„Hru?“ zajíkl se hoch. Jako správný fanda hororů se rozhlédl kolem, jestli odněkud nevyjede známá loutka na červené tříkolce.

„Neboj, dveře jsou odemčené, můžeš kdykoliv utéct,“ vyprskl Jiro smíchy. Vzal svou lžičku a nabral na ni jen trošku zmrzliny. Pomalu a velmi smyslně ji slízl.

„Jakou… Jakou hru?“ dodal si Petr odvahu, aby promluvil tak nahlas, že ho bude slyšet i přes tlukot jeho srdce, který mu přišel jako údery bubnů.

„Na pravdu? Sto otázek a odpovědí? Říkej tomu jak chceš, ale pokud budeš chtít sousto téhle dobroty, budeš mi muset zodpovědět otázku,“ věnoval mu Jiro lišácký úsměv, zatímco mu v očích škodolibě blýsklo.

„A… Ty mi taky odpovíš?“ zalíbila se Petrovi ta myšlenka.

„Takový je plán,“ kývl souhlasně Jiro a přistrčil misku k němu. „Začni.“

Petr se zamyslel. Chtěl by se o Jirovi dozvědět co nejvíc, ideálně všechno v jedné otázce, ale kde začít?

„Tak… Co tvoje rodina?“

Jirovi unikl zklamný vzdech. Dá mu volnou ruku, a tohle je to, co ho zajímá? No, byl to nakonec on, kdo na to plánoval jít zvolna, takže…

„Živá a zdravá, aktuálně někde u vody,“ odpověděl vesele a sáhl si pro zmrzlinu, které si nabral slušnou porci.

„Co dělá tvoje maminka?“

„Sekretářku,“ odvětil Petr a natáhl se pro misku. Tahle hra se mu zamlouvala. Byl to jednoduchý způsob, jak s Jirem mluvit, aniž by se mu jeho vlastní rozpaky pletly do cesty.

„Co tvoji rodiče? Jak jsou tu dlouho?“

„Přesně netuším, ale všechny děti se jim narodily už tady,“ broukl a sápal se po misce. Petr s ní však ucukl. Jiro na něj nevěřícně pohlédl.

„No pokračuj,“ pobídl ho chlapec.

„Haaa… Otce sem poslali v době, kdy s matkou teprve randil. Dva roky si jen dopisovali a občas se navštívili. Sňatek byl nakonec jediný způsob, jak mohla maminka odjet za ním. Tak se vzali. První se narodila Sachi, dva roky po ní Ken a za další dva já. Sestřičku bys asi mohl nazvat zázračným dítětem, byla vždycky dokonalá ve všem, co dělala. Na rozdíl od Kena a mě, by se asi dalo říct,“ zasmál se šibalsky, než pokračoval. „Když jí bylo devatenáct, tak se provdala. Než se jí narodil první syn, Kensuke se odstěhoval. Postupně se jim narodili tři kluci, a další dítě už neplánovali. Jenže pak se zadařilo a na svět přišla malá Miu. Sachi už v té době ale byla zpátky v práci, a tak se o děti stará hlavně maminka. Takhle už jsi s odpovědí spokojený?“ zašklebil se na zrzečka.

„Na dvě lžičky,“ usmál se Petr spokojeně a posunul k němu misku. Jiro si v duchu připomínal, že na něj neměl v úmyslu spěchat.

Nebo tlačit.

Nebo skákat přes stůl.

To hlavně.

„Hmm… Zkusíme něco víc na tělo…“ zabručel pomstychtivě a Petr lehce zbledl. „Co tvoje vztahy?“

„Jaké myslíš?“ polkl chlapec nejistě.

„Ex. Tedy, pokud nemáš něco ještě současně aktuálního…“ založil si Jiro ruce na hrudi a pásl se pohledem na mladíčka, který nevěděl kam s očima.

„Měl…“ nadechl se zhluboka. „Měl jsem dva.“

Jiro se překvapeně narovnal. To bylo o dva víc, než čekal, že uslyší.

A o asi dvacet méně, než měl v tom věku on, ale to teď nehrálo roli.

Petr se prosebně zadíval na misku. Ne že by tak strašně toužil po zmrzlině, ale nechtělo se mu v tomhle tématu pokračovat. Jiro ho však dál zkoumavě pozoroval.

„První ještě v devítce, byl to spolužák z vedlejší třídy. Netrvalo to dlouho. Když zjistil, že s ním nebudu hned spát, tak… Tak to ukončil,“ dostával ze sebe pracně. „Druhý byl Milan, o rok později. Pracoval v knihovně jako dobrovolník a měli jsme podobné zájmy. Hodně času jsme si prostě jen četli, nebo se dívali na filmy. Ale pak si našel přítelkyni. Sice říkal, že to mezi námi nic nemění, ale já… Já sem nemohl,“ upíral pohled na své prsty, se kterými si hrál, aby zahnal tu největší nervozitu. Zvuk misky jedoucí po desce stolu ho vytrhl z nepříjemných vzpomínek. Zamžikal na ni, jako by ji viděl prvně.

„Jsi na řadě,“ připomněl mu najednou vážný Jiro.

Petrovi nebylo v náhle vážné atmosféře moc dobře. Přesto si usmyslel, že to nejtěžší by si měl odbýt naráz, jako když strhává náplast.

„Jak bys nazval náš vztah?“ špitl, a ani přes původní odhodlání se Jirovi nedokázal podívat do očí. Dlouhé ticho ho však přimělo pohled zvednout.

„Byli jsme v kině, na večeři, drželi jsme se za ruce,“ odpočítával zamyšleně Jiro na prstech. „Políbili jsme se. Jestli tohle není definice chození, tak už nevím,“ usmál se na Petra povzbudivě.

„Takže… Jsem tvůj přítel?“ ujišťoval se chlapec nesměle. Do očí se mu pomalu vkrádala jiskra, kterou tam Jiro ještě neviděl.

„A já tvůj,“ rozšířil se Jirův úsměv při pohledu na nadšení, které chlapec marně skrýval. „Ještě nějaké dotazy?“ Petr jen zavrtěl hlavou a zabořil lžíci do zmrzliny bez ohledu na to, kdo byl teď na řadě. Byl Jirovi za tenhle nápad s hrou vděčný, pomohlo mu to překonat nervozitu a ujasnit si věci, které ho ve skrytu duše trápily.

Stačilo jen pár minut, a o misku se zbytkem zmrzliny se přetahovali jako malí kluci. Jiro nechal Petra vyhrát, a s úsměvem sledoval, jak spokojeně vyškrabává poslední zbytečky rozpuštěné dobroty.

S posledním hlasitým mlasknutím Petr konečně odložil misku. Zjištění, že ho Jiro celou dobu spokojeně pozoroval, mu znovu nahrnulo krev do tváří.

Je to tvůj přítel, a ten má právo se dívat, opakoval si v duchu, aby zahnal nervozitu.

„Pustíme si film?“ zeptal se Jiro, aby rozptýlil zrzkovi chmury, které se mu začínaly vpisovat do tváře. Petr souhlasně kývl a přemístil se ke gauči tak širokému, že nebylo možné se zády opřít o opěradlo a zároveň nohama dosáhnout na zem.

Jiro se nijak nerozpakoval a na pohovku si sedl do tureckého sedu. Hlavou kývl k místu vedle sebe a Petr ho poslechl. Sedl si až dozadu a pažemi si přitáhl kolena až pod bradu.

Jiro zapnul velkou nástěnnou televizi, kde právě jakýsi gladiátor zabíjel jiného, při pohledu na schoulenou postavičku však ovladač odložil.

„Jestli je ti zima, vypnu klimatizaci,“ navrhl chlapci.

„Ne… Je mi fajn,“ zavrtěl Petr hlavou.

„Nevypadá to,“ zasykl Jiro, vzal do ruky jeden z tmavošedých polštářů a natáhl se pro zrzečka, který se teď víc než jindy podobal vyplašenému zvířátku. „Hlavu sem,“ přikázal nekompromisně a ukázal na polštář, který umístil před sebe.

Petr sledoval jeho počínání s očima navrch hlavy, a tak se Jiro natáhl pro druhý polštář, který umístil o kousek dál. Demonstrativně se natiskl až na zadní opěradlo a ukázal na prostor, který byl přímo před ním. Chtěl, aby se Petr natáhl vedle něj.

„To… To je dobrý, fakt je mi tu fajn, opravdu…“ drmolil chlapec, který měl náhle menší potíže s dechem a ve tváři odstín zralých malin.

„Myslel jsem, že bychom si na ten film udělali pohodlí, ale když nechceš…“ přimhouřil oči Jiro. Věděl, že nehraje podle pravidel, ale koho by zajímala fair play, když se jednalo o tohle rozpačité stvořeníčko? Demonstrativně se uvolnil a zadíval se na obrazovku, chlapce si nevšímal.

Netrvalo dlouho, a cítil, jak se Petr pohnul. V odrazu na lesklém povrchu skříňky vedle televizoru viděl jeho siluetu a na okamžik zadržel dech.

 

Petr, kterého už neustále skousávaný ret začínal nepříjemně pálit, se tiše přesunul na všechny čtyři, aby si mohl lehnout vedle Jira. Jemu určený polštářek byl o pár centimetrů níž, aby přes něj mohl tmavovlasý muž sledovat obrazovku. V podstatě si mu měl lehnout přímo do náručí, i když tam samozřejmě na takhle prostorném gauči bylo místa dost, aby se jejich těla vzájemně nedotýkala. Dech se mu zadrhával v hrdle a v hlavě mu nepříjemně hučelo, když si položil hlavu na polštář a snažil se uvolnit nervozitou stažené svaly v těle.

Proklínal se za to, že se v Jirově přítomnosti chová jako pitomec. Nejdřív si myslel, že o něj takový muž přece nemůže mít skutečný zájem, a své reakce přičítal strachu z nedorozumění. Kdyby se mu Jiro vysmál s tím, že byl prostě jen přátelský, nejspíš by se z toho hned tak nevzpamatoval. Ale teď, když si to vyjasnili? Proč se vedle něj nedokáže uvolnit? Zvládl by celý den jen tiše sedět a pozorovat toho krasavce vedle sebe, přesto kdykoliv se ho má dotknout, nebo se k němu byť jen přiblížit, roztřese se jak ratlík.

Možná…

Možná to byl ten problém, uvědomil si. Co jestli se netřásl z toho, že by se ho Jiro mohl dotknout? Vzhledem k tomu, jak právě teď cítil snad každičkou molekulu vzduchu, které dělila jejich těla… Začínal si uvědomovat, že si přeje, aby se ho dotknul. Proto ten třas.

Zhluboka se nadechl a vydechl. Přinutil se zaostřit na obrazovku, kde se právě dva muži v tógách o něčem hádali. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech.

 

Jiro sledoval, jak napětí ze zrzečkova těla pomalu vyprchává a byl za to rád. Doufal, že si na jeho blízkost zvykne co nejdříve, i když pohled na reakce, které v něm vyvolávala, ho nejspíš neomrzí nikdy. Mírně se nadzvednul a opřel se o loket.

Věděl vůbec ten kluk, jak lákavě právě teď vypadal? Krátké, ryšavé pramínky vlasů se mu kroutily na zátylku, posetém světlounkými pihami. Jasně viditelné krční obratle tvořily lákavou cestičku až pod bavlněné tričko, které se mu díky jeho aktuální poloze u krku mírně rozevíralo a umožňovalo tak Jirovi zahlédnout v jeho stínu malou, růžovou bradavku.

Neodolal, a po té štíhlé šíji přejel prstem.

Petr se prudce nadechl a celé tělo se mu napjalo jako struna. Cítil Jirův horký dech, jemný dotek prstů ho šimral v zátylku a vysílal mravenčení do celého těla.

Jiro spokojeně sledoval, jak se světlounké chloupky na mladíkově krku staví do pozoru a chlapcova hruď se zdvihá ve stále rychlejším tempu. Nenápadně se posunul o kousek níže, aby mohl pohodlně přitisknout rty na místo, kde bylo vidět zběsilé pulsování krve.

Petrovi se nepodařilo zdusit překvapený vzdech, když ucítil Jirova ústa na svém krku. Ovládl touhu stočit se intenzitou prožitku do klubíčka a namísto toho pohnul hlavou, aby jeho dychtivému jazyku nabídl co možná nejlepší přístup k tomu citlivému místu, zatímco v rukou pevně svíral jemnou látku polštáře.

Jiro jemně skousl lákavou kůži pod zrzečkovým uchem, čímž ho přiměl k tichému zaúpění. Volnou ruku lehce položil na jeho pas a obezřetně sledoval Petrovy reakce. Byl odhodlaný se stáhnout dřív, než ho chlapec bude chtít odstrčit.

On ale nevypadal, že by se k něčemu takovému chystal. Naopak. Mírně se natočil na záda, aby byl Jirovi blíž. Tmavovlasý muž se vzdálil od hochova krku, aby mu pohlédl do touhou zamžených očí.

Koho by napadlo, že to křehké stvoření bude takhle náruživé? pomyslel si spokojeně, než ho pomalu a hluboce políbil.

Petr mu automaticky ovinul paže kolem krku a vypjal se vstříc žhnoucí dlani, která mu hbitě vklouzla pod triko a pak se mu, přesně jako v jeho snu, mučivě pomalu sunula vzhůru po hrudi, za sebou zanechávajíc vypálenou cestičku v citlivé kůži.

Jiro palcem poškádlil jako korálek ztvrdlou bradavku, než ji sevřel mezi prsty, aby ji pak znovu mohl dráždit krouživými pohyby.

„A-ah,“ vzdychl mu chlapec roztouženě do úst a Jiro cítíl, jak se jeho odhodlání k pomalému dobývání vytrácí geometrickou řadou. Vyhrnul mu tričko až ke krku a vysmekl se z jeho objetí, aby pozornost svých rtů zaměřil na nově dobyté území. Jazykem obkroužil citlivou bradavku a jemně na ni dýchl, což Petra přimělo mu vjet prsty do těch hedvábně černých vlasů, které měl právě před sebou. Sotva ucítil Jirovi zuby, zasténal nahlas a prohnul se v zádech.

Jako kdyby to pro něj byl očekávaný povel, Jiro se prudce narovnal.

Petr nesouhlasně vzdychl, když se ta horká a smyslná ústa vzdálila od jeho těla.

„To si dělaj…“ zasténal Jiro a stáhl Petrovo tričko zpět dolů. Ten na něj jen ublíženě mžoural, ještě stále příliš rozdychtěný, aby dokázal vnímat cokoliv jiného, než absenci jeho blízkosti.

„Máme asi tak třicet vteřin, než sem vpadne úderný komando,“ usmál se na nechápajícího chlapce Jiro omluvně a vtiskl mu rychlou pusu na nosík. Vytáhl ho do sedu a jako hadrovou panenku nasměroval k televizi. Na okamžik zaváhal, ale pak mu jeden z polštářů položil do klína, kde ho chlapcovy štíhlé prsty automaticky sevřely. Jiro ho napodobil právě ve chvíli, kdy se rozletěly dveře dokořán.

„Strejdo!“ „Strejdo Jiro!“ „Stvejdo!“ vpadla do Jirova bytu malá, ale zato hlučná skupinka dětí. První dva chlapci si byli velmi podobní, jen jeden byl o kousek vyšší. Hned za nimi vešel hoch o trošku starší, který vedl za ruku malou holčičku.

„Neříkal jsi, že máš nějaký jednání, strejdo?“ vyhrkl jeden z chlapců.

„Jo, proto si s náma přece nejel na koupák, ne?“ doplnil ho jeho mladší bratr.

„Zrovna teď bych jednal, až bych brečel,“ zabručel Jiro tak tiše, že ho chlapci nemohli slyšet. Petr však ano, a rychle si znovu přitáhl kolena k tělu, aby měl kam ukrýt zrudlou tvář, staženou usilovnou snahou nevyprsknout smíchy.

„Kruci, to jste nemohli počkat?“ napomínal bratry nejstarší z vetřelců, zatímco dívence pomáhal vyzout sandálky. „Nevidíte, že má návštěvu?!“ zlobil se.

Oba jeho mladší bratři si teprve nyní všimli cizince ve strýčkově bytě. Okamžitě se v nich probudilo slušné vychování a drobnou úklonou zřetelně pozdravili.

Petr se ještě párkrát zhluboka nadechl, než zvedl hlavu a pozdrav jim uslzeně opětoval.

„Peti, tihle divočáci jsou moji synovci,“ vysvětloval Jiro. „Marek,“ ukázal na nejstaršího, „Kuba a Jenda,“ kývnul směrem k mladším, „Miu už jsi vlastně viděl. Kluci, tohle je Petr, můj přítel. A jestli sem ještě jednou vpadnete bez zaklepání, prásknu vaší mámě, že sem chodíte hrát střílečky,“ zašklebil se na ně.

„Ne, strejdo, budeme si na to dávat pozor, že jo,“ strčil Kuba do vykuleného Jeníka, který ještě stále pozoroval Petra. Miu se zatím prosmekla kolem bratrů a skočila svému strýčkovi do náruče.

„Stvejdo, já jsem byla plavat! Puštíš mi pohádku?“ upírala na něj prosebná kukadla tak dlouho, až jí Jiro se smíchem podal ovladač.

„Něco si vyber, princezno,“ vtiskl jí mlaskavou pusu na čelo.

Petr si připadal jako ten největší dobytek, když mu hlavou problesklo, kde by tyhle rty mohly být, kdyby děti vydržely plavat ještě o pár chvil déle. Nejraději by se zahrabal někam pod zem.

Ozvalo se krátké zaklepání a do místnosti nakoukl světlovlasý muž. Jen co viděl dívenku sedět před televizí, vpadl do bytu jako povodeň, až sebou Petr vyděšeně trhl.

„Tak to ne, Miu! A vy taky, neřádi!“ hromoval. „Jasně se řeklo, že strejdu jen pozdravíte, a půjdete se domů osprchovat a najíst!“

„Pak mají mít ti kluci vychování, když jim jdeš vzorem,“ zašklebil se Jiro na švagra a hlavou kývl k vystrašenému chlapci. Muž si dal rychle jedna a jedna dohromady. Dvěma kroky přistoupil ke gauči a natáhl k zrzkovi obří tlapu.

„Sorry za ten řev,“ usmál se provinile a ve tvářích se mu objevily dolíčky. „Jsem Tomáš.“

„Petr,“ kuňkl hoch a nabízenou ruku přijal. Až nyní si uvědomil, že děti mají o trochu světlejší pleť i vlasy než Jiro.

„No tak, slyšeli jste? Domů,“ otočil se Tomáš k dětem a ostřížím zrakem kontroloval, jestli se všechny pakují z Jirova bytu. Mezi dveřmi se ještě jednou otočil, ujistil se, že se Petr nedívá a udělal na švagra uznalý obličej.

Jiro po něm mrsknul polštářem, který se neškodně svezl po zavřených dveřích, zpoza kterých se ozýval pobavený smích.

„Ehm… Promiň?“ oslovil Petra zkusmo. Uvědomoval si, že tohle na plachého chlapce muselo být příliš.

„Tak takové to je, mít velkou rodinu?“ usmál se hoch nesměle. Srdeční tep se mu zase pomalu vracel do normálu.

„Tohle byla jen taková… Špička ledovce,“ oplatil mu úsměv Jiro. „Bývá to o dost horší. Asi tě zavezu domů, co?“ 

Petr souhlasně kývl. Sice se mu nechtělo od Jira odcházet, ale potřeboval trochu času, aby mohl všechno zpracovat.