Bylo to celé moc zvláštní. To, jak na mě působí tohle prostředí a taky to, jak na mě působí jeden jediný opeřenec. Pousmál jsem se… chtěl jsem to cítit a přitom se toho chtěl strašně zbavit. Každou minutu, každou sekundu… strávenou vedle něj, v jeho přebíleným světě. Dokonce jsem to cítil nadále, i když jsem ho pozoroval… pozoroval, jak moc dobře umí bojovat. Jak moc dobře umí zasadit ránu svému protivníkovi. Z nějakého důvodu jsem nechtěl věřit, že by někoho považoval za nepřítele. Koneckonců, když za něj nikdy nepovažoval mě a to čím jsem, tak už asi nic, protože zkaženější bytosti na světě není. Nebo, to jsem si vždycky myslel. Cpali nám to do hlavy už od našeho zrození tak proč věřit v něco jiného,… stejnak se mi ta představa líbila. Být tím nejzkaženějším… Miloval jsem to, popravdě strašně moc. Nevadilo mi násilí ani to, pozorovat smrt jiného.

Tak proč mi vadilo to, co tak náhle přišlo?

Měl jsem pocit, že se mi zastavil dech! Jako, že zřejmě zastavil. Moje oči ani nemrkly a moje tělo ztuhlo v návalu strachu, hrůzy a vzrůstající bolesti. Tak moc jsem chtěl v tu chvíli neexistovat, jakoby mi něco sekalo mojí duši na kousky. Mrkl jsem a cítil, jak mě s přibývajícími sekundami ticha, pomalu začal ovládat vlastní vztek a nenávist. Moje oči pomalu rudly a já neměl sílu se tomu bránit.

Zabít, chci tě zabít! Zabiju tě, zabiju… za tohle tě zabiju!

Pohled na to, jak ten Daniel využil situace a mého Tea probodl skrz na skrz svým jedním křídlem, když k němu stál zády, se do mě zařezával jako čerstvě rozžhavený karabáč! Chtěl jsem roztáhnout křídla a vytasit drápy! Chtěl jsem ho rozsekat a utrhnout mu hlavu! Chtěl jsem…!

"Kdy ti dojde, ty jeden pitomej netopýre…"

Projelo mi najednou hlavou! Přesto jsem se nedokázal uvolnit. Sevřel jsem ruce v pěst a přivřel svoje teď už rudé oči. Vlasy mi spadly do obličeje a tak si mojí náhlé částečné proměny zatím nikdo nevšiml. Štvalo mě to! Pral jsem se sám se sebou a říkal si v hlavě, jak moc by bylo špatné udělat to tady, přede všemi těmi zazobanými opeřenci. Začal jsem se klepat a znovu mnou projel pocit bezmoci a vzteku. Chtěl jsem ho zabít tím nejhorším způsobem… a tak všem ostatním ukázat, že mému opeřenci jen tak nikdo ublížit nesmí a… nesmí! Nesmí se mu nic stát. Nic.

"…že jsem schopný udělat cokoliv, jenom abych tě viděl živého a zdravého…"

Byl jsem ochotnej, udělal cokoliv, tak proč teď nedokážu zachovat chladnou hlavu, aby nikdo nepřišel na moje malé tajemství, což mě mohlo stát krk? Proč chci riskovat tak najednou a tak snadno svůj život? Proč se tak najednou chovám tak nelogicky a neprofesionálně? Můj pohled zabloudil k nedalekému zakrvácenému tělu a k tomu kolik andělů ho začalo ošetřovat a starat se… Jasná odpověď. Tak tohle je láska. To, co dělá ze smrtelníků, s lidí, nehorázný hlupáky. Hlupáky, co jsou ochotní umřít pro málo. Pousmál jsem se, ale stále byl napnutý a plný vzteku z náhlé chuti po zabíjení, po tekoucí a krásné krvi opeřenců. Zvláštní je, proč to cítím i já? Jak to, že můžu milovat? Jak to, že jsem tomu pocitu dovolil udělat ze mě tak marnýho blázna? Blázna, co se teď snaží uklidnit, jen proto, že…

"…jak odsud odlétáš domů."

Ten blázen. On opravdu řekl domů… Kousl jsem se do rtu. Moje svaly začaly povolovat a já cítil, jak moje nenávist ustupuju s mého těla do mého srdce! Vlastně jsem mu tak nějak sám ve své mysli slíbil, že neudělám nic, čím bych jeho a sebe neohrozil… abych neohrozil jeho čisté srdce. Rudá z mých očí pomalu mizela, až po ní nebylo ani památky. Nadechl jsem se a vydechl, abych alespoň trochu zahnal ten pocit dávení a pomalými kroky se, se smíšenými pocity, přesouval k místu největšího chaosu. Kolem Tea stálo hodně opeřenců s obvazy a jinými zdravotními pomůckami, jejichž pojmenování mi unikalo. Spousta z nich byla mnohem starších a rozumnějším než já nebo on a tak jsem se jen díval na jeho tvář, která byla zkroucená bolestí, jak se ho snažili dostat co nejjemněji na nosítka a přitom mu zastavovali krvácení z hrudi. Když ho konečně dostali tam, kam chtěli, odnášeli ho pryč z haly. Já šel samozřejmě za jeho početným doprovodem a stále ovládal svoje nutkání zvracet. Nechápal jsem, proč mám tenhle pocit. Viděl jsem se smrt tolikrát… tolikrát i mnohem horší a na pohled hrůzostrašnější rány, než byla ta Teova… tak proč jsem měl žaludek jak na vodě a moje ruce se cukaly pokaždé, co moje uši zaslechl jeho bolestné steny.

Vydrž… vydrž to… ne-neopouštěj mě.

Znělo mi v hlavě jako ozvěna a mě docela pozdě došlo, že s tohohle pocitu, z téhle myšlenky je mi tak moc zle, že na to dokonce reaguje i moje vlastní tělo. Nesmí umřít, nesmí… z-zničilo by mě to. Tak nějak jsem to po celou tu dobu tušil, jen jsem to, jak už bývá zvykem, nehodlal přiznat.

Přece jenom se ode mě taková ta reakce věčného nezájmu a arogance čekala. Vždycky byla normální, pro můj druh ano… Oproti tomu, co bych doopravdy chtěl udělat… co bych chtěl popravdě říct. To by nikdo nečekal… nečekal by, že se něco takového může stát. Aby démon tak moc… tak hrozně moc miloval anděla… a navíc si to přiznal, bez jediného zaváhání, bez odporu. Co je to se mnou?

"Tak sakra už mlč a snaž se, aby si nevšimli…"

Pousmál jsem se a znovu se víc kousl do rtu! Rtu, na který mě ani ne před necelou půl hodinou tak jemně líbal a prosil mě o opatrnost. Prosil, ať neudělám žádnou hloupost, která by nás oba stála život, ba i možná něco horšího… Kousal jsem se do krve! Tentokrát s hrozným vztekem, vztekem mířeným jen na mě samotného. Na tu mojí bezmeznou aroganci a nezájem, na to jak moc jsem oproti němu směšný. Pomohl mi a stále mi pomáhá… tak proč mu nevěřím a každý jeho pokus o naději, o můj návrat, shazuju a dělám si z toho legraci. I potom, co mě… i potom, co jsme, přivřel jsem oči a dál šel rychlými kroky za chumlem doktorů a zdravotníků…, i potom, co spolu zažíváme. Potom, co mi víceméně přiznal svojí náklonnost a to, co je schopný udělat, jen abych… jen abych se odtud dostal živý. Sevřel jsem tak moc ruce v pěst, že mi začala modrat… nechal jsem si trochu povyrůst drápy, abych bolestí zahnal špatné a krvelačné myšlenky… z rukou mi tekla krev, ale já to moc nevnímal. Jediné, co mě zajímalo, bylo pár metrů přede mnou. Opeřenec, jehož bolestné kňučení mě ničilo… ničilo to každou mojí buňku v těle, ale přesto jsem se snažil, aby si toho nikdo nevšiml.

"…že jsem jenom tvůj."

Už vím, Teo. Už vím, proč mi tahle tvoje věta,… pousmál jsem se,… ten celý tvůj proslov, vzal na pár sekund veškerý kyslík. Proč jsem ztratil dech… nikdo moje srdce nedokázal tak moc rozladit. Nikdo na tomhle proklatém světě nedokázal to, co ty. Proto mi odpusť, odpusť, že tomu hajzlovi jen tak neodpustím to, co ti právě udělal. Neměj strach,… ušklíbl jsem se a povolil svůj stisk rukou, nikdo mě při tom neuvidí. Postarám se, aby mě nikdo neviděl… až mu budu trhat hlavu… Možná na to nevypadám, a možná tě to ani jednou nenapadlo, ale v tichém zabíjení se docela vyznám… Teď už mě nepřesvědčí nic, Teo. Ani tvoje obava ani ty sám.

Stál jsem takovou dobu před jeho proskleným pokojem, kam ho uložili hned po první pomoci, až mě začali bolet obě nohy. Byl mimo nebezpečí, ale stejnak musel odpočívat, tedy jak jsem zaslechl. Jeho rodiče byli uvnitř a ještě něco probírali s ošetřovateli, zatím co já se zmohl jen na bezmocném postávání za čistě vyleštěným křišťálovým sklem a proklínáním sám sebe.

"Nickolasi?" zaznělo mi náhle za zády. Nemusel jsem se ani ohlížet, s nepřítomným pohledem na mého opeřence jsem rovnou odpověděl svým nejnepříjemnějším hlasem na příchozího dalšího opeřence.

"Nemám náladu."

"Proč si ho nezabil?" zeptal se mě narovinu a mě celkem udivilo, jak moc z jeho slov čišel vztek. Možná proto jsem se koutkem oka podíval do jeho naštvané tváře. Jeho černé oči mě chvíli propichovaly, než v mých vlastních našli něco, co je potěšilo. Nešklebil jsem se ani nijak jinak nezměnil svojí kamennou tvář, tak jak sakra mohl poznat, že mám chuť?

"Chtěl jsem," přiznal jsem jen a otočil se zpět na Tea a jeho rodinu, která ho držela za ruku. Jacob přistoupil pomalými kroky až ke mně, opřel se o sklo a pár minut se, se stejnými pocity, díval na mého opeřence. Moc jsem ho nevnímal a pro tentokrát se rozhodl, že se ho nepokusím zabít. Přece jenom jsem toužil utrhnout hlavu někomu jinému. A to že sdílí moje myšlenky, se mi docela zamlouvalo. Ne, že by to s nás dělalo nějaký bezva kámoše, jen prostě… něco uvnitř mě, hluboko ve mně, říkalo, že teď by se přiklonil na mojí stranu, což bylo docela legrační.

"Povšiml jsem si," řekl Jacob a pohlédl do mé kamenné tváře. "Proč si to tak náhle rozvážně zavrhl?" asi ho zaujalo, že na rozdíl od něj jsem ovládl svůj vzrůstající vztek a chuť zabíjet. To, že to dalo docela dost slušnou práci, jsem mu rozhodně říkat nehodlal. Nepodíval jsem se na něj a jen vzdychl.

"Kvůli němu," řekl jsem s ledovým klidem. "Slíbil jsem, že neudělám kravinu," Jacob uznale pokýval hlavou a znovu se s ledovým pohledem koukl směrem k tomu Danielovi. Vypadalo to, že nad něčím uvažuje, ale já věděl moc dobře, že už do přemýšlel. Zavřel oči a usmál se tím svým umělým úšklebkem.

"Zaslouží trest."

"To nech laskavě na mě," pohrozil jsem mu a přivřel na něj svoje ledové oči. Poznal, že si nedělám legraci a raději ustoupil. Měl za to, že když mě dostatečně vyprovokuje, že se o to postarám sám. Pche, to ani dělat nemusel, jelikož já už se rozhodl k trhání andělských křídel.

"Jistě," pokýval hlavou a já se odpoutal od skla. Zamířil jsem chodbou, která vedla pryč s tohohle smradlavého místa, a snažil se udržet svůj klid na přiměřeném měřítku. Teď si jdu pro tvojí hlavu, opeřenče… já neodpouštím tak snadno jako Teo nebo Jacob. Nikdy nezapomeneš na… "Nickolasi?"

"Co?" řekl jsem a zastavil se. Naposledy jsem se rozhodl ho vyslechnout, tedy alespoň pro teď. Chvíli hleděl na moje záda, jelikož jsem mu nemohl ukázat svůj rudnoucí pohled, a pak, tím nejledovějším hlasem, řekl něco, co jsem tedy nečekal ani za milion let.

"Postarej se, aby si to zapamatoval."

"Jen tak se nevzpamatuje, to mi věř," řekl jsem a nedokázal potlačit svoje ledové ostří, které se mi začalo dostávat do morku kostí a hlas, jaksi od toho nemohl být ušetřen.

Venku už se setmělo. Jak to, že jsem si toho do teď nevšiml? No nic, přece jenom to bylo ideálnější, než to věčné oslňující slunce. Na zabíjení byla vždycky tma lepší… Ušklíbl jsem se a začal se pohybovat zvířecí tichostí. Můj cíl se pohyboval pár ulic ode mě. Jeho pach krve jsem nedokázal nepřehlídnout. Byl jsem připraven. Pokoušel jsem se o to, abych zůstal co nejvíce v této podobě… nepotřeboval jsem, aby mě někdo zahlédl… moje rudé oči byly to jediné, co se od těch opeřenců lišilo a… taky moje temná křídla, která splývala s černočernou tmou. Olízl jsem si rty a tiše vyletěl do vzduchu. Moje kořist se pomalými kroky přesouvala k místu svého bydliště… nejspíš tedy. Ale to bylo teď jedno… když se dostal na dohled mého ostrého zraku, už neměl šanci.

Tenhle pocit miluju…

Pousmál jsem se, když se můj cíl zmateně ohlédl, aby se přesvědčil, že za ním nic není. Nic, co v něm tak náhle vzbudilo strach a paniku. K jeho smůle mě ukryla tma a tak když jsem zavřel oči, neviděl mě nikdo ani on s tím svým šestým smyslem. Vzdychl v domnění, že se mu asi jen něco zdálo, se zase otočil a pokračoval v cestě. Já ale neměl v plánu ho jen vyděsit.

Opatrně jsem se v letu přiblížil za něj a plachtil hned za jeho hlavou… cítil jsem, jak mu zrychluje srdce a to s každým mým lehkým mávnutím křídel. Neslyšel mě, ale cítil ten narůstající strach, který v něm vyvolává rozrážení vzduchu. Když se ovšem podruhé prudce otočil, už jsem ho nechtěl uklidňovat prázdným prostorem. Než si stačil uvědomit, kdo a co jsem, vytasil jsem drápy a sekl ho do obličeje! K jeho smůle jsem věděl, na co mířit a tak za hlasitého křiku jsem pozoroval, mizející světlo v jeho očích.

To by jsme měli, teď neuvidíš nic… a jak mu hezky teče tolik krve… ušklíbl jsem se a přistál kousek od něj! Už jsem se neobtěžoval s tichostí… jinak by to nebyla žádná zábava. Když se konečně vzpamatoval, postavil se a přestal si držet rozseknuté oči, ze kterých mu stále tekla teplá krev.

"K-kdo si, ty hajzle?!" odpověděl a snažil se zachovat klid. Já ho ale nehodlal šetřit, natož mu odpovídat. Jasně, řekl jsem, že ho zabiju, ale pravdou bylo, že se mi to za tu dobu, strávenou jeho stopováním, rozleželo v hlavě, a proto si to tu raději jen pěkně užiju… a to tak, aby neměl ani páru o tom, kdo ho mučí. Ušklíbl jsem se a naschvál mávl křídly tak, aby slyšel jejich švih a tím zjistil, kde stojím. Otočil rychle hlavou za zvukem a najednou, svýma slepýma očima, hleděl přímo na mě. Líbila se mi jeho vzrůstající panika. Úšklebek mi zmizel… v tu chvíli, kdy jsem si vzpomněl… na tu scénu, jak probodává mého Tea. Napnul jsem nenávistně křídla a skočil do vzduchu. Sekl jsem ho! Jednou, dvakrát,… čtyřikrát,… sedmkrát… a pak, když se ulice barvila na rudo, jsem to…přestal počítat.