"Je kousek od propasti Elodea," oznámil mi Jacob při běhu na místo, o kterém nám bylo známé, že se tam Teo nachází společně se svými pronásledovateli, jako bych neměl oči.

"Vidím sakra!" odpověděl jsem dost naštvaně, nemám rád, když ze mě dělá hlupáka.

"Ale… nevypadá to, že by měl situaci pod kontrolou," poukázal na další dobře viditelnou věc a já si začal říkat, proč už nemá hlavu, a proč v mojí přítomnosti stále dýchá můj kyslík.

"Nikdy jí nemá."

"Co chceš dělat?" zeptal se opeřenec a podíval se na mě detailněji. Zdálo se jako by si mě stále měřil.

"Zachránit mu tu jeho připitomělou prdel."

"A pak?" optal se dost hloupě Jacob, ale jeho obličej byl stále vážný.

"Jak pak, sakra?!" křikl jsem na něj. "Neumíš se ptát napřímo?!"

"Potom, až se proměníš do své bojové podoby a zabiješ všechny, kdo na něj sáhli… Co uděláš?"

"Už dlouho ti chci urvat hlavu, takže myslím, že bych konečně….," začal jsem sarkasmem.

"Myslím to vážně, Nickolasi! Takže mluv a…!"

"Já to nevím, jasný!" křikl jsem po pravdě a zastavil se. "Pořád nevím, co to tu dělám!" pokračoval jsem, když už to musel slyšet. "Jen to prostě musím udělat," řekl jsem a podíval se na něj. Pak jsem sklopil oči k zemi. "Jako by nic kromě něj nedávalo smysl," vzdychl jsem a po chvíli se zadíval na modrou oblohu nad sebou. "Ale… Ještě pořád jsem dost velkej sobec na to, abych dokázal umřít."

"Tohle ti neodpustí," řekl mi Jacob s jistým druhem slovního obdivu.

"Já vím," přiznal jsem a své ledové masce dal druhou úroveň. "A teď mě veď."

"S radostí," řekl opeřenec Jacob a rozeběhl se směrem k nějakému útesu, jehož konec se tyčil nad propast.

 

****

 

Ani nevím, jak to udělali, ale z ničeho nic byli všichni členové Rumexu v kruhu kolem mě! Svírali mě a snažili se zasáhnout moje křídla, nebo slabinu mého těla. Snažil jsem se, seč jsem mohl, aby se jim to nepovedlo. Využíval jsem všeho, co jsem si pamatoval z výcviku a reálných bitev. Bohužel, ne všechno fungovalo, jelikož jsem nebojoval s leckdy hloupými démony, ale s obratnými a vychytralými opeřenci, kteří se dají mnohem víc na svou čest, než na svůj strach. Chápal jsem to, byl jsem stejný. Obrat dolů! Doleva, doprava! Zamávat rychle křídly a snažit se je setřást. Přitom uhýbat nabroušeným zbraním!

Sakra, jak je možný, že ještě žiju?

 

V tom se, k mému překvapení, pode mnou objevil šestý člen letky, u kterého jsem si ani nevšiml, že by zmizel od ostatních! Že mi nepřišlo hned divný, že jich je jen pět. Blbec, jsem blbec! Rozmáchl se křídlem, a když prolétal těsně vedle mě, zařízl se jeho ostrým okrajem do mého pravého ramene. Ztratil jsem rovnováhu a pár sekund vnímal jen ostrou bolest, která mě táhla dolů k zemi. Moje vědomí mě pomalu opouštělo a já přestal vědět, kde je nahoře a kde dole! Cítil jsem svojí novou ránu krvácet a pulzovat s každým úderem mého srdce. Stále bolestněji, nádechy to jen zhoršovaly. Mraky a zem se mi vytrácely před očima, pohltila mě bílá tma a já, jako kámen, když ho hodíte do vody, klesal volným pádem přímo do nejtemnějšího místa své domoviny. Tmavá Elodea, jejíž černočerná temnota byla velmi známá, ani jedním slovem neprotestovala a otevřela mi svou náruč. Byla ledová, ale mně to nevadilo. Zavřel jsem oči a s úsměvem a myšlenkou na svého démona jsem upadl do bílé tmy zvané smrtelníky bezvědomí.

 

****

 

Doběhli jsme s Jacobem na malou rovnou plochu, kousek od kraje nejvíc vyběhlého útesu a dívali se nespokojeně do oblak! Hrklo ve mně, když jsem spatřil bojovou letku, která uzavírala něco černého mezi sebou. Ten blbec na sebe dokonce hodil i nějaké ty démonské hadry, aby je ošálil. Docela mu to i vyšlo, jelikož ty idioti nepoznali rozdíl. Nedalo mi to a trochu se mi nadzvedl koutek. Přesto ve mně narůstal strach. Byl jsem takový kousek od něj a přitom tak daleko. Přitom se tu objevil další velkej problém a to, že skoro všichni bojeschopní andělé se začali řadit všude kolem naší dvojice. Nelíbil se mi jejich bojový postoj a ta jejich hloupá vůle zasáhnout, když to bude třeba. Bohužel, věděl jsem, že jak roztáhnu křídla, mohlo by to vyřešit jen to, že by si mysleli, že tu jsou démoni dva. Podíval jsem se na opeřence vedle sebe a tomu se kupodivu v obličeji odráželo něco podobného, a proto jsem stejně jako on čekal. Čekal na vhodnou příležitost všem nežádoucím urvat hlavu!

 

Za asi minutu jsem dokonce dostal pádný důvod! To bylo, když jeden z letky podletěl mého převlečeného opeřence a rychlým hmatem ho dost vážně zranil na pravém rameni. Měl jsem jasno, za tohle je zabiju! Teo začal pod náporem zranění klesat přímo do propasti! Jeho volný pád mi prozrazoval, že utrácí vědomí, a že když nic neudělám, nepřežije.

 

"Počkej, Nickolasi! Nedělej…!"

Bylo mi fuk, co měl na srdci! Tohle nedopustím a nenechám nikoho jiného, aby za mě dělal práci. Jeho ochrana je moje starost a moje priorita… teď je čas to dokonce i dokázat těm opeřeným namyšleným idiotů. Rozběhl jsem se směrem k úpatí útesu a před zraky všech jsem skočil do propasti za klesající zraněným tělem, které tvořilo celou mojí existenci!

 

 

****

 

"Je to tady, bratříčku!" vykřikl najednou nadšeně Lu a párkrát pro potěšení zatleskal svými vznešenými dlaněmi, jejíž zvuk se rozlehl po celém bílém nekonečnu. "Naše velké finále!" dodal při dalším potěšeném pohledu do zrcadla Nymphaea.

"Nevěřil jsem, že to udělá," komentoval s ledovým klidem Kai a nedal na svém obličeji vůbec znát, že je touto zvláštní a prakticky nežádoucí situací v jádru potěšen.

Démon ho nezklamal.

"Už chceš zasáhnout?" podivil se Lu a vcelku se mu vůbec nevedlo zakrýt svůj nesouhlas. Tedy, ne že by se o to snažil, jen chtěl vidět, co se z jejich příběhu stane.

Nakonec.

"Ne."  K jeho štěstí po tom toužil i jeho starší bratr."Ještě má možnost, rozmyslet se," řekl přísným hlasem Kai a stále se tvářil jako neproniknutelná skála. Lu se jen pousmál a namotal si jeden z černých pramenů svých vlasů potěšeně na prst.

"Miluju, když tohle řekneš."

 

 ****

 

Padal jsem za Teem asi pět sekund a stejnak mi to přišlo jako věčnost! Když jsem ho dohnal a chytil jeho zraněné tělo, pořád nejevil známky vědomí. Bohužel jsem neměl čas, snažit se ho probudit a tak jsem pohlédl k obloze, která se hemžila vznešenými anděly v naleštěných zbrojích a s připravenými lesklými meči… A bez váhání se začal ve volném pádu pomalu měnit do své zvířecí bojové podoby. Moje kůže ztmavla, moje oči zrudly, vyrostly mi rohy, zuby se prodloužily společně s kostrčí. Moje tělo se celkově o pár centimetrů zvětšilo a sem tam zvětšilo hustotu svého ochlupení. Roztáhl jsem černá netopýří křídla a zpomalil náš pád s tou největší obratností. Pak jsem změnil směr a jedním máchnutím nás dostal s moci gravitace. Vyletěl jsem velkou rychlostí nad propast a pak za ohromených obličejů přistál zpět na útesu, ze kterého jsem tak neohroženě skočil.

Všichni byli pár sekund jak přimražení, než se z davu opeřenců odvážil jeden vykročit směrem ke mně a andělovi v mém náručí. Jacob si nebyl jistý, zda mu v této podobě neutrhnu hlavu, přesto měl dost odvahy přijít až na tři kroky k mojí maličkosti. Byl ve střehu, i když upřímně zrovna teď mě zajímaly jiné hlavy, které jsem hodlal nabodnout na kůly. Ušklíbl jsem se směrem k té speciální letce a nespouštěl z nich svůj ledový pohled.

"Zrychli to, Opeřenče,… ještě mám s někým rande," řekl jsem drsně ledovým zvířecím hlasem.

"Mě se sekat hlava nebude?" zeptal se Jacob, i když odpověď jistě znal.

"Bohužel si poslední na seznamu," řekl jsem ironicky a podíval se na letku, která udělala tu fatální chybu, že zaútočila na něco, co je jen a jen moje. Jasně nemohli to vědět a Teo je celkem i dobře zmátl tím svým převlekem, ale… stejně jim všem usekám hlavy! "Na, podrž ho, než to vyřídím."

"Víš, že tohle vaší situaci jen zhorší?" řekl Jacob, i když věděl, že jeho názor na tom mém nic nezmění.

"Zhoršit už to nejde." řekl jsem ledově a nechal svého opeřence v Jacobových rukou.

 

Vyletěl jsem rychle do vzduchu a pár nebezpečnými vruty se dostal do blízkosti letky! Ani nestačili zareagovat na můj první útok a už letěla jedna hlava opeřence k zemi. Neváhal jsem a zopakoval svůj trik hned pětkrát a cítil se fantasticky po každém pronikání z masa do masa! Poslední hlavu jsem si nechal v ruce a přistál z ní kousek od Jacoba a bezvládného Tea. Za mou krvelačnou maličkostí přistála díky gravitaci čtyři bezhlavá těla s posledními záškuby, kam spadlo to poslední, nemám zdání! Usmál jsem se a olízl si dva prsty na své pravé ruce… páni, hned je mi líp.

 

"D-démon!" zakoktal ženský hlas kousek ode mě. "T-ten kluk, byl celou dobu dém…"

"Páni, to je mi postřeh," řekl jsem směrem k vylekané Anně a ušklíbl se. Marcus, který stál vedle ní, se jen zamračil a stoupl si před ní. "Nemám teď náladu na hraní, takže… se mi radši kliďte s cesty!"

"Jak si….?" začala Anna. "Co si o sobě sakra myslíš?!" a do obličeje se jí vlil vztek. "Já tě…!" vyběhla proti mně naštvaná, v další chvíli se jí objevil ruce bělostný meč a pomocí křídel, kterými mávla, získala potřebnou rychlost a svou ostrou zbraní po mně agresivně máchla! Zadržel jsem jí s lehkostí a zkušenostmi a přimáčkl její relativně, teď, malé tělo na zem. Snažil jsem se jí neublížit a tak jsem jí jen držel jednou rukou při zemi a nehýbal se. Nechal jsem si od ní hodnou chvíli dávat takový ty zoufalý rány pěstí, které jsou spíš projevem zklamání, než vzteku. Když se uklidnila, chvíli mě křečovitě svírala za kus roztrhaného trička, a pak mě pustila a omámeně ležela pode mnou. Já jsem stáhl svou ruku s pařáty z její hrudi a chytil jí oběma rukama za pas. Byla překvapená, ale o nic se nepokoušela… a tak jsem jí zvedl a postavil zpět na nohy. Pak jsem ji opatrně a pomalu pustil a udělal krok od ní.

"Ty… mě nezabiješ?" zeptala se Anna a přejela si nervózně jednou rukou po krku.

"Na to děláte moc dobrý obědy," přiznal jsem jen a trochu se na ní proti své vůli pousmál. Ona to chvíli pozorovala, než v mých očích našla něco, co jí donutilo se na mě usmát taky. Pak ale jejím obličejem projel strach a ona vykřikla mým směrem slovo, které bych nečekal!

"Pozor!"

Tak tohle jsem tedy nečekal! Takhle do zad.

"Páni, útočit a riskovat život jednoho z vás," řekl jsem na partičku opeřenců, kterou jsem znal z mostu! Teď se zdáli bojovnější, alespoň to nebude nuda. "Vcelku slušný," sice jsem jich nechtěl zabít víc, ale když si o to tak okatě říkají, nemám s tím problém ani já.

"Zabijte ho!" křikl kdosi v davu opeřenců a všichni se připravili k útoku! "Hned!" zábava začíná!

 

****

 

To, že se mi do očí vracelo světlo i veškeré mé vnímání, jsem jaksi zprvu moc neocenil. Pohled na Nicka, který uhýbá a kosí ruce a křídla ostatním andělům se mi dvakrát nezamlouval. Proto jsem se snažil zvednout do sedu a něco po něm hodit. Naštěstí mi s tímhle pomohl Jacob.

"Co… co to zase vyvádíš?" křikl jsem svým zraněným hlasem.

"Protahuju se," řekl démon nevině a zrovna useknutou ruku schoval za svoje záda.

"Koho si zase zabil?"

"Nikoho."

"Nicku?"

"Vážně, nikoho," řekl a pak protočil rudé oči. "Až na tu letku speciálů," dodal šeptem.

"Nicku!" okřikl jsem ho a zamračil se na něj.

"Co?!" bránil se démon dotčeně. "Neměli si vyskakovat," zase čekal, že mě to potěší. "A sahat na tebe," i když tahle věta mi vždy rozbušila srdce. A to jsem ani nechtěl.

"Majetnickej pitomče!" řekl jsem naštvaně a bouchnul do země. "Tos nemohl prostě uletět?!"

"Nemohl," řekl Nick rozhodně a svýma odhodlanýma očima sledoval jen mě.

 

"Na tohle není čas," ozval se Jacob, když už nedokázal zkousnout můj zasněně zamilovaný pohled na démona, který se opět tvářil jako vítěz. "Pokud jste si nevšimli, pořád jsme v obklíčení tisícovkou andělů," řekl a mě po chvilce došlo, že pořád mluví v množném čísle. Pousmál jsem se.

"To vypadá na konec našeho dobrodružství," řekl Nick a odhodil znuděně useknutou ruku na zem.

"Ještě ne!" řekl jsem odhodlaně a snažil se postavit na nohy.

"Rozhlédni se kolem, Teo!" poukázal na fakt Nick. "Není cesty ven. Nevyšlo to, smůla."

"Nickolas má pravdu, Teodore," dal mu za pravdu Jacob, což jsem se divil a přitom mi lehkými doteky pomohl na nohy. "Je konec, už není možnost, jak ho…"

"Jedna tu je," postavil jsem se už pevně na nohy a otočil se zády ke svým zmateným rodičům, překvapeným spolužákům a pochybovačným učitelům.

 

Přešel jsem pár kroky k démonovi a pousmál se na to roztomilé zvíře, které teď mělo větší strach než já sám. Položil jsem mu ruce na tváře, které měl teď výše, než byla moje hlava a donutil ho sklonit ústa až k těm mým. "Víš, co si slíbil, Démone."

Miluju tě, Nickolasi… celou svou duší.

Řekl jsem si, usmál se a zavřel oči. Veškerou svou energii jsem nahrnul do svých rtů a ty pak trochu násilným způsobem natlačil na ty Nickovi. Nejdřív na to nereagoval a byl vcelku překvapený. Pak mi ale můj polibek začal vracet a věděl, co musím udělat.

Narovnal jsem své křídla do pozoru a jako na povel začala zlatě zářit společně s mým tělem, na kterém se objevily stříbrné zářící znaky! Najednou ze mě spadla všechna špína, všechny šaty byly pryč. Zakrývala mě jen pouhá záře a ještě jen tam, kde to bylo potřeba. Vlasy se mi prodloužily až na zem a zakryly přesný kousek mého rudého obličeje, po kterém se začaly spouštět první slzy. Pak překonaly gravitaci a vlnily se ve vzduchu nad mými křídly.

Teď už ti neublíží.

Zpívala má duše spokojeně a já ukončil polibek, ve kterém jsem dal kousek ze sebe Nickovi. Ten jen nevěřícně mrkal, nechopen pochopit, co se právě událo. Já se ale pousmál a s veškerou zbývající silou jsem do něj strčil! Démon to nečekal a ta se přehoupl přes okraj a spadl do vzduchoprázdna. Za pár chvil vyletěl nad propast, s pohledem stále upřeným na mou zářící malou postavu!

 

****

 

 

"Leť domů," řekl mi Teo a jeho milý hlas se jemně rozlehl po celém okolí. Všichni ostatní opeřenci užasli nad jeho světlem a žádný z nich se k mému překvapení nemohl pohnout. Jacob, který zkameněl na místě stejně jako ostatní, mi asi vyčetl otázku z obličeje, protože na mě křikl:

"Nickolasi, poslechni ho!" začal přiškrceně. "To kouzlo, kterým tě před ostatními chrání, dlouho nevydrží!" řekl a párkrát se nadechl, aby mi dokázal říct to podstatnější. "Navíc, bere životní energii i jemu samotnému!" řekl a mračil se na mě, což mi bylo fuk.

S pohledem do usměvavého obličeje, jsem se chtěl nějak ohradit. Říct jak moc nesouhlasím s tím, co tu právě provádí. Poslat ho někam a nechat se radši zabít… jenže to nešlo. Zářící zlaté světlo se dostalo až do mého srdce a já nedokázal říct nic, jen jsem otevřel pusu a hleděl do modrých očí… ve kterých se mihla známka pochopení.

"…" Nadechl jsem se a pusu zase zavřel. Zavřel jsem i oči a sklopil svou jindy tolik neohroženou hlavu. Neměl jsem v úmyslu naříkat nebo tu uronit slzu před těmi pitomci, ale moje srdce začalo tolik bolet, při každém svém tahu mnou projela bolest. Začalo se mi špatně dýchat, i když to na mě nebylo znát… měl jsem pocit, že to vidí… možná proto se jen smutně usmál a řekl:

"Neotáčej se, Démone," rozlehl se jeho milující hlas po okolí a já na něj naposledy pohlédl. Už s rudýma ledovýma neproniknutelnýma očima pravého démona zabijáka.

"Neotočím, Anděli."

Řekl jsem a jedním mávnutím se k němu otočil zády. Přeletěl jsem nad poslední branou města a pod sebou spatřil bílé údolí, Trifolium, o kterém mi říkal Jacob.

Je konec… Je to za mnou.

 

****

 

Kouzlo pominulo. Světlo zmizelo, spolu s ním.

Povedlo se to, co jsem slíbil, je v bezpečí. Letí domů, kde má být a kde bude šťastný. Měl bych mít z toho radost, být naplněný vlastním štěstím… tak proč jen nejsem, proč bolest vzrůstá…?

Proč mi jen padají z očí slzy? Dostal jsem ho pryč, zachránil jsem ho. Je na živu. Tak proč mi sakra trhá srdce, že jsem ho nechal odejít? Jsem sám…

On je pryč. Tak to muselo být. To se musel stát. Tak proč to tak moc bolí? Mé srdce to ničí… ještě, že můj pláč zakrývají dlouhé vlasy.

 

"Prší, Marcusi," zašeptala smutně Anna stále s pohledem na svého syna, který klečel poraženě na zemi, rukama si mačkal hruď a hlavu měl sklopenou k zemi.

"To není možné," poznamenal Jacob a podíval se k zamračené obloze, ze které se snášely kapky.

"Ale je," řekl Marcus smutně. "Projev čisté lásky," dodal a podíval se směrem, kterým démon Nickolas odletěl.

"Jeho projev," zeptal se Jacob tiše a ukázal hlavou na zraněného anděla, jehož srdce právě umírá.

"Ne, Jacobe," opravil ho Marcus s lehkým smutným úsměvem. "To Démon pláče."

 

 

****

 

Kouzlo muselo skončit. Přesto jsem dál letěl v klidu, jako by pokračovalo. Mraky se zatahovaly a já nepolevoval v ostražitosti. Stále jsem nad územím andělů.

Bílé údolí.

Asi začalo pršet, jelikož jsem na svých tvářích cítil vodu. Tekla proudem, slaná a čistá… pak mi došlo, že to nebyl déšť, i když slané to bylo stejně jako on.

Ne. Tenhle déšť pocházel z mých očí. Proč jen jsem ho nedokázal zastavit? Proč jen tak moc bolelo opouštět osobu, dřív považovanou za nepřítele?

Nevím. Bolestné slzy dál putovaly jedna přes druhou po mých tvářích a já neměl moc je zadržet. Každý můj nádech a opření se do křídel to jen zhoršoval. Ještě, že nakonec, k mému štěstí, začalo doopravdy pršet.

 

 

****

 

Do silného deště ve světě andělů a démonů se ozvalo hlasité lusknutí prstů! Rozeznělo se po celém území čaruplného místa, až skončil hluboko ve dvou zraněných srdcích dvou oblud.

 

"To ušlo, bratře," poznamenal Lu a zatleskal nad povedený finišem. Kai, který stál vedle něj, si jen povýšeně povzdechl, pohodil s hlavou a spustil svou ruku zpět podél těla.

"Odloučení je zabíjelo," řekl tiše. "Takhle to bude lepší," dodal a stále se díval vážně do velkého zrcadla. Lu si ho chvíli prohlížel, než se nenápadně ušklíbl, jeho očima přejela ledová temnota a pak se opět vrátil ke svému tolik milovanému dětskému úsměvu.

 

"Tak přeci jenom si trochu změknul, bratře."

"To ukáže až čas, Lu."

"Času je tolik, kolik si budeš přát," řekl Lu pobaveně a teď zvedl ruku on. Otočil zápěstí k zrcadlu, nastavil prsty do správné polohy a lusknul s nimi do stejně hlasité podoby, jako jeho starší bratr.

 

A v tu chvíli veškeré vzpomínky na existenci zmizely. Stejně jako bolest, kterou způsobovaly.

 

 

Čas běžel dál tam odtud, odkud láska se zrodila.

Zbytek byl vymazán z hlav a těl všech.

Jako by se osudové setkání dvou znepřátelených oblud vůbec nikdy nestalo.

 

Však srdce vymazat nejdou.