Petr byl nadšením bez sebe, když po Jirově boku kráčel svým nejmilejším skleníkem Fata Morgana. Miloval pražskou botanickou, a procházet se jejími zákoutími vedle neustále se usmívajícího muže, nutilo jeho srdce čas od času klopýtnout. Vzduch byl vlhký a nasládlý, šaty se jim lepily na kůži. Procházeli kolem šumících vodopádů a jezírek, ve kterých se hemžili maličké rybky, společně sledovali velké květy cizokrajných rostlin, u kterých se Jiro smál, že je Petr ani přes veškerou snahu nedokázal všechny pojmenovat.

Mladá rodinka, která šla celou cestu před nimi, zašla do chodby vedoucí k podhledům do jezírka. Jiro vzal Petra za ruku a na okamžik ho zastavil. Nenápadně se rozhlédl kolem.

„Nepospíchej tolik,“ špitl k němu a jemně ho líbnul do vlasů, což Petrovi zrychlilo dech.

„Ale… Budou zavírat, tak…“ namítl mladík bezelstně, což Jiro ocenil něžným úsměvem. Nechal se Petrem vést dál, ale jeho ruku nepustil. Vešli do příjemně nasvícené chodby, umožňující pohledy pod vodní hladinu. Hlasy ostatních návštěvníků slábly v dáli, až nakonec utichly. Petr nedočkavě nadskakoval u každého průzoru, až se Jirovi nakonec vysmekl.

„Je to krása, viď?“ vydechl chlapec okouzleně, když viděl nezvyklou rybičku proplout v těsné blízkosti skla. Neodolal a přiložil k němu dlaň.

„Jednomu to bere dech,“ rozvibroval Petrovo tělo Jirův šepot, který se ozval kdesi za jeho pravým uchem. Na tváři ucítil jeho dech.

„Jiro…“ zajíkl se rozechvěle.

„Hmm?“ zamručel muž spokojeně. Ovinul paže kolem štíhlého hocha a natiskl se na něj celým tělem.

„Jsou… Jsou tu lidi,“ zakňučel Petr, který se mu marně pokoušel vykroutit z objetí.

„A? Neděláme nic špatného, nebo ano? Navíc jsi sám říkal, že budou zavírat. Nikdo jiný už tu není,“ uklidňoval ho tichým hlasem, zatímco mu levačkou zkušeně zajel pod lem trička.

„Jiro!“ vypískl překvapeně, ale vzápětí si překryl ústa rukou, aby na ně nepřitahoval nevítanou pozornost.

„Šššš… Neboj, nic se neděje.“

Petr by moc rád věděl, jak mohl být Jiro takhle klidný, když ho zároveň horkou dlaní hladil po pevném bříšku a hrudi. Štíhlé prsty snadno dosáhly i na prsa, a když mu prostředníčkem zakroužil kolem rázem ztuhlé a přecitlivělé bradavky, zmohl se už jen na tlumené zavzdychání. Srdce mu pumpovalo krev ve zběsilém rytmu, přesto se zdálo, že do mozku jí proudí méně, než by bylo potřeba. Petr cítil, jak se pod ním podlamují kolena a čím dál větší vahou se opírá o pevné tělo za sebou.

„Vidíš, vůbec… Nic… Špatného…“ vydechoval Jiro tiše, zatímco se krouživými pohyby dlaně přesouval zase na Petrovo bříško. Aniž by zaváhal, pokračoval ještě níž.

Vsunul ruku pod lem jeho kalhot, pohladil podbřišek, stále však pokračoval v bádání.

Petr si rázem uvědomil, kam se poděla krev, kterou jeho mozek postrádal. Jiro sevřel jeho ztopořený penis a jemně ho palcem polaskal na žaludu.

Na Petra toho bylo moc. S úpěnlivým zasténáním „Jiro!“ vyvrcholil do té trýznivě příjemné dlaně.

 

 

„Tak slyšíš, Péťo? Na stole máš snídani!“ ozvalo se zpoza dveří.

Nechápavě se rozhlédl po místnosti. Ze zdí na něj shlížely ty staré známé plakáty, vedle polštáře odpočíval bílý medvídek. Sluneční paprsky osvětlovaly pokoj, kde se probouzel každé ráno už od dětství.

Většinou tedy bez toho nepříjemně vlhkého tepla v trenýrkách.

Nemohl uvěřit, že měl právě erotický sen o Jirovi, navíc tak strašně realistický. Znal ho jeden den, a přesto…  

„Tak slyšíš?“ nakoukla světlovlasá žena, jejíž drobnou postavu podědil, do pokoje bez zaklepání.

„Jo, už jdu,“ vyhrkl rychle a deku si přitáhl blíž k tělu.

„Fuj, copak ty tu nikdy nevětráš?“ hubovala, když rychle přešla místnost, aby otevřela okno dokořán, zatímco se Petrova tvář nezadržitelně barvila do ruda. „Jak v takhle zatuchlém vzduchu můžeš spát,“ vrtěla hlavou a zase odspěchala do kuchyně.

Počkal, dokud neuslyší něco, co ho ujistí, že je maminka v bezpečné vzdálenosti. Málem nahlas zajásal, sotva se ozvala voda puštěná v kuchyni. Rychle vyskočil z postele a potřísněné prádlo si svlékl. Snažil se jím co možná nejlépe očistit, než si vytáhl z šuplete jiné, které si oblékl. Proplížil se do koupelny, kde si trenky potupně přepral v ruce a nenápadně je zavěsil mezi ostatní vyprané prádlo.

Po chvíli usedl ke stolu, kde už na něj čekal skoro studený čaj a obložené chleby. S chutí si ukousl.

„Jo, pípal ti telefon, když jsi byl v koupelně,“ prohodila maminka jen tak mimoděk. Petr se zakuckal tak mocně, až ho raději udeřila do zad. Vypálil zpět do pokoje, jako by mu šlo minimálně o zlatou medaili.

Telefon ležel na stolku vedle postele. Popadl ho a svalil se po zádech zpátky do peřin. Nedočkavě odemkl obrazovku a zatajil dech.

Byla tam zpráva od Jira, přesně jak doufal. Jiro se ho v ní ptal, jestli už má na dnešek nějaké plány. Petr ho s radostí informoval, že naprosto žádné. Během několika vteřin se mu telefon v ruce rozehrál, aby ho upozornil, že s ním Jiro bude raději mluvit, než textovat.

„Ahoj,“ zajíkl se Petr, který hovor přijal snad až příliš nedočkavě.

„Nevzbudil jsem tě?“ vyslal mu Jirův tlumený, hluboký hlas mravenčení do celého těla.

„Ne, zrovna jsem šel snídat. Ty snad ještě spíš?“ vyzvídal.

„Vlastně skoro ano, nechce se mi z postele,“ odpověděl Jiro pobaveně a Petrovu mysl okamžitě naplnila představa svlečeného Jira na obří železné posteli, kde boky jen chabě zakrývá bílá přikrývka, a jeho nahý hrudník laskají ranní paprsky.

Hlasitě polkl.

„Takže,“ odkašlal si. „Máš taky dnes volno?“

„Ano. A napadlo mě, jestli bys nechtěl zajít třeba do botanické zahrady? Není to nijak daleko, a já tam nebyl, ani nepamatuju…“

„Ne!“ skoro vykřikl Petr. V naprosto žádném případě se teď nějakou dobu k tomu místu nehodlal přiblížit. A rozhodně ne s Jirem. Jen pomyšlení na to, že by náhodou zašli do toho skleníku, a … Ne. To by rozhodně nezvládl.

„Ne?“ podivil se Jiro. Čekal trochu jinou reakci.

„Chci říct…“ snažil se Petr najít nějakou přijatelnou výmluvu. „Dnes má být ještě větší teplo, než včera, tam bychom se uvařili… Co… Co třeba Zoo? Je jen o kousek vedle, a je tam víc stínu, a… A taky víc stánků s občerstvením…“ pokoušel se zoufale.

„No, jak si přeješ,“ souhlasil Jiro pobaveně. Nevěděl, co Petra kouslo, ale výsledek ho bavil. „Můžu u tebe být tak za dvě hodinky, vyhovuje?“

„Jo, jasně… Totiž… V pohodě,“ snažil se Petr o sebejistý tón.

„Domluveno,“ smál se Jiro už otevřeně. „Zatím ahoj.“

„Ah-ahoj,“ vydechl Petr. Ujistil se, že hovor ukončil, než telefon v jeho rukou vystřídal polštář, do kterého z plna hrdla zavřeštěl.

„Co blázníš?“ nakoukla maminka do dveří. Petr zahanbeně odložil polštář, ale šťastný úsměv skrýt nedokázal. „Aha, tak to byl on?“

Petr zavřel oči a přikývl. Podle zhoupnutí matrace poznal, že si sedla vedle něj.

„Má jméno?“ pohladila ho po vlasech.

„Jiro,“ vydechl hoch zasněně.

„A jak dál?“

„Netuším,“ roztáhl Petr rty do širšího úsměvu.

„A copak dělá, tenhle tvůj Jiro?“ vyzvídala dál. Petrovo srdce při slově tvůj vynechalo úder. Bude opravdu někdy Jiro jeho? Nad tou představou by snadno dokázal strávit věčnost.

„Je ekonom,“ odpověděl hrdě.

„Co si pod tím mám představit?“ podivila se světlovlasá žena.

„Mami, to nemám nejmenší ponětí,“ podíval se jí do očí, a ona v těch jeho uviděla onu záři zamilovaných, které nemá smysl odporovat.

„Je alespoň pěknej?“ usmála se tak, jak to umí jen rodiče.

„Není pěknej. Je… Nádhernej. Dokonalej. Snovej. Stačí?“ vytáhl se do sedu.

„Hlavně ať někomu nenaletíš, zlato,“ mihla se jí v očích obava.

„On by mi neublížil,“ hájil Petr Jira přesvědčeně. „A kdyby snad ano… Asi bych se ani nebránil,“ mrkl na maminku šibalsky. Ta si se smíchem překryla uši, rychle se postavila a vyrazila ke dveřím z pokoje.

„Moc informací, to je moc informací, nic jsem neslyšela, lalala…“ volala na něj ještě z kuchyně.

 

 

Petr na Jira čekal na parkovišti pro jistou se čtvrthodinovým předstihem. Slunce do něj pražilo i v chatrném stínu mladičké lípy, která ještě neměla takovou korunu, aby se dala považovat za plnohodnotný strom. Sotva viděl přijíždět bílý vůz, postavil se a vykročil ke dveřím pro spolujezdce, kam s úlevným vydechnutím dosedl.

„Až takový hic?“ setřel mu Jiro jemným pohlazením kapičky potu, které se mu perlily na čele. Příjemnou teplotu v autě udržovala klimatizace, a tak byly jeho prsty na dotek téměř chladné.

„Kde?“ vydechl zrzeček, který nedokázal odlepit pohled od bílého trička, obepínajícího Jirova ramena a bicepsy. Na hlavě měl tmavošedý letní klobouk s širokou krempou, a dnes víc než jindy vypadal jako model, který právě vystoupil z katalogu.

„Venku,“ usmál se na zmateného chlapce.

„Jo… Je tam fakt jak v peci,“ snažil se Petr vzpamatovat. Aby mu to usnadnil, vyrazil Jiro na cestu.

Zajel nahoru nad hlavní bránu, kde zaparkoval na travnaté ploše. Auta tam stála natěsnaná jedno na druhém, pěkný den přilákal za zvířaty mnoho návštěvníků. Při pohledu na skupinku čtyř dospělých se sedmi dětmi, kteří se očividně znali a u pokladny dělali dusno, protože se jim výše vstupného zdála příliš vysoká, Petr zklamaně povzdechl.

„Tohle vypadá na davový šílenství,“ zamumlal. 

„Vždycky můžeme prostě odejít,“ usmál se Jiro, který ho slyšel. Přistoupil k pokladně, kde se konečně uvolnilo místo.

„Dva dospělé a jedno auto.“ Petr už se ze zvyku nadechoval, aby ho opravil, protože jako student měl nárok na slevu. Dokonce měl v peněžence celoroční studentskou jízdenku na městskou jako důkaz, ale pak svá slova raději polkl.

Nebyl tady jako student, a nebyl tady za zvířátky. Najednou se mu představa, že by před Jirem přiznal, že ještě není tak úplně dospělý, šíleně příčila. Spustil ruku, která už zamířila ke kapse s peněženkou.

Prošli turniketem a zastavili u velké mapy areálu, hned vedle hlučné skupinky ruských turistů.

„Co bys chtěl vidět?“ podíval se Jiro na Petra zvědavě. Chlapec zatnul ruce do pěstí, aby si dodal odvahu.

„Hmm…“ přistoupil těsně vedle Jira. „Možná slony? Tygry? Lachtany a lední medvědy?“ ukazoval na obrázky, roztroušené po celé mapce. „Co ty?“ otočil se na muže po svém boku.

„Já jsem spokojený tak, jak jsem,“ mrkl na něj a vzal ho za ruku. Chlapcova tvář byla rázem tmavší, než jeho vlasy. Nesměle se na černovlasého mladíka usmál.

„Tak čím začneme?“ sevřel Jiro jeho ruku pevněji.

 

 

„Uáá, už si ani nepamatuju, kdy jsem toho naposledy tolik nachodil,“ vzdychl Jiro, když v odpoledních hodinách konečně znovu sedli do auta.

Hoch na vedlejším sedadle se jen unaveně zasmál. Přál by si mít možnost, jak své vzpomínky na dnešek zachovat napořád, aby se jich nedotkl zub času, který je dřív nebo později překryje mlhavým závojem.

U všech výběhů bylo tolik lidí, že se s Jirem museli držet blízko u sebe, i kdyby nechtěli. Tlačenice u skel pokrytých stovkami otisků prstů však měla i své světlejší stránky. Nikdo si nevšímal, že se dva muži téměř celou dobu drží za ruce, zatímco se předhání v tom, kdo najde obyvatele výběhu jako první. V pavilonu velkých šelem bylo dokonce tolik lidí, že Jiro tlačil Petra před sebou mravenčími krůčky vpřed, ruce na rusovláskových bocích. I kdyby některá z majestátních bestií stála přímo před ním, Petr by si jí nevšiml.

Jiro po očku pozoroval vyčerpaného chlapce a přemýšlel, kam by ho vzal teď. S každou chvilkou, kterou s ním strávil, měl pocit, že objevuje stále něco nového, co stydlivého skřítka dělalo ještě zajímavějším.

„Království za tiché, chladné místo bez lidí,“ zasténal mladíček a Jiro rychle skryl spokojený úsměv. Víc už mu to usnadnit nemohl.

„Tvé přání je mi rozkazem,“ zasmál se a projel pod závorou parkoviště.

„Kam jedeme teď?“ divil se Petr.

„Na tu nejlepší zmrzlinu široko daleko. Někam, kde klimatizace udržuje nádherných dvaadvacet stupňů,“ mrkl na něj Jiro tajemně.

„Nebude tam narváno?“ zapochyboval chlapec a sledoval známou rychle ubíhající krajinu.

„Jsem si dost jistý, že se vejdeme,“ zabublal smíchy Jiro.

Skoro to vypadalo, že Petra veze zase domů, ale na sjezdu z dálnice odbočil na opačnou stranu. Sotva minuli ceduli obce Klecany, Petrovi se div nezačalo kouřit z uší, jak usilovně přemýšlel.

Byl si naprosto jistý, že ho Jiro veze k sobě domů. Srdce mu bušilo jako kolibříkovi a raději se snažil dýchat ústy, aby se mu z té závratě opravdu nakonec nepodařilo omdlít.

Vezl ho domů. K němu domů.

Domů?

K Jirovi domů?

Skousl si ret, aby nezačal křičet, protože uvnitř něj rozhodně všechno vřískalo.

Jiro prokličkoval úzkými ulicemi, minul městský úřad a po pár metrech zabočil do slepé uličky, kde zaparkoval u kraje hned za luxusním černým vozem.

Petr opatrně pohlédl k domu, před kterým stáli. Byla to celkem moderní vilka s dvojgaráží a bez plotu. Měla na první pohled obyčejnou, i když pečlivě udržovanou zahrádku a na oknech v prvním patře byly v truhlících různobarevné květy. Přístupovou cestu do domu lemovaly velké keře růžových a žlutých pivoněk, které si okamžitě získaly jeho plnou pozornost.

„Chceš se podívat?“ nabídl mu Jiro. Okouzlený Petr jen kývl a už se sápal z auta. Připadal si jako ve snu, když kráčel po chodníčku z velkých kamenů, který obklopovaly sladce vonící keře, dosahující mu až k ramenům. Opatrně promnul mezi prsty jeden z lístečků.

„Tak krásné,“ vydechl.

„Škoda žes neviděl, když kvetly třešně vzadu v zahradě. V kombinaci s vistárií na pergole to bylo teprve něco,“ promluvil Jiro, když k němu došel. Neodolal a pohladil ten jemně se rdící zátylek.

„Máte vistárii? A kvete?“ otočil se k němu Petr nadšeně.

„Teď už odkvetla, musíš počkat na příště,“ smál se Jiro. Ruku nestihl odtáhnout, překvapen Petrovou prudkou reakcí, což se mu nyní hodilo. Pohladil nadšeného chlapce po tváři.

„Takže klimatizace se nekoná a zmrzlinu mám donést na zahradu?“ ujišťoval se pobaveně. V tu chvíli by si Petr nejraději nafackoval.

„Já…“ sklopil zrak. „Možná bych přece jen raději dovnitř,“ špitl provinile a doufal, že to nevyzní nijak špatně. Nechtěl, aby si Jiro myslel, že ho zajímají jen rostliny.

„Tak pojď,“ vzal ho Jiro kolem ramen a vedl do domu. „Dole bydlí Sachi s rodinou, naši bydlí v patře a moje je podkroví,“ vysvětloval, když ho vedl nahoru schodištěm.

„Prosím,“ vybídl Petra, sotva odemkl tmavé dveře.

Petr se po Jirově vzoru vyzul a zhluboka se nadechl, než vstoupil do malé chodbičky, která přecházela v prostorný obývací pokoj s kuchyňským koutem. Po pravé straně byly otevřené dveře, skrz které byla vidět část neustlané postele.

„Já…“ zaskřehotal mladík. „Mohl bych si odskočit?“

„Jistě, tamty dveře,“ nasměroval ho Jiro a Petr se div nerozeběhl. V břiše měl křeče z nervozity a cítil, jak mu po zádech stéká studený pot. Opřel se o umyvadlo a zadíval se na sebe do zrcadla. Ve tváři měl rudé fleky. Zmučeně zakňučel a pustil vodu, aby si mohl opláchnout obličej.

Nemohl uvěřit, že vážně vstoupil do Jirova bytu. Zadíval se na špičky svých prstů, které se jemně třásly. Musel si opakovat, že přece není zbabělec, aby se teď pokusil o útěk.

Moc to nepomáhalo, tak se místo toho rozhlédl. V kelímku na umyvadle byl jen jeden kartáček, na skříňce hřeben, na věšáku u sprchy jediná osuška.

Takhle to vypadá, když muž žije sám?

 

 

Jito si tiše pobrukoval, zatímco procházel galerii telefonu. Slyšel z koupelny tekoucí vodu, tak si mohl poprvé dopřát luxus toho, aby se pokochal tajně pořízenou fotografií.

Byl na ní Petr, když stál ve frontě u bistra, aby jim mohl oběma koupit burgery. Jirovi se povedlo stisknout spoušť aparátu právě ve chvíli, kdy kolem něj probíhalo dítě s kelímkem ledové tříště a zakoplo. Petr s vyplašeným výrazem stihl uskočit, aby mu modrá ledová hmota nepřistála v klíně. Jeho pohled byl k nezaplacení.

Ukryl telefon zpět do kapsy a mimoděk zadoufal, že by se mu dnes mohlo podařit získat ještě nějaký obrázek. Zavrtěl hlavou. Měl by být rozumný a na Petra netlačit.

Otevřel mrazák a vytáhl z jeho dna třílitrový kbelík italské zmrzliny s kousky čokolády. Připravil dvě misky, ale po malém zaváhání jednu uklidil. S úsměvem tu zbylou naplnil sladkou pochoutkou a připravil dvě lžičky.

Zvuk tekoucí vody utichl, a tak si i s miskou sedl k malému jídelnímu stolku.

 

 

Petr vyšel z koupelny a našel Jira, jak na něj čeká u stolu s miskou plnou zmrzliny. Sedl si naproti němu a vzal do ruky lžíci.

„Dobrou chuť?“ popřál Jirovi nejistě. Viděl jeho potutelný úsměv a dost ho to vyvádělo z rovnováhy.

„Jen ochutnej,“ vybídl ho muž.

Petr poslechl. Pochoutka se mu rozpouštěla na jazyku a on musel uznat, že lepší zmrzlinu ještě neměl. Mlsně si olízl růžové rty a natáhl se pro další sousto, miska mu však zmizela z dosahu.

Nechápavě se na Jira podíval.

„Co si takhle zahrát... Hru?“ broukl Jiro tiše, a jeho hluboký hlas způsobil Petrovi husí kůži víc, než všechna zmrzlina světa.