Válka. To slovo vzniklo ještě před prvními lidmi, pokud si dobře vzpomínám. Hrůza, že i tuto strašnou vlastnost naše milované výtvory zdědily. Bohužel se to jaksi naučili od nás. Od stvořitelů, od dokonalých, kteří dopustily něco tak odporného jako je ničení a zabíjení vlastního druhu. Naše životy měly být věčné a nudné. Měly splňovat krásu a lásku, což nakonec splňovaly…ale za jakou cenu.

V pořadí má třetí zbytečná bitva se blížila mílovými kroky a já ani nikdo výše postavený s tím nedokázal nic udělat. Ani náš Pán nejvyšší nezkrotil živel zvaný válčení a leč nechtě nás vyslal na bojiště. Ten den byl jako každý jiný bojechtivý, ale já se cítil divně… snad to mělo být znamení. Ať už čehokoliv. Nového začátku… nebo snad konce tohohle šílenství.

 

Nasadil jsem si zbroj lusknutím prstů, lesklé stříbro božské síly mi dané s láskou od nejvyššího, a do ruky sevřel meč. Prohrábl jsem si svoje blond krátké vlasy, které byly vždycky hrozně nepoddajné, a nasadil na ně stříbrnou helmu, ze které šly vidět jen mé modré oči. Pak jsem se postavil do řady ke svým vrstevníkům a čekal na povely. I my relativně mladí jsme museli do té směšné války, i když jsme spíš připomínaly děti. Lidské děti, které náš Pán tak moc miloval. Častokrát jsem pár z nich pozoroval z výšky. Byly tak svobodní a učenlivý, žily v nevědomosti,… možná proto dělaly tolik chyb, z nichž se hodně naučily. Líbily se mi. I to, když hřešily. Nemělo by se mi to líbit, ale líbilo. Matka mi stále dokola opakuje, že takové myšlenky se na sluhu boží nehodí. Ale já si nedokázal pomoci. Dokonce jsem o tom začal i snít.

 

Náš velitel dal povel ke vzletu a my vyrazily! Roztáhl jsem křídla a následoval svojí letku! Byl jsem z celé skupiny nejrychlejší, přesto jsem byl pověstný svou nešikovností. Občas mi to vadilo, ale občas jsem nad tím jen mávl rukou. Vždyť každý jednou vyroste. Obletěli jsme houf mraků omega sektoru a zamířili blíž k zemi, kde zuřila bitva! Ještě pár metrů jsme před sebou měli jen mraky, než se jako mávnutím proutku rozestoupily a mi uviděli tu hrůzu!

Náš nepřítel, i mi samotní, utrpěl velké ztráty na životech, přesto se zdálo, že vítězství je na naší straně! Ne, že by to byl dobrý cíl, jen se v tuhle chvíli zdál jediným správným. Sletěl jsem společně s ostatními k houfu nepřátelských netopýřích křídel a společně s ostatními zaútočil! Hned v prvním útoku jsem sundal jednoho, podobně starého démona! Můj meč mu projel hrudí a s křikem mě udeřil do ramene! Já jsem se ale nedal zastrašit a oplatil mu to ránou do obličeje! Meč jsem rychle vytáhl a kopl ho od sebe! Jeho tělo už jsem nezahlédl, protože proti mně vytasil svůj dlouhý nůž další z nepřátel! Bylo jich hodně a já nestačil občas ani vydechnout! Otáčel jsem se rychle a máchal obratně mečem! Moji společníci létali kolem mě, s podobnými kroky útočili a zabíjeli naše nepřátele! Ve mně se po chvíli strávené tímto způsobem začali rodit pochyby.

Proč tohle musíme dělat? Kvůli přežití a svobodě. Špinit si ruce a ubližovat druhým. K tomu jsme přeci nebyli stvořeni. Nebo ano…

 

Můj oddíl nad tímto houfem nepřátel zvítězil! A tak jsme zkontrolovali mrtvé a raněné zabili a vzduchem odlétli na pomoc k dalšímu místu, ohrožovaném nepřátelskou jednotkou! Zajímalo by mě, jestli alespoň je válčení uspokojuje? Naši nepřátele s toho přece musí mít slavnosti a pro ně žádané emoce, kterými byly chtíč, vášeň, vzrušení a mnoho dalších nám neznámých a zakázaných citů. Občas jsem je viděl i u lidí, kteří je ale používali i k jiným, mnohem méně životu nebezpečnějším věcem. Svým pozorováním jsem zjistil, jak je strach dělá silnějšími. Jak je vášeň a vzrušení dělá odvážnějšími. A tak nějak jsem zjistil, že i to, co náš Pán nás učí a my dál, že je špatné… je ve skutečnosti dobré.

Na to jsem měl ale zakázáno myslet.

Můj svět se asi nikdy nezmění. Bude mě bolet u srdce s každé smrti, ale nikdy nebudu mít odvahu jí zabránit. Jak strašně bych si přál, občas tedy o tom sním, být jeden jediný den člověkem. Být na pár minut smrtelný, neznat věčnost… Prát se, se všemi svými pocity… vlastnit pozitivní i negativní emoce, které z člověka dělají to, co je. Silnou bytostí.

 

Znovu vytasil jsem meč, když útok ze strany rozdělil naší četu na čtyři malé kousky! Nelekl jsem se, i když jsem chtěl! Pevně jsem sevřel rukojeť a zabil každého, kdo chtěl zabít mě! Bez výčitek či přemýšlení! Byl to rozkaz nejvyššího… proti tomu nemůžeme bojovat… my ne…

Nepřítel se stahoval, ale my jsme mu neměly dát šanci na útěk! Nenechali jsme některé jedince uprchnout, jelikož stáli moc blízko, přišli v jednu chvíli vždy o hlavu nebo jedno z křídel! A přijít o křídlo bylo tou největší hanbou! Jak pro ně, tak pro náš druh!

Další úkol nám byl přidělen do pěti sekund. Měli jsme sice letět trochu dál, ale zatím jsme nebyli tak vyčerpaní a tak náš hlavní velitel rozhodl o postupu a rychlejším tempu na poslední bojiště této bitvy! Všichni jsme ho bez řečí následovali a v hlavě si nechaly vířit pochybnosti! Mávali jsme křídli co to šlo, abychom dorazili včas a zajistili další vítězství. Bylo trochu času na to, abych se rozhlédl po své jednotce, která na začátku čítala asi čtyřicet jedinců, orlích křídel. Teď jsem viděl dvacet osm. Trochu mě to zarmoutilo, ale na slzy bude dost času až u zpovědi našeho Pána.

 

Ještě kousek letu nám zbýval k dorazení do cíle! Long Meadow byla pověstná pláň, kde se naše rody střetávaly už po staletí! Ty nejdůležitější bitvy jsme vyhráli a též prohráli právě zde, na tomto prokletém místě! Proto bylo tak důležité dorazit co nejdříve, sekundy hrály velkou roly v událostech i dějinách! Museli jsme to stihnout, aby nedošlo k prohře.

A bylo to tu! Černé mraky nás pustily skrz smrtí zalehlou oblohu a před našima očima zjevila se Long Meadow, jejíž zem byla a vždy bude černá a neúrodná! Našich jednotek bylo tu vážně poskromnu a nepřítel měl jasnou převahu! Nečekal jsem ani na povel a vrhl se do boje! Hned první nepřítel to ode mě schytal do hlavy a dalšímu jsem usekl levou ruku! Pokračoval jsem dál do středu nepřátelského chumlu a sekal vše, co mi přišlo do cesty! Moji spolubojovníci se za malou chvíli objevili po mém boku a začali dost slušně rušit nepřátelský útoční manévr! Myšlenky jsem nechal stranou a tentokrát se soustředil víc jak obvykle! Tohle byla jedna z důležitých bitev a tak jsme nesměli zaváhat! Bojovalo se všude kolem mě, dokonce se mi jeden z démonů snažil useknout křídla! Na poslední chvíli se mi povedlo uhnout a vrátit mu útok ze zálohy! To můj nepřítel nečekal a tak mu můj meč rozpáral břicho! Vydechl jsem a sletěl trochu níž od hlavní vřavy! Rozhlédl jsem se, zda někdo nepotřebuje pomoc a zahlédl v dálce něco zvláštního.

 

Tohle není obyčejný mrak…

 

Než jsem však stačil zjistit, o co se jedná, narazilo do mě tělo jiného mého spolubojovníka, jehož bezvládně mrtvé tělo mi někdo naschvál hodil do dráhy mého letu! Tím mě tak v tu chvíli rozhodil, že jsem vůbec netušil, kde je nahoře a kde dole! Letěl jsem volným pádem k zemi a nedokázal najít stabilitu! Křídla se mi povedlo uchránit od zranění a tak jsem se do nich snažil chytit i ten nejjemnější vánek! Asi dva metry nad zemí se mi to konečně povedlo a já uhnul těsně před srážkou se zemí! Mrtvé tělo dopadlo tam, kde jsem mohl skončit s nějakou tou zlomeninou! To bylo o fous…

 

První, co jsem musel zjistit, bylo, jak moc jsem se vzdálil od ostatních. Zamával jsem křídly a přistál na černé zemi Long Meadow, která se takhle zblízka zdála být ještě černější. Protáhl jsem si ramena i s křídly a na chvíli si uvědomil jejich neskutečnou nelidskou tíhu. Pak jsem se trochu uvolnil, rozhlédl se po černošedém nebi a v dálce viděl jak své kolegy, tak nepřátelské jednotky, které se mírně dávali na ústup. V duchu jsem se zaradoval a věděl, že teď už mě nepotřebují. Možná proto jsem se otočil zády k nim a mžoural do dálky na divný mrak, který mě předtím tak zaujal. Udělal jsem pár nenápadných a pomalých kroků blíž pod zvláštní úkaz na obloze a meč vrátil pomalu do pochvy, která i s božským mečem, v případě nepotřeby, mizela z našich rukou. A tak se i stalo.

 

Na tom mraku bylo něco divného, byl… jak to jen říct… nebylo to barvou nebo tvarem jen… něco se mi na něm nezdálo, špatný pocit, předzvěst něčeho strašného a nebezpečného… Musel bych zaletět blíž, takhle ze země se to těžko odhaduje. Vzdychl jsem a podíval se zpět na svojí letku, která byla opět o pár členů chudší, a pak pohlédl pod ně, do míst kam padaly mrtvý. Ani nevím proč, ale chtělo se mi letět k tomu nově vytvořenému pohřebišti a tak jsem roztáhl křídla a vyletěl do menší výšky, tak abych stále viděl na zem. Asi za dvě minuty jsem doletěl přímo pod místo stále probíhajícího střetu dvou znepřátelených druhů. Přeletěl jsem do pomyslného středu a přistál u jedné mrtvoly nepřítele.

 

Čím se lišíte od nás?

 

Hleděl jsem na o něco staršího jedince s tmavší pokožkou a netopýřími křídly, které byly obě zlomené. Dva rohy, které mu koukaly z hnědých špinavých vlasů, byly to jediné, co zbylo z jeho strašidelné podoby… Naše bojová zbroj mizí ve chvíli, kdy zemřeme… takže vlastně umíráme nazí. U démonů je to stejné. Jejich zvířecí podoba zmizí a objeví se ta pravá, kterou nám neukazují. Bůh a Ďábel se spolu dohodli na pravidlech smrti. Umíráme tak, jak jsme se narodili, tedy bez ničeho, co nám jeden či druhý Pán přidělil, jako dar. Na jednu stranu je to dost nespravedlivé a na tu druhou… umíráme jako sobě rovní. Za nějaký čas se naše křídla rozpadnou a zmizí i poslední odlišné znaky našich druhů. A najednou mrtvoly vypadají jako ty všem známé ze země smrtelníků. Obyčejná a plná beznadějné nikdy nekončící samoty.

Bylo mi s toho všeho na nic.

Vzdychl jsem a pohledl zpět k té černé válečně vypadající obloze a v duchu se stále modlil za změnu, o které se stejnak věděl, že nikdy nepřijde.

 

"JAK SI PŘEJEŠ, ANDÍLKU."

 

Ozval se mi silný ozvěnově zabarvený hlas v hlavě! Rozhlédl jsem se divočeji, než jsem měl v úmyslu a mým tělem projel strach! Klekl jsem si a zhluboka dýchal zkažený vzduch! To, co jsem si uvědomoval, tomu moje hlava nechtěla uvěřit…! To nebyl hlas našeho Pána.

To byl ON!

Jak je možné, že pozoruje právě moje myšlenky? A proč na ně odpovídá?

Jeho prostá věta mě hrozně vyděsila!

Ne jen proto, že mluvil přímo na mě ale taky to, co mi sděloval! ON řekl, jak si přeješ.

Bože, odpusť mi… já nechtěl myslet na něco takové! Já si jen nedokázal pomoct.

Odpusť.

Nebudu na to brát ohled, zapomenu a budu dělat, že jsem nic neslyšel! Ano, tak to bude nejlepší! Nádech výdech a postavit se zpět na nohy, už bych se měl vrátit k ostatním a podat hlášení o splnění úkolu. Postavil jsem se, podíval se nad sebe a zahlédl samé orlí křídla… Oddechl jsem si a mé srdce se zklidnilo. Zamával jsem jim, na znamení, že dole je všechno v pořádku. Velitel mě zahlédl a kývl, pak vydal povel na prozkoumání nejbližšího okolí a ostatní přeživší se rozletěli do všech světových stran velké Long Meadow. Vítězné kolečko bylo povinné a navíc se tím kontroloval prostor.

 

Ve chvíli, kdy jsem roztáhl křídla a chtěl je následovat, se asi deset metrů ode mě pohnula jedna větvička odumřelého křoví, které tu umíralo už několik staletí! Pomalu jsem se otočil a v ruce se mi objevil meč! Pevně jsem ho sevřel a pomalými kroky se přemisťoval blíž k podezřelému zvuku.

Možná jsem jen paranoidní.

 

Ale tady nic nežije ani neroste. Jedinými živými tvory jsme tu my a… démoni. Roztáhl jsem křídla a napínal každé světlé peříčko, abych byl připraven na možný výpad nepřítele! Schovávat se je jejich nejpodlejší zbraní a tak jsem musel být ve střehu! Ostatní se rozletěli pryč a tak jsem t musel vyřídit sám! Ne, že bych si nevěřil jen…

V tom se ta větývka pohnula zase! Tentokrát jsem byl jen pět metrů od křoví! Tohle nebude náhoda, v tom křoví někdo je. Buď někdo z našich, anebo nepřítel, který se snaží… že by past? Ví, že se půjdu podívat a schválně do ní strká? A pak na mě zaútočí… Ale to se spletl! Já jsem připravený. Udělal jsem dalších pár opatrných kroků blíž ke křoví a s každou ubíhající minutou byl připravenější a připravenější na to, co se mělo odehrát. Rukojeť meče se mi už pár sekund zařezávala do dlaně ruky, ale já stále neviděl nic, co bych mohl považovat za nebezpečí!

 

Kde jsi, ty jeden…?!

 

Málem jsem zaklel a to mám zakázané dokonce i v myšlenkách! Soustředil jsem se na křoví a to, co v něm asi najdu za nepřítele! Zbývaly mi asi dva kroky a já už začínal rozeznávat křídlo té neznámé bytosti, která mě tak moc překvapila! Bylo černé, netopýřího tvaru! A bylo zlomené na dvakrát, zaklesnuté jednou částí ve křoví! Jeho majitel už asi neměl sílu pokoušet se ho osvobodit! Napadlo mě, že to, co jsem viděl, mohly být jen posmrtné záškuby, což bylo běžné a tak jsem stisk na rukojeti meče povolil.  A to jsem možná dělat neměl! Ze sekundy na sekundu…

Jaké bylo mé překvapení, když po mě s ničeho nic vystřelila ruka toho neznámého a obratně chytila tu mou s mečem! Rychlostí blesku jsem se mu vyškubl a chtěl to ukončit jednou ranou!

Najednou ale mi poskočilo srdce a moje ruka zaváhala! To ve chvíli, kdy jsem zahlédl jeho tmavé ledové oči… Nedýchal jsem a pozorně si prohlížel svého nepřítele, teď zranitelného víc, než kdy jindy.