Petr seděl vedle Jira v autě na D10 a marně si lámal hlavu, kam ho to veze. Nechtěl mu nic říct, ale celou dobu se potutelně usmíval a měl očividně výbornou náladu. Podle cedulí na dálnici jeli směr Liberec. Jeli někam do hor? Možné to bylo, Jiro měl na sobě jen džínsy a tričko, na nohou pohodlné boty… Ale nevypadaly, že by byly do terénu. Petr si povzdychl. Jistě, obvykle měl rád překvapení, ale tohle napínání… Nevěděl, co od toho čekat.

Pak sjeli z dálnice tak rychle, že si ani nevšiml popisku. Zvědavě vyhlížel příští ceduli. Stará Boleslav? Zeměpis nikdy nebyl jeho silná stránka, naprosto netušil, kde je.

Dokud neminuli ceduli Lysá nad Labem. Nevěřícně na řidiče pohlédl.

„Jak jsi věděl…“

„Ptáčci na střeše,“ mrkl na něj Jiro a úsměv už ani neskrýval.

Petr nadšeně poposedal a nedočkavě vyhlížel vstup na výstaviště. Jira sice překvapilo množství vozů, ale povedlo se mu zaparkovat hned u vlakového nádraží. Chlapec vyskočil ven, jako by byl na pérkách. Rychlým krokem směřoval k pokladnám, kde byla celkem krátká fronta.

„Dva dospělé,“ vyhrknul nadšeně na paní pokladní, a ani se nerozčiloval, když ho Jiro předběhl a vsunul do kukaně bankovku. Vzal si od starší ženy tištěného průvodce a uvolnil místo dalším čekajícím.

Jiro jen žasl. Tatam byla ta zamyšlená osůbka ze včerejška, nyní Petr vypadal ještě mladší, než ve skutečnosti byl. Zářil jako dítě, které je prvně ve velkém hračkářství.

„Podívej, mají ji tady!“ vypískl zrovna a z přemíry radosti povyskočil. „Kdybych to věděl, vzal bych foťák, sakra…“

Jiro sáhl do jedné z kapes lehkého saka, které měl přehozené přes ruku a podal zrzečkovi stříbrný kompakt.

„Nevím co to tu mají, ale je plně nabitý a máš tam přes třicet giga prostoru. Snad bude stačit,“ bavil se.

Petr skočil po přístroji jako hladová kočka po nepozorné myši a Jirovi věnoval vděčný pohled. „Pálavu. Je to nová odrůda, je nádherná, vyhrála velkou cenu, však uvidíš…“ Na okamžik se zarazil a rozhlédl kolem. Hned za vstupem byl stánek s občerstvením a vedle další, s proutěnými košíky na několika regálech. Chytl Jira za ruku a vtáhl ho mezi ně. Překvapený muž se ani nepokusil o vzdor.

Petr se znovu obezřetně rozhlédl, než se pověsil šokovanému Jirovi kolem krku a bláznivými polibky mu zasypal celou tvář.

„Děkuju, děkuju, děkuju,“ šeptal mezi nimi.

Jira zaplavila vlna citu. Přitáhl si chlapce do náruče těsněji a rychle, vášnivě ho políbil.

„Neděkuj, jen už se nemrač,“ řekl mu tiše, když se od něj odtáhl. Petr jen souhlasně kývl a tvář mu zářila štěstím.

Petr byl u vytržení. Fotil si snad každičkou rostlinku, kterou míjeli. Často se Jirovi vzdálil, jak se nechal strhnout obdivováním krásných květin. K některým pobaveného muže doslova přitáhl, aby mu vysvětlil, odkud pochází a čím jsou výjimečné, u jiných se jen zalykal štěstím, že je může obdivovat z blízka. Na výstavišti panovala zvláštní atmosféra. Většinu návštěvníků tvořili ženy a důchodci, Petr tam byl podle všeho jediný pod dvacet, který tam být chtěl, aniž by ho tam dotáhla maminka nebo babička. Jiro květinám nikdy moc nerozuměl. Jistě, dokázal ocenit pěknou kytici nebo kvetoucí zahradu, ale aby rozlišoval odstíny barev a tvary okvětních lístků, to zase ne. I on však musel uznat, že ona Pálava byla opravdu povedená. Nikdy předtím takhle oranžovou růži neviděl a Petr z ní byl právem unešený. Fotil ji snad deset minut v kuse.

Jiro se mezitím podíval bokem a pohled mu uvízl na jedné z kamélií. Byla mu povědomá, jen mu chvíli trvalo, než si uvědomil odkud.

Petr si spokojeně prohlížel pořízené snímky, a zároveň pátral, kam se poděl Jiro. Našel ho shrbeného mezi růžovými keříky. Neodolal a pořídil si hned několik snímků, na kterých muž soustředěně zkoumá jeden z krásných květů. Teprve poté k němu přistoupil.

„Líbí se ti?“ oslovil ho.

„Chtěl bych ji vzít mámě,“ kývl muž.

„Tuhle kamélii?“ podivil se hoch.

„Ano. Je to japonská růže. Vyprávěla mi, že ji měla doma, ale nepřežila, když se ji sem pokusila přestěhovat. Nemají moc rády změny. Přesně takhle vypadala ta, kterou mi ukazovala na fotkách,“ vysvětloval tichým hlasem. Petra napadlo, že takhle sentimentálního Jira ještě neviděl. Byl rád, že se mu povedlo těch několik nepozorovaných snímků.

„Tady ji ale nekupuj,“ varoval ho. Jiro na něj nechápavě pohlédl. „Sám jsi to říkal. Nemají rády změny. Tahle chuděra sem byla přivezena, několik dní vystavována a kdo ví, co to s ní udělá. Seženeme lepší. Kdybys dovezl tuhle a ona se nezvládla aklimatizovat, nejspíš by to tvoji maminku jen trápilo.“

Jira znovu udivila míra empatie, kterou v sobě drobný chlapec skrýval.

„Tak je rozhodnuto,“ usmál se na uraženou ženu, která se mu ještě před pár minutami pokoušela rostlinu prodat. „Slyšela jste odborníka.“

Petr se zarděl, ženy si vůbec nevšiml. Ona ho naopak propalovala smrtícím pohledem, zřejmě jí právě odradil prvního zákazníka za několik hodin.

„Nedáme si něco k jídlu?“ navrhl, aby odvedl pozornost a nenápadně ustupoval od stánku. Jiro si ho se smíchem přitáhl a objal kolem ramen.

„Co jsem viděl, můžeš si vybrat mezi langošem, klobásou, párkem v rohlíku a burgerem,“ vypočítával nabídku stánků, které už stihli minout a o jejichž přítomnosti v areálu Petr neměl tušení, protože ho prostě nezajímaly.

Během půl hodinky už seděli na jedné z několika málo volných laviček, a zatímco Jiro spořádával svou tortillu, Petr se po párku v rohlíku ještě dojídal ze společné porce hranolků.

„Co?“ všiml si, jak ho Jiro se svým věčným úsměvem pozoruje.

„Nic. Jen jsem rád, že se ti vrátil úsměv,“ pokrčil Jiro rameny.

„Bylo to se mnou až tak zlý?“ sklopil chlapec pohled k plastovému tácku s kečupem.

„Spíš… Zvláštní. Něco tě trápilo a já nevěděl, jak ti pomoct. Musím Lence ještě jednou poděkovat,“ vysvětloval.

„Tohle ti poradila máma?“ vyvalil oči zrzeček. Jiro jen kývl.

„Já ji nechápu. Napřed…“ zamračil se a větu nedokončil.

„Ještě pořád se kvůli mně hádáte?“ zvážněl Jiro.

„Ale to není kvůli tobě, to jen… Ona tě ani nevidí,“ rozohnil se Petr. „Tolik se bojí, abych nedopadl jako ona, až vůbec nevnímá realitu!“

„Chceš o tom mluvit?“ vzal ho černovlasý muž jemně za ruku.

„Vlastně ani není o čem,“ trhl hoch rameny a znovu uhnul pohledem. Na chvilku se odmlčel, ale pak pokračoval.

„Víš, máma potkala tátu, když jí bylo šestnáct. Táta byl takovej ten typickej frajírek, něco jí nabulíkoval a ona mu to naivně baštila. Šíleně se do něj zamilovala a nekoukala napravo ani nalevo. Neznali se ani tři měsíce a už byla těhotná. Asi chápeš, že mu tím radost neudělala,“ ušklíbl se Petr. „Díky tomu zjistila, že krom ní měl táta ještě pár dalších známostí. Tehdy se do toho vložili její rodiče. Děda ho chvíli držel pod krkem, a on ji požádal o ruku. Máma… Věřila, že až se vezmou, tak se to všechno srovná. I když odmalička chtěla být květinářka, všeho nechala a souhlasila s tím, že bude ženuška v domácnosti. Malovala si to jako klasickej dívčí románek, to největší klišé co znáš. Já se narodil, ona se nechala úředně zplnoletnit a v čerstvých sedmnácti z ní byla vdaná paní s miminem.“

Jiro Petra pozorně poslouchal, ale už teď si dokázal představit, jak takové manželství asi dopadlo.

„Překvapivě, chvíli to skoro fungovalo. Než se máma dozvěděla, že táta přivedl do jinýho stavu svoji milenku. Podle toho co vím, to nebyla pěkná hádka. Táta si ji přivedl k nám domů, a mámě v podstatě řekl, že ho na ní zajímalo jen její tělo, a že kdyby nebyla husa a nenechala se zbouchnout, už by se k ní po tom jednom čísle ani nehlásil. O rodinu nestál, chtěl si jen užívat. A jestli se měl usadit, tak s tou svojí novou těhulí. Maminku to položilo. Doslova. Zhroutila se, a z rozvodu jako takovýho si nepamatuje nic. Nastěhovali jsme se k jejím rodičům, a babička s dědou se o nás starali v podstatě o oba. Trvalo dlouho, než se dokázala znovu postavit na vlastní nohy. Vlastně až někdy v době, kdy jsem šel do školy. Tehdy jsme se od babičky odstěhovali, a maminka dřela jako kůň, aby nás oba uživila. Nechtěla už spoléhat na své rodiče. Byl jsem na ni – a vždycky budu – hrozně hrdý, jak to zvládla. Víš… Mohla mě dát pryč. Do kojeňáku, nebo třeba jen nechat u babičky a dědy, ale ona bojovala, abychom mohli být spolu. I když to znamenalo, že kolikrát v noci plakala vyčerpáním a bezmocí, když toho na ní bylo moc. Já tohle všechno vím, chápu, ale i tak…“ usmál se hořce. „Nemůže tě přece srovnávat s tátou jen proto, že jí připomínám, jak moc byla do něj zblázněná, ne?“

„Skřítku…“ vydechl Jiro něžně. V tu chvíli si strašně přál, aby všichni lidé kolem prostě zmizeli, a on mohl svého zrzečka sevřít v náruči.

„Jsem v pohodě, neboj,“ pokusil se Petr o veselejší úsměv, i když se mu to moc nedařilo.

„Nejsi,“ hladil Jiro jeho ruku konejšivě. „Ale budeš. A Lenka taky. Ona časem zjistí, že ti nechci ublížit. Zvykne si. Dostala pořádně přes prsty, tak se nediv, že je opatrná. Navíc si myslím, že už pomalu taje, ne? Jinak by mi neříkala o tomhle místě,“ mrkl na Petra povzbudivě.

„Jo, to je fakt,“ usmál se na něj chlapec upřímně.

„A kdyby to nezabralo, prozradím jí jedno tajemství,“ zatvářil se Jiro lišácky.

„Jaký?“ podivil se hoch.

„Kluka do jinýho stavu nepřivedu, ani kdybych se snažil dnem i nocí příštích dvacet let,“ mrkl na něj muž šibalsky a zrzeček vyprskl smíchy.

Ještě jednou prošli místa, která se Petrovi nejvíce líbila, a jeli domů. Jiro se za Petrem díval tak dlouho, dokud mu nezmizel za domem. Doufal, že se to u nich doma srovná.

Ještě než stihl vyjet z vesnice, Petr už překvapenou Lenku objímal v chodbě. Světlovlasá žena se jen jemně usmála a sevřela syna v náručí.

„Takže se ti tam líbilo?“ zašeptala něžně.

Petr jen tiše kývl. „Už se nebudeme hádat, platí?“ zašeptal jí do vlasů.

„Copak se hádáme?“ opřela se o něj čelem. Společně se zasmáli.

„Chceš vidět fotky?“ zeptal se jí Petr a v očích se mu znovu rozzářilo nadšení z výstavy.

„Mám na výběr?“ zasmála se Lenka a následovala ho do jeho pokoje, kde připojil foťák k počítači. Společně procházeli snímek po snímku, až narazili na obrázek Jira, zamyšleně zkoumajícího japonskou růži.

Petr se zarazil, nebyl si jistý, jestli tím maminku přece jen nevyprovokuje k další hádce. Lenka se však jen usmála.

„Kdo se dokáže takhle dívat na květiny, nemůže být zlý člověk, ne?“ zamumlala si pro sebe a Petr v ní na okamžik uviděl tu mladou dívku, která milovala květiny a chtěla být květinářkou.

„To nemůže,“ souhlasil s ní.

„Víš, včera, když odcházel, díval se na tebe dost podobně.“

Petr cítil, jak mu rudne obličej, ale tentokrát ho cosi hřálo i uvnitř.

 

 

Jiro odhodil mobil na stůl a podrážděně si prohrábl vlasy. Jako kdyby nestačilo, že tohle už byla druhá schůzka, kterou musel zrzečkovi odříct. Původně ho chtěl vzít hned v pondělí na oběd, ale tenhle týden měl Petr praxi. Sice jen do středy, protože se blížil konec školního roku, ale měl. Domluvili se tedy na brzkou večeři. To ovšem ještě Jiro netušil, že některý z administrativních pracovníků, místo aby dělal co má, leze na nezabezpečené stránky. Podařilo se mu natáhnout do systému vir a ten teď hrozil, že přijdou o všechna data. Parta IT specialistů běhala mezi kancelářemi vedení a hlavním serverem takovým způsobem, až připomínali splašené kočárové koně. Pokud selžou, škody budou nedozírné.

Přesunuli tedy večeři na středu, kdy už by měl být problém vyřešen do té míry, aby nevyžadoval Jirovu přítomnost. A opravdu, od úterního poledne už se jen opravovala poničená data a znovu nahazovalo zabezpečení.

Ale teď, hodinu před tím, než se měl s Petrem sejít ve městě, přišla hláška z vedení, že bude schůze kvůli utrpěným ztrátám. Povinné pro všechny vedoucí pracovníky.

Začátek za dvacet minut.

I s tím by se asi dalo pracovat, jenže on se svému skřítkovi nemohl dovolat, nejspíš měl vybitou baterii v telefonu. Zvažoval, že se na schůzi vykašle, ale sám velký šéf se u něj v kanceláři byl ujistit, že dorazí. Z toho by byl příšerný malér.

Ale představa, že na něj takhle v podvečer bude na smluveném místě chlapec marně čekat, se mu nelíbila o nic víc.

Ozvalo se ostré klepnutí a do kanceláře nakoukla nagelovaná světlovlasá hlava Jirova kolegy.

„Jdeš už?“ zazubil se na jindy přátelského Jira muž. Při pohledu na jeho výraz ho to rychle přešlo. „Stalo se něco?“ zajímal se.

„Nic, jdi napřed,“ štěkl po něm Jiro, kterému bylo naprosto ukradené, jestli si takové chování muž zasloužil nebo ne.

Usilovně hledal řešení nepříjemné situace. O jednom věděl, ale tomu by se raději vyhnul. Hodiny ukazovaly zkracující se dobu, která ho dělila od okamžiku, kdy se bude muset rozhodnout. Vzal tedy rezignovaně do ruky telefon a zavolal Kenovi, jestli by se mohl cestou do práce stavit pro Petra na daném místě. Ken nadšeně souhlasil a Jira upozornil, aby do klubu nelezl, pokud na sobě hodlá mít jeden těch jeho formálních obleků.

Jiro si povzdychl a vydal se na poradu. Přesně takového požadavku se od Kena bál.

 

Petr seděl na lavičce v malém parčíku u vstupu do metra a vyčítal si, že nedal v noci mobil na nabíječku. Takhle nemohl ani sledovat čas. Přál si, aby se tu Jiro objevil co možná nejdříve, a s milým úsměvem ho objal na přivítanou.

„Petře?“ ozvalo se mu za zády. Překvapeně se otočil, aby pohlédl do tváře, kterou právě teď vidět nepotřeboval.

Milan si chlapce se zájmem prohlížel, jako kdyby za tu dobu, co spolu nebyli, zapomněl, jak dobře drobný hoch vlastně vypadá. Nervozita v modrošedých očích mu připomněla, co se mu na nesmělém zrzkovi tolik líbilo. Působil jako malé, ustrašené zvířátko.

„Ah-ahoj,“ vykoktal chlapec a teď už se vážně začal rozhlížet, kde se Jiro zdržel.

„Co ty tady?“ usmál se Milan a upravil si brýle na nose.

„Na někoho tu čekám,“ pokrčil Petr rameny. Ještě pořád mladíkovi neodpustil hloupé poznámky na Jirovu adresu. I když se o tom bavil s Emou a ta slíbila, že Milanovi vyčiní, on nezapomněl.

„To si tě až tak ochočil?“ zasmál se hnědovlasý dlouhán. Petr se zamračil a nadechoval se k odpovědi, když ho někdo s gustem plácl přes zadek.

„Nejdu pozdě?“ zubil se Kensuke. Petr jen překvapeně zamžikal, ale Milanovi při pohledu na sebejistého Kena v upnutém fialovém tričku doslova spadla brada.

„Já myslím, že jsi tu akorát,“ zasmál se Petr pobaveně. „Hádám, že se Jiro zdrží?“

„A hádáš správně,“ mrkl na něj Ken rozverně. „Mám mu tě předehřát, tak jdeme, ne?“ čapl Petra kolem pasu a směřoval ho do metra.

„Moment,“ namítl Milan zaraženě, když se probral k životu. „Moment!“ zvýšil hlas, aby na sebe upoutal Kenovu pozornost. Ten se s profesionálním úsměvem otočil.

„Ano, srdíčko?“

„Nevím kdo jste, ale já jsem s Petrem o něčem mluvil,“ prskl uraženě, jak znovu získával sebejistotu. Ken se zatvářil shovívavě a prošacoval si kapsy vypasovaných kalhot. Z jedné vytáhl lehce pomačkanou vizitku, kterou Milanovi podal.

„Tak si to dořešíte potom, ju? Já bych nerad přišel do práce pozdě a tady drahoušek jde se mnou,“ věnoval mu poslední úsměv a odvlekl Petra, kterému cukaly koutky při pohledu na zděšení v Milanově tváři, když mu došlo, co za vizitku to drží v ruce.

Smíchy vyprskl až v jedoucím voze metra. „Co to mělo být?“ ptal se Kena, který se smál s ním.

„Trefil ses, brácha dorazí později, mají nějakou akutní poradu nebo co…“

„To nemyslím, spíš to, cos předvedl Milanovi,“ upřesnil zrzek.

„Jo tohle… Nedávno Jiro říkal něco o slizáckým ex, a on tak nějak zapadal do popisu,“ pokrčil rameny vesele. Petr jen zakroutil hlavou a uvědomil si, jak blízcí si musí bratři být.

V klubu Ken Petra představil jako svého švagra s tím, aby od něj kluci drželi své nenechavé pracky raději dál, jinak hrozí, že o ně přijdou. Díky tomu se do něj trefovali vtipnými poznámkami, ale Petr si na jejich humor rychle zvykl a špičkování s nimi si užíval.

„Poslouchej,“ oslovil ho zamyšleně Ken, když osaměli v šatně, „ty nejsi taková porcelánová panenka, za jakou jsem tě měl, viď?“

„Ne, to asi ne,“ usmál se na něj Petr upřímně.

„To je dobře,“ oplatil mu Kensuke úsměv. „Jen bráškovi pořádně zatop.“

Bouchly dveře a do šatny vplul Šimi. Nevraživě si Petra změřil.

„Co ten tady dělá?“ ucedil znechuceně a široký spokojený úsměv mu zmizel z tváře.

„Vyhlíží svůj let do Kuvajtu,“ protočil oči Ken.

„Tohle je šatna pro zaměstnance a já,“ založil si Šimi bojovně ruce na hrudi, „ho tu nechci.“

„Na někoho, kdo už týden nepřišel ani jednou včas a má v krvi kdovíjaký svinstvo, si docela vyskakuješ,“ zamračil se Ken na kolegu.

„To je dobrý,“ položil mu Petr ruku na rameno. „Počkám na Jira na baru.“ Kensuke se netvářil nadšeně, ale souhlasil. Sledoval, jak chlapec mizí v chodbě. Sice už otevřeno oficiálně bylo, ale mezi těma několika málo hosty, co se v tuhle hodinu trousili, by neměl Petr narazit na potížisty.

 To se ovšem pletl, protože drobný zrzeček, který neustále klopil zrak, působil na sebejisté frajery jako vábnička. Během půl hodinky odmítl snad deset drinků a tři skutečně dotěrné nápadníky. S tím čtvrtým to šlo zatím nejhůř. Tiskl se k Petrovi a šeptal mu do ucha perverznosti, které by mu rád udělal. Jak zmínil vosk, jezdecký bičík a roubík, chlapci se zvedl žaludek a začal mít opravdu strach.

Robustní muž jako kdyby to vycítil, natiskl se k němu ještě blíž a v obrovské dlani sevřel jeho zadeček.

Během okamžiku však ruka zmizela, stejně jako mužova nevítaná blízkost. Petr úlevně zvedl hlavu, aby našel nejbližší únikovou cestu, ale zastavil ho ostrý hlas, který poznal.

„Máš nějakej byznys s mým partnerem?“ vrčel Jiro výhrůžně a velký muž před ním ustoupil.

„Sorry, Jiro… Nevěděl jsem…“ omlouval se. „Dejte si na mě rundu,“ usmál se smířlivě, než se klidil z dosahu.

„Neskutečný, a to jsem Kenovi jasně říkal, ať na tebe dá pozor!“ prskal Jiro rozhořčeně.

Petr nebyl schopen odpovědi. Pohled na Jira v dokonale padnoucích černých kalhotách a černé vestičce na holém těle ho připravil o jakákoliv slova.

Nejspíš už napořád.