Petr si mohl neustále v hlavě opakovat, že jsou dva svéprávní, dospělí muži. Přece se zvládnou vyspat na jedné posteli, aniž by… Aniž by…

Už jen z té představy cítil, jak se mu penis pomalu probouzí k životu, a snad vůbec poprvé zalitoval, že není příznivcem pěny do koupele.

„Původně jsem ti chtěl nabídnout masáž nohou, ale vzhledem k okolnostem ti můžu v rámci bezpečnosti tak maximálně umýt záda,“ povzdychl si Jiro, a vytáhl ruku, kterou měl doposud ponořenou v teplé vodě. Zkropil Petrovu tvář několika drobnými kapičkami, které mu ještě ulpívaly na špičkách prstů.

„To… To je dobrý, děkuju,“ povytáhl se chlapec do sedu, aby se mu napůl vztyčené mužství snáze skrývalo. Jirovu všímavému pohledu však něco takového nemohlo uniknout.

„Jo, asi si to necháme na jindy,“ řekl náhle zhrublým hlasem a spěšně opustil koupelnu.

V chodbě div nenarazil do Lenky, která mu právě nesla nějaké triko a kraťasy, vše ještě v originálním balení, zřejmě špatně zvolená velikost při koupi. Už se nadechoval, aby se jí zeptal, jestli poslouchala za dveřmi, ale ona ho s šibalským úsměvem, tolik podobným tomu Petrovu, předběhla.

„Dáme si ještě víno?“

„Ne, díky. Já už dnes pít rozhodně nebudu,“ oplatil jí úsměv. Nehodlal jí dovolit, aby vyhrála i tuhle bitvu. Vrátil se do obýváku a s oblečením na klíně si hrál s telefonem.

Po několika málo minutách do místnosti vešel Petr. Jeho obvyklá, mírně nasládlá vůně byla silnější než kdy jindy, a koupelí zrůžovělá pokožka mu ještě přidávala na přitažlivosti.

„Koupelna je volná,“ řekl tiše a se sklopenou hlavou prošel do svého pokoje.

„Jen jdi,“ broukla Jirovým směrem Lenka. „Já tu stejně musím ještě něco dodělat.“

Jira napadlo, jestli se ta převelice laskavá harpyje pokusí být celou noc vzhůru, aby je hlídala jako malé kluky. V koupelně na okamžik zaváhal, jestli by nebylo bezpečnější, kdyby si to alespoň jednou udělal, ale když vzal v úvahu riziko Lenčiných uší nalepených na papundeklových dveřích, chuť ho rychle přešla. Uchýlil se tedy s tichým klením k osvědčené ledové vodě.

Poté, co spokojeně zářící Lence kysele popřál dobrou noc a sladké sny, vešel do Petrova pokoje. Byl v něm poprvé, přesto se neměl potřebu nějak rozhlížet kolem. Jeho pozornost, v místnosti osvětlené jen malou lampičkou na nočním stolku, neochvějně přitahovala útlá postava, namačkaná u zdi na kraji postele. Jen ryšavá hlava vykukovala zpod deky.

Lehl si vedle Petra a jemně ho pohladil po hlavě.

„Snad se mě nebojíš?“ zasmál se. Petr jen zavrtěl hlavou, ale neotočil se za tichým hlasem.

„Dobrou noc, skřítku,“ zašeptal Jiro a pro jistotu se k zachumlanému chlapci otočil zády, aby odolal pokušení si to sladké stvoření přitáhnout do náruče. Zhasl světélko, vedle kterého trůnil povědomý bílý medvěd.

V místnosti zavládlo ticho, rušené jen nezřetelnou přestřelkou z televize sousedního bytu a zvuky aut projíždějících v dálce.

Jiro cítil, jak se matrace mírně zhoupla a Petr přes něj přetáhl deku. Letmý dotek na krku, který se mu nejspíš jen zdál, a nezřetelné „dobrou noc“. Jako kdyby celé jeho tělo tvořil jediný obnažený nerv, jemný dech kdesi u jeho zátylku mu působil téměř utrpení. Pevněji sevřel oční víčka a doufal, že než napočítá do deseti, vzbudí ho ranní paprsky.

Nebo erekce. Ta bylo pravděpodobnější.

Ani Petrovi se nedařilo usnout. Snažil se moc nehýbat, aby Jira nebudil, ale měl pocit, že se mu zkrátka nedaří najít polohu, ve které by se dokázal uvolnit. Každou chvíli zatajoval dech a nespokojeně se převaloval.

Ozvalo se zavrzání staré postele, která rozhodně pamatovala lepší časy, a silná paže uvěznila chlapcův pas. Jediným pohybem jej Jiro přitáhl k sobě a přitiskl se na hocha celým tělem, až ten jen překvapeně zalapal po dechu.

„Spi už,“ napomenul chlapce bručivě.

Petr třeštil oči do tmy. Jestli se nedokázal uvolnit předtím, tak teď už to teprve nehrozilo. Pokoušel se zadržovat dech, aby tím zpomalil hlasitý tlukot svého srdce, ale mělo to spíš opačný účinek. Jirovo tělo ho hřálo od krku až ke kotníkům, a i když bylo teplo, vůbec mu to nevadilo. Pomalu se začal uklidňovat, automaticky sladil svůj rytmus dechu s tím, který mu pravidelně ovíval ucho. Napětí z jeho těla kousek po kousku ustupovalo a Petra poprvé napadlo, že by přece jen mohl takhle usnout. Spokojeně se zavrtěl a přitiskl blíže k pevnému tělu.

Ruka kolem jeho pasu mírně zpevnila sevření a Petr se spokojeně usmál. Usínat v Jirově objetí bylo vlastně celkem fajn. No, dobrá, možná to bylo spíš zatraceně úžasné. Skousl si ret, aby se nezačal spokojeně chichotat.

Jak tam tak ležel a vychutnával si pocity absolutního štěstí, uvědomil si narůstající tlak čehosi pevného u svého pozadí. Zvědavě se zavrtěl, až Jiro zasykl.

Petra polila červeň. To… To byl… Jirův…

Srdce se mu znovu zběsile rozbušilo. Jirův penis se mu tiskl k zadečku a jemu to bylo až neuvěřitelně příjemné. Před očima se mu začínaly ze zadržovaného dechu dělat mžitky a tak je raději zkusil rozdýchat ústy. Tlak na jeho hýždích se ještě zvýšil.

„Jiro…?“ zašeptal roztřeseným hlasem.

„Nevšímej si toho,“ poradil mu tiše.

„Ale…“ protestoval chlapec a znovu se zavrtěl. I jeho vlastní slabiny se probouzely k životu.

„Skřítku, nevrť se. Jen to zhoršíš,“ zaprosil Jiro. Petr by ho moc rád poslechl, ale jeho tělo jako kdyby jednalo samo za sebe. Mírně se prohnul v zádech a natlačil tak svoje půlky ještě těsněji k Jirovým bokům.

„Skřítku!“ napomenul ho Jiro syčivě a na okamžik zauvažoval, že by si možná ten taxík měl raději ještě zavolat.

„Promiň, já…“ omlouval se mu Petr provinile, ale znovu zahýbal pánví, jako kdyby jeho pohyby ovládal někdo jiný. Nitrem mu zmítal hlad po něčem, co ještě neuměl pojmenovat.

Jiro oproti tomu věděl naprosto přesně, čeho si mladíkovo tělo žádá, a už se nemohl dočkat, až mu to dá. Ale ne tady. A rozhodně ne dnes.

„Ššš… Neomlouvej se,“ chlácholil zrzečka. „Ale zkus si představit, že se ty dveře otevřou a tvoje maminka rozsvítí. Co bys chtěl, aby viděla?“

Petr zalapal po dechu. On sám se před maminkou nikdy nijak extra nestyděl, ale rozhodně by nepřežil, kdyby viděla Jirův penis, jak se žhavě dere mezi jeho stehna.

Ne, nepřežil by, kdyby viděla Jirův penis a tečka. Jakkoliv a při čemkoliv.

Miloval svoji maminku a byl jí vděčný za všechno, čeho se musela vzdát, aby ho mohla vychovávat ona místo prarodičů, ale tohle… To si chtěl nechat jen pro sebe.

Jiro cítil, jak chlapec ztuhl a lehce se pousmál. Jeho taktika zabrala. Doufal, že je Petr natolik unavený, aby co nejdříve usnul. On sám prostě v nejhorším případě bude celou noc přemýšlet, kam ho vezme na příští tři schůzky, aby se nedostali do podobně nebezpečné situace. Ne že by po uplynutí domluvené lhůty plánoval na svého skřítka skočit jako zvíře v říji, ale těšil se, až se zbaví toho tlaku, který mu vědomí, že něco nesmí, působilo. Sobotní oběd měl trávit s rodiči, ale večer by mohl vzít zrzečka na večeři. Když ho pak odveze domů a v neděli si pro něj přijede, bude zbývat poslední schůzka. To by ho měl raději vzít někam na oběd nebo mezi lidi, aby měl jistotu, že se jim oběma bude snadno odolávat pokušení. A pak… Pak už si konečně bude moct vydechnout. Bude ho smět hladit, líbat, dotýkat se ho a vychutnávat si jeho blízkost, aniž by musel hlídat hranice stanovené někým třetím.

Jedno však musel Lence uznat. Vymyšlené to měla perfektně. Za tu dobu, co s Petrem strávil, by se do něj musel zamilovat každý. On sám od první schůzky věděl, že právě tohoto chlapce chce hýčkat a chránit, sledovat, jak se pomalu prokousává z ulity své nesmělosti. Být u toho, až se z vyklepaného kluka stane mladý muž, plně si vědom vlastní hodnoty. Stačila mu vzpomínka na jeho soustředěný a svůdný výraz, když zjišťoval, jak vlastně chutná Jirovo sperma. Až se z Petra stane muž, budou při Jirovi muset stát všichni svatí.

Chlapec mezi tím v jeho náruči pomalu a uvolněně vydechoval. Přemohla ho únava a on skutečně usnul. Ve spánku si propletl prsty s Jirovýmy a spokojeně vzdychl. To vrátilo Jirovy zatoulané myšlenky zpět do místnosti. Ještě dlouho pak se pak proklínal, že se Petrovou maminkou nechal už dvakrát tak snadno zatlačit do kouta.

 

Jiro se probral v prázdné posteli. Slunce ještě nebylo příliš vysoko, ale z útrob bytu byl slyšet tichý rozhovor. Promnul si unavené oči a posadil se. Byl by přísahal, že usnul tak na půl hodinky. Natáhl si kalhoty a vydal se do koupelny.

„Nevzbudili jsme tě?“ polekal se zrzek, sotva si všiml ploužící se postavy. Jiro jen s tichým úsměvem zavrtěl hlavou.

„Vyspal ses dobře?“ zacvrlikala Lenka s úsměvem od ucha k uchu a Petra napadlo, jestli si z jejich předchozího rozhovoru, kdy jí znovu opakoval, že se v Jirovi mýlí, pamatuje alespoň něco.

Jiro po ní šlehl tvrdým pohledem, až Petra udivilo, že ji jím nepřipíchl k protější zdi jako motýla na nástěnku.

„Dobré ráno,“ pozdravil spánkem zhrublým hlasem, který u Petra vyvolával záhadnou slabost v kolenou, už když ho slyšel poprvé, a ani dnes to nebylo lepší. S příjemným mrazením v těle sledoval, jak Jiro míří do koupelny.

„Někdo je tu po ránu pěknej morous,“ bavila se Lenka.

„Mami!“ napomenul ji Petr a otočil se k ní čelem. „Nemluvili jsme o tomhle? Sama jsi uznala, že mu na mně záleží. Přistoupil na každej tvůj šílenej požadavek! Není už na čase, abys ho přestala mučit?“

„Vím, vím,“ protáčela oči pobaveně. „Ale ona je to celkem sranda, víš,“ zazubila se.

„Jestli to přeženeš, nikdy už s tebou nepromluvím,“ prskal Petr rozhořčeně.

„Ale prosím tě,“ odmávla jeho varování jako otravnou mušku. „Jestli nevydrží trochu toho popichování, tak nestojí za nějaký trápení. Alespoň uvidíš, kolik pro něj znamenáš nebo neznamenáš.“

Petr tiše krájel rajčata na stejně velké měsíčky. „On není jako táta,“ špitl.

„Sakra!“ vyjekla Lenka, které sklouzl z vidličky plátek slaniny, zatímco se jej chystala přidat na pánev, a tiše se rozplácl na podlaze. Překvapeně sledovala Petra, který se pro něj ihned sehnul a hodil ho do koše. O svém otci téměř nikdy nemluvil. Dalo se to pochopit, vždyť si ho ani nepamatoval.

„Péťo… O tom to přece vůbec není…“ zašeptala, náhle stejně vážná jako její syn.

„Opravdu?“ zapochyboval.

„S čím můžu pomoct?“ vyrušil je energický hlas černovlasého muže, který právě vyšel z koupelny a vypadal v nesrovnatelně lepší náladě než ten polomrtvý cizinec, který tam vcházel. Oba se na něj zahleděli, jako kdyby na jeho přítomnost zapomněli.

„Pojď si sednout, zrovna budeme dávat na stůl,“ probrala se Lenka jako první. Petr se na něj usmál a usedl ke společné snídani.

Poté, co Jiro odjel, kolem sebe Petr s maminkou chodili téměř po špičkách. Ani jednomu se nechtělo načínat nepříjemné téma, ale oba věděli, že mu neuniknou.

 

Petr to bral jako vysvobození, když mu konečně odpoledne pípla zpráva, že je Jiro už na parkovišti. Zavezl je kamsi do centra, kde je servírka usadila ke stolku na zahrádce se zdobenými slunečníky a nízkým plůtkem. Stačili však jen rozevřít jídelní lístky, když se z ulice ozvalo nadšené vypísknutí vysokým hlasem.

„No to mi projeď trubky ocelovým hákem, jestli to není Jiro!“

Jmenovaný sebou trhl a Petr se zakuckal, oba hledali v davu kolemjdoucích původce rozruchu. Byl jím nepříliš vysoký blonďák s nápadně velkými ústy, oblečený v zelených kalhotách a zářivě žlutém tričku, který se k nim horlivě prodíral.

„Šimi?“ poznal vetřelce Jiro. Petr usilovně vzpomínal, odkud mu ten člověk byl povědomý, ale jen co padlo jeho jméno, vybavil si Kenova kolegu striptéra.

„No jasný, v celý svý kráse,“ zapózoval mu excentrický mladík bez ohledu na pozornost, kterou na ně jeho chování strhávalo. Se širokým úsměvem si bez zaváhání přisedl k jejich stolu.

„Ken říkal, že se za ním už v klubu nestavuješ, protože máš hodně práce, ale tohle nevypadá jako pracovní schůzka,“ měřil si pohledem Petra, který klopil pohled k deskám s nabídkou jídel a do tváře se mu hrnula krev.

„Není to to mládě, cos tam přivedl minule?“ vyzvídal dál Šimi.

„Mluvíš o mém příteli, tak se trochu ovládej, ano?“ zavrčel Jiro výhružně a Petr viděl, jak mu na rukou zbělely klouby.

„Tak příťa, hm?“ hvízdl Šimi obdivně a Petra si prohlížel ještě pečlivěji. „Nevypadá, že by s tebou dokázal udržet krok,“ vyřkl svůj dojem a Petr by se nejraději propadl do země.

Jiro zatnul zuby, aby se udržel. Nechtěl v tomhle podniku dělat scény, ale jestli ten kolosální pták hodlal vandrovat do jeho skřítka…

„Jé, dívej, on se červená!“ vypískl Šimi pobaveně. „Takový nezkušený mláďátko,“ vydechl rozněžněně a znělo to tak falešně, až se Petrovi sevřel žaludek nevolností.

„Vypadni,“ řízl Jirův tichý hlas do blonďákova výstupu. Petr si ho překvapeně prohlédl a viděl, jak mu nabíhá žíla na krku, zatímco si striptéra měří chladným pohledem.

„Ale no tak, snad by ses nečertil,“ nenechal se provokatér tak snadno odradit. „Jen jsem tím chtěl říct, že kdyby tě unavily všechny ty romantický blbinky a dostal bys chuť na pořádnej sex, stačí zavolat,“ nabízel se otevřeně.

Petrovi to na okamžik vyrazilo dech. Ne jen to, co měl drzost vůbec vyslovit, ale že mu to nebylo hloupé ani před ním.

„Jestli nepůjdeš ty, půjdeme my,“ zvedl se Jiro prudce a počkal, až se postaví i Petr. Teprve teď Šimi ztichl, jako by si doposud neuvědomil, jak naštvaný Jiro ve skutečnosti je.

Petr se obezřetně postavil a nevěřícně sledoval, jak ho Jiro bere kolem pasu, aby si ho přitáhl k sobě v majetnickém gestu. Vykročil směrem z restaurace, ale pak jako kdyby si na něco vzpomněl, otočil se zpět k udivenému blonďákovi.

„Nesnaž se k němu přirovnávat. Laciná štětka jako ty mu nesahá ani po kotníky,“ pronesl mrazivě a teprve tehdy s Petrem opustili nápadně ztichlou restauraci.

Sotva došli k autu a nasedli, Jiro okamžitě vytáhl telefon a někomu volal.

„Drž se od Šimiho dál, ten kretén v tom zase frčí… Jo. Teď jsme ho potkali… Ne, to ne. Jen debilní kecy. Říkám, že ne… Jasně že jsem si jistej, měl oči jak baterky. Kolikrát musím opakovat, že jsem ho nepraštil?! Jo, ty taky, brácho.“

Petr si žmoulal prsty a snažil se pochopit něco z rozhovoru, kterého byl právě svědkem. Jestli měl v sobě Šimi drogy, on si toho tedy rozhodně nevšiml. Taky neměl jak, když celou dobu klopil oči jako idiot, místo aby se bránil. Jiro nejspíš volal Kenovi, aby ho varoval, že jeho kolega fetuje. A zjevně ne prvně. Pro Petra to bylo jako výlet do zcela jiného světa. Na místo, kde striptéři fetují a nabízejí sex na veřejnosti, za bílého dne.

„Mrzí mě, že to takhle dopadlo,“ pohladil ho Jiro něžně, když rozdýchal ten největší vztek. Viděl, že zrzečka něco trápí.

„Jsou dobrý dny a jsou špatný dny, dnešek se prostě nepovedl,“ pokrčil hoch rameny, ale na muže se nepodíval.

„No tak, skřítku, usměj se…“ snažil se Jiro. „Řekni mi, čím ti můžu zlepšit náladu?“

„Prostě mě odvez domů,“ hlesl Petr po chvíli a Jiro ho neochotně poslechl.

Dřív, než by se mu bývalo líbilo, parkoval kousek od Petrova domova.

„Skřítku…“ zkusil to znovu Jiro. Nechtěl se rozloučit v takhle ponuré atmosféře.

„Půjdeš nahoru?“ podíval se na něj Petr konečně.

„Nevím, jestli je to dobrej nápad,“ váhal Jiro.

„Neboj,“ usmál se Petr kysele. „Máma je až do večera pryč. Jen… Chtěl bych být ještě chvíli s tebou.“

Takovému požadavku Jiro nemohl a nechtěl odolat. Objednali si čínu, v televizi sledovali filmy a i když se té zvláštní nálady zbavit nedokázali, tak nějak si díky ní připadali bližší než dřív.

Sotva Lenka dorazila večer domů, našla v kuchyni na stole prázdné termoboxy a na gauči spícího Jira, kterému Petr spokojeně oddychoval v náruči.

Jira její přítomnost probudila, opatrně se vymanil ze zrzečkova objetí a chystal se k odchodu.

„Počkej,“ zarazila ho blondýnka. Překvapeně se k ní otočil.

„Neříkal… Neříkal něco Petr?“ ptala se opatrně.

„Ne, ale něco ho trápilo,“ přiznal. Lenka si povzdychla a rázem vypadala o hodně mladší.

„Podívej… Já… Nechci, abys to nějak špatně chápal. Vážně proti tobě nic nemám, jen… Nechci, aby trpěl.“

„To ani já,“ řekl Jiro pevným hlasem. Lenka se mu zadívala hluboko do očí, jako kdyby váhala, jestli mu může věřit.

„Jestli mu ublížíš…“ zamračila se na něj výhružně.

„Tak mi můžeš nakopat,“ skočil jí do řeči Jiro.

„Jsem ráda, že si rozumíme,“ uchechtla se Lenka. Jiro se jen usmál a otočil se k odchodu.

„Věděl jsi, že je tenhle víkend v Lysé výstava růží? Zítra poslední den. Je škoda, že se tam Péťa ani letos nepodívá,“ posteskla si.

„Na to bych nesázel,“ usmál se na ni Jiro a poprvé měl pocit, že jsou na stejné lodi. „Díky,“ řekl, než za sebou zavřel.