Vyslovil jsem svůj názor, jak to po mně koneckonců stále chtěl a nikterak se neznepokojoval nad žádnou případnou nespokojeností. Která stejnak vysela ve vzduchu po celou dobu našeho rozhovoru. Nechápal jsem ho. Věděl, nebo spíš dost brzo zjistil, jakej jsem a v co věřím. Tak proč po mně občas hodí takový zvláštní pohled… jako kdyby to čekal, ale přesto v něm viděl něco jiného. To mají opeřenci často? Tenhle zamyšlený stav, kdy se tváří jako by jim uletělo hejno včel s přední obranné linie? Možná to tak bylo, anebo je to jen ojedinělost,…v opeřencově případu by mě to ani moc nepřekvapilo.

 

"A co si v nich našel?" Zeptal se Teo po chvilce, ve které se s něčím těžce vyrovnával pomocí svého všudy přítomného úsměvu. Ten měl zakrýt něco, čemu jsem zatím nerozuměl. Ale já se polepším, přece nepromeškám takovou šanci na studii nepřítele, který mi je teď blíž než cokoliv jiného.

"Zatím jen samou ctnost," ušklíbl jsem se. "Prostě ukázkový vzor opeřence," dodal jsem po svém a pořád si za chodu udržoval svůj odměřeně ledový přístup. Teo se pousmál, jakoby ho na tom vůbec nic nepřekvapovalo, ani nerozhazovalo.

"Zřejmě to nebyl kompliment."

"Něco takovýho nemám v popisu práce," Odpověděl jsem nezaujatě a dál po jeho boku sledoval tu otravnou zrzku, která byla celkem i sexy. Pokud jste měli dobrou představivost, tak ano. Pro mě bylo vcelku jednoduché představit si jí nahou, svázanou a umlčenou. Olízl jsem se a dál se šklebil jejím směrem. Tyhle představy byly na jednu stranu děsně osvěžující a osvobozující. Co všechno si v duchu můžete dovolit je až zarážející… občas mi nad tím zůstává rozum stát, ale nepříjemné to tedy rozhodně není. Takovýhle věci, pro andílky nepřístupné, mám v hlavě v jednom kuse. Skoro s každým přitažlivým člověkem jsem to v duchu dělal… a s každým třetím i na živo. Nevím, jak tomu říkají lidé ale Teo to očividně ještě nezkoušel… sakra škoda, že neznám ten výraz.

 

Zahleděl jsem se na něj jen koutkem oka a něco mi v tu chvíli nepřítomně došlo. Proč jsem si to nikdy nepředstavoval s ním? Pohlaví v tom žádnou roli nikdy nehrálo, pro stvoření jako jsem já a on je to irelevantní. Nechápu, proč s tím lidi tak nadělaj. Důvod, že je Teo jiného druhu byl taky špatný. Vždyť s tou opeřenou Rachel mě to napadlo hned v prvních minutách. Tak v čem byl tak děsnej problém? V mém zvláštním uvažování mě přerušil nečekaný hlas, který sladce řekl.

"Líbíš se mi, Nickolasi," prohlásil opeřenec a trochu mu zrudli tváře po pohledu do mých překvapených očí. Rozhodilo mě to… cože to? Já, že se mu líbím? A proč se u toho tváří jako nadržená děvka? Co na tom… co na tom výroku mě tak znervózňuje? Proč ho něčím neodpálkuju nebo ho jen neurazím? Proč jen zaraženě stojím a nemůžu se nadechnout. Vždyť řekl jen, že… Nahrnula se mi krev do obličeje a já znejistěl. Co to se mnou je do hajzlu?! To, co řekl, není přece nic závažného nebo svazující! Tak proč mi tak moc buší srdce? "Páni,… sežral si to i s navijákem," řekl po asi dvou minutách Teo s pobaveným úšklebkem, který mu hrál na celém obličeji.

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to celý jen byla pomsta za můj poslední lživý výrok před jeho kámoškou… On to jen… ty jeden hajzle! Začala se ve mně vařit krev, kterou jsem od včerejška měl docela v klidovém režimu! Co si to o sobě ten parchant myslí?! Takhle mě rozhodit!

"Mám fakt velkou chuť tě zabít,"řekl jsem a hodil po něm jeden ze svých ledových zabijáckých pohledů! Ten idiot se ale ani za mák nevyděsil… zdálo se, že je tím ještě víc pobavenej.

"Za to že jsem tě dostal, anebo proto, že nemáš páru, co ta lidská věta znamená?" řekl jen a dál se na mě šklebil! Vážně zkoušel mojí trpělivost, která v tomhle měřítku provokací už trochu přetékala.

"Odplata bude sladká,"řekl jsem svojí hrozbu, jelikož jsme pořád šly v davu jeho opeřených spolubojovníků. "To mi věř, Teo,"dodal jsem jen s ledovým ostřím.

"Dobrá, ale nech to do postele,"vzdychl opeřenec jen a úsměv ho přešel. "Támhle jde můj šéf."

"Ty jeden…!"

"Ááá, Teodore?!" řekl nějaký vysoký hnědovlasý opeřenec. "Takže ses uráčil přijít!" Pokračoval s dost naštvaným pohledem, kterým sjížděl mého opeřence od hlavy až k patě! "Tady je seznam!" dodal a podal mu docela velký kus papíru, který Teo převzal a za pár minut dostal nebezpečně zelenou barvu do obličeje. Nedalo mi to a s klidem se zajímal.

"Seznam čeho?"

"T-toho, co mám splnit,"řekl Teo se zelenou tváří a už přede mnou začal kolabovat.

"Ukaž," řekl jsem a vyškubl mu papír z rukou, hned potom, co padl na kolena. Podíval jsem se a všiml si obrovského množství věcí, které musel za dnešek splnit. Ušklíbl jsem se a měl jasno, co se teď bude dít. Jako, že jsem se na to moc těšil. Opeřenec mě za malou chvíli chytil za ruku a s jasným prosebným pohledem mě vyzval k předešlé činnosti, ze které už jsem dávno sešel díky náhle podlým a zajímavým okolnostem.

"P-pořád máš chuť mě zabít?" řekl a čekal na kladnou odpověď, po které teď toužil a o které věděl, že jí stejnak ode mě nedostane… Ušklíbl jsem se a přivřel oči. Teď budu parchant já.

"Nějak mě to přešlo."

"Ááá, Nickuůůů… prosím, zabij mě!"začal Teo křičet na celé kolo a ve svém kleku mě držel kolem pasu. Já ho po chvilce přemlouvání praštil do hlavy a ušklíbl se.

"Jen si to užij."

"Zrádce,"řekl Teo naštvaně s pár hranými slzami v očích. Já se jen ušklíbl a s naprostým klidem musel jeho lichotivé poznámce dát na srozuměnou.

"Díky."

"To nebyla lichotka!"křikl Teo naštvaně a zvedl se na nohy se svojí obvyklou náladou uřvaného a zpomaleného pitomce, který neumí nic dobře… snad jen dělat rozruch.

"Já vím," ušklíbl jsem se a složil si ruce na prsou. Líbil se mi v takovém stavu. Moc se mi líbil, když se takhle zarudle dívá na… Moment, cože?! Co to sakra kecám za…?!

"No tak, konec řečí a do práce!" zavelela ta zrzka, když nás po dalších pár minut neviděla nic dělat, i když instrukce jsme dostali… až teď mi došlo, že se kouká i na mě. "Oba dva!" dodala a mně spadl úsměv s tváře, jako předtím mému opeřenci. Ten z ničeho nic měl dost zlomyslný úšklebek mým směrem.

"Cože?!" zamrkal jsem rychleji,  než jsem zamýšlel.

 

O čtyři hodiny později jsem ani nevěděl, jak si mám sednout. Bolelo mě snad všechno kromě pusy a nosu. Co to krucinál mají ti opeřenci v popisu práce? A jak je možný, že po tomhle zahřívacím kole, jak tomu říkají, ještě zvládají bojovat ve válce? Asi se mám ještě co učit o výdrži těchhle tzv. nepřátel, kteří mi teď dávají čočku a ani o tom nemají páru. K mému štěstí samozřejmě.

Teo na tom byl ještě hůř. Udýchaný a zpocený si sedl opatrně vedle mě a vůbec se nesnažil nedávat najevo, že je hotovej a na konci svých sil, o kterých jsem si až do teď myslel, že jsou jeho nevyčerpatelným zdrojem.

Co je to za pocit?

Projelo mi hlavou po pohledu na toho vyčerpaného blonďatého opeřence vedle sebe, který se přes to přes všechno, co jsme museli udělat, spokojeně usmíval. Jak to, že o tobě nesním, když si docela roztomilej? A jak to, že nemám ani tu nejmenší snahu tě jakkoliv ohrožovat na životě? Přitom mi dáváš tolik příležitostí,…k tomu abych tě zabil. A k tomu ještě provokuješ… jako bys věděl, že tě nezabiju. Že všechno, co plácám, jsou jen obraný a frajerský řeči velkýho drsnýho démona, který se nesníží k žádnému emocionálnímu výlevu jen proto, že jsi mu jen tak mimochodem zachránil kejhák. Vzdychl jsem a pousmál se nad vlastními úvahami, které tentokrát nesrážely někoho jiného, nýbrž jen mě samotného. Blízkost anděla ze mě asi začíná dělat cíťu, anebo jsem…

"Nicku?" řekl opeřenec a dál se nezaujatě díval na dobrý výhled na město andělů.

"Co zas?"

"Nad čím to důmáš?"řekl Teo a hodil na mě ta svý vykuleně roztomilý modrý oči.

"Nad čím co?" řekl jsem, protože slovo důmáš jsem fakt v tomhle stavu nedával.

"Přemýšlíš?" řekl mi Teo bez toho, aby se zasmál nebo mě tím provokoval. Já ale nehodlal jen tak vyvěsil bílou vlajku a podat si sním ruku na usmířenou.

"Jak tě mám zabít."

"Aha,"řekl a otočil svůj pohled zpět na nebe. Zrovna se stmívalo. "Ty si špatnej lhář, víš to?"

"Jak v čem,"přiznal jsem, jelikož toho dneska bylo dost i na mě. "A jak u koho."

"Takže je to mnou?"

"Začínám si myslet, že jo,"řekl jsem a podíval se mu do tváře, která v malém koutku zrudla.

"Tak, jak se ti líbí…?" změnil Teo téma a nadšeně se usmál na město pod námi.

"Kdo?"řekl jsem a ušklíbl se. "Ty nebo ta Rachel?"

"Ne, ty blbče!" Obořil se na mě, ale hned ho to zase přešlo. "Můj jeden den?"

"Nic moc,"vzdychl jsem a ještě pořád cítil, kde mě co bolí. Nejvíc moje zranění tedy.

"Že já vůbec čekal nějakou odpověď na úrov…,"začal Teo z hudrováním.

"Myslím jako, že to máš těžký,"řekl jsem na srozuměnou. "Tohle dělat každý den."

"Jo no," zamrkal opeřenec překvapeně a zase se zklidnil. "Nenudím se," pousmál se.

 

"Kde sakra bereš čas na trénink?" optal jsem se trochu nespokojen svým výkonem.

"Trénink čeho?"

"Boje. Válečné strategie a tak."

"No,… možná by bylo jednoduší ti to ukázat," řekl a podrbal se nervózně na hlavě. "Nejsem moc dobrý ve vysvětlování," dodal omluvně, ale stále se usmíval jako by to byla jen malá chybička.

"Všiml jsem si."

"Ale no tak, znáš mě jen den a už děláš závěry?"

"Věř mi, že jsem ještě žádný definitivní závěr neudělal,"řekl jsem jen a chytil se za rameno.

"A to jako proč?"zeptal se Teo a pomohl mi zvednout se na nohy. Když zjistil, že se na nich neudržím, donutil mě vlézt mu na záda. Neměl jsem ani sílu moc protestovat… vzdychl jsem.

"Protože jinak už bys byl mrtvej,"přiznal jsem, ale nic závratného se nestalo. Čekal jsem pád ale nic.

"To ti…docela i věřím,"utrousil jen a roztáhl křídla. Jedním máchnutím nás dostal do vzdychu.

 

Ve svém pokoji mě zase položil do té přehnaně měkké postele, která se zdála být velká jen do chvíle, kdy si spokojeně a vyčerpaně lehl vedle mě. V tom mě něco napadlo… ach pomsta je nádherná věc.

"Mimochodem, ty jsi dost velkej fanda lidských výrazů a přísloví, že jo?"

"Jop,"řekl Teo. "Snažím se to i praktikovat.Což tě dost štve."

"Takže víš, jak lidi nazývají toho, co to ještě nedělal?" zeptal jsem se a čekal.

"Nedělal co?"

"Prostě nedělal?"

"Ale co nedělal, Nicku?"

"No prostě to nedělal, co na tom nechápeš?"To, že nastane takový problém, jsem nečekal.

"Nevím, co tím myslíš?" řekl. "Lidi dělají spoustu věcí, jak mám vědět, co máš na mysli?"

"Když ještě s někým nespal, Teo?" Přitvrdil jsem, nebo jsem si to alespoň myslel.

"Cože?"

"Když… ještě neztratili svojí… nevinnost?"řekl jsem a snažil se sex vystihnout v jeho řeči pro neandrtálce, kteří na to ve svém slovníku ani nemají slovo, natož aby věděli, jak se to…

"C-co?! O tom se nemluví, ty idiote!" křikl najednou můj opeřenec osvíceně s druhem zvláštního vzteku.

"Ale copak?" Jeho rudá tvář… "U vás je to tabu?" mě dost zaujala. "Před chvíli tě to dost zajímalo."

"Jdi k čertu! Tohle se nesmí!" Mlel Teo to svoje a jeho nevinnost se mi zamlouvala.

"Ani myslet na to nesmíš?"

"Ne!"

"Ale prosím tě, nedělej se,"řekl jsem a dál si užíval. "Určitě tě to jednou nebo dvakrát napadlo."

"Ne!"

"A to si říkáš znalec?"provokoval jsem dál. "Vždyť si ani nikdy neviděl základní lidskou potřebu."

"Já nikdy neřekl, že jsem jí neviděl, jen…!"Začal Teo na svojí obhajobu, než si rychle zacpal vlastní ústa… trochu se přeřekl.

"Ale, ale," řekl jsem, když zrudnul. "Takže andílek špehoval," ušklíbl jsem se.

"Nešpehoval, jen… p-prostě…!" další obrana. "Sledoval jsem pár lidí a oni, no… z ničeho nic… to."

"Jasně, takže náhoda, že si je viděl, jak si to spolu rozdávají,"řekl jsem s ironií.

"Já… nechtěl… to…,"koktal ze sebe. "Je to zakázaná věc!" křikl. "A vůbec, proč na to zavádíš řeč?!"

"Zajímalo mě, jestli to víš, když děláš ramena,"řekl jsem s klidem a urovnal si peřinu pod pasem.

"Jasně že vím!" řekl Teo dotčeně, jako bych ho tou otázkou urazil.

"Takže?" Zeptal jsem se bez okolků. "Jak se jím říká?"

"Ženám se říká Panna…"

"A mužům?"

"Panic,"odpověděl a čekal na nějakou poslední myšlenku. Já mu ale jen naschvál rozcuchal vlasy a se spokojeným výrazem plným vítězství pozoroval jeho rudou tvář.

"No vidíš, ani to nebolelo," dodal jsem a lehnul si s myšlenkou, jak moc budu toho slova v budoucnu využívat.