„Skřítku?“ pohladil ho po tváři starostlivě. „Jsi v pohodě? Neudělal ti nic, že ne…?“ strachoval se.

Petr neodpovídal. Byl příliš zaměstnán sledováním svalů vlnících se pod hladkou pokožkou ramen a paží. Jako rána kovadlinou na něj dopadlo vědomí, že tohle je vlastně poslední schůzka, kterou jeho mamince slíbili. Po dnešku už… Namáhavě polkl, protože hrozilo, že se mu hrdlo promění v písečnou pláň.

Pokusil se alespoň o úsměv a zavrtění hlavou, a Jirovi to zřejmě stačilo, protože napětí z jeho postoje z velké části vymizelo. Přitáhl si zrzečka a jemně ochutnal jeho růžové rty. Petr na chvilku zaváhal, přítomnost cizích lidí a jejich významné pohledy mu nedělaly moc dobře. Do povědomí se mu prodral poslední závan logiky vysvětlující, že zrovna v tomhle podniku tím nikoho nepobouří, a tak ovinul paže kolem provokativně odhalené Jirovy šíje a přitiskl se k němu. Jako kdyby každým polibkem smýval pachuť těch dotěrných individuí, jejich nevítanou pozornost a stres, který ho kvůli nim ovládal.

Jiro by nejraději zavyl na měsíc, jak ho zrzečkova bezmezná důvěra a poddajnost zalily hřejivou vlnou citu. Prohloubil jejich polibek, dlaněmi mu sjel na pevné půlky a hladově je stiskl.

Petr mu zasténal do rtů a mírně podklesl v kolenou, vděčný za oporu, kterou mu Jirovo tělo jako z kamene poskytovalo.

„Tady je ta runda na Medvěda,“ houkl po nich barman, a když mu věnovali alespoň trošku pozornosti, významně se usmál. „A jestli chcete, mám tu vzadu takovej malej pokojík, kde se dá odpočinout od toho davu tady,“ zamrkal na Jira.

Petr se nechápavě rozhlédl. Byla středa, poměrně brzy večer, a i když klub rozhodně nezel prázdnotou, byla tu ani ne třetina lidí, které tu viděl posledně. Tak jaké davy?

Jiro se na barmana zamračil a naznačil mu, aby si laskavě hleděl svého. Zrzečka však pustil, než se jim to skutečně začne vymykat z rukou. Podíval se na bar, a když poznal relativně nevinné koktejly, jeden si vzal a druhý podal Petrovi.

„Co je to?“ vykulil hoch oči a na světle oranžovou tekutinu.

„Jmenuje se to Fetiš, a není to moc silný, jeden bys mohl zvládnout,“ zazubil se na něj Jiro a nabídl mu svou sklenku k přiťuknutí. Petr nechal opatrně skleničky cinknout o sebe a nedůvěřivě si cucnul.

„Chutná to… Divně,“ usmál ne na Jira a znovu upil, aby zjistil, jestli si na tu příchuť zvykne.

„V podstatě je to naředěný džus s troškou broskvovice, takový ovocný tlamolep.“

Petr kývl, aby dal najevo, že rozumí. Nebylo to zrovna pití, které by od toho obrovského muže, kterému barman říkal Medvěd, čekal. Po chvíli upíjení by však řekl, že mu zvláštní pití celkem chutná.

„Tys nejedl, co?“ hádal s úsměvem Jiro, když viděl, jak se chlapci žene barva do tváří a v očích se rozsvěcí potutelná světélka.

„Ne,“ přiznal Petr. „Měli jsme přece spolu…“

„Já ho přerazím, fakt jo,“ mumlal Jiro. Chlapce i s poloprázdnou skleničkou vzal za volnou ruku a táhl ho zpět do prostoru pro zaměstnance.

„Počkej,“ začal se Petr kroutit, když viděl, s jakou samozřejmostí ho vede do šatny. Jiro se překvapeně otočil.

„Šimi říkal, že tam nemám co dělat,“ vysunul hoch uraženě bradu.

„Šimi je kokot,“ ulevil si Jiro a rozrazil dveře šatny.

Překvapeně se k němu stočilo hned několik pohledů tanečníků, kteří byli v různých fázích přípravy na svá vystoupení. Když ho však poznali, vrátili se k předchozím činnostem a veselému hovoru, který je provázel.

Ken se na bratra usmál, zatímco si zapínal košili policejní uniformy. Při pohledu na sklenku v Petrově ruce mu přes obličej přeběhl malý mráček, ale rychle to zamaskoval širokým úsměvem.

„Tak tady jsi,“ rozzářil se na Petra. „Pizza tu bude za chvilku, už jsem tě chtěl jít hledat… Vlastně bych se měl jít podívat, jestli už tu není…“ zamumlal a vypálil ze šatny. Jiro Petra nasměroval k místu, kde předtím Kensuke stál a nabídl mu jednu ze židlí.

„Sedni si,“ přikázal tiše. „Musíš něco sníst, víme přece, jak málo alkoholu ti stačí.“ Petra napadlo, že je to zvláštní, když ještě před chvilkou tvrdil, že tohle pití zvládne, ale víc se v tom nenimral.

„Co Kena kouslo?“ smál se svalnatý černoch, který právě vešel do šatny. „Stojí na hajzlících a huláká do mobilu, že je otázka života a smrti, jestli mu neudělají pizzu do deseti minut…“

Petr se setkal s Jirovým pohledem, a zoufalství v jeho očích mu přišlo jako ta nejvtipnější věc ode dne, kdy Ema ve třetí třídě stáhla kalhoty klukovi, který ho šikanoval. Celá třída tak viděla jeho slipy s růžovým jednorožcem. Snažil se smích tlumit v dlani, ale příliš se mu to nedařilo.

„Alespoň že někdo se baví,“ zaryl do něj Jiro, ale Petr na něm viděl, jak i jemu cukají koutky.

„No věřili byste tomu? Oni na tu mojí objednávku zapomněli,“ vpadl do šatny Ken teatrálně. Rozhlédl se po pobavených obličejích a zastavil se u toho Jirova.

„Otázka života a smrti, hm?“ bavil se mladší z bratrů.

„No tak se mi to vykouřilo, no,“ vyplázl na něj jazyk Kensuke, vděčný, že to Jiro bere s humorem. „A vůbec, nemá ještě zakázáno pít?“ kývl hlavou ke zbytkům koktejlu v Petrově sklence.

„To mi nepřipomínej. Je to omluvenka od Medvěda, že na něj sahal. Sahal, Kene!“ přivřel oči Jiro výhrůžně a Ken se nevinně zaculil.

„Tak jestli nic horšího…“ Jiro už se nadechoval k rázné odpovědi, když se dveře šatny znovu otevřely.

„Ale že tu máte rušno,“ utrousil zrzeček, než se pokusil vydolovat poslední kapky tekutiny ze sklenky.

„Mě raní mrtvice,“ pronesl nepřirozeně vysokým hlasem muž v červených pouzdrových šatech, s blond parukou v ruce. „Ve skladu leží Šimi a je úplně mimo. Ten dneska rozhodně vystupovat nebude,“ vykřikoval procítěně.

„Jako by to bylo prvně, co nás v tom nechá,“ odfrkl si znechuceně Ken.

„Je to sice otravnej pitomec, ale svoje fanoušky má. Navíc to za něj někdo bude muset vzít, protože podle rozpisu tu máte být jen tři, a bez něj to nedáte!“ vztekal se muž. Pak mu pohled utkvěl na Petrovi. Na okamžik se zamyslel, ale nakonec zamítavě zavrtěl hlavou. Zadíval se na jeho společníka.

„Jiro…?“ zkusil opatrně.

„Zapomeň, Pamelo. Udělal jsem to jednou jedinkrát, je to čtyři roky zpátky a byla to prohraná sázka, rád bych na to už zapomněl,“ odmítl okamžitě.

„Ani pro vlastního bráchu? Nemusíš jít do plnejch, klidně pojď teď, jen do trenek… Jestli si to dobře pamatuju, tak to bylo poměrně úspěšný vystoupení… A i ty rekvizity tady k tomu budou…“ přemlouval Pamela. Kensuke, kterého nápad nadchnul, zmizel kdesi na chodbě a vrátil se s širokým úsměvem.

„Zrcadlo je vzadu, jak je výzdoba na vánoce,“ založil si ruce na hrudi a bavil se pohledem na bratra, kterému docházely možnosti. Pamela mu za to věnoval spiklenecké mrknutí.

„Já myslel, že jen občas blbneš s Kenem na parketu?“ zamračil se Petr, kterému konečně došlo, o čem je řeč.

„Jednou, jednou jedinkrát jsem se tu svlíknul. A je to fakt hodně dávno, skřítku,“ vysvětloval Jiro. Muž v červených šatech se na drobného chlapce pozorněji podíval a zlověstně se usmál. Odhalil Jirovu slabinu.

„Škoda že jsi ho neviděl. Byl báječnej. Publikum mu padalo k nohám,“ vyprávěl sugestivně a Petr zesmutněl.

„To bych docela rád viděl,“ připustil.

„Že jo?“ chytil se hned Pamela možnosti. „A když začal zpívat…“ zasnil se.

„Tys i zpíval?!“ vyjevil se Petr upřímně. Jiro cítil, jak ho polil studený pot. Z tohohle už se nevyvlíkne.

„Francouzsky,“ doplnil Ken a zasadil tak poslední ránu Jirově šanci na únik.

„Ty umíš francouzsky?“ div nevypadly chlapci oči z důlků.

„Mimo jiné,“ kývl Jiro podrážděně. „A nezpíval jsem to celý, jen jsem si broukal text, tak si přestaňte vymýšlet, vy dvě sudičky!“

„Je to fakt škoda, že už to nechceš udělat,“ posmutněl Pamela. „Ani kvůli Kenovi, ani kvůli tomuhle zlatíčku…“ Muž k Petrovi rychle přistoupil, aby ho konejšivě pohladil po vlasech.

„Jestli ho poprosíš, udělá to,“ špitl mu do ucha nenápadně.

Petr, aniž by se staral o to, jestli mu dodal odvahy příjemný večer ve společnosti veselých striptérů nebo sklenka alkoholu, upřel na Jira štěněčí oči.

„Prosím?“ naklonil hlavu ke straně, jako kdyby teprve zjišťoval, jaký dopad bude jeho prosba mít.

Jedním slovem: zdrcující. Jiro svěsil poraženě hlavu a když ji zvedl, namířil ukazováček na Kena.

„Zařídíš, aby byl v první řadě, kde na něj uvidím. Nehneš se od něj, rozumíš? Jestli ho bude někdo otravovat, poneseš plnou zodpovědnost.“

„Rozkaz!“ zasalutoval Kensuke spokojeně.

„Paráda,“ zatleskal Pamela. „Půjdu zajistit muziku. Pamatuješ si, jak se to jmenovalo?“ otočil se na Kena pro radu.

„Ego od Willy Williama,“ odpověděli oba bratři unisono, což v šatně vyvolalo tichy smích.

 

Petr seděl v hlubokém křesílku přímo u pódia, téměř na stejném místě, jako ten první večer s Jirem. Kensuke seděl ve svém policejním kostýmu hned vedle a zrovna se smál něčemu, co mu vyprávěl jakýsi holohlavý mužík.

„Kene,“ oslovil ho hoch nejistě, stačilo to však, aby si získal jeho plnou pozornost. „Jiro říkal, že už jsou to roky, co tohle dělal. Copak… Copak on se na to nepotřebuje nijak připravit?“ projevil konečně alespoň část zvědavosti, která ho sžírala.

„Ne, neboj. Jiro byl vždycky exhibicionista, a až do nějakých šestnácti tancoval závodně, takže si s tím poradí. Navíc, nemusí vyloženě tancovat, víš. Musí prostě jen být sexy,“ mrkl na chlapce pobaveně.

Hudba na parketu utichla a klubem se ozývalo vrzání židlí a přešlapování nohou, jak se i to nevelké publikum přesunulo k pódiu.

Dva muži v tričkách s logem podniku umístili na střed obrovské oprýskané zrcadlo a černou dřevěnou židli. Bez jediného slova úvodu se z obrovských reproduktorů začala linout melodie, připomínající hrací skříňku.

Pohyby napodobujícími loutku na vodících provázcích se k zrcadlu přiblížil muž v dlouhém, černém kabátu a klobouku. Chvilku tančil zády k publiku, pak když hudba zrychlila, jako kdyby se vytrhl ze zajetí mistra loutkáře, jeho pohyby nabraly na plynulosti a razanci. Stáhl si dlouhý kabát, a stále zády k divákům, ho teatrálně odhodil stranou. Zářivě bílé tílko s hlubokým výstřihem vpředu i vzadu k sobě přitahovalo pohledy jako magnet, a hladové oči v sále tak mohly obdivovat jeho široká ramena a útlý pas. Sotva se začal hýbat, publikum zešílelo. Muži volali Jirovo jméno a pískali, tleskali a tlačili se dopředu. Jiro tu zřejmě byl opravdu známý.

Někdo Petra zatahal za rukáv, ale on se jen ohnal a dál sledoval svého přítele na pódiu. Narušitel se však nehodlal vzdát tak snadno a pokus opakoval, jen intenzivněji.

„Teď ne,“ sykl Petr přes rameno a honem se vrátil k Jirovi, který nyní stál k publiku čelem. Skloněnou tvář mu zakrýval klobouk, přesto chlapec občas zahlédl pohybující se rty. Nemohl uvěřit, že ta postava tam nahoře je jeho přítel. Muž, který ho objímá a líbá. Muž, který vedle něj usínal, a... 

Další zatáhnutí za rukáv ho málem shodilo ze židle.

„Dej mi pokoj, sakra,“ osopil se na shrbenou postavu, která nevěřícně vykulila oči za skly brýlí. „Milane?“ užasl Petr.

„Ahoj,“ pokusil se dlouhán o úsměv. „Myslel jsem, že je to vtip. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ty chodíš na takový místa,“ zatvářil se vyčítavě. Petra nemohl zajímat méně.

„Řekneš mi to pak, jo,“ odmávl ho a pohledem se vrátil k Jirovi, který se právě zbavil klobouku a kroutil tím božským tělem kolem židle. Jejich oči se střetly a Petr si všiml, jak se Jiro zachmuřil. Mohl v postavě vedle něj Milana poznat i v tomhle příšeří?

S pohledem upřeným na Petra si Jiro významně pohladil rozkrok a zakroužil boky. Chlapec neodolal, přidal se k nadšenému jásotu publika.

„Ne, promluvíme si teď,“ hučel do něj Milan neoblomně.

Jiro se narovnal a s falešným úsměvem si prohlédl lidi v publiku. Pak, jakoby náhodou, vykročil přímo k nim. Měl toho obrýleného idiota tak akorát.

„O-ou,“ stihl jen říct Ken, než se Jiro naklonil a Petra vytáhl na pódium.

„Jiro! Ne!“ vypískl chlapec a natahoval se po Kenovi, který mu však pomocnou ruku rozhodně podat nehodlal.

Muž zrzečka usadil na židli a naklonil se nad něj.

„Neblázni,“ zakňučel Petr, rudý od hlavy až k patám.

„Chtěl jsi to vidět, ne?“ věnoval mu Jiro vlčí úsměv. „Tak se dívej,“ špitl mu do ucha, než ho vzal za ruku a zasunul si ji pod tílko.

Dotek Jirovy horké pokožky okamžitě rozehnal všechny Pertovy starosti. Nedokázal se soustředit na nic jiného, než na pevné svaly, vlnící se v rytmu hudby pod jeho dlaní. Zbytek písně mu splýval. Věděl, že v jednu chvíli stál Jiro rozkročený nad ním, a boky kýval proti jeho tváři, za nadšeného řevu publika. Pamatoval si, jak se mu točila hlava, když si ho Jiro posadil na klín a třel se o jeho rozkrok, který mu nadšeně odpovídal. V jeden okamžik se přistihl, jak stojí před smyslně se usmívajícím mužem a v každé ruce drží část toho, co bývalo bílým tílkem. Dokonce s ním předváděl něco, co měl být asi tanec, když se natisknutí jeden na druhém, houpali do rytmu. V tu chvíli mu to bylo jedno. Nedokázal být ani vyklepaný, na to na něj Jirovy doteky, blízkost a chvílemi až lascivní pohyby, měly příliš intenzivní vliv. Píseň se blížila ke konci a Jiro, místo aby si stáhl kalhoty, jak se od něj očekávalo, chytil zrzečka a vyzdvihl ho za zadek tak, aby mu musel obtočit nohy kolem pasu.

„Spokojený?“ zamumlal Jiro zády k publiku. Omámený a vzrušený Petr se nezmohl na slovo, a tak ho jen objal a políbil.

Z publika se ozval závistivý pískot a nesouhlas. Takový kontakt se striptérem byl přece naprosto proti pravidlům!

Jiro se k divákům ani neotočil. Potlačil touhu jim ukázat zvednutý prostředníček, sevřel svého statečného zrzečka pevněji a odnesl ho z pódia do šatny, kde ho mohl líbat v relativním soukromí.

 

Kensuke marně dusil potlačovaný smích. Už to bylo hodně let, co naposledy viděl bratra takhle ztratit sebeovládání.

„No co to je?!“ hulákal rozhořčeně Milan, který celé vystoupení sledoval stále ze stejného místa za Petrovým křeslem. Ken neodolal, aby si do něj ještě nekopl.

„To je tvoje vina, prdelko. Kdybys na Petra nesahal, tak se to vůbec nemuselo stát. A teď když dovolíš, budu taky muset na plac, aby se nám tu rozvášněnou zvěř tady podařilo zase trochu uchlácholit.“

Milan nevěřícně zíral na Kena v policejní uniformě. „Ty… Ty jsi taky… Vy jste oba…“

„Ne, jen já. To, co předvedl brácha, to nebyl ani striptýz, to byla normální předehra. Petra nejspíš čeká další perná noc,“ mlaskl spokojeně a kochal se pohledem na zdrceného Milana, který právě nejspíš přišel o poslední iluze. Ken jen zadoufal, že ho to odradí od pokusů dostat se k Petrovi. Nerad by doma vysvětloval, proč jeho mladší bráška někoho zbil do bezvědomí.

Zase.