Petra po celé délce páteře něco lehce zašimralo. S tichounkým zamručením se ošil, pocit se však dostavil znovu, tentokrát doplněný o téměř bezhlasné zasmání. Chlapec si uvědomil kde a s kým je. Pomalu otočil obličej k usměvavému muži po svém boku.

„Dobré ráno,“ špitl spokojeně. Zbožňoval, když se mohl probouzet vedle Jira.

„Tobě také,“ odpověděl mu spánkem ochraptělým hlasem jeho přítel. Mírně se nad něj naklonil a vtiskl mu cudnou pusu na koutek úst. Petr nedokázal potlačit zachichotání. Přišlo mu to tak… Dokonalé.

„Nemáš kocovinu?“ zašeptal Jiro s úsměvem.

„Víš moc dobře, že jsem vůbec nepil,“ ušklíbl se chlapec. „A ty? Tepe ti v hlavě nezbedný kováříček?“

„Vážně si chceš promluvit o tom, kde všude mi tepe?“ přimhouřil Jiro škádlivě oči. Petr se začervenal a lehce ho plesknul po odhaleném hrudníku.

„Jsi nemožný čuně,“ smál se tiše. Jiro se zatvářil ublíženě.

„Skřítku, celou noc se ke mně tiskneš tím svým výstavním zadkem, a přesto jsem se ovládl. Jestli něco jsem, tak světec,“ opravil mladíkovo tvrzení.

„Oh, tak svatý Jiro, hm? Nedrželi světci celibát?“ bavil se Petr a schválně se k černovlasému muži přitulil tak, aby si mohl stehno přehodit přes jeho boky, kde se natiskl na jeho ranní erekci.

„Ti chytří ne,“ odbyl ho Jiro se smíchem. Jednou rukou mu stiskl zadeček a druhou jeho stehno přitiskl pevněji ke svému rozkroku. „Možná se nechali sežrat lvem, probodnout nebo upálit, ale napřed vždycky uspokojili všechny své tělesné potřeby. Víš jak, pro jistotu.“

„Nejsem si jistej, jestli nás to ve škole učili takhle,“ dusil smích Petr.

„No, tak by ale rozhodně měli,“ zakroužil Jiro boky smyslně a přiměl tak zrzečka tiše zakňučet. Z postele pod nimi se ozvalo zasténání.

„Ema?“ podivil se Petr tiše.

„Ta šla ven hned, jak se začalo rozednívat. Nejspíš má dost o čem přemýšlet,“ odpověděl Jiro stejně hlasitě. Petr se prudce nadechl. Takže to pod nimi leží jen Milan.

Jestli si myslí, že bude skuhrat bolestí, aby si vydobyl nějaký soucit, tak se teda šeredně plete! problesklo chlapci hlavou.

Bez ohledu na Jirovo zklamané vydechnutí se vytáhl do sedu a zkontroloval, kolik je hodin. Půl osmé, tedy čas připravovat kiosek.

Natáhl se do skříně pro oblečení a schválně se pohyboval tak, aby stařičké palandy co možná nejvíc vrzaly. Oblečený seskočil dolů a podíval se, proč ho Jiro nenásleduje. Ten jen bezradně ukázal napřed na své oblečení, přehozené dole přes židli, a pak na svůj rozkrok, kde rozhodně bylo na co se dívat. Petr mu se spokojeným výrazem podal kalhoty a vyšel ven. Chtěl najít Emu a ujistit se, že je v pořádku.

Jiro nad svým škodolibým skřítkem jen zakroutil hlavou. Kdyby Ken a ten jeho kolonát neokupovali chatu, mohli si s Petrem užít mnohem zajímavější ráno. Seskočil z patrové postele a bez slitování silně zatáhl Milana za lýtko, trčící mu mimo prostory lůžka.

„Přestaň se tvářit jako největší chudinka a pohni zadkem,“ řekl mu autoritativně.

„Jdi do prdele,“ zaskuhral Milan. Jiro se chladně usmál. Přesně jak si myslel, mladík spánek jen předstíral.

„Mám to v plánu, ale to nijak nesouvisí s tím, že po tom, cos včera předváděl, fakt nemáš nárok na žádnej volnej režim. Koukej se zvednout a jít něco dělat.“ Tentokrát Milan jen cosi nesrozumitelného zabručel. Jiro si odfrkl a vyšel z chatky, aby se podíval, kam se mu ztratil jeho zrzeček.

 

„Fíha, ty vypadáš,“ povzdychl si Petr, když Emu našel v kiosku, plně připraveném k provozu.

„Tak dík,“ uchechtla se dívka smutně. Červené oči a oteklá tvář jasně vypovídaly o tom, že velkou část noci nejspíš proplakala.

„Víš, že jsem to tak-“ zvuk kamarádčina telefonu utnul Petrovu omluvu. Dívka hovor ihned přijala.

„Mami? Ne. V pohodě. Jasně. Zvládáme. To nemyslíš… Jak jako pochopí?! Slíbila jsem mu to! To nemůžu udělat, mami, není to vůči němu… Ale… Hm. Jasně.“

Petr se zatajeným dechem sledoval brunetku telefonovat.

„Sakra, to mi fakt chybělo ke štěstí,“ zavrčela a odhodila telefon na stůl. Sedla si na židli a ukryla obličej v dlaních. „Co mám dělat?“ zasténala zlomeným hlasem.

„Stalo se něco?“ sedl si k ní drobný chlapec na bobek.

„Jo. Od zítřka hlásej ochlazení až do konce měsíce. Máma tvrdí, že tři tu bejt nemusíme,“ řekla tiše. Petr pochopil. Znamenalo to, že buď on nebo Milan budou muset jet domů.

„Mám si jít zabalit?“ ujišťoval se tiše.

„Ne!“ vyhrkla Ema. „Nebo… Možná jo, já… Nevím. Je možný, že Milan odjede ještě dneska.“

„Ty to s ním ukončíš?“ zalapal po dechu Petr nevěřícně.

„Nevím. Miluju ho, ale tohle fakt přehnal. Já… Celou noc jsem nemohla spát. Pořád jsem na to myslela. Jasně že vím, že to se mnou nemá jednoduchý, ale já se fakt snažím, víš? A to co řekl… Já už se takhle cítit nikdy nechci, Petí,“ podívala se chlapci do šedomodrých očí prosebně. Věděla, že on ji pochopí.

„Tak jaký je plán?“ stiskl jí ruku, aby vyjádřil, že stojí při ní.

„Nechtěli byste… Nechtěli byste třeba na půl dne někam jít? Víš… Ty a Jiro. Já bych se to zatím s Milanem pokusila probrat, a…“

„To není dobrej nápad,“ zarazil ji Petr. „Když budete tady, nejspíš to skončí tím, že celej den odmakáte vedle sebe, aniž byste si promluvili. Myslím, že to spíš vy dva byste měli jít někam na oběd, a v klidu to zkusit vyřešit.“

„Jenže to nejde,“ vydechla Ema. Věděla, že kiosek nesmí opustit ani na pět minut, natož na půl dne. „Musím tu být.“

„No… A tak co kdybyste si prostě ten poslední teplej den užili tady, u vody? Já to ve stánku zvládnu, a kdyžtak mi Jiro pomůže… Možná by mohl i Ken…“

„Pochybuju, že mají zdravotní průkaz,“ zabručela Ema, i když se jí ten nápad líbil.

„No tak nebudou sahat na žádný jídlo, a jen obsluhovat kasu, no…“ nevzdával se chlapec.

„A… Tobě by to nevadilo? Ani Jirovi?“ ujišťovala se Ema.

„To už nech na mě,“ zazubil se na ni Petr.

 

 

O dvě hodiny později už Petr mával kamarádce, která napjatě odcházela s Milanem na pláž. Jiro se zašel na chatu převléknout, a když se vracel, byl s ním i Ken s Adamem. K Petrovu překvapení měl Adamův otec restauraci, kde mu občas vypomáhal v kuchyni, a tak jako jediný krom zrzečka měl i doklad, že smí manipulovat s potravinami. Petra by nikdy nenapadlo, jaká bude legrace, když se všichni natěsnají do kiosku.

Ken měl hned u vchodu připravené lehátko, na kterém se mohl slunit a vtipkovat s Adamem zároveň. Petr s Jirem nejednou museli ustat v činnosti, aby se mohli pořádně vysmát. Kdo je poslouchal, nikdy by nehádal, že jsou tam nejstarší, byli jako dvě puberťačky a přitom to působilo jako láskyplné pošťuchování dlouholetého páru. Petr občas Jira přistihl, jak na svého staršího bratra zamyšleně hledí, s mírným úsměvem na rtech.

„Petře?“ zavolal si Kensuke chlapce k sobě. Ten dočepoval kelímek malinovky pro zhruba čtrnáctiletou dívku a přispěchal k němu.

„Copak?“ svezl se na bobek a podepřel si hlavu, odhodlaný využít tu malou chviličku odpočinku, kterou tím získal.

„Jak to tady máš, jsi placenej od hodiny, nebo na procenta z prodeje?“ zeptal se černovlasý muž zamyšleně.

„Na procenta, proč?“

„Takže když se prodá víc než obvykle, tak dostaneš větší výplatu?“ zajiskřilo Kenovi v očích pobaveně.

„No, teoreticky jo…“ snažil se chlapec pochopit, kam tím míří.

„Nepřijde ti, že jsou tu dneska trochu jiní zákazníci, než obvykle?“ zdvihl ležící muž obočí, aniž by uhnul pohledem ze zástupu lidí, čekajících na obsloužení.

„No… Je pravda, že je tu dneska větší poptávka po malinovce a kofole, než obvykle, ale…“ zamyslel se Petr a po Kenově vzoru se zadíval na frontu. Krom dvou pupkatých tatíků ji tvořily převážně mladé dívky, které si čekání krátily stydlivými úsměvy a pohledy na Adama a Jira, pohybující se po prostoru kiosku. Hlasitě polkl. „To si děláš…“

„Nešil,“ zasmál se Ken tiše. „Naopak, měl bys toho využít,“ radil mu spiklenecky.

„Jak jako využít?“ tápal mladík.

„Adame, mohl by sis sundat tričko?“ zahulákal Ken na svalovce, aniž by se obtěžoval zvednout z lehátka. Muž se zastavil uprostřed pohybu a otočil se celým tělem ke Kenovi.

„Už zase?“ věnoval mu smyslný úsměv. „Pak kdo je tady úchyl,“ bavil se tmavovlasý vousáč.

„Nemel a svlíkej,“ protočil Ken oči. Adam ho k Petrovu překvapení poslechl a odhalil tak vypracovaný hrudník.

„Sleduj,“ špitl Ken k Petrovi a kývl hlavou na dívky u kiosku. A Petr si raději skousl ret, aby nevyprskl smíchy. Některé dívenky vypadaly, že je skolil prudký úžeh, jak byly červené. Jedna dokonce rychle gestikulovala na své kamarádky, aby pospíchaly k ní.

„Jiro, ty taky!“ houkl pobavený Ken na svého bratra. Ten se však zamračil a vykročil k nim.

„Snažíš se tu z toho udělat topless bar, Kene?“ opřel se ramenem o futra dveří a založil si ruce na hrudi.

„Věděl jsi, že čím víc toho prodáte, tím lepší bude mít tady koloušek výplatu?“ zamrkal Ken na bratra nevinně. Jiro se uchechtl a vykročil ven.

„Kuplířství?“ zasmál se a pohladil svého chlapce po ryšavých vlasech. „Vážně bys mě takhle prodával, skřítku?“ zabroukal tiše.

„Já… Jasně, že ne…“ zrudnul hoch do odstínu ne nepodobného dívkám, ze kterých měl ještě před okamžikem sám legraci.

„Jen se ti stydí přiznat, že by se taky rád koukal,“ zahučel Ken otráveně. Nelíbilo se mu, že se bráška pokouší kazit legraci.

„Opravdu?“ sklonil se Jiro k Petrovi a lehce se nosem otřel o ten chlapcův pihovatý. „Ale je ti jasné, že by mě všichni ti lidé mohli okukovat? Myslel jsem, že ti to vadí…“ dýchl mu jemně na krk.

„Kdybych… Kdybych byl u toho… A… A mohl se tě třeba občas dotknout, tak…“ dostával ze sebe Petr pracně. Cítil, jak se mu z blízkosti Jirova těla zrychluje dech.

„Tak občas, hm?“ rozesmál se Jiro. Se spokojeným úsměvem se narovnal a znovu se vrátil do kiosku, kde se naklonil k Adamovi a něco mu tiše řekl. Ken i Petr viděli, jak se vysoký muž usmál a nebezpečně mu zajiskřilo v očích. Cosi Jirovi odpověděl a vyšel ven. Petr se narovnal a o krok ustoupil, aby mu uvolnil místo hned u Kena.

„Tak ty se tu prý nudíš a vymýšlíš kraviny, princezno. Měl bych tě nějak… zaměstnat?“ provokoval ho hlubokým hlasem. Petr usoudil, že to je pro něj jasný signál, aby vyklidil pole úplně. Než se otočil, neunikl mu vražedný pohled, kterým Ken Jira počastoval. Jiro si však jen s širokým úsměvem jedním tahem přetáhl tričko přes hlavu, což Petrovi přesměrovalo myšlenky na kilometry od dvojice, která se nenápadně vzdalovala od kiosku.

Petra by nenapadlo, jak náročné bude pracovat vedle Jira. Muž vtipkoval se zákazníky, pracoval efektivně a kdykoliv mohl, skrytě se zrzka dotýkal. Nenápadné pohlazení u ledničky, jemné natisknutí na chlapcovy boky, když se přes něj natahoval na horní polici… A to vše doplněné o výhled na jeho vypracovaný hrudník. Lepší už to být nemohlo.

Po necelé hodině se k nim přidal i Adam, tentokrát bez Kena. Na Jirův tázavý pohled jen zamumlal cosi o tom, že se Ken potřebuje trochu vyspat. Petr zrudnul a Jiro se tiše zasmál, načež Adama přátelsky poplácal po rameni.

Den utíkal závratnou rychlostí, a Petr úplně vypustil z hlavy všechny starosti. Tedy, dokud neviděl, jak se ke kiosku v podvečer blíží známý pár, vedoucí se za ruce. Nebylo pochyb o tom, že Ema Milanovi odpustila.

„Tak jak to tady zvládáte?“ vyzvídala s širokým úsměvem.

„Jdeš právě včas,“ usmál se na ni Petr široce. „Bude potřeba doplnit nealko, pomalu nám dochází.“

„Jak to, vždyť tu bylo…“ nechápala brunetka. Pak si ovšem všimla dvou Petrových polonahých pomocníků. „Jo takhle,“ vyprskla smíchy. „S tím jsme měli asi přijít už od prvního dne,“ culila se a pohledem bezostyšně přejížděla oba muže.

„To je trochu laciný, nezdá se ti?“ zašklebil se Milan, který se jí objevil v zádech. Pohled na obsluhu kiosku mu očividně nedělal dobře. Ema ho vzala za ruku a odvedla do chatky, něco mu přitom naléhavě vysvětlovala. Petr netušil co, protože fronta u kiosku snad neměla konec. Vždycky, když už to vypadalo, že si všichni chvilku oddychnout, zástup se znovu objevil v plné síle.

Po chvíli se Ema vrátila, tentokrát už bez Milana. Vypadala spokojeně, což Petra jen utvrdilo v jeho odhadu situace.

„Hádám, že si můžu jít sbalit,“ usmál se nevesele. Ne že by své kamarádce tolik přál rozchod – což tedy minimálně jedna jeho část dělala, ale peníze z téhle brigády by se mu opravdu hodily a pochyboval, že takhle narychlo sežene něco jiného.

„Jak sbalit?“ zarazil se Jiro. „Bylo to na dva týdny, ne?“

„Jo, ale od zítra se má ochladit. Nebudou tu lidi, a tím pádem ani důvod, abych tu byl já…“ vysvětloval Petr.

„No, ale přece jste se na něčem dohodli, ne? Bez ohledu na počasí, prostě-“ rozhořčení černovlasého muže zarazila zrzečkova dlaň, přitisknutá na jeho ústa.

„Neřeš to, ano?“ usmál se na Jira Petr jemně. Ten však nevypadal, že by nedodržení dohody hodlal jen tak přejít. „Nebo ti vadí, že na tebe budu mít o tolik víc času?“ přisadil si chlapec.

„Ty malej manipulátore,“ chytil muž chlapce do náruče a přitiskl ho na sebe. „Je ti jasný, že moc dobře vím, co tím sleduješ?“

„Jo,“ kývl mladík hlavou a objal ho kolem pasu. „Ale hlavní je, že to funguje.“ Jiro se rozesmál, na takový argument neměl odpověď.

„Takže padla?“ ujišťoval se ještě Adam, zatímco si oblékal tričko a kontroloval kapsy, jestli na nic nezapomněl.

„Padla, díky za pomoc,“ odsouhlasila mu to Ema. Adam vyrazil směrem k chatě, kde zanechal vyčerpaného Kena. „Petí,“ otočila se na svého kamaráda, „já vím, že to není fér, ale…“

„Nech toho,“ zastavil ji. „Potřebujete klid, abyste to rozsekli. Já to chápu. A dokud bych tu byl, jen by ho to dráždilo.“ Ema se na něj vděčně usmála.

„Takže žádný počasí, vzdal ses brigády, aby se Milánek přestal chovat jako kretén,“ syčel Jiro o pár minut později v chatce, kde si Petr balil svoje věci.

„I tak by se to dalo říct,“ zamumlal nesoustředěně mladík, protože se mu nedařilo najít druhou ponožku z páru.

„Nechápu, že to Emě není hloupý,“ povzdechl si Jiro rezignovaně. Nedokázal se přimět ani k tomu, aby s dívkou v tomhle ohledu soucítil.

„Proč by mělo? Ona za to nemůže, dostala od rodičů nařízeno, že jeden z nás má jet domů. Nenadělá s tím ani prd,“ omlouval Petr kamarádku.

„Hm,“ zabručel Jiro a dál se v tom pitvat nehodlal. Dráždilo ho, jak s Petrem jeho přátelé zachází. „Co vlastně budeš dělat teď?“ pokusil se odvést téma na bezpečnější kolej.

„Vlastně nevím,“ přiznal Petr, ale balil si dál.

„Jak jako nevíš?“ podivil se Jiro.

„No nevím. Mám prostě totální volno. Ty snad máš nějaké návrhy?“ zazubil se chlapec.

„Hmm… Já jdu do práce až za týden… Rodině jsem nahlásil, že jsem do neděle na chatě, takže… Co kdybychom ten zbytek týdne strávili spolu tady?“ pousmál se Jiro. V hlavě už se viděl, jak po chlapcově boku každou noc usíná a ráno se budí s jeho drobným tělem v objetí. Vlastně to byla hodně lákavá představa. Dokonce natolik, až si na okamžik musel urovnat kraťasy v rozkroku.

„Myslel jsem si, že bys mohl říct něco podobného,“ bavil se Petr. „Chytej,“ hodil po Jirovi bílým medvědem. Ten si ho nechápavě prohlížel.

„No co, z nějakýho důvodu se mi prostě nevejde do batohu, a do igelitky k botám nebo špinavému prádlu ho dávat nebudu,“ hájil se hoch. Společně vyšli z chatky. Petr se ještě ujistil, že ji pořádně zamkl a šel vrátit klíček na jeho místo.

„Petře?“ div do něj nevrazil překvapený Milan. „Ty… Někam jedeš?“

„Ne, ale končím tady. Dál to budete muset s Emou zvládnout sami,“ usmál se na něj chlapec přátelsky.

„Ty… Něco se stalo? Nebo ten tvůj tě donutil?!“ začínal se brýlatý mladík ztrácet ve vlastní fantazii. Jiro zatnul zuby a stoupl si blíže ke svému skřítkovi. Jestli chce ten hnědovlasý idiot na rozloučenou ještě třeba přerazit nos, hodlal mu vyhovět.

„Ne, nic takovýho. Prostě jsem dostal výpověď, no. Takže už mě tu uvidíte maximálně jako zákazníka,“ zářil Petr, zatímco uklízel klíček a na rozloučenou mávl Emě, která právě točila další pivo.

Jo, jako kdyby byla šance, že dovolím, aby ses k němu za těch pár dní přiblížil na míň jak sto metrů, pomyslel si Jiro a snažil se tvářit co možná nejméně násilnicky. Příliš se mu to nedařilo, jak mu napověděl Milanův výraz.

 

Na Jirovu chatu dorazili oba rozesmátí a spokojení, ale hned mezi dveřmi je zarazil výhrůžně se tvářící Adam.

„Nemůžete to ztlumit? Ken ještě spí,“ napomínal je.

„Jo, čípak je to asi vina,“ odtušil Jiro a s klidem se kolem statného muže prosmýkl do domu. Adam ho propaloval pohledem, ale neřekl nic, a tak Jiro i s Petrem donesli chlapcovy věci do ložnice, ve které se nedávno Petr probudil.

„A kde je Ken?“ divil se hoch.

„V druhé ložnici, přes chodbu,“ vysvětlil Jiro a otevřel jednu z šatních skříní. Chvíli v ní cosi rovnal, až nakonec ukázal Petrovi dvě zcela volné police, kam si mohl dát věci. Chlapec se na něj vděčně usmál. Připadal si, jako kdyby byl na táboře.

A Jiro byl ten nejžhavější vedoucí, jakého si mohl přát.