Chtěl jsem mu to říct už dávno. Dávno ho takhle bezmocně líbat přede všemi těmi snobskými opeřenci. Dávno být jen jeho… A to jen proto, aby si uvědomil, co všechno jsem ochoten udělat, ale taky proto, aby věděl na sto procent, že moje čisté nevinné srdce patří jen jemu. Podíval jsem se do jeho překvapeného a rudě zbarveného obličeje, ve kterém se po nějakou chvíli začal opět rýsovat ten arogantní a sebestředný netopýr, a věděl moc dobře, kam směřují jeho stávající myšlenky.

 

"Ani se nemusím ptát, na co myslíš," zašeptal jsem a trochu se od něj odtáhl, protože na nás hleděl skoro celý sál zvědavých očí. Netopýr si z toho ale moc hlavu nedělal a nehodlal mě jen tak pustit ze svojí blízkosti. A tak jsem se nechal držet okolo pasu a dával si pozor na jeho ústa.

"To si věděl vždycky."

"Stejnak nic nedostaneš," řekl jsem a položil mu dva prsty na pusu, když se ke mně znovu nahýbal a myslel na všelijaký prasárny typu: postel, já a ty, bez ničeho apod.

"Ale no ták," řekl a políbil mě na ty prsty, což mi vehnala růži do tváře.

"Ne," řekl jsem a lehce mu vyškubl ruku od jeho nenasytnosti. "Za to, co tu předvádíš, si nic nezasloužíš," dodal jsem, nafoukl své tváře a odvrátil hlavu na stranu.

"A co když už budu hodnej?" řekl a jedním prstem vrátil mou tvář k té svojí.

"To nedokážeš."

"Chceš se vsadit?"

"Nebudu se vsázet." řekl jsem nesmlouvavě a podíval se na tréninkové bojiště, kde se zrovna bili další dva opeřenci, kteří byli tak na stejné strategické a fyzické úrovni. Možná proto jim trvalo takovou dobu, než dobojují a magistr Philipus zavolá dalšího. "Ty musíš být hodný, protože mě za chvíli zavolají."

"Nevím, jestli se vydržím dívat na…" začal Nick s dost vážnou tváří, ale já ho přerušil.

"Ale vydržíš."

"A co když ne?" trval na svém netopýr. Podíval jsem se zpět do jeho černých neprostupných očí, ve kterých se jasně rýsovala obava, a pousmál se. Jsou chvíle, kdy je tak moc sladkej.

"Pak jsme oba mrtví."

"To už jsme dávno," poukázal stroze na naši situaci a podíval se na bojiště. Vypadalo to, že nad něčím uvažuje a trochu i přemítá o tom, zda by s jeho tak náhle vyžadované výdrže nevyšel i nějaký ten, i když třeba malý, prospěch. Pak se mu zablesklo v očích. "A co když jo?"

"Tak bude možná," čekal jsem to. "Ale možná nějaká odměna," řekl jsem a donutil ho, aby mě pustil úplně. Postavil jsem se jen vedle něj a chytil ho za ruku. Musel jsem být připravený na boj a můj netopýr byl to nejhorší, co jsem vedle sebe mohl mít, když mě vyvolají. Jeho přítomnost mě znervózňovala a zároveň strašně rozhazovala. Soustředit se v takové chvíli, byl skoro nemožný úkol. Obzvlášť, když měl ještě v zásobě další fráze, kterými by se mezi opeřenci vůbec neměl chlubit.

"Ve formě tvojí postele a tebe bez niče…"

"Áááá, sklapni!" křikl jsem trochu víc nahlas, než jsem chtěl a zakryl si pusu. Pustil jsem jeho ruku a bouchnul ho do ramene. Vyhnul jsem se tomu zraněnému, naštěstí tedy… démon Nickolas se jen pousmál.

"Dobře,… hmm, ale ta myšlenka se mi moc zamlouvá."

"Okamžitě zapomeň na…!"

"Ani mě nehne," oponoval mi Nick a naklonil se k mému uchu tak, aby se ho nedotýkal, ale cítil jen jeho dech a to teplo rozlévající se po mém těle s každým jeho tichým slovem, které přesně věděl jak vyslovit, aby tím podlomil obě moje kolena. "Chci tě vidět v poloze…"

A moje soustředění je v tahu.

"Teodore!" zakřičel známí a zapálený hlas ze středu tréninkové haly a do mě uhodil jako rána s čerstvě nabitého blesku od samotného Boha! Ostrčil se od sebe Nicka a párkrát se nadechl a zase vydechl! Soustředit se na souboj, na zkoušku. Jo, to zvládnu. Nick si mě jen s úšklebkem prohlížel spokojen se svým vystoupením, kdy mě totálně rozhodil a taky nehorázně ztrapnil před půlkou budoucí snobské honorace. Otočil jsem se na něj s poslední výhružkou.

"Nezlob a neudělej nějakou kravinu," řekl jsem tak, aby mě slyšel jenom on a pomalými kroky se přesunul doprostřed haly. Z téhle pozice mi vždycky přišla vždycky větší, hloupej pocit, vždycky mě dostane, když kolem mě nikdo nestojí. Vzdychl jsem a čekal, koho mi dneska na zkoušky vyberou. Upřímně jsem doufal, že by to mohl být někdo jako já. Stejný vzrůst, stejné schopnosti. No prostě, aby můj netopýr zůstal v klidu a neměl ani sebemenší důvod vystartovat a useknout někomu, kdo mě zrovinka ohrožuje na životě, hlavu. Vzdychl jsem a v duchu prosil všechny svatý, který jsem znal jménem. K Bohu samotnému jsem se raději neobracel, nebylo by zrovna dvakrát chytrý mu říkat o mém netopýrovi a o tom, ať hlídá mého milovaného démona, který je na území, na kterém nemá co dělat. Kousl jsem se do rtu a soustředil se na blokování některých svých myšlenek, které by nás mohli ohrozit, jako by tohle celé nebylo samo o sobě nebezpečné. Stejnak mi na jednu stranu něco nehrálo.

Jak to, že to ještě nikdo nezjistil?

Jasně, měl bych být za takové štěstí vděčný ale… den od dne mi stále více připadalo, že to není jenom štěstím. Vždyť jsem v epicentru samotného Božského vnímání. Tak jak to, že ještě nikdo nezjistil nebo nedělá nenápadně nic proti mému rozhodnutí, přivést jsem, do White Town, jednoho z našich takzvaných nepřátel? Byl jsem rád, že na nás nepřišli, a ani jsem nechtěl, aby přišli. Přesto mi to přišlo až podivně snadné. Zakroutil jsem hlavou a vrátil se do tréninkové haly.

Teď záleží jen na tom, dostat odtud Nicka.

Dostat ho domů.

 

Nadechl jsem se a zase vydechl a pozorně poslouchal napínání magistra Philipuse o druhém jméně souboje. Naposledy jsem se podíval Nickovým směrem a pousmál se. Pak jsem lehce přikývl a sledoval, jak to můj netopýr s nechutí zopakoval.

"Danieli!" vyvolal Magistr jméno mého soupeře a já si jen pomyslel: A sakra! Tenhle andílek byl nejlepší absolvent minulého ročníku. Byl to génius, zatím neporažený od žádného svého vrstevníka. Ke komu jsem se to do háje modlil? Vždyť tohle bylo jak naschvál! Jasně, nějakou šanci mám a to nejspíš jen v tom, že mnou opovrhuje a podceňuje mě. Sice jsem z rodiny, která v jistých kruzích je nad tou jeho ale jeho postavení v Crow je o dost větší, než to moje. Způsobené také tím, že moc nedodržuju docházku… Ale nechci se vymlouvat. Hold je to hvězda. Tohle nebude tak snadný.

"Dneska neutečeš?" promluvil na mě Daniel s jistou mírnou arogancí, která mi měla jasně říkat, jak a kde je moje místo a hodnocení v téhle společnosti imbecilů. Ušklíbl jsem se.

"Já někdy utekl?"

"Ne, ale tvoje nepřítomnost," řekl a hodil svými dlouhými tmavými vlasy, zřejmě aby dodal na noblese svojí dlouho připravované ztrapňující řeči. "Se útěku velmi podobá."

"Ty si vždycky najdeš výmluvu, co?" řekl jsem jen a přešlápl z nohy na nohu. Chtěl jsem mu vrazit ještě před začátkem, ale to by mi spíš uškodilo, než pomohlo. Maximálně by mě to uspokojilo, ale to se v téhle zkoušce bohužel nepočítá. Navíc musím uspět hned ze dvou důvodů, jeden je, že mě jinak zařadí na hrozné místo, za málo bodů a špatné docházce nehodné bojového letce a ten druhý stál pár metrů od nás a ležérně se opíral o jeden sloup, jako by mu vůbec nevadilo, co má přijít. Jako, že jsem při našem posledním očním kontaktu poznal, že je připravenej rozsekat každého, kdo mi jen zkroutí jeden vlásek na hlavě. To nebyly moc dobré vyhlídky.

"Jediný, kdo se vymlouvá si ty," řekl mi Daniel a já se vrátil před jeho maličkost.

"No, tak to nemusíš mít strach," pousmál jsem se a podrbal se nezáživně na hlavě. Možná jsem vypadal, že to neberu dost vážně, ale já se maximálně soustředil, to mi teda můžete věřit. Nechtěl jsem, aby mě sundal hned nějakou první nečekanou ránou. To nedovolím a už vůbec k tomu nepotřebuju žádný důvod. I když je mám. "Dneska ti bez jakýchkoliv výmluv nakopu zadek."

"Ach, jak lidské vyjádření," povzdychl si Daniel a s hranou únavou a nezájmem o mou osobu si oběma rukama upravoval svou kápi. Pomalu a polehoučku si jí srovnával a přitom se nezapomněl občas kouknout do davu, který ho obdivoval. Pak opět řekl: "Věděl si, že ho vyslovují jen ztroskotanci."

"Tak, proč si tak nervózní?" řekl jsem a on si najednou přestal hrát se svým vybraným šatníkem.

"Asi jsi si mě s někým spletl," pousmál se, abych na něm nepoznal, že ho to trochu překvapilo.

"Ani bych neřekl," mluvil jsem dál sebejistě, i když popravdě jsem jí měl tak polovinu. Tu druhou jsem však uměl bezvadně zahrát. "Většinou neřekneš ani půl slova. A teď máš kecavou," chvíli si mě měřil a prohlížel každý záhyb mého o dost levnějšího oblečení, než došel k nějakému svému klidu, ve kterém si řekl něco jako: Nemá cenu se jeho slovy zabývat. Zavřel oči a znovu si upravil svůj dokonalý outfit, který mi měl jasně říkat, jak velký je mezi námi charakterní rozdíl.

"Mysli si co chceš," vydechl nakonec a já jen přivřel své oči, teď soustředěné jako už dlouho ne. Vydechl jsem naštvaný vzduch a pomalu začal zklidňovat svojí mysl. Musela být klidná a volná… Nádech, výdech… nádech, zklidnil jsem ji. Moje tělo zklidnilo svůj rytmus také. Klid, harmonie, mír. To vše jsem musel cítit, abych dokázal plně soupeřit a vypořádat se s nepřítelem. Klid. Nádech, výdech… moje srdce zpomalilo, můj dech skoro neexistoval… všechno kolem mě zpomalilo, ale jen na vteřinku… Nádech… začalo se vše zase hýbat normálně. Viděl jsem mrkání, nádechy ostatních… výdech. Všechno se vrátilo k normální rychlosti. Otevřel jsem oči a narovnal se. Roztáhl jsem s dalším nádechem svá křídla a trochu se naschvál provokativně protáhl.

 

"Konec debaty, pánové!" řekl najednou Magistr. "Souboj byl stanoven na jeden vítězný sek!" řekl a jak já tak Daniel jsme čekali na jediný povel. Na začátek našeho dlouho očekávaného souboje. Znal jsem své možnosti a hodlal jich využít. Daniel byl dobrý, možná lepší než já. Ale já měl v zásobě svojí tajnou zbraň. Zbraň vlastní jen naší rodině.

"To mi vyhovuje," řekl jsem a věděl, že je to dobrý druh souboje, dokonce jeden s mých oblíbených, ale,… podíval jsem se na Nicka, za určitých okolností, jako jsou čistě náhodou tyhle, to mohl být i smrtelně nebezpečný boj. "Za ty keci by mi přišlo nespravedlivé dostat tě jen na kolena," dodal jsem a ušklíbl se. Musím se jen dostat těsně k němu, a bude to rychlé. Bohužel Daniel byl k mé smůle expert na krátkou vzdálenost, což se o mě zase říct nedalo. Když můj soupeř zahlédl moje myšlenkové dilema v mém obličeji, ušklíbl se pobaveně.

"Až budeš krvácet, rozhodně se budu usmívat nad tvojí naivitou," řekl a postavil se do útočného postavení, které proslavilo jeho rodinu v celém White Town. Nejnebezpečnějšímu bojovému stylu na blízko vůbec. "Kterou tak rád pozoruješ u svých milovaných smrtelníků," polkl jsem a musel uznat, že s tohohle opeřence jde fakt hodně velký respekt.

"Začněte!" křikl najednou magistr Philipus a ze mě zmizeli všechny pochybnosti. Vyrazil jsem!

 

Jak jsem říkal, že se musím dostat k němu, a taky to že to potom bude snadný… no, tak to ani v nejmenším snadný nebylo. Kryl se s neuvěřitelnou přesností a mě nechával po každém útoku v dostatečné vzdálenosti jen na své vlastní smrtelné údery. To nevypadalo příliš dobře a upřímně jsem doufal, zda Nick nevyvádí nějakou hloupost se záchrannou akcí. Neměl jsem ani čas se podívat, zda stále stojí na svém místě a skřípe zubama, když tu mi přiletěla rána přímo do obličeje. Odletěl jsem pár metrů, ale rychle se zase dostal na nohy.

"Jsi nepozorný," řekl mi najednou jemně Daniel a koutek úst se mu nepatrně zvedl.

"To si myslíš ty," oponoval jsem, ale věděl svoje. Štvalo mě, že má vlastně tak nějak pravdu! Moc přemýšlím a nesoustředím se na jeho výpady. Dělám začátečnické chyby, kvůli kterým, bych byl už ve skutečném boji, dávno mrtví. A taky… Moment!

Neberu to dost vážně, protože to není skutečný boj. Není to na život a na smrt? To mě trápí? To mě rozptyluje? Možné to je. Tak jo… Nádech… ber to jako skutečný boj! Klídek, výdech… zpomal své srdce a svůj dech… nádech… Zpomal, zpomal… výdech… zpomal svoje tělo… svoje údery a hmaty… nádech… vše kolem se pozastavuje. Danyho výpad! Vidím ho, cítím ho… výdech!

Jak překvapený všichni byli, když jsem najednou vychytal všechny Danyho útoky! Srovnal jsem nevědomky a naučeně svojí rychlost s ním a vůbec si neuvědomil, že vlastně může klidně zrychlit. Táta mě totiž učil, že naše rychlost nemusí být hned zviditelňována. Nemusí o ní nikdo vědět. Ne, do posledního okamžiku souboje, kdy už je pozdě pro nepřítele.

Nádech, další rána mimo… výdech, uhnul jsem… nádech, chytil jsem jeho ruku a pomocí mávnutí křídel se dostal nad něj. Moje rána našla svůj cíl. Strefil jsem se a Daniel dostal pěknou dělovku do toho svého perfektního obličeje! Odletěl sice pár metrů ode mě, ale znovu se bravurně vrátil na nohy.

"Jak můžeš…?" řekl Daniel překvapeně a utřel si opatrně proud krve vytékající mu z pusy!

"Tenhle obličej miluju, věděl si to?" řekl jsem a pokračoval ve svém zpomalování a zrychlování vlastního srdečního tepu. Moje zvláštní schopnost, chcete-li to tak nějak nazvat. Dany se stále bránil, i když vlastně nevěděl, proti čemu ve skutečnosti stojí! Pousmál jsem se a rozhodl se pro finální útok, finální vítězný sek. Přiblížil jsem se až k němu a ve chvíli, kdy mě chtěl seknout svým křídlem, jsem se přikrčil, chytil jeho stehno a dostal se pod jeho pravou nataženou ruku. V tu chvíli jsem celé svoje tělo rychle protočil a jedno své křídlo natáhl. Slyšel jsem křik, hned potom pocit, jak moje ostří proniká Danyho rukou až dosáhne konce. Dokončil jsem obrat a uskočil stranou, stejně jako můj soupeř. Můj soupeř skončil na jedné straně a jeho ruka dopadla kousek vedle něj. Veškerý jeho klid byl pryč! Jeho vztek byl skoro hmatatelný, ale mě to nezajímalo… Byl jsem šťastný, protože jsem vyhrál! Pousmál jsem se a pohlédl na Nicka, který se jen hrdě ušklíbl, aby nemusel přiznat, že…

"P-pořád,…jsi nepozorný," zašeptal Daniel.

Blízko, když jsem slyšel. Jeho hlas mnout projel jako ostří.