Válka. To slovo existovalo už delší dobu. Lidé ho po nás podědili jako spoustu dalších super věcí, bez kterých by život nebyl životem. Tedy alespoň podle mě. Ničení je základem pro nový začátek a zabíjení je základ pro nový zrod. Jako fénix, z popela vyleze nový a zdatnější. Zabíjet. Měli jsme možná splňovat něco jiného, ale existujeme právě jako opaky řečeného dobra, které jsou někdy víc zkažené než mi samotní. Než můj vlastní druh, který by měl být varováním. Tak nám to alespoň řekl náš Pán, kterého zveme - Ďábel. Moc mu to ale nežeru. Ten den byl jako každej jinej bojechtivý, ale já se cítil dost divně. Snad to mělo být znamení nějakého nového začátku.

 

Nechal jsem si narůst maskování neboli rohy a ocas, který nám Ďábel laskavě věnoval jako by to nebylo jedno. Nasadil jsem kus černé zbroje, sevřel jsem nějaký černý meč a podrbal se ve svých havraních vlasech. Pak jsem nasadil černou helmu, ze který mi šly vidět jen černé oči, a s nechutí postavil k ostatním obludám svého věku. Čekali jsme na rozkazy týkající se útoku na naše jediné nepřátelé, na ty lásku nosící ptačí opeřence. Nic proti nim, jen mě štvou jejich zvyky a filosofické otázky, které tě dostanou jen do velký černý prdele.

 

Náš velitel dal povel ke vzletu na určená bojiště a my vyrazili! Proč se taky vzrušovat, že. Roztáhl jsem svoje netopýří křídla a následoval svůj tým. Omega sektor byl pár mil před námi a my věděly, že musíme přidat. A tak jsme do toho dali vše… až jsme nakonec dorazili do právě probíhající bitvy! Na nic jsme nečekali a sekali hlavy a křídla. Byl jsem taky ze všech nejobratnější a s nejlepšími výsledky v boji! Dost jsem jich zabil a dost málem ublížilo mě, ale měli hold smůlu. Profík je tu. Když jsem si všiml, že vcelku v této lokalitě prohráváme a sám, že to neutáhnu, zandal jsem meč a mířil ještě s pár chytrými druhy k pláni Long Meadow, která byla klíčovou oblastí a tím i nejdůležitějším místem k dobití. Dával jsem do svých křídel všechno, abych stihl základní týmy na pláni! A povedlo se!

Prolítl jsem černými mraky a uviděl tu hrůzu nahánějící pláň, známou snad ze všech našich společných písní a sonetů. Zamával jsem párkrát, abych se udržel na místě a obhlídnul situaci. Pár těch opeřenců se pralo s našima a tak jsem se svým týmem vyrazil proti nim. Byla to slušná mela, to vám tedy povím! Lítali hlavy, ruce, nohy ale já se soustředil hlavně na křídla! Jeden andělíček mě chtěl doběhnout, ale nepovedl se mu výpad a tak skončil s hlavou dole. Stačil mi na to jediný švih a bylo po něm. Když si nedal pozor, blbec! Pak mě něco napadlo! Chytil jsem jeho bezvládné mrtvé tělo a hodil ho po jeho kolegovi, který zasněně hleděl na něco v dálce! Taková chyba, hochu! Trefil jsem se a šklebil se na všechny světový strany, jak jsem pozoroval překvapený až polekaný pokus o získání ztracené rovnováhy toho trefeného opeřence. Neměl jsem čas pozorovat to celé a tak ani nevím, zda dopadl na záda nebo na hlavu! Ale to je fuk.

 

Když jsem usekl asi patnácté křídlo, nedalo mi to a podíval jsem se tam, kam předtím ten andělíček. Bylo celkem zajímavé, na co to vejral a tak jsem se na to začal soustředit víc, než bych chtěl a měl…

To není obyčejný mrak…

 

Zamával jsem párkrát křídly a vůbec si neuvědomil na pár sekund, že jsem uprostřed bitvy a že je důležitá a nebezpečná pro takové čumily jako teď právě…!

Nějaký opeřenec si všiml mého nevnímání a vší silou do mě naletěl! Jen taktak jsem uhnul jeho meči a pral se s ním dál. Pomalu jsme padali oba k zemi a já ani on jsme s toho nedokázali vybruslit. A tak jsem mečem párkrát minul stejně jako on a pak jsem se ke svému štěstí trefil do křídla a pak ruky s mečem, který upustil. Zařval bolestí a holýma rukama mi zlomil křídlo nadvakrát! To jsem nečekal, ale naštvalo mě to. A tak jsem měl dost vzteku na švih a… hlava mu upadla! Já ho od sebe odkopnul a oba jsme v plné rychlosti narazili do země!

No skvělý…

 

Dopadl jsem docela daleko a dost na hovno! Helma mi upadla a trochu se nakřápla o nějakej kámen. Zlomený křídlo se mi zakleslo do nějakýho starýho chroští, které tu umíralo už několik tisíciletí a já nemohl ani moc zaklít. Jediné, na co jsem měl výhled, bylo tělo toho mrtvýho anděla opodál, který mohl za celou tuhle mojí situaci. Díval jsem se na něj a v duchu přemýšlel, čím se vlastně od sebe tolik lišíme? Když mi opadl ocas a rohy se zmenšili mým vyčerpání, mohl jsem lépe porovnávat naší stavbu. Zbroj a helma toho opeřence zmizela a tak, i když nerad, jsem byl nucen hledět na jeho nahé tělo. Prohlížel jsem si každý zákoutí a snažil se přijít na slabinu, kterou nemám sám na svém těle. To jsme až tak podobní? Takže se nakonec bitkujeme jen kvůli rozdílným názorům našich Pánu? Co bylo tak důležité na tom vyhubení andělů? Šlo snad o nějakou podělanou rovnováhu sil, které nesměli překypovat ani na jedné straně plotu. Asi to tak mohlo být… změna odjakživa všechny děsila. Jak od nás tak v jejich řadách.

Vzdychl jsem a pohlédl na tu černou válečně zabarvenou oblohu a v duchu se modlil, proti své vůli samozřejmě. Modlil, za změnu, která stejnak nikdy nepřijde.

 

"JAK SI PŘEJEŠ, ZVÍŘE."

 

Ozval se mi silný ozvěnově zabarvený hlas v hlavě! Rozhlédl jsem se divočeji, než jsem měl v úmyslu a mým tělem projel strach! Začal jsem zhluboka dýchat zkažený vzduch! To, co jsem si uvědomoval, tomu moje hlava nechtěla malou chvíli vůbec uvěřit!

To nebyl hlas našeho Ďábla….

To byl ON!

Jak je možné, že pozoruje právě moje zkažené myšlenky? A proč vůbec odpovídá?

Jeho prostá věta mě dost vyděsila! Ne jen proto, že mluvil přímo na mě ale taky to, co mi sděloval! ON řekl, jak si přeješ.

Radši zapomenu a budu dělat, že jsem nic neslyšel! Jo, tak to bude nejlepší! Nádech výdech a snažit se dostat křídlo s toho blbýho křoví! V tom jsem zahlídl v dálce bílého opeřence, jak si to po svých štráduje směrem ke mně a mému problému. Hlídka a sakra! Mával na své kolegy a ti se rozletěli na obhlídku rajónu velké Long Meadow. Vítězné kolečko se jim asi zamlouvá.

Chtěl jsem se vyhnout jeho pozornosti a tak jsem zůstal nehybně ležet a čekal, až odletí.

 

Vcelku se mi to i dařilo, pár minut jo. Když už ten andílek chtěl zvednout kotvy a odletět do teplých krajů, moje zlomený křídlo začalo mít záškuby!

A sakra!

Můj protivník se lekl a bez váhání vytasil svůj meč! Chvíli pochyboval o svém úsudku, ale nakonec se k mé smůle rozhodl jít to zkontrolovat. Krok za krokem se ke mně přibližoval a já nedokázal se svými záškuby nic udělat. Lekl se pokaždé, když jsem to nezadržel. Už byl dva metry ode mě a všímal si jasných znaků toho, co našel! Svým způsobem se mi zdálo, že… ale to je blbost… Zatřepal jsem hlavou a soustředil se! Musel jsem být rychlý a tak jsem hrál mrtvýho brouka. Prohlížel si mě a natáčel zvědavě hlavu…

Když jsem po jeho ruce s mečem chňapnul tou svou, lekl se a rychlostí blesku se vyškubl. Pak se ten ptačí opeřenec, jehož strašně bílá zbroj mě oslepovala pár minut, rozhodl k tomu, že mě dodělá, jako předtím pár mých druhů a napřáhl se! Bylo jasný, co se teď stane a já se tomu už nijak nebránil. Zavřel jsem oči a čekal na svůj osud.

 

Vůbec jsem nečekal, že s tím bude tak otálet a proto jsem po pár minutách čekání na jasnou smrt, která jaksi nepřicházela, překvapeně otevřel oči. Prohlížel si mě a skoro se zdálo, že ho něčím fascinuju. Což bylo samo osobě dost podezřelé a… zvláštní. Přes tu jeho helmu jsem sice jeho obličej nezahlédl, ale jeho modré zkoumavé oči mě zaujaly. Taky jsem si všiml, že mu vykukuje pár zlatých vlasů. Hm… byl vcelku hezký… až sexy, ale to je u těch ptačích opeřenců normální. Někdy si říkám, na co jim to vlastně je, když nemají páru, co je to touha. Asi, aby se ten jejich velkej šéf nemusel dívat, každou chvíli, na hnusný zamilovaný ksichty, který nemají co jiného na práci, než ho bezmezně obdivovat a být jen tím, čím chce, aby byly.

Už jen ta myšlenka se mi hnusí.

 

Neumím si představit, že bych musel milovat. Natož někoho, koho polovinu života ani neznám a jen slyším v hlavě jeho boží nařízení, které jsou samozřejmě neporušitelné a proto i nezpochybnitelné v žádném ohledu či aspektu. A ještě k tomu hnus - představa, u který mám osypky, je ta, že by mi vybral partnera, do kterého se sice andílci zamilovávají, ale jen s božím požehnáním a láskou. To tomu hajzlovi, co jim velí, zaručuje, že toho dotyčného nebudou nikdy milovat víc, než jeho samotného, který jim tu lásku dal a svolil.

 

Ještě, že tyhle muka nemusím prožívat.

Stále mě hypnotizoval svýma nebeskýma očima a skoro mi přišlo, že nad něčím uvažuje. Pak se lekl, z ničeho nic, a podíval se k nebi. Já ho napodobil. Jeho druhové, vyslaní na obhlídku, se postupně vraceli a on se střídavě díval na ně, jak se k nám přibližují, a do mých očí. Zápolil chvíli sám se sebou, než se v něm cosi zlomilo a on zastrčil meč do pochvy, která následně zmizela. Pak vzdychl a poklekl k mému zlomenému zaklesnutému křídlu,… který fakt dost bolelo… a zeptal se jemným, ale odhodlaným hlasem.

"Chceš žít?" 

Upřel na mě oči a já nedokázal myslet na nic jiného než na větu: Co to sakra děláš?

 

"Cože?" Řekl jsem po pár sekundách nevěřícného mrkání. "Děláš si srandu?"

"Vypadám snad na to?" Řekl mi a na znamení roztáhl svá orlí křídla. Neměl zatím takový rozpětí, ale dojem s tím už dělal, to se muselo nechat.

"Díval si se někdy do zrcadla?" Řekl jsem a provokativně si prohlídl jeho maškarní zbroj.

"Zkraťme to!" Řekl a zase se podíval střídavě na své blížící se kolegy a zpět na mě! "Za chvíli jsou tu a já jsem ti dal jasnou a stručnou otázku," dodal a čekal na mou jasnou odpověď.

"A když řeknu, že chci," řekl jsem, protože v tuhle chvíli jsem neměl moc na výběr. Buď mě zabije hned, anebo zabijou později a jeho taky za zradu. Tak či tak, se mi to docela zamlouvalo.

"Dobře," pokýval hlavou anděl a opatrně osvobodil moje zraněné křídlo z toho podělanýho křoví, které mě tak moc zradilo a zároveň i zranilo. "Slož křídla," dodal skoro rozkazem, ale zároveň začal trochu šeptat. Jeho hejno zase o kus přiblížilo k nám!

"Ne," řekl jsem a v tomhle měl jasno. Brzo na to mu došlo, že to řekl moc na tvrdo, protože ukázat jen tak svému nepříteli svojí největší slabinu, tím je myšleno tělo bez křídel, nepřicházelo v žádném případě v úvahu, zamračil se, ale chápal to. Možná proto se odhodlal.

"Jestli je nesložíš a ani nezmizí včas tvoje zvířecí podoba, nemám šanci ti pomoct," řekl a zadíval se mi znovu do očí. Nedokázal jsem ani uvěřit tomu, co jsem viděl v jeho modrých očích. Strach, on se bojí… kdy se mi zase něco takového poštěstí. Jasně vypadali jsme oba jako dvanáctiletí kluci lidské rasy, ale přece jen jsme byli na světě déle a měli více zkušeností a znalostí. Strach v očích nepřítele se v našich vzpomínkách moc často neobjevoval. Co já ještě nezažiju.

"Fajn," souhlasil jsem nakonec a snažil se posadit, abych mohl složit křídla.

"Teď opatrně, ať si ho nenalomíš ještě víc," řekl a přidržoval mě, abych si ještě víc neublížil. Jeho dotek byl tak příjemný, jemný… láskyplný... to je asi jedna z jejich vlastností. Musejí mít božský dotek lásky, aby je ostatní tvorové líp přijímali do svého teritoria. Takovou vlastnost bych chtěl taky, bylo by snadnější dostat se ke kořisti a snáz jí tak zabít.

 

Když jsem se s jeho pomocí dostal do sedu a složil křídla tak, aby nikdo nepoznal, co jsem zač, dotkl se mojí zbroje, která se rázem proměnila na stříbrnou. Pak, aby zakryl moje havraní vlasy a celkový špinavý ráz obličeje, mi nasadil svojí helmu. Já si tak mohl prohlídnout jeho andělskou tvář, která byla fakt k sežrání, a to jsem se tomu výroku dost bránil. "A teď mi vlez na záda," řekl, když byl s mým maskováním hotov a otočil se.

"Cože mám?" Řekl jsem překvapeně, otočil na mě hlavu. Už byly skoro u nás.

"Vlézt, vyskočit mi na záda, no tak…Hned!" Vysvětlil a pohlédl k obloze. "Musíme být ve vzduchu, než přeletí nad námi!" Pochopil jsem a už bez hloupých zbytečných řečí mu vyskočil na záda. On mě chytil za nohy a postavil se. Roztáhl svoje nebeská křídla a jedním záběrem nás dostal do vzduchu. Zamířil k ostatním, jako by se nechumelilo a srovnal se s nimi do jejich nesmysleného šiku.

 

O malou chvíli později k němu přiletěl větší a dospěleji vypadající opeřenec a srovnal se s jeho rámusem záběrů. Trochu jsem znejistěl, když na mě krátce pohlédl, ale nadal to na sobě znát.

"Víc jich nebylo?" Zeptal se a svůj pohled věnoval mému opeřenci.

"Ne, ostatní padli," řekl jen a trochu sklopil hlavu. "Je mi líto," dodal a v jeho hlase byl znát hněv.

Měl jsem za to, že tenhle pocit andělé neznají….No mám se co učit.

"Dobrá," přikývl ten starší a mávl křídly. "Trápí tě něco? Přijdeš mi nějaký napjatý," dodal ještě.

"Pořád pochybuji o těchto taženích za zbytečnými masakry, magistře Adonisi," řekl bez zaváhání.

"Teodore! Víš, že je zakázané pochybovat o nařízeních Pána," vynadal mu poplašeně. "Neměl by si na to ani pomyslet," dodal další výčitku! "Což poslední dobou děláš až moc často,"řekl znepokojivě.

"Vím," řekl můj opeřenec, ale nevypadal, že ho to, co řekl, mrzí. "Omlouvám se," dodal a sledoval, jak se jeho nespokojený učitel vrací do čela letky a udává jasný směr k nebeskému paláci White Town.