Ty hajzle, koukej něco udělat! Křičelo celé moje tělo, každou minutu našeho hladkého letu k tak nebezpečnému místu pro démony jakým bylo White Town. Už s dálky jsem viděl jeho vysoké bílé věže, které ozařovaly daleké okolní pláně. Mě osobně jen oslepovali a tak jsem sem tam netušil, kde přesně jsme. Můj opeřenec semnou letěl nadmíru opatrně a pevně mě držel, abych neupadl při případně náhlé změně kurzu. Ta k mému překvapení nastávala i několikrát za minutu a tak jsem za jeho pomoc a zájem byl docela i vděčný. Pád do hlubin by byl sice zajímavým zpestřením dne, ale nějak jsem o něj nestál. Ne dnes teda, když se skoro všechno sere!

Pírka zatřepetala v protivětru a můj opeřenec mávl párkrát namáhavě křídli, aby ho moc nerozhodil a nevytrhl tak s jejich dokonalého šiku. Asi jsem byl dost těžký a on zřejmě nikdy nenesl nic objemnějšího, než svojí bílou prdel. Přesto měl docela výdrž a na anděla i dost silnou vůli. Musel vydržet a já musel vydržet držet jazyk za zuby. Ani jeden s nás to zdá se neměl moc jednoduché.

 

Potom, co jsme přeletěli nad první bránou smutku, jsme přistáli na velkém náměstí. Tam jsme se jednu nervózní chvilku zdrželi a pak vyrazili do bezpečí čtyř stěn, které se bezpečné jevili jen mému opeřenci. Přesto mi něco říkalo, že to místo, kam mě nese, bude lepší, než všechna místa, kterými jsme zatím proletěli. Vzdychl jsem a cítil, jak se tělo pode mnou nepatrně zachvělo. Nečekal jsem, že s ním něco udělá můj dotek natož můj dech, který zrovna nevoněl po fialkách. Ale svým způsobem mě to docela dost potěšilo.

Vzrušuju tu andělíčka.

Ta myšlenka se mi docela i zamlouvala. Ušklíbl jsem se a raději na to prozatím nijak nereagoval. Bude lepší si to nechat pro sebe a využít toho v pravou chvíli. A ta teď rozhodně nenastala.

 

Za pár dalším minut mě položil jemně do své postele a s menšími dohady mě opustil. Jeho pokoj byl na můj vkus moc velký a bílý. Asi jsem ztratil svůj bývalý zrak, protože už jsem tu otřesnou barvu bral jako odstín černé. A tak jsem zakroutil hlavou a dál se rozhlížel po tom jeho pokoji, který byl docela nezajímavý na druh nepřátelského území. Chtěl jsem se postavit a prozkoumat ho lépe… Jenže jsem si já hlupák neuvědomil, že jsem dost vážně zraněn, a tak mi můj lehký pohyb do strany připomněl, jak moc takové zranění bolí! Chytil jsem se za levé rameno a pomalu s bolestnými křeči se položil na opačný bok do té až moc příjemné postele!

Nečekal jsem, že jeho postel bude tak pohodlná. Oproti mojí vlastní je to hotový palác měkkosti. Ty opeřenci jsou strašně rozmazlování,… ale přesto musím uznat, že jejich postele jsou boží. Ani ne za pět minut se mi chtělo strašně spát. Bránil jsem se tomu, seč jsem mohl, ale stejnak jsem nic nezmohl proti takovému hloupému nepříteli, jakým je únava. A tak jsem zavřel oči a nechal se unášet někam pryč z tohohle hrůzného a nesmyslně velkého pokoje.

 

Najednou do mě někdo strčil a já se, po uvědomění, že jsem vlastně na nepřátelském území, strašně lekl! Možná jsem to přehnal, ale být na mém místě, dával by si pozor každý! Chvíli jsem proto toho, co mě vzbudil, škrtil, než mi došlo, komu to beru kyslík! Pustil jsem svého opeřence a vystřídal si s ním pár ostřejších názorů,… jako že jsme se shodli jen v pár nepodstatných věcí.

 

Vůbec jsem nečekal, že potom, co mu řeknu ze své dobré vůle své jméno, mi ten idiot zlomí křídlo znovu! Pravděpodobně, aby ho narovnal. Skoro mě to zabilo, ale dalo se to snést, jelikož jsem to nečekal. O to tomu hajzlovi šlo zřejmě od začátku… Možná proto jsem na to nic neřekl, radši,  jen jsem ho propichoval pohledem!

"Promiň," řekl omluvně. "Jinak to nešlo," dodal a nasadil mi dlahu, kterou hned na to začal opatrně obvazovat. Snažil se být jemný, ale mě to stejnak dost bolelo. Přesto přese všechno jsem dělal, že to je úplná prkotina a že to vůbec necítím.

Bože, jemněji!

Dělej to jemněji, sakra!

Křičel jsem popravdě v duchu a občas k tomu přidal i dost peprnou salvu sprostých slov, kterými jsem svého zachránce častoval. Otáčel jsem hlavu z jeho zorného pole, aby nezahlédl mou občasnou křeč v obličeji, ale bohužel jsem ho tím nijak moc neoblbnul. Jelikož se křenil v každé volné sekundě.

Když skončil, uklidil vše do lékárničky a postavil se. Pak přešel ke stolku s jídlem a kufřík položil vedle něj. Pak vzal talíř a lžíci a strčil mi to bez jediného slova pod nos.

"Snad nečekáš, že to budu jíst?"

"Fajn,"řekl jen, sedl si vedle mě a začal se tím blafem spokojeně cpát. Já ho chvíli pozoroval, než mi zakručelo do toho největšího ticha břicho. Teodor, tak se ten můj opeřenec jmenoval, se otočil, ušklíbl se a podal mi talíř, zatím co žvýkal svoje poslední sousto. Já raději nic neříkal a poslušně si to od něj vzal. Nebylo třeba se ještě víc ponižovat a tak jsem pozřel první sousto. A překvapivě jsem ho rozkousal a spolkl.

Je to dobrý.

Víc než dobrý….

"Chutná?" Zeptal se s úsměvem a nepřestal se mi dívat detailně do obličeje.

"Jde to,"řekl jsem nezaujatě a dál pomalu jedl to, co bylo lepší, než moje celoživotní strava. Opeřenec se na mě jen dál pobaveně šklebil a mně se upřímně vůbec nelíbilo, jak snadno mě prokoukne. Měl jsem hlad a taky byl dost vyčerpaný a tak už jsem raději neprotestoval proti ničemu. Poslušně jsem se najedl a pak se nechal uložit jako malý kluk s lidského světa. On se po celou dobu usmíval a sem tam jsem ho něčím, nevím čím, fascinoval,… na což se ale dalo docela rychle zvyknout. U mě totiž probíhali podobné pocity fascinace každou volnou minutu. A to jsem si ještě ani nepřiznal fakt, že mě dost zajímá,… a to nejen proto, že je mým nepřítelem, který mě z nepochopitelných důvodů nechal naživu, ale i proto jakým byl. Vcelku se mi zamlouvaly některé jeho názory… ale pořád tu byla jeho rozdílná rasa.

 

Trochu mě děsilo, že to byla jediná překážka v našem vyvíjejícím se vztahu…

Zvláštního vztahu, abych tak řekl.

Na co tu sakra myslím?! Copak tomu, co tu probíhá, se dá opravdu říkat vztah? Možná to tak zatím nevypadá… jsem špatná osoba na nestrannou odpověď. Chybí mi rozhled, anebo mi fakt připadá, že si tu můj opeřenec něco dokazuje? Tohle se mi vůbec nezamlouvá, pokud je to pravda tedy… Nevím proč, ale svým způsobem mě to uráželo! Opeřenec si všiml mého výrazu a zdálo se, že kapituloval.

"Co?"

"Proč to vůbec děláš?"Zeptal jsem se a vůbec neskrýval svoje rozhořčení.

"Myslíš na to, že si tím něco dokazuju, že jo?" Odpověděl mi na otázku otázkou, což je ten nejhorší způsob, jak někoho uklidňovat v situaci, kdy by měl šílet.

"A né snad?" Řekl jsem, ale stále si držel svou barvu hlasu stejně jako on. Opeřenec se na mě zadíval a pak mi upravil přikrývku, kterou jsem jaksi svými pohyby odhrnul až ke kolenům, zpět nad pas.

"Ne."

"Tak co teda?" Zeptal jsem se jemněji, když mi odpovídal jako kluk, co něco špatného provedl. Jako že vážně provedl, tedy v jejich měřítkách asi jo.

"Jen,…jen jsem pochyboval,"začal a hledal v mých očích stejný názor. Až na to, že jsem nevěděl, na co bych měl mýt stejný názor? To mě začalo zajímat.

"Pochyboval o čem?"

"Že je nutné tě zabít,"začal opeřenec a stále se na mě díval. "Jen proto, že jsi jiného druhu,"dodal a podíval se z velikého okna, kterým jsme přiletěli. Byla to vcelku zajímavá myšlenka, sám mám poslední dobou podobný,… uznávám, ale přece i dost nebezpečná. Od opeřence bych jí tedy nečekal,… a ještě to řekl s takovou jistotou… jeho pochyby a víra jakoby šla jinou cestou než tou, co obvykle andělíčci chodí. Jsem snad svědkem zrady? Nadzvedl jsem jedno obočí a nenapadlo mě nic lepšího, jak vystihnout svůj názor, než slovy.

"Nepraštil si se do hlavy?"

"To, co se tu děje už několik staletí,"podíval se na mě zpět. "Tobě to nepřijde na hlavu?" Dodal a já poznal v jeho očích prosbu. Chtěl znát, co si myslím, anebo se jen snaží nějak zakrýt svoje úmysly? Všechno začalo být dost zmatené, a pak mi to došlo. Andělé přece nemůžou lhát. Vždyť to ani neumějí a nikdy neuměli, jejich každé slovo je pravdivé a vychází z jejich srd…

"Vážně ti záleží na mém názoru?" Začal jsem. "Vždyť mě ani neznáš, Teo," pokračoval jsem sarkasmem a natruc zkomolil jeho jméno. "Klidně ti při první příležitosti vrazím kudlu do zad,"mluvil jsem dál mrazivě, i když upřímně jsem ho jen zkoušel. "Tedy když nějakou najdu v tomhle přebíleným kurníku!"

"Proč mi prostě neřekneš svůj názor, místo těch keců, kterýma se mě snažíš přesvědčit, jakej seš sarkastickej a sadistickej parchant,"řekl mi Teo s vážnou tváří. "Což si stejnak od první chvíle myslím a docela se mi to i líbí," dodal a trochu se ušklíbl. Chvíli jsme si vražedně hleděli do očí, než jsem musel vzdát hru, která stejnak neměla cenu a ni v jednom ohledu. Na Tea to nezabíralo, byl jiný, což se mi líbilo.

"Na opeřence si dost tvrdohlavej… a sprostej,"řekl jsem jen s klidem a trochu víc se v tom pohodlným sedu uvelebil v jeho měkké posteli.

"To mi předhazujou už léta," řekl mi Teo a trochu mi pomohl. Vzdychl jsem a sledoval, jak dává pozor na moje zranění a sem tam ho lehce uzdravuje tou svojí aurou pro vyvolené.

 

"Vždycky mi přišlo divný, proč se musíme rvát s jediným odlišným druhem v okolí, který je nám vcelku i dost podobný," začal jsem s nadsázkou. "Ve vícero věcech, jak sem si všiml za těch pár hodin."

"První, co mě napadlo, bylo, že je to možná spor o území."

"Blbost,"oponoval jsem mu. "Něco tak podřadnýho nezajímá ani jednu stranu."

"U lidí je to nejčastější důvod, který způsobil vá…,"bránil svůj názor opeřenec.

"A odkud to maj asi lidi, co?"řekl jsem s ironií. "Bůh a Ďábel je naučili válčit,"pokračoval. "Pak už stačil jen pořádnej důvod k masakrům,"Teo se trochu podivil, snad nečekal, že se mi nekonečný masakry budou líbit a líbí… no i když možná trochu. Pousmál se na mě.

"Takže teď názor druhé strany?" řekl a čekal. Chvíli jsem se na něj díval, než jsem uznal, že útěk je marný. Vzdychl jsem a svěsil ramena. To jsem řekl jen tak. Kdybych se hnul v reálu, zabilo by mě to!

"Fajn, podle mě….jde jen o to, že se oba naši nadřízení šíleně nudí pár set tisíciletí,"začal jsem zvolna. "Proto stvořili z nudy nás, jako první figurky v nové hře,"ukázal jsem prstem na sebe a na něj. "Jenže další nesmrtelní jim nemohli dopřát takovou formu zábavy, která by je bavila do konce věků,"pokračoval a luskl pro efekt. "Věděli, že nám něco chybí,"pak ukázal z okna. "Proto vymysleli smrtelníky, naše zkaženější verze," dodal jsem a čekal na jeho úžas.

"Lidi,"zašeptal, ale moc jsem ho nepřekvapil, no škoda.

"Trefa."

"Ale proč nás je potom naučili milovat?"Zeptal se a po mém pohledu dodal. "A nenávidět?"

"Aby mezi nás zasadili pořádně velký kůl," řekl jsem jen. "A tím nám daly nezlomný důvod k válce."

"Ale tím stvořili něco, co je lepší než mi," řekl pochopeně Teo a zarazil tím sám sebe.

"Ne," musel jsem ho vyvést z omylu. "Stvořili něco, co je silnější a nebezpečnější než ONI oba dohromady," upoutal jsem jeho pohled. "Protože lidé se rodí jako míšenina našich dvou druhů."

"A to jako znamená co?"

"To nevím."

 

"Vždyť lidi nemají žádné zvláštní schopnosti, Nicku,"poznamenal a přisunul se ke mně blíž. "Vím to, nemají ani křídla,"pokračoval a zamyslel se. "Neznají jejich tíhu a sváza…," zarazil se v posledním slově svojí věty a vykulil oči. Já jeho úvahu uznal za správnou.

"Jen to řekni," řekl jsem rozmrzele. "Neznají jejich svázanost," dodal jsem za něj. "Jasně, že ne," zasmál jsem se ironicky. "Na rozdíl od nás, oni jsou svobodní," dořekl a zamyslel se nad tím sám. Jak to, že nám to nikdy nedošlo,… tohle všechno, proč jen jsme si toho nikdy nevšimli? Nejsme svobodní ani jeden z nás a přesto se tváříme, žijeme, že smíme vše. Ale přitom, máme samá omezení, která si ani dobře neuvědomujeme, protože se nám to zdá být normální.

 

"Takže nejsem jediný, komu to vrtá hlavou," řekl Teo po chvíli, kdy moje myšlenky patřili jen mě.

"Jestli se v tom budeme ještě chvíli nimrat, skončíme dost špatně,"řekl jsem vážně, ale nepřestával se na něj dívat s jistým druhem okouzlení. Na ty jeho velké modré oči, ze kterých jsem nedokázal…

"Taky fakt," řekl Teo a přelezl si vedle mě. Odkryl kus peřiny a vlezl si pod ní. "Dobrou noc."

"To jako budeš spát vedle mě?" Zeptal jsem se a divil se divné horkosti v obličeji, která mi najednou…

"Jo, je to moje postel na spaní,"řekl jen tak. "Ale jestli si taková citlivka, tak klidně," ušklíbl se a…

"Sklapni a lehni si!" řekl jsem naštvaně a dělal, že mě to nezajímá. Teo jen pokrčil ramena.

"Jak je libo," řekl a zachumlal se zpět do svých peřin. "Dobrou, Nicku," dodal šeptem.

"Dobrou," odpověděl jsem a snažil se usnout. S tím zranění to šlo ztuha a tak jsem půlku noci strávil tím, že jsem hleděl na blonďatou andělskou spící tvář, která se postupem noci přiblížila až k té mé.