Potom, co jsem skoro ve všech ohledech zradil vlastní rod, se mi naskytl pohled na palác White Town. Moje rodiště a můj domov už několik století. Démon na mých zádech se nervózně posunul a já se nechtíc pousmál jeho stávající a vzrůstající nervozitě. Koho by to taky nepobavilo, neměl jsem do této doby ani ponětí o tom, že dokážou být nervózní, takže jsem získal cennou zkušenost.

 

Trochu mě rozhodil lehký protivítr, který se najednou objevil ještě před přeletem první brány smutku. Teprve teď jsem na sobě začal pociťovat únavu, která plynula s mého zrádného činu a tak jsem to hold musel vydržet. O minutu později jsem vedle ostatních přistál na velkém náměstí Sv. Michaela a jako pokaždé si prohlížel jeho velkolepost. Mého démona to jaksi taky zaujalo, jelikož párkrát otočil hlavou. Tohle asi ještě neviděl.

"Teodore?"Zavolal si mě se znepokojivým pohledem velitel magister Adonis, který se o mě vždycky přehnaně staral, ale já mu to nikdy neměl za zlé.

"Ano?" Odpověděl jsem jen a otočil se na něj tak, aby si moc neprohlížel mého zraněného démona.

"Odnes ho na ošetřovnu,"řekl a kývl směrem k obrovské šedivé budově, která jako jediná neměla žádnou věž. Na co taky, že. Pousmál jsem se a snažil se o vtipnou…

"To jsem měl v plánu."

"Nebuď drzí… a hlavně se nezapomeň taky nechat vyšetřit, jasný?" Odbyl mě přísně velitel a svým pohledem mě upozorňoval na mé nevhodné chování. Vzdychl jsem a řekl, co chtěl.

"Jasný."

 

Samozřejmě jsem ho vůbec neposlechl a vydal se nejkratší cestou domů, kde už na mě čekala máma s láskyplnou náručí plnou strachu a pochyb. Těšil jsem se na ní a tak jsem máchl křídly a dostal nás zpět do bezpečí vzduchu. Jen minutu jsme oba poslouchali zvuky narážejícího vzduchu do mých křídel, než se můj démon odhodlal znovu na mě promluvit.

"Takhle spolu mluvíte normálně?"

"Většinu času,"řekl jsem a raději si dával pozor na všechny přelétavé anděly.

"Měl jsem za to, že jste spíš přehnaně slušní,"řekl a já věděl, že se mě snaží vyprovokovat. Takhle se mezi sebou andělé bavit nesmějí a upřímně to polovina z nás ani neumí. Nemohl jsem ale popřít, že se mi jeho druh komunikace náramně líbil.

"Narazil si na výjimku potvrzující pravidlo,"řekl jsem a byl šťastný, že se můžu bavit úplně otevřeně bez toho, abych musel potom poslouchat hodinovou přednášku o chování.

"Všiml sem si,"řekl jen a zase rozhlédl kolem. Díval se dost podrobně a mě bylo jasný, co dělá. Dělal bych to samé být na jeho místě. Ani nevím proč, a kde jsem vzal odvahu na to vzít to s humorem a ironií, která se podle našich zákonů vůbec do takové situace nehodila.

"Mapuješ nepřátelskou základnu?"Řekl jsem a čekal, jak na to zareaguje.

"Tak nějak,"odpověděl mi a trochu bylo na jeho hlase znát, že je mým druhem komunikace zaskočený. Už předtím se tvářil dost překvapeně na moje chování… jsem holt jiný kafe.

"Už si našel slabinu?" Pokračoval jsem a líbilo se mi to čím dál tím víc.

"Těch je tu hodně."

"Například?"

"Třeba tvoje záda,"řekl a pousmál se. Bylo to docela vtipné. Tohle všechno. Připomínalo mi to dvě osoby z lidského světa tam dole… už nevím, jak tomu stavu říkaly, ale… bavili se podobně.

Byli na stejné vlně…

"Vezmu to oklikou, moji rodiče nás nesmí zpozorovat,"řekl jsem a změnil směr víc doprava, když jsem v dáli zahlédl náš dům. Byl vcelku obyčejný a přece něčím jiný než ostatní.

"Vyhlíží tě nebo co?" Zeptal se démon a já v tom zaznamenal trochu posměchu. Kdo by se nesmál.

"Říkal jsem jim asi tisíckrát, ať s tím přestanou, ale je to jako házet hrách na stěnu,"řekl jsem a smířeně u toho vzdychl. S našima se prostě nedalo o určitých věcech vůbec mluvit, natož jim vysvětlit, jak moc mi leze na nervy, když…

"Co je hrách?" Zeptal se najednou zmateně démon, až mě to překvapilo. Zamyslel jsem se jak správně vysvětlit něco lidského v naší řeči. Nebo spíš v jeho řeči.

"No, to je taková malá zelená kulička. Je to zelenina. Druh lidského jídla."

"Stejnak mi uniká pointa," řekl démon. "Proč lidi hážou jídlo na stěnu?" Očividně ho to ale zaujalo.

"To se u nich jen tak říká,"snažil jsem se o další vysvětlení. "Znamená to, že je ta určitá věc nebo činnost beznadějná," dodal jsem a mávl křídly víckrát za sebou, abych zpomalil a začal klesat k zemi.

"Aha. Zajímavý,"řekl démon a bylo cítit, jak vzdychl. Ani v nejmenším jsem nečekal, jak mě to rozhodí a hlavně, že mi to vžene krev do tváří. Nechápal jsem to, ale srdce mi začalo rychle být a já měl co dělat, abych se udržel ve vzduchu. Zatřepal jsem párkrát hlavou a snažil se soustředit. Teď nesmím dělat chyby! Teď ne… vyřeším ten pocit později.

"Jsme tu,"řekl jsem a připravil se. "Přistanu s jiné strany a schovám tě ve svém pokoji."

"Začínám si myslet, jak je jednoduchý dostat se do vašeho centra bytí," řekl démon a stejně jako já se ohlížel na všechny strany. Nesměl nás nikdo vidět, obzvlášť, když tu jen tak přistáváme na zahradě mých rodičů.

"Říká ten, co sem přiletěl na cizích zádech,"oponoval jsem a scházelo mi tak deset metru k zemi.

"To je jen detail," řekl démon a pozoroval, jak se dotýkám pravou nohou země a jemně se zhoupnu na druhou. A jsem doma.

 

"Dobrá, tady zůstaň,"zavelel jsem potom, co jsem ho usadil na svou postel. Už od pohledu se mu můj pokoj zdál strašně velký. "Až se přivítám s rodiči, přinesu nějaké jídlo a ošetřím tě,"dodal jsem a sledoval, jak si těžce sundává mojí helmu a i svojí původně černou zbroj. Byl v celku hezký na démona až nezvykle… možná jsem si to myslel jen proto, že běžně démona v téhle podobě nezahlédnu. Pousmál jsem se a musel uznat, že ho kazí jen ta špína a bláto.

"To s rodiči bude na dlouho,"řekl a snažil se nedávat najevo, že ho už bolí půlka zad.

"Jo já vím,"vzdychl jsem a postavil se zpět do okna, kterým jsem ho sem přinesl. "Až dostaneš chuť spáchat sebevraždu, stačí vyjít na chodbu.

"Snažíš se být vtipný."

"Chci tě naštvat,"řekl jsem popravdě. Musel vědět, že se nenechám jen tak provokovat a nic na to neřeknu. Pousmál se a zavřel oči.

"Tak mazej," přikázal a znovu se na mě podíval. Jeho černé oči si mě detailně prohlížely, až mi pár sekund přišlo, že se nemůžu hnout z místa. Po chvíli jsem ale vydechl a vyskočil z okna ve druhém patře zpět ven na naši zahradu.

 

Hlavně nevyváděj hlouposti.

Řekl jsem si a obletěl náš dům rychleji než předtím. Pak jsem se snažil vzdáli a přiblížit se s té strany, ze které mě většinou mamka čeká. Stalo se. Mávala na mě asi minutu, než jsem přistál vedle ní. Objala mě dřív, než jsem stačil pozdravit nebo říct cokoliv jiného a tak mě zahnala do kouta bez vzduchu. Po chvíli už jsem jí začal klepat na rameno a ona mě pustila.

"Ráda tě vidím,"řekla mi a dala mi pusu na čelo.

"Já tebe taky,"přitakal jsem a šel za ní dovnitř. Měli jsme jednu vstupní halu, odkud se dalo jít do všech místností v domě. Já jí bez obdivu přešel a následoval svojí maminku do kuchyně, která byla jejím královstvím. Táta byl buď v pracovně, nebo v práci v hlavní věži.

"Budeš jíst?" Zeptala se mě a nandala mi moje oblíbené jídlo na talíř.

"Jistě,"řekl jsem a naznačoval jí rukou slova ještě, ještě víc, přidej... divila se, ale dál nandávala.

"Tak tady to je. Velká kopa mámina speciálu. Bude ti to rozhodně chutnat, když si…""Mami?" Přerušil jsem jí a podíval se do jejích šedých očí.

"Copak?"

"Vadilo by ti, kdybych se najedl ve svém pokoji?" Zeptal jsem se a sledoval její reakce. Vcelku se v jejím obličeji nezměnilo nic, jen trochu strachu se jí mihlo v očích.

"Stalo se něco?" Zeptala se a přestala s leštěním stolu.

"Ale vůbec ne, jen jsem dostal úkol od velitele,"řekl jsem a rychle to zamluvil s úsměvem a znechuceným výrazem. Vzal jsem jídlo, vyndal si lžičku z šuplíku…

"No, dobrá. Když to tak chceš,"řekla a pokývla rameny. To jsem bral jako dobré znamení a tak jsem k ní udělal pár menších kroků a líbnul jí na tvář.

"Díky. Si nejlepší,"řekl jsem a šel směrem ke schodům. Ještě jsem musel pro lékárničku.

"Já vím,"řekla si spíš pro sebe a dál něco kuchtila a přitom leštila linku. Někdy si říkám, zda to není nemoc tahle její posedlost úklidem a pořádkem. Obzvlášť v kuchyni.

 

Neobtěžoval jsem se s klepání, jelikož je to můj pokoj a rovnou jsem otevřel dveře. Nečekal jsem, že ho najdu v takové poloze ale budiž. Pousmál jsem se a zavřel dveře. Postavil jsem jídlo na stůl vedle postele a s lékárničkou v ruce dál pozoroval, jak se můj špinavý démon rozvaluje v mých bílých peřinách a spokojeně spí. Chvíli jsem ho pozoroval a říkal si jak je roztomilý, než mi došlo, co musím udělat a co je v sázce. Trochu jsem do něj šťouchnul, abych ho probudil….

Nečekal jsem, že se tak moc lekne a bude vypadat, jako kdybych do něj pustil elektrický proud s vysokým napětím! Chytil mě rychle a účinně pod krkem a pár sekund mě škrtil, než si uvědomil, kdo jsem a co jsem udělal! Pustil mě a celkově se uklidňoval…

"To si jen ty,"řekl rozespale a s bolestným výrazem se posadil.

"To ses nemohl nejdřív kouknout?" Stěžoval jsem si a mnul si místo na krku.

"Nemohl,"řekl stroze a dál se držel za rameno. "Polevit na tokovém místě znamená smrt.“

"Jo,… to docela i chápu," řekl jsem a párkrát se zhluboka nadechl a zase vydechl. Měl jsem to od něj trochu čekat, vždyť je pořád jak na trní. Tak bych byl být na jeho místě… Jen moje chyba, jsem prostě sobecký hlupák, kterému strašně trvá, než mu něco dojde."Tak, ukaž mi to křídlo."

"Hned?" Zeptal se a bylo na něm dost poznat, že mi chtěl říct něco úplně jiného.

"A kdy jako?" Řekl jsem a posadil se na postel. "Nebo se bojíš?" A otevřel jsem lékárničku, která mi předtím, díky jeho překvapivému výpadu, spadla na zem.

"Nevím, co to slovo znamená,"prohlásil a dal si záležet, aby to vypadalo arogantně. Jako, že fakt bylo.

"Ale nervózní jsi, soudě podle tvých přehnaných reakcí,"řekl jsem, vyndal malou Lotion, které lidi říkají injekce a sledoval, jak přede mnou roztahuje svá netopýří křídla. Pořád mě to fascinovalo.

"Radši se věnuj křídlu," řekl jen na svojí obranu a stočil svojí hlavu na stranu. Pokýval jsem rameny a píchl mu jí do míst, kde měl dvě dost vážné zlomeniny.

"Nerad komunikuješ?"

"To jsem neřekl."

"Takže je to ve mně,"řekl jsem s dost zklamaným obličejem, ale snažil se to zakrýt. Marně. Přece jen jsem od něj byl sotva pár centimetrů a tak jsem i viděl jeho pohled a to jak vzdychl…

"Jde spíš o to, že jsem se s opeřencem ještě nikdy nebavil,"to znělo, jako by si nevěděl rady s naší domluvou. Upřímně já byl občas taky nesvůj. "Občas mě překvapí, tvůj názor,"přiznal a raději se podíval jinam… z mého okna.

"Opeřencem?" Zopakoval jsem s jedním nadzvednutým obočím slovo, kterému jsem nerozuměl, ale přesto mi něco říkalo, že tím myslí…

"Tak vám říkáme,"potvrdil mi. Zvláštní bylo, že mě to uráželo…proč? Nikdy jsem nebyl uražený.

"Není to takhle náhodou delší než Anděl?" Řekl jsem a pousmál se, docela ironie. Měl jsem za to, že přezdívky jsou kvůli zkracování a ne ke stěžování.

"Anděl je moc vznešený pro takový,"začal, ale když si všiml mého obličeje, zaváhal.

"Pro takový co?"Zeptal jsem se a zase jsem měl ten pocit urážky. Bohužel, on přešel raději do útoku.

"A jak nám říkáte vy?"

"Pochybuju, že…"

"Démoni."

"Žádná urážlivá přezdívka?" Řekl a překvapeně zvedl jedno obočí. Já se mu podíval do očí.

"Nesmíme urážet,"řekl jsem a vyndal obvaz. "Ale já vás občas nazvu netopýry."

"To nezní moc urážlivě,"zamumlal a sledoval, jak si poposedávám blíž k němu a beru do rukou jeho křídlo.

"Taky nikdy nemělo,"přiznal jsem a podíval se mu do očí. Zadíval se do nich a já čekal, až se trochu víc uklidní.

"Říkají ti Teodor,"prohlásil po chvíli, ale oční kontakt nepřerušil. Jeho pohled se mi líbil.

"A tobě?"Řekl jsem a připravoval se na to, co udělat prostě musím.

"Proč myslíš, že ti to řeknu?" Pousmál jsem se.

"Vážně chceš, abych ti vymyslel přezdívku?"

"Nickolas,"řekl a dál ze mě nespouštěl oči… Já nenápadně přesunul své ruce k zlomenině.

"Těší mě."

"Upřímně?"Zeptal se a ušklíbl se. Já přikývl. "Taky mě těší," dodal a já mu sekundu na to s úsměvem zlomil kosti zpět.