto mu to trvalo tak dlouho, než přestal blbnout. Těch jeho kámošů s výhodami bylo… No, řekněme… Dost. S jedním z nich to brácha asi myslel vážně, byl něco jako favorit. Že by to i mezi chlapama mohlo bejt jinak, to viděl prvně až u mě v práci. Jenže on byl ten jeho favorit taky tak trochu pitomec, a tak bráchu poslal do háje s tím, že si ho moc nárokuje. Až tehdy si Jiro vůbec uvědomil, jak dokáže bejt žárlivej a majetnickej. Totálně ho vymazal ze života, ani do stejnýho klubu, jako spolu chodili, už nepáchl. Takže mu vlastně oči otevřeli až kluci v klubu,“ mrkl na chlapce povzbudivě.

„V klubu?“ kulil oči Petr.

„No nekoukej, i tam se to různě páruje. Viděl jsi Pamelu?“

Petr kývl. Na muže, co má kolem sto osmdesáti a na sobě červené šaty, by nezapomněl, ani kdyby se o to snažil.

„Pamela žije s Lukášem, majitelem klubu. Už něco přes dvacet let. Jsou jak staří manželé, jen jsou do sebe ještě pořád šíleně zamilovaní. Je sranda je pozorovat. Člověku to tak nějak… Dodá naději,“ povzdychl si Ken a znovu si ukousl sladké pochoutky.

„Proč… Proč mi to všechno říkáš?“ podivil se Petr.

„Abys ho líp pochopil, a nedošlo k nedorozumění. Brácha… Se občas fakt chová jako blbec. To včera byl zářnej příklad. Zahlédl, jak na tebe ten kluk sahá, a prostě viděl rudě. V tu chvíli by mu asi bylo fakt jedno, co by mu udělal,“ volil Ken slova opatrně. „Vyděsil tě?“ pohlédl Petrovi do očí.

Ten však pohledem uhnul. Nevěděl, jak vysvětlit to, co ten večer cítil.

„Ani ne. Nezlobil se na mě, víš jak. A… Kdyby někdo sahal na něj, taky by se mi to nelíbilo,“ špitl Petr zahanbeně. Před ním by ovšem asi moc lidí necouvlo.

Kensuke na chlapce jen němě zíral. Takže jeho panovačný bratříček si k sobě našel někoho, komu nejen, že tohle jeho chování nevadí, ale ještě se mu líbí. No potěš.

„Nebude Jirovi vadit, žes mi tohle všechno řekl? Nerad bych, abyste se pohádali nebo tak něco…“ podíval se na Kena bokem.

„Neřekl jsem ti nic, co by ti neřekl sám, neboj. Jen… Nemyslím, že by ses ho na to někdy v dohledný době dokázal zeptat sám, ne? Není to, že bych brášku podrazil. Možná jen lehce strkám nos někam, kam nemám, ale na to je zvyklý,“ mrkl Ken pobaveně.

„No jak myslíš,“ pokrčil Petr rameny. Stejně mu to vůči Jirovi od Kena přišlo zvláštní a byl by raději, kdyby u tohohle rozhovoru byl.

Z chodby se ozvaly kroky a dveře se otevřely. Jiro přejel pohledem zaraženého Petra a k němu nakloněného Kena.

„Tak cos mu navykládal?“ povzdychl si.

„Nic špatnýho,“ zazubil se Ken. „Viď?“ drknul do Petra. Ten jen pokrčil rameny.

„Kensuke… Občas je ta tvoje extrémní otevřenost fakt otravná,“ zasténal Jiro. Bude se muset skřítka zeptat, co všechno mu bratr potřeboval sdělit. Přisedl si k nim.

„Když jsme u tý upřímnosti,“ zvážněl Ken. „Jak to šlo?“

„Výborně,“ zašklebil se Jiro. „Domluvili jsme se, že je nejvyšší čas, abych se odstěhoval.“

„Cože?“ vyjevil se Petr.

„Neplaš, skřítku. Nebudu přece celej život bydlet u rodičů v podkroví, ne? Mimochodem, neměl bys alespoň napsat Lence, že jsi živej a zdravej?“ snažil se přesměrovat chlapcovu pozornost Jiro.

„Mobil je ještě pořád v koupelně?“ ujistil se hoch, který pochopil, že chce být s bratrem chvilku o samotě. Když muž kývl, šel do koupelny, sedl si na kobereček u sprchového koutu a procházel nepřijatého hovory a zprávy. Několik jich bylo od Milana, ty ho nezajímaly, kupodivu jen jedna sms byla od maminky.

 

„Dej vědět, kdy dorazíš domů,“ stálo tam. Nic víc. Petr se usmál při představě, jak se asi tvářila, když to psala. Odepsal, že nejspíš dnes odpoledne.

 

„Tak jak zlý to bylo,“ udeřil na bratra Ken s vážnou tváří, sotva zrzeček zmizel v koupelně.

„Nijak zvlášť. Otec si vyžádal rozhovor dvou mužů, a tak mamka vyklidila prostor. Měl pár připomínek ohledně mé volby nočních společníků. Několik jízlivých komentářů k Petrovu hlasovému projevu a tak.“

Kensuke podezřívavě přivřel oči. „A ty sis to nechal jen tak líbit?“

„Já se mu to snažil vysvětlit, že Petr je můj přítel a je normální, aby prostě...“ frustrovaně si prohrábl vlasy. „Jenže znáš tátu. Totální nezájem, jen urážky. No, a nějak se stalo, že jsem se možná, ale fakt jen možná podivil, že když je to tak dobře slyšet, proč jsem za celý ty roky mámu neslyšel ani jednou,“ přiznal provinile.

„Tos mu neřekl?!“ zalapal po dechu Ken. Jejich otec sice byl poměrně dost tolerantní k otázkám sexuality, ale byla témata, o kterých prostě nemluvil. Nikdy. S nikým. Nejspíš ani se svou manželkou, natož s některým z nezdárných synů.

„Kdyby jen to. Já se ho zeptal, jestli chce nějaký rady,“ uchechtl se Jiro smutně a opřel se čelem o desku stolu.

Kensuke zavřel oči, aby se ujistil, že mu nevylezou z důlků. „No, a jak to dopadlo?“ zašeptal rezignovaně, i když si výsledek uměl představit.

„Dvě věci. Už nemá tak tvrdou ránu jako míval, a já mám dva měsíce, abych to tu vyklidil,“ přiznal Jiro, zatímco si mimovolně pohladil čelist.

„No jestli ty nejsi kretén, tak už nikdo,“ zakroutil hlavou Kensuke.

„Stejně to byla jen otázka času, nesnesl představu, že kluci doprovází domů tebe, tak proč by to mělo být v mém případě jinak?“ zasmál se Jiro. „Stejně jsem se chtěl stěhovat, tak vlastně o nic nejde…“ pokrčil rameny. Ken bratra jen poklepal po rameni a zvedl se od stolu.

„Kam jdeš?“ podivil se Jiro.

„Podívat se, jestli se ti ten tvůj zázrak nespláchl do výlevky,“ ušklíbl se Ken. Jiro se tlumeně zasmál.

 

Aby zabil čas, než si bratři promluví, projížděl si Petr zprávy od Milana. Bylo jich celkem dvanáct, a ve všech stálo v podstatě totéž. Měl se mu ozvat. Ihned. Napsat, kde je, aby ho mohl vyzvednout. Petr si zkusil představit, jak pro něj Milan přijede k Jirovi a s potutelným smíchem si skousl dolní ret. To by mohla být scéna jak z telenovely.

„Co tu děláš, prosím tě?“ podivil se Ken, který prudce otevřel dveře. Petr se lekl a telefon mu vypadl z ruky. Jako na potvoru začal vytáčet Milanovo číslo.

„Sakra ne, to ne!“ zasténal Petr a vrhl se po přístroji, aby hovor co nejrychleji ukončil. Naštěstí se mu to povedlo dřív, než se ozval vyzváněcí tón.

„Uniklo mi něco?“ podivil se Jiro, když nakoukl do místnosti a uviděl Petra se spokojeným výrazem klečet přímo před Kenovým rozkrokem.

„Dneska, nebo celkově?“ protočil oči Ken a šel si sednout k televizi.

„Psal jsem mamce, že přijedu odpoledne, je to v pohodě?“ vyhrkl zrudlý Petr.

„Možná budeš domů muset dřív, v jednu hodinu mám v práci jednání, ze kterého se nevykroutím,“ přiznal Jiro. Petr si díky tomu uvědomil, že je vlastně všední den.

„No jo, nebudeš mít malér, že nejsi v práci?“ vykulil šedomodré oči.

„Nebudu,“ uklidňoval ho Jiro. „Ráno jsem tam volal a všechno zařídil. To jsi ještě nevěděl o světě,“ usmál se na chlapce něžně a podal mu ruku, aby mu pomohl na nohy. Petr se nechal vytáhnout do stoje a muže objal.

„To už nemáme moc času, co?“ špitl.

„Ding dong!“ napodobil znělku Ken. „Hádám, že to je můj rychlík, takže se poroučím. Ty mi dej vědět, jaký bydlení by sis představoval, poptám se kolem,“ kývl při odchodu na bratra. Ten se jen vděčně usmál. Tak náhle jako se Kensuke zjevil, zase zmizel.

„Co kdybychom vyjeli už teď, než se nám to vymkne z rukou?“ navrhl Jiro náhle zastřeným hlasem a otřel se o chlapcovo tělo probouzející se erekcí, jež zavinilo jeho důvěrné objetí.

Petr smutně kývl. Nechtělo se mu s Jirem ještě loučit. Zvlášť ne po včerejšku, ale i on si byl vědom napětí, které po Kenově odchodu náhle naplnilo celý byt.

 

V autě Petr Jirovi nabídl, že by u něj doma mohli společně uvařit oběd, a tak během chvíle stáli bok po boku u kuchyňské linky. Jiro položil na stůl svůj telefon a pustil v něm hudbu, prý aby jim šla práce rychleji od ruky. Než se zrzeček nadál, už se vedle sebe vlnili v rytmu písně, ve které je Flo Rida vítal ve svém domě.

Sotva nasypali poslední ingredience do hrnce a přiklopili ho pokličkou, přitáhl si Jiro Petra do náruče efektní otočkou, jen chlapec překvapeně vypískl. Sevřel svého skřítka v objetí a společně s ním tančil místností. Pohled na mladíkovy zrudlé tváře, nadšené jiskřičky v očích a provokativně pootevřené rty v Jirovi zažehl vzpomínky na předchozí noc. Nechal kuchyň kuchyní a nenápadně v rytmu hudby zamířil do jeho pokoje.

Co má Jiro v plánu Petr pochopil až ve chvíli, kdy stál těsně u postele.

„Počkej, podpálíme kuchyň,“ snažil se ho odstrčit se smíchem.

„Vypnutým sporákem těžko,“ hryzl ho Jiro jemně do kůže na krku, až hoch zalapal po dechu.

„Když ho nezapneme, tak se nenajíme,“ pokusil se Petr ještě o chabou, nepříliš přesvědčivou obranu.

„Ty máš hlad?“ zasmál se Jiro hrdelně a podíval se mu do očí.

„Strašnej,“ přiznal zrzeček a stoupl si na špičky, aby mohl to ztělesnění dokonalosti políbit.

Ani se nenadál, a jejich nahá těla se za úpěnlivého vrzání Petrovi staré postele vzájemně proplétala ve žhavém objetí.

„Jiro… Jiro…“ vzdychal chlapec nenasytně jméno svého milence, který mu právě jazykem laskal bradavku a rukou ho třel ve slabinách.

„Hmm!“ skousl si ruku, když se Jirův nasliněný ukazováček vetřel mezi jeho půlky. Nedokázal zastavit pohyby vlastní pánve, kterými vycházel vstříc laskání své erekce, přesto kdesi uvnitř něj cosi pulsovalo, a vyvolávalo pocit prázdnoty.

Jiro cítil, jak chlapec bez problémů přijal jeho prostředníček.  Spokojeně jím zakroužil. Skřítek se pod ním kroutil a svíjel ve slastných křečích a Jiro cítil, jak se společně blíží vrcholu. Zkusil opatrně přidat ještě jeden prst, pomalu, aby rozvášněného hocha nevyděsil.

Petrovo téměř neslyšné „Víc!“ však strhlo hráz jeho sebeovládání. Nalehl na překvapeného mladíka a sevřel v dlani oba jejich penisy. Pohyboval rukou a mírně i boky, aby Petr dostatečně pocítil jeho vzrušení, doplněné o smyslnou váhu jeho těla mezi jeho stehny. Chvilka, jen malá chvilka stačila, aby společně explodovali na divokých vlnách orgasmu.

Tentokrát však Petra nepohltila sladká únava z uspokojení. Pevně objal Jirovo silné tělo a odmítl se ho vzdát i o jediný milimetr. Své nohy mu obtočil kolem pasu a prohnul se ve významném gestu.

„Jiro, já…“ zašeptal, tvář ukrytou u mužova krku. Nevěděl jak mu sdělit, že ještě nemá dost. Jeho tělo si žádalo víc, jako kdyby v něm s každou prožitou slastnou chvilkou narůstal hlad, který bylo čím dál těžší nasytit.

„Ne, skřítku,“ vydechl Jiro, který jeho pozvání nečekal takhle brzy. „Ještě nejsi připravený.“

Petr ztuhl.

„Ty… Ty mě nechceš?“ špitl zděšeně.

Jiro se od něj silou vůle odtáhl a pohlédl mu do tváře. „Větší blbost jsi ještě nikdy neřekl,“ usmál se něžně. „Chci tě tak moc, až mě bolí i dýchat, ale… Dej tomu čas.“

Chlapec viditelně posmutněl a ukryl tvář v ohbí jeho krku. „Takže nebudeme… Jeden?“

Jiro zavřel oči a zhluboka se nadechl. Několikrát. Cítil, jak se Petrův znovu čiperný úd otírá o jeho vlastní, také připravený na pokračování.

„Budeme, to víš, že budeme. Jen… Jen ne dnes,“ zasténal. „Budeme k tomu potřebovat pár propriet, které u sebe zrovna nemám, víš,“ pokusil se Jiro argumentovat věcně, protože mu bylo jasné, že při příští zmínce o tom, že na sex ještě chlapec není připravený, bude oheň na střeše.

„Jestli jde o kondomy a gel, tak ty mám za postelí ode dne, cos tu spal,“ převezl ho Petr a mírně se ošil, jak mu začínala nepolevující erekce být nepříjemná.

Jiro si zkusil představit, jak se asi hoch tvářil, když právě tyhle věci nesl k pokladně a neměl daleko k tomu, aby vyprskl smíchy.

Petr se mu podíval do očí a muže humor ihned přešel. Vnímal jeho obrovské rozpaky, které se snažil překonat tak moc, až se mu na ústech objevila kapička krve z prokousnutého rtu. Viděl na něm, jaké utrpení pro něj tenhle rozhovor byl.

Bože, vždyť ho tu právě jeho stydlivý skřítek prosil, aby ho pomiloval, navzdory všemu svému strachu, studu, nejistotě a nevinnosti. Jak by ho jen mohl odmítnout a zranit tak jeho city?

„Tady?“ ujistil se, než sáhl ke zdi vedle postele. Hoch přikývl a Jiro snadno nahmatal oválnou tubu gelu s pumpičkou a balení prezervativů.

Petr by se nejraději někam propadl, aby unikl té nepříjemné chvilce, kdy Jiro rozbaloval gel i krabičku kondomů. Všechno to šustění obalů a trhání igelitů mu přišlo skoro stejně ponižující a trapné, jako to, že tam ležel a… Prostě čekal, co se bude dít.

Jiro si připravil balíček s kondomem k ruce, opakovaným stiskem pumpičky si nanesl na prsty chladný gel a podíval se chlapci do očí.

„Víš to jistě?“ Petr jen kývnul.

„Když to bude bolet, nebo budeš chtít přestat, musíš mi slíbit, že to řekneš,“ naléhal na hocha, který se mu pohledem vyhýbal. Znovu mu bylo odpovědí jen souhlasné kývnutí.

„Peti… Slib mi to,“ zopakoval svůj požadavek. Petra to něžné oslovení na okamžik překvapilo, a tak se podíval do tmavých očí, které hořely touhou.

„Slibuju,“ špitl a olízl si nedočkavě rty.

Jiro ho dlouze a hluboce políbil. Vložil do toho co možná nejvíce citu, aby chlapce uklidnil před tím, co ho čekalo. Znovu do něj vsunul prsty a začal jimi pohybovat. Tentokrát k nim však připojil i třetí. Vyhledal místo, jehož dráždění Petra přivádělo k šílenství.

Petr jen trhaně vzdychal a svíjel se pod pocity, které mu Jirovy prsty při kontaktu s jeho prostatou působily. V penisu, který i při nedostatku pozornosti ronil slzy preejakulátu, mu cukalo blížícím se druhým vyvrcholením. Náhle ty ukrutně nádherná muka působící prsty zmizely, stejně jako Jirovy rty. Ozval se zvuk trhaného alobalu a o okamžik později ho Jiro políbil ještě vášnivěji. Jazykem mu plenil ústa, až se mu nedostávalo dechu. Cítil, jak se mu vstup do těla tlačí něco jiného, než doposud. Překvapeně otevřel oči a pohlédl na svého milence, který měl soustředěním zavřené oči.

Zaťaté lícní svaly, vystouplé šlachy na krku a na ruce, o kterou se opíral těsně vedle chlapcovy hlavy, byly naběhlé mocné žíly. Jako kdyby vystoupil z obrazu znázorňujícího čirou smyslnost.

Jiro se snažil ovládat a postupovat co nejpomaleji. Cítil, jak pozvolna proniká do zrzečkova doposud nezkušeného, úzkého těla. Sotva se žaludem dostal přes sevřený prstenec, na okamžik se zastavil, aby jim oběma dopřál chvilku na zvyknutí. Přiměl se otevřít oči a zkoumavě pohlédl do chlapcovy tváře. Nikde ani známky bolesti či strachu, snad jen údiv a zvědavost.

Vtiskl mu jemný polibek na špičku nosu.

„Připravený?“ ujistil se znovu. Petr se jen pomalu usmál, což Jiro na své virtuální stupnici smyslnosti, kde maximum byla desítka, ohodnotil na sedmdesát tři a půl.

Pomalu se v něm začal pohybovat. Vždy jen nepatrně hlouběji a zpět. Opatrně se do něj zasouval, dokud v něm nebyl až po kořen. Znovu na okamžik přestal.

Petr si vychutnával doposud neznámý pocit naplnění. Původně se připravoval na nepříjemný tlak a bolest, ale nic takového nepřicházelo. Jen horoucí část jeho milovaného, která se stávala i jeho součástí. Ten pocit si rychle zamiloval. Zkusmo pohnul boky.

Jiro se trhaně nadechl. Ze skřítkova spokojeného výrazu usoudil, že není důvod se tolik držet zpátky. Začal se v něm znovu pohybovat, tentokrát však pořádně. Nejprve dlouhými a pomalými přírazy ověřoval, jestli je na to chlapcovo tělo již skutečně připravené, ale zrzeček jen spokojeně vzdychal, a tak Jiro popustil otěže vlastní touze.

Petr vyhekl, když do něj Jiro prudce přirazil. Cosi v jeho těle se rozvibrovalo jako struna v rukou umělce. S každým dalším mocným přírazem cítil, jak se topí, ztrácel se ve vesmíru, o jehož existenci neměl doposud tušení. Sténal Jirovo jméno, žebronil o víc a Jiro mu to s chutí poskytl. Netrvalo dlouho a bytem se rozlehl dvojí spokojený sten, když obě jejich těla dosáhla vrcholu.

Jiro vystoupil z chlapcova těla a stáhl si použitý kondom. Naučeným pohybem na něm udělal uzlík a odhodil ho na podlahu. Pak si svého rozechvělého skřítka přitáhl do náruče a jemně ho líbal, dokud se mu srdeční tep nevrátil do původního rytmu.

„Tolik tě miluju,“ špitl chlapec šťastně jen pár vteřin předtím, než vyčerpaně usnul. Jiro ho objal pevněji.

„I já tebe,“ zašeptal. Ještě několik dlouhých minut si dovolil odpočívat po jeho boku, ale byl si dobře vědom, že musí jít. Potřeboval se vrátit domů, osprchovat, převléknout a vyrazit do práce. Než odešel, přehodil přes svého skřítka deku. Sebral použitý prezervativ, a hrnec, který se nakonec nikdy neměl šanci ohřát, uklidil do lednice.

 

Petra probudil zvuk vchodových dveří.

„Jsi doma, Péťo?“ zavolala maminka z chodby.

„Jo!“ houkl na ni a hledal něco, čím by si z těla setřel co možná nejvíc napůl zaschlého spermatu. Když však zjistil, kde všude ho přischlá hmota svrbí, raději přes sebe hodil triko, tepláky a nenápadně se vydal ke koupelně.

„No prosím tě, když už jsi to připravil, proč jsi to dal do lednice a rovnou neuvařil?“ divila se Lenka.

„Já… Jsem si malinko zdřímnul,“ nedokázal Petr vymyslet kloudnou výmluvu. Maminka si ho změřila přísným pohledem.

„No, hádám, že jste se v noci moc nevyspali. Mělo mě napadnout, že ve chvíli kdy dohoda padne…“ bručela si pro sebe.

Petr se naježil. „Mami, říkalas, že mu dáš pokoj! A abys věděla, ani včera jsme žádný sex neměli,“ syčel na ni jako podrážděná kočka.

„To jsem asi vědět nepotřebovala, ale dobrá, dobrá, budu si víc dávat pozor na to, co říkám, platí? Tak už se nečerti… Vážně jsem si myslela, že jste včera…“ snažila se Lenka o smír.

„Ne, včera ne,“ uculil se Petr a v očích mu blýsklo.

Na další podrobnosti se Lenka moudře neptala. Pro jistotu.