Musel se někde zdržet. Trvá mu to moc dlouho. Jo, to jsem si nervózně říkal každou minutu navíc, která uplynula od jeho nadšeného skoku z okna… a možná nejen já. Jacob začínal mít do pár minut taky znepokojující pohled, což zrovinka nebylo pro jeho kamennou tvář obvyklé. Cítil jsem se hrozně a to nejen proto, že jsem souhlasil z jeho nadmíru nebezpečným plánem. Bylo to něčím, co jsem ani tak moc nedokázal popsat slovy jako spíš srdcem. Bušilo stále rychleji, rychleji a rychleji… a bolestivěji. Neklidná byla má hruď s každou přibývající minutou. Moje hlava to nechápala. Že bych jen nechtěl připustit, že je konec? Možné to bylo. Taky to mohl být čistý lidský strach, anebo,… usmál jsem se smutně, jsem se jen připravoval na nejhorší. To docela i šlo pochopit a… uznat.

Moje srdce se připravovalo na nejhorší.

 

Na jednu stranu jsem nechtěl ani jednou buňkou v těle přiznat, že ho miluju víc, než cokoliv na tomto podivně složitém světě, ale na tu druhou…jsem věděl, že bez něj nedokážu žít v žádném světě, že nedokážu milovat nikoho jiného, než jeho s jeho temnou krvelačnou aurou. Co to semnou jen je? Chytil jsem se za hlavu. Bylo mi jasné, že tyhle problémy jednou přijdou, že budeme čelit odloučení, ztrátě, byl jsem moc naivní, když jsem si myslel, že s ním budu moct zůstat navždy. Naivní, že mě s ním nechají žít, jen žít a milovat.

"Teo?" přerušil moje chaotické myšlenky jediný opeřenec v místnosti.

"To nic," řekl jsem a snažil se zachovat klid. Alespoň před ním. "Jen mi něco došlo," dodal jsem a měl za to, že tím náš rozhovor na toto téma končí. Zrovna s ním jsem svojí bolest rozebírat fakt nechtěl a navíc to ani nebylo moc taktní vzhledem k jeho vlastním nesplněným tužbám o mé…

"Musel si to vědět od začátku," pokračoval najednou Jacob a upoutal tak můj žalostně vypadající pohled, který jasně na první pohled značil, že mě něco trápí. "Že tě jednou opustí," dodal a čekal na to, jak moc hluboko mi velký pomyslný kůl zarazil do srdce. Nechtěl jsem to říct nahlas a taky jsem nechtěl, aby to zahlédl,… tu vzrůstající bolest v mých očích nad vyřčenými pravdivými slovy.

Za tu upřímnost jsem mu chtěl urvat hlavu!

Ani mě nepřekvapilo, že jsem na něco takového pomyslel. Od příchodu mého démona se moje lehká a omluvitelná drzost změnila na dost vulgární a sobecký přístup. Ještě, že se to zatím projevovalo jen v mých myšlenkových pochodech. Tedy, když nepočítám rozhovory ze Nickem.

"Zní to hrozně," vzdychl jsem a trochu se uvolnil. "Když to řekneš takhle."

"Já vím," řekl jemně Jacob a pousmál se do mého lehkého úsměvu, ke kterému jsem se spíš přemlouval, než že bych ho chtěl na své zarudlé tváři vykouzlit. "Omlouvám se."

"Nemáš… za co, Jacobe," řekl jsem a myslel to vážně upřímně. Přejel jsem si lehce skoro zapomenutou ránu na hrudi a cítil, jak se pomalu a pomalu uzdravuje. Uff, už to nebude dlouho trvat a zacelí se. Alespoň to se dá pokládat za dobrou zprávu. I když je zvláštní, jak rychle se to uzdravilo, jasně jsem anděl a něco takového se prostě zahojí, ale většinou to trvá mnohem, mnohem déle. Navíc se mi zdálo, jako by ta rána mizela společně s bolestí, jen ve chvíli, když se hádám s Nickem.

Že by hádky s démony měly léčivé účinky?

To by bylo i docela vtipné.

Tak proč jsem se nesmál. Kolem našeho vztahu bylo vše divné, možná proto mi to, že se uzdravuju, až abnormálně rychle nepřišlo nijak zvlášť zajímavý. Navíc, teď jsem měl jiné starosti než sebe. Musím dostat Nicka domů. Pryč z tohohle přebíleného kurníku, pousmál jsem se, pryč od sebe.

"Ale mám," řekl Jacob a usmál se. Bohužel mě tímto láskyplným gestem donutil se ještě víc trápit i nad druhým problémem, že vlastně dělám to samé jako Nick, i když on se nestydí to říct nahlas a jemu přímo do očí. Já taky… zneužívám jeho náklonnosti ke mně. Kousl jsem se do rtu a bylo mi ještě hůř.

 

Asi za dalších deset dlouhých minut démon dorazil a já jen bez komentářů obdivoval, jak dokázal vymyslet věrohodnou výmluvu pro to, co ho tak moc zdrželo. Nadechl se a řekl mi pravdu. Prostě jen přišel, protáhl si netopýří křídla a celý od cizí krve prohlásil, že ho zdržely dva opeření ocasové, kterých se jako nepohodlných svědků, musel zbavit. V jedné ruce držel vítězoslavně dva naše nejvzácnější artefakty a sem tam si před mýma očima na té druhé nezáživně olízl prsty od zbytků kůže. Ani nevím, proč jsem mu na to nic neřekl. Proč jsem nevyšiloval nebo mu to nevyčítal. Proč jsem nebyl ani coulem znechucený. Nevím.

Byl tady, byl zpět u mě…

Víc mě nezajímalo.

Chvíli si mě překvapeně prohlížel, než usoudil, že když jsem se to rozhodl neřešit a přehlížet já, tak on se do nepodstatné hádky pouštět nebude. Stejnak musel někoho zabít, aby upoutal pozornost na něco jiného, než na skutečnost, že ho zachraňuje zamilovaný andělíček.

"Předpokládám, že alibi si zajistil," řekl Jacob klidným hlasem a stejně jako já na jeho momentální vizáž prvotřídního zabijáka nic zásadního neřekl. Byl jsem mu za to vděčný, i když jsem trochu tušil, že zrovinka tohle nedělal kvůli mně, ale spíš kvůli sebeuspokojení, že on je ten dobrý.

"Teovi určitě," odpověděl Nick a přešel s artefakty k nejbližšímu stolku, kde je položil.

"Fajn," řekl Jacob a skoro se zdálo, že je nadmíru spokojen. "Trvalo ti to dlouho," řekl po minutě, zřejmě aby se vrátil ke svojí roli kamenné postavy zátiší. "Zbývá nám sedm minut, než začnou prohledávat budovy," dodal, když se podíval na nezkaženou modrou oblohu bez mraků.

"To stačí," řekl Nick a trochu si po mém zkoumavém pohledu otřel tvář od krve.

"Nějaký sebevědomý," řekl Jacob nezáživně a s nenápadným nehynoucím obdivem, který se zrcadlil jen v koutcích jeho očí, sledoval kopí a luk. Naštěstí jsem byl jediný, kdo si toho všiml.

"Běž raději splnit svojí část úkolu," zavrčel démon, když zjistil, že pozoruju spíše Jacoba než jeho.

"Ty tu rozkazy nedáváš, Zvíře," řekl Jacob a na důkaz nadřazenosti roztáhl své andělská křídla a s dost ledovým pohledem hleděl démonovi do očí, který se užuž chystal něco říct.

"Jacobe?" řekl jsem a klidně se posadil. Oba se podívali k posteli. "Udělej, co říká," řekl jsem a spíš ho prosil, než že bych mu to rozkazoval. Věděl jsem, že poslechne. "Pospícháme."

"Bude to chvilka," oznámil a s posledním laskavým pohledem vyskočil z okna a odletěl.

 

Už jsem si začínal myslet, že s ním snad nebudu nikdy o samotě. Těšil jsem se na to všechno. Na pohledy, na objetí, na horoucí polibky, které si vždycky ve volné chvíli ukradne tak sobecky jen pro sebe. Na všechny gesta, kterými mi dokazuje, jak moc mu na mě záleží… Vždycky to udělá, tak nečekaně a tajemně, vždycky mě políbí se vší svojí jistotou a chtíčem.

Vždycky.

Tak proč se teď nic neděje? Proč je ke mně stále otočený zády, i když tu nikdo není? Proč sakra stojí pořád tak daleko ode mě? A proč já sám krok k němu neudělám? Proč něco neřeknu?

"Teo?" prolomil ticho můj démon a já se moc divil, jak tiše zněl.

"Ano?"

"Musíš zůstat tady."

"Ani náhodou," protestoval jsem okamžitě. Musel vědět, že budu, takže o co se to tu jako tak marně pokouší? Já nehodlám v tomhle ustoupit ani o krok dozadu. "Já to zvládnu, ne…"

"Ještě pořád si zraněný a já to nehodlám riskovat," oponoval mi démon, ale klidný hlas rozhodně neměl. Skoro se zdálo, že v něm narůstá neklid. To tedy brzo, vzhledem co všechno do teď pohnojil.

"Nejsem!" bránil jsem se dál a ukázal mu důkaz. Svoji hruď. "Jen se podívej, zahojilo se to!"

"Tohle…?" podivil se Nick a udělal malý krok překvapeně vpřed. Natáhl směrem ke mně ruku ale pak, jako by si něco uvědomil a zase jí stáhl a celkově se zastavil. "Jak si…?" dodal jen a nepřestával se mi dívat do očí, i když bylo jasné, že krok do mé osobní bubliny udělat nechce. Já jen vzdychl.

"Tvoje přítomnost."

"Cože?" řekl nechápavě a trochu se pobaveně pousmál. Já to ale nemyslel jako vtip nebo nějakou hloupou narážku. Neměl jsem teď na ně náladu a ani tu správnou inspiraci, jelikož jsem měl plnou hlavu záchrany svého milovaného démona. Toho to ale rádoby pobavilo na plné čáře a tak jsem musel tišit vlastní vztek, kterým jsem zrovinka zaplnit malý prostor nechtěl. A tak jsem se jen zhluboka nadechl a nechal na svých tvářích začínající růžové květy.

"Musí to být tím, že si vedle mě."

"Co tím myslíš?" zeptal se démon a jeho prvotní pobavení zmizelo.

"No, mě to taky nedává smysl, ale," řekl jsem nervózně a upřímně jsem si to i myslel. Bylo to naivní ale taky zcela logické. Jak jinak vysvětlit další věc. "Tvoje křídlo se taky uzdravilo strašně rychle."

"Až podezřele," přikývl Nick lehce, koukl se do strany a zdálo se, že nad tím dokonce i uvažuje. Zda tahle moje roztomilá domněnka může být alespoň jedním coulem pravdivá či reálná. Reálná v tomhle našem osobním převráceném světě. Tom, který patřil jen nám dvěma.

"Přesně," uznal jsem. "Tak mě napadlo, jestli to nemohla způsobit moje blízkost, stejně jako mi bylo vždycky fajn, když si mě objal," přidal jsem důvod, na kterém se zakládala celá moje představa. Naše rychlé uzdravení muselo být způsobeno něčím nadpřirozený, ne-li nepřirozeným.

"Jak by něco takového bylo možné?"

"Já nevím, Nicku," oznámil jsem, když se v jeho černých očích objevila pochybnost. "Ale mohl bych mít podobnou otázku na téma myšlenky," obrana. "A proč mě ještě nikdo nezavřel za to, že se v nich vyskytuješ jen ty?" dodal jsem a tvářil se dost dotčeně, že mě nebere vážně. Démon svěsil ramena a chtě nechtě musel uznat, že na tom, co mu tu vykládám, něco je. I když možná jen málo.

"Dobře, něco na tom možná je," kývl na znamení, že pochopil. Pak se ale k mému rozhořčení zatvářil dost nekompromisně a složil si ruce na prsou. "To ale nezmění můj názor na to, že je to pro tebe nebezpečné," dodal a zase si stál za původním textem mě velice známé písničky. Nechtěl jsem to slyšet, nechtěl jsem to přiznat… nechtěl jsem ho nechat odejít… ne, bez rozloučení.

"Mělo by," bránil jsem se a přehoupl se z postele na nohy. Už byly silné, stejně jako zbytek mého uzdraveného těla, které překypovalo energií. Bylo připravené jít s ním, jít s Nickem kamkoliv. Letět do boje. "Jasně to svědčí o tom, že společně jsme silnější."

Musel to cítit, moji touhu jít s ním.

 

Díval se mi do očí, tak upřeně se díval.

Než se pobaveně ušklíbl.

 

Zarazil jsem se. Proč se na mě tak najednou dívá?

"Nikdy si mě neviděl bojovat," prohlásil najednou a z nějakého důvodu si mě pomalu a pohrdavě přejel očima od hlavy až k patě. To mě, z nepochopitelných příčin, uráželo i po několika minutách co přestal a jen tak se na mě usmíval. "Jak můžeš vědět, že bys chtěl stát vedle někoho, jako jsem já?"

"Prostě chci," odpověděl jsem a možná i zněl malinko zoufale. Nechtěl jsem se snížit k prošení, ale u Nicka to občas jinak ani nejde. Navíc se mu moje prosby očividně hodně zamlouvají, jelikož ho baví mě trápit, v určitých chvílích až nadpřirozeně moc Vzdychl jsem. "Je mi jedno, co to obnáší."

"I když začnu trhat tvoje spolubojovníky na kusy?" prozradil démon a poprvé za celou dobu udělal jeden povrchně sebevědomý krok směrem ke mně. Přitom jsem s jeho aury cítil ledový závan.

"Mluv vážně, alespoň jedno…," nechtělo se mi najednou věřit, že si nedělá za mě dobrý den a tak jsem.

"Já mluvím vážně, Teo!" přerušil mě chladně zvířecím chraplákem a tím mě zbavil pochyb o tom, že má nyní v sobě kousek lítosti či slitování. On teď věděl, co přijde, a já se měl jen smířit.

"To,…já," najedenou mi došel dech. Nevěděl jsem, co mu na to mám říct. Co bych měl odpovědět? Co dodat k něčemu tak odhodlanému? Tak rozhodnutému. Dál jsem se mu díval do černých ledových očí a dál mě nenapadal důvod. Důvod, proč bych vedle něj nechtěl letět. Moje odpověď zněla stále stejně. Chci stát, sedět, ležet a létat… jen vede tebe. A klidně i víc, všechno co řekneš, nebo neřekneš. Stačí přeci naznačit. Neodmítej mě, křičelo mi srdce… neodmítej. Já půjdu a udělám cokoliv.

 

"Stoupneš si vedle zvířete, Anděli?" Zeptal se démon a jeho oči začaly z minuty na minutu chytat krvavě rudou barvu. Nebál jsem se, ale něco ve mně se pohnulo jako nepříjemný knedlík a sklouzlo mi to do krku. Než jsem stačil otevřít pusu, démon pokračoval. "Dotkneš se krve?" Další otázka, na kterou jsem znal odpověď, proč to šlo najednou tak těžce vyslovit nahlas. "Krve na jeho ústech?" dodal Nick a s napůl zvířecím vzezřením mi hleděl do nevinné tváře. Já ale měl jasno. Ani nevím, kdo z čista jasna vzal v mém podvědomí kladivo a rozbil to bránící sklo na kousíčky. Ale zábrana byla pryč a já zase mohl dýchat. Dýchat a bojovat naplno!

"Ukaž," rozhodl jsem a můj démon pochopil. Roztáhl celá své křídla a pomalu se před mýma odhodlanýma očima začal přeměňovat do své původní podoby. Nohy se mu trochu prodloužily, a místo prstů mu vyrostly pařáty. Jeho kůže ztmavla a sem tam se objevila leskle černá srst. Hruď mu zmohutněla a vytvarovala se do pravidelných svalů. Na rukou se objevily drápy, kostrč se prodloužila do ocasu a z havraních vlasů, které se o kus prodloužily, vyrostly dva silné zahnuté černé rohy s modrými odlesky. Když se narovnal, v celé své kráse, a protáhl si křídla, byl najednou o hlavu větší než já… působil tak silně a tak nebezpečně. Polkl jsem a slyšel, jak se po jeho rudém pohledu moje srdce rozeběhlo třikrát rychleji, než když byl lidské podobě. Přistoupil jsem pomalu až k němu a ruce mu položil na temné tváře. Nehýbal se, jen zrychleně dýchal jako já. Jemně jsem ho donutil sklonit hlavu a bez sebemenšího zaváhání spojil svoje rty s jeho krvavými. Cítil jsem maso a příchuť kovu, který nebyl příjemný ale ani ne dost odporný na to, abych odolal té touze. "Dotknu," zašeptal jsem.