Smrtelníkům dochází dech docela často a v dost zajímavých chvílích. Práce, zejména ta těžká, třeba s lopatou a věcí s oboustranným hrotem, které říkají lidově krumpáč, je zejména unavuje a nutí je ztrácet klidný rytmus srdce a plic. Také jsem viděl člověka nesmyslně běhat kolem dokola po vyhrazené dráze. Takový lidé zvaní sportovci také ztrácí dech sic zbytečným způsobem. Bohužel nic takového jsem nikdy nezažil, protože nejsem člověk. Přesto jsem měl teď příležitost zažít něco lidského. Lidé ztrácí dech ještě v jednom případě, zajímavém a bolestnějším, než prvotní dva příklady. Pocit. Ten, který mi právě teď vrazil kůl do srdce a přitom mi na moji vlastní hruď s neskutečnou agresí hodil jeden s vyhlášených těžkých kovů. Tenhle pocit, co ničil můj dosavadní klid… společně s mým přídělem kyslíku. Ať už jsem chtěl nebo nechtěl, ten… ta neskutečná bolest byla tu.

 

Projela mnou hromada pocitů. Některé jsem znal a některé, spíš většinu, jsem zažíval poprvé. Vztek, strach, zklamání a zárodek něčeho, co ve finální podobě vypadalo jako nenávist. A to jsem si vždycky myslel, že anděl není schopný nenávidět, ať už jsou podmínky a příčiny jakékoliv. Nikdy by neměl a přece mnou tento pocit projel. A to velmi rázně. V těch pár měsících se toho dost změnilo,… věděl jsem to. Od našeho prvního polibku jsem cítil zeď a to, jak jí něco silného ničí až do jejich základů. Zeď byla sice pryč a to stále, ale místo ní vyrostl silný strom. A ten strom mi poprvé za celou dobu říkal jednu nepředstavitelnou myšlenku. Křičel to na mě… a já poznal, že je to má vlastní myšlenka a že ten strom představuje mou svobodnou vůli. Byla to myšlenka mého zraněného srdce. Netušil jsem při tom všem… ale stalo se a já měl sto chutí vyřknout jí nahlas. Zakřičet jí z plných plic, jen… jen a bych ze sebe dostal ten tlak. Naštěstí projela pouze a jen pouze mým modrým pohledem.

Nenávidím tě, Démone!

Znělo mi po těle. Ale hlas mě nezradil. No, škoda. Přiznal jsem a vůbec se nezabýval s jakou krutou a neandělskou myšlenkou se v poslední minutě zaobírám. V tuhle chvíli mi bylo všechno jedno.

 

"Můžeš na moment?" řekl táta, když dorazil o pár minut později za příchodem těch dvou vysmátých pitomců, na rozdíl od nich v dost velkém spěchu. Moje máma pustila mou přikrývku, kterou doteď nenápadně svírala a vstala, přesto se nijak nehnula od mé postele. Dívala se zpříma do tátových modrých očí a snažila se v nich vidět i něco víc než jen zděšení a naléhavost. Krátce přikývla a středně rychlými kroky ho neochotně následovala na chodbu.

"Vy zůstaňte tady a hlídejte Teodora," řekla na prahu dveří a sjela pohledem jak Jacoba tak Nickolase, který dělal, jako že mu něco tak samozřejmého nemusí nikdo a nic připomínat.

"Spolehněte se," řekl Jacob a dal najevo, že odpovídá za oba. To zdá se mojí mamku uklidnilo na tolik, že šáhla po klice a dveře do pokoje ve spěchu zavřela.

 

"Teď mi řekneš, co sis to venku dokazoval, ty jeden kreténe?!" křikl jsem na toho arogantního démona, který nedokázal nic jiného, než se po celou dobu vážného stavu šklebit a dávat najevo své osobní uspokojení. Už jsem se na něj nevydržel dívat bez odezvy a teď, když jsme byli konečně sami, jsem mu to mohl dát pořádně sežrat. Nick ale ovšem nezklamal, pousmál se, jakoby se ho to netýkalo a svou pozornost věnoval plně mojí maličkosti.

"U nás se to bere jako nabídka k sňatku."

"Čekáš, že mě to ohromí?!" křikl jsem zase a vůbec se nestaral o to, jak teď vypadám.

"Já... mohl bych…?" ozvalo se odněkud nesměle ale já to ve svém momentálním stavu ani nepostřehl, natož abych se nad tím vůbec zamýšlel.

"Kdyby to bylo tak jednoduchý, neměl bych zájem," pokračoval Nick v naší malé hádce.

"No jo, já zapomněl," řekl jsem a přešel pomalými krůčky do sarkastických dialogů. "Pán Velkej Netopýr, nemá rád snadný cíle," dodal jsem a stále ho probodával svým pohledem.

"Tak nějak."

"Tobě vůbec nedochází, jak to teď bude těžký?!" řekl jsem a na znamení vážnosti ukázal z okna.

"Alespoň tu nebude taková nuda," řekl jen a pokrčil rameny. To mně fakt vytočilo na druhou!

"Blbče jeden povýšeneckej!" křikl jsem a bouchl do peřiny. "Děláš to schválně nebo co?!"

"Už bys měl vědět, že nedělám," řekl mi klidně a já sevřel kus přikrývky ve své dlani. Můj pohled se společně s mými city pomalu zjemňoval, až jsem měl pocit, že se rozbrečím, což jsem neměl vůbec v plánu a tak jsem sklopil hlavu a zavřel oči. Cítil jsem, jak se vnitřně raduju, jakoby ze mě spadl velký kámen, který mi stále… po celou tu dlouhou dobu bez něj, tlačil na srdce a plíce. Konečně zase můžu volně dýchat… můžu dýchat… je tady u mě.

"Po…," polkl jsem těžce, aby nezaslechli. "Pojď sem, hned," nezaslechli mojí úlevu. Úlevu, která mnou, ať už jsem říkal a cítil něco jiného podobného vzteku, projela a zaplavila moje tělo vlnou štěstí a neochvějné radosti… Nick přešel pomalými kroky k mojí posteli a posadil se kousek ode mě. V tu chvíli jsem svojí hlavu opřel o jeho hruď a jednou rukou mu sevřel kousek látky v místech, kde mu tlouklo srdce. Vzdychl jsem tiše. "Ne… není ti nic, že ne?" zeptal jsem se šeptem a čekal, až mě políbí do vlasů a přejede svými ústy ze strany na stranu v záporném gestu beze slov.

"Možná jsem ti jen trochu zaneřádil koupelnu."

"Mlč," zašeptal jsem a stále se tlačil s ohromnou radostí na jeho hruď. "Tluče. Díky bohu, tluče… pořád tluče… tluče mi…"

"Co jiného by mělo dělat?" řekl Nick tichým hlasem a sledoval, jak zvedám pohled k jeho obličeji.

"Tohle… tohle už mi nedělej," přikázal jsem a kousl se do rtu. "Ta představa, že tě někde…"

"Nikdo mě neviděl, Teo," řekl a dal svoje dlaně na moje slané tváře. "Nemusíš se bát."

"Zavařil si mi," řekl jsem a trochu se od něj odsunul, dřív než mě stačil políbit.

"Proč?" řekl pobaveně a hleděl na moji rudou tvář, se slanými odlesky moře.

"Jak tě mám teď, když se opatření zpřísnila kvůli tvému malému zpestření dne, převést přes hranice města?" řekl jsem a zase byl naštvaný. "To sis nemohl odpustit a třeba takticky uletět, když už se ti křídlo plně zotavilo?" řekl jsem, otřel si nechtěné slzy a ukázal na jeho rameno.

"Něco takového se neodpouští," řekl netopýr a poprvé za celou dobu jeho pohled zledovatěl. V takových případech jsem z něj dostával strach a husí kůži v jednom. Byl… "U mě ne."

"Tak… tak tohle… mě ohromilo," řekl jsem popravdě a s rudou tváří sledoval, jak se potěšený démon nahýbá k mojí hlavě. To, jak se opírá o mé vlastní čelo tím svým a pak jak se snaží ukrást mi veškerý můj životadárný a andělský kys…

 

"Haló, nerad ruším vaší manželskou krizi, ale jestli se Daniel probudí maté dost velký problém," ozval se dost hlasitě třetí hlas a já párkrát zamrkal očima, abych se vzpamatoval z Nickolasovi blízkosti a vrátil se tím do reality. Vůbec mi nedošlo, že to neřekl Nick.

"Ty si ho nezabil?" zeptal jsem se démona, který byl pár centimetrů ode mě.

"Páni, to skoro znělo jako by ti to vadilo."

"Blbče!" křikl jsem a odstrčil ho od sebe trochu. "Já přeci nikdy nechtěl, abys…!" pak mi něco došlo.

Ne-nejsme sami?!

Bože! My nejsme sami!

"Co?" zeptal se netopýr zmateně a koukal do mého obličeje, který zamrzl v půlce věty s pohledem určeným na nedaleko stojící osobu, o které jsem vůbec neměl ponětí, že tu stojí nebo vůbec, že…

"Pane bože," vydechl jsem a v tu chvíli se mi ty slova nezdála být ironická.

"Co se děje?" zeptal se znovu Nick, očividně překvapen, proč jsem se najednou tak zasekl.

"Ty… ty sis nevšiml, že nejsme sami?!" Obořil jsem se na něj a ukázal přitom na Jacoba, který se pousmál a zamával na mě pravou rukou na důkaz: Ahoj, já jsem tu taky.

"Spíš ty sis toho nevšiml."

"Jacobe," vydechl jsem a snažil se vysvětlit. "Já… on… to no… vysvětlím to a…"

"Jen klid, Teo," zastavil mě opeřenec zdvihnutím ruky, kterou předtím mával. "Já vím, kdo je tenhle tvůj Nickolas."

"Víš?" řekl jsem překvapeně a otočil se zpět na toho pobaveného démona. "Ty si mu něco řekl?!"

"Proč bych to dělal, vždyť…?"

"Nicku!"

"Fajn," vzdychl démon. "Možná jsem to sem tam naznačil, ale to hlavní mu došlo samo."

"No skvělí!" řekl jsem a shodil ze sebe peřinu. Postavil jsem se a obešel jednou naštvaně celý pokoj, jak lev v kleci, a že jsem byl hodně naštvaný lev. "Co dalšího nevím?!"

"Dneska ráno jsem neustlal peřinu," řekl netopýr nezaujatě a to mě znovu dostalo do varu!

"Myslel jsem jako Vážného, ty pitomče!"

"Včera si hrozně vyváděl, když jsem na to zapomněl," ušklíbl se. "Stejnak nechápu, jak si potom, co jsme dělali, mohl jen tak začít o…"

"T-to… to ale není životně důležité!" bránil jsem se a s rudou tváří koukal střídavě na něj a opeřence Jacoba.

"Najednou," řekl pobaveně Nick a já pokračoval.

"Myslel jsem to vážně!" řekl jsem s větším důrazem. "Co mi ještě tajíte?!"

"Ještě jsem neobědval," řekl démon a pohladil se po břiše. "Co takhle večeře? To by přece…"

"Přestal by sis laskavě utahovat s…"

 

"Tak dost!" křikl na nás Jacob, až jsem se divil. "Jak je možný, že jste se ještě nezabili?"

"Nikdo neřekl, že k tomu párkrát neschylovalo," poukázal na fakt Nick a začal mě svlékat očima.

"Sklapni, Nicku!" uzemnil jsem ho a dál se raději soustředil na Jacoba.

"Tak jinak," vzdychl opeřenec a přešel blíž ke mně. "Jestli ho chceš odtud ještě někdy dostat živého je teď nejvyšší čas," řekl a ukázal na mého démona. "Detailní prohlídky průmyslových míst a obytných domů začnou přibližně za půl hodiny," dodal Jacob a mě došlo, že je na mé straně. Raději jsem dělal, že nevím proč. Tohle teď nemám čas řešit… bylo to sobecký ale taky holá pravda.

"Jak tohle víš?" zeptal se Nick zaujat přítelovou schopností. Já ho jen sjel pohledem.

"Nikdy jsem to nesměl nikomu říct, ale jsem členem tajné speciální ochranné jednotky," řekl Jacob, když si všiml, že bych na to taky rád znal odpověď.

"Cože? Něco takového tu existuje?" řekl jsem překvapeně a ohromeně zároveň.

"Ano," řekl Jacob s úsměvem, zřejmě potěšen mým ohromení pokračoval. "Rada Starších je opatrná a její předvídavost je úžasná," dodal a s pohledem na netopýra jeho pohled opět zkameněl.

"Hmm… Ochrana proti případům jako jsem já, co?" ozval se a ušklíbl se. Jacob přikývl.

"Ano."

"Bezva, bude sranda," řekl Nick pobaven představou, že zase bude moc sekat hlavy.

"Jestli je to teď nebo nikdy, musíme jít… doslova jít," řekl jsem a raději jeho poznámku ignoroval.

"Používat nohy je nuda," ozval se znovu netopýr. My ho však s Jacobem ignorovali.

"Nejen to," řekl Jacob. "Nesmí roztáhnout křídla dřív, než u poslední městské brány."

"Moment. Není mezi předposlední a poslední branou propast?" řekl Nick konečně něco, co alespoň trochu říkalo, že ho to zajímá. Jacob přikývl a s pohledem na něj mu odpověděl.

"To je právě největší problém," vzdychl Jacob. "Budeme muset projít kontrolou na mostě Aquilegia."

"Ta kontroluje jen letce, ne?" řekl jsem a snažil se vybavit si pravidla pro přechod.

"Kontroluje všechny bez rozdílu a navíc," řekl Jacob, podíval se na mě a pak na démona.

"Navíc?" otázal se démon a probodával svého potencionálního soka pohledem. Jacob se ušklíbl.

"Nejspíš budou předpokládat, že nemůžeš létat."

"Ale já můžu… Ccc, chápu," opravil se Nick se svou arogancí. "Předpokládají, že nespáchám veřejnou sebevraždu," dodal a posadil se tak, aby viděl z okna na oblohu. Myslel jsem, že tím chce dát najevo, že hodlá Jacoba od teď ignorovat, ale tak to nebylo.

"Zajisté," odpověděl mu přesto Sai a očividně mu to zbaštil. "Ne, že bych ti chtěl bránit."

"Takže ho vcelku všechno ve městě bude nutit roztáhnout křídla a tím říct: Jsem tady," shrnul jsem situaci, která vůbec nevypadala dobře. Jasně, nevypadala dobře nikdy, už na začátku bylo jasný, že zaplatíme a to oba, ale takhle černě se náš problém ještě nejevil. Zabolelo mě… v té hloupé ráně.

"Správně," přikývl Jacob a nechal svoje slovo chvíli vyset ve vzduchu. Já se mezi tím přesunul lehkými kroky zpět k posteli, sedl jsem si na ní a ruku si přitlačil na obvaz. Snažil jsem se dýchat klidně, abych tu bolest nezhoršil, ale moc se mi to nedařilo a tak jsem to nechal být.

"Co budeme dělat?" řekl jsem a otočil svůj zneklidněný pohled k Nickovi, který stále hleděl z okna, a skoro se zdálo, že nad něčím uvažuje. Soustředil se ale na co? Možná se mu v hlavě zjevil nějaký dobrý nápad. Jen doufám, že se to obejde bez sekání hlav a křídel nevinných obyvatel města. Z jeho pohledu jsem ale soudil, že i to vzal v potaz. Ať už to bylo jen kvůli mně, byl jsem za to málo vděčný.

Měl jsem najednou pocit, že bolest z mojí hrudi mizí…

Jako by jen jeho přítomnost léčila mojí ránu.

"Co kdybych zkusil zdrhnout oknem?" řekl Nick do ticha, ale neotočil ke mně svůj černý pohled, po kterém jsem v tuhle chvíli moc toužil. Obsah jeho slov mě moc nepotěšil.

"Vtipný," řekl jsem a pomalu na něj začínal být opět naštvaný. Za tenhle jeho hrozně sobeckej přístup a postoj, kterým všem včetně mě dával najevo svojí suverenitu a nezájem o to, aby…

"Já nevtipkoval," řekl démon vážným hlasem a otočil se ke mně s černým ledem v očích. On vážně nevtipkoval, to jsem poznal po jedné sekundě. Co ale znamenala jeho náhlá změna, to jsem netušil.