Ukázalo se, že myšlenka komorního vítání prázdnin neměla moc úspěch. To, co původně začalo jako pár piv mezi přáteli, se rychle zvrhlo v akci pro téměř padesát lidí. Krom omladiny z pláže se připojilo i několik vrstevníků z blízké vesnice. Po chvíli a blíže neurčitelném množství alkoholu by nikdo nehádal, že se mladí lidé ještě odpoledne povětšinou ani neznali. Hudba hrála, tančilo se, povídalo a pilo. Hodně pilo. K Petrově překvapení to vypadalo, že největší kocovinu zítra sklidí Milan, který do sebe lil v podstatě všechno, co se mu dostalo pod ruku. Ema se nabídla, že obstará pípu, dokud se nedočepuje sud a pak kiosek prostě zavře. Neměli povoleno prodávat v nočních hodinách, a dívka nechtěla riskovat průšvih. 

Její obavy se ukázaly oprávněnými, když se ze stínů lesíka vynořila dvojice policistů, svítících si na cestu baterkami. Skupinka lidí rázem ustrnula v pohybu. Nebyli tak otrlí ani opilí, aby to přebilo respekt k uniformovaným mužům.

Ema, která ještě pohledem zkontrolovala, že kiosek před pár minutami opravdu pečlivě zabednila, se k nim vydala s nejistým úsměvem na rtech. Petr už se zvedal, že půjde s ní, ale Jiro ho přidržel na provizorní lavičce po svém boku. Petr na něj nesouhlasně pohlédl.

„Nepleť se tam. Ona je tady za to zodpovědná. Je plnoletá a její rodiče jí určitě řekli, co a jak,“ vysvětloval muž chlapci. Petrovi se to nelíbilo, ale musel uznat, že měl Jiro pravdu.

Po chvilce se muži zákona otočili a znovu se ztratili ve tmě. Ema se otočila k ohni a pobledlou tvář jí překryl šedý stín. Sevřela ruce v pěst a rázným krokem se vydala k zásuvce, dodávající elektřinu pro hudbu. Bez zaváhání kabel vytrhla a odhodila.

Otočila se na ni slušná řádka naštvaných a otrávených pohledů.

„Ve vesnici si stěžují, že jsme tu hluční. Nemáme na nějakou noční akci povolení, a pokud se sem budou ti policajti muset vracet, tak prý zkontrolují, jestli tu není i někdo pod 18, kdo chlastá. A já si za vaši blbost sednout nepůjdu,“ řekla pevným hlasem.

„To můžou?“ špitl zrzeček k muži po svém boku.

„Jasně že ne, nejspíš ji jen chtěli postrašit,“ odpověděl mu Jiro tiše. „Ale podívej,“ ukázal na malé skupinky lidí, které se pomalu zvedaly k otrávenému odchodu. „Čím dřív to tu rozpustí, tím dřív půjdeme spát,“ zatvářil se spokojeně.

„Ty jsi už unavený?“ podivil se hoch a Jiro málem vyprskl smíchy. Věnoval chlapci dlouhý, smyslný pohled. Hoch se začal červenat a rychle uhnul očima kamsi mezi stromy. To černovlasého muže pobavilo ještě víc.

Společnost se nakonec opravdu téměř rozešla, zůstalo jen kolem patnácti lidí. K Petrově nelibosti mezi nimi byly i tři dívky z odpoledne. A i když blondýnka vypadala, že se k Jirovi už nepřiblíží, byl by raději, kdyby všechny zmizely ve tmě spolu s ostatními. Takhle si ten zbyteček, který někdo nazval zdravým jádrem, posedal kolem ohně a bavil se dál. Petr samozřejmě měl své místo jen kousíček od Jira, vedle nich pak z jedné strany seděl Adam s Kenem, jakási cizí zamilovaná dvojice, několik nových tváří, Milan s lahví jakési čiré tekutiny a vedle něj seděla Monika a její kamarádky. Emě se tenhle stav zřejmě moc nelíbil, a tak si rychle přitáhla malý polštářek mezi Milana a dívky.

„Není to sranda, jak se vždycky najde někdo, kdo všechno posere?“ zahuhlal Milan od své lahve. Ema na něj překvapeně pohlédla, ale on se mračil přes plameny na Jira.

„Tak se na to nesmíš dívat,“ namítla jedna z brunetek. Verča, jestli se Petr dobře pamatoval. „Prostě je to jen změna plánů, no. Třeba to takhle bude lepší…“ doplnila v naivní představě, že vysoký mladík mluví o zásahu policie.

„Jo,“ promluvil Ken, který se Milovým stavem očividně dost bavil. „Třeba je to znamení od vyšší moci, že to tak prostě bejt nemělo a není dobrej nápad to hrotit,“ uchechtl se škodolibě.

„Kene…“ zabručel Jiro na bratra. Nechtěl, aby byly jeho narážky zase až tak průhledné.

„Ty… Ty se fakt tak jmenuješ?“ pokusil se Milan na Kensukeho zaostřit. „Jako… Zabili Kennyho?“ uchechtl se opilecky.

„South Park? Vážně? Na nic lepšího se nezmůžeš?“ protočil Ken očima. Adam se po jeho boku uchechtl, čímž na sebe strhl pozornost brýlatého mladíka.

„Hele, ty… Ty seš taky striptér?“ zavolal na něj Milan.

„Ne, já jsem revizor,“ odpověděl mu Adam hlubokým, klidným hlasem. Z jeho pohledu však čišel chlad. Atmosféra kolem ohně zhoustla. Lidé se pomalu začali loučit a odcházet, bylo jim jasné, že tohle nemůže dopadnout dobře. Těch pár, co tam zůstalo, chtělo nejspíš vidět právě to.

„Ty vole, to je snad ještě horší,“ zachechtal se Milan a zakymácel se. „To jste fakt dvojka.“

„Oni spolu to… Chodí?“ drkla do Petra nenápadně Lucka, jedna z trojice dívek, které seděly mezi Petrem a Emou s Milanem.

„No…“ zaváhal Petr. Do toho, co bylo mezi Adamem a Kenem neviděl, a nechtěl nikam strkat nos.

„Už to tak vypadá,“ řekl Adam pevně, bez ohledu na reakce dívek, které okamžitě daly hlavy dohromady.

„Milane… Milane, dost. Pojď si lehnout… Jsi opilý, nevíš, co říkáš…“ snažila se ho Ema vemlouvavým hlasem dostat od ohně, vděčná za trpělivost Jirova bratra i jeho přítele.

„Jasně že vím. Se stačí podívat, ne?“ setřásl její ruku. „Jen mi není jasný, jak spolu šukaj,“ uchechtl se tentokrát zle. „Podívej na ně… Ho nešuká, si ho prostě navlíkne na péro…“

Jiro zaskřípal zuby a Petr zalapal po dechu. Napadlo ho, jestli se Milan pokouší o sebevraždu, protože Adam vypadal, že jestli po něm hmátne, bude přítel jeho nejlepší kamarádky mrtev, než dopadne na zem.

„Milane!“ okřikla ho Ema, která se za něj snad poprvé opravdu styděla. „Do toho je ti hovno!“

„Ne, tobě je do toho hovno,“ otočil se jejím směrem. „Nemáš právo mě takhle buzerovat. Chováš se hůř, jak moje matka. Co matka, dozorce. Bachař. Nemůžu se pomalu ani vysrat, abys mi nestála za zadkem. Nech. Mě. Dejchat.“ Z Milanova hlasu čišela téměř nenávist, když se pak znovu hluboce napil z lahve a zahleděl se do plamenů.

Emě unikl vzlyk. Rychle si překryla ústa rukou a s pláčem vyběhla směrem k jejich provizorní ložnici.

„Jdu za ní,“ vykroutil se Petr Jirovi. Tomu se zrzečka nechtělo pouštět, ale pokud měl pod dohledem Milana, mělo by všechno být v pohodě. Neochotně tedy kývl.

Petr opatrně otevřel dveře jejich chatky. Byla tam tma, a tak se natáhl po vypínači. Jedna stařičká žárovka osvětlila nevelký prostor. Ema ležela na dolních postelích, tvář zabořenou v dece a plakala.

„Emi…“ oslovil ji Petr tiše a sedl si vedle ní. Automaticky ji začal hladit po zádech. „Bude dobře… On se z toho vyspí, a ráno se ti omluví, uvidíš…“ snažil se ji utěšit.

„Ne-neomluví,“ zavzlykala brunetka. „Po-poslední dobou je takovej pořád,“ vyrážela ze sebe přerývaně.

„Mám mu rozbít hubu? Protože jestli jo, stačí říct, a já…“ rozohnil se chlapec, což Emu jako vždy rozesmálo, bez ohledu na to, jak mizerně se cítila.

„Nemusíš,“ zdvihla se trochu do sedu a Petr si ji okamžitě přitáhl do objetí. „Ale kdyby ses zmínil třeba Jirovi… Nebo tomu obrovi…“ uchechtla se mezi vzlyky.

„No, Adam nejspíš na moji žádost čekat nebude,“ zamyslel se Petr, když si vybavil předchozí diskuzi. „Za ty kecy by si to fakt zasloužil. Nepřijde ti, že se začal chovat fakt jako mamlas?“

Ema si otřela uslzené oči. Kvůli Milanovi už se toho naplakala za poslední dva měsíce víc, než za celý život. Mluvit ale pomáhalo.

„Je takovej od doby, co sis začal s Jirem,“ řekla svému kamarádovi upřímně. Nebyla hloupá, dokázala si spočítat jedna a jedna.

„Ale proč? Víš sama, že mezi námi vlastně nikdy k ničemu nedošlo, a navíc… Vždyť to bylo v podstatě ve středověku!“ divil se chlapec.

„To sice jo, ale… Najednou už jsi nebyl ten roztomilý chudáček, který si po rozchodu s Milanem nemohl nikoho najít. Nejspíš sis toho nevšiml, ale od doby, co jste s tím sexy podnikatelem spolu, tak ses dost změnil. Jsi… Sebevědomější. Jistější. A taky… Taky tak trochu svítíš jak sluníčko,“ usmála se na něj smutně. „Myslím, že to ho na tom štve nejvíc. Že jsi šťastnej s někým jiným.“

„Emi…“ vydechl Petr a cítil, jak se mu do očí tlačí slzy. „Ty si zasloužíš někoho lepšího, než je Milan.“

„Já vím,“ překvapila ho dívka pevným hlasem. „Jenže… Co mám dělat, když ho stejně miluju?“ doplnila už tišeji a znovu se rozplakala. Petrovi jí bylo hrozně líto. Věděl, jak moc jí na jejím příteli záleží. Ema byla vždycky ten typ, co šel do vztahu po hlavě a dal mu všechno, co měl, aniž by se díval napravo nebo nalevo. A Milan toho zřejmě dost zneužíval. Jediné, co teď mohl jako její kamarád udělat, bylo tiše ji držet v náruči a čekat, až se vypláče.

 

Mezitím u ohně stále panovala napjatá atmosféra. Milan klimbal při pohledu do plamenů a zbytek se tiše bavil mezi sebou. Ta přátelská a spokojená atmosféra byla nenávratně pryč.

„Co ten byt?“ drcnul Jiro kolenem do Kena, sedícího vedle něj.

„Byt super, přesně jako na fotkách. Škoda, že tam taky nebylo vidět, jaká je ten barák ruina. Interiér sice super, a barák stavěla snad ještě kněžna Libuše. Do pár let ho čeká buď sakra velká rekonstrukce, nebo demolice,“ popisoval Ken bratrovi dojmy z bytu, který šel místo něj obhlédnout.

„Dík, žes to vzal za mě,“ věnoval mu Jiro vděčný, poloviční úsměv.

„V pohodě. Jen mě zarazilo, kde to bylo. Čekal bych, že budeš hledat něco blíž Petrově škole nebo tak… Aby to neměl koloušek daleko,“ zazubil se Ken. Překvapil ho Jirův vážný výraz.

„Ne že bych nad tím neuvažoval,“ řekl tiše a natáhl se pro bratrův kelímek s pivem, ze kterého upil, než mu jej vrátil. „Ale… Je mu sedmnáct, Kene. Je tak strašně mladej a nezkušenej… Může se to kdykoliv podělat. Stačí, aby ve škole potkal kluka svýho věku, se kterým si bude rozumět. Navíc… Známe se chvíli. Třeba jednou, když to bude klapat, budu hledat domek někde, aby to měl blízko k mámě, ale zatím… Zatím je na to prostě ještě brzo.“

„No…“ zatvářil se uznale Kensuke, „nečekal jsem, že když jde o Petra, dokážeš uvažovat taky hlavou.“

„Tak to dík,“ odfrkl si Jiro pobaveně. Zadíval se do uklidňující záře plamenů. Hlavou se mu honily myšlenky na budoucnost, zcela vypnul vnímání okolního prostředí.

Po chvíli si uvědomil, že už je Petr pryč celkem dlouho. Většina lidí od ohniště už odešla. Ken seděl opřený o Adamovo silné rameno, Milan se napůl sesul k zemi, když usnul, a trojice značně alkoholem posilněných dívek se o něčem tiše dohadovala. Nikdo další nezůstal. Už se chtěl zvednout a jít Petra hledat, když ho překvapila Lucka, dívka, která ho odpoledne lákala ke karetním hrám. Za Moničina pochybovačného a Veroničina nesouhlasného pohledu se postavila, a snažila se kolem něj projít v těsné blízkosti. Jiro pokrčil do té doby natažené nohy, aby jí umožnil volný průchod, i když mu nebylo jasné, kam se pokouší dostat. Dívka však i přesto dokázala nějak zakopnout a přistát Jirovi na klíně.

„Ježíš promiň,“ špitla s úsměvem, který nebyl ani trochu omluvný. Kdyby teď černovlasý muž zvedl hlavu, pravděpodobně by ji shodil ze svých nohou. Okamžitě. Kousek od ohně totiž stál jeho zrzeček a brunetku vraždil pohledem.

Petr společně s Emou vyšel ven, aby zkontrolovali, jak je na tom Milan. Pokud už byl mimo – což bylo velmi pravděpodobné – plánovali ho dotáhnout do chatky, aby se mohl vyspat. Co však nečekal, byla dívka, okázale se hroutící mezi stehna jeho přítele. V tu chvíli zapomněl na Emu i celého Milana. Zhluboka se nadechl a rázně vykročil.

„Myslím, že už půjdeme na chatu,“ vyhrkl Ken pobaveně a rychle se zvedal, Adama tahajíc s sebou nahoru.

„Co?“ otočil se k němu Jiro nechápavě. Pak mu však secvaklo, že oba budou nejspíš potřebovat někde přespat. „Jasně, uvidíme se ráno,“ dodal a znovu se zadíval na dívku, pohodlně si hovící u něj na klíně. Ta na něj jen nevinně zamrkala.

„Dovolíš?“ ozval se nepříjemný hlas nad nimi. Lucka překvapeně vzhlédla a maličko se posunula, aby Petr mohl projít kolem. Ten se však nehnul z místa.

„Mohla by ses posunout?“ oslovil ji znovu, ještě ledovějším hlasem. Brunetka se nechápavě podívala na drobného zrzka a pak zpět na Jira.

„Co mu vadí?“ zeptala se tiše, aniž by se ze svého místa plánovala posunout.

„Sedíš na jeho místě,“ zazubil se na ni Jiro pobaveně.

„Ale…“ nechápala. Pak jí konečně do alkoholem zmámené mysli pronikl tichý smích jejích kamarádek. „Oh. Aha… Jo. Promiň,“ koktala, tvář zrudlou rozpaky. S elegancí žirafy na bruslích se zvedla na nohy a rychle zapadla mezi svoje kamarádky, které se jí otevřeně smály.

Petr si sedl Jirovi na klín a obtočil mu ruce kolem krku.

„Nebo bys tu měl raději ji?“ mračil se na svého přítele.

„Miluju tě, když žárlíš,“ zamumlal Jiro a nedočkavě přitiskl své rty na zrzečkovy.

„Jen tehdy?“ provokoval chlapec a schválně ucukl.

„Jo,“ ujistil ho Jiro okamžitě. Petr zalapal po dechu, ale jiskřičky v tmavých očích muže, který si ho pevně přitáhl k hlubokému polibku, mu řekly vše, co v danou chvíli potřeboval vědět. S úsměvem se k němu co možná nejvíc natiskl a užíval si polibky, kterých měl za celý den akutní nedostatek. Vůbec nepostřehl, kdy se tři grácie vydaly pryč.

„Co to bylo?“ vyrušila je Ema svým vypísknutím. Petr se od Jira mírně odtáhl, aby se mohl soustředit taky na něco jiného, než na to žhavé tělo před sebou. Nocí se ozval vřískavý skřek tak nepříjemný, až zrzečka zamrazilo.

„Netuším, ale raději už bych šel domů,“ přiznal tiše.

„To by sis moc nepomohl,“ zašklebil se Jiro. „Nemohli bychom dneska přespat tady?“ zeptal se směrem k Emě, naklánějící se nad Milanem.

„Já budu jediné ráda, ty zvuky… Jsou fakt děsivý,“ usmála se na něj dívka nesměle.

„Jak jsi to myslel?“ vyzvídal Petr. Zvuk se ozval znovu, tentokrát ještě divočeji. „Sakra, co za zvíře dělá takový…“ zamumlal chlapec. Za ty roky, co sem za Emou jezdil, tohle slyšel prvně.

„Žádný zvíře,“ zasmál se Jiro tiše. „Vymítání ďábla.“

„Jiro, nedělej si z toho srandu!“ pleskl chlapec černovlasého muže jemně do prsou.

„Nedělám si srandu, když to uslyšíš jednou, příště to poznáš s jistotou. A já už to slyšel mockrát. Adam si nejspíš někde mezi borovicemi hraje na exorcistu.“

„Ty mi tu chceš tvrdit, že…“ naklonil Petr hlavu ke straně přemýšlivě, „tohle je člověk?“

„Jestli člověk nevím, ale rozhodně je to Ken,“ pochechtával už se Jiro nahlas.

„Kriste, to zní, jako když ho Adam vraždí…“ zašeptal Petr, kterému se do tváře hrnula snad všechna krev, co měl v těle. Nejspíš aby jeho domněnku vyvrátil, zavřískl v tu chvíli Ken poměrně jasně rozeznatelné „Ano!“

„Nemyslím, že by potřeboval zachraňovat,“ ušklíbl se Jiro Petrovým rozpakům.

„Ne, to asi ne. Zní to, že si to fakt užívá,“ špitl stydlivě chlapec. I když se tomu snažil vyhnout, před oči se mu stále draly představy, co ti dna nejspíš právě dělají.

„Skřítku…?“ oslovil ho Jiro pobaveně. „Copak se ti to právě honí v hlavě?“

„Nic!“ trhl sebou Petr, což Jira jen rozesmálo ještě víc. „Měli… Měli bychom si jít lehnout. Ráno vstáváme a tak…“ začal se překotně zvedat.

Jiro ho s úsměvem následoval. Odmávl Emu, která se pokoušela zdvihnout opilého Milana na nohy, a za Petrovy asistence toho ožralu hodil na postel, kde přes něj jeho přítelkyně přehodila deku.

Ruku v ruce se svým zrzečkem se pak vydal do nedalekých sprch. Plány na nějaké ty nemravnosti před spaním jim však poměrně úspěšně zhatil večerní chlad a absence teplé vody. Když už Petrovi i při polibcích jektaly zuby, Jiro ho s něžným úsměvem zabalil i do své osušky a vrátili se do chatky. Jiro nedůvěřivě pohlédl na prastaré palandy, ale nakonec po Petrově vzoru vyšplhal nahoru a přitáhl si svého rozkošného chlapce k sobě.

„Jiro, víš, že tu nejsme sami, že jo?“ ujistil se ještě zrzeček, když ucítil horkou dlaň kroužit po tenké látce boxerek, která jako jediná dělila Jirovu ruku od Petrova pozadí.

„Samozřejmě. Snad si nemyslíš, že bych dovolil, aby tě ten idiot slyšel sténat…“ zašeptal mu Jiro do ucha a Petrovi naskočila husí kůže. Přitulil se na Jirovu nahou hruď a poslouchal pravidelný rytmus jeho srdce. Než se nadál, nevěděl o světě.