Petr vyrazil do školy s úmyslným zpožděním. Vůbec nepochyboval, že na něj Ema plánuje výslech takového kalibru, že by zkušený člen gestapa stydlivě šoupal nohama v koutě, a tak jí k tomu nehodlal dávat víc příležitostí, než bylo nezbytně nutné. Bohužel, protože teď učitelé věnovali pozornost zejména slabším kusům, které si potřebovaly na poslední chvíli opravit známky, mohli ti, kteří již měli hodnocení uzavřené, končit úderem dvanácté.

Což v překladu znamenalo, že na něj s výhružným výrazem čekala už pár minut před polednem u školní brány. Petr si odevzdaně povzdychl a zamířil k vysoké brunetce, v jejíchž očích svítil nekonečně dlouhý seznam otázek.

„Pojď se projít,“ sykla a chytla hocha za paži, aby se jí pohodlněji vlekl do nejbližšího parku, kde našla lavičku ve stínu jednoho ze starých stromů.

„Já bych šel i tak,“ povzdychl si Petr, když ho konečně pustila. „Nebyl důvod mi vykloubit rameno.“

„Myslíš?“ zamračila se dívka. „Milan je na prášky, a pokud by ses dneska neobjevil ve škole, musela jsem slíbit, že zavolám Lence. Nebo na policii.“

„Proč?“ užasl Petr.

„To se ptáš ty mě?“ založila si ruce na hrudi. „Ve čtvrtek dopoledne mi volal, bez ohledu na to, že byla škola. A to on nikdy nedělá, to snad víš. Ptal se, jestli jsi v pohodě. Když jsem mu řekla, že jsi zůstal doma, začal vyvádět. Po škole jsem za ním zajela a přinutila ho, aby mi řekl, o co šlo. Proto bych ráda slyšela tvojí verzi, hlavně tu část s tancováním na pódiu v bordelu, a chlápkovi co tě v podstatě unesl potom, co Milanovi rozbil nos, když tě bránil.“

„Tak to vůbec nebylo,“ zamračil se Petr. „Je to striptýzovej klub, ne bordel!“

„Jo, no tak to se mi strašně ulevilo, to je potom úplně jiná pohádka,“ ušklíbla se Ema a přehodila si nohu přes nohu. „Vysvětluj!“

„No, Jirův bráška tak trošku… On tam pracuje, víš? Jako… Jako tanečník. A jeden jeho kolega nemohl, tak… Tak jsem Jira poprosil, jestli by jim nepomohl…“ dostával ze sebe pracně a cítil, jak mu rudnou tváře při vzpomínkách na večer v klubu.

„Tys ho poprosil?“ divila se brunetka. „Proč bys to dělal?“ nechápala.

„Chtěl jsem ho vidět,“ sklopil pohled Petr stydlivě. Ještě teď nemohl uvěřit, jak snadno mu Jiro vyhověl.

„A viděls?“ začínaly Emě cukat koutky, když si představila, jen nervózní tam její kamarád musel být.

„To si piš,“ podíval se na ni nesměle s mírným úsměvem a jiskrami v očích. „Jenže se tam ukázal Milan,“ zvážněl. „On předtím tak trochu potkal Jirova bráchu a ten mu dal vizitku, kde budeme. A zatímco Jiro tančil, Milan mi chtěl něco říct. Kdyby prostě jen počkal, než skončí písnička… Ale já se chtěl dívat a Jiro nechtěl, aby mě Milan někam odváděl. Tak… Tak mě vytáhl na pódium.“

„Tebe?“ divila se Ema. Dlouhou chvíli si celou situaci zkoušela představit. Marně. „Nezvracels, že ne?“

„To se stalo jednou a bylo mi sedm!“ upřel na ni pichlavý pohled při nepěkné vzpomínce, jak ho třídní učitelka chtěla přimět recitovat básničku před celou aulou. To co z něj u mikrofonu vyšlo, rozhodně nebyly verše.

„Tak co bylo? Utekls?“ pobízela ho dívka k dalšímu vyprávění.

„No, on… Napřed tančil pro mě a pak… Pak i se mnou,“ usmál se hoch zasněně.

„Chceš mi tvrdit, žes tancoval. Ty. Veřejně. Na pódiu. Se strptérem,“ shrnula Ema a vypadala, že tomu věří zhruba tolik, jako kdyby jí vyprávěl, jak po večerech křižuje oblohu na růžovém létajícím drakovi, co místo ohně plive květy kopretin.

„On není striptér,“ namítl Petr okamžitě. „A… Když mě objal, tak… Já… Vůbec jsem netušil, co to sakra dělám. Viděl jsem jen jeho. Nic víc.“

Ema si drobného zrzka dlouze prohlížela. Vždycky ho ochraňovala jako malého brášku, aby mu nikdo neubližoval. On byl ten typ, co neviděl nebezpečí ani ve chvíli, kdy bylo na centimetry od něho. Vztahy ho nijak moc nebraly, a podle toho, jak snadno to ukončil s Milanem, si neuměla představit, že by ho Petr opravdu miloval. Teď měl ale výraz, který u něj nikdy neviděla. Vypadal… Šťastný. Ne tak, jako když vyhrál v matematické olympiádě na základce. Spíš… Tak trochu zasněně, jako kdyby měl to nejsladší tajemství.

„A ten rozbitý nos?“ připomněla mu, tentokrát už klidněji. Pokud byl Petr do toho muže zamilovaný, nemělo moc smysl mu v tom zkoušet bránit.

„Co vím, tak to byl ret, ne nos. No,“ uhnul hoch znovu pohledem. „My… Se pak malinko nepohodli. Měl jsem v sobě trošku alkoholu a… Zbytečně jsem vyváděl. Chtěl jsem odejít, a venku natrefil na Milana. Ten mě zkusil obejmout, a Jiro… Jiro vyletěl, no. Chtěli se prát, ale… Vlastně to ani nebyla rvačka. Milan není úplně Tyson Fury, víš jak. Když chtěl na Jira skočit, stačila jedna rána a byl klid. Pak jsme jeli k Jirovi domů, kde jsme si všechno vysvětlili a… A vůbec,“ ukryl Petr hořící obličej v dlaních.

Ema si hocha pozorně měřila.

„To sice jo, ale… Zase ne nějak dlouho. Nenapadlo by mě, že budete postupovat takhle fofrem,“ culila se Ema a Petr byl rád, že se o maminčině dohodě před ní ani Milanem nezmínil. Tohle bylo něco, co nepotřebovali vědět.

„No, tak povídej…“ naléhala na něj Ema a oči jí zářily zvědavostí. „Jaký to bylo?“

„Ježíš Emo, já o tom nechci mluvit, jasný?“ zasténal Petr a zvedl nohy na lavičku, aby si mohl přitáhnout kolena k obličeji.

„Bylo to tak zlý? Bolelo to?“ pohladila ho po zádech soucitně. Chlapec jen zavrtěl hlavou.

„Tak co se pokazilo?“ vyzvídala dál.

„Nic se nepokazilo, jen… Nechci o tom mluvit,“ zahuhlal Petr.

„Péťo… To jsem já, vzpomínáš? Se mnou můžeš mluvit úplně o všem. Jestli bylo něco špatně, nebo se chceš na něco zeptat…“ nabízela mu jakoukoliv pomoc.

Petr si povzdychl a dodal si odvahu, aby jí ukázal jak moc se právě teď červená.

„Nic nebylo špatně. Jen se na to snažím nemyslet, abych se nerozpustil,“ vysvětlil. „Bylo to… Bylo to naprosto dokonalý. Nádherný. Úžasný. Prostě…. Bylo to všechno.“

Ema cítila, jak se i jí hrne krev do tváří. Na okamžik si závistivě pomyslela, jak by si přála, aby i ona na své poprvé měla takovéhle vzpomínky. Ten večer na zadním sedadle Milanova auta by rozhodně popisovala jinak. Hodně jinak.

„Páni,“ vydechla obdivně. „Takže všechno dobrý?“ Petr jen souhlasně zakýval hlavou.

Ještě večer, hned jak vylezl ze sprchy, našel na mobilu rovnou několik zpráv, ve kterých se ho Jiro ptal, jestli je v pořádku. Psali si až dlouho do noci a ráno začali zase. Už se nemohl dočkat večera, kdy Jiro slíbil, že si zajdou na večeři, kterou už tolikrát odložili.

„To se mi ulevilo,“ usmála se Ema uvolněně. „Ale teď mi řekni, už sis začal balit?“

Petr na ni nechápavě pohlédl. Pak mu to došlo. Jeho letní brigáda, kruci!

Rodiče Emy měli už dlouhá léta stánek s občerstvením u jezera kousek od Prahy. Letos v létě Petrovi nabídli, jestli by tam nechtěl alespoň na týden nebo dva s Emou jít na brigádu. Nebyla to nijak náročná práce, prodávat zmrzlinu, točit pivo a ohřívat klobásy, to všechno za pěkný plat. Navíc tam byla jedna z těch obytných buněk, kde se dalo spát. Petr tam v létě za Emou občas jezdil, a tak věděl, do čeho jde, když brigádu nadšeně přijal. Ale… to bylo ještě předtím, než poznal Jira. Teď už mu představa dvou týdnů mimo Prahu tak lákavá nepřišla.

„Ani na to nemysli!“ vrátila ho Ema do reality. „Slíbils, že v pátek po vysvědčení pojedeme. Naši za tebe neseženou náhradu takhle rychle, takže na to prostě ani nemysli!“

Chlapec se na ni provinile usmál. „Neboj, nenechal bych tě v tom.“

 

Petr seděl v autě vedle Jira a nadsedal, jako kdyby měl pod zadkem rozpálenou plotnu. Nevěděl kam s očima ani rukama. Nejraději by černovlasého muže objal a líbal a možná i svlékal, ale zároveň mu bylo příšerně trapně a marně se snažil mu pohlédnout do očí. Nedokázal to. Pokaždé stydlivě ucukl.

Jiro se tiše bavil pohledem na roztěkaného zrzečka. Nemohl uvěřit, že tenhle stydlivý skřítek je stejný ďáblík, který ho ještě včera prosil, aby ho pomiloval. Jen ta myšlenka mu stačila, aby mu zacukalo ve slabinách. Jako by nestačilo, kolikrát ho na včerejším jednání načapali, že nedává pozor. Sakra, kdo by řešil změnu smluvních podmínek ohledně kurzových rozdílů, když jen pár kilometrů od něj poklidně oddychoval Petr, bříško pokryté spermatem a na stehnech stopy lubrikačního gelu. Jistě, napadlo ho, že by ho očistil, ale… Nejdřív se nemohl odhodlat ho pustit z náruče a pak už neměl čas.

Ne, moc dobře věděl, že to jsou výmluvy. Bál se. Jednoduše se na něj bál sáhnout, aby nepodlehl pokušení ty růžové rty znovu políbit, pohladit útlý hrudník, na kterém se pod bělostnou kůží rýsovaly jemné svaly. Představa, že by mu otíral stehna, mezi kterými jen před pár okamžiky přirážel do toho nádherně těsného žáru… Ale no tak. Nějaká schůze mu byla srdečně… Jo, právě tam.

Teď po něm nenápadně pokukoval a věděl naprosto přesně, co ho trápí. Proto také vybral na dnešek večeři venku, ale v soukromém salonku. Zaparkoval v podzemních garážích a všiml si, jak se Petr překvapeně rozhlíží. Nejspíš vůbec nesledoval cestu a teď teprve zjistil, že jsou na místě. Jiro se tiše zasmál.

„Skřítku,“ povzdychl si. Petr se na něj zaraženě podíval, ale to už ho štíhlé prsty jemně vzaly za zátylek a přitáhly k polibku.

Petr cítil, jak Jiro jemně zkoumá jeho rty. Sotva mezi ně vjel jazykem, spokojeně vydechl. Nic se nemohlo rovnat Jirovým polibkům. Automaticky se naklonil k černovlasému muži, aby se mohl dostal do praktičtější pozice. Aniž by si to uvědomil, zapřel se Jirovi o stehno. Ten jen tichounce zamrčel a chlapce objal. Jediným silnějším zatáhnutím si ho usadil na klín.

Petr se poplašeně chytil kraje kožené sedačky, aby se ujistil, že nespadne. Nedostal však čas panikařit. Jiro ho objal pevněji a znovu si ho přitáhl k vášnivě hře jazyků. Petr se podvolil, objal muže kolem krku a lehce se na jeho klíně zavrtěl, aby se mu sedělo pohodlněji.

Jiro jen zasykl, když se mu chlapec plnou vahou otřel o jeho tou dobou už téměř úplně ztopořený penis.

Petr si uvědomil, co ho to tlačí do stehna a nádherně zrůžověl. Zasněné oči upřel na Jira a tentokrát to byl on, kdo si toho druhého přitáhl k polibku. V jeho vlastních slabinách nedočkavě cukalo a blízkost milovného muže v něm probouzela teprve nedávno objevený žár.

„Jiro…“ zakňučel a znovu zavrtěl pozadím.

Jiro prudce vydechl nosem. Zahnal myšlenky na sklopená sedadla, kouřová skla a liduprázdné garáže. Ten hoch byl ještě včera v podstatě nedotčený. Ne. Prostě ne. To nemohl.

Nesměl.

Kruci, kdyby mu to ten kluk alespoň tak neusnadňoval…

Neodolal a pravačkou rozepínal knoflíčky na Petrově bleděmodré košili. Rozevřel ji, aby se mohl pokochat pohledem na ten sladký hrudník, posetý snad tisícovkou světlých pih na téměř bílé pokožce. Prsty mu samy od sebe zabloudily k bradavce, která je už ztvrdlá nadšeně vítala.

Petr se slastně prohnul jako luk, když ucítil Jirovy prsty na své kůži. Slyšel odkudsi smích a tichý rozhovor, ale nevěnoval mu pozornost.

Autu hned vedle nich blikla varovná světla, jak ho mladý muž odemykal, aby své těhotné přítelkyni mohl pomoci nastoupit. Dívka se na něj vděčně usmála a pak zřejmě za jeho zády zaznamenala pohyb. Něco mu řekla a mladík se otočil.

Oba naráz ztuhli, jako kdyby nemohli uvěřit, co se to ve vedle stojícím bílém voze právě děje. Dívka se znechuceně ušklíbla a pronesla nějakou kousavou poznámku. Její přítel rozhořčeně zaklepal na okénko u řidiče.

Petr překvapeně vyjekl, když se otočil a vyděl cizince zírat přímo na ně. Co možná nejrychleji přelezl zpět na sedadlo spolujezdce, přičemž se mu Jira podařilo několikrát opravdu nepříjemně trefit do citlivých partií.

Jiro vzdychl a stiskl tlačítko pro otevírání okénka.

„Potřebuješ něco?“ zeptal se narušitele ledovým hlasem.

„Najděte si hotel, úchylové!“ vyštěkl světlovlasý mladík, který mohl být tak zhruba Jirova věku.

„Máme to v plánu, neboj,“ usmál se Jiro chladně.

„Čuňata! Takový hnusy na veřejnosti…“ syčela si pro sebe dívka jedovatě, zatímco si dlaní hladila vystouplé břicho.

„Jasný, my jsme čuňata, a tys jen snědla semínko z melounu, ne?“ ušklíbl se Jiro zle. Ta homofobní dvojice ho štvala víc, než by normálně považoval za možné. Cítil totiž, jak se jeho zrzeček stahuje a choulí, jako kdyby si přál zmizet v čalounění vozu. Nezasloužil si, aby o něm takhle někdo mluvil.

„No dovolte?“ vypískla dívka uraženě. Významně se podívala na svého přítele, který už se sápal po klice.

„Vážně chceš, abych takhle vystupoval?“ poukázal Jiro s pobaveným úsměvem ke své jasně se rýsující erekci pod světlou látkou kalhot.

Mladík si odplivl a otočil se zády. „Nastup!“ rozkázal své přítelkyni, která se na posádku sousedního auta naposledy ušklíbla a poslechla. Za skřípění pneumatik jejich vůz vyjel z garáží.

 

 

Jiro seděl v restauraci naproti Petrovi a vyčítal si, že ho poslechl a nezměnili podnik. Chlapec byl zamlklý, bez nálady. Každou chvilku se kamsi zatoulal ve vlastních myšlenkách.

„Kdy ti končí škola?“ pokusil se ten večer snad už po dvacáté začít rozhovor.

„Zítra,“ vzdychl hoch. Vypadal rázem ještě smutněji.

„Posledního je ale v pondělí, ne?“ nehodlal se Jiro vzdát bez boje.

„Hm, ale vysvědčení nám dají v pátek. Asi už toho taky mají plný zuby,“ mumlal si Petr, zatímco vidličkou bez valného zájmu naháněl poslední kousek masa po talíři.

„Máš nějaké plány na prázdniny?“ zeptal se Jiro a Petr ještě o kousek víc schlípl. Jen pokrčil rameny. Nechtěl mu to říkat. Vlastně ani nechtěl, aby to byla pravda. Sám sebe celé odpoledne zkoušel přesvědčit, že je to vlastně super, protože za vydělané peníze bude moct Jira taky někam pozvat, nebo mu něco koupit, ale… Vědomí, že ho tak dlouho neuvidí… To snad ani nestálo za to.

„Víš, napadlo mě,“ natáhl se Jiro přes stůl a vzal chlapce za ruku. Kdyby věděl, že ho to takhle sebere, nejspíš by toho frajírka nakopal do výfuku té jeho rachotiny! „Od pondělka mám týden volna. Nechtěl bys… Nechtěl bys ho strávit se mnou?“

Petr na Jira překvapeně pohlédl a cítil, jak mu oči zalévají slzy. Chtěl! Strašně moc by chtěl!

„Tak dost!“ nevydržel Jiro a zvýšil hlas. „Skřítku, neslibovali jsme si, že mi řekneš, pokud tě něco bude trápit? Mluv se mnou, kruci!“

Petr popotáhl. Připadal si jako malé děcko. Teď, s uplakanýma očima, ještě víc než předtím.

„Nemůžu,“ kuňkl a Jiro zatnul zuby. Pohled na plačícího skřítka mu nedělal dobře.

„Co se děje?“ zkusil znovu, tentokrát tiše.

„Zítra…“ vzlykl Petr tiše, zatímco si slzy stíral hřbetem ruky. „Zítra v poledne odjíždím.“

„Ale…“ teď byla řada na Jirovi, aby ztuhl. „Myslel jsem, že Lenka je už v pohodě…“

„Jo, to jo,“ kývl hoch. „Ale… Já jedu na dva týdny na brigádu. S Emou a její tetou.“

Jiro si vydechl. V jednu chvíli ho napadaly tak šílené věci, jako internátní školy, studium v zahraničí a další libůstky, které by jim mohl svět postavit do cesty.

„Kam?“ probrala se jeho logika.

„K takovýmu… K takovýmu jezeru. Je tam stánek s občerstvením, je to i s bydlením a se vším…“ přiznal Petr nešťastně.

„Ale no tak, skřítku… Je jedno, jak je to daleko, minimálně o víkendu za tebou přijedu. A budeš mít u sebe mobil, ne? Bude to v pohodě…“ snažil se ho Jiro utěšovat.

„Já vím. Ani to není daleko, je to jen kousek za Kostelcem, jezero Lhota, ale… Když si vezmu, že jsem mohl být celý týden s tebou…“

„Kdes říkal?“ přerušil ho Jiro napjatě.

„No, Lhota se to jmenuje…“ zvedl konečně Petr oči. Jiro se snad až příliš spokojeně usmál.

„Skřítku, to je odtud ani ne dvacet minut autem. Přijedu za tebou, kdykoliv budu moct, platí? Cokoliv budeš potřebovat, tak mi prostě řekneš, a já ti to dovezu. Nebudeš tam sám, ne? Říkals, že s tebou jede Ema a její teta? Tak vidíš… Vzhledem k těm vedrům budete mít pořád spoustu práce… Uteče to, ani nebudeš vědět. A v srpnu pak mám další týden, to už někam vyrazíme spolu, ano?“

Petr si připadal jako pitomec. Vyváděl jako rozmazlený spratek, kterému zakázali televizi. Věděl to, samozřejmě. Ale… Něco uvnitř něj by celou nejlepší kamarádku, stánek jejích rodičů a vlastně klidně i celé jezero, s radostí vyměnilo za týden někde s Jirem. Jen oni dva. Bez zaváhání by upsal duši komukoliv.

Nechtěl ale před Jirem vypadat jako naprostá plačka, a tak se pokusil uklidnit a usmát se na něj.

„Máš pravdu. Není to naše jediná příležitost, jak být spolu.“

„Vidíš. Navíc, s Emou by to mohla být celkem zábava, ne? Těším se, až ji poznám,“ pohladil mu Jiro ruku. „Milan… Tam nebude, nebo ano?“ zvážněl černovlasý muž.

„Ne,“ zavrtěl Petr hlavou. Dobře si pamatoval, že jemu tuhle brigádu nabídli právě proto, že o ni Milan neměl zájem. „Emu tím tenkrát dost naštval, ale říkal, že nezabije týden někde u pípy koukáním na děcka ve vodě.“

Jiro se trochu uvolnil, a v duchu poděkoval za Milanovu lenost. Nechal si od Petra vyprávět, jaké to tam je, a co tam vlastně bude dělat.

Díky Jirovým dotazům a legračním připomínkám si Petr konečně uvědomil, že to není tak zlé, jak se mu prve zdálo. Navíc, pokud za ním Jiro opravdu přijede, bude ho moct dle libosti okukovat v plavkách.

 

 

 

Petr s velkým batohem na zádech přišel zadem ke kiosku, aby pozdravil Eminy rodiče. Místo nich tam však překvapil Milana, který vysokou brunetku vášnivě objímal.

„A-Ahoj,“ vykoktal.

„To je dost,“ vyprostila se Ema z Milanova sevření a vyběhla zrzkovi s úsměvem naproti. „Měl jsi dovolit tátovi, aby tě odvezl, nemusel by ses trmácet takhle…“

„Ne… To je v pohodě, nemám problém s dojížděním…“ usmál se na ni Petr a znovu zabloudil pohledem k Milanovi, který se ramenem opřel o lednici a měřil si ho neproniknutelným pohledem.

„Jo tohle,“ vysledovala Ema směr jeho pohledu. „Teta nakonec nemohla, a když jsem to říkala Milanovi, tak změnil názor, není to super?“ zářila štěstím.

„Přece vás tu nenechám dva týdny samotný,“ broukl Milan spokojeně, a Petra z toho zamrazilo.