Jiro zastavil u dveří do šatny. Bylo mu jedno, že je nemá jak otevřít, v tu chvíli byl vděčný i za tmavým obložením pokrytou zeď, na kterou chlapce vášnivě natiskl. Všechen ten adrenalin z vystoupení, jež díky zrzečkově váhavé spolupráci působilo až příliš reálně, ho zcela ovládal a hrozil, že v něm exploduje v podobě přívalu chtíče, který už nedokáže potlačit.

Petr se černovlasého muže držel jako klíště, ale když ucítil tvrdou zeď pod svými zády, lehce sevření povolil. Nohy spustil k zemi, aby se pokusil získat ztracenou stabilitu.

Jiro nesouhlasně zavrčel, pevně chytl chlapce za stehno a alespoň jednu jeho nohu vrátil zpět na původní místo - ke svému pasu. Natiskl se na něj svým vzrušením a stejně jako na pódiu zakroužil boky. Otřel se tak o zrzečkův touhou tepající penis, který v těsném sevření pevných džínsů povážlivě trpěl. Petr bezmocně zasténal a zatnul prsty do potem lesklé kůže Jirových ramenou.

Pro Jira to byl jen další svůdný impuls. Dravě plenil chlapcova ústa, a zatímco jednou rukou nemilosrdně přejížděl od jeho zadečku až na stehno natisklé k jeho boku a zpět, druhou mu hladce vklouzl pod tričko a putoval po žebrech vzhůru až k bradavce, kterou poškádlil bříškem palce.

Do šatny spěchajícímu Kenovi a jeho připomínce, že by měli vybírat vstupné, nevěnovali pozornost. Nemohli. Na to jimi příliš zmítala potřeba blízkosti toho druhého.

Jiro ucítil, jak ho cosi kleplo přes záda. Neochotně rozevřel slastní přivřená víčka, aby se setkal s bratrovým nesouhlasným pohledem.

Petr kdesi v dáli slyšel, že Kensuke něco Jirovi říká, nerozuměl však ani slovo. Cokoliv to bylo, přimělo to Jira k nepěkné nadávce a znechucenému úšklebku. Jeho doteky zvláčněly a už nepůsobily tak divoce a neukojitelně, jako spíš něžně a klidně. Petr se zamračil. Vášnivý Jiro se mu líbil víc.

„Co ti to řekl?“ zašeptal zklamaně Jirovi do prohlubně krku, zatímco se smiřoval s tím, že už se jeho polonahý přítel zase ovládá.

„Citoval našeho dědečka,“ ušklíbl se Jiro. „Něco o tom, jak má všechno svůj čas a místo.“

„Je něco špatného na tady a teď?“ zvedl k němu roztoužený pohled. Tělem mu ještě stále divoce bouřila krev, o kamenné erekci nemluvě.

Jiro polkl. Věděl ten kluk vůbec, co mu to tady říká?

„Vážně bys chtěl, aby tvoje poprvé bylo na chodbě gay strip klubu?“ zvedl pochybovačně obočí.

„Já nikdy moc nepřemýšlel nad tím kde, jako spíš s kým,“ přiznal hoch upřímně hlasem, ve kterém ještě doznívalo vzrušení a zklamání, a Jira napadlo, že kdyby měl tohle nahrané na diktafonu, každý soudce by mu dal milost, místo aby ho zavřel za znásilnění.

„Skřítku,“ zaskučel a opřel se čelem o zrzečkovy jemné vlasy. „Vydrželi jsme to až sem. Tohle je poslední. Mohl bys z toho prosím přestat dělat sebevražednou misi?“

Petr nechápal, o čem to mluví.

„Já se docela těšil, až Lence dnes řeknu, že i když nám dvě schůzky odpustila za společné spaní, tak jsme to dokázali. Chtěl jsem jí říct, že tě miluju a nikdy mi nešlo jen o sex s tebou. Ale ty… Jsi tak zatraceně sexy, ani o tom nevíš. Děláš mi ze života peklo, aniž by sis to uvědomoval,“ vychrlil ze sebe zoufale. Chtěl toho chlapce. Strašně moc. Ale jestli jeho matka potřebuje ještě těch pár hodin, aby byla v klidu a přestala se mezi ně stavět, hodlal to vydržet. Pokusil se v modrošedých očích najít pochopení.

Místo toho tam našel slzy, bolest a zklamání.

„Skřítku?“ vyděsil se.

Petr ho odstrčil. Nikdy by ho nenapadlo, jak rychle může vášeň vystřídat smutek téměř hmatatelný. Otřel si zrádné slané kapky, koulící se mu po tvářích. Ani při pohledu na panikařícího Jira mu nebylo do smíchu.

„Tak si jeď!“ prskl ublíženě. „Jeď si za ní, když jí to tolik potřebuješ říct!“ vzlykl a vytrhl se ztuhlému Jirovi ze sevření.

Vběhl do prostoru klubu. Prodíral se mezi návštěvníky směrem k východu. Občas do někoho narazil, ale bylo mu to jedno. Skrz slzy konečně rozpoznal, kudy ven. Na posledním schodě klopýtl a div nesrazil další osobu, právě opouštějící klub, k zemi.

„Petře?!“ užasl Milan, když poznal, kdo se ho to pokusil zabít. Chlapec k němu zvedl uslzenou tvář.

„Mi- Milane?“ vzlykl překvapeně, horké slzy mu dál smáčely tváře.

„Ten hajzl!“ ulevil si brýlatý mladík. „Co ti udělal? Pojď sem, ať nestojíme lidem v cestě…“ zatáhl chlapce kousek bokem a přivinul si ho do náruče. „Nebreč, bude dobře,“ snažil se ho utěšit, ale Petrovi byl jeho dotek nepříjemný. Snažil se vysvobodit, Milan ho však držel pevně.

„Vezmu tě domů, dáš si sprchu, promluvíme si a něco… Něco už vymyslíme,“ huhlal mu do vlasů, ponořen ve vlastních snech, které vypadaly, že se jako zázrakem začnou plnit. Už ani nedoufal, že dostane druhou šanci.

„Koukej ho pustit!“ ozvalo se vzteklé zařvání útočící šelmy. Než si Milan uvědomil, co se vlastně děje, letěl vzduchem a tvrdě dopadl zadkem na asfalt. Z rozraženého rtu mu pomalu vytékala krev.

Nepříčetný Jiro k sobě Petra trhnutím otočil čelem. „Můžeš mi do prdele vysvětlit, co se ti stalo?!“ syčel. I když vypadal jako bůh pomsty, chlapec se ho nebál. Bojovně mu zapíchl prst do hrudi a ukázal na naštvaně se sbírajícího Milana.

„Ještě jemu!“ vzlykl.

„Co ještě jemu?“ nechápal Jiro a těkal mezi těmi dvěma pohledem.

„Ještě jemu jsi to neřekl. A pak taky tomu dědkovi, co roznáší u nás ve vsi letáky!“

Jiro si připadal jako ve špatném vtipu.

„Co jsem jim neřekl? Skřítku, vůbec nedáváš smysl…“

„Jdi od něj, sakra,“ blížil se k nim nebezpečně se tvářící Milan. Nenávistně si Jira měřil, ten měl však oči jen pro utrápeného hocha.

„Že mě miluješ,“ sklopil Petr pohled a utřel si slzy.

„Cože?“ vyjevil se Jiro.

„Tak jdi od něj, sakra! Vůbec se k němu nepřibližuj!“ vrhl se Milan na Jira, ten ho však jednou krátkou, dobře mířenou ranou pod hrudní koš přiměl v hlubokém předklonu lapat po dechu.

„Nevidíš, že na tebe nemám čas, kreténe?!“ štěkl po něm Jiro. Surově chytil Petra za zápěstí a přitáhl si ho k sobě. „Můžeš mi to vysvětlit od začátku?“ cedil skrz sevřené zuby.

„A…“ rozhlédl se už klidnější chlapec kolem, aby si ověřil, jestli způsobili takové pozdvižení, jak se obával. „Musí to být tady?“

„Jiro!“ vyběhl z klubu Ken a ještě si zapínal kalhoty. Při pohledu na kašlajícího Milana a vzteklého bratra si rovnou stoupl k brýlatému chlapci se zakrváceným tričkem.

„Ty jsi vážně blbec, viď… Jako bych tě nevaroval. Pojď se mnou, ošetřím ti ten ret,“ mluvil na něj tiše.

„Nechci,“ odstrčil ho Milan sebejistě. „Ať jde od Petra. Odvedu ho odtud.“

Petr by přísahal, že slyšel, jak se v Jirovi cosi zlomilo, když se na Milana otočil.

„Zavolej Pamelu!“ vypískl Ken na jednoho z čumilů u dveří. „Ne, brácho. Nedělej to. Nestojí ti za to,“ šermoval před postupujícím Jirem rukou jako před lvem, který se v cirkuse rozhodl, že má toho proskakování obručemi tak právě dost. Vlastním tělem se mu snažil zabránit, aby se dostal k Milanovi.

„Ty namistrovanej šmejde, to ty už se k němu nikdy nepřiblížíš,“ vrčel nebezpečně a Petr pochopil, proč Kensuke tak zmatkuje. Jiro vážně vypadal, že by dokázal zabít.

Poplašeně se rozhlédl kolem, ale nikdo nevypadal, že by se chystal zakročit, zatímco Jiro postupoval jako Terminátor.

Z klubu vyběhl Pamela, paruku už měl nasazenou a na jehlových podpatcích se k nim hnal úctyhodnou rychlostí.

„Jiro, tohle už jsme probírali!“ vyštěkl rozkazovačným tónem. „Tady tohle prostě dělat nemůžeš!“ Postavil se neohroženě před černovlasého mladíka, přičemž ho i díky lodičkám převyšoval téměř o půl hlavy. „Navíc, děsíš toho svýho kluka,“ doplnil.

Jiro zpomalil a Pamela významně kývl na Petra. Ten k Jirovi přiskočil a sevřel jeho ruku zatnutou v pěst ve svých dlaních.

„Mohl… Mohl bys mě odtud odvézt?“ špitl. Nechápal, proč všichni tak vyvádí, ale nechtěl, aby se kvůli němu Jiro dostal do potíží.

Jiro cítil, jak ho ten světy požírající vztek pomalu opouští a je opět schopen jednat jako myslící lidská bytost. Vzal zrzečka za ruku a bez jediného slova ho táhl k autu.

„Bude v pohodě?“ otočil se Pamela na Kena.

„Brácha je vzteklej jak pes a žárlivej jak svině, ale není sadistickej vůl,“ zazubil se Kensuke uvolněně. Věděl, že ti dva už si poradí. Pamela nad další Kenovou zvířecí teorií jen protočil silně nalíčené oči, došel k zakrvácenému mladíkovi a nabídl mu panáka. Na účet podniku.

 

Jiro zastavil na parkovišti, natočil se tak, aby seděl k Petrovi co nejvíc čelem.

„Poslouchám,“ pobídl mladíka.

„Omlouvám se?“ zkusil zrzeček opatrně. Bylo mu z celé té scény, kterou zavinil, příšerně trapně. Cestou v autě si uvědomil, že to přehnal a zbytečně vyváděl.

„Za co se omlouváš?“ přimhouřil Jiro oči.

„Že… Že jsem tak vyletěl, že jsem utekl, že jsem narazil do Milana, že…“ skousl si ret, jak usilovně přemýšlel, co by ještě mohlo stát za omluvu.

„Co tě tam tak rozhodilo, skřítku?“ změkl trochu Jirův výraz.

„No… Jak jsi říkal… Víš ty vůbec, že mě jsi to ještě neřekl?“ klopil chlapec oči.

„Co jsem ti neřekl?“

„Co ke mně cítíš,“ zašeptal Petr a Jiro jen otevřel ústa. Pak je zase zavřel. Nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel.

„Je Lenka doma?“

„Je,“ vzhlédl Petr, překvapený náhlou změnou tématu.

Jiro vystoupil z auta a vydal se rozhodným krokem k Petrovu domovu. Chlapec vyskočil z auta a klusal za ním. Bez jediného slova pustil muže do bytu.

„Lenko?“ zavolal Jiro už v chodbě. Z ložnice se chvilku ozýval šramot, než vyšla drobná blondýnka v županu přehozeném přes noční košili.

„Děje se něco?“ měřila si nečekanou návštěvu pohledem.

„Dnešek byl poslední, viď?“ domáhal se Jiro ujištění.

„A-ano,“ zajíkla se žena.

„Můžeme to tedy uzavřít tak, že dohoda je splněna?“ pokračoval.

„Myslím… Myslím, že ano,“ připustila opatrně.

„Fajn. Dneska už Petra nečekej,“ oznámil jí pevně a otočil se k odchodu. Petra táhl za sebou.

„Počkej, co tím myslíš? Praxi už sice nemá, ale musí do školy, a… Péťo!“ volala za mizející dvojicí.

„Budu v pohodě, mami,“ zkusil ji Petr uklidnit, než jí zmizeli z dohledu.

Sotva dosedli zpět do vozu, Jiro vyrazil se skřípěním pneumatik jako šílenec.

„Myslím,“ doplnil svou odpověď mamince Petr nejistě.

 

Sotva se za nimi zabouchly dveře Jirova podkrovního bytu, muž ještě pro jistotu otočil klíčem v zámku.

Petr cítil srdce až v krku. Pozadu ustupoval před pomalu se blížícím Jirem, který z něj nespouštěl oči. Narazil na hranu pohovky, a ta nečekaná rána do zadní strany kolen ho přiměla klesnout do sedu.

„Skřítku,“ oslovil ho tichým, ale rozhodným hlasem. Naklonil se nad Petra. „Až se ti příště nebude něco líbit, nedus to v sobě, ano? Prostě mi to řekni.“

„Nebudeš se zlobit?“ zeptal se Petr nejistě.

„Na tebe nikdy,“ usmál se Jiro unaveně a klekl si mezi chlapcova kolena. „Spusť.“

„Chtěl bych slyšet, co ke mně cítíš,“ vznesl Petr ten nejdůležitější požadavek svého dosavadního života.

„Miluju tě,“ odpověděl Jiro s nečekanou lehkostí. „Dál? Co se ti ještě nelíbilo?“

„Že jsem si o to musel říkat,“ polkl zklamání. Jirovo vyznání si představoval… Trochu jinak.

„Nelíbilo se mi, jak jsi mě dnes všude tahal za sebou jako dřevěného kačera na provázku,“ špitl a tvářil se, že není nic zajímavějšího, než místo pod jeho levým chodidlem.

Jiro se narovnal, aby měl obličej ve stejné výšce jako sedící Petr. Jemným tlakem pevných prstů na chlapcovu bradu ho přiměl, aby se mu podíval do očí.

„Za to se omlouvám, bouchnul jsem. Rád bych ti slíbil, že už se to nestane, ale… Nechci ti lhát. Nejsem zrovna holubičí povaha,“ usmál se smutně. „Jsem občas hajzl, to nepopírám. Ale tobě bych nikdy neublížil, to si pamatuj.“

Petr si muže před sebou pozorně prohlížel. Zarazila ho scéna před klubem, kdy se k němu i Ken choval jako nějakému nebezpečnému šílenci. Petr, ač nebyl žádný hrdina, z něj strach neměl. Možná si ho jen hloupě idealizoval, ale nebál se ho. Nechtěl ho vidět, jak o sobě uvažuje jako někom špatném.

„Ještě jedna věc mi vadila,“ zašeptal a přinutil se neuhnout pohledem z těch tmavých očí.

„Ano?“

„Když jsi mě přestal líbat, tam na té chodbě. To se mi taky nelíbilo.“

Jiro se zasmál a nevěděl, jestli to nebyl jen projev zoufalství. Ten kluk s ním zametal víc, než by kdy považoval za možné.

„Tak víš co? Dáme si sprchu, vlezeme si do postele a já tě budu líbat až do rána, platí?“

„Jenom líbat?“ podivil se chlapec.

„Chtěl bys víc?“ zabručel Jiro smyslně.

„Možná,“ špitl a cítil, jak se mu tváře znovu barví do ruda.

Jiro na něj nevěřícně zíral. Uvědomoval si ten kluk vůbec, co to říká? Zmučeně zasténal a svezl se na podlahu. Lehl si na záda a tvář ukryl v ohbí lokte.

„Padej do tý sprchy, prosím tě,“ zahuhlal.