Nemohl jsem jen tak otevřít ty hloupý dveře od jeho nemocničního pokoje a dělat, že se vůbec nic nestalo. I kdyby se on sám rozhodl to, co jsem zrovna provedl, jen tak přejít mávnutím ruky, určitě by se mu nelíbilo, jak teď zrovinka vypadám a mně by se zase nelíbil ten jeho vyčítavej pohled, kterej stejnak jednou schytám. Popravdě, nevím za co. Celkově jsem byl čistý, nikde jsem se neválel a navíc si dal velký pozor, abych se nikde neotřel o nějakou špinavou zeď… Takže, až na zasychající krev na obličeji, ve vlasech, na rukou a na sněhobílém oblečení… a pár kousků masa za drápy jsem byl celkově jako ze škatulky. Záleží na úhlu pohledu.

Jako, že naše úhly byly dost rozdílné.

 

Došel jsem k závěru, že by mi spíš měl poděkovat. Zbavil jsem ho jednoho jeho problému, což se nedá vyjádřit o každém. Ostatní by to raději pozorovali a přemáhali se jen k pokyvování hlavou, přičemž by to nakonec skončilo tak, že si za to Teo mohl sám. Jen ta představa mi zatemňovala hlavu vztekem a nenávistí mého druhu. Tohle prostě v mém případě nikomu projít nemohlo. Zaplatí úplně každý, každý kdo mu ublíží, bude bolestivě pikat, než přijde rychle o hlavu. Ušklíbl jsem se a vzpomněl si na krvavou uličku, kterou jsem po sobě zanechal s poněkud menší osůbkou, než byl originál. Měním okamžitě a s plnou platností svoje původní stanovisko: Líbí se mi tu. Tady si ještě užiju, obzvlášť když mám takový skálopevný důvod.

 

Nevěděl jsem, jestli už se ten můj opeřenec probudil a zatím jsem to zjišťovat nemohl. Musel jsem se zařídit pár zásadních věcí, které by mě jinak stáli život. Za prvé jsem se musel převléknout do dalších přebílených hadrů a nejspíš se i umýt, i když si nemyslím, že tu vůni po mase ze sebe jen tak smyju. Pousmál jsem se, když jsem se plížil tmavými uličkami zpět k Teově domu, a představoval si jak moc je ten můj opeřenec roztomile nerozhodný v určitých věcech tedy. Chce mě líbat, chce se mě dotýkat… ale zabíjet mě nenechá a odsuzuje to.

Přesto tě vzrušuje tělo páchnoucí po krvi a mase, Teo.

Na takovýhle typy má snad lidská rasa i výraz. Pro moralisty toužící po nebezpečném vzrušení. Jak to jen bylo? Znělo to docela i drsně a Tea by to jistě naštvalo, kdybych mu tak začal říkat, což by mě potěšilo. Jak jen se to…? A, už to mám. Masochista. Můj Teo je masochista.

 

Dostal jsem se bez větších problémů do opeřencovi zahrady, pod jeho okno do pokoje. Co na to říct, jsem tu už docela dlouho na to, abych se vyznal ve městě, a i ve střídaní hlídek. Přes svoji věčnou sebedůvěru a obrovskou aroganci, jsem zůstával raději hodně obezřetný. Párkrát jsem zkontroloval okolí, než jsem roztáhl svá, teď už plně zdravá, netopýří křídla a přistál na parapetu. Otevřel jsem pomalu okno a skočil dovnitř, kde jsem křídla opět složil. Dům by měl být bezesporu ještě prázdný a tak jsem si nedělal moc starosti s tím, zda někdo uslyší menší hluk, který vydávaly moje kroky. Shodil jsem ze sebe všechno to zakrvácené oblečení a vlezl si do sprchy, která byla dost velká na to, abych si mohl umýt i svoje křídla, která, jako zbytek těla, nešla od toho mého super zběsilého řádění držet stranou. Teplá voda mi stékala po hlavě a odplavovala ty nejhorší rudé skvrny. Chvíli jsem jen tak stál a za jejího uklidňujícího zvuku přemýšlel.

 

Měl jsem pocit, že slyším jeho nářky. Nářky z prázdné místnosti. Přesto moje oči nic neviděly, jasně měl jsem je zavřené, ale ten chvilkový pocit… se proměnil ve chvilkový sen. Chtěl odpověď, pořád jeho srdce křičelo… křičelo: Odpovězte někdo! Neviděl mě. Napínal ruce do prázdného prostoru. Napínal je směrem ke mně. Toužil po mém doteku… toužil, abych ho chytil za ruku. Já a nikdo jiný… Cítil jsem jeho samotu a nedokázal nic udělat. Jako by mi došla řeč. Najednou se otočil a chtěl se vydat k nějakým dveřím… pryč, pryč ode mě. Přitom stále pochyboval a plakal… Najedou jsem věděl, co říct.

"Vydrž… vydrž to… ne-neopouštěj mě."

Zastavil se a otočil se pomalu za mým tam překvapujícím prosebným hlasem. Co je to se mnou? Jako by mnou projelo něco ostrého. Nečekaná bolest, kterou způsobil jeho uslzený pohled plný radosti a nehrané úlevy. Přešel jsem blíž k němu, a aniž bych nad tím nějak moc uvažoval, jsem ho chytil za ruku, přitom jsem cítil, jak se mi zrychluje tep. Jsem s tebou říkal jsem tím… Jako ty se mnou. Znáš mě a já znám tebe… přece jen jsi něco, co nesmím… Co nesmím milovat.

"Nic-kolasi," zašeptal si a s úsměvem mě sledoval. Jak bych mohl zapomenout.

 

Hluk ve vedlejší místnosti mě donutil prudce otevřít oči a do klidného těla opět nalít dávku adrenalinu! Zatáhnul jsem umytá křídla a rychle se snažil omýt zem od zbytků krve! Pak jsem pomalu vypnul vodu a obmotal kolem sebe ručník. Oblečení od krve jsem rychle hodil do koše v rohu a postavil jsem se k zrcadlu nad umyvadlem. Když jsem se pořádně prohlédl a zjistil, že na mě není ani známka ničeho podezřelého, otevřel jsem klidně dveře a udělal krok do Teova pokoje.

Nikdo tu není.

To bylo divné. Udělal jsem pár kroků k posteli a pořádně pokoj prohlédl, než jsem si všiml spadlé věci v rohu místnosti. Hodně divné. Byla to jen váza ale, že by spadla sama od sebe, se mi nechtělo věřit. Přesto jsem to po pár minutách musel uznat, venku foukal beztak docela slušný vítr a já si vzpomněl, že jsem trochu záclony hodil stranou, bych mohl lépe dovnitř. Ten kousek možná zavadil o vázu a pak jí shodil, když se vracela do původní polohy. Vzdychl jsem. Začínám tady z toho vyšilovat. Alespoň, že to nic nebylo. Přešel jsem ke skříni a vyndal si s ní nové oblečení, ta barva mě sice pořád iritovala, ale bohužel jinou Teo ve skříni neměl. Tak pro jednou budeme poslušní.

 

Sedl jsem si za dalších dlouhých minut na postel a najednou se cítil děsně unavený. Nevěděl jsem proč? Možná s celého tohohle chaotického dne, anebo mě tak unavil ten náhlý příval dost velkého stresu. Způsobilo ho moje sebezapírání, které tu předvádím už bůhví jak dlouho. Můj hlad po zabíjení a nechutnostech… po nemravnostech. Moje tělo se za celou tu dobu poprvé vyřádilo ve svém stylu, ve svém rodovém pudu. A mně se ten opojnej pocit líbil. Strašně moc líbil. Zase jsem se cítil jako démon, což jsem nemohl říct v posledních měsících ani jednou. Najednou jsem měl chuť zabít někoho dalšího, jen tak. Prostě si jen náhodně vybrat a párkrát do něj zabořit svoje drápy. Ta představa mě doháněla k šílenství, ale nebyla nic proti náhlému a vzrůstajícímu vzrušení, které ve mně vybuchovalo už pár minut! Chtěl jsem strašně někoho vojet a bylo mi úplně jedno koho. Přerývavě jsem dýchal a snažil se na to nemyslet. Ale ono to nešlo. Pohltilo mě to jako, když se ponoříte pod vodu. Ten pocit byl všude a já nechtěl ani jednou buňkou v těle z něj pryč. Líbilo se mi to… a neviděl jsem důvod, proč bych nemohl všechno tohle dělat. Žádnej důvod přece není. Není nic, kvůli čemu bych se musel držet zpátky! Není nic, kvůli čemu bych nemohl zabíjet. Kvůli čemu bych nemohl vopíchat každého, na koho bych jen narazil. Nic coby mě omezilo… Zamrkal jsem a cítil něco divného. Rozhlédl jsem se.

Z ničeho nic mi všechno kolem mě přišlo až podivně uspořádané. Prostor byl moc dokonalý. Jako by celá tahle scéna přede mnou bylo jedno velké složité puzzle. Podíval jsem se do rohu tohohle pokoje a něco mě zaujalo na stojící prázdné židli. Přivřel jsem oči a snažil se pochopit, co se to tu sakra děje. Ta divná prázdná židle měla přesně veprostřed svého obrazu velké prázdné místo. Tmavý prázdný díl. Ztracený díl celé téhle hloupé skládačky, co mě obklopovala. Proč tam vůbec chybí ten kus? A proč mě to sakra tak moc zaujalo? Proč by to mělo být tak důležité? Bolelo to, a já nevěděl proč, je jsem měl nutkání. Nutkání najít ten kus. Ten díl byl něčím, co tu chybělo a já neměl páru, co… a přitom měl. To něco, nevěděl jsem co… cosi mi připomínalo. V mojí polo mokré hlavě se zjevovala pořád ta prázdná židle dokola s ní i jedna otázka, která z nepochopitelného důvodu nabývala s každou přibývající minutou, v tomhle divném neznámém pokoji, na síle.

Proč je jenom prázdná?

Za Boha jsem nechápal, proč mám tyhle hloupý myšlenky. Koneckonců, proč by mi mělo přijít divný, že je prázdná? A pak mi projelo hlavou… kdo by tam měl sakra sedět? Rozhlédl jsem se po pokoji. Přece tu nikdo není. Nikdo, koho bych tedy postrádal. Tak proč moje srdce křičí nějaké jméno? A proč ho sakra neslyším?! Proč si nemůžu… n-nemůžu vzpomenout na…

NICKU!!!

Ten křičící zoufalý hlas mi najednou projel celým stresem ztuhlým tělem a já sebou trhl! Myšlenka tak silná, že mi projela hrudí jako ostří meče! Z ničeho nic jsem se zadýchal a rozhlédl se zmateně po prázdném pokoji. Znovu, jsem se podíval na židli v rohu. Byla najednou celá, žádný kus z ní nechyběl ba co víc… seděla v ní postava. Bytost s bílými orlími křídly a okouzlujícím úsměvem.

"Teo," řekl jsem zmateně a moje hlavní priorita se mi vrátila do hlavy.

 

Měl bych za ním zajít… i když teď už nejspíš spí. Vzdychl jsem a podrbal se lehce a dlouze ve svých havraních vlasech, stále trochu slepených od horké vody. Rozmýšlel jsem se nad vším, co měl nějaký ten vyšší smysl a rozhodl se, co nejdříve udělám, než se vrátím zpět k němu. Zvedl jsem se z postele, která byla poslední dobou čím dál tím víc příjemnější, a vrátil se do koupelny ke koši s prádlem. Vyndal jsem ty od krve a zandal je do nějaký tašky, která se válela pod umyvadlem. Ještě jednou jsem se na milisekundu podíval na svůj obraz v zrcadle, než jsem rozhodně vyrazil pryč z koupelny a Teova pokoje do chodby. Seběhl jsem schody a otevřel domovní dveře. Hloupý opeřenci, tak moc naivní, že si ani v noci nezamykají svoje domy. Na prázdné ulici jsem se párkrát krátce rozhlédl, než se pomalými kroky vydal co nejdál od místa, které jsem začal milovat. Sem tam jsem potkal nějakého toho kolemjdoucího, který fungoval jako večerní hlídka. Obratně jsem se mu vždycky schoval a tak unikl pozornosti. Opeřenci totiž po desáté nevycházejí z domovů.

To musí být voprus.

Přešel jsem pár ulic bez povšimnutí, až jsem našel, co jsem hledal. Malou zapadlou uličku, kde se dalo rozdělat na pár chvilek oheň, abych zničil ty běloskvoucí hadry a tím i zakryl možné podezření. Našel jsem pár suchých větviček, hodil jsem je na jedno místo a z kapsy vyndal kus zmuchlaného papíru, který jsem vytrhl z nějakého Teova bloku ležícím pod jeho postelí. Naposledy jsem se rozhlédl kolem, než mi zrudly oči a já ve své pravé ruce vytvořil plamen ohně a hodil ho na svůj připravený táborák. Trochu to zapraskalo a chytilo víc, než jsem potřeboval. Opět jsem se nervózně rozhlédl a pak vyndal oblečení od krve z tašky. Na nic jsem nečekal a hodil je do rozrůstajícího se ohně. Za pár minut chytly a postupně se měnily v popel, ze kterého už nikdo nic nevyčte. Hodnou chvíli jsem tam seděl a sledoval, jak mizí bílo-rudá v ohnivých plamenech. Když zbyl jen samotný oheň, zvedl jsem se na nohy a natáhl ruku do plamenů. Chtěl jsem to uhasit a jít konečně za svým opeřencem, jenže…

"Ten kouř je viditelný přes dva bloky."

"Už je vzhůru?" řekl jsem a vůbec nereagoval na jeho hloupou a nepodstatnou poznámku.

"Probudil se před třemi hodinami," řekl mi bez zaváhání. "Teď zase nejspíš spí."

"Fajn," řekl jsem jen a dál předstíral nezájem. Přitom jsem pozoroval rudé plameny, které sem tam přecházeli do oranžova až žluta. Bylo svým způsobem uklidňující, nebo mě uklidnila spíš zpráva o Teově zdraví o jeho srdce a to, že je mimo ohrožení života? Nevím, to už je na mě moc.

"Sháněl tě," ozval se po pár minutách Jacob, a v jeho hlase byl jasný aspekt toho, že by raději tuhle větu vůbec nevypouštěl s pusy. Natož ji říkal mně. "I když až po půlhodině."

"Sprchoval jsem se," řekl jsem a trochu se pro sebe ušklíbl. Jacob se přesunul od mých zad vedle mě a díval se do ohně se stejnou fascinací jako Teo na mě. Na jednu stranu se dal dobře využít.

"Jsi zřejmě velmi důkladný."

"Ani bych neřekl," řekl jsem. Měl slabost pro mého opeřence a tak se od něj dalo očekávat ledascos.

"Neuhasíš to?"

"Nemám čím."

"Před chvílí to vypadalo, že máš," řekl a poprvé jsme pohlédli jeden na druhého. Chvilku a ledově.

"O co přesně ti jde?" zeptal jsem se a vůbec nečekal, že by mi snad odpověděl, ale za pokus to stálo.

"A o co tobě?" Zeptal se na oplátku. Oba jsme jaksi měli stejnej problém. Nechápali jsme se.

"Zbavuju se důkazů," řekl jsem jako by nic a ušklíbl se tak, aby si toho všiml. Jacob si mě chvíli prohlížel.

"Vážně to nemáš čím uhasit?"

"Ne," lhal jsem tak dobře, až jsem se v duchu musel chválit každou sekundu, co mi to baštil.

"Nevypadáš na to, že by tě to nějak zvlášť rozladilo," řekl a spod svého delšího kabátku vyndal láhev.

"Proč by mělo?" řekl jsem a sledoval, jak hasí můj oheň a dusí jeho velikost. Něco na té otázce ho…

"Jestli na to přijdou, je po tobě," řekl dost zostra! Asi ho to dost naštvalo. "Tudíž i po něm."

"A to nedopustíš, co?" řekl jsem a dál se bavil na jeho účet. I když jsme měli v celku stejný problém.

"Zneužíváš něčeho, čeho bys neměl," řekl a poslední žhavá místa zadupal a udusil hlínou.

"Naopak, zneužívám jen toho, čeho zneužívat můžu," řekl jsem. "A věř mi, že budu,… když to nepůjde jinak," dodal jsem bez servítek a dal mu jasně najevo, že Teo je na prvním místě.

"Na jednu stranu," začal Jacob zase jemně. "Bych rád, aby přišli na to, že si hajzl," pousmál se s tou svojí falší a zase hrál hodného, i když jeho slova tomu moc neodpovídala. "Ten tvůj vyděšený výraz by stál za všechno na světě," dodal, spolu jsme vyšli z úzké uličky a Jacob se vydal opačným směrem.

"Strašně se těším na ten tvůj," řekl jsem za ním potěšeně. "Až zjistíš, jak velkýho hajzla to kreješ."