Petr seděl v jednom z křesílek a hrál si s telefonem, aby odolal pokušení sledovat každičký pohyb kolem. Do šesti chyběly už jen dvě minuty a Jiro jasně řekl po šesté, ale i tak… Bylo téměř nemožné nevyhlížet, jestli už se náhodou neblíží.

Čas se táhnul jak laciná žvýkačka. V šest nula pět Petr nevydržel a rozhlédl se nervózně kolem. Vážně si z něj Jiro jen dělal legraci a neplánuje se tu ukázat?

Počkat.

Ten muž jen pár metrů od něj…

Jiro seděl přímo naproti Petrovi a pobaveně ho pozoroval. Když si všiml, že o něm hoch ví, pružně se zvedl a přistoupil k němu.

Zatímco se k němu blížil, Petr sjel pohledem jeho šedou košili s krátkými rukávy, která měla místo knoflíků jen lesklé cvočky a v náprsní kapse se jí houpaly hnědé sluneční brýle, bílé džínsy obepínající mu stehna a jen co zběžně zavadil pohledem o šedé sneakersy, div nenadskočil.

„Ahoj,“ oslovil ho Jiro.

„A-ahoj, jsi tu dlouho?“ zakoktal se Petr, který si i ve svém nejlepším oblečení vedle něj připadal jako buran ze vsi.

„Chvilku. Vypadals, že toho máš hodně, tak jsem nechtěl rušit,“ usmál se na něj, a Petra napadlo, jestli by mu půjčil brýle, aby ho ten jeho úsměv tolik neoslňoval.

„Ne, já… Jen jsem nechtěl vypadat, že tu nedočkavě…“ ztichl, když si uvědomil, jak to zní.

„Nedočkavě?“ bavil se Jiro a podal sedícímu mladíkovi ruku, aby ho vytáhl do stoje. Jak zabral, na okamžik si zrzka přitáhl k tělu a vtiskl mu rychlou pusu na tvář.

„Jsem rád, žes přišel,“ špitl.

Petr nevěděl kam s očima. Nebo rukama. Nebo… Kruci, vůbec nevěděl, co dál.

„Já… Já taky,“ přiměl se zvednout oči ze země a plaše se na Jira usmál.

„Tak kam půjdeme? Je třeba v kině něco, co bys chtěl vidět?“ hodlal mu Jiro dát trochu prostoru alespoň k nadechnutí, protože Petr chvilkami vypadal, že nervozitou omdlí.

„Jigsaw,“ vyhrkl mladíček.

„Jigsaw?“ opakoval po něm Jiro nevěřícně. Petr horlivě kýval na souhlas.

„Nehádal bych tě na tenhle typ filmů… Komedii, akčňák, možná i něco kreslenýho, ale tohle…“ vyklenul Jiro obočí pochybovačně.

„Víš, není mi deset. A doma mám všechny předchozí díly v počítači, jen tenhle zatím nikdo online nedal, a tak…“ pokrčil zahanbeně rameny. Jiro se usmál.

„Ale no tak, nemyslel jsem to zle. Chceš vidět Jigsaw, zajdeme na Jigsaw,“ mrkl na něj a vyrazil k pokladně. Nejbližší promítání mělo být od sedmi, a měli tak skoro hodinku času. Jiro koupil lístky, a když se Petr nabízel, že je zaplatí, jen se usmál a schoval je do kapsy.

„Nezajdeme na něco k jídlu?“ navrhl Jiro, sotva vyšli z prostoru pokladen kina.

„Jo, jasně,“ vybavil si Petr svůj původní plán s pozváním na večeři. „Kam bys chtěl?“ zeptal se a očima bloudil kolem. Pohled mu přitahovalo sushi bistro, ale nikdy nic takového nejedl a trochu se bál, co to s ním udělá. Na druhou stranu ho lákala představa, že by ho Jiro zasvětil do tajů téhle vychvalované kuchyně.

„Co třeba KFC?“ vzal mu však muž vítr z plachet. Petr na něj nevěřícně zíral.

„Co? Neříkej, že jsi vegan, nebo tak něco?“ ujišťoval se Jiro.

„Ne, to ne, ale já… Chtěl jsem tě pozvat na večeři, za toho medvídka, a…“

„A kde je problém?“ nechápal Jiro.

„Měla to být tak trochu lepší večeře,“ vypotil ze sebe Petr konečně a Jirovi došlo, kde je problém.

„No, tak buď můžeme jít do předražený restaurace, kde necháš odpornou sumu za šneky v těstíčku, po kterých nám bude blbě oběma, nebo to přestaneš tolik řešit a dáme si něco dobrýho. Já mám nezdravý jídlo rád,“ lákal ho nenápadně k eskalátoru.

Petr se nad jeho logikou musel usmát. Kývl a vykročil za ním.

U stolu měli mezi sebou několik krabiček s kuřecími pochoutkami a cpali se, až se jim dělaly boule za ušima. Petra napadlo, že je to geniální tah na prolomení ledů. Nemělo cenu hrát si na netykavku, kdyby jeden z nich zaváhal, druhý by mu to bez milosti sežral. Jeden druhého navzájem překvapili apetitem.

Petr nečekal, že se do posledního detailu upravený Jiro bude cpát kuřecími křídly s efektivitou piraně, kdy po vytažení z úst je kost zcela čistá, a Jira překvapovalo množství burgerů, které do sebe Petr dostal na tři kousnutí. Občas, když zrovna neměli plná ústa, dokonce i mluvili.

„Kdy ti vlastně bude osmnáct?“ porušil ticho Jiro.

„Za čtyři měsíce, zhruba. Neřekls mi, kolik je tobě,“ posteskl si Petr.

„Kolik bys myslel?“ usmál se na něj provokativně.

„No… Já… Na tyhle věci nemám moc odhad, víš, takže…“ uhýbal mladík pohledem.

„Dvacet čtyři,“ slitoval se Jiro. „Svobodný, původem Japonec, narozený v Praze, pracuju jako ekonom pro jednu větší firmu. Mám starší sestru, která má čtyři děti, a staršího bratra. Otec pracuje na velvyslanectví, matka je v domácnosti. Bydlím v Klecanech, mám byt v domě rodičů, stejně jako moje sestra s manželem a dětmi. Stěhování do vlastního mám sice v plánu, ale zatím nebyl důvod na to spěchat… Vynechal jsem něco?“ usmál se na nesmělé mládě široce.

„Zájmy,“ zachichotal se Petr, kterého Jirova sebejistota nepřestávala uchvacovat.

„Ano, zájmy. Ty jsou poměrně široké. Můžu filmy, muziku, knihy, sporty… A právě teď zajíčky,“ doplnil a prohrábl si své černé, nahoru upravené vlasy pevnými prsty. „Co ty?“

„No… Já na zajíčky nikdy nebyl,“ usmál se Petr nevinně, což Jira přimělo vyprsknout smíchy. Hned se však ovládl a snažil se ho víc nerozptylovat. „Bydlím s maminkou v bytě v Líbeznicích u Prahy, studuju třetím rokem v Hloubětíně na zahradníka, příští rok maturita. Jsem jedináček, naši se už dávno rozvedli a táta se znovu oženil, nevídám ho. Když mám čas, tak stejně většinou koukám do knížek o projektování zahrad, nebo si pouštím filmy a muziku. Sporty mi nikdy moc nešly,“ přiznal se zahanbením, jako by se bál, že tou poslední informací o něj Jiro ztratí i tu špetku zájmu, kterou by o něj snad mohl kdy mít.

Jiro ho však soustředěně poslouchal, aby mu nic neuniklo. Zkusmo se Petra zeptal na některé své oblíbené filmy a kapely, a než se nadáli, pípnul Jirův telefon upozornění, že je nejvyšší čas se vydat do kina. Našli sál a Jiro, který měl ve tmě snad kočičí vidění, lehce nemotorného Petra navigoval na správné sedadlo. Několik málo upoutávek a film začal.

Jiro měl rád horory, ale vůči pokračováním byl vždy skeptický. I tady po chvíli postrádal nějakou tu originalitu, a tak se začal ošívat a přemýšlet, jestli se alespoň Petr baví.

Petr hltal film doširoka rozevřenýma očima. Když jedné z postav zabodli do krku všechny ty injekční stříkačky, malinko nadskočil a pevně sevřel opěrku pod svou rukou. Jiro se shovívavě usmál, Petrovu ruku překryl svou a jemně si s ním propletl prsty.

Na Petra to fungovalo jako kouzlo. Pohled na ženu, jejíž krk a tvář leptala kyselina, byl najednou jeho poslední starost. Udržet srdce v hrudníku, aniž by mu vyskočilo ven, to byl teprve problém. Cítil, jak se mu krev hrne do tváře a bál se jakkoliv pohnout.

Jiro si toho byl dobře vědom a usilovně skrýval pobavený úsměv. Celkem by ho zajímalo, co si bude Petr z celého filmu pamatovat. Možná by se měl on sám na děj lépe soustředit, aby mu ho mohl převyprávět, napadlo ho.

 

Petr se vypotácel ze sálu Jirovi v patách. Byla to ta nejdelší a nejintenzivnější hodina a půl jeho života. Jistě, měl za sebou pár vztahů, ale nikdy netrvaly moc dlouho a rozhodně, ani ve svých nejlepších dnech, s ním takhle nemávaly.

„Jsi v pořádku?“ ptal se Jiro starostlivě a vzal Petra kolem pasu, aby ho podepřel. Samozřejmě, už tohle stačilo, aby to s vyklepaným zrzkem téměř praštilo o zem.

„Jo. Jen… Můžeme si na chvilku sednout?“ kuňknul. Připadal si neskutečně uboze. Tenhle nádherný, sebevědomý muž o něj projevil zájem a on? Zmatkuje jako malá holka. „Chtělo by to panáka,“ vydechl Petr neúmyslně nahlas a Jiro se jen usmál. Na patě se otočil a zmizel kdesi v davu.

„Výborně, to se ti povedlo… Teď tě ke všemu ještě bude mít za ochlastu,“ nadával si mladík polohlasně.

„Nebude,“ smál se Jiro a podával mu maličkou lahvičku s etiketou Jim Beam, které Petr viděl jen v minibaru na dovolené s maminkou před třemi lety, kdy jim babička zaplatila zájezd do Itálie. „Každej občas potřebuje panáka,“ sedl si vedle něj a lahvičku mu otevřel.

„I ty?“ podivil se mladík.

„Možná tě to překvapí, ale taky jsem jen člověk,“ naklonil se k němu Jiro a neodolal touze mu ty ryšavé vlasy alespoň trošku pocuchat.

Petr se při té náhlé blízkosti zajíkl. Přiložil nápoj ke rtům a odhodlaně lahvičku na dva loky vyprázdnil.

Jirovi jen blesklo hlavou jak je rád, že ten kluk napřed něco snědl. Dokud z něj tohle nevyprchá, rozhodně ho domů nepustí. Ale do té doby…

„Lepší?“ zeptal se s nehraným zájmem.

„No…“ zamyslel se Petr. „Vlastně o hodně,“ usmál se na Jira, jak se mu tělem rozlévalo teplo. Nikdy nepil víc, než jedno pivo u táboráku, takže ho sílá nápoje celkem překvapila.

„Fajn, tak tě teď zkusíme udržet trošku v pohybu, aby tě to nepoložilo,“ zazubil se na něj Jiro. „Chyť se mě kolem pasu,“ pobídl mladíka, a sám mu ovinul paži kolem ramen. Když ho zrzek poslechl, zamířil ke vstupu do garáží.

Petr se zabořil do pohodlného sedadla luxusního vozu a upřel lesklý pohled na Jira.

„Copak tě trápí?“ pohladil ho muž sedící na místě řidiče něžně po tváři, aniž by se pokusil nastartovat vůz.

„Proč já, Jiro?“ hlesl Petr a se vší alkoholem zaviněnou vláčností se k Jirově dlani přivinul tváří.

„Nejspíš ti nerozumím,“ odpověděl Jiro, zatímco palcem se přesunul z lícní kosti ke rtům, u kterých na okamžik zaváhal.

„Nepovídej. Podívej se na sebe… Můžeš mít každého, tak proč… Proč já?“ šeptal Petr své největší obavy. Zachvěl se pod Jirovým dotekem a když ucítil, jak mu Jirův prst zavadil o koutek úst, rty se mu samovolně pootevřely.

„Mluví z tebe alkohol,“ začal šeptat i Jiro. Palcem přejížděl po Petrově spodním rtu a byl si naprosto jistý, že kdyby ten chlapec viděl, jak náruživě se u toho tváří, už by se ho na takové hlouposti neptal. „Jsi… Nádherný, víš to? Ne jen zvenčí, ale i uvnitř,“ snažil se shrnout do několika slov to, jak na něj Petr od jejich prvního setkání působil.

„Jiro,“ vydechl omámený mladík. „Já… Tohle neumím. Šílím z tebe a zároveň se tě bojím.“

„Čeho se bojíš?“ naklonil se k němu Jiro tak blízko, až se o něj mohl opřít čelem. „Nehodlám ti ublížit.“

„Ani když se do tebe zamiluju?“

Jiro na okamžik ustrnul uprostřed pohybu, načež se od Petra odtáhl.

„Tohle není téma, které bychom měli rozebírat, dokud nejsi střízlivý. Otočíme list, ano?“

Petr souhlasně kývl a ostré píchnutí bolesti rychle uzamkl do šuplíčku kdesi hluboko, hned vedle toho, že Jiro předtím řekl, že je právě teď na zajíčky. Ne na zajíčka. Zajíčky.

„Říkals, že jsi původem Japonec. Jak tvoji rodiče zvládají, že jsi na kluky?“ zajímal se Petr, aby směřoval myšlenky do bezpečnějších vod.

„Vzhledem k tomu, že můj starší bráška přišel s přiznáním dřív než já, tak nad tím vlastně jen mávli rukou. Naštěstí mají Sachi, starší sestru, která jde v otcových šlépějích. Kensuke proti tomu byl vždycky živel. A když přežili jeho, já jsem jen třešnička na dortu,“ usmál se Jiro hřejivě při vyprávění o rodině.

„To je tvůj bratr takový číslo?“ podivil se Petr.

„Nepochybuj. Vlastně,“ podíval se na hodiny v přístrojové desce Jiro s tajuplným úsměvem, „bych ti ho klidně mohl představit. Už jsi někdy byl na pánském striptýzu?“

Petr jen zalapal po dechu. Jiro to bral jako ne, a tak to na nejbližší křižovatce otočil a vyrazil známým směrem.

„Chceš… Chceš tím říct, že… Že tvůj starší bratr… On… Že je…“

„Striptér?“ smál se Petrovu šoku Jiro. „Jo, už nějakou dobu. Dřív zkoušel prorazit jako zpěvák, ale podle všeho nebyl dost jedinečnej. No, v tomhle fakt vyniká.“

Petr si byl jistý, že v tomhle alkohol nejede. Takovou informaci by jeho mozek nepřijal ani střízlivý. Uhlazený, perfektní Jiro má bratra striptéra? Staršího bratra striptéra?

„Kolik jsi říkal, že je bráškovi?“

„Dvacet šest. Je o dva roky starší, skoro přesně. Ale nikdo by mu to nehádal, naopak. Kdo nás nezná, vsadil by se, že je tak o pět let mladší než já,“ vysvětloval Jiro, zatímco zajížděl úzkou uličkou v centru města do dvora jednoho z domů. Vrátný na něj jen mávl a vpustil ho dál. Oba vystoupili. Jiro ještě hodil zpět do vozu své sluneční brýle a pod sedadlo ukryl peněženku, že které si vytáhl jen kartu.

„Všechno nech v autě, jinak o to přijdeš, ani nemrkneš,“ varoval Petra. Ten po jeho vzoru poslušně vyprázdnil obsah kapes pod sedadlo. Na svůj první striptýz tak šel jen ve světle modrých džínsech, zeleném tričku, bez telefonu a jediné koruny.

 

„Jiro!“ ozval se nadšený výkřik, načež se vyššímu z mužů vrhl kolem krku svalnatý blondýn. „Jdeš za Kenem?“ ujišťoval se, když ho napřed líbnul na obě tváře.

„Ahoj, Šimi. Jo. Nevíš, kdy jde na plac?“ vyzvídal Jiro a Petrovi došlo, že je tu zřejmě poměrně často. Nejspíš proto muž z ochranky u vstupu pro zaměstnance nechtěl vidět Petrovu občanku.

Šimi se na okamžik zaposlouchal do hudby odkudsi z nitra podniku.

„Tenhle song skončí a pak jde, měli byste si pospíšit,“ mrkl na ně. „Jdu hned po něm, budeš se dívat?“ vyzvídal polonahý svalovec dál. Jiro se na něj usmál, ale vzal za ruku Petra.

„To nemůžu slíbit,“ pokrčil rameny.

„O la lá…“ vykulil nefalšovaně oči Šimi. „Tak si to tu užijte,“ rozloučil se s nimi přátelsky a zmizel mezi ostatními tvářemi v příšeří.

„Drž se u mě, bude tam dost lidí a tma,“ naklonil se Jiro k Petrovi a jeho ruku sevřel pevněji.

Hoch za ním poslušně klopýtal zakouřenou tmou, neměl ani čas se pořádně rozhlédnout, a už ho Jiro usazoval do křesílka hned u pódia. To bylo ve tvaru písmene T a na každém konci mělo klasickou, striptérskou tyč.

Stihli to včas. Hudba utichla a podium zaplnil sladce vonící dým, který rychle vytvořil mlhu. Celý sál ztichl a atmosféra zhoustla. Petr snadno poznal, co za tóny se ozývá z reproduktorů, i když by ho nikdy nenapadlo, že to uslyší tady.

Rockstar od Post Malone.

Ozval se hlasitý zvuk gongu, doprovázený dusotem pochodujících nohou jediného vojáka. V pomalu ustupujícím dýmu se začala rýsovat postava něčeho, co poměrně hodně připomínalo starověké brnění. Petr by se podle Jirova nesouhlasného ostrého nádechu vsadil, že japonské. Válečník zůstal stát jako vytesaný z kamene, zatímco pomalá hudba rezonovala sálem. Pak se pohnul. Chvíli se pohyboval jako robot, jindy jako by snad neměl v těle jedinou kůstku. Když už si Petr myslel, že víc toho vystoupení nabídnout nemůže, muž zahodil helmu do zákulisí a jediným trhnutím vystoupil ze své zbroje.

Jako by v tu chvíli do publika někdo vypustil jedovaté hady, přes pískot, vřískot a povzbuzování nebylo hudbu téměř slyšet. Jeden z pracovníků klubu přispěchal, aby zbroj odnesl. Na pódiu tak zůstal stát Jirův bratr, sám, do pasu nahý, bos, jen v tmavých plátěných kalhotách.

Tmavé vlasy mu v nesouměrném sestřihu spadaly na ramena a divoce se kroutily všemi směry. V obličeji vypadal jako velmi luxusní porcelánová panenka. Chladný, pevný, bez výrazu. Aniž by kdokoliv mohl postřehnout nějaký signál, rozeběhl se směrem do publika. Jen pár centimetrů před koncem pódia, když už se po něm natahovaly chtivé ruce jeho fanoušků, se odrazil do výšky jako by skákal z útesu a jeho ruce s naprostou přesností sevřely jakousi hrazdu, které si předtím nikdo nevšímal.

Všichni v publiku jen vydechli úžasem, když se na zavěšenou tyč mladík pomalu vytáhl. Petr si uvědomil, jak velkou musí to štíhlé tělo ukrývat sílu.

„Vážně je tohle tvůj brácha?“ musel na Jira zakřičet, aby ho slyšel.

„Jo. Nějakou dobu dělal street workout, a ti kluci tady mu to strašně žerou. Jen sleduj, ještě nekončí,“ sevřel Jiro Petrovo koleno, aby nasměroval jeho pozornost zpět k muži, který právě kráčel po neviditelných schodech. Spustil nohy dolů jen natolik, aby mu rozdivočelé publikum dosáhlo na kotníky. Během vteřiny z něj některý z nedočkavců kalhoty jediným škubnutím serval, takže zůstal jen v bílých boxerkách, které díky UV lampám zářily víc než měsíc na noční obloze. Petrovi bylo jasné, že to bylo předem připravené, ale i tak se mu zatajil dech. Téměř na vteřinu díky tomu dokázal zapomenout na ruku, která stále ještě svírala jeho koleno. Tanečníkovy pomalé pohyby, ze kterých vyzařovalo soustředění a síla, doplněné výrazem, který jako by k tělu ani nepatřil, svým způsobem braly dech.

Seskočil dolů a přesunul se k jedné z tyčí, na které pokračoval ve vystoupení. Petr naprosto chápal nadšení publika, nad kterým Jiro jen znuděně pozvedl obočí. Jeho bratr vypadal jako z jiného světa.

Jako něco chladného, ocelově pevného a osamoceného.

Jako něco, co zoufale hledá svou druhou polovinu mezi těmi, kteří si troufnou vystoupit na jeho úroveň.

Hudba skončila a tanečník se s jejími posledními tóny lehce přemístil na prostředek pódia, kde klesl na kolena a sklopil hlavu, až vlasy zahalily tvář. Jen divoce se zdvíhající hrudník nasvědčoval tomu, že je to lidská bytost.

Dav v klubu nadšeně bouřil, jásal a na pódium dopadlo několik bankovek. Muž se zvedl, pohodil hlavou, aby dostal vlasy z obličeje a se širokým úsměvem, který k jeho předchozímu vystoupení naprosto neseděl, udělal pobavené pukrle. Sebral pár bankovek té nejvyšší hodnoty a spokojeně zmizel v zákulisí.

„Chceš se ještě dívat?“ promluvil Petrovi u ucha Jiro.

„Docela… Docela bych se napil,“ usmál se na něj vděčně, že nemusí vymýšlet záminku, jak se na chviličku dostat z toho hlučného místa plného lidí, kteří vypadali, že hosty sedící blízko u pódia každým okamžikem ušlapou.

Jiro se zvedl a vzal Petra za ruku. Prokličkoval s ním mezi stolky a minuli nevelký taneční parket. Když začala hrát píseň dalšího vystupujícího, byli už příliš daleko, aby ho viděli. Vešli do prostorů pro zaměstnance a Jiro neomylně zamířil k jedněm ze dveří. Bez zaklepání je rozrazil.

„Kdyby dědeček věděl, proč jsi chtěl detailní fotky zbroje jeho předků, nejspíš by ho ranila mrtvice,“ zpustil zostra, ale koutkem mu cukal úsměv.

„Jiro!“ vypískl štíhlý muž v boxerkách a utíral si z pusy šampaňské, které předtím překvapeně vyprskl. „To jsou nápady,“ brblal, ale na bratra se usmíval. „Neřekls, že se stavíš. A…“ zarazil se při pohledu na Petra, který se krčil za Jirovými zády, „že přivedeš hosta.“

„Petře, tohle je můj velký bráška Kensuke. Kensuke, tohle je Petr. Tohle je prvně, kdy vešel do podobného klubu,“ představil je.

„Říkej mi Ken,“ napřáhl k nesmělému chlapci ruku Jirův bratr, který ve skutečnosti nebyl tak velký. Vlastně byl spíš o pár centimetrů menší, než Jiro. „Tak jaké byly první dojmy?“ usmál se přátelsky.

„No… Těžko říct. Asi jsem měl o takových místech trochu zkreslené představy…“ červenal se mladík.

„Například?“ vyzvídal Ken a znovu přiložil ke rtům štíhlou skleničku se šampaňským.

„Nevím… Čekal jsem… Divočejší muziku, víc… Víc takový ty striptérky pohyby, a … Víc… Však víš…“ potemněl ještě ve tváři.

„Tys prostě čekal, že uvidíš nějaký péra!“ smál se Ken. Petr by v tu chvíli nejraději zmizel někde pod zem.

„Ale no tak, není žádný tajemství, že tvůj vkus na muziku prostě trochu vybočuje… Pomalu každej by čekal něco takovýho,“ kývl Jiro hlavou ke dveřím, zpoza kterých duněla sugestivní melodie se známým, celkem jednoznačným textem. Petr ho v tu chvíli viděl jako rytíře v zářivé zbroji, který mu přispěchal na pomoc. „A co se týká nahoty, ta tu bude taky, neboj,“ usmál se na Petra jemně. Přešel po šatně a sáhl pod stolek, kde byl balík lahví neperlivé vody. Jednu sebral a Petrovi podal. „Ale až tak kolem půlnoci, zatím spíš tak jako rozehřívají publikum.“

Z prostor klubu se ozval bouřlivý potlesk a Petra napadlo, že jemu tedy přijdou rozehřátí jak máslo na pánvi, ale raději zůstal zticha a vděčně se napil.

„Zdržíte se?“ zjišťoval Ken a bez nejmenší stopy studu stáhl bílé spodní prádlo, které nahradil tmavým.

Petr rychle uhnul pohledem.

„Ne dlouho, jen než se Péťa zbaví alkoholu v krvi,“ usmál se na stydlivého mladíka Jiro.

„Hmm… To stačí. Pojďte si zatancovat!“ rozzářil se Kensuke.

„No, proč ne,“ souhlasil Jiro s úsměvem.

Petr se zakuckal. Ještě nikdy netančil.