Jiro se spokojeně usmíval. Zanořil nos do vlasů svého spícího anděla a vychutnával si svěží vůni šamponu. Chlapec, jako by to i ve spánku cítil, se k němu s tichounkým zakňučením přitulil ještě víc. Aniž by si to uvědomil, natiskl mu své stehno přímo do rozkroku. Kdyby byl Petr vzhůru, Jiro by si ho jistě dobíral, že ani po tom, co se pomilovali ve sprše, nemá dost. Jenže Petr vzhůru nebyl, padl vyčerpáním sotva se dotkl matrace. A Jira to, z nějakého jemu nepochopitelného důvodu, naplňovalo pocitem štěstí a hrdosti. Jestli takhle stráví opravdu celý zbytek týdne, pochyboval, že dokáže v pondělí prostě odejít do práce.

Přál by si, aby jeho zrzeček mohl jít s ním. Kéž by… Vlastně, proč ne? Přes prázdniny přece vždycky nabírali nějaké studentíky, aby v době dovolených převzali ty nejotravnější a nejjednodušší práce. Petr možná studoval zahradničení, ale s kopírkou by si určitě poradit dokázal. Navíc, Jiro by ho měl na očích prakticky celý den. Už se viděl, jak svého stydlivého skřítka bere na oběd, zatímco je vyprovází zvídavé pohledy ostatních. Tiše se zasmál. Ano, všem by mohl ukázat, že je Petr jeho. Jen jeho. Teprve tehdy, spokojený s vlastním plánem, konečně také usnul.

 

K příjemnému tichu letního večera praskání hořícího dřeva tak nějak odjakživa patří. Romanticky tlumené, oranžové odlesky záře plamenů tančící po všem v blízkosti, vždycky dokáží vyvolat tu jedinečnou, poklidnou atmosféru. Oheň, hořící až do ranních hodin, nikoho nepřekvapí. Tedy, pokud se nevymkne kontrole.

Plameny v některých místech šlehaly až do výše krovů a melodické praskání záhy nahradil hučící žár, pohlcující bez milosti vše, co se mu postavilo do cesty. Okolní domy osvětlovala záře, která do poklidné noci nepatřila, a když už se v ní objevila, nikdy nevěstila nic dobrého.

Petr se tiskl k nahému tělu svého milence, unavený po jejich vášnivých chvilkách. Zvyklý poslouchat ruch hlavní silnice hned za oknem, nevěnoval cizím zvukům pozornost, dokud se mu nezačalo špatně dýchat. Nejdřív mu důvod nedocházel.

„Jiro, Petře, musíme ven!“ vtrhl jim do tmavého pokoje uragán, který na sebe vzal podobu vyděšeného Adama.

„Aúúú!“ ozvalo se odkudsi z dolního patra hlasem plným bolesti. Adam jim víc nevěnoval pozornost a řítil se směrem, odkud slyšel Kenovo zaúpění.

„Co se děje?“ zmocňoval se mladíka strach, který jako kdyby na něj z vousatého vetřelce přeskočil.

„Nevím, ale cítím kouř,“ byl Jiro rázem při plném vědomí. V rychlosti se natáhl pro oblečení a hodil jej i svému skřítkovi. „Rychle si něco obleč, musíme se dostat ven!“

Petr jen nechápavě zamrkal. Jiro, už v kalhotách a jakési mikině, se kolem něj prosmýkl ke dveřím. Vystrčil hlavu na chodbu.

„Kurva, hoří tu!“ zakřičel zoufale. Otočil se, aby zjistil, co zdrželo Petra. „Tak dělej, nebo jsme fakt v hajzlu!“ zařval na něj, aby ho konečně přiměl k pohybu. Jako v mrákotách ho Petr poslechl. Prsty se mu třásly a nedařilo se mu zaostřit pohled. Vnímal jen strach. Ochromující hrůzu, která ho skrz naskrz prostupovala a svazovala celé jeho tělo ledovými chapadly hrůzy.

„No tak!“ trhl jím Jiro do stoje. Nemohl pochopit, co chlapci tolik trvá. Copak si neuvědomoval, jak vážná tohle byla situace? A on měl stále jen kalhoty. Nemohli déle čekat. Jiro až příliš dobře věděl, kolik hořlavého materiálu je v místnostech pod nimi a na chodbě. Poslepu hmátl do skříně, odkud vytáhl složenou deku. Prudce ji rozprostřel a zrzečka do ní zabalil. Viděl jeho panikou staženou tvář a bál se, jestli mu tam teď neomdlí. Zvedl mu bradu a přiměl ho podívat se mu do očí. Jindy modro-šedé oči teď byli díky roztaženým zorničkám téměř černé. Pevně mu stiskl volnou rukou dlaň.

„Drž se mě pevně, jasný? Ať se stane cokoliv, nepouštěj se. Jediný, na čem teď záleží, je dostat se ven, rozumíš?“ křičel na něj. Neuhnul pohledem, dokud chlapec nekývl.

Jiro znovu otevřel dveře pokoje a táhl za sebou klopýtajícího Petra chodbou, kterou už dávno naplnil černý, dusivý dým. Oba dva kašlali a lapali po vzduchu, který se jim nedostával. Černým prostorem neprosvítal ani sebemenší záblesk světla, dokud nestanuli na vrcholku schodiště. Dole totiž o světlo nebyla taková nouze.

Jiro si uvědomil, že je prakticky celé přízemí v plamenech. Nejhorší to bylo v obýváku, ale oheň byl vidět i z kuchyně. Vchodové dveře zatarasil spadlý botník, který svůj původní tvar nyní připomínal jen velmi vzdáleně. Plameny rychle postupovaly a začínaly olizovat už i dřevěné zábradlí schodiště. Nebyl čas váhat. Jiro se jen modlil, aby Petr nezačal zmatkovat. Museli se dostat do bezpečí. Rychle.

Táhl za sebou mladíka, který se ukrytý v dece dusil kouřem a nohy se mu motaly. Jiro věděl, že nechybí mnoho, a skácí se k zemi. Nesměl mu to dovolit. Přitáhl si ho blíž a podepřel ho na vratkých nohách. Znovu ho táhl domem k místům, kde stála vířivka, i když situace nemohla být odlišnější. Modlil se, doufal, že Adam s Kenem už tam budou. Cestou je nikde nepotkali, takže přece museli být venku, ne?

Ozdobný závěs, který jeho matka pověsila jako dekoraci k zadnímu východu z chaty, se vzňal jako politý hořlavinou. Jiro se netrpělivě rozhlédl, jestli najde něco, čím by ho strhl, ale docházel jim čas. Petrovi se podlamovala kolena a i jemu samotnému se dýchalo čím dál hůř. Museli prostě projít skrz. Jestli tohle přežiju, tak všechny ty matčiny květinové závěsy a záclonky co má doma rozstříhám na konfety, pomyslel si těsně předtím, než si svého chlapce pevně přitáhl k tělu, aby spolu s ním vyrazil skrz hořící látku do dveří, o kterých mohl jen doufat, že budou otevřené.

Petrovi se točila hlava ze všeho toho kouře, oči mu slzely a nechápal, jak v něčem takovém dokáže Jiro rozpoznat, kam mají jít. On sám naprosto netušil, kde v domě se právě nachází. Cítil, jak ho umělá látka deky pálí na holé kůži. Bál se, jestli nezačala hořet, ale když se pokusil otočit, aby lépe viděl, Jiro si ho právě přitahoval do náruče. Nečekal to, a tak zakopl o vlastní nohy a s bolestivým vyheknutím dopadl na kolena. Cítil, jak se jeho dlaň vysmekla z Jirova sevření. Zůstal sám v dusivé tmě, aniž by měl sebemenší ponětí, kudy ven. Zalapal po dechu, ale plíce mu naplnil jen horký kouř. Rozkašlal se, přes slzící oči neviděl ani vlastní ruce těsně před obličejem.

„Jiro? Jiro!“ chraptěl zoufale. Ozvala se rána a praskot dřeva. Cosi zařinčelo, jako kdyby se to tříštilo, ale neznělo to jako sklenice ani nic, co by Petrovi bylo povědomé.

„Kurva!“ zavřískl Jiro jen kousek od něj. Petr se poslepu plazil tím směrem. Potřeboval ho najít. Musel se k němu dostat stůj co stůj! Prudká bolest v prstech levé ruky ho přiměla vykřiknout. Něco do něj narazilo.

 

I přes bolest, jakou ještě Jiro nikdy nepocítil, vnímal Petrův výkřik odněkud zdola. Sesunul se k zemi a dopadl přímo na něj. Několika rychlými hmaty se ujistil, že je to opravdu jeho zrzeček a že je více méně v pořádku, jen vyděšený a zmatený. Začínal se s ním točit svět, ale nehodlal se vzdát, dokud z toho pekla svého chlapce nevysvobodí. Vytáhl ho na nohy a společně s ním doslova propadl dveřmi ven. Slyšel vyděšené výkřiky, hlasy volající jeho jméno, ale zmohl se jen na pohled ke svému skřítkovi, který vedle něj klečel na všech čtyřech a snažil se vydávit nebo vykašlat všechen ten černý hnus, který mu obaloval dýchací cesty a znesnadňovat každý pokus do sebe konečně dostat čistý vzduch.

Dokázali to.

Byli venku.

A on si v tu chvíli nepřál nic jiného, než vytěsnit všechnu bolest, která ho obklopovala jako stahující se obruče kolem jeho hlavy.

 

 

 

Petr seděl v sanitce, obalený lesklou fólií a k obličeji si tiskl dýchací masku. Na místě už zůstal jen on. Adama odvezli s Kenem, protože nikdo z posádky žlutého vozidla neměl odvahu na to, aby ho od plačícího muže vyhodil. Jira odvezli už dávno, a podle toho, jak kolem něj běhali, na tom nebyl dobře.

Petr by si také přál plakat. Upustit všechen ten tlak, hromadící se uvnitř něj, ale nešlo to. Něco mu píchli, a on si připadal, jako prázdná nádoba. To hutné, mazlavé a pichlavé cosi uvnitř něj stále bobtnalo, ale nejspíš díky uklidňujícím lékům se to toho nemohl nijak zbavit. V uších mu hučelo a každičký nádech ho vracel do ohnivého pekla, ze kterého jej Jiro dostal. Nechtěl vidět, jak je na tom chata, bylo mu to jedno. Seděl v zadní části sanitky, která k domu stála čelem, a tak viděl jen záři, kterou plameny působily. Teď byla navíc doplněna modrými světly majáků jak od sanitky, tak od několika hasičských vozů.

Muži v černo-žlutých uniformách a helmách pobíhali kolem, pokřikovali na sebe, pokoušeli se co možná nejrychleji dostat oheň pod kontrolu. Petr je téměř nevnímal. Pořád měl před očima ten okamžik, kdy se mu na moment podařilo zastavit křečovité vykašlávání a vyhledal Jira. Viděl, jak u něj klečí Kensuke a něco volá, jak má jindy téměř panenkovskou tvář staženou žalem. Adam, celý od popela a sazí, se ho snažil uklidnit, ale o tolik menší muž ho odstrčil jako hadrovou panenku. Kolem se sbíhali sousedé, někteří v pyžamech a županech, jiní v tom, co zrovna popadli. Několik jich v ruce svíralo telefon, ale většina jen přihlížela s rukou před ústy, snad aby jim v údivu nad ničivou silou ohně nepadla brada až na zem. Nikdo vlastně nic nedělal. Nikdo se nepokoušel hasit, nikdo nešel na pomoc ani jednomu z chlapců. Přiměl se nashromáždit co nejvíc sil, aby dolezl k Jirovi.

Ležel na zemi, špinavý a nehybný, bez nějakého zjevného zranění. Proč?

Pochopil, když se dostal blíže. Pravá strana Jirovy tváře, ta blíže ke Kenovi, byla celá pokroucená, černá a rudá. Zavál k němu zápach spáleného masa a plastu.

To bylo poslední, co si pamatoval, než ho silné a zkušené ruce zdravotníků vtáhli do sanitky.

 

 

 

Petr se přetočil na bok a přitáhl si peřinu těsněji k tělu, neměl rád, když se probudil do takhle chladného rána. Copak takhle má vypadat probouzení v létě, kruci?

Vybavil si všechnu tu úzkost, která ho provázela ve spánku, strach a bolest. Byl to odporný sen a on byl vážně rád, že už byl pryč. Aniž by rozlepil oči, hmátl vedle sebe, kde by měl odpočívat Jiro, ale jeho ruka projela jen prázdným prostorem. S nespokojeným vydechnutím to tedy zkusil na druhou stranu, ale ani tam neuspěl. Otevřel oči, které mu připadaly, že jsou zalepené, jako vídal u nemocných koťat. Pro jistotu si je protřel. Bolelo to, jako kdyby plakal týden v kuse. Nechápavě se rozhlédl světlou místností.

Tohle nebyl jeho pokoj.

Nebyl to ani Jirův pokoj.

Nebyla to ložnice na chatě a rozhodně to nebyla chatka u kiosku. Chtěl někoho zavolat, ale vydal ze sebe jen bolestivé zachrčení, po kterém se nepříjemně rozkašlal. Co se to dělo? Kde to byl?! Pokoj nevypadal nijak zvlášť zařízeně, ale ohavně zelené lino a prázdná, i když rozestlaná postel jen pár metrů od něj hovořily jasně. Prastará bílá čajová konvice na malém stolku vedle volného lůžka ho nenechala na pochybách. Tohle byla nemocnice.

Takže…

Takže to všechno se stalo? Oheň, kouř, Jiro…

Jiro!

Petr se prudce posadil a spustil nohy na studenou podlahu. Vůbec se mu nelíbilo zjištění, že má na sobě jen klasickou nemocniční košili s uvazováním na zádech. Pevná látka ho nepříjemně dřela do míst, kde ho ještě v noci pálila škvařící se deka. Nehrálo to však roli. Nic z toho.

Potřeboval najít Jira. A Kena s Adamem, samozřejmě, ale hlavně Jira. Pokud tady nebyl nikdo, kdo by mu dokázal říct, co se stalo, potřeboval se dostat jinam.

Přeslechl tiché zavírání dveří.

„Ale, tak mladej už je vzhůru?“ ozval se přátelský, chraptivý hlas staršího muže, až sebou Petr překvapeně trhl. Otočil se a viděl, jak se ode dveří, kterých si předtím nevšiml, kulhavě blíží prošedivělý pán s obvazy kolem krku.

„Snad bys nechtěl někam pláchnout, sestřičky tu kolem tebe skákaly, až jsem ti záviděl,“ pokračoval s úsměvem. Petra to však nezajímalo.

„Potřebuju…“ zasípal. „Potřebuju najít kamarády,“ pokoušel se to muži vysvětlit, ale on jen se stále stejným úsměvem zavrtěl hlavou a u svého lůžka stiskl zvonek na sestřičky.

„Potřebuješ se hlavně dát dohromady,“ napomenul ho. „Až přijde sestřička, určitě ti řekne víc,“ zkusil ho uklidnit mírněji. Petr zaváhal. Byla pravda, že bez mobilu a pomoci někoho z personálu se mu Jiro bude hledat hodně špatně.

Netrvalo to dlouho a do místnosti rázně nakráčela mohutná tmavovláska, s vlasy svázanými do pevného drdolu.

„Pane Komárek, já jsem o tom zbytečném zvonění něco říkala!“ hudrovala, přestože se usmívala.

„Sestři, tentokrát jsem v tom nevinně, hele kdo se probral,“ kývl směrem k Petrově posteli.

Žena ho sjela pohledem a rovnou k němu přistoupila.

„No tys nám dal, kluku. Doktoři si mohli mozky zavařit, aby přišli na to, proč se neprobouzíš,“ remcala, a jako kusem hadru jím hodila na postel tak, aby dopadl na břicho. Bez jakýchkoliv cavyků mu rozevřela nemocničního andělíčka a trhla něčím na jeho zádech. „No, tohle taky vypadá dobře… Dojdu pro primářku, bude tě chtít vidět,“ přitlačila ho zpět do matrace, jako kdyby byl dětská hračka, která ji omrzela.

„Ne!“ přiměl se k prvnímu hlasitějšímu zvuku, který ho bolel až měl pocit, že si něco v hrdle potrhal. Žena se překvapeně zarazila.

„Jiro… Kensuke… Adam… Já… Musím je vidět. Jiro, on… Je zraněný od ohně, potřebuju…“ vydával ze sebe trhaně.

„Potřebuješ se hlavně uzdravit, tak nevymýšlej,“ odbyla ho a vyplula z pokoje jako tanker. Petr zoufale zakňučel. Proč ho nikdo nechápe?! On přece moc dobře věděl, co potřeboval. A nějaké polehávání to tedy rozhodně nebylo. Znovu se posadil, odhodlaný vylézt třeba oknem, pokud to bude nutné.

„Jo tak pán je rebel, to potom jo,“ smál se muž tiše a Petra napadlo, jestli mu bolest v krku stojí za to, aby ho bez pardonů poslal do prdele. Spíš ne. Bosky přešel místnost a opatrně vykoukl dveřmi, kterými předtím přišla sestřička. Chodba zela prázdnotou, ale přímo proti dveřím byla zelená šipka směrující k východu. Chlapec nezaváhal a co nejrychleji se vydal směrem, kterým ukazovala, až bosá chodidla pleskala o lino.

Na konci chodby byly skleněné dveře a za nimi výtah. Viděl vršky stromů, takže byl někde v patře. Jak jen najít Jira? Mohl by sjet dolů a najít nějakou halu. Tam přece bývají směrovky, ne? Nebo by mohl zkusit najít někoho, kdo ho na rozdíl od té panovačné ženské bude brát vážně a pomůže mu. Zkusmo vzal za kliku, aby se ujistil, zda není zamčeno. Šlo to ztuha, ale podvolila se. Hrdý sám na sebe přiskočil k výtahu a stiskl tlačítko.

Uslyšel znepokojené hlasy, které se nesly chodbou. Nejspíš si všimli, že zmizel, nebo pan Komárek vyburcoval personál. Pokud ano, má to u něj ten chlápek jako ve spořitelně. Jen si počkat na úroky, ušklíbl se. Kroky se blížily a Petr v duchu prosil výtah, aby si pospíšil. Konečně se s tichým cinknutím otevřely žluté dveře a on tak mohl nastoupit. Aniž by věnoval pozornost popiskům u tlačítek, stiskl to dolní, nejohmatanější, a držel si palce, aby to stihl.

Měl štěstí. Dveře se zavřely a skrz ten skleněný kousek, který v nich byl, viděl nasupené pohledy několika lidí v bílých mundúrech. Bylo mu to jedno. Mohli se třeba kousnout do zadku, vlastního nebo vzájemně, on potřeboval Jira.

Ozvalo se znovu cinknutí a Petr už chtěl vystoupit, když po něm hmátla ruka v bílém rukávu a necitlivě ho vytáhla na chodbu.

„Jak?“ podivil se jen tiše, při pohledu na sestavu z horního patra.

„Schody, prevíte,“ sykl naštvaně jeden ze zřízenců, zatímco vysoká blondýna si ho se zájmem prohlížela.

„Cos to vymýšlel?“ zeptala se ho žena klidným, příjemným hlasem.

„Prosím…“ pokusil se jí to vysvětlit, i když se bál, že je to jen další předem prohraná bitva.

„Jiro… On mě z toho domu dostal… Potřebuju ho vidět… Nic víc… Prosím,“ upíral na ní oči se vší tou bolestí a touhou znovu spatřit svého milovaného, co právě cítil.

„Jedno nakouknutí by snad vadit nemuselo…“ pronesla zamyšleně a mírně se pousmála nadšení, které ihned rozsvítilo chlapcův obličej. „Leží v jiné budově, budeš potřebovat boty,“ upozornila ho. Petr se překvapeně podíval na své bosé nohy, jako kdyby si do poslední chvíle neuvědomoval chlad pod chodidly a nepříjemné pálení, které mu z nohou vystřelovalo až do kolen. Kde měl asi tak teď vzít boty?

Jeden ze zřízenců mu zezadu něčím narazil do nohou, až se zřítil. Místo na zem však dopadl do černého kolečkového křesla.

„Za utíkání byste ho měla potrestat, ne mu plnit vrtochy,“ bručel muž směrem k vysoké ženě, která se jen zvonivě zasmála.

„Slyšels ho, ne? Chce jen vidět svého zachránce, a pak už bude hodný. Nebo se pletu?“ podívala se na něj zkoumavě. Petr horlivě přikyvoval, dobře si vědom nesouhlasu v přísném pohledu obou zřízenců.

S celou tou pestrou sestavou přejeli malé parkoviště, aby se dostali do další budovy. Žena zřejmě věděla dobře, kam je vede.

„No nekoukej, hrdiny nám sem moc často nevozí, jasně že vím, kde leží,“ mrkla na něj.

Petrovi bušilo srdce jako splašené. Už brzy ho uvidí. Budou spolu. Budou-

Ze dveří, ke kterým právě mířili, vyšel šedovlasý muž v už od pohledu příšerně drahém obleku. Měl hodně podobné rysy jako Jiro, jen jeho pohled byl mnohem tvrdší. Tenhle člověk rozhodně neměl ve tvářích dolíčky, když se usmíval. Nevypadal na někoho, kdo by se za posledních dvacet let usmál víc než dvakrát.

„Ale to je báječná náhoda,“ pozdravila ho žena s úsměvem. „Zrovna k Vašemu synovi vedu tady chlapce, kterého zachránil, a-“ než to stihla doříct, Jirův otec k Petrovi rázně přistoupil a bez sebemenšího zaváhání mu vlepil pořádnou facku.

„Vypadni,“ zasyčel nenávistně. „Zničil jsi mého syna, a ještě máš tu drzost sem přijít?!“ zvyšoval rozčileně hlas. „A vy!“ ukázal obviňujícím ukazováčkem na překvapenou doktorku. „Jak ho sem můžete pustit?! Jiro bude ještě dnes převezen na kliniku v Rakousku. Veškeré dokumenty už jsou u ředitele.“ Muž se znovu s pohrdáním podíval na Petra v kolečkovém křesle, který nedokázal zabránit zrádným slzám, aby mu máčely tváře. „Už mého syna nikdy neuvidíš, o to se postarám,“ prskl na něj jedovatě a se zády rovnými, jako kdyby mu je podpíralo pravítko, zmizel za rohem.

Petr se schoulil do klubíčka na vozíku a začal vzlykat. Tohle se přece nemohlo stát. Ne, ne takhle. Ne teď. On o Jira přece nepřijde. To nejde. To nemůžou!

Cítil, jak se vozík dal do pohybu a míří znovu pryč od pokoje, kde byl Jiro. Byl blízko, tak blizoučko…! Jako kdyby vycítil jeho myšlenky, stiskl mu zřízenec bolestivě útlé rameno.

„Ani na to nemysli. Jestli si to rodina nepřeje, tak neexistuje cesta, jak tě tam dostat,“ napomenul ho a Petr se rozplakal ještě víc. „Neříkal jsem to? Vůbec jsme ho neměli brát ven,“ neodpustil si ještě rýpnutí směrem k blondýně.

„Zmlkni laskavě,“ zavrčela na něj, pohled upřený na utrápené zrzavé klubíčko. V hlavě jí běželo hned několik možných scénářů, které mohly vyvolat takovouhle reakci mužova otce, a jeden byl nepravděpodobnější než druhý. V každém případě to znamenalo, že ten chlapec bude potřebovat léky na zklidnění.

Hodně léků.