Projel mnou šok, který mi vzal vědomí… najednou mě pohltila tma a já nevěděl, co se kolem mě děje. Zapomněl jsem, co se událo a taky proč padám stále hlouběji do té černo černé tmy.

 

Co je to za místo? Ptám se najednou, když pod nohama ucítím zem. Přesto moje oči nic nevidí, otáčím hlavou a rozhlížím se po okolí, které není ničím jiným než prázdnotou. Udělám malý krok vpřed, ale žádnou překážku neobjevuji. Udělám tedy další a pak další. Ruce z obavy a nejistoty raději dávám před sebe. Nebojím se, ale celou dobu se mě drží divný pocit. Otáčím se a sahám do tmavé slepoty, která je při každém mém pokusu prázdná. Co se to děje? Proč tu jsem? Žádná odpověď však nepřichází. Od koho taky, jsem tu sám… Vždycky jsem byl sám.

"Vydrž… vydrž to… ne-neopouštěj mě."

 

Co to bylo?! Ten hlas já znám. Kdo-kdo mě to prosí? Jako by mnou znovu projelo něco ostrého. Nečekanou bolest, kterou ten hlas způsobil. Aha, to je ten pocit. Ohlédnu se, ale ve tmě stále nikoho nevidím. Pak mě něco neviditelného chytí za ruku… nevyděsilo mě to. Naopak, nejistota a veškerá obava zmizela. Stiskl jsem tu druhou ruku a cítil, jak se mi zrychluje tep. Jsi tu se mnou, neopustil jsi mě, i když si mohl. Já tě znám… přece jen jsi něco, co nesmím… Co nesmím milovat.

"Nickolas," jak bych mohl zapomenout. Usmál jsem se na objevující se osobu. Prázdnota zmizela.

 

Pomalu jsem otevíral oči a chvíli se strašně divil tomu, kde to jsem. Žluté stěny se střídaly s bílými a lustr byl malý ale křišťálový. Místnost byla vybavená dvěma malými stolky a čtyřmi židličkami. Otočil jsem hlavu na stranu a došlo mi, že ležím v posteli. Velké bílé posteli přikrytý jasně žlutou peřinou s nočním stolkem stejné barvy. Vzdychl jsem a pohlédl na rozmazané tři osoby v místnosti, které se najednou objevili na těch židličkách… Zamrkal jsem, když se jedna z nich zvedla a rychlým krokem přistoupila k mojí posteli, kde se posadila na peřinu.

"Zlato?"

"M-mami?" zašeptal jsem a strašně se divil svému skřehotavému hlasu. "Co se…?" divil jsem se a snažil se posadit, abych… V tom mnou projela neskutečná bolest a mně se zkroutil obličej.

"Jen klid," řekla mi mamka a v jejích očích se zrcadlila únava překrývaná úlevou místy strachem. Věděl jsem, že je to mnou. Pomalu mě uložila zpět do peřin. "Doktorka říkala, že máš být v klidu," dodala a otřela si rukávem drobnou kapičku s koutku oka. Já se ještě jednou rozhlédl po místnosti a snažil se pochopit, co se stalo a proč moje mamka pláče radostí.

"P-proč jsem tady?"

"No,… měl jsi přece nehodu, když si dělal zkoušky," řekla mamka a snažila se o klidný tón. Přitom si stále utírala bílými rukávy mokrý místy rudý šťastný obličej. Chytil jsem se těžce za hlavu a nechal myšlenkami proudit úseky mých posledních vzpomínek na událost v Crow. Poslední událost, poslední boj, kterým mě měli vyzkoušet… projelo mnou i pocit bolesti, když jsem si vzpomněl na to, jak mě cosi probodává skrz na skrz. Na Daniela poslední větu… Ušklíbl jsem se a podíval jsem se z okna.

"N-nenazval bych to nehoda," řekl jsem a znovu se chtěl alespoň trochu posunout do sedu. Opět mnou projela připomínka ohromné díry v hrudi a já se zkroutil bolestí,… málem jsem přitom omdlel, ale povedlo se mi to překonat. Mamka ke mně znovu přiskočila a dala mi malý pohlavek.

"Pomalu, žádné prudké pohyby," řekla, ale stále se snažila o jemný tón… věděl jsem, že by mi raději vynadala a proto jsem se pousmál nad jejím bojem se svojí vlastní reakcí.

"N-no jo pořád…"

"Ale kdopak se nám to tu probral?" řekl táta z jedné židle v rohu a vyskočil vesele na nohy. Protáhl se a pousmál se na mě a mámu. Ta s jeho pobaveného obličeje byla stejně nadšená jako já sám. No jo, povahu jsem hold zdědil po ní. Moje osobní štěstí.

"M-mohl si klidně dál spát, tati."

"Nedělej, že mě nerad vidíš," řekl, udělal pár spokojených kroků k posteli a pak mě za jemného úsměvu plného úlevy pohladil v mých světlých vlasech, které byly na chlup stejné jako ty jeho. Díval se mi do modrých očí těmi vlastními a já v nich našel strach měnící se v nehynoucí lásku.

"Vypadáš dobře," řekl najednou někdo s poslední židle a pomalu se postavil… Než jsem se stačil zorientovat, kdo nebo co to říká s nahranou úlevou… táta mi v tu chvíli rozcuchal všechny vlasy a přitom mě donutil trochu sklonit hlavu, přitom se smál a něco si zamumlal,… já to ale slyšel.

"Skoro bych řekl lépe jak před tím," řekl a zasmál se vlastnímu vtipu, který mě nepřišel vůbec k smíchu. Naneštěstí jsem nebyl jediný, kdo tuto myšlenku na sto procent sdílel a rozhodl se s tím něco udělat. Mamka se ohnala a jednu tátovi vrazila stejně jako předtím mě. Držel jsem se, abych se nerozesmál… ne, kvůli nim ale sobě… tu bolest v hrudi bych asi rozdýchával dlouho.

"Jsem rád, že ti nic není," řekl mi znovu ten, co předtím tak náhle promluvil a přešel blíž, těsně až k mojí posteli. Já, konečně nezaslepen bolestí či rozespalostí, konečně rozpoznal, kdo tu ještě o mě měl takový strach, že byl schopen čekat několik hodin, než jsem se laskavě hodlal probrat.

"T-ty jsi tu taky čekal?" zakoktal jsem a cítil, že se mi trochu rudé dostalo do unaveného obličeje. I to jak mi buší srdce s nenadálé čisté radosti. Ničím neposkvrněné… Ani jsem nevěděl, proč mě to tak vzalo, proč jsem tak nervózní,… ale pro teď mi to bylo jedno… Usmál jsem se na něj přívětivě a on mě za malou chvilku napodobil. Chtěl mě chytit za ruku, jenže…

"Už to tak bude," řekl, vzdychl a na poslední chvíli jí stáhl. Pak s veškerou svojí slušností udělal dva kroky od mojí postele a nasadil svojí aristokratickou masku etiky, která se v jeho rodině dědila už několik generací a která mi tak nějak na něm vadila. Jako jediná věc. "Mám odejít?"

"N-ne, já jen, že… jsem to nečekal," přiznal jsem a snažil se dostat tu hloupou růži z obličeje. Nešlo mi to a tak jsem polkl a maskoval to svým úsměvem. "T-to je to no… skvělí, Jacobe, že…," začal jsem a vesele až drze doháněl to, co se mi nepovedlo provést v první reakci na jeho přítomnost.

"Jen klid, Teodore," řekl Jacob a lehce se pousmál, už bez emocí. "V pořádku," v jeho obličeji se přesto rýsovalo něco, co jsem nedokázal tak nějak pojmenovat. Kde jsem tenhle pohled už viděl? Kde to jen bylo? Tenhle zadumavý, netečný, pohrdavý pohled… Vzdychl jsem a sklonil omluvně hlavu.

"Cítím se hrozně," řekl jsem popravdě a nenáviděl se za svůj nezájem, který jsem tak nějak ani ovlivnit nemohl, nedokázal jsem a upřímně jsem ani nechtěl… Táta se pousmál a ukázal prstem na svojí hruď.

"Možná s tím má něco dočinění ta díra v hrudi?"

 

Pár těžkých minut jsem se ještě bavil s mamkou a tátou o tom, jak budeme postupovat při mém zotavení a s tím vším okolo toho co s tím souvisí, než mi všechno kolem mě přišlo s ničeho nic divně uspořádané. Prostor byl dokonalý. Jako by celá tahle scéna byla jedna velká složitá skládačka. Podíval jsem se do rohu místnosti a natočil hlavu ve snaze pochopit, co se to děje. Ta poslední prázdná židle stojící v rohu, měla přesně veprostřed svého obrazu prázdné místo. Tmavý prázdný díl. Ztracený díl celé skládačky, co mě obepínala. Proč tam chybí kus? A proč mě to tak moc zaujalo? Proč je to tak důležité? Bolelo to, věděl jsem, že ho musím najít. Ten díl byl něco důležitého. Byl něčím, co tu chybělo a já nevěděl, co… a přitom věděl. To něco, nevěděl jsem co, prostě… to cosi mi ta prázdná židle připomněla. V mé hlavě se zjevovala pořád ta prázdná židle dokola a s ní i jedna věta, otázka, která nabývala s každou minutou na síle.

Proč je jenom prázdná?

Nechápal jsem, kdo by tam měl jako sedět, ani proč mám tyhle myšlenky, jen mi přišlo prostě divné, že je prázdná. A pak mě napadlo… a kdo by tam měl jako sedět? Rozhlédl jsem se po pokoji. Všichni tu přeci jsou. Všichni kdo… mě mají rádi. Všechny, které mám rád já, a jsou kolem mě. Tak proč moje srdce volá, proč křičí…? A co křičí…? Je to slovo, křičí nějaké slovo… Ne. Je to jméno. Křičí nějaké jméno. Proč ho jen neslyším? Proč si jen nemůžu vzpomenout na…

TEO!!!

Ten křičící zoufalý hlas mi najednou projel celým tělem a já sebou trhl, jak velkou měl sílu! Myšlenka tak silná, že mnou projela jako ostří meče. Z ničeho nic jsem se zadýchal a rozhlédl se zmateně po pokoji a všech zmatených pohledech, které mě celou tu dobu pozorovaly. Znovu, když jsem chytal dech a klid, se podíval na židli v rohu. Byla celá, žádný kus z ní nechyběl ba co víc… objevila se v ní postava. Bytost s netopýřími křídly a arogantním ledovým úsměvem.

 

"Kde je Nick?" zeptal jsem se a z ničeho nic tak přerušil všechny zmatené a vystrašené otázky.

"Tak to opravdu netuším," řekl mi Jacob a vypadalo to, že nebyl nadšený. "Od té doby, co tě odvezli do této místnosti, jsem ho neviděl," přišlo mi to od něj dost nespravedlivé. Vždyť ví, že je pro mě…

"Musím ho rychle najít!" řekl jsem a začal se odkrývat a zvedat se, což byl dost špatný nápad.

"Uklidni se," řekl Jacob skoro rozkazem a uložil mě rázně zpět. "Určitě mu nic není. Jen…"

"Co jen?!" zamračil jsem se a odstrčil naštvaně jeho ruku od sebe. "C-co jsi mu řekl?!"

"Vypadalo to, že ani nic říkat nemusím, Teodore," řekl Jacob popravdě a udělal krok ode mě.

"T-to není dobrý," řekl jsem a vůbec mě nezajímalo, co znamenají ty jeho posunky. "Já musím…"

"Jediné, co teď musíš, je ležet!" řekla mamka rozkazem a přitlačila mě zpět. "V tomhle stavu nikam nepůjdeš!" dodala a už dostatečně naštvaná se snažila mě znovu přikrýt.

"Ale, vy to nechápete!" křičel jsem dál a bolest mnou projela při každém pohybu. V hlavě se mi přitom míhaly všechny možné fatální scénáře toho, co by Nick ve svém vzteku a věčné touze někomu urvat hlavu, mohl udělat. "Musím ho najít, než…!"

"Než co?" řekla mamka rázně a už si nebrala servítky. "Než skočí z útesu?!" dodala. "Uklidni se a spi!"

"Máma má pravdu," ozval se táta. "A navíc, Nickolas je moc chytrý na to, aby dělal okaté hlouposti, nemyslíš?" dodal s malým úsměvem a zahleděl se mi do očí.

"Tati, já," začal jsem a uklidňoval se… měli pravdu. A taky už jsem se dál nemohl moc hýbat.

"No tak, klid," řekl táta a podíval se z okna. "Neboj se, určitě má důvod, proč tu ještě není."

"Ten důvod mě děsí," zašeptal jsem a uvolnil se úplně. K mému štěstí to nikdo neslyšel.

"Ty si případ!" řekla mamka. "Pár minut to bez něj hold vydržíš!" upravila mi peřinu."On to očividně zvládá!" A pak si olízla jeden prst, aby mi utřela nějaký to smítko na obličeji. Vzdal jsem se. Nešlo to jinak.

"F-fajn. Vyhrála si," řekl jsem a snažil se jí v tom zabránit. "Jen toho nech."

"Hodnej kluk," řekla a přestala s maminkovskou péčí. "A teď si odpočiň, ano," a políbila mě na čelo.

"Jestli to pomůže,… podívám se po něm, jestli chceš?" nabídl se Jacob po chvilce ticha.

"Ne!" křikl jsem poplašeně! "T-totiž,… radši n-ne… já," řekl jsem omluvně. "D-děkuju, to zvládnu."

"Dobře," pokýval hlavou Jacob a o pár minut později všichni tři odešli. Měl jsem nakázáno spát.

 

Nemohl jsem spát. V hlavě se mi pořád zjevovaly obrazy… obrazy toho, jak můj démon někoho vraždí, všude kolem něj létá krev a kusy masa, ale jemu se v obličeji rýsuje jen uspokojený úšklebek,… přitom ho všichni vidí, pozorují jeho bezcitnost,… do očí se jim vlévá vztek a nenávist! Pak se děj přesouvá jinam… Démon utíká, když se ho snaží chytit,… když se ho všichni, i přes moje nářky a prosby z povzdálí, snaží zabít… a to jak to nakonec vykonají před mýma uslzenýma očima!

 

Vyšvihl jsem se do sedu a chytil si bolavé místo na hrudi! Přerývavě jsem se snažil chytit ztracený dech a rychle jsem chtěl zahnat tyhle hrozné myšlenky, které mě nutily pochybovat o jediné živé bytosti, která byla schopná ukrást mi tak snadno srdce… Pousmál jsem se a můj dech se mi vracel, srdce zpomalovalo, až jeho rytmus zase jen připomínal valčík. Obava však z mých ramen nemizela. Vzdychl jsem a opatrně se opřel o čelo postele, moje zranění bylo vážně trochu vážnějšího rázu a tak bylo zcela na místě dávat na sebe větší pozor, i když jsem byl stále jednou částí sebe sama, ochotný vyskočit z pohodlných peřin ven oknem a rozletět se za mým démonem. Na pomoc, nebo jen zastavit jeho vztek, který v něm jistě právě teď dělá hrozný zmatek. Zakroutil jsem hlavou a raději, alespoň pro teď, poslechl svojí rozumovou část. Dalo by se říct, že jsem musel,… pohnul jsem se špatně do strany, abych zkontroloval nebe za jediným oknem a… škublo ve mně! Projela mnou bolest, jako by mi do rány v hrudníku někdo zasadil další. Intenzivnější a bolestnější. Nadechl jsem se a snažil se ani nepohnout, jen aby se zase moje tělo uklidnilo a vrátilo se do stavu uzdravování.

Za pár minut se to povedlo a já zase mohl klidně oddechovat. I když mě stále bolela hruď, nebylo to zase tak k nevydržení, jako pokus o pohyb… To jsem to ale dopadl.

K tomu všemu mě tížila jedna myšlenka. Byla zásadní, v jednou úhlu pohledu určitě.

Jak to, že jsem na pár minut na Nicka úplně zapomněl?

Nechápal jsem to. Byl mojí celou existencí, dýchal jsem pro něj. Tak jak je možné, že se po celou tu dobu od mého probuzení ani jednou neobjevil v mých myšlenkách. Ani jednou na něj nepřišla žádná otázka. Ani ze stran rodičů ani z mojí vlastní. Znamená to, že mi na něm až tak nezáleží, když nebyl tou první věcí, na kterou jsem pomyslel, když jsem se vzbudil? Měl jsem na něj pomyslet. Měl. Hned, jak jsem se probudil, jsem se měl zeptat, kde je nebo, jak je na tom.

Tak proč jsem to neudělal?

Držel jsem si ránu a opatrně vzdychl. Pořád jsem nemohl usnout. Chtěl jsem zavřít oči a alespoň dělat, že splňuju daný úkol. Ale nemohl jsem. Tak moc jsem se bál toho, že když usnu, zase zapomenu na Nicka, že to prostě nešlo. A tak jsem jen čekal, až se otevřou ty hloupý dveře. A až ho uvidím.