Petr naštěstí nemusel v nemocnici zůstat dlouho. Poranění na zádech se hojilo velmi dobře, i když jizva po něm zůstane. Stejně tak chodila, pořezaná od střepů a mírně popálená, byla téměř v pořádku. Dýchalo se mu každý den lépe a lépe, díky čemuž se vyhnul odsávání všeho hnusu z plic – z toho měl vážně strach, viděl to v nějakém filmu o závodnících ve formuli, a neměl dost odvahy, aby to podstoupil.

Ten den, kdy se probudil a poprvé se setkal s Jirovým otcem, se zhroutil. Z blonďaté lékařky se vyklubala primářka oddělení, a protože u scény byla, tak trochu s tím počítala. Nějakou dobu do něj cpali moc prima léky, po kterých viděl trochu zamlženě a na ničem mu nezáleželo. Ani na plačící mamince, která proseděla u jeho postele celé dny. Pan Komárek, ačkoliv se zjevně snažil, ho nedokázal vytočit a Ema…

Ano, přišla za ním i Ema. Uplakaná, zničená, jako kdyby se styděla narovnat a pohlédnout mu do očí. To od ní se dozvěděl, co se tu noc vlastně stalo.

Pohádala se s Milanem. Hodně. On na ni křičel, jak Petra vyštvala, protože na něj žárlila. Obvinil ji, že chlapci zazlívá, že je pro Milana přitažlivější, než ona kdy byla. Tu noc se rozešli. Netušila, co by mohl způsobit. Neměla ponětí, co se ráno od místních dozví.

Opilý Milan si vzal ze skladu kanystr s benzínem, který tam byl pro všechny případy vždy připravený. Ve vsi si odchytl prvního člověka, na kterého natrefil. K jeho smůle to byl zrovna hostinský, který si pak dal ráno jedna a jedna dohromady a zavolal policii, že se ho večer jistý mladík ptal, kde tam mají chatu ta šikmoočka. Prý jim slíbil, že jim kanystr dá ještě dnes. A ten muž ho nasměroval tam, kam si přál. Nejspíš si to bude ještě dlouho vyčítat.

Čtyři dospělí muži v chatě a ani jednoho z nich nenapadlo, že by se měli zamknout. Milanovi tak prostě stačilo vzít za kliku a pod rouškou tmy polít přízemí hořlavinou. Celé to zapálil a zbaběle se utekl ukrýt, ne však příliš daleko. Chtěl vidět, jak si jeho dílo zkázy povede. Pár lidí ho tam dokonce zahlédlo. Poznali ho, když jim policie ukázala jeho fotografii. Odešel až ve chvíli, kdy odjela poslední sanita a hasiči zkrotili požár do únosné míry.

Jeho právník se to nejspíš bude snažit nějak uhrát, ale proti otci Kena a Jira neměl šanci. I kdyby se mu povedlo prokázat, že je naprosto šílený, pomstychtivý stařík a jeho právníci, podobni smečce hladových vlků, ho tak jako tak plánovali roztrhat na kusy.

Petr si vše s prázdným výrazem vyslechl, ale reagovat nedokázal. Ema klečela u jeho postele na kolenou a prosila ho, aby na ni alespoň křičel, že je to její vina, ale on nemohl. Moc otupujících léků byla strašlivá a spásná zároveň.

Než ho pustili domů, pomalu mu snižovali dávku léků. Občas si připadal, že by je dokázal vysadit všechny naráz. Nic by se přece nestalo. Nic už necítil. Někdy, když měl špatný den, pozoroval plastový holicí strojek pana Komárka a přemýšlel, jestli by cítil, kdyby z něj vytáhl žiletku a řízl se. Několikrát se přistihl, že nad tím uvažoval déle než hodinu v kuse. Nikomu to neřekl. Nebyl hloupý, moc dobře věděl, že by mu buď znovu zvýšili dávku, nebo ho prostě zavřeli někam do cvokárny. A on přece nebyl blázen. Jen… Jen mu ten šedivý zmetek na nemocniční chodbě během pár minut dokázal vyrvat srdce a sebrat veškerou vůli k životu.

Doma to s ním nebylo o moc lepší. Pokud byla jeho maminka v práci, vůbec nevstal z postele. Jen ležel a zíral do stropu, vybavujíce si všechny ty okamžiky po Jirově boku. Jeho pohled. Doteky. Úsměv. Jak se zatvářil, když ho něco vytočilo. Jeho tělo – o ano, nad tím přemýšlel opravdu hodně. Jeho vtipy. Něha v jeho hlase, když na něj mluvil. Smích, bože, jak Petrovi chyběl Jirův smích…

Prázdniny už byly za polovinou, když Lence došla trpělivost. Přišla z práce dřív a překvapila Petra, zcela ztraceného ve světě vzpomínek. Aby ho z něj dostala, vlepila mu facku.

Petr se rozplakal. Jako kdyby uvnitř něj něco prasklo a všechna bolest se valila ven. Nedokázal přestat, jen mezi vzlyky maminku prosil, aby nevolala do nemocnice, že je to v pořádku, že se jen potřebuje vybrečet. Sedla si k němu a objala ho. Držela ho takhle celou noc, dokud vyčerpáním neusnul. Občas v jeho naříkání rozeznala slova, kterými se jí snažil vysvětlit, co pro něj Jiro znamenal a že neví, jak to zvládat teď, bez něj. Jako kdyby slova Jirova otce byla rozsudek smrti.

Když se Petr ráno probudil, bylo mu poprvé od té strašlivé noci s ohněm, trochu lépe. Ne, že by to přestalo bolet, naopak. Bolelo to příšerně, ale díky tomu konečně cítil, že je živý.

Našel maminku sedět u stolu v kuchyni, s hlavou zabořenou v dlaních. Bylo mu jasné, že jeho včerejší záchvat si nejspíš protrpěla stejně jako on. Možná víc.

„Mami?“ špitl a jemně jí položil ruku na rameno. Trhla sebou a on na její tváři viděl stopy zaschlých slz. „Promiň mi ten včerejšek, vážně. Už je to lepší,“ pokusil se na ni maličko usmát.

Lenka věděla, že ten úsměv nebyl upřímný. Svého syna znala až příliš dobře. Dlouhé hodiny strávila přemýšlením nad tím, jak mu pomoci. A někdy v době, kdy se její chlapeček začal probouzet, si uvědomila, že řešení bylo celou dobu přímo před nimi.

„Sedni si,“ vyzvala Petra, poté, co si odkašlala, aby její hlas zněl alespoň trochu pevně.

Chlapec ji překvapeně poslechl.

„Jestli jsem tě pochopila dobře, tak tebe ničí, že už ho neuvidíš,“ zadívala se mu do očí.

Petr jen přikývl. Takhle vážný rozhovor hned po probuzení nečekal.

„Napadlo tě, že už tě možná nikdy nechce vidět? Že ti to třeba celé vyčítá?“ zkusila nadhodit téma, které i ji samotnou trápilo.

„Nevyčítá, on takový není, mami. Nejspíš by z Milana vymlátil duši, kdyby mohl, ale nemyslím, že by to vyčítal mně,“ hájil ho Petr. Nebyl si však ani zdaleka tak jistý, jak se snažil tvářit. A maminka to poznala. Nadzdvihla obočí, aby mu to dala najevo. „Mami… I kdyby mě nenáviděl, chtěl bych, aby mi to řekl on sám. Ať mě klidně pošle s plnou parádou do hajzlu, ale chci vědět, že je v pohodě. A že si to tak opravdu přeje.“

Lenka jen kývla hlavou. Něco takového čekala, i když ji stále ještě nepřestalo udivovat, kdy zvládl její sladký chlapeček tolik dospět.

„Fajn, takže tě k němu prostě jen musíme dostat,“ řekla, jako kdyby to byla ta nejsnazší věc na světě.

„To nejde. Jeho otec mě k němu nepustí. A i kdybych obvolal všechny nemocnice v celém Rakousku, dost pochybuju, že by mi řekli, jestli je tam vůbec hospitalizovaný…“

„Ale zlato, myslela jsem si, že jsi chytřejší. Jiro je sice v Rakousku, a jeho otec možná taky, ale jeho bratr není, ne? Copak on by nevěděl, jak se s ním spojit?“

„Mami,“ protočil na Lenku oči. „To jsem zkoušel. Teda vlastně Ema. Když zjistila, co se v nemocnici stalo, chopila se iniciativy. Ken má ošklivě dolámanou nohu, takže do práce nechodí. Jeho zaměstnavatel ani kolegové jeho číslo nedají nikomu, koho neznají. A neznají ani Emu, tebe nebo mě. V domě jejich rodičů, když se tam pokoušela dozvonit, jí řekli, že tam nikdo takový nebydlí. Úplně ho zapřeli, jako kdyby ho neznali. Vím, že mi Jiro říkal, že Kensuke bydlí sám, ale neřekl mi kde a já nevím o naprosto žádném způsobu, jak to zjistit,“ vydechl zmučeně. Kdyby byl způsob, jak se s Jirem spojit, už dávno by to udělal.

„A co ten Adam?“ navrhla tiše Lenka po pár minutách usilovného přemýšlení.

„Adam?“ zatvářil se Petr nechápavě.

„No, ten Kenův přítel. Ten by na něj mohl mít nejen číslo, mohl by i vědět, kde ho najít, ne?“ rozzářila se.

„A ty máš snad na Adama kontakt?“ zchladil ji Petr.

„Ne, ale říkal jsi, že je revizor. A jestli se nepletu, tak revizoři, mají svou centrálu…“ vytáhla z kapsy telefon a cosi do něj usilovně psala. Stačilo jen pár okamžiků a už mu ho s širokým úsměvem podávala. „Na Bojišti 5, Praha 2. Centrální dispečink. Tady by měli mít podle všeho revizoři hnízdo,“ tvářila se vítězoslavně.

„Jo, ale já ani neznám jeho příjmení, tak jak…“

„Podívej, celé dny tady jen tak ležíš. Tak co kdybys alespoň pár dní zkusil nenápadně procházet kolem, jestli třeba nepůjde do práce?“ přerušila ho Lenka, v očích plamen odhodlání. Petr zaváhal. Mohl vůbec doufat, že má tenhle bláznivý plán šanci na úspěch? „Nic lepšího nemáme, Peťulko,“ dodala mu maminka to poslední postrčení, které potřeboval. Pokusí se Adama vypátrat.  

Musí.

Pro Jira.

 

Už třetí den trávil drobný zrzeček přecházením po chodníku před budovou dopravního podniku. Ráno vstával v pět, aby tam byl dřív, než začnou chodit zaměstnanci, a odpoledne s neskomírající nadějí kontroloval každou postavu, která dveřmi vyšla, dokud vrátný nezamkl a nezhasl. Ani on, ani jeho maminka neměli tušení, jak to vlastně revizoři mají, jestli opravdu z centrály každý den vyráží, nebo jestli se prostě jen nějak domluví, kdo kudy daný den bude jezdit. Byl rozhodnutý to vydržet alespoň týden, bez ohledu na bolavé nohy a nesmírnou únavu. Pokud ani tehdy Adama nepotká, může se ještě zkusit zeptat některého z jeho kolegů, ale… Byl si celkem jist, že revizoři rozdávají kontakty na své kolegy stejně ochotně, jako striptéři.

Čtvrtý den ráno znovu přecházel od jednoho rohu budovy k druhému a cítil na sobě podezíravý pohled vrátného. Nejspíš zvažoval, jestli by na něj neměl zavolat policii, ušklíbl se Petr do svého kelímku s horkou čokoládou, který si dopřál pro dnešní, nečekaně chladné, ráno. Zpoza rohu se vynořila povědomá silueta. Muž, tak vysoký a se širokými rameny, že by upoutal pozornost každého, nejen jednoho kluka, který se dnem i nocí modlil, aby ho potkal.

„Adame?“ zašeptal nevěřícně, když se k němu tmavovlasý obr blížil. „Adame!“ vykřikl a kelímek i se sladkým obsahem letěl pod jedno ze zaparkovaných aut.

Adam, v myšlenkách stále ještě u seznamu potravin, které nesměl zapomenout nakoupit, sebou překvapeně trhl, když slyšel své jméno. Jako střela se k němu blížil ryšavý kluk, jen velmi těsně to ubrzdil, aby mu nevletěl do náruče. Zamračeně si ho prohlížel. V unavené tváři zářily modro-šedé oči nefalšovaným nadšením.

„Kotě Kenova bráchy,“ hlesl šokovaně. Nikdy by ho nenapadlo, že ho potká právě tady.

„Petr,“ zrudl chlapec. „Promiň, že tě takhle otravuju, ale… Nemáš číslo na Kena? Nebo adresu, cokoliv…“

„No…“ zamračil se Adam a poškrábal se na zátylku. „Mám adresu i telefon, ale… Nechceš se s ním raději sejít a všechno probrat?“

„Ty… Ty můžeš? Chci říct… Ty bys to udělal?“ rozzářil se hoch očekáváním.

„Jo, klidně. Jen tu chvilku počkej, odnesu do kanceláře nějaké papíry a můžeme jít,“ pousmál se obr.

„Nejdeš do práce?“ podivil se Petr.

„Ne,“ zavrtěl Adam hlavou. „Není to práce, kterou si přeješ dělat dlouho. Byla jen otázka času, kdy dám výpověď, takže… Teď se to vlastně hodilo. Ani se nehni, jsem tu za chvilku,“ přikázal a zmizel v prosklených dveřích.

Petr měl strašnou chuť si zatleskat a skákat nadšením jako opička na gumě. Uvědomil si, jaké měl štěstí, že tu zrovna dnes na Adama natrefil. Maminka měla pravdu, pokud by si nechal tuhle šanci proklouznout mezi prsty, přišel by o jediný způsob, jak se spojit s Jirem.

 

Čím dále se vzdalovali od zastávky metra, tím byl Petr podezřívavější. Z klasických čtvrtí, plných bytových domů, ho zlatooký dlouhán vedl kamsi mezi starou zástavbu a sklady. Zvažoval, jestli by nebylo lepší vycouvat. Co vlastně o Adamovi věděl? Že spí s Jirovým bratrem. Když viděl, jak široká záda před ním mizí ve zchátralých, posprejovaných dveřích, napadlo ho, jestli by neměl někomu poslat kde právě je, aby se pak mamince jeho tělo snáze dohledávalo. Cítil srdce až v krku.

„No co je?“ ozvalo se z chodby s úsměškem.

„Už jdu,“ odpověděl Petr přeskakujícím hlasem. Následoval Adama do patra, kde už byly odemčené dveře.

„Jsem doma, zlato,“ houkl obr a vešel do bytu.

Zlato? Adam s někým bydlel?! Petr by nejraději utekl, nebo se třeba rozsypal na malé částečky a vsákl se do podlahy, zkrátka cokoliv, aby mohl zmizet.

„A koukám, žes ten nákup asi rovnou sežral, že?“ odpověděl mu povědomý hlas z bytu pobaveně.

„Za co mě máš, sakra. Vedu ti překvápko,“ smál se Adam. Petr si dodal odvahu a rozevřel dveře. Kousek od nich stál Adam, ke kterému právě o berlích přiskakoval Kensuke, s jednou nohou ve fialové ortéze.

„Petře!“ vyjekl černovlasý mladík.

„Kene?!“ vypískl hoch a tentokrát už se ani nesnažil zastavit, když ho tělo samovolně vneslo do náruče tak vytoužené osoby.

„Opatrně, pitomci,“ zasykl Adam, kterému se na poslední chvíli povedlo Kena zachytit, aby pod náhlým náporem Petrovy váhy neklesl k zemi.

„Promiň, promiň, já… Strašně se omlouvám, to prostě… Nemůžu uvěřit, že jsem tě našel!“ chrlil ze sebe zrzek nadšeně. Cítil, jak se mu do očí tlačí zrádné slzy úlevy.

„Co mám říkat já?“ zasmál se Ken. „Víš, jak blbě se hledá někdo, o kom máš jedinou informaci, a to, kam chodí do školy? Během prázdnin, je ti taková informace dost k hovnu. A u vás doma nikdy nikdo neotevřel ty zatracené dveře!“ objal chlapce pevně.

„Tys mě hledal? Mamka odpojila zvonek, abych mohl v klidu odpočívat,“ vykulil hoch oči.

„Jasně že jo, brácha je na mrtvici, že tě nemá jak kontaktovat.“

„Jiro,“ hlesl Petr tiše. Celé tělo se mu roztřáslo pod náhlou vlnou citu. „Takže… Takže on mě chce vidět? Chce se mnou mluvit? Nezlobí se, že…“

„Nebuď idiot,“ zašklebil se Kensuke. „Jasně že chce. Vůbec nemáš představu, jak zuřil, když se dozvěděl, co ti otec řekl. Jenže, neměl moc možností co s tím. Dokud byl ve špitále tady, byl na dýchacím přístroji, a to se fakt blbě něco vysvětluje. Až ti kluci rakouští ho trochu zprovoznili, jenže tam zase narazil na otce on,“ protočil Ken otráveně očima.

„Jak to myslíš?“ nechápal Petr. Adam je bez jediného slova oddělil od sebe a Kena odnesl na pohovku, kam ho Petr jako věrné štěně následoval, aniž by si to vůbec uvědomil.

„No, nejspíš sis už domyslel, že otec je trochu… Svéráz. Nevadilo mu, že jsem gay, dokud jsem si kluky nevodil domů. Nevadilo mu, že je Jiro gay, dokud neudělal totéž. Víš jak, on se dokázal smířit s tím, že z jeho tří potomků není na holky ani jeden, a navíc se to naučil dost využívat. Ono mít dva homosexuální syny a otevřeně je přijímat dělá celkem slušnej dojem v kruzích, ve kterých se pohybuje. V podstatě je ale spíš tak nějak skrytě homofob. Podle mě si dodnes myslí, že jsme s bráchou na kluky čistě jemu na truc. Ještě před lety, když jsem bydlel u rodičů, mi párkrát neopomněl předhodit, že jsem Jira nakazil buzerantstvím. A věř mi, to fakt chceš od táty slyšet,“ ušklíbl se.

Petr si vybavil vzdalujícího se muže na nemocniční chodbě, který vypadal, že mu někdo narval do zadku násadu, aby se jeho páteř nepohnula, ani kdyby chtěl. Jo, věřil, že tenhle člověk by byl něčeho takového schopen.

„No, a papínek tam Jirovi jednoduše nedal peníze, mobil, počítač, nic. Prý aby se soustředil na zotavení. Občas mu on nebo máma volají, ale mě na něj telefon dát odmítli. Prý mu jedině prospěje, když se mnou nějaký čas nepřijde do styku.“

„Ale…“ zalapal Petr nevěřícně po dechu. „To je přece šílený! Jak může… Vždyť, je to váš táta, ne? Copak má právo udělat něco takovýho?!“ bouřil se. Někde uvnitř něj však skomírala naděje. Kensuke tedy neměl, jak by ho s Jirem spojil.

„Jasně že nemůže, a sotva Jirovi vytahali hadičky z krku, dost jasně jim to vysvětlil. Špitál sice platí otec, ale zrovna Rakušáci si dost dávají pozor, na porušení lidských práv. Někdo mu půjčil mobil a on mi zavolal. Já poslal peníze a kouzlo fungovalo. Teď tam má notebook i mobil, takže mě může každej den buzerovat, jak je možný, že jsem tě ještě nedokázal najít.“

„Takže, mohl bych mu…“ vydechl Petr toužebně, napjatý jako struna.

„Jasný, hned mu zavolám,“ mrkl na něj Ken a natáhl se pod konferenční stolek, kde odpočíval černý notebook.

Rozklikl ikonku Skype a najel na Jirovo jméno. Téměř ihned se místností rozezněl charakteristický vyzváněcí tón.

„Našels ho?!“ ozval se mírně ochraptělý Jirův hlas, zatímco se obraz na monitoru teprve zaostřoval. Petr se neubránil širokému, šťastnému úsměvu.

„To si piš,“ odpověděl Ken pyšně.

Obraz se konečně aktualizoval a Petr tak hleděl na nemocniční lůžko, na kterém ležela postava v bledě modrém pyžamu s celou hlavou obmotanou obvazem.

Víc neviděl.

Hovor byl ukončen.

Petr se podíval na Kena, který nevypadal, že by situaci chápal o nic víc, než on sám.

„Ty vole, tohle je jak dopolední seriál pro těhotný a kojící,“ zasténal Adam a došel si k lednici pro pivo. Ken po něm sekl pohledem, div se lahev neroztříštila.

Kensuke opakoval vytáčení, ale Jiro už hovor nepřijal.

Z počítače se ozval zvuk příchozí zprávy.

Jiro: Skřítku, vážně jsi tam?

Keny: Jo, je tady. Ono to vypadlo, nebo jsi to vypnul?

Jiro: pusť k tomu Petra, Kensuke!

Keny: Nebo co?!

Keny: Jsem tady, P.

Jiro: kde jsi byl? Jsi v pořádku??

Keny: na to bych se spíš měl ptát já, ne? Proč jsi ukončil ten hovor? P.

Jiro: nechci, abys mě takhle viděl

Petr se jen prudce nadechl a tentokrát to byl on, kdo zadal odchozí hovor. Neúspěšně.

Keny: zvedni to

Další pokus. Tentokrát se spojení podařilo, ale obrazovka zůstala černá.

„Jiro, můžeš si zapnout tu kameru?“ zkusil Petr tiše.

„Ne, skřítku,“ odpověděl stejně opatrně Jirův hlas.

„Uvědomuješ si, jak je tohle celý směšný? Vidím z tebe stejně jen obvazy… Jiro, no tak… Nebo si vážně myslíš, že mě k tobě táhl jen tvůj obličej?“ zněl chlapec ublíženě a Adam mu, zpoza monitoru, kde nemohl být vidět, ukázal zdvihnuté palce. Takhle na něj!

„To ne, ale… Ken ti už řekl, jak teď vypadám?“ zkusil nejistě.

„Ne. A je mi to jedno. Vždycky budeš Jiro, víš,“ odsekl Petr s neochvějnou jistotou.

„Vážně? I když budu vypadat jako Freddy Krueger?“ zněl hlas z počítače podrážděně.

„Možná jsi na to zapomněl, ale já jsem fanda Deadpoola,“ musel se Petr zasmát celé té napjaté situaci. Přece teď, když Jira konečně našel, necouvne jek kvůli pár jizvám!

„Výborný,“ zasténal Jiro, ale bylo slyšet, že se rozhovorem baví. „To aby mi Ken sehnal nějaký elasťáky.“ Jmenovaný vyprskl smíchy a horlivě kýval na kameru hlavou, aby bratr viděl, že je pro.

„Bude to chtít silnější argument, aby ses mě zbavil, Jiro,“ zvážněl Petr.

Na druhé straně bylo dlouho ticho, až se Petr potřeboval ujistit, že spojení je stále funkční.

„Teď mě dobře poslouchej, skřítku. Nechci, abys mě přerušoval. Něco ti povím, a pak ukončím hovor. Ty se pak sebereš, půjdeš domů, a pořádně se nad tím zamyslíš. Ken ti na mě dá kontakt, ale chci abys věděl, že pochopím, pokud se neozveš. Nebo pokud mi jen napíšeš, že chceš, abychom zůstali jen přátelé. Nebudu tě do ničeho nutit, nebudu na tebe spěchat, ale taky nechci, aby sis to celé nějak idealizoval. Pokud už teď budeš mít pocit, že je toho na tebe moc, pochopím to, ano?“ jeho hlas zněl najednou zvláštně odtažitě, cize. Petr se zmohl jen na němé přikývnutí. Kensuke ho pod stolem vzal za ruku a pevně stiskl.

„Zatím to není definitivní, a ještě mě čeká hodně operací, ale právě teď pravá strana mé tváře vypadá jako tatarák. Přišel jsem o ucho, a je možné, že přijdu i o oko. Napořád, skřítku. I když jsou tady špičkoví doktoři, zázraky nedělají. Slibují, že ano, ale… Už nikdy nebudu vypadat jako dřív. Co jako dřív, já už nikdy nejspíš ani nebudu vypadat jako normální člověk… Děti se mě na ulici budou bát, cizí lidé se mi budou vyhýbat, já… Nevím, jestli vůbec chci, aby sis tím musel procházet se mnou. Takže pochopím, pokud je tohle náš poslední rozhovor,“ vydechl a z hlasu mu bolest přímo vřískala.

Hovor ukončen.

Petr kulil oči na monitor. Nevěřil. Nechápal. Zuřil.

„Vytoč ho znovu,“ zasípal, ruce pevně sevřené v pěst.

„Ne,“ odmítl ho Ken a počítač zaklapl. „Jiro má pravdu. Není to jen o tom, abyste spolu znovu mluvili. Bude to teď dost těžké, pro vás pro oba. Co brácha říkal, tak ho čeká několik desítek operací. On tam bude minimálně rok, ale spíš dva, Petře,“ vysvětloval mu tiše a pomalu, aby chlapec nezačal vyšilovat.

„To ale kruci neznamená naprosto nic!“ zavřískl po něm Petr nepříčetně. „Je to Jiro, chápeš?! Můj Jiro. A je mi kurva ukradený, jestli bude vypadat, jako kdyby strčil hlavu do mlýnku na maso!“

Kensuke kývl na Adama a ten mu podal papírek a propisku, kam mu začal něco zapisovat. Když dopsal, lístek Petrovi podal.

„Tak jdi domů, a řekni mu to sám. Ale v klidu, aby viděl, že ses nad tím vážně zamyslel.“

Petr si lísteček vzal a odešel z Adamova bytu. Až cestou domů mu došlo, že od něj bylo vlastně dost nezdvořilé, že se nezeptal, jak dlouho už bydlí spolu, nebo co má vlastně Ken s kotníkem. Jenže… On se prostě nedokázal soustředit na nic jiného, než na Jira.

 

Během hodiny už vyzváněl Jirův Skype po několikáté a on sbíral odvahu hovor přijmout. Byl od nového kontaktu, jen před pár minutami přidaného mezi přátele.

Věděl, že cokoliv mu Petr řekne, nic neznamená. Byl mladý, bylo normální, aby měnil názory. Vztahy na dálku nefungují většinou ani dlouholetým párům, tak jakou šanci měli oni? Sedmnáctiletý kluk a on, s obličejem plným jizev. Věděl, že takhle na skřítka tlačit nebylo fér, ale nedokázal to nezkusit. Potřeboval ho, zcela sobecky chtěl slyšet, že ho miluje a nic na světě to nemůže změnit. I kdyby mu měl jeho skřítek pro tuhle krátkou chvíli lhát, chtěl si připadat, že není na všechno sám.

Jenže… Jeho skřítek nebyl z těch, co by mu v takovéhle chvíli lhali. Spíš by mu nějak citlivě oznámil, že si dají pauzu, nebo tak něco.

Zhluboka se nadechl a rozhodl se to pojmout jako strhávání náplasti. Kurva velké náplasti, přímo na jeho obnaženém a už takhle dost bolavém srdci.

 

 

 

 

O necelý půlrok později

 

 

Petr přešlapoval u vstupu na parket v nepohodlném obleku. Před pár minutami mu jeho třídní zavěsila na rameno bílou šerpu se zlatým nápisem „Maturant“. Od nedalekého stolu se na něj posměšně culil Kensuke s Adamem a Emou, kteří dělali společnost jeho mamince. Nepochyboval, že se ji snaží rozesmívat, aby jí slzy nezničily make-up. Jemu samotnému moc do smíchu nebylo. Jiro slíbil, že to stihne. Že na jeho ples přijede. A Petr mu věřil.

Tak proč tady stál sám, zatímco všichni ostatní už tančili píseň věnovanou maturantům? S maminkou už si svůj povinný taneček přetrpěl, ale teď měl tančit s tím, koho u sebe potřeboval nejvíc. Nechápal, kdo vybíral píseň, ale Hello od Lionela Richieho považoval za největší podpásovku svého života.

Na tyhle táhlé, pomalé tóny měl být v Jirově náruči. Měl se k němu po takové době tisknout, vdechovat jeho vůni, cítit jeho dotek… V duchu proklínal všechny ty lekce angličtiny, které mu Jiro dával, aby zvládl odmaturovat. Nesnášel, že tomu textu rozumí. Raději by nevěděl, o čem to je. Rychle setřel první, neposednou slzu, která mu stékala po tváři a která nejspíš neměla být poslední.

Někdo mu jemně zaklepal na rameno.

„Smím prosit?“ ozvalo se hrdelní zašeptání těsně u jeho ucha. Petrovi se podlomila kolena, a tak místo aby se překvapeně otočil, klesl do připravených pevných paží, které mu nehodlaly dovolit, aby upadl.

Zadíval se do tváře, kterou tolik toužil vidět. Byl tady. Opravdu přijel. Odložil další operaci o dva týdny, aby mohl být na Petrově plese. Polovinu tváře mu zakrýval silikon tělové barvy a Petra napadlo, že to tak trochu připomíná masku Fantoma Opery. U nosu byly vidět začínající jizvy, ale veškeré další poškození maska skrývala. Viděl, jak se mu pozdvihly koutky úst ve spokojeném úsměvu.

„Nebo mi dáš košem?“ připomněl se mu Jiro.

„Nikdy,“ vydechl Petr naprosto mimo, čemuž se černovlasý muž tiše zasmál. Odvedl si zrzečka na parket a přitiskl ho k sobě. Mírnému šumu přihlížejících lidí ani jeden nevěnoval pozornost.

Byli spolu.

Poprvé, od toho letního večera.

Petr trošku povyrostl a Jiro už nebyl tak svalnatý, jako dřív. Přesto, nebo snad právě proto, k sobě jejich těla pasovala ještě o trochu lépe než dřív.

Na zrzečka toho bylo příliš. Přitiskl svou tvář k Jirově hrudi a jen tiše slzel štěstím.

Jiro ho pevně objal a tiše si broukal s textem pomalé písně. Byl u svého skřítka, který ho už několikrát viděl bez masky i obvazů, a přesto se na něj díval stále stejným, milujícím pohledem. To krom něj dokázal jen Ken. Nikdo, vůbec nikdo jiný. Měl v náruči svého sladkého anděla, a na tom jediném záleželo.